 |
| Článek byl původně vydán 20. 2. 2017 na dnes již zrušeném webzinu dagon.cz. |
Světlonoš měl být původně trilogií. Pak si ale jeho autor Brent Weeks
uvědomil, že rozehrál příběh větší, než měl původně v plánu. Rozhodl se
jej proto uzavřít až čtvrtým svazkem, který vyšel v originále loni na
podzim. I tento pokus však selhal a na stránkách knihy The Blood Mirror (doslova Krvavé zrcadlo) se napínavý příběh rodu Guilů přeci jen ještě neuzavře. Vzhledem k jeho kvalitám to ale Weeksovi rozhodně nevyčítám.
 |
| České vydání v současné době připravuje Fantom Print. (zdroj) |
Závěrečné stránky Oka temnoty
zanechaly koneckonců v autorových rukou mimořádně silné karty. Kip si
konečně uvědomil svou lásku k Teie, jen aby vzápětí vstoupil do sňatku z
rozumu s ruthgarskou šlechtičnou Tisis Malargos. Samotná Adrasteia pak
zůstala v Chromerii, kde dál hraje roli dvojitého agenta v Řádu
zlomeného oka. Arcimág Gavin Guile vězí v pevném vězení, které sám
postavil, zatímco jeho manželka Karris vládne jako nová Bílá.
Má přitom starostí až nad hlavu. Barevný
princ si nově říká Bílý král a z cesty smetl už tři ze Sedmi satrapií.
Aby si s ním navíc Karris mohla poradit, musí spolupracovat se svým
intrikánským tchánem Androssem, jedním z nejnebezpečnějších mužů na
světě. Válka navíc způsobuje nerovnováhu jednotlivých barev, takže se
proti obyvatelům říše pomalu obrací i samotné síly přírody.
Příběh povětšinou sleduje dění přímo z
politického centra, z Chromerie. S očima Karris, Teii a Gavina se přitom
střídají úhly pohledu vladařky, vražedkyně a vězně. Rychlému plynutí
děje Weeks napomáhá svými obvyklými metodami, mezi
které patří kupříkladu neustálé využívání cliffhangerů na koncích
kapitol, ale i citlivá práce s prokreslenými charaktery a skvěle napsané
dialogy.
Nejakčnější a vůbec značně specifická je
potom linka Kipa a jeho přátel. Hrdina totiž jako jediný z ústřední
čtveřice nepokračuje ve svých aktivitách z minulých knih, ale pokouší se
sestavit partyzánské oddíly, s nimiž povede proti Bílému králi
guerillovou válku. Přitom musí řešit nečekaný problém, totiž že se
nemůže vyspat se svou novou manželkou. To vadí oběma zúčastněným nejen
ze zcela zjevných důvodů, ale i vzhledem k právním konsekvencím:
nebude-li sňatek prokazatelně zkonzumován, pozbyde platnosti.
Oproti předchozím knihám z Krvavého zrcadla skoro úplně mizí Liv Danavis. Dočkáte se od ní pouze několika nemastných neslaných kapitol, jednoznačně na vrub Weeksova
rozhodnutí sérii natáhnout. Spisovatel si však pověst napravuje
humorem, kterého mají mnohé postavy i přes zjevnou vážnost své situace
na rozdávání. Vojáci dělají košilaté vtípky, vzdělaní barvomágové se
uchylují spíše k obmyslným narážkám či sarkasmu.
Čtenáře čeká také řada leckdy naprosto
zásadních zvratů, které vrhnou nové světlo na mnohé předcházející
události – Gavin má samozřejmě ve skříni stále kostlivců na rozdávání.
Autor nicméně této skutečnosti vysloveně nadužívá, neboť na vědomostech,
které hrdina kdysi měl a nyní je už nemá, staví důležité zápletky.
Krvavé zrcadlo také pohříchu
postrádá řádné vyvrcholení v samotném závěru, jehož jsme se dočkali ve
všech předchozích svazcích. Ne, že by kniha nedokázala navnadit na (snad
už) závěrečný díl – zkrátka jí jen bolestně chybí nějaká tečka, moment,
který by se čtenáři vryl hluboko do paměti. Co na tom, že hrdinové
rozkryjí stíny minulosti, když za již proběhlými událostmi ty přítomné
zajímavostí i napětím zaostávají?
Nenechte se ale mýlit: Krvavé zrcadlo kvalitativně výrazně převyšuje předcházející Oko temnoty, stylistická zručnost Brenta Weekse
zajistí, že se nebudete ani chvilku nudit a některé z příběhových
zvratů vás přinutí lapat po dechu. Ve svém hlavním úkolu, totiž umetání
cestičky pro velkolepé finále, kniha rozhodně neselhává. Škoda jenom, že
krom naprosto perfektních dialogů Karris a Androsse nenabídne další
přidanou hodnotu, která by precizní řemeslo proměnila v jedinečné
umělecké dílo.
Žádné komentáře:
Okomentovat