sobota 6. dubna 2019

Půl roku s Linuxem: K Woknům už se fakt vracet nebudu

Ne, že by MSN kdovíjak potřeboval zabíjet, mrtvý je tak jak tak.

Co se desktopových operačních systémů týče, netrpím žádnou přehnanou nostalgií. Jsem velice rád, že se dnes po přihlášení neustále nespouští Microsoft ScanDisk jako ve Windows 98. Nechybí mi ani zoufale zdlouhavé vyhledávání z Windows XP, při kterém asistoval ikonický žlutý pejsek. Zvykl jsem si dokonce i na mnohými uživateli proklínanou celoobrazovkovou nabídku Start, kterou představil Windows 8.

Relativně spokojený jsem byl i se současnou verzí Windows 10. Nedám už ani ránu bez možnosti přilepit až čtyři okna do jednotlivých rohů obrazovky, vyhledávání mi přijde svižnější, než kdykoli předtím a zamlouvá se mi i Fluent Design System, který postupně zkrášluje letité a místy už opravdu ošklivé uživatelské rozhraní.

Relativní spokojenost je ale nebezpečná.


Mě konkrétně přiměla k tomu, abych dlouho omlouval všechno, co mě na Windowsu už mnohdy celé roky pořádně lezlo na nervy. Je hezké, že se Microsoft snaží nahradit zaprášené součásti svého operačního systému novými, ale protože jeho současná Settings pořád ještě neumějí všechno, co Control Panel, člověk se mnohdy musí k hledanému nastavení otravně proklikávat. Navíc si uživatel nový vzhled nemůže skoro nijak přizpůsobit.

Dokonce i když povypínáte všechno, co se dá, Windows o vás navíc posílá data Microsoftu. Snaží se vám při instalaci operačního systému vnutit Microsoft účet. Zasere vám nabídku Start nesmysly typu Candy Crush Sagy, které musíte ručně mazat. Vyměnil výchozí aplikace typu prohlížeče fotografií či přehrávače hudby za nové, které třeba reagují pomaleji nebo postrádají důležité funkce. Nikdy dřív se mi nestalo, že bych musel fotogalerii ve Windows nahrazovat aplikací třetí strany, v tomto případě open source programem nomacs.

Mimořádně frustrující byl na mém notebooku s HDD s pouhými 5400 otáčkami příšerný zvyk Windowsu vytížit občas disk na 100 %. Zažil jsem desítky minut frustrace, když mě podobná epizoda zastihla uprostřed práce a všechno, co jsem zrovna dělal, trvalo dvojnásobek času.

A pak je tu Windows Update.


Windows Update.

(zdroj)

Naprosto chápu, proč je v moderní době tak důležité udržovat operační systém aktuální. Nikdy jsem ale s updaty jakéhokoli softwaru neměl ani z poloviny tolik práce, jako s Windows 10. Po každém pololetním updatu jsem strávil asi čtyřicet minut přenastavováním toho, co operační systém vrátil do defaultu. Občas záhadně mizely drivery: přestala fungovat dedikovaná grafická karta a při jiné příležitosti čtečka SD karet. Několikrát se stalo, že update selhal a následně se spustil znovu.

Nervy jsem přesto ztratil až loni v říjnu. Windows si stáhl nechvalně proslulou velkou aktualizaci, takže jsem notebook vypnul a nechal aktualizovat, zatímco jsem vyrazil ven. Když jsem pak večer počítač zase zapnul, spadl do modré obrazovky smrti. A pak ještě jednou.

Nepomohlo nic. Windows nedokázal update odstranit, přestože tuto možnost nabízel, takže jsem se musel ručně vrátit do bodu obnovy. Než byl notebook opět připravený k práci, trvalo to víc než hodinu. Poměrně frustrující hodinu.

Ručně jsem pak zakázal veškeré aktualizace, což ale nepomohlo. Windows si je v tichosti zase povolil a zkusil aktualizovat znovu, se stejným výsledkem. To už mi začínala trochu pěnit krev a začal jsem přemýšlet, jak přežiji do doby, než konečně pořídím nový počítač.

(zdroj)

A to už se konečně dostáváme k Linuxu.

