Jak jsem letěl do Francie líp než v business třídě a co jsem viděl v Lyonu

Jaký jiný obrázek byste čekali?

5. květen 2018, ráno. Nahrávám si do mobilu lístek na autobus do Vídně, další jízdenku na cestu na letiště, letenku do Lyonu a konečně poslední doklad, který by mě měl v ideálním případě dostat do města Saint-Ètienne na jihozápadě Francie. O pár minut později všechny dokumenty tisknu v obchodě ve vedlejší ulici a okolo desáté hodiny moje cesta začíná. Když okolo poledne volá děda, zrovna přejíždíme hranici do Rakouska. Kupodivu ještě hovor stihneme – dvě sekundy poté, co položím, mi jméno operátora mizí z displeje.

Vím, že už se mi nikdo nedovolá do doby, než se opět vrátím do České republiky. Nejsem pojištěný na cestu do zahraničí, protože samozřejmě že nejsem. Pokazit se toho může spoustu: nejsem si úplně jistý, jak funguje ve Vídni doprava na letiště a pokud se odlet zpozdí, pravděpodobně mi ve Francii ujede návazný autobus, protože mám na přestup sotva půl hodiny. Pokud někde zabloudím, nemám navigaci a neumím jazyk žádné ze zemí, které navštívím. V takovém případě je mou jedinou nadějí čtečka, která teoreticky může být připojená k wi-fi. Píšu teoreticky, protože tuhle funkci už pár let nepoužívám.

Možná bude i recenze. (zdroj)

Všechno ale klape. Dorazím až na letiště, kde se dozvídám, že se svým příručním zavazadlem můžu jednoduše projít přes bezpečnostní kontrolou. Záhy sedím před příslušnou branou a zbývá mi ještě několik desítek minut. Otevírám rozečtených 12 Rules for Life kanadského psychologa Jordana Petersona a čas rychle plyne.

V letadle mě čeká příjemné překvapení. Letuška se mě totiž zeptá, zda by mi nevadilo sedět u nouzového východu. Zpočátku se tvářím nejistě, takže to zkouší ještě francouzsky, zajímá mě ale jenom, co všechno to obnáší. Dostávám instruktážní leták a dozvídám se, že pro sebe dostanu celou řadu sedadel – navíc s větším prostorem pro nohy. Za chvíli už se rozvaluji jako v bussines třídě, přestože mám zaplacené jenom normální místo u uličky.

Pokračuji ve čtení. Když ale vzlétáme, dívám se samozřejmě z okna. Nenechám si ujít ani moment, kdy letadlo vystoupá nad mraky, ve střední Evropě je totiž toho času hnusně. V následující hodině a půl ale přeletím z nesmělého jara rovnou skoro do léta a když vystupuji, připadám si v bundě trochu jako mimozemšťan.

Odsud odjížděl autobus. (foto z Wikipedie)

K východu z letiště je ještě skoro půl kilometru, cestu ale zrychluje pojízdný chodník a na stěnách Exupéryho letiště si anglicky přečtu i nějakou tu zajímavost o Lyonu – dozvěděl jsem se třeba, že byl centrem někdejší římské provincie Gallia Lugdunensis. Bez problémů najdu autobusové stanoviště a znovu čekám na autobus.

Cestující se mají podle instrukcí na webu dostavit alespoň čtvrt hodiny před odjezdem, řidič se ale ukáže až čtyři minuty v předstihu. „May I ask what my seat number is?“ ptám se. Řidič se zatváří, jako kdybych mu držel u krku nůž. Zkusím to znovu, jednodušeji: „Where do I sit?“

Pokud se ptáte, co je to za blbou otázku, zjevně jste v životě necestovali Ouibusem. Každý by totiž samozřejmě čekal, že číslo sedadla najde na své jízdence. Francouzský dopravce vám ho ale pošle elektronicky, a to až čtvrt hodiny před odjezdem. Proč to někomu přišlo jako dobrý nápad, mi zatím zůstává milosrdně utajeno.

Zpět k nešťastnému řidiči, jemuž se snažím dopomoci pantomimou (což ukazuje, že být zoufalý). Ukáže se záblesk pochopení a na mysli dokonce vytane i anglické slovíčko: „Ten. Dix.“ Spadnou mi rovnou dva kameny ze srdce, protože moje znalost francouzských čísel je už jen stěží použitelná a v případě vyššího čísla by asi nestačila na všechno to násobení čtyřicítek a podobné lokální chuťovky.

