úterý 30. července 2019

Vyšla Legenda o Stínu 5.1: Vlčí válka

Nová Legenda o Stínu vyšla 30. 7. 2019.

Po čtyřech letech existence Legendy o Stínu dnes vyšlo první velké rozšíření 5.1 s podtitulem Vlčí válka. Přináší velice zásadní změny pravidel, které se dotýkají takřka všech aspektů celé hry. Z důvodů až nečekané náročnosti přípravy nové verze nejsou dosud všechny novinky odladěny a dotaženy do původně plánovaného stavu. Další změny proto budou následovat v nadcházejících menších aktualizacích hry.

TL;DR


Patříte-li mezi hráče či budoucí hráče Legendy o Stínu a nechcete procházet níže vypsaný kompletní přehled změn, zde se dozvíte, co novinky znamenají pro vás.

  • Nadále již nejsou podporovány osobní deníky vytvořené před verzí 5.1. Před vaší první nadcházející hrou si budete muset sepsat nové.
  • Došlo ke změnám schopností, z nichž mnohé již nově ve hře nenajdete. V takovém případě budou vaší postavě poskytnuty adekvátní schopnosti nové.
  • Přepracován byl systém run. Může se stát, že některé z nich již Legenda o Stínu neobsahuje. I v takovém případě vám budou nahrazeny podobnými.
  • Byly zrušeny Body osudu, prozatím bez náhrady.
  • Změnila se tvorba charakteru. Je třeba postavám vytvořit nový podle aktuálních pravidel, který by měl být pokud možno podobný tomu původnímu.
  • Soubojový systém byl nově vybalancován. Přepracování se dočkala pravidla alchymie i runových umění. Vezměte prosím na vědomí, že již nemusejí fungovat stejně jako v minulosti.
  • Přidány 2 nové regionální mapy. Nyní můžete navštívit Sudihradské království na jihu kontinentu Renna.

Kompletní přehled změn:


  • Zrušen kalendář a unikátní vlastnosti na základě data narození.
  • Upraven stávající systém vlastností. Pohyblivost vyměněna za Hbitost, Osobnost vyměněna za Moudrost.
  • Přidány nové unikátní vlastnosti: Nezdolnost, Odhodlání, Průbojnost, Osobnost, Zručnost, Šikovnost.
  • Přepracován převodník herních měn.
  • Upraveny rasové statistiky a bonusy.
  • Přidány kultury v rámci jednotlivých ras.
  • Thauf již není samostatnou rasou, nýbrž kulturou trpaslíka.
  • Přepracováno přesvědčování. Nově lze využít každé ze základních vlastností k unikátní metodě přesvědčování.
  • Přidána nová herní mechanika stresu.
  • Přidány osobní cíle.
  • Přepracována pravidla pro sestavování charakteru.
  • Přidána možnost párovat charakterové rysy s vlastnostmi pro zisk zkušenosti.
  • Přepracováno získávání zkušeností, které nyní staví na vlastnostech místo schopností.
  • Přikreslena západní část Sudihradského království.
  • Přidáno 231 nových lokací.
  • Přidány informace o říši, dvoru a šlechtě pro Sudihradské království.
  • Načrtnut návrh Krondolské ligy, která bude do hry přidána v budoucnu.
  • Nově vybalancovány zbraně. Soubojový systém nyní primárně používá dvacetistěnnou kostku z důvodu možnosti jemnějšího škálování zbraní.
  • Načrtnut přehled vzájemných vztahů stávajících říší.
  • Načrtnuta časová linie Anekronu.
  • Alchymie přepracována a rozdělena na jednotlivé školy.
  • Rasy rozděleny dle příbuzenství, které ovlivňuje účinky lektvarů.
  • Načrtnuty skryté atributy zbraní.
  • Připravován systém karet pro soubojový systém (dosud není ve hře).
  • Přepracován systém pro boj zdálky.
  • Částečně přepracovány vlastnosti zbroje.
  • Upravena pravidla pro pohyb.
  • Přidány žetony a akční body pro soubojový systém.
  • Extrahovány nápady ze staršího zápisníku, které budou v budoucnu zahrnuty do hry.
  • Změněna pravidla pro skladbu run.
  • Zrušeny typy božského obsidiánu.
  • Zrušeno runové umění času, prostoru a podstaty.
  • Zrušeny pečeti a pravidla runové skladby.
  • Stanovena nová pravidla runového umění.
  • Odstraněno 22 run a 4 sestavy.
  • Přidáno 20 run.
  • Odstraněno 16 bylinek.
  • Přidáno 21 bylinek.
  • Přidáno 14 živočišných zdrojů.
  • Přidány 4 vzácné zdroje.
  • Odstraněno 15 lektvarů.
  • Přidáno 15 lektvarů.
  • Odstraněna bojová škola Kance (19 schopností).
  • Odstraněno Bylinkářství (19 schopností).
  • Odstraněna Akrobacie (18 schopností).
  • Odstraněny Všeobecné (19 schopností).
  • Odstraněna Ostrovní škola střelby (19 schopností).
  • Přidány Základy boje (11 schopností).
  • Přidáno Mastičkářství (10 schopností).
  • Přidán Pohyb (10 schopností).
  • Přidáno Vzdělání (5 schopností).
  • Přidány Základy střelby (9 schopností).
  • Přidána Silchiméra (4 schopnosti).
  • Nově mohou mít schopnosti variabilní počet úrovní, nikoli vždy 4.
  • Přeformulována politická situace v okolí Šestihradí.
  • Vypuštěn Šílený les a změněn příběh Strážců oštěpu.
  • Vytvořen prototyp nové verze osobního deníku.
  • Elektronické profily budou nově obsahovat changelog.
  • Přechod na model rolling release.

