Habemus papam! Když je v konklávě překvapivě zvolen mladý američan Lenny Belardo, celý křesťanský svět zatají dech v očekávání. Jaký asi bude nový římský pontifik? Co přinese církvi jednadvacátého století? Italský režisér Paolo Sorrentino představuje poutavý seriál, který ukazuje lesk i bídu moderního náboženství. A i když něco takového asi ani nejde neudělat kacířsky, rozhodně se nejedná o posměch. Novopečený papež přijme jméno Pius XIII, a to v nejlepší tradici svých konzervativních předchůdců. Ve snaze vrátit katolickému náboženství žádoucnost oprašuje pozapomenutou auru tajemna. Jedním ze svých prvních rozhodnutí znovu zakupuje tiáru, trojitou korunu svého úřadu. Z vatikánských muzeí vytahuje zaprášené ornáty, odmítá se fotit, nepořádá cesty po světě a uzavírá se v Apoštolském paláci.

Ve své nedávné recenzi na Before They Are Hanged jsem uvedl, že mi v šuplíku leží i obdobné hodnocení prvního dílu Blade Itself. Bylo napsáno ještě před založením tohoto blogu, ale vlastně není důvod, aby tu chybělo. Upozorňuji vás jen na to, že jí chybí úvod a shrnutí zápletky, takže se jedná čistě o rozbor formální stránky knihy. Ze stejného důvodu musíte oželet i absentující citát v hlavičce.

Včera večer si svou televizní premiéru odbyl poslední díl satirického seriálu Kosmo. Pokud jste jej neviděli, je k dispozici na webu České televize, kde si koneckonců programy pouští stále více lidí. Asi koneckonců nejsem jediný, kdo si myslí, že přizpůsobovat vlastní program vysílacím časům je v dnešní době už trochu anachronismus. Jak tedy dopadl nový počin, k němuž sepsal scénář Tomáš Baldýnský? Mám-li odpovědět jedním slovem, rozpačitě. Prolíná sofistikovaný humor s naprosto primitivním, velmi zábavné a dějově košaté epizody s těmi mnohem prázdnějšími a svůj deklarovaný záměr započít debatu o tom, co to znamená býti Čechem, už předem zadupává do země skrze zvolenou formu. Přesto je sledování Kosma dost dobrá legrace, kterou byste neměli minout.

Vždycky rychle zapomenu, jak skvělý pocit je, když zase jednou narazím na čtivou, zábavnou a napínavou knihu. Letos jsem už několik dost dobrých přechroustal: zmiňme alespoň nová Kukaččí mláďata Vladimíra Šlechty či trilogii Leviatan Scotta Westerfielda. Jedině Jeho temné esence britského spisovatele Phillipa Pullmana mě ale dokázaly opravdu nadchnout – tedy až dosud. Moje nová závislost se jmenuje První zákon. “We should forgive our enemies, but not before they are hanged.” – Heinrich Heine

Poblíž jedné zapadlé vesnice žije malý Kubo se svou matkou. Stárnoucí ženě slábne paměť a často mívá znepokojující sny. Zapřísahá svého syna, aby nikdy nezůstal venku v noci, a vypráví mu příběhy o statečném samuraji Hanzovi a jeho bojích se strašlivým Měsíčním králem. Kluk se potom den co den vydává do vesnice a za pomoci kouzelného strunného nástroje je přehrává místním obyvatelům. Na rozdíl od nich však dobře ví, že nejde o ledajaké příběhy, ale o tragédii jeho vlastního otce. Ten zachránil Kuba, když mu chtěl Měsíční král sebrat oči a proto se teď musí chlapec schovávat před tváří špehující luny. A jak asi tušíte, jednou mu to zkrátka nevyjde, jeho svět se obrátí vzhůru nohama a Kubo se musí vydat po stopě tří kouzelných artefaktů jen v doprovodu opice a podivného brouka.

Skotský spisovatel Anthony Ryan zaujal čtenáře i kritiky po celém světě hned svou prvotinou, Písní krve. Brzy na ni proto navázal Pánem věže a loni trilogii uzavřel Královnou ohně, která nyní vychází péčí nakladatelství Host i v českém překladu. Příběh novopečené vládkyně Lyrny, Vélina, bratra Frentise a jejich přátel tak dospívá ke svému závěru – a že budou z každé jeho stránky šlehat plameny, napovídá už samotný titul knihy.

Do široké množiny toho, co nesnáším, rozhodně patří nekritický obdiv. Konkrétněji mám na mysli neodůvodněnou úctu ke schopnostem té či oné osoby, která pramení z nepochopení. Bývaly doby, kdy jsem si ji do jisté míry užíval, ale ty už jsou dávno pryč. Aby bylo jasné, o čem chci psát, uvedu několik případů ze života. Občas bývávám nařknut, že umím s elektronikou či dokonce, že jsem programátor. Jelikož ale žiji v prostředí, kde se dennodenně setkávám se skutečnými odborníky v IT oboru, můžu vám potvrdit, že mezi ně nepatřím.

Že je často na fanouškovské výtvory radost pohledět, jsme vám už na Dagonovi sdělili víckrát. Vzpomeňme namátkou na sbírku webseriálů, několik krátkých filmů z prostředí seriálu Hra o trůny nebo třeba modifikaci Gothicu L’Hiver. Celovečerní snímek vytvořený přímo v enginu počítačové hry nám ale zaručeně chyběl do sbírky. Čekání právě skončilo: s vydáním speciální edice The Elder Scrolls V: Skyrim nastal čas připomenout si dobrodružství hrdiny, kterému v žilách koluje krev draků.

Čtete-li Anekron pravidelně, dost možná jste si už všimli, že jsem v poslední době zcela opustil svůj dříve oblíbený úvahový segment, v němž jsem se nepravidelně zaobíral aktuálním děním na politicko-společenském jevišti. Poslední dobou mi totiž přijde spíš jako ublížené poplakávání nad rozlitým mlékem, a tak se raději věnuji těm oborům lidského poznání, v nichž se může uplatnit důkaz či argumentace. Kdybych měl vysvětlit, proč si to myslím, asi by to trvalo hodně dlouho. Dnes se však hodlám věnovat jinému tématu, takže to stávající s dovolením odložím na jindy. Pamatujte jen, že naprosto nehodlám lacině mentorovat a doufám, že se mi tomu podaří vyhnout.

Svého času jsem navštěvoval výuku náboženství. Jednak ve formě polooficiální sešlosti na faře, které se občas zvrhly ve veselou polštářovou bitvu nebo skvělé soutěže ze znalostí Bible, jednak jsem ale později na církevním gymnáziu navštěvoval i povinné vyučovací hodiny. I stalo se, že nám nejmenovaný jáhen promítl krátký animovaný snímek, který se věnoval problematice evoluce a kreacionismu. Nevím, jak lépe otevřít toto téma, než právě skrze ono video. Nejenže hezky shrnuje široké spektrum kreacionistických omylů, navíc ještě informovanějšího čtenáře dobře pobaví. Nebo možná také vyděsí, protože tak bezbřehou ignoraci bazálních vědeckých poznatků už v dnešní době málokdo čeká.