Přibližná poloha Saint-Étienne.

Teprve cestou zjišťuji, co asi nebohého řidiče tolik zmátlo – Francouzům je totiž úplně ukradené, na kterém místě sedí a cestující jednoduše obsadí rovnoměrně plus mínus celý autobus. V Saint-Étienne mě už čeká sestřenice Klára, což je docela výkon, vzhledem k tomu že Ouibus moc nerespektuje jízdní řád ani plánovanou trasu.

Klára mi hned začne vysvětlovat, jak to ve městě chodí. Ukazuje se, že má Saint-Étienne dlouhou hornickou tradici a je také centrem kultury, zejména co se moderního umění týče. Navštěvujeme také několik kostelů, které se mi ve Francii okamžitě zalíbí – jsou více strohé, světlejší a vzdušnější, než všudypřítomné české baroko. Vyzkouším si poznávačku vitráží, z nichž některé dají opravdu zabrat. Chvíli trvá, než poznám dvanáctiletého Ježíše v Chrámě nebo vzkříšení dcery Jairovy.

Pak potkáváme Huberta, což je tak trochu šok. Umí totiž česky a hned se zeptá jak se jmenuji, odkud jsem a taky předvede, jak by si objednal pivo. Záhy se ukazuje, že Klára občas své kamarády nějaké to slovíčko naučí a Hubert zjevně dával větší pozor, než se zdálo. Dělá mi ale trochu problém přepínat mozek mezi češtinou z francouzským přízvukem, angličtinou s francouzským přízvukem a francouzštinou, takže možná vypadám docela zmateně.

Není ještě nijak pozdě, ale cesta mě unavila a Klára se navíc musí ještě odebrat cvičit s violou nebo houslemi, které od sebe mám jako pravý hudební barbar stále problém rozeznat. Proto se do skutečného průzkumu Francie pouštíme až následujícího rána.

Logo univerzity.

Vlastně spíš brzkého odpoledne, ráno totiž Klára ještě krátce zamíří do školy. Vezme mě s sebou do menzy, kde potkáme její spolubydlící a také Brazilce, se kterým probereme zahraniční cesty i důvod, proč se v jeho rodné zemi staví hlavní město uprostřed ničeho. Jídlo samotné chutná skvěle, pro ryby s omáčkami mám navíc docela slabost.

Kdybych napsal, že je Lyon nejkrásnější město, které jsem kdy navštívil, nebyla by to pravda. Pokud jste se tam ale někdy podívali za teplého jarního dne, když zrovna rozkvétají stromy, neodvážili byste se mě nařknout ze lži. V širokých ulicích plných zeleně návštěvníka neutiskují žádné vysoké budovy a na každém kroku naleznete typické místní krámky. Ty jsou tak fotogenické, že to ocením i já. Zmínit musím i krásné nábřeží řek Rhôny a Saôny a hlavně baziliku, která se nad celým městem tyčí – ale k té se ještě později velice podrobně vrátím.

Ze všeho nejdřív totiž s Klárou míříme do místního parku, kříženého s botanickou a zoologickou zahradou. Procházíme skleník plný masožravek, které disponují snad všemi způsoby lovu nebohého hmyzu, jež si mlhavě pamatuji z hodin biologie. Od těch, které chytají svou kořist do láček, přes rostliny s lapacími listy, až po druhy, které nešťastnou mouchu jednoduše přilepí po dosednutí. I přes značné množství těchto přírodních vyvražďovaček hmyzu však ve skleníku objevujeme i nejednu mucholapku, což nás vcelku pobaví.

Masožravky. Klářina fotka, obviously.

Vedle rostlin vidíme i řadu zajímavých zvířat. Třeba dva velmi líné krokodýly, kteří si na sluníčku vyhřívají svoji studenou krev – jeden z nich ale odvětrává otevřenou tlamou. Žirafy vyplazuje dlouhý černý jazyk. Kráva se pyšní takovým rozpětím rohů, že by se na nich dalo věšet prádlo. To všechno si užíváme zadarmo, protože za lyonský park se tradičně neplatí.

Pokračujeme jsme přes řeku a cestou jsme prohlédneme několik zajímavých budov včetně katedrály. Kupujeme také výborné pečivo podobné croissantu a plněné čokoládou. Pak už nás čeká jenom šplhání k bazilice, která Lyonu dominuje z vrcholu kopce.

