Šestá Hra o trůny je na draka. Oheň dštícího, ale s děravými křídly

Článek byl původně vydán 29. 6. 2016 na dnes již zrušeném webzinu dagon.cz.

Šestá série Hry o trůny vsadila na osvědčený recept. V prvních několika epizodách zlehka rozehrávala příběh, znovu představovala staré známé (třeba Ohaře) a více či méně úspěšně se snažila maskovat, že se vlastně nic moc neděje. Přesně v polovině pak již skoro klimbajícího fanouška vytrhla z letargie, aby mu vzápětí naservírovala nadupaný závěr. Tečka, recenzi mám z krku! Anebo možná ne tak úplně.

Jelikož se na severu rýsuje střet přeživších Starků a Boltonů, připravuje mu scénář pole. Jednak musí diváka utvrdit v Ramsayho statusu opravdu, ale opravdu certifikovaného zmetka, se kterým nejsou a nebudou žádné špásy. K tomu dobře poslouží oběť několika sekundárních charakterů, kterou už dříve rozebíral Walome. Zároveň se Jon Sníh stále nachází v superpozici stavů mrtvosti a živosti, jakkoli však většina diváků o jeho budoucnosti nemá větších pochyb.

V Králově přístavišti poletují rozzuření vrabčáci a jejich dotěrné skřehotání o sedmi bozích formuje jižní linku přinejmenším stejně, jako výše zmíněný konflikt utváří tu severní. Protihráčem obratného Nejvyššího septona přitom není neschopný dětský král Tommen, ale ani jeho manželka Margaery Tyrell, která prozřetelně zavrhuje přímou konfrontaci. Královna matka Cersei přitom postrádá diplomatický um a citlivost své snachy, jež nahrazuje ocelovou vůlí. Za takových okolností se pak vztahy mezi Rudou baštou a Baelorovým septem nutně vyhrotí.

Here be spoilers. V tomto ohlédnutí za šestou sérií Hry o trůny naleznete spoilery, zvláště pak k páté, deváté a částečně i desáté epizodě.

Daenerys Targaryen znovu objevuje kořeny své moci. Její návrat mezi Dothraky ji nutně vede k přehodnocení dosavadního vývoje kuriózní kampaně napříč Zátokou otrokářů. Končí trpné sezení v Meereenu a Tyrion svými hloupými vtipy nahlodává upjatost královniných stávajících rádců. Nejslavnější trpaslík na světě samozřejmě bez větších problémů zvládá handrkování s despoty, kterých už během života potkal nepočítaně.

Mezitím v Braavosu Arya Stark pokračuje ve svém výcviku a dosahuje značných pokroků. Už v páté sérii jsme přitom viděli, jak na sebe vzala cizí podobu během vraždy Meryna Tranta. Vrah, který se může proměnit v kohokoli jiného je přitom vrahem takřka nepolapitelným, takže se před tvrdě trénující dívkou otevírají netušené obzory.

Bezmocný není ani její bratr a protagonista poslední z důležitých dějových linek, Bran. Už dříve dokázal vstoupit do mysli několika živých bytostí, postupně se však učí létat. Létat skrze minulost a také skrze budoucnost. Blíží se však Noční král a první střetnutí s ním nepřežijí zlovlk Léto, poslední děti lesa ani samotný Tříoká vrána. V dramatickém závěru páté epizody (The Door) umírá také Branův hřmotný nosič Hodor, u jehož skonu se krátce zastavíme.

Zima přišla. Po pěti sériích neustálého ohlašování už bylo načase. (zdroj)

Našli se tací, kdož tvrdili, že Hra o trůny (respektive Píseň ledu a ohně) už nemohla zajít dále, co se týče brutality a syrovosti. Mluvili tak o Rudé svatbě, mluvili tak o upálení Shireen.

Mýlili se.

Mnohé postavy zahynuly mimořádně krutě, o tom žádná. Jejich život ukončili válečníci, traviči i intrikáni. Hodorův život ale nejenže dospěl k nepříliš šťastnému konci, byl navíc samotnému Hodorovi již od mládí ukraden. Z mladého a zdravého Wyllise učinil telepatický příkaz slabomyslného sluhu a podřídil celý zbytek jeho existence jedinému okamžiku ve vzdálené budoucnosti.

Když pak tento moment konečně nastává a šokovaný divák pochopí význam Hodorova jména, zasazuje George R. R. Martin (kterému musíme poděkovat především) svůj poslední úder. Zabíjí totiž postavu, která nemá žádný podíl na násilí, politických machinacích a všudypřítomné nenávisti Západozemí. Ukazuje, že zlo může potkat i toho nejnevinnějšího z nevinných a nemusí existovat žádná cesta, mