 |
| Článek byl původně vydán 17. 5. 2017 na dnes již zrušeném webzinu dagon.cz. |
Cestování časem patří ve sci-fi k vůbec nejpopulárnějším motivům. Těžko se tomu divit, když nabízí autorům tolik nových vzrušujících zápletek, které přímo žadoní o zpracování. Svou troškou do mlýna přispěl i britský spisovatel Daniel Godfrey, který se navíc ve své knize Nové Pompeje soustředí i na paradoxy, které transport lidí časem působí. I přesto – či možná paradoxně právě proto – jeho dílo nakonec nenaplnilo svůj potenciál.
 |
| Obálka českého vydání knihy. (zdroj) |
Čtyřiadvacátého srpna roku 79 našeho
letopočtu došlo ke strašlivé erupci Vesuvu. Z nebes pršel sopečný
materiál, kouř zastínil slunce a hněv vulkánu otřásal zemí. Vyděšení
obyvatelé Pompejí se skryli ve svých domovech. I tam by je ale
kataklyzma nakonec zahubilo. K smrti odsouzené Římany však v daleké
budoucnosti zaměřili výzkumníci ze společnosti NovusPart a teleportovali
je do repliky starověkého města, zbudované pro výzkumné účely.
O ničem z toho samozřejmě Nick Houghton
nemá ani tušení. Do centra dění ho přitáhne až jeho kamarád Ronnie,
fanoušek konspiračních teorií. Nick se kvůli němu tak trochu zaplete do
pokusu o vraždu, načež je mu k jeho velkému překvapení nabídnuto místo
historického poradce v již zmíněném NovusPartu.
Mladík nabídku po kratším váhání
přijímá. Ještě předtím, než dorazí do znovuzrozeného starověkého města,
napadnou ho ale první neodbytné otázky. Proč bohatá a vlivná společnost
nahrazuje uznávaného profesora postgraduálním studentem, který ještě ani
nezískal doktorát? Opravdu obyvatelé Pompejí neprokoukli frašku, kterou
jim výzkumníci sehráli? A o co vlastně jde NovusPartu, který se navenek
tváří, že podniká v energetice?
Čtenář je navíc v ještě horší situaci
než hlavní hrdina, neboť musí řešit ještě další podstatný problém: co v
knize k čertu dělají porůznu roztroušené kapitoly Kirsten Chapmanové,
která se při koupeli ve vaně zničehonic změnila v jakéhosi ducha?
 |
| Originální obálka. (zdroj) |
Příběh plyne vcelku svižně a vystačí si s
hrstkou důležitých postav, takže se nemusíte bát, že byste se ve svých
otázkách úplně ztratili. Rychlé tempo však zamrzí v poněkud uspěchaném,
téměř odbytém závěru a rušivým se stává také časté umělé vyvolávání
napětí utnutím kapitoly v nejzajímavějším okamžiku.
To ale kniha nezbytně potřebuje, neboť
jinak by čtenáře nejspíš nedonutila, aby se o postavy strachoval. Jak
Nick Houghton, tak Kirsten Chapmanová totiž patří mezi pasivní hrdiny,
kteří jen zřídka činí volby a zpravidla se jen nechají zmítat proudem
událostí. Autor se snaží emocionálně zasáhnout své čtenáře alespoň tím,
že několikrát zvýrazní zranitelnost postav jejich nahotou, tato berlička
nicméně příliš nefunguje.
Pasivita hrdinů přitom do značné míry
nutně vyplývá ze samotného příběhu. Právě na to jsem narážel svým
úvodním konstatováním, že si pod sebou Nové Pompeje samy podřezávají
větev.
Naštěstí jde však v knize o víc než jen o postavy. Daniel Godfrey
si před psaním očividně prostudoval celou řadu pramenů. Pokud jste tedy
trosky skutečného římského města někdy navštívili či o nich
máte základní přehled, vaše představivost vám při čtení vybuduje velmi
autentickou kulisu pro Nickova takřka detektivní dobrodružství.
Pravděpodobně se také dozvíte něco nového o starověkém světě, byť autor
detailními popisy života v Pompejích z pochopitelného důvodu docela
šetří – mnoho toho nevědí ani odborníci.
Knihu česky vydalo nakladatelství Omega a
grafické úpravě obálky i formálnímu zpracování textu nemám co vytknout.
Nesetkal jsem se ani s překlepy. Jisté pochybnosti mám nicméně ohledně
kvality překladu, neboť Nové Pompeje často do omrzení opakují
slova a nezřídka narazíte i na velmi kostrbatě formulované věty. Za
konkrétní příklad poslouží třeba rány, které prší z dýk.
Pro pořádek musím ale jedním dechem
dodat, že na vině může být nezřídka i sám autor. Zvlášť úvod knihy totiž
působí dojmem, že jej netvořila úplně vypsaná ruka. Dozvíme se
například mnoho informací, které nebudou mít na zbytek děje nejmenší
vliv, jakkoli se zpočátku tváří důležitě.
Za zmínku však stojí, že autor otevřeně žádá své čtenáře o zpětnou vazbu a pro ty české má dokonce na svých webových stránkách vyhrazenou speciální sekci,
kde se můžete o jeho díle dozvědět něco ve svém rodném jazyce. To
nebývá mezi spisovateli vůbec obvyklé, zvlášť, když tam vedle oficiální
anotace a pochvalných vyjádření zahraničních recenzentů a spisovatelů
naleznete i názory českých čtenářů.
Jak už jste z této recenze nejspíš poznali, mé celkové dojmy z Nových Pompejí
jsou značně rozpačité. Nudit se při čtení rozhodně nebudete, stejně tak
ale knize chybí i nějaký skutečně výrazný moment. Potenciál ústřední
premisy je nezměrný, jenomže zase značně nevyužitý. Na chytré čtivo pak
zase Godfreyovu dílu chybí konzistentnost. I přesto se však odvážím tvrdit, že se Nové Pompeje spíše povedly a vlastně mě i docela zajímá, kam se příběh rozvine v pokračování.
Žádné komentáře:
Okomentovat