Už je to víc, než čtyři roky, co studio Disney koupilo Lucasfilm a s ním i jednu z nejpopulárnějších filmových sérií všech dob, Star Wars. Během té doby stihli noví majitelé vyprodukovat dva celovečerní filmy a bezmála tři řady animovaného seriálu. Jejich možná nejvýznamnějším krokem však byla razantní úprava kánonu celého univerza. Star Wars se zkrátka změnily – a to jitří emoce. Sám duchovní otec předaleké galaxie George Lucas se zhruba před rokem nechal slyšet, že prodal svou ságu otrokářům, což nicméně hned vzápětí s omluvou označil za přeřeknutí. Zda šlo o přeřeknutí freudovské či nikoli, nechám na spekulacích čtenáře. Sám se v tomto článku pokusím jít proti Lucasovu názoru i proti názorům ostatních kritiků nové tváře Star Wars, neboť si myslím, že se mnohá kontroverzní rozhodnutí Disneyho s odstupem času ukázala jako správná.

Když vrcholil fanouškovský hype okolo protagonistovy zdánlivé smrti, těšil jsem se na třetí řadu Sherlocka jako malé dítě. Nebyl jsem zklamán, přestože s odstupem času moje prvotní nadšení z nových dílů dost opadlo. Očekávání pak ještě trochu snížila nemastná neslaná Prokletá nevěsta a čtvrtou sérii jsem proto sledoval už bez hlubšího fanouškovského zaujetí. A to je moc dobře, protože po odvysílání závěrečné epizody můžu říct, že nejsem nijak nadšený.

Celé roky jsem vzpomínal na Star Trek: Do temnoty jako na ten lepší z Abramsových dvou filmů o kapitánovi Kirkovi a jeho partě. Celé roky jsem se pletl. Ne, že by se mi přestal dnes recenzovaný snímek po té době líbit – pořád si myslím, že nabízí záživný příběh, kvalitní herecké výkony a neposlední řadě skvělou akci – zkrátka jsem ale vůbec poprvé měl možnost bezprostředního srovnání s prvním Star Trekem a třetím dílem, Do neznáma.

Včera jsem viděl veleúspěšnou pohádku Anděl Páně 2 a podle očekávání jsem byl spokojený. Režisérovi (a spoluautorovi scénáře) Jiřímu Strachovi a jeho týmu se podařilo vytvořit důstojné pokračování oblíbeného prvního dílu, byť si dost možná tentokrát diváka získá trochu jiným způsobem, než posledně. Nový film je zvlášť ke konci maličko uspěchaný, slušelo by mu i doladění příběhu. Přibrousil proti tomu humor a nabídl skvělé herecké výkony.

Jednou z mých největších mezer ve vzdělání je bezpochyby ta, že jsem nikdy neviděl žádnou kompletní sérii Star Treku. Tři nové filmy z jeho univerza mě ale už docela dobře dostaly do obrazu. Rozhodl jsem se proto, že se podívám na vůbec první Abramsův snímek znovu, abych konečně pochytil pár fanouškům určených referencí a připomenul si příběh, který se mi za uplynulé roky docela vykouřil z hlavy.

Ragnar Lothbrok je mrtvý. Poté, co se vydal do rukou svých nepřátel, hodili ho do jámy s hady, vyčkávající už od první řady. Ani ne o týden později se na obrazovky po celém světě dostala úvodní epizoda čtvrté série populárního Sherlocka, v jejímž závěru schytala Mary Watson střelu určenou titulnímu protagonistovi a svému zranění na místě podlehla. Co tyto zásadní smrti znamenají pro oba seriály? Vikingové nás na Ragnarův skon připravovali už dlouho. Příliš dlouho. Pohrávali si s ním v závěru třetí série, kdy hrdina vymyslel svou verzi slavného podfuku s trojským koněm, pohrávali si s ním v první polovině série čtvrté, kdy králem seveřanů zmítal sentiment a poutala jej rodící se závislost. Falešné vyvrcholení přineslo další střetnutí Ragnara a Rolla, z něhož k mé nespokojenosti oba bratři vyvázli.

Přišel konec roku, čas rekapitulací. Jednu už včera vydal na svém blogu Jan Houserek, další vyjde zhruba za týden na Dagonovi, no a dnes se se svou troškou do mlýna připojím i já. Nejdříve zhodnotím plnění svých dvou letošních novoročních předsevzetí, která jsem si stanovil vůbec poprvé v životě, potom připomenu několik dalších životních a blogových milníků a článek uzavřu několika krátkými žebříčky. Nikdy jsem nevěřil sportovcům, že jim všechna ta dřina a veškeré funění skutečně přináší potěšení. Mýlil jsem se – již zhruba devítiměsíční každodenní běhání mi sice zpočátku skutečně nebylo příjemné, ale teď už si vystačím se silami i drahocenným dechem. Dnes jsme s mladším bratrem zaběhli přinejmenším pět kilometrů bez přestávky, což je dost pravděpodobně moje dosud nejdelší souvislá trasa v životě.

Po zveřejnění nedávného článku o nekompatibilitě křesťanství a evoluce a následné diskuzi pod ním jsem už téma považoval za uzavřené, dokud mi nebyla darována kniha Věda, víra, Darwinova teorie a stvoření podle knihy Genesis českého kněze a zároveň biologa Marka Váchy. O možnosti harmonické symbiózy laboratoře a kostela mě – pro mnohé možná nepřekvapivě – nepřesvědčila, přesto mi však nabídla mnoho podnětů k úvahám. Ještě coby římský katolík jsem v rámci své církve vyzkoušel celou plejádu různých pohledů na víru, neboť mě žádný nedokázal odpovědět na mé otázky uspokojivým způsobem. Začal jsem jako skalní konzervativec očekávající každým rokem příchod apokalypsy a postupně jsem se názorově přesunul právě až někam k Váchovi nebo jeho kolegovi z pražské akademické farnosti, Tomáši Halíkovi.

Angličtina zná krásné slovní spojení guilty pleasure. Označuje jím to, co bychom nejspíš neměli mít rádi, ale stejně se nám to líbí. V mém případě jde například o sérii Transformers, režírovanou Michaelem Bayem, jejíž naprosto pitomý scénář trumfne jen patos servírovaný koňskými dávkami skrze zpomaleně natočené záběry propagující americkou armádu, popřípadě k uzoufání šroubované dialogy. Tedy aspoň v případě tří ze čtyř dosud vydaných filmů. Ten první je totiž speciální – baví mě mnohem, mnohem víc než všechny ostatní a to z důvodů, za které se vůbec nestydím. Z důvodů, které mi až donedávna unikaly.

Občas se najde knižní série, která ve tvrdé konkurenci tak trochu zapadne i navzdory nepopiratelným kvalitám. Domnívám se, že přesně takový osud potkal skvělou trilogii Jeho temné esence britského spisovatele Phillipa Pullmana, jejíž první svazek, Zlatý kompas, byl svého času dokonce zfilmován. Knížky zdánlivě určené jen dětským čtenářům by neměli minout ani ti dospělí – a v tomto článku se dovíte, proč. Ve stínu Magisteria 🔗Mladá Lyra žije v tak trochu jiném Oxfordu. Její svět oproti našemu postrádá mnoho technologií a přírodovědeckých objevů, ale zase je bohatší o pancéřované medvědy, divoženky a především o daemony. Tyto bytosti nabírají podobu zvířat a jsou s lidmi spojeny velice silným poutem. Lyřin daemon se jmenuje Pantalaimon a svůj definitivní tvar, který bude jednou odrážet dívčinu povahu, nabere až na prahu její dospělosti.