K poslednímu bodu: protože se přes množství změn nepodařilo zcela dosáhnout kýženého výsledku, budou pro Legendu o Stínu vycházet průběžně další aktualizace. Ty budou mít za cíl rozšířit stávající pravidla o koncepty, které byly z časových důvodů vystřiženy a zároveň rozšíří počet schopností, run, lektvarů a dalšího herního obsahu. Postupně též přibydou mapy východní části kontinentu Renna, které byly původně plánovány už pro verzi 5.1. Vezměte prosím na vědomí, že pravidla hry budou i nadále balancována a drobně upravována.

Doufám, že vás bude nová, přepracovaná podoba Legendy o Stínu bude bavit přinejmenším tolik, jako ta původní. Mnohé z úprav se soustředily na hráčský komfort, takže nemohu než doufat, že budete spokojeni. Update se také nesl ve znamení zjednodušování složitých herních mechanik a vypouštění zbytečného, hráči nepoužívaného obsahu, což snad dále pomůže zlepšit váš zážitek.

Vydání dosud nepojmenované verze 5.2 předběžně čekejte okolo roku 2023.

sobota 6. dubna 2019

Půl roku s Linuxem: K Woknům už se fakt vracet nebudu

Ne, že by MSN kdovíjak potřeboval zabíjet, mrtvý je tak jak tak.

Co se desktopových operačních systémů týče, netrpím žádnou přehnanou nostalgií. Jsem velice rád, že se dnes po přihlášení neustále nespouští Microsoft ScanDisk jako ve Windows 98. Nechybí mi ani zoufale zdlouhavé vyhledávání z Windows XP, při kterém asistoval ikonický žlutý pejsek. Zvykl jsem si dokonce i na mnohými uživateli proklínanou celoobrazovkovou nabídku Start, kterou představil Windows 8.

Relativně spokojený jsem byl i se současnou verzí Windows 10. Nedám už ani ránu bez možnosti přilepit až čtyři okna do jednotlivých rohů obrazovky, vyhledávání mi přijde svižnější, než kdykoli předtím a zamlouvá se mi i Fluent Design System, který postupně zkrášluje letité a místy už opravdu ošklivé uživatelské rozhraní.

Relativní spokojenost je ale nebezpečná.


Mě konkrétně přiměla k tomu, abych dlouho omlouval všechno, co mě na Windowsu už mnohdy celé roky pořádně lezlo na nervy. Je hezké, že se Microsoft snaží nahradit zaprášené součásti svého operačního systému novými, ale protože jeho současná Settings pořád ještě neumějí všechno, co Control Panel, člověk se mnohdy musí k hledanému nastavení otravně proklikávat. Navíc si uživatel nový vzhled nemůže skoro nijak přizpůsobit.

Dokonce i když povypínáte všechno, co se dá, Windows o vás navíc posílá data Microsoftu. Snaží se vám při instalaci operačního systému vnutit Microsoft účet. Zasere vám nabídku Start nesmysly typu Candy Crush Sagy, které musíte ručně mazat. Vyměnil výchozí aplikace typu prohlížeče fotografií či přehrávače hudby za nové, které třeba reagují pomaleji nebo postrádají důležité funkce. Nikdy dřív se mi nestalo, že bych musel fotogalerii ve Windows nahrazovat aplikací třetí strany, v tomto případě open source programem nomacs.

Mimořádně frustrující byl na mém notebooku s HDD s pouhými 5400 otáčkami příšerný zvyk Windowsu vytížit občas disk na 100 %. Zažil jsem desítky minut frustrace, když mě podobná epizoda zastihla uprostřed práce a všechno, co jsem zrovna dělal, trvalo dvojnásobek času.

A pak je tu Windows Update.


Windows Update.

(zdroj)

Naprosto chápu, proč je v moderní době tak důležité udržovat operační systém aktuální. Nikdy jsem ale s updaty jakéhokoli softwaru neměl ani z poloviny tolik práce, jako s Windows 10. Po každém pololetním updatu jsem strávil asi čtyřicet minut přenastavováním toho, co operační systém vrátil do defaultu. Občas záhadně mizely drivery: přestala fungovat dedikovaná grafická karta a při jiné příležitosti čtečka SD karet. Několikrát se stalo, že update selhal a následně se spustil znovu.

