sobota 9. prosince 2017

Jak jsem se zbavil brýlí

Moje brýle byly sice víc oválné než kulaté, ale fotit neumím.

Brýle jsem nosil zhruba deset let. Mnozí z mých přátel mě ještě ani neznali v době, kdy jsem se obešel bez nich. Moje krátkozrakost se totiž během dospívání zhoršila natolik, že bez skel před očima v podstatě neobešel. Nejenže jsem na větší vzdálenost nedokázal přečíst různé nápisy, splývaly mi třeba i rysy obličejů a pohyb bez brýlí pro mě proto byl nejenom nepohodlný, ale i dost nepraktický. To už dnes není pravda.

O tom, že bych podstoupil laserovou operaci, jsem přemýšlel celé roky. Na brýle jsem si sice zvykl, ale nikdy jsem se je nenaučil vnímat jako svou součást nebo alespoň módní doplněk. Díval jsem se na ně spíš pohledem člověka, který si zlomil nohu a musí nějakou dobu chodit o berlích. Připadal jsem si tak trochu za skly jako v osobním akváriu a při procházkách do polí jsem je často na okamžik sundával, abych se cítil víc bezprostředně, víc v přítomnosti.

Nekorektní pravda o dekorativních brýlích. (zdroj)

Velmi pochybuji o tom, že to takto vnímají všichni brejlovci, u mě se ale fyzický problém s očima výrazně promítal i do psychických stavů – tím spíš, že jsem v době zhoršování zraku začal mít třeba i problémy ve škole a obecně jsem se velmi uzavřel do sebe. To mi sice umožnilo dobrat se odpovědí na spoustu palčivých otázek, které mě v následujících letech provázely, zároveň jsem se ale stal poměrně asociálním samotářem.

Přišlo mi proto přiléhavé, že se s nově nalezenou sebedůvěrou vrátí i můj zrak a na následujících řádcích stručně popíšu, jak se to stalo. Otevřel jsem si k tomu okno, aby mi výhled zase jednou neblokovala orosená skla. V Brně je krásný večer, já vidím poprvé za mnoho let bez dopomoci každou drobnou větvičku na protějším stromě a všechny barvy soumraku, vlnící se v teplém vzduchu unikajícím z pokoje.

V první řadě musím poděkovat Lukášovi, který mi poradil, že se operace očí v závěru roku provádějí s výraznou slevou. Díky tomu jsem sice čekal o něco málo déle, zato jsem dost ušetřil a moje oči mají více času regenerovat, než přijdou ostré paprsky letního slunce.
Sorry, tohle neangličtinářům neumím přeložit. (zdroj)

K akci jsem se nakonec odhodlal zhruba před měsícem, kdy jsem vyplnil formulář s nezávaznou žádostí o kontrolu, domluvil jsem si termín a pak jsem se prošel Brnem přímo na oční kliniku Gemini – mám ji možná dvacet minut cesty od bytu. Měření, foukání do očí, rozkapávání a další kratochvíle mi zabraly možná něco přes hodinku, nakonec jsem ale obdržel protokol s výsledky a doktorka mě informovala, že mi oční operaci mohou bez problému provést.

Nerad se ale rozhoduji spontánně, zvlášť pak v důležitých věcech. Proto jsem poděkoval s tím, že dám vědět telefonicky, doma jsem si vygooglil příručku pro sestry a přeložil jsem si do češtiny celou tu protokolovou hatmatilku. Taky jsem si zjistil všechno možné o průběhu operace, vedlejších účincích, rozdílech, mezi jednotlivými technikami a tak všelijak podobně. Samozřejmě jsem kouknul i na Reddit.

To, co jsem zjistil, mě uspokojilo, takže jsem hned asi čtvrtý den volal opět na kliniku, že se chci objednat. Protože nerad prozrazuji své plány dopředu, věděli o přesném termínu operace jen dva lidé a jeden z nich to navíc velmi vhodně zapomněl. S odstupem času uznávám, že jsem měl aspoň spolubydlícím říct třeba večer předem, ale k tomu se ještě dostaneme.

Nyní už patřím do elitního klubu těch, kteří brýle nepotřebují. (zdroj)

Když jsem se pak vydal přímo na operaci, nebyl jsem moc nervózní, spíš dost zvědavý. Čekaly mě ale snad dvě hodiny dalšího měření a rozkapávání, takže jsem se stihl i chvíli nudit. Během rozkapávání totiž člověk musí mít oči zavřené a bez vnějších podnětů dokážu sám sebe zabavit přemýšlením o hloupostech jen na velmi omezenou dobu.

Pak přišla samotná operace, která byla hotová asi za deset minut.

Předem jsem věděl, jak bude probíhat – jeden laser odřízne kus oční bulvy, takže ten zůstane viset jenom na kousku oka. Doktorka ho odchlípne, aby měl laser přístup k rohovce a potom začne samotné odstraňování dioptrií. V závěru samozřejmě naříznutý kousek zase připlácne zpátky a čímsi zamaže a víceméně zalepí. Potom se totéž provádí i s druhým okem.

Na videu starší postup, kdy se oko ještě řezalo mechanickou čepelí. Zapatlávání neukázáno.

Byl jsem pochopitelně zvědavý, jak celá procedura bude vypadat z první osoby, ale rychle mě to přešlo. Chápu, že doktoři potřebují na svou práci vidět, ale ostré světlo přístrojů mě pořád nutilo křečovitě mhouřit oči, což samozřejmě vadilo doktorce, která je chtěla udržet vypoulené. Navíc jsem zároveň škodil sám sobě, protože se oko více dráždilo.

