Kdysi jsem se zařekl, že se zaláskovaným upírům za každou cenu vyhnu. Chovám totiž k vražedným nemrtvým všeho druhu silný obdiv a velice nerad bych se o veškerý respekt ke krvesajům nechal připravit nějakou brakovou červenou knihovnou. Jenomže pak se objevil bratr s tím, že ten tvajlajt zas tak strašnej není, ať se na něj mrknu. Mrkl jsem se. Sajrajt sága opravdu není tak příšerná, jak jsem se obával. Je totiž ještě daleko horší.

Německého spisovatele Markuse Heize proslavila především dark fantasy série Trpaslíci a paralelně se odehrávající Legendy alfů. Autor ale přičichl i k žánrově blízkému horroru, poprvé v roce 2008 v knize Ritus. Všechny tyto zkušenosti pak zužitkoval o čtyři roky později, když u našich severozápadních sousedů poprvé vyšel Oneiros. Ten se nyní zásluhou nakladatelství Fantom Print dostává i k našim knihkupcům. Sluneční paprsky se vkrádají do nitra luxusního Airbusu společnosti Air France, který se chystá k přistání na pařížském letišti. Unavený muž, který celou noc nezamhouřil oka, si objednává extrémně silné kafe. Temperamentního Itala zase znervózňuje muž z Předního východu, který s sebou nosí podezřelou lahev. Nakonec to nevydrží, zavře se na záchodě a obří letadlo těsně nad přistávací dráhou zakolísá, zřítí se a jako smrtící kladivo dopadne na zem. Téměř všichni cestující ale zemřou ještě ve vzduchu.

Někteří z vás možná vědí, že jsem kdysi dělal (a nedodělal) autoškolu. Zbraní hromadného ničení jsem se tehdy nestal proto, že jsem nezvládl závěrečné jízdy, zatímco test jsem měl na nějakých 98 %, ještě mi někde v šupleti leží prošlý certifikát. Na zkoušky jsem se přitom učil jen asi zhruba dvě hodiny večer před dnem D. O to víc mě překvapilo, že s nimi měli někteří mí známí docela velké problémy.

Protože žijeme v době multimédií a můj YouTube kanál odebírá čtyřikrát více lidí než kolik jich lajklo facebookovou stránkutohoto blogu, rozhodl jsem se představit vám své oblíbené tvůrce videoobsahu. Aby mi to šlo lépe od ruky, rozdělil jsem youtubery do několika kategorií s tím, že vám v každé představím pouze toho nejlepšího z nejlepších a ostatní vzpomenu čestnou zmínkou. 1) Film a literatura Došlo k chybě. 🔗Zkuste si toto video přehrát na www.youtube.com nebo, pokud je vypnutý, zapněte JavaScript.

Rosomák dožívá svůj dlouhý, krveprolitím naplněný život kdesi kousek za mexickou hranicí, v děravé nádrži za domem drží zavřeného Charlese Xaviera, který bojuje s nebezpečnými záchvaty a společnost jim dělá jenom podivínský albín. Noví mutanti se už čtvrt století nerodí, ti staří za tragických okolností zmizeli a okolo Loganova útulku přešlapují korporátní pohůnci s nejasnými úmysly. Wolverine si na stará kolena vydělává na chlast, tišící léky pro Profesora a novou jachtu jako řidič luxusní limuzíny. Při jedné štaci potkává mírně hysterickou ženu, která v něm pozná bývalého superhrdinu a obrátí se na něj se zoufalou žádostí. Logan má dostat ji a její adoptivní dceru diskrétně do Kanady – a za to dostane dobře zaplaceno. Jakkoli se iluzí zbavenému hrdinovi do oprašování štítu jezdce na bílém koni příliš nechce, nakonec na nabídku přistoupí. Jenomže z mladé dívky se překvapivě vyklube mutantka s podezřele známými schopnostmi a všem se na paty pověsí hodně drsní hoši.