Nervy jsem přesto ztratil až loni v říjnu. Windows si stáhl nechvalně proslulou velkou aktualizaci, takže jsem notebook vypnul a nechal aktualizovat, zatímco jsem vyrazil ven. Když jsem pak večer počítač zase zapnul, spadl do modré obrazovky smrti. A pak ještě jednou.

Nepomohlo nic. Windows nedokázal update odstranit, přestože tuto možnost nabízel, takže jsem se musel ručně vrátit do bodu obnovy. Než byl notebook opět připravený k práci, trvalo to víc než hodinu. Poměrně frustrující hodinu.

Ručně jsem pak zakázal veškeré aktualizace, což ale nepomohlo. Windows si je v tichosti zase povolil a zkusil aktualizovat znovu, se stejným výsledkem. To už mi začínala trochu pěnit krev a začal jsem přemýšlet, jak přežiji do doby, než konečně pořídím nový počítač.

(zdroj)

A to už se konečně dostáváme k Linuxu.

Linux jsme měli doma, už když jsme byli malí. Tehdy jsem ale v počítači viděl především mimořádně zajímavou hračku a tak mě místy spíš trochu štvalo, že na OpenSUSE neběží spousta windowsových her. Někdy okolo roku 2012 jsem pak ale během středoškolských studií asi rok nebo dva používal Ubuntu a byl jsem velmi spokojený. S bratrem jsme oživili notebook s mrtvým pevným diskem s pomocí české live distribuce Slax.

To všecho mi prolétlo hlavou během doby, kdy se na displeji polomrtvého počítače zlomyslně otáčelo načítací kolečko. Následujícího dne jsem zjistil, že doma nemám žádný flash disk, na který bych mohl linuxovou distribuci strčit, ale nenechal jsem se tím zastavit. Koupil jsem DVD (ano, v roce 2018), rozdělil jsem disk a do nového oddílu nainstaloval Ubuntu Budgie.

Uživatelské prostředí vypadalo krásně už od prvního okamžiku, ale dalo se až překvapivě dobře přizpůsobit. Operační systém nevytěžoval můj disk zdaleka tolik jako Windows a ani nelezl do swapu. Protože jsem zvolil minimální instalaci, nenašel jsem jedinou zbytečnou aplikaci, kterou bych musel mazat. Naopak shánění nutného softwaru trvalo jen zlomek času, potřebného ve Windows, protože stačilo několik kliknutí v repozitáři.

(zdroj)

S překvapením jsem zjistil, že s výjimkou Vegasu Pro nepoužívám jediný program, který by nefungoval na Linuxu nebo aspoň neměl přijatelnou open source alternativu. Začal jsem se zajímat o filosofii, na které je svobodný software postavený a koukat na videa Bryana Lunduka. Poslechl jsem si pár přednášek Richarda Stallmana a zjistil jsem, že jsou mi mnohé z jeho názorů až překvapivě sympatické.

Když už jsem navíc vyměnil hlavní operační systém za alternativu, která mě nešpehuje, rozhodl jsem se zároveň udělat podobné kroky ve zbytku svého digitálního života. Promazal jsem svůj facebookový účet a zablokoval jsem feed, takže nyní používám sociální síť takřka výhradně jen jako chat. Facebook jsem také zavřel do containeru, takže mě nesleduje v dalších koutech internetu.

Skončil jsem s vyhledáváním Google, tedy přinejmenším tak napůl. V současné době používám kombinaci vyhledávačů DuckDuckGo a Startpage (proto napůl). Přemýšlím o postavení vlastního malého cloudu, abych se mohl zbavit Google Drive. Stále ještě používám Google Blogger a taky YouTube, na druhém jmenovaném portále jsem si ale na duben zablokoval všechna videa delší než 5 minut, abych tam netrávil tolik času (pokud máte taky zájem, dokáže to doplněk do Firefoxu jménem BlockTube).

(zdroj)

Linux jsem si oblíbil natolik, že se stal z původně dočasné náhrady Windowsu mým hlavním operačním systémem, na kterém produkuji hodně přes 90 % své online aktivity. Začal jsem na něm ale dokonce i občas hrát, což je oproti dřívějšku až překvapivě snadné. A to jsem se ještě ani neobtěžoval vyzkoušel Steam Proton.

Tučňákův systém byl proto také prvním, který jsem nainstaloval na nový počítač. Přešel jsem na Kubuntu, protože mě zaujalo množství různých nastavení a možností přizpůsobení. Změnil jsem si skoro všechno. Fonty. Ikony. Kurzor myši. Používám celoobrazovkové menu. Nastavil jsem okna, aby se gumově prohýbala, když je přesouvám, protože mě to baví. Můj uživatelský zážitek je přesně takový, jaký ho chci mít.

