středa 30. prosince 2020

Můj rok 2020: Proč ateisté slaví Vánoce

Letos trochu vážněji než obvykle.

Už pátým rokem píšu pravidelně každý prosinec shrnutí uplynulých dvanácti měsíců. Tentokrát nebudou žádné barevné seznamy splněných a nesplněných cílů. Článek v původním formátu jsem napsal, ale nikdo si ho nikdy nepřečte. Letos mi tak nějak nepřišel upřímný. Sorry jako.

To nejdůležitější v bodech:

  • Přešel jsem na hlavním počítači z Kubuntu na Manjaro, vřele doporučuji
  • Povídka Noc zvonů skončila 8. v literární soutěži Vidoucí a možná se i dočká publikování
  • Povídka On si začal vyšla před pár dny ve sborníku Pokřivenej svět péčí nakladatelství Gorgona, protože uspěla v soutěži Tovaryši kalamáře
  • Můj YouTube kanál se ruší
  • Moje stolní RPG Legenda o Stínu povýšilo na verzi 5.1.5.6
  • Navštívil jsem Čachtice, Trenčín a Bratislavu. Vřele doporučuji, slovenské hrady často strčí ty naše do kapsy. Líbí se mi i vzdušné nábřeží Dunaje plné zeleně v hlavním městě

 Co mě letos bavilo:

  • A Little Hatred. Nová temná fantasy od osvědčeného Abercrombieho
  • The Coddling of the American Mind. Jak vytváříme společnost křehkých podle Haidta
  • The History of the Hobbit. Jak vznikala slavná Tolkienova knížka
  • A Life on Our Planet. Prostě se podívejte. Nepotřebuje komentář
  • The Social Dilemma. Odvrácená stránka sociálních sítí
  • His Dark Materials. Druhá série se možná povedla i víc než ta první
  • Hellblade: Senua's Sacrifice. Videohra s naprosto perfektním příběhem, vyrazila mi dech. Maximálně doporučuji
  • Doom 2016 a Doom Eternal. Nikdy mě nebavily střílečky. Pak jsem objevil Dooma a pochopil jsem, že se žánr dá dělat i tak, aby nestál za hovno

Z plánů na příští rok prozradím jenom málo. Rád bych napsal, zrevidoval, nechal zhodnotit a případně i odeslal nějaké televizi svůj první scénář, na kterém jsem nedávno konečně začal pracovat. Taky chci tento blog přesunout z platformy Blogger na nějakou, kterou nevlastní Google. V poslední době se rychle stává mým suverénně nejneoblíbenějším techologickým gigantem.

Střílečka Doom Eternal.

Nechutné šmírácké korporáty už ale nechme stranou, rád bych letos skončil něčím optimističtějším.

Letošek byl těžký a vůbec mi nevadí, že už je skoro za mnou. Jako nikdy předtím jsem si uvědomil, jak moc mi všichni chybíte – hlavně vy, které znám osobně, ale i vy, kdo kousek ode mě sedáváte v kavárnách nebo blokujete uličku v autobuse. Jsem si jistý, že mě to zase rychle přejde, až tohle domácí vězení skončí. Ale člověk si uvědomí co měl, teprve až to ztratí.

Podobně jako asi každý nevěřící pes jsem už párkrát dostal otázku, proč vlastně slavím Vánoce. Když jsem se nad tím pořádně zamyslel, došlo mi, že to dělám ze stejného důvodu, z jakého slavili lidé podobné svátky ještě dlouho před příchodem křesťanství.

Představte si, že žijete v nuzné chatrči a zásoby jídla a dřeva se pomalu tenčí. Mrzne, fouká ostrý vítr, šedé a depresivní dny trvají sotva pár hodin. Pak ale přijde slunovrat a noc se přeci jen trochu zkrátí. O trošičku. Zima sice ještě není ani zdaleka u konce, ale ten doušek světa navíc je vlastně předzvěstí. Slibem, že když ještě vydržíme, přijde zase jaro.

Vánoce jsou v jádru svátky naděje.

A právě tu bych nám všem nejvíc přál do nadcházejícího roku.

sobota 26. prosince 2020

Rozloučení s kanálem

YouTube kanál Anekron končí.