Ovládat krčení obočí a tváře mi ale moc nešlo – asi mám atrofované mimické svaly z toho, jak se pořád tvářím jako zkažené rajče. Naštěstí se i přesto nějak podařilo oko vypoulit a pak mi na něm přistálo ono laserové odřezávátko, které na něj velmi silně tlačilo. Příjemné to sice moc nebylo, ale trvalo to asi jen půl minuty, přičemž jsem inkriminovaným okem viděl velice zvláštní modré efekty na černém pozadí.

Tím ale zážitky z první osoby víceméně skončily, neboť jsem po zbytek času viděl hovno. Oko má svůj tvar právě proto, aby mohlo zaostřit a když jsem teď měl jeho přední část plochou, samozřejmě se všechno rozmazalo. Sice jsem ještě trochu registroval zelené světélko, na které jsem se měl soustředit, ale nic moc jiného. Myslím, ale, že jsem cítil samotný laser a určitě jsem viděl závěrečné přilepování naříznuté části oka zpátky.

Ošklivé světlíško. (zdroj)
Zaplatil jsem a dostal jsem sluneční brýle, jimiž se mám dočasně chránit zejména proti slunečnímu světlu a větru, pilulku na potlačení bolesti, až se lokálně znecitlivěný orgán probere, pilulku na spaní, kdybych měl večer nepříjemný pocit, že mám něco v oku a nakonec i dvoje kapky. Jedny na zvlhčení oka a druhé protizánětlivé. Zakázáno mi bylo běhání zhruba do Vánoc, což mě sice mrzí, ale dá se to přežít a nesmím zatím do zakouřeného prostředí, bazénu nebo sauny (což mi nevadí vůbec).

Přiznám se, že léky beru nerad a velmi nesvědomitě a představa, že si budu pětkrát denně kapat do oka se mi vůbec nezamlouvala, nakonec jsem ale překvapil sám sebe a dodržoval jsem to. Pomáhá, že kapky nejsou v očích nijak cítit a docela rychle uschnou / zmizí. Teď už je mám užívat jen třikrát denně, což je v pohodě.

Mrzelo mě, že mi nenabídli „balíček pro lepší hojení“, na který se přitom ptali několika dalších zákazníků, které jsem viděl během svých návštěv kliniky. Obsahuje totiž dvě homeopatika, takže jsem si připravil pohotovou odpověď, že mám doma cukru dost. Škodolibé pobavení mi naneštěstí nebylo dopřáno, pravděpodobně ve mě na klinice nějak poznali odpůrce alternativní „medicíny.“

Pokud má voda paměť, tak jsme v pořádných sračkách. (zdroj)

Skutečná sranda místo toho začala až po návratu domů, kdy začalo oko reagovat na světlo asi jako nevyspaný upír s kocovinou a podobně taky bolelo. Nemám rád tlumící léky, tak jsem nakonec přišel na geniální nápad a na tři hodinky jsem se vypnul pilulkou na spaní. Během té doby se asi oči stihly vyřádit, protože po zbytek dne daly pokoj a večer jsem usnul bez problémů. Zrak se přitom zlepšoval každým okamžikem.

Další den jsem pak už úplně normálně fungoval a nepříjemné pocity byly zcela ojedinělé. Třetí den, když jsem byl na kontrole, jsem už bez brýlí rozeznával tolik detailů, jako naposledy kdysi se čtvrtinou dioptrie a od té doby (cca týden) se to ještě o kousek zlepšilo. Pořád ještě nevidím perfektně, ale to se prý ještě v budoucnu upraví.

Užívám si teď každý pohled do dálky a občas se musím usmát, když se při předklánění instinktivně bojím, že mi spadnou brýle.

Co se týče vedlejších efektů a komplikací, vidění na krátké vzdálenosti jsem měl v pořádku celou dobu, suché oči nemám (nebo ne víc, než normálně) a vyskytl se u mě všeho všudy halo fenomén. Silné zdroje světla občas vidím, jako kdyby se schovávaly za zmačkanou fólií a mají kolem sebe také koronu. V budoucnu se to může zlepšit, ale nemusí – jsem docela optimista, protože před jsem těchto světelných efektů před týdnem viděl víc než dnes, ale nebudu se moc zlobit, ani když zůstanou. Nejsou nijak extrémně výrazné a silné zdroje elektrického světla stejně nemám rád.

Vidím koronu podobnou té na třetím obrázku, jen slabší. (zdroj)

Celkově jsem s výsledkem spokojený a koukání bez brýlí si užívám. Navíc jsem si splnil jeden z velkých cílů, které jsem si pro letošek naplánoval koncem loňska. Zhruba v době, kdy jsem psal shrnutí roku 2016 (to nás už za pár týdnů čeká zase).

Teď už zbývá snad už jen vyměnit si fotky na Facebooku a e-mailu, ale na to jsem paradoxně dost líný. Radši budu dál usilovně přemýšlet nad tím, jaké překvapení nic netušícím známým nachystám do příštích měsíců.

2 komentáře:

  1. Vďaka za tento super článok, osobne tiež rozmýšľam nad operáciou, chcem si na ňu našetriť a zabehnúť na vyšetrenie či je to u mňa možné alebo nie :-) Osobne mi okuliare až tak neprekážajú, nosím ich odmalička, od škôlky takže som na ne zvyknutá, ale pri športe alebo v zime pri prechodze zvonku dnu to je pomerne nepraktické :-) Tak uvidíme ako dopadnem ja, je super, že tebe to vyšla a vďaka aj za zákulisné info o priebehu z prvej ruky :D

    OdpovědětVymazat