Co se desktopových operačních systémů týče, netrpím žádnou přehnanou nostalgií. Jsem velice rád, že se dnes po přihlášení neustále nespouští Microsoft ScanDisk jako ve Windows 98. Nechybí mi ani zoufale zdlouhavé vyhledávání z Windows XP, při kterém asistoval ikonický žlutý pejsek. Zvykl jsem si dokonce i na mnohými uživateli proklínanou celoobrazovkovou nabídku Start, kterou představil Windows 8. Relativně spokojený jsem byl i se současnou verzí Windows 10. Nedám už ani ránu bez možnosti přilepit až čtyři okna do jednotlivých rohů obrazovky, vyhledávání mi přijde svižnější, než kdykoli předtím a zamlouvá se mi i Fluent Design System, který postupně zkrášluje letité a místy už opravdu ošklivé uživatelské rozhraní.

Zase je čas na bilancování, tentokrát už potřetí. Od minula jsem se stihl znovu přestěhovat, překonal jsem magickou hranici milionu zhlédnutí na YouTube, Filmožrouti navázali spolupráci se Seznamem a začal jsem stát u práce. Vesměs se dařilo i v osobním životě, přestože došlo i k několika smutným událostem, které na blogu zmiňovat nebudu. Krom změn pozitivních a negativních ale mnohé zůstalo při starém. Někdy naštěstí: ani po roce nemám žádnou svoji fotku bez brýlí, která by se dala použít do facebookového profilu, což svědčí o tom, že mám k sociálním sítím stále relativně zdravý nenávistný vztah. Spokojený jsem také s Nokií 3310, kterou jsem loni tak opěvoval. Přežila mou zapomnětlivost i hrubé zacházení bez viditelných šrámů, přesně jak jsem doufal.

http://time.com/5176537/jordan-peterson-frozen-movie-disney/ Je tomu už nějaký ten měsíc, co jsem se na tomto blogu v dosud posledním vydaném článku věnoval osobě doktora Jordana Petersona. Přes nemalé počáteční sympatie jsem docela ostře nesouhlasil s mnoha jeho názory, ale základní tón tehdejšího postu byl přeci jen poměrně pozitivní. Jak ale čas plynul, můj názor se přirozeně vyvíjel. A rozhodně ne směrem, který by byl ke kanadskému klinickému psychologovi příznivější. V červnu jsem ještě poměrně shovívavě o Petersonově tendenci k využívání mytologie, náboženství a všemožných archetypů při interpretaci… no, skoro čehokoli, psal jako o jednostranném, příliš intuitivním a zkrátka problematickém přístupu. Od té doby jsem byl ale pod tlakem nových zjištění nucen svůj zdráhavý odsudek o poznání zpřísnit. Peterson plácá nesmysly, a to nejenom tehdy, když je to na první pohled zřejmé – jako třeba když považoval propletené hady za vyobrazení DNA.

http://nationalpost.com/news/canada/could-jordan-peterson-become-the-best-selling-canadian-author-of-all-time Je to už několik měsíců, co jsem objevil kanadského psychologa Jordana Petersona. Bylo to v době, kdy se internetem šířil jeho dnes již legendární rozhovor s novinářkou Cathy Newman pro britský Channel 4. Už od první věty mě zaujal až pedantsky přesným vyjadřováním, které obralo ideologicky zabarvené otázky o jejich osten. Západní mediální mainstream je totiž dle mého až příliš vstřícný ke stupidním myšlenkovým směrům typu intersekcionálního feminismu a já proto opravdu rád sleduji, když v něm pro změnu dostane prostor naopak někdo výrazně kritický.

Co byste dělali, kdyby v Česku stávkovaly železnice? Co byste dělali, kdyby stávkovaly tři dny v týdnu celý čtvrtrok? Pokud si takovou situaci nedokážete ani představit, do Francie se raději nestěhujte. Protože přesně tak to tam vypadalo v době, kdy jsem tam byl já (a pokud vím, stávka pokračuje ještě doteď). V tomto článku se dozvíte, jak nám to zkomplikovalo život. To ale předbíhám. Přes sobotu, kdy se s Klárou chystáme vyrazit do Le Puy-en-Velay, zatím ještě většina spojů normálně jezdí. Nasedáme proto v Saint Étienne na vlak a asi hodinu, možná hodinu a půl obdivujeme skalnatá údolí za okny, pokud tedy zrovna neprojíždíme jedním z četných tunelů. V takových případech se automaticky rozsvítí světla. Počítám, jak dlouho trvá, než zase zhasnou a dospívám zhruba k minutě – tedy minutě poté, co vlak opustí tunel.