Přitom nejsem programátor a vystačil jsem si jen s intuicí pokročilého uživatele a anglickými návody na internetu. Kdyby mě navíc tak nebavilo vrtat se ve všem, dovedu si představit, že bych se ani vůbec nemusel hrabat v terminálu a vystačil bych si s repozitáři a nastaveními, která jsou dostupná přes GUI.

Linux je zkrátka i pro normálního člověka.

A po letech mě znovu naučil, že používat výpočetní techniku k úplně běžným věcem může být i zábava.

Hádáte správně. Zase si hraju s gumovým oknem prohlížeče.

úterý 18. prosince 2018

Můj rok 2018: Úspěch Filmožroutů, milion zhlédnutí a cesta do Francie

Tohle tisíciletí je už dospělé.

Zase je čas na bilancování, tentokrát už potřetí. Od minula jsem se stihl znovu přestěhovat, překonal jsem magickou hranici milionu zhlédnutí na YouTube, Filmožrouti navázali spolupráci se Seznamem a začal jsem stát u práce. Vesměs se dařilo i v osobním životě, přestože došlo i k několika smutným událostem, které na blogu zmiňovat nebudu.

Krom změn pozitivních a negativních ale mnohé zůstalo při starém. Někdy naštěstí: ani po roce nemám žádnou svoji fotku bez brýlí, která by se dala použít do facebookového profilu, což svědčí o tom, že mám k sociálním sítím stále relativně zdravý nenávistný vztah. Spokojený jsem také s Nokií 3310, kterou jsem loni tak opěvoval. Přežila mou zapomnětlivost i hrubé zacházení bez viditelných šrámů, přesně jak jsem doufal.

Stejně bídná jako loni je ale moje fyzická kondice, která příští rok holt musí dostat vyšší prioritu. Dál sice běhám a postávání u počítače je rozhodně zdravější, než neustálé sezení, ale pořád to ještě nestačí. Ani zdaleka. A když už jsme zmínili počítač, pořád jsem ještě nedal dohromady ten nový – ne, ani za celý rok. Mohly za to četné další výlohy a především tristní ceny některých komponentů, na nichž se podepsala vysoká poptávka. A moje nerozhodnost, samozřejmě.

To je z ubrblaného úvodu všechno a teď už je čas na ten barevný seznámek, kvůli kterému jste koneckonců asi tady:

(seřazeno přibližně dle subjektivní spokojenosti)

Úspěchy:


Částečné úspěchy:


Selhání:


Pár poznámek bokem: nebývalé množství letošních cílů jsem si stanovil až v průběhu roku, zvlášť pak po přestěhování. Psaní by se pak mělo do selhání počítat minimálně třikrát, protože jsem nestihl takřka žádný z několika plánovaných projektů. Proto se budu v roce 2018 věnovat krom Filmožroutů a psaní scénářů pro videa takřka výhradně původní tvorbě a zapojím se minimálně do pěti literárních soutěží. Vyzkouším si také sepsání scénáře a nechám si ho zhodnotit někým kompetentním v oboru.

Své další cíle až na pár výjimek tradičně neprozradím. Asi ale nepřekvapí, že se budu snažit mimo jiné dohnat resty z letoška. Zejména upgrade počítače bych ideálně chtěl stihnout v lednu či nejpozději v únoru, protože to konečně vypadá, že k němu nastal ideální čas.

Následují konkrétní případy toho nejlepšího, co se v roce 2018 povedlo nejen mně, ale i ostatním.

Moje sekce:


1) Uwe Boll a jeho bizarní kariéra. Psát tohle byla neskutečná zábava.
2) Opomenutá genialita Světa zítřka. Článek, který mi znovu připomenul, jak skvělé filmy umějí být.
3) Shrnutí příběhu Berena a Lúthien. Myslím, že článek dobře zestručňuje, aniž by originální dílo zrazoval.
4) Co se nevešlo do filmového Pottera. Tady se mi zúročilo přečtení celé série.
5) Snyderova vize DC univerza. Co mohlo být, ale už nikdy nebude.

BONUS) 100 pravidel pro záporáky. Ta jsem totiž jen přeložil, navíc už loni.

Tohle je můj subjektivní výběr a jde to znát. Když si články rozkliknete, rychle zjistíte, že pocházejí jen z posledních několika měsíců. Prošel jsem poctivě celý rok, ale pokud mě trochu znáte, asi víte, že jsem vždy záhy nespokojený se svými staršími texty.


1) Jak budou pokračovat Avengers? Nepřekvapivě hodně přes 100 000 přečtení.
2) Jak jde Marvel po sobě? ¯\_(ツ)_/¯
3) Kdo přežije Avengers: Endgame? ¯\_(ツ)_/¯ ¯\_(ツ)_/¯
4) Kdo je Gellert Grindelwald?  Důkaz, že první Fantastická zvířata zanedbala expozici.