Zastavujeme se ale ještě v římském divadle, jehož trosky se nacházejí opodál. Francouzští studenti tam zrovna hrají – na témž místě, kde lidé sledovali představení už před dvěma tisíciletími. Je to zvláštní pocit.

Lyonské antické divadlo.

Starověkým obyvatelům Lyonu navíc nestačila jedna scéna a opodál ve druhém století přistavili i druhé divadlo. Okamžitě proto místo překřtím na starověký multiplex, leč Wikipedie mi později prozrazuje, že se zde vzhledem k menšímu počtu sedadel konala spíše hudební představení či veřejná předčítání.

Následně už nás čeká samotná bazilika, která zaujme hned na první pohled. Místní ji prý označují za slona otočeného nohama vzhůru kvůli čtyřem spíše nižším věžičkám v rozích. Architektonicky navíc čerpá z románského a byzantského slohu, takže působí zvenčí poměrně exotickým dojmem. Postavena byla koncem devatenáctého století.

Bazilika Notre-Dame de Fourvière.

Jakmile vstoupíme dovnitř, začíná se mé počáteční zaujetí měnit ve fascinaci. Strávím mnoho dlouhých minut studiem mozaik na zdech, jejichž význam zpočátku nedokážu rozluštit. Po čase si všimnu latinských nápisů, které trochu pomohou a asi po čtvrt hodině konečně pochopím, co se skrze umělecká díla tvůrci snažili sdělit.

Mohl bych o mozaikách psát i velmi obsáhle, pokusím se však o stručnost – na protilehlých zdech baziliky najdete tři a tři výjevy, napravo z francouzské a nalevo z církevní historie. Vždy sdílejí společné motivy a úctu k Panně Marii, které je celá bazilika zasvěcena, zejména pak k Neposkvrněnému početí. Ona souvislost není vždy zcela očividná. Trvalo mi například hodnou chvíli, než jsem pochopil, že na vyobrazeném koncilu v Efesu odmítli představitelé tehdejší církve nestoriánskou herezi, podle níž Ježíš nebyl opravdovým Bohem, nýbrž jen jakousi lidskou schránkou, což pochopitelně podkopává i roli jeho matky.

Efezský koncil, mozaika uvnitř baziliky. (zdroj)

Ale to už zabíhám dost do detailu – mozaiky se víceméně snaží sdělit, že skutečná francouzská identita je katolická, jde vlastně o nábožensko-politickou propagandu. Nepřekvapilo mě proto, když jsem později zjistil, že Lyon podporoval krále během Francouzské revoluce.

Nerad bych ale vzbudil dojem, že v bazilice stojí za zhlédnutí jen její zdi. Unikátní je totiž třeba i proto, že obsahuje vlastně dva chrámy pod sebou: větší a zdobnější horní a prostší, temnější spodní. Ve spodní mimochodem nacházíme velký obraz věnovaný svatému Jakubovi, neboť je bazilika jednou ze zastávek na poutnické cestě do Santiaga de Compostela. Jakub ve svém typickém oděvu vypadá trochu jako pirát s mušlí na hlavě.

Kapitán Jack Sparrow, když dovolíte. (zdroj)

Když se konečně dostatečně pokocháme, míříme zpět do centra a stavujeme se v lehce předraženém obchodě. Kupuji si několik francouzských potravin, na které jsem zvědavý, třeba jogurty mě ale trochu zklamou. Nechutnají vysloveně špatně, ale mají dost tekutou konzistenci a z nějakého důvodu se prodávají po šesti s různými příchutěmi. Naopak třeba místní sušenky si nemůžu vynachválit.

Takhle ve Francii dělá železniční rozhlas. Also, můj nový SMS tón.

Pak už je čas vrátit se vlakem zpět do Saint-Étienne, kde ještě potkáváme dvojici Klářiných známých. Prohodíme pár základních zdvořilostí anglicky a když se rozejdeme, zeptá se mě Klára, jakou bych jim tipoval národnost. Španělku tipnu špatně přes celé Středozemní moře, protože neznámý přízvuk považuji za turecký, uhodnu ale, že druhá dívka pochází z ostrovů – konkrétně prý z Irska. Tím už ale pro onen den má francouzská dobrodružství končí.