Protože se mi velmi líbila Odvážná Vaiana, rozhodl jsem se zhlédnout i další novější animované pohádky od Disneyho, konkrétně Na vlásku a Ledové království. Nenadchly mě zdaleka tolik, a tak na ně nakonec ani nebudu smolit recenzi. Místo toho zkusím stručně shrnout, co mi obecně na filmech podobného ražení vlastně vadí. A neobejdu se u toho bez spoilerů. Scénář Snímek pro děti samozřejmě nemusí a ani by neměl obsahovat zamotaný příběh ve stylu Nolanova Počátku, stejně tak bych mu ale nedoporučil podceňovat intelekt malého diváka. I předškolák zvládne víc, než jen sledovat jedinou, přímočaře servírovanou dějovou linii. Tím, že nám scénáristé často vůbec neukážou, co se děje s některými důležitými postavami, taky maskují vlastní lenost nebo neschopnost a umetají si cestičku k „překvapivým“ zvratům.

Pokud jste ještě nějakým nedopatřením neviděli gameplay trailer na nový Shadow of War, rozhodně to rychle napravte. I když má lehce přes čtvrt hodiny, za zhlédnutí rozhodně stojí. Domnívám se totiž, že představené herní mechaniky řeší snad nejpalčivější problém současných RPG, které se už podle mě hezkých pár let nacházejí ve slepé uličce. Došlo k chybě. 🔗Zkuste si toto video přehrát na www.youtube.com nebo, pokud je vypnutý, zapněte JavaScript. Vezměme si třeba takového třetího Zaklínače. Kritici i běžní hráči se shodují, že jde o skutečný klenot žánru a o to se s nimi rozhodně nehodlám přít. Nemyslím si ale, že by se jednalo z jakéhokoli pohledu o revoluci, a dokonce bych se zdráhal závěr slavné polské fantasy série nazvat videoherní legendou. Ano, Divoký hon je skoro ve všem lepší než konkurence, ale konstrukcí se příliš neliší třeba od Skyrimu nebo Dragon Age.

Nedávno jsem se doma v diskuzi o současném světě střetl se zajímavým argumentem: politická korektnost se šíří, protože je velice pohodlná. Pokud smažeme všechny rozdíly, ať už národnostní, světonázorové, náboženské či pohlavní, bude ve společnosti klid a stabilita – nebo alespoň tak nějak si to prý architekti moderního pseudoliberálního zřízení představují. Je to docela intuitivní názor a jistě je na něm něco pravdy, kořen problému ale sám vidím někde trochu jinde. Totiž v mesiášském komplexu, v onom páchání dobra za každou cenu, které nakonec paradoxně přináší v lepším případě jen znechucení, v tom horším pak utrpení. Vzhledem k tomu, že v současné době (naštěstí) končí nechvalně proslulá vládní organizace HateFree, která se spasitelství věnovala profesionálně, dostáváme unikátní příležitost prozkoumat mentalitu samozvaných zachránců lidstva podrobněji.

Internetem v nedávné době prolétla kauza organizace PETA, která zaslala společnosti Games Workshop dopis, v němž žádá o odstranění kožešin z plastových miniatur postaviček ve wargamingové legendě Warhammer 40 000. Naneštěstí to není poprvé a nejspíš ani naposledy, co se do fantastického žánru promítají vnější politické a ideologické tlaky – dodnes třeba ještě doznívá kauza okolo třetího Zaklínače a jeho údajného „rasového problému.“ Všechno začalo v létě 2015, kdy na webu Polygon vyšel článek, kritizující údajnou barvoslepost vývojářského týmu CD Projekt Red. Jeho autorovi vadilo, že se v oceňovaném třetím pokračování polské série o vědmákovi s bílými vlasy neobjevil žádný člověk odlišné barvy pleti. Text vzbudil mnoho ohlasů a reakce na něj se dostala třeba i na web známého amerického magazínu Forbes.

Mel Gibson byl léta v nemilosti kvůli alkoholismu a rasistickým urážkám, ale teď se do filmového světa vrací ve velkém stylu. Natočil totiž další film na motivy skutečných událostí, který stejně jako režisérova předchozí díla nemá až zas tak mnoho společného s historií, ale je spíše svého druhu hrdinským mýtem. Nutno podotknout, že se tím Hacksaw Ridge rozhodně nestává horším filmem, ba možná právě naopak. Snímek vypráví příběh Desmonda Dosse, který se po útocích na Pearl Harbor jako správný patriot přihlásil do armády. Svým nadřízeným však tento jinak příkladný vojín působí mnoho starostí, protože odmítá nosit zbraň. Nakonec je Doss dokonce dohnán před vojenský soud za neuposlechnutí rozkazu – co hůř, v den, na který původně plánoval svatbu se zdravotní sestřičkou Dorothy.