Nebral jsem v úvahu nejúspěšnější novinky, ale pouze plnohodnotné články, ani v opačném případě by ale svět Marvelu neztratil jedinou příčku žebříčku. Děkuji Lukášovi, že mi poslal potřebná data.


1) Tajemství soundtracku Pána prstenů. První letošní video a doteď asi nejlepší na celém kanále.
2) Existují bohové ve světě Vikingů? Konečně jsem rozsekl jednu ze svých nejoblíbenějších seriálových záhad.
3) Dějiny Durinova lidu. Možná nejnáročnější video letoška. Stálo ale za všechny ty desítky hodin.

Protože nemám kdovíjak závratnou produkci, tři místa budou muset stačit.

Sekce zbytku lidstva:


1) Nesnáze introspekce. Čekal jsem skvělou knihu, dostal jsem lepší. Snad někdy najdu čas sepsat nějaký pokus o recenzi.
2) The Name of the Wind. Už podruhé, zato anglicky. Vzácně nevím, zda Rothfussův originál poráží překlad zesnulé Jany Rečkové.
3) The Portable Atheist. Oblíbené texty Christophera Hitchense. Teď už i moje.

Taky se zastavím na třech položkách, i když jsem pochopitelně přečetl více, než tři knihy (třeba kompletního Harryho Pottera, z větší části poprvé, v originále). Nebylo jich ale tolik jako loni a nerad bych doporučoval cokoli, co nepovažuji za naprosto úžasné. Ze stejného důvodu ani nedělím beletrii a fikci. Příští rok hodlám číst víc, takže se zase dočkáte.


Anglicky:

1) Kurzgesagt: Time. Nemohl jsem se rozhodnout, které z letošních videí na kanále mám nejraději, tak jsem sáhl po remasteru.
2) Oppresion Obsession. Jeden z nejlepších výkonů uřvaného falešného novináře.
3) Political Correctness. Debata, ve které zazářil můj oblíbenec Stephen Fry.
4) We Wants It. Andy Serkis jako britská premiérka Theresa May.
5) Why 300 is Secretly Brilliant. Proč je snímek Bitva u Thermopyl geniální. Bez nadsázky.

Čestné zmínky: Mind Field S3, The Floppotron a Bohemian Rhapsody, politický kompas vysvětlený pomocí Rogue One, proč možná nechápete Ricka a Mortyho, RIP Stan Lee, Everything Great About YouTube Rewind 2018. Vybíráno z lajknutých videí na YouTube, takže je to hodně nekompletní seznam. Všechna z videí v Top 5 jsou letošní, ta zmíněná stačilo letos poprvé vidět.

Česky:

1) Pseudovědci, konspirátoři a hranice kritického myšlení. Přednáška, kterou jsem naneštěstí nestihl naživo.
2) Homeopatie. Brutální takedown jednoho populárního nesmyslu v podání Radka Žemličky.
3) Jak Facebook zničil média. Podnětná přednáška známého novináře Jindřicha Šídla, byť ne se vším zcela souhlasím.
4) Jeseníky. Tam jsem skutečně doma.
5) V lese. Hudbu se slovy nemusím. Pokáč je jedna z těch pověstných potvrzujících výjimek.

Čestné zmínky: Fanoušek překládá dopis Tomia Okamury, série Stream.cz Krvavá léta (pořádně z ní mrazí).


1) Mission Impossible - Fallout: Nejlepší akční scény roku, perfektní kamera, skvělý Henry Cavill, neuvěřitelné kousky Toma Cruise.
2) Ready Player One: Spielberg skvěle kombinuje expozici s dějem, perfektní I-R0K, dialogy, soundtrack Alana Silvestriho.
3) Upgrade: Levnější, ale lepší Venom s dobrým příběhem a kvalitními neznámými herci.
4) Deadpool 2: Bondovský opening, narážka na Umučení Krista a X-Force. Víc ke štěstí nepotřebuji.
5) Aquaman: Ano, v roce, kdy vyšla Infinity War, mám v žebříčku DC film. Tohle je Thor: Ragnarok, jen ve všem lepší.

Snažil jsem se porovnávat jen jablka s jablky, takže jsou zastoupeny vesměs jen akční / fantasy / sci-fi / superhrdinské filmy. Jako vlastenec aspoň zmíním, že se mi líbil Jan Palach a i celovečerní Tonda Blaník za návštěvu kina stál. V době psaní článku jsem ještě neviděl mimořádně pozitivně hodnocené Paralelní světy.

Hudbu pro letošek vynechám. Už tak je tenhle článek monstrózně dlouhý a příště budu muset některé kategorie přehodnotit. Pokud jste ale moji grafomanii snášeli celý rok, snad jste ve zdraví přežili i tentokrát.

sobota 24. listopadu 2018

Hlubší problémy s doktorem Jordanem Petersonem

Doktor Jordan Bernt Peterson. (zdroj)

Je tomu už nějaký ten měsíc, co jsem se na tomto blogu v dosud posledním vydaném článku věnoval osobě doktora Jordana Petersona. Přes nemalé počáteční sympatie jsem docela ostře nesouhlasil s mnoha jeho názory, ale základní tón tehdejšího postu byl přeci jen poměrně pozitivní. Jak ale čas plynul, můj názor se přirozeně vyvíjel. A rozhodně ne směrem, který by byl ke kanadskému klinickému psychologovi příznivější.