Linux jsme měli doma, už když jsme byli malí. Tehdy jsem ale v počítači viděl především mimořádně zajímavou hračku a tak mě místy spíš trochu štvalo, že na OpenSUSE neběží spousta windowsových her. Někdy okolo roku 2012 jsem pak ale během středoškolských studií asi rok nebo dva používal Ubuntu a byl jsem velmi spokojený. S bratrem jsme oživili notebook s mrtvým pevným diskem s pomocí české live distribuce Slax.

To všecho mi prolétlo hlavou během doby, kdy se na displeji polomrtvého počítače zlomyslně otáčelo načítací kolečko. Následujícího dne jsem zjistil, že doma nemám žádný flash disk, na který bych mohl linuxovou distribuci strčit, ale nenechal jsem se tím zastavit. Koupil jsem DVD (ano, v roce 2018), rozdělil jsem disk a do nového oddílu nainstaloval Ubuntu Budgie.

Uživatelské prostředí vypadalo krásně už od prvního okamžiku, ale dalo se až překvapivě dobře přizpůsobit. Operační systém nevytěžoval můj disk zdaleka tolik jako Windows a ani nelezl do swapu. Protože jsem zvolil minimální instalaci, nenašel jsem jedinou zbytečnou aplikaci, kterou bych musel mazat. Naopak shánění nutného softwaru trvalo jen zlomek času, potřebného ve Windows, protože stačilo několik kliknutí v repozitáři.

(zdroj)

S překvapením jsem zjistil, že s výjimkou Vegasu Pro nepoužívám jediný program, který by nefungoval na Linuxu nebo aspoň neměl přijatelnou open source alternativu. Začal jsem se zajímat o filosofii, na které je svobodný software postavený a koukat na videa Bryana Lunduka. Poslechl jsem si pár přednášek Richarda Stallmana a zjistil jsem, že jsou mi mnohé z jeho názorů až překvapivě sympatické.

Když už jsem navíc vyměnil hlavní operační systém za alternativu, která mě nešpehuje, rozhodl jsem se zároveň udělat podobné kroky ve zbytku svého digitálního života. Promazal jsem svůj facebookový účet a zablokoval jsem feed, takže nyní používám sociální síť takřka výhradně jen jako chat. Facebook jsem také zavřel do containeru, takže mě nesleduje v dalších koutech internetu.

Skončil jsem s vyhledáváním Google, tedy přinejmenším tak napůl. V současné době používám kombinaci vyhledávačů DuckDuckGo a Startpage (proto napůl). Přemýšlím o postavení vlastního malého cloudu, abych se mohl zbavit Google Drive. Stále ještě používám Google Blogger a taky YouTube, na druhém jmenovaném portále jsem si ale na duben zablokoval všechna videa delší než 5 minut, abych tam netrávil tolik času (pokud máte taky zájem, dokáže to doplněk do Firefoxu jménem BlockTube).

(zdroj)

Linux jsem si oblíbil natolik, že se stal z původně dočasné náhrady Windowsu mým hlavním operačním systémem, na kterém produkuji hodně přes 90 % své online aktivity. Začal jsem na něm ale dokonce i občas hrát, což je oproti dřívějšku až překvapivě snadné. A to jsem se ještě ani neobtěžoval vyzkoušel Steam Proton.

Tučňákův systém byl proto také prvním, který jsem nainstaloval na nový počítač. Přešel jsem na Kubuntu, protože mě zaujalo množství různých nastavení a možností přizpůsobení. Změnil jsem si skoro všechno. Fonty. Ikony. Kurzor myši. Používám celoobrazovkové menu. Nastavil jsem okna, aby se gumově prohýbala, když je přesouvám, protože mě to baví. Můj uživatelský zážitek je přesně takový, jaký ho chci mít.

Přitom nejsem programátor a vystačil jsem si jen s intuicí pokročilého uživatele a anglickými návody na internetu. Kdyby mě navíc tak nebavilo vrtat se ve všem, dovedu si představit, že bych se ani vůbec nemusel hrabat v terminálu a vystačil bych si s repozitáři a nastaveními, která jsou dostupná přes GUI.

Linux je zkrátka i pro normálního člověka.

A po letech mě znovu naučil, že používat výpočetní techniku k úplně běžným věcem může být i zábava.

Hádáte správně. Zase si hraju s gumovým oknem prohlížeče.

Žádné komentáře:

Okomentovat