Bitva na Hackhamské pláni je jen stínem starších příběhů

Článek byl původně vydán 29. 11. 2017 na dnes již zrušeném webzinu dagon.cz.

Když John Flanagan po dvanácti svazcích zakončil svou sérii Hraničářův učeň, začal se věnovat novým hrdinům ze stejného světa v příbězích Bratrstva a nějakou dobu mu to dobře klapalo. Hal a jeho kumpáni si sice našli cestu do srdcí mnoha čtenářů, obliby Willa, Halta, Horáce a dalších postav původních příběhů ale nikdy nedosáhli. Flanagan proto přišel s fikaným nápadem: co takhle napsat nové knížky o tom, co se stalo ještě před prvním dílem?

Světě div se, ze začátku to docela vycházelo. Turnaj na Gorlanu se stal solidním přírůstkem do světa Hraničářova učně, když nabídl prostý, ale dobrodružný příběh o záchraně mladého prince a odporu proti zlotřilému lordu Morgarathovi. O to víc ale mrzí, že se Flanaganovi napodruhé nepodařilo úspěch zopakovat a Bitva na Hackhamské pláni patří mezi jeho vůbec nejslabší díla.

Obálka knihy. (zdroj)

Může za to z velké části příběh. Zloduch, který shromažďuje vojsko netvorů a chystá se s ním napadnout království, patří mezi nejotřepanější klišé fantasy žánru. Flanaganovi ovšem svazuje ruce to, že o válce s Morgarathem už krátce psal v předchozích svazcích série, nedělá ale nic pro to, aby ničím nezajímavý příběh o vpádu barbarských hord do mírumilovné země ozvláštnil.

Nabízí jen jednu výraznější vedlejší linku, která se věnuje obtížnému těhotenství araluenské královny – i ta bude ale pro čtenáře předchozích knížek dokonale předvídatelná.

Ještě hůř dopadly postavy. Ústřední dvojka ve složení Halt a Crowley se rozpadla a oba hrdinové strávili většinu času odděleně. Odpadlo tak vzájemné špičkování i další vývoj přátelského vztahu.

Pryč jsou také další hraničáři z minulého dílu, kteří dostali jenom několik stručných zmínek. Tím dosti utrpělo napětí – vzhledem k tomu, že jsou mnozí hrdinové vlivem své role v ostatních knihách efektivně nesmrtelní, chybí někdo, o jehož osud byste se mohli obávat. Flanagan se na to pokusil vyzrát, naneštěstí dost nešťastně. Stvořil totiž několik postav na jedno použití, které po kapitole či dvou zemřou, samozřejmě ve spárech Morgarathových pochopů. To proto, aby nám bylo jasné, jak je tyranský vládce ve skutečnosti zlý.

Dospělý čtenář se navíc nejspíš čas od času trochu ušklíbne nad autorovým vyobrazením fiktivního středověkého světa. Šlechtici-abstinenti usrkávající ovocné nápoje a benevolentní araluenský zákon nezohledňující pohlaví potomka královské rodiny ale vzhledem k cílové skupině asi nikoho moc nepřekvapí.

Ze všeho nejvíc ale trpí emoce, které Hraničářův učeň zpravidla dokázal ve svých čtenářích vyvolávat.

Flanagan klidně nechá důležitou postavu prožít velmi traumatizující událost, načež její důsledky mávnutím ruky odbude ještě v té samé kapitole. Dost možná tak činí bezděky, protože si stejně jako mnozí čtenáři dobře uvědomuje, že byla zmíněná událost vzhledem k pozdějšímu ději nevyhnutelná. Postavy příběhu ale do budoucnosti nevidí a jejich minimální reakce tak působí nepřirozeně.

Je tedy četba Bitvy na Hackhamské pláni jen ztrátou času? Pro fanoušky nejspíš ne, i když se v knize pravděpodobně nedozví nic moc nového. Pokud ale s Hraničářovým učněm dosud nemáte zkušenost a chtěli byste číst příběh hezky chronologicky, tenhle příspěvek do série raději alespoň prozatím přeskočte a zkuste třeba Rozvaliny Gorlanu, jimiž to celé kdysi začalo. Série už totiž začíná být hodně unavená a kvality svých počátků ani náhodou nedosahuje.