V červnu jsem ještě poměrně shovívavě o Petersonově tendenci k využívání mytologie, náboženství a všemožných archetypů při interpretaci… no, skoro čehokoli, psal jako o jednostranném, příliš intuitivním a zkrátka problematickém přístupu. Od té doby jsem byl ale pod tlakem nových zjištění nucen svůj zdráhavý odsudek o poznání zpřísnit. Peterson plácá nesmysly, a to nejenom tehdy, když je to na první pohled zřejmé – jako třeba když považoval propletené hady za vyobrazení DNA.

Udělal jsem totiž tu chybu, že jsem se zběžně podíval i na ty Petersonovy názory, které mě zpočátku příliš nezajímaly. Tedy například na jeho psychologické lekce či interpretaci Bible. Rychle jsem si začal uvědomovat, jak moc jsou v podstatě všechny jeho názory poznamenané jednak křesťanským konzervativismem, jednak Jungem či třeba Dostojevským.

Nemám žádné vzdělání v oboru psychologie, které by stálo za zmínku, ale stejně si troufnu suverénně tvrdit, že je Jungovo dílo vesměs naprostý bullshit. Všechny ty promakané příběhy o archetypech se poslouchají stejně pěkně, jako podobné pohádky stejně slavného Sigmunda Freuda. Když se ale člověk trochu porozhlédne a pokusí se zjistit, jaká je prediktivní síla Jungova učení a zda by šly některá jeho méně banální tvrzení podložit empirickou evidencí, hledá se mu už mnohem hůř.

Musel jsem. (zdroj)

Byl bych se v tom i přesto ještě trochu porýpal, červeným praporkem pro mě ale byl fakt, že se Jung profesně zaobíral mimo jiné i výkladem snů či hledáním meaningful coincidences a zajímal se o celou řadu obskurních a šarlatánských disciplín od vitalismu přes alchymii až po astrologii. A to už mi pořádně smrdí (tedy ne, že bych v tom byl sám).

Ujetý mi přišel i Petersonův nápad sestavit webovou stránku, která by s použitím umělé inteligence sestavovala seznam „postmoderních / neomarxistických předmětů“ (do svých výhrad ke zvolenému slovníku už pro stručnost nebudu zabíhat vůbec). Pro pořádek je ale nutno podotknout, že doktor naštěstí nakonec návrh nerealizoval.

No a pak jsou tu totální střelenosti typu tvrzení, že nemůžete přestat kouřit bez mystického zážitku či že by svět bez náboženství, přišel o umění, literaturu, poezii a tak podobně – můj oblíbený biolog Jerry Coyne v Petersonově argumentaci snadno postřehl tautologii a nařkl ho ze sofistiky, dle mého názoru zcela oprávněně. V létě jsem pak na YouTube objevil nahrávku, ve které milovaný šampion svobody slova na adresu známého ateisty Richarda Dawkinse uvedl, že není utlačován, ale možná by měl být. Ufff.

Moje rostoucí deziluze vyvrcholila tento týden ve středu, když jsem si vyslechl přednášku v rámci olomoucké Jednoty filosofické Každému incelovi podle jeho potřeb?, která se také Petersonovi okrajově věnovala. Doktor Ondřej Beran zmínil konkrétně opatření, jímž Peterson navrhuje násilným činům incelů (nedobrovolných celibátníků) zamezit. A držte si klobouky, protože řešením údajně být enforced monogamy, tedy v překladu prosazovaná či dokonce přímo vynucovaná monogamie.

(zdroj)

Peterson později na svém webu své stanovisko vysvětlil v měkčím prvním smyslu slova, totiž že má na mysli společensky podporovanou monogamii a nikoli policejní stát přerozdělující incelům ženy. Nelze si ale nevšimnout, že jde v obou případech v podstatě o výzvu k sociálnímu inženýrství, proti kterému jinak Peterson ostře vystupuje. Článek v New York Times odkazovaný výše dokonce uvádí, že si toho je sám Peterson vědom.

Během přednášky jsem si ale povšiml, že je v Petersonově přístupu k incelům ještě jedna zjevná kontradikce. Považuje je totiž v podstatě za pasivní oběti a tomu odpovídá i navrhované řešení, které chce odstranit tlaky, které na incely působí. Přitom ale Peterson při mnoha jiných příležitostech své posluchače, čtenáře či diváky vyzývá naopak k aktivitě (Fix yourself, Stand up straight with your shoulders back) a mentalitou oběti pohrdá.

