Na firemní setkání v posledních letech s oblibou jezdím vlakem. Loni jsem to měl velmi jednoduché, protože ubytování se nacházelo možná pět minut od železniční stanice. Předloni a letos nicméně nejbližší koleje dělilo od hotelu zhruba deset až patnáct kilometrů. Jelikož ale chodím rád pěšky a balím se dost minimalisticky, znamenalo to pro mě spojení příjemného s užitečným.
Minulý týden jsem se konkrétně potřeboval dostat před patnáctou hodinou do Zvíkovského Podhradí nedaleko Orlíku. Vstal jsem proto o půl šesté a v 6:15 už mě Pendolino vezlo do Prahy, kde jsem přesedl na navazující vlak do Tábora. Krátce po jedenácté jsem pak vystoupil v ospalé vesničce jménem Vlastec. Vyhlédl jsem si ji proto, že se z ní dá pěšky po modré snadno dostat až do cíle za slabé tři hodinky chůze.
Jižní Čechy příliš dobře neznám a v kraji mezi Vltavou a Otavou jsem byl vůbec poprvé v životě. Přivítal mě rybníček a domky jako z nějaké televizní pohádky; všude bylo ticho, jen z posledního domu vzdáleně znělo rádio. Na pětikilometrovém úseku do Oslova jsem potkal jednu rodinku na procházce. Jinak jsem šel sám. Cesta tudíž měla zvláštní, snad až trochu zlověstnou atmosféru, podtrženou nemilosrdně žhnoucím sluncem.
Vzdušnou čarou jsem toho ani tak moc neušel. Modrá se zkrátka jen klikatila mezi políčky a ohbím nedaleké vodní nádrže, kterou jsem v této chvíli na východě pouze tušil. Za Oslovem mě čekala poslední prašná stezka, z níž jsem záhy dospěl do vytouženého stínu stromů. Les protínala jedna křižovatka za druhou, ale vše bylo velmi dobře značené a nikdy mi nehrozilo, že zabloudím.
Až rozcestí Červený les přineslo drobné dilema. Do Podhradí vedla zelená, ale na hrad Zvíkov zase modrá. Matně jsem si pamatoval, že ubytování je velmi blízko hradu, byť jsem se záměrně na mapu nekoukal moc z detailu, ať si nekazím překvapení. Rozhodl jsem se tudíž pokračovat po modré, což se mi nakonec vyplatilo. Především proto, že jsem si mohl prohlédnout Orlík ze Zvíkovského mostu. Hladina byla velmi nízko, jistě i vlivem panujícího sucha.
Předchozího dne jsem si přes yt-dlp doma postahoval do svého BlackBerry 9780 asi tři čtyři podcasty, které jsem část cesty poslouchal. V závěru jsem ale schoval sluchátka do kapsy, abych si ještě chvíli užil ticho.
Poslední etapa vedla dále lesem, kdy mi ze severovýchodní strany limitovala výhled vodní nádrž a ze západu zase kopeček, skrývající za sebou Zvíkovské Podhradí. Proto jsem přešel svůj cíl a dorazil až k samotnému hradu Zvíkov. Chvíli jsem se pokochal věda, že hotel je stejně nedaleko.
Podle mapy.com jsem ušel kousek přes 15 kilometrů. Zabralo mi to skoro přesně tři hodiny, ač plánovač trasy odhaduje čtyři. Šel jsem pohodlným tempem, ale bez přestávky.
Ujdu toho za rok hodně, často krásnější přírodou a po delší trase, ale tahle zvíkovská procházka ve mě zůstává natolik, že jsem se z toho potřeboval vypsat. Snad je to cizota kraje, který jsem nikdy dřív nenavštívil. Snad zbytky vzrušení z objevování míst záměrně předem neprohlížených. A možná je to zkrátka genius loci samotného Zvíkova, který se odráží v mnoha obrazech i básních.
Čert ví. Já dodám jen tolik, že tenhle druh ad hoc výletů vřele doporučuji.