Milí diváci kanálu Anekron, 

během uplynulých čtyř let jsem pro vás natočil okolo sedmdesáti videí. Získala si téměř 15 tisíc odběratelů a bezmála 2 miliony celkových zhlédnutí. Je to mnohem větší úspěch, než v jaký jsem se v době vzniku tohoto projektu odvažoval doufat. Po dlouhém zvažování jsem se ale i přesto rozhodl historii kanálu letošním rokem zakončit.

Tentokrát to není proto, že bych jednoduše nestíhal, jak se to už jednou stalo dříve. Tentokrát prostě nechci pokračovat.

Dlouhodobě jsem byl nespokojený se směrem, kterým se kanál ubíral a snažil jsem se proto experimentovat s novým obsahem. Neúspěšně. Anekron se čím dál víc blížil formátu takzvaných lore videí, v nichž tvůrci vesměs jen předčítají fanouškovské encyklopedie fiktivních světů. Tento druh obsahu nepovažuji za hodnotný a vždycky jsem se snažil okořenit jej něčím originálním, třeba aspoň pohyblivou mapou či vlastní interpretací motivů příběhu.

Od příštího roku také nebudu moci zabránit tomu, aby se napříč kanálem zobrazovaly reklamy. YouTube je totiž aktivuje i u videí, jimž autoři monetizaci sami nikdy nezapnuli (například já). Platforma má jistě právo změnit pravidla svého používání, já na ní ale v takovém případě nechci dál zůstávat. Obecně nedůvěřuji Googlu a rád bych v blízké době přestal používat všechny jeho služby, přinejmenším ze svého soukromého účtu.

Anekron je radikálně nekomerční. Přestože jsem kdysi zvažoval pustit na kanál reklamy nebo aspoň založit Patreon, nikdy mi to nakonec nepřišlo jako dobrý nápad. Hrozně potřebuji věřit, že jsou v životě věci, které se penězi nedají koupit. Můj kanál byl jednou z nich. I když jsme spolu občas nesouhlasili, věřím, že jsme si užili spoustu přátelského diskutování a nikdy jste si nepřipadali jen jako moji zákazníci nebo přispěvatelé.

A co bude dál?

Kanál jsem přejmenoval na archiv, aby bylo jasnější, že už nevzniknou žádná nová videa. Až YouTube během příštího roku aktivuje povinnou monetizaci, pravděpodobně videa smažu, popřípadě nastavím jako neveřejná. Pokud se ně chcete dívat i v budoucnu, doporučuji vám stáhnout si je prostřednictvím yt-dl či podobného softwaru. Zvažuji také, že do té doby nabídnu vlastní zálohu původních, nekomprimovaných souborů.

Nevylučuji, že si založím nový, tentokrát již komerční kanál. Skoro jistě se už ale nebude věnovat fantasy, protože nechci vydělávat na svých koníčcích. Dost možná také začnu točit v angličtině. Na Anekron zatím neplánuji nijak navazovat, i když si pohrávám s nápadem začít s vlastním fantasy podcastem.

Omlouvám se za některé nesplněné sliby, které se během let nahromadily - třeba ohledně plánované série Za fikcí, která se dočkala jen jediného dílu. Nebo alternativní verze Hobita, která se nikdy nedostala do publikovatelné verze.
Práce na videích pro vás mi dělala neskutečnou radost a dychtivě jsem čekal na každý váš komentář.

Budete mi chybět.

Jeremiáš

úterý 4. srpna 2020

Já a náboženství po pěti letech

Bazilika Notre-Dame de Fourviere v Lyonu, můj druhý nejoblíbenější kostel. (zdroj)

Už uplynulo celých pět let od chvíle, kdy jsem poprvé vážně zvážil možnost, že Bůh neexistuje. Svůj rozchod s křesťanstvím a posléze i s náboženstvím obecně jsem pak popsal v sérii článků nazvané Poslední zpověď. Ani s odstupem času se za ni z většiny nestydím — přesto se v průběhu času můj pohled na víru vyvinul a snad i posunul. Právě tuto myšlenkovou cestu bych chtěl nyní zmapovat. I proto, že si tak snad udělám lepší pořádek i ve vlastní hlavě.

1) Nehas, co tě nepálí

Staň se misionářem, říkali. Bude to legrace, říkali. (zdroj)

Po svém odklonu od náboženství jsem trochu naivně doufal, že dokážu předat zkušenost jiným lidem a ti pak třeba dojdou ke stejným závěrům. Moje nesmělé deevangelizační snahy ale obecně moc nevedly k podobným výsledkům. Myslím, že jsem paradoxně spadl do stejné pasti jako šiřitelé náboženství. Pokud člověk sám neprojeví zájem o diskuzi, zpravidla ani nemůže být přesvědčen. Věřící i nevěřící se často chvástají svou otevřenou myslí, přístupnou racionálním argumentům, oběma ale často chybí vůle vážně zpochybnit vlastní hluboce zakořeněná přesvědčení.

Viděl jsem to ostatně i sám na sobě. K pochybnostem o náboženství mě dovedla až dlouhodobá, dost nepříjemná kognitivní disonance. Přes všechny sofistikované knihy apologetů mi totiž neustále přišlo, že katolický model fungování světa nemá nic společného se skutečností a dlouze jsem přemýšlel třeba o mnoha pochybných zázracích či o úctě k ostatkům svatých. Můj partner v diskuzi ale podobnou motivaci k pochybám mít nemusí — a ani já ji leckdy nemám. Není lehké v sobě po letech potlačit arogantní přesvědčení, že už jsem všechny argumenty věřících slyšel.

2) Křesťanství není monolit

Tenhle meme formát mám rád. (zdroj)

Asi nepřekvapí, že většina známých a přátel v mé sociální bublině vyznává katolickou víru, podobně jako kdysi já. V posledních letech jsem ale dostal možnost poznat i jiné, o poznání sympatičtější odrůdy křesťanství.

Na katolicismu mi vždycky vadila hierarchická struktura církve. Nesympaticky na mě působila velkolepost a zoufale sešněrovaná obřadnost mší a modliteb. Vyloženě mě pak děsilo rozjásané uctívání v podání charismatické obnovy, v němž se davová energie mísila s máváním vlajkami a až hypnotickým zpěvem.

Díky přítelkyni jsem ale poznal například protestanty ze šumperského Kostela JINAK, jejichž pohled na křesťanství mi přišel nenucený, věrnější Bibli (hlavně Novému Zákonu) a intelektuálně zajímavější. V Jednotě bratrské například nebývá zvykem křtít děti — velký důraz se klade na zkušenost vlastního vztahu s Bohem a na individuální rozhodnutí se pro něj. Obecně mám během svých návštěv a občasných diskuzí dojem, že tam lidé zpravidla mluví opravdu s vlastního přesvědčení. Mezi katolíky jsem se až příliš často setkával s převlečenými citacemi z katechismu, chabě maskovanými za osobní názor.

3) There is grandeur in this view of life

(zdroj)

Sám zůstávám ateistickým agnostikem stejně jako v době, kdy jsem se na svém blogu náboženství věnoval naposledy. A vzato kol a kolem, jsem teď daleko šťastnější. Můžu pátrat po pravdě ve všech věcech svobodně, poslechnout si všechny názory a nenechat se svázat předepsanou naukou. Čelím menšímu strachu, přestože je život v mnohém náročnější než před pěti lety. A zapomínat bych neměl ani na všechna ta volná nedělní odpoledne — s odstupem let už vidím mše víc a víc očima člověka nikdy nevěřícího a až překvapivě snadno během nich ztrácím trpělivost.

A jak dál?

Bez náboženství mám mnohem víc volného času,
který mrhám strefováním se do věřících na internetu. (zdroj)

Lhal bych, kdybych tvrdil, že mi moje katolická minulost nic nedala. Znám docela slušně Bibli a církevní tradici, takže mnohem víc rozumím historickému umění a leckdy si snáz představím, proč lidé v minulosti nějakým konkrétním způsobem přemýšleli. Mám spoustu dobrých přátel mezi věřícími, kteří mi nedali košem ani po mé apostazi. Dostal jsem se postupně už do několika komunit skvělých lidí, které by bez náboženského aspektu možná nikdy nevznikly.

Žádná náboženská zkušenost v mém životě mi ale nikdy nepřišla tak silná a opravdová, jako pohled na noční oblohu či tichá, mokrá podzimní pole přikrytá mlhou. Všichni bohové, o kterých jsem kdy slyšel, mi přijdou pro tenhle vesmír žalostně malí a ubozí, utopení v nicotných lidských svárech a předsudcích.