Mohl bych pokračovat, ale nebudu. Stále víc totiž nabývám dojmu, že jsem už Petersonovým názorům věnoval mnohem, mnohem víc pozornosti, než si ve skutečnosti zasluhují. A moje dvě předchozí dvě vyjádření k jeho osobě (krom blogu ještě na kanále Maroše Bályho) se nesly v až příliš smířlivém duchu. Sám sobě jsem zase jednou dokázal, že jsem méně imunní vůči tribalismu a když někdo mluví škaredě o politické korektnosti, odpustím mu až příliš mnoho.

Skoro po půl roce už na to ale konečně nemám náladu. Sorry not sorry.

pátek 22. června 2018

Moje problémy s doktorem Jordanem Petersonem

Možná vám to nepřijde pravděpodobné, ale tomuto muži naslouchají miliony (především mladých) lidí. (zdroj)

Je to už několik měsíců, co jsem objevil kanadského psychologa Jordana Petersona. Bylo to v době, kdy se internetem šířil jeho dnes již legendární rozhovor s novinářkou Cathy Newman pro britský Channel 4. Už od první věty mě zaujal až pedantsky přesným vyjadřováním, které obralo ideologicky zabarvené otázky o jejich osten. Západní mediální mainstream je totiž dle mého až příliš vstřícný ke stupidním myšlenkovým směrům typu intersekcionálního feminismu a já proto opravdu rád sleduji, když v něm pro změnu dostane prostor naopak někdo výrazně kritický.


A Peterson si vedl přímo skvěle. Nenechal se vykreslit karikaturou misogynního zpátečníka, obhajoval svobodu slova i přesto, že její využití občas uráží lidi (ó, jaké překvapení!) a vyzdvihl individualismus v protikladu ke stále absurdnějšímu dělení do škatulek podle pohlaví, sexuální orientace nebo barvy kůže (a následnému soutěžení o to, kdo je nejutlačovanější). Zkrátka se opřel do všeho toho postmoderního bordelu, kvůli kterému se už docela stydím nazývat se liberálem.

Pochopitelně jsem tudíž začal pravidelně sledovat další a další videa Jordana Petersona a dokonce jsem si pořídil i jeho novou knihu 12 Rules for Life: An Antidote to Chaos.

Záhy se ale nevyhnutelně prokázalo mé podezření, že nikdo není dokonalý. Dokud doktor Peterson útočil na ideje typu patriarchátu, afirmativních opatření nebo safe spaces, souhlasil jsem až na naprosté výjimky s každým jeho slovem. Jakmile se ale od kritiky společenských poměrů přesunul k filosofičtějším či dokonce náboženským tématům (Peterson se považuje za křesťana), uvědomil jsem si, že s mnoha jeho názory velice ostře nesouhlasím.

Právě třem svým nejzásadnějším problémům s Petersonem chci věnovat zbytek tohoto článku.


1) Pojetí pravdy


Ano, žebříčky bestsellerů opanovala kniha pravidel. (zdroj)

Hlavní výtka směřuje k Petersonovu velmi osobitému pojetí pravdy, od něhož se odvíjí značná část jeho názorů. Pokud totiž o něčem mluví jako o pravdivém, neznamená to nutně shodu mezi poznáním a skutečností podle klasické definice. Peterson totiž definuje pravdu (dle svých slow darwinisticky, i když to nepovažuji za vhodné označení) jako to, co prospívá životu.

Zachází tak daleko, že vlastně považuje za pravdivé to, co je morální a vice versa. Snad ani nemusím zdůrazňovat, jak problematické takové pojetí pravdy je. Velmi souhlasím se Samem Harrisem, který během jednoho ze svých rozhovorů s Petersonem uvedl, že nutně potřebujeme koncept pravdy, který přesahuje naše starosti o to, zda je taková pravda užitečná či v souladu s naším přežitím. V opačném případě bychom totiž museli v podstatě popřít pravdivost všeho, co nám škodí.

Do větší hloubky vysvětlují celou problematiku (v angličtině) dvě připojená videa, která si zároveň všímají, že podobná snaha redefinovat pravdu až podezřele připomíná Petersonovy ideologické oponenty.


2) Apologetika křesťanství


Zároveň se Petersonovi navíc otevírá možnost nazývat pravdivými i myšlenky, které by ve významu shody mezi poznáním a skutečností nikdy pravdivými nenazval. To jde nejvíc poznat pokaždé, když doktor obhajuje náboženství či rozebírá křesťanskou mytologii.

Na začátku jsem napsal, že se Peterson považuje za křesťana. Jenže Peterson je podobný druh křesťana jako u nás v Česku třeba profesor Václav Hořejší. Ten ve skutečnosti nevěří, že by Ježíš neměl biologického otce (i když přesně to hlásá „jeho“ římskokatolická církev) a nevěří ani ve zmrtvýchvstání a odpuštění hříchů považuje za existenciální metaforu.

