Doma mi leží výtisk knihy A Dance with Dragons, ale protože jsem ji už kdysi četl v českém překladu, neotevírám ji zrovna často. Nedávno jsem to udělal. Od první po desátou stranu nenajdete nic jiného, než pozitivní reakce světových kritiků. Nebyl jsem ani příliš překvapen, jak často tito moudří, osvícení hodnotitelé srovnávají tvorbu George R. R. Martina s J. R. R. Tolkienem. To už je taková tradice.

Když se Trpaslíci vypořádali se svým monumentálním Osudem, považoval jsem jejich příběh za velmi důstojně uzavřený. To koneckonců i sám autor Markus Heitz, který v doslovu avizoval, že se další návrat do Skryté země a jejího okolí hned tak konat nebude – a když už, pak na stránkách Legend alfů. A právě poslední dva dosud vydané svazky této paralelní série vnesly do řad fanoušků nemalý rozruch, neboť zřetelně připravovaly cestu. Cestu pro Triumf trpaslíků.

Knižní sérii měla původně uzavírat již předchozí Pomsta trpaslíků, Markus Heitz se ale nakonec pod vlivem neustálého nátlaku svých čtenářů rozhodl jinak. Splnil jejich sny a stvořil další z příběhů o vousatých bojovnících se sekerami, zároveň se však zachoval jako liška podšitá a změnil pravidla, podle kterých se až dosud ve Skryté zemi a jejím okolí hrálo. Nekompromisně a nemilosrdně. Od chvíle, kdy se největší hrdina trpaslíků ztratil v zoufalé bitvě u Černé soutěsky, uběhlo více než dvě stě cyklů. Generace lidí se zrodily a opět zmizely v hlubinách času, sama příroda změnila svou tvář a na skráních Boïndila Dvojčepele vyvstaly vrásky. Pevnost Zlohráz, zbudovaná poblíž ochranného artefaktu, se pomalu připravuje na nejhorší. Eoîlův kámen, který bariéru napájí, totiž poškodily nečisté ruce Nesmrtelného a jeho moc se vytrácí. Až konečně vymizí, vyvalí se z temnot mohutná vojska bestií, aby si podrobila svobodný svět.

Na stříbrném plátně si to nedávno rozdali Batman a Superman, o něco později vyrukoval Marvel se svou Občasnou válkou a nyní je třeba zachránit svět do třetice. V hlubinách dávnověku si naši modrou planetu uzurpoval neméně modrý mutant En Sabah Nur v kostýmu připomínajícím skafandr. Ten se zrovna probouzí ze svého nuceného, milénia trvajícího šlofíka. Léta odpočinku mu nijak nezlepšila náladu a vypořádat se s ním samozřejmě budou muset X-Meni.

Článek byl původně vydán 18. 5. 2016 na dnes již zrušeném webzinu dagon.cz. Markus Heitz narazil už prvním svazkem Trpaslíků na zlatou žílu. Nikoli jen ve smyslu finančního profitu, který rostoucí úspěch série generuje, ale i co se týče námětů na další příběhy, poschovávaných ve stále bobtnající Skryté zemi. Soukromě však autora podezřívám, že mu při jeho citu pro megalomanii omezené jeviště prostě přestalo stačit – a tak se zrodila Pomsta trpaslíků.

Poté, co nechal Markus Heitz v úvodním svazku série Tugdila Zlatorukého projít zatěžkávací zkouškou, vrací se do Skryté země s pokračováním nazvaným příznačně Válka trpaslíků. Přestože by se totiž mohlo zdát, že se po bitvě u Černého skaliska příběh uspokojivě uzavřel, autor již v celé první knize trousil náznaky toho, co srdnaté děti božského kováře bude čekat tentokrát. A věřte, že to lehké mít nebudou. Třetí kmen se od ostatních čtyř podstatně liší. Již během stvoření všech trpaslíků to byl jeho praotec Lorimbur, kdo se vzbouřil proti mocnému Vraccasovi. Bůh na oplátku odepřel Třetím řemeslné dovednosti, které vložil do vínku svým zbylým synům, a staletí závisti a nenávisti mohly začít. Jak lépe se totiž pomstít otci než zákeřnou vraždou všech jeho věrných potomků?

Co si budeme povídat: i přes lehkou skepsi vyjádřenou v nedávném článku o květnové náloži fantastických filmů se ve mně s blížící se premiérou Občanské války přeci jen probouzela značná očekávání. Temné ladění trailerů napovídalo, že by třeba mohl někdo z tuctu digitálních panáků konečně natáhnout bačkory a vrátit tak do vcelku repetitivních marvelovin poslední doby kapku toho napětí. V kinosále se konečně setmělo a příběh se rozběhl.

Skrytá země získala své jméno díky pásu hor, který ji ze všech stran odděluje od okolního světa. Světa, který obývají především nestvůry odporné svým vzhledem i povahou. Kdyby mohly, vyvalily by se voje nesčetných bestií skrze pětici průsmyků a spálily lidské říše i země elfů na popel. V cestě jim však stojí nejtvrdší válečníci, které božský kovář Vraccas vytesal ze samotné skály: trpaslíci. Dnes společně otevřeme stránky jejich kroniky, která se po deseti letech opět vrací do centra pozornosti.

Společenstvo Pevnosti* je mamutí sborník, za což nemohou jen jeho dva editoři, šest ilustrátorů a jednadvacet autorů. Dokonce nemůžeme všechnu vinu házet ani na poctivých sedm stovek stran. Společenstvo je totiž především chiméricky pospojovaným chuchvalcem motivů, charakterů a zápletek. Budeme-li se držet úvodního přirovnání, onen mamut má chobot na zadku a ušima si zametá před chodidly. Jak je zřejmo a s trochou fantazie i vidno, hodnotit tuhle knížku jako celek může být docela kumšt. Nejspíš bych mohl hezky abecedně postupovat od Antonína k Žambochovi a každé hvězdě české fantastiky přitom přiklepnout nálepku ve stylu fajn povídka, či místy docela vtipná nebo převážně neškodná.

V roce 2014. kdy jsem ještě provozoval Anekron na blog.cz, vymysleli hobiti z Mittalmaru takzvané Vánoce ve Středozemi. Každoročně se virtuálně sešla skupinka autorů pánprstenovských fanfikcí a společně jsme si rozdělili jednotlivé dny v adventním kalendáři. Rád bych tuto dnes již bohužel nepokračující tradici uctil znovuzveřejněním povídek, které jsem tam během let naposílal. Na povídky Pro Gondor! a Pro naše nejlepší nepřátele jsem 12. 12. 2015 opět jednou navázal. Protože jsem se ale nechtěl příliš opakovat, přidal jsem tentokrát k bratrům Boromirovi a Faramirovi další důležitou postavu.