Je 5. květen 2018, ráno. Nahrávám si do mobilu lístek na autobus do Vídně, další jízdenku na cestu na letiště, letenku do Lyonu a konečně poslední doklad, který by mě měl v ideálním případě dostat do města Saint-Ètienne na jihozápadě Francie. O pár minut později všechny dokumenty tisknu v obchodě ve vedlejší ulici a okolo desáté hodiny moje cesta začíná. Když okolo poledne volá děda, zrovna přejíždíme hranici do Rakouska. Kupodivu ještě hovor stihneme – dvě sekundy poté, co položím, mi jméno operátora mizí z displeje.

Pomalu končí rok, kdy jsem přestal studovat, stál jsem u zrodu webu Filmožrouti.cz, přestěhoval jsem se do Brna, nechal jsem si přidat druhé jméno a úspěšně jsem absolvoval operaci očí. Když to napíšete takhle všechno za sebe, zní to docela jako úspěch. Můžu vám ale upřímně přiznat, že mi v praxi spousta zmíněných životních voleb připadala přinejmenším v nějakém období úplně mimo. Letos jsem se naučil především to, že chci-li něco získat, musím si stanovovat konkrétní a pokud možno až nerealisticky optimistické cíle. Zároveň ale taky to, že odškrtávání splněných cílů v diáři není až tak úplně život v pravém smyslu toho slova. V sociální interakci se svým okolím jsem se pranic nezlepšil, jak jste pravděpodobně uhodli už z toho, že vůbec používám slovní spojení sociální interakce.

Poslední z Jediů Riana Johnsona je v podstatě pravým opakem předloňské sedmé epizody. A je to tak dobře. Slavná filmová série Star Wars už opravdu potřebovala nějaký mohutný impuls, který by ji postrčil nějakým dosud neprozkoumaným směrem. Letos ho dostala – tedy možná, protože si budeme muset ještě dva roky počkat, co s příběhem provede staronový režisér J. J. Abrams. ** ** Ten totiž na jednu stranu v předloňské sedmičce docela slušně představil nové postavy, na stranu druhou se ale jeho příběh utápěl v referencích a mohutně čerpal ze starší originální trilogie. Zase jednou jsme viděli zničení vesmírné superzbraně, která se od Hvězdy smrti lišila spíš jen kosmeticky a povědomý byl i příběh osiřelé Rey, v níž se znenadání počaly probouzet netušené schopnosti.

Brýle jsem nosil zhruba deset let. Mnozí z mých přátel mě ještě ani neznali v době, kdy jsem se obešel bez nich. Moje krátkozrakost se totiž během dospívání zhoršila natolik, že bez skel před očima v podstatě neobešel. Nejenže jsem na větší vzdálenost nedokázal přečíst různé nápisy, splývaly mi třeba i rysy obličejů a pohyb bez brýlí pro mě proto byl nejenom nepohodlný, ale i dost nepraktický. To už dnes není pravda.

V roce 2014. kdy jsem ještě provozoval Anekron na blog.cz, vymysleli hobiti z Mittalmaru takzvané Vánoce ve Středozemi. Každoročně se virtuálně sešla skupinka autorů pánprstenovských fanfikcí a společně jsme si rozdělili jednotlivé dny v adventním kalendáři. Rád bych tuto dnes již bohužel nepokračující tradici uctil znovuzveřejněním povídek, které jsem tam během let naposílal. Před pěti lety jsem konkrétně přispěl příběhem o tom, co místo Vánoc slaví trpaslíci. Výjimečně jsem se obešel zcela bez humoru a všemožných narážek na tradice z našeho světa. Přesto, nebo možná právě proto, je Noc Mahalova asi mou nejoblíbenější sváteční povídkou. Vyžaduje aspoň základní znalost Silmarillionu; konkrétně třeba že Mahal je trpasličí jméno Valy Aulëho.