Peterson je úplně stejný případ. Nosí stejnou nálepku, jako lidé, kteří doslova a do písmene věří v nebe a peklo, poslední soud či trojjedinost Boha, ale nemohl by se od nich víc lišit. Zatímco totiž náboženství považuje za metaforicky pravdivé (či petersonovsky pravdivé, chcete-li), na otázky po skutečné, fyzické existenci Syna Božího už odpovídá velmi vyhýbavě. Když se ho pak list National Post zeptal, zda věří v Boha, reagoval Peterson: „Myslím, že na tohle je správná odpověď ne, ale bojím se, že by mohl existovat.“

A to je pro mě problém hned z několika důvodů. I když mu nechci upíral právo nazývat se jakkoli uzná za vhodné, poskytuje tím podle mě zbytečně morální podporu lidem, se kterými vlastně nemá (a mnohdy ani nechce) mít nic společného. Neváhal bych také tvrdit, že mnohé z nich svým dosti dvouznačným vyjadřováním mystifikuje. Ano, přijde mi to jako intelektuální zbabělost.

No a nakonec je tu jeho polemika s ateistickými mysliteli jako je Sam Harris, ve které vytahuje ty nejotřepanější karty typu tvrzení, že by se bezvěrci měli chovat jako svině a všechny okrádat a vraždit, když nemají žádný absolutní základ pro morálku (z čehož kuriózně vyvozuje, že je většina ateistů jen zakuklenými křesťany).


3) Vyprávění příběhů


Nakonec přichází má možná nejdůležitější námitka, která vychází z knihy Atheist’s Guide to Reality amerického filosofa Alexe Rosenberga. Stejně jako on totiž nevěřím, že lze komplexitu našeho světa a jeho opravdové poznání obsáhnout formou příběhů, velice zjevně na rozdíl od Jordana Petersona. Jeho lekce jsou totiž přímo prošpikované vyprávěním, mýty a literárními i jungiánskými archetypy.

Už sama doktorova fascinace Jungem, Nietzschem, Dostojevským a dalšími stylem k umělecké sféře tíhnoucími mysliteli by měla být varováním. Petersonův pohled na svět je v mnoha ohledech velmi zajímavý, často intuitivním způsobem vysvětluje komplexní problémy a celkově působí dost přesvědčivým dojmem. Problém ale je, že jde stále pouze jen o příběh, který často s realitou nemusí mít vůbec nic společného.

Nezůstanu zbaběle vágní a nabídnu alespoň jeden konkrétní příklad, který mi poprvé představilo jedno anglické video.


Jordan Peterson v jedné ze svých přednášek tvrdí, že se nacisté během druhé světové války chovali nelogicky. Nákladně totiž vyvražďovali Židy, které mohli místo toho zneužít k práci. Následně tvrdí, že to nacisté dělali proto, že se v nich manifestoval archetyp Kaina, biblické postavy bratrovraha.

Nejenže není pravda, že by nacisté skrze své oběti nepřicházeli k zisku, video velice dobře ukazuje, že holocaust dával děsivý smysl optikou jejich totalitní ideologie. Vládci Třetí říše nebyli jenom psychopati či lidé posedlí zlem a touhou ničit, ale jejich válka byla motivovaná očištěním nadřazené rasy od „hrozby“ světového židovstva.

Peterson pochopitelně není antisemita, jen se mi zdá, že mu možná jeho vlastní myšlenkové podhoubí občas dost zastírá pohled. Kdyby totiž problematiku zkoumal hlouběji, dost možná by musel střílet do vlastních řad. Těžko si například představit, že na nenávisti k Židům v nacistickém Německu nenese žádný podíl myšlenkové dědictví křesťanství, jímž se jako červená nit táhnou tvrdě protižidovské postoje.

Bůh nenávidí židy a o soudném dnu řekne těm, kteří s nimi soucítí: „Odejděte ode Mne, protože jste měli styky s Mými vrahy!“ Utečte tedy z jejich shromáždění, prchněte z jejich domů a mějte jejich synagogu v nenávisti a odporu.
svatý Jan Zlatoústý

Co je horší, mnozí zvláště tradicionalisticky orientovaní křesťané podobné názory chovají i v současnosti. Citát výše jsem převzal z tohoto údajně katolického webu, kde najdete i spoustu dalších, na těch nejútočnějších místech tučně zvýrazněných protižidovských útoků představitelů církve.

To pochopitelně vůbec neznamená, že by byly dnes mezi věřícími lidmi takové názory mainstreamem. Dle mého se tak ale ukazuje nebezpečí spojené s jednostranným, zjednodušujícím výkladem složitých problémů. Bojím se, že se Peterson chce od leckdy ztřeštěné současnosti tak trochu prchnout do idealizované minulosti, která ale nikdy neexistovala a existovat ani nemůže.

To ale samozřejmě nic nemění na názoru, že je jeho kritika stávajících poměrů často velice přesná a myslím, že velmi potřebná.