úterý 4. srpna 2020

Já a náboženství po pěti letech

Bazilika Notre-Dame de Fourviere v Lyonu, můj druhý nejoblíbenější kostel. (zdroj)

Už uplynulo celých pět let od chvíle, kdy jsem poprvé vážně zvážil možnost, že Bůh neexistuje. Svůj rozchod s křesťanstvím a posléze i s náboženstvím obecně jsem pak popsal v sérii článků nazvané Poslední zpověď. Ani s odstupem času se za ni z většiny nestydím — přesto se v průběhu času můj pohled na víru vyvinul a snad i posunul. Právě tuto myšlenkovou cestu bych chtěl nyní zmapovat. I proto, že si tak snad udělám lepší pořádek i ve vlastní hlavě.

1) Nehas, co tě nepálí

Staň se misionářem, říkali. Bude to legrace, říkali. (zdroj)

Po svém odklonu od náboženství jsem trochu naivně doufal, že dokážu předat zkušenost jiným lidem a ti pak třeba dojdou ke stejným závěrům. Moje nesmělé deevangelizační snahy ale obecně moc nevedly k podobným výsledkům. Myslím, že jsem paradoxně spadl do stejné pasti jako šiřitelé náboženství. Pokud člověk sám neprojeví zájem o diskuzi, zpravidla ani nemůže být přesvědčen. Věřící i nevěřící se často chvástají svou otevřenou myslí, přístupnou racionálním argumentům, oběma ale často chybí vůle vážně zpochybnit vlastní hluboce zakořeněná přesvědčení.

Viděl jsem to ostatně i sám na sobě. K pochybnostem o náboženství mě dovedla až dlouhodobá, dost nepříjemná kognitivní disonance. Přes všechny sofistikované knihy apologetů mi totiž neustále přišlo, že katolický model fungování světa nemá nic společného se skutečností a dlouze jsem přemýšlel třeba o mnoha pochybných zázracích či o úctě k ostatkům svatých. Můj partner v diskuzi ale podobnou motivaci k pochybám mít nemusí — a ani já ji leckdy nemám. Není lehké v sobě po letech potlačit arogantní přesvědčení, že už jsem všechny argumenty věřících slyšel.

2) Křesťanství není monolit

Tenhle meme formát mám rád. (zdroj)

Asi nepřekvapí, že většina známých a přátel v mé sociální bublině vyznává katolickou víru, podobně jako kdysi já. V posledních letech jsem ale dostal možnost poznat i jiné, o poznání sympatičtější odrůdy křesťanství.

Na katolicismu mi vždycky vadila hierarchická struktura církve. Nesympaticky na mě působila velkolepost a zoufale sešněrovaná obřadnost mší a modliteb. Vyloženě mě pak děsilo rozjásané uctívání v podání charismatické obnovy, v němž se davová energie mísila s máváním vlajkami a až hypnotickým zpěvem.

Díky přítelkyni jsem ale poznal například protestanty ze šumperského Kostela JINAK, jejichž pohled na křesťanství mi přišel nenucený, věrnější Bibli (hlavně Novému Zákonu) a intelektuálně zajímavější. V Jednotě bratrské například nebývá zvykem křtít děti — velký důraz se klade na zkušenost vlastního vztahu s Bohem a na individuální rozhodnutí se pro něj. Obecně mám během svých návštěv a občasných diskuzí dojem, že tam lidé zpravidla mluví opravdu s vlastního přesvědčení. Mezi katolíky jsem se až příliš často setkával s převlečenými citacemi z katechismu, chabě maskovanými za osobní názor.

3) There is grandeur in this view of life

(zdroj)

Sám zůstávám ateistickým agnostikem stejně jako v době, kdy jsem se na svém blogu náboženství věnoval naposledy. A vzato kol a kolem, jsem teď daleko šťastnější. Můžu pátrat po pravdě ve všech věcech svobodně, poslechnout si všechny názory a nenechat se svázat předepsanou naukou. Čelím menšímu strachu, přestože je život v mnohém náročnější než před pěti lety. A zapomínat bych neměl ani na všechna ta volná nedělní odpoledne — s odstupem let už vidím mše víc a víc očima člověka nikdy nevěřícího a až překvapivě snadno během nich ztrácím trpělivost.

A jak dál?

Bez náboženství mám mnohem víc volného času,
který mrhám strefováním se do věřících na internetu. (zdroj)

Lhal bych, kdybych tvrdil, že mi moje katolická minulost nic nedala. Znám docela slušně Bibli a církevní tradici, takže mnohem víc rozumím historickému umění a leckdy si snáz představím, proč lidé v minulosti nějakým konkrétním způsobem přemýšleli. Mám spoustu dobrých přátel mezi věřícími, kteří mi nedali košem ani po mé apostazi. Dostal jsem se postupně už do několika komunit skvělých lidí, které by bez náboženského aspektu možná nikdy nevznikly.

Žádná náboženská zkušenost v mém životě mi ale nikdy nepřišla tak silná a opravdová, jako pohled na noční oblohu či tichá, mokrá podzimní pole přikrytá mlhou. Všichni bohové, o kterých jsem kdy slyšel, mi přijdou pro tenhle vesmír žalostně malí a ubozí, utopení v nicotných lidských svárech a předsudcích.