sobota 11. září 2021

Melloria 7: Balada o mňoukajících ovcích

Hájíme právo Eiverdinu na sebeurčení.

Před pěti lety končilo léto a mně došlo, že jsem ještě nebyl na žádném LARPu. Rozklikl jsem larpy.cz a zoufale scrolloval. "Ňáká Mellorie. První ročník, ale až v jakési díře na Vysočině," říkám kamarádovi. Bylo to prý fuk, měl auto. Akce se konala už asi za dva dny, takže jsme v horizontu hodin volali Arlingovi. Potěšil nás: "Bestie berem, klidně i bez registrace. Dojeďte." Dojeli jsme. Byla to fakt sranda, takže jsem o tom vyblil záplavu písmenek

Krom loňska jsem byl na každém ročníku, vždycky jako bestie. Dopadalo to všelijak. V druhém roce hrozně chcalo, kamarád si zlomil nohu a jelo se domů. Třetí rok hrozně chcalo a museli jsme ve čtyři v noci zdrhat z vyplaveného stanu. Od té doby jsem na stany zanevřel a natáhnu se vždycky někde v lese. Čtvrtý rok naštěstí chcalo jen na samém začátku, zato ale tak vydatně, že jsem se v autě za Brnem začal hystericky chlámat.

Letos jsem bestioval sám a mí dva kamarádi hráli eiverdinské rytíře. Ukázalo se, že jejich říše během loňska skončila zhruba jako Polsko po trojím dělení a šlechta teď kuje pikle, aby zažehla plamínky povstání. "Jak to jde?" ptal jsem se vždycky u oběda nebo u večeře. "Bouchla banka a nic ještě nebylo zaplacený." "Měli jsme nějaký jednotky, ale byly nám úplně k hovnu." Přispěl jsem k jejich trápení svým dílem. Jako socha jsem jednoho z rytířů proměnil v kámen zrovna ve chvíli, kdy vůdce výpravy řval do dungu: "Je tam ještě někdo?" Kamarád jenom koulel očima.

Nakonec oba chrabří sirové pochcípali tolikrát, že už jim nebylo pomoci a vydali se za mnou bestiovat. Eiverdin je přežil jen o pár hodin. Není divu. Nad celou říší dodnes leží kletba Rudé opice, která způsobila erupci Jižního Taru a zničení měst Asiliar a Nechladsko, jakož i smrt desítek tisíc eiverdinských bojovníků.

Já jsem si jako první roli střihl karavanáře, lkajícího nad vznešenou paní Kornélií unesenou koloni. Pokoušel jsem se o procítěné bědování, leč moje snaha nebyla oceněna. Hráči už měli kontext předem načtený a zatímco jsem skuhral, marně hledali videoherní tlačítko Skip.

Taky jsem si zahrál tygra, čímž jsem si splnil sen z předškolních časů a ani jsem se nemusel cítit jako debil. V kočičí masce a oranžovém návleku s ocáskem jsem mlátil nebohého lovce, který se radoval ze skolené srny. Pořádně jsem pak hráčům protáhl nohy, než na mě jedna lovkyně seslala kouzlo a lučištníci mě popravili snad čtyřmi šípy naráz. Proč se taky v jednapadesátém století trápit s honitbou, když můžete kocoura prostě postavit ke zdi, že jo?

Ještě větší sranda byl roleplay koček, proměněných v ovce, které si zahrály skoro všechny bestie. Stádo se s bečením (a občasným mňouknutím, kouzlo za moc nestálo) rozuteklo po stráni a nebozí Wolfguardi nás museli nahnat do ohrady. Chvíli jsem si brousil kopýtka o strom, než mě dostali. Potom už jsem jen koukal, jak se snaží dostat jednu z ovcí ze stromu houkáním hasičské sirény a jak druhou svazují do kozelce a táhnou po břiše.

Zmínit ale musím hlavně umělecké klání mezi temnými elfy a výpravou landsknechtů, kdy se místo meči a kopími bojovalo tancem a zpěvem. Improvizované vystoupení mých spolubestií mělo svoje kouzlo, ale při představení soupeřů jsem se cítil, že bych za ně měl platit.

Hvězdou odpoledne byl zejména chrabrý Ulrich, který nejdřív zapěl v němčině baladu, jen aby v třetí části představení uchvátil publikum vtipným popěvkem o mrellských nevěstkách. Zpěv doprovázel i všelikými žerty a pitvořením, takže porota nemohla než ladsknechtům jednomyslně přiřknout vítězství.

The third girl I knew
was called Sherezade
she gave me a look
that set my heart ablaze.
Her hair was like glass
and her tits were like melons
but her dick was so big
that it scared me away.

Zážitků bylo ale moc na to, abych se ze všech vypsal. Díky za ně všem účastníkům, kteří si tohle přečtou -- ale největší díky Arlingovi a jeho týmu orgů. Na vlastní oči jsem viděl, jak Mellorie rostla ze skromné akce pro 80 lidí ve velkolepý kolos, který počtem účastníků překonává i valnou většinu bitev.

Každý rok nová monstra, nové nápady, nové herní mechaniky. Plynulejší registrace, schvalování zbraní. Vždycky nějaké nové překvapení v dungeonu, spousta nápaditosti a úsilí i v titěrných detailech. A hodně zajímavé lore, které mi letos docela důkladně přiblížil Ork (ale to sdílet nebudu, nevím, co přesně je ještě pro hráče). Za ty roky do Mellorie natekla neskutečná práce.

Je to pro mě víc než LARP. Mellorka mi vždycky vpadne do přelomů v životě, od školy po novou práci. Jednou jsem přímo během ní ukončoval nájem. A přestože poslední roky už ostatní akce dost flákám a přestávám jezdit, do Kamenice se plánuji ještě vrátit. Tolikrát, kolikrát to orgové ještě zvládnou.

Á propos: stojí mě to směšných pět stovek a bavím se královsky, zjevně líp, než kdekterý hráč (co tak čtu). Pokud bych to mohl trochu splatit nějakou vyšší účastí na organizaci (být prostě taková informovanější bestie, co zvládne celý minidung bez beastmastera, nebo třeba klidně i pomoct se psaním nějakých menších věcí, co nerozjebou lore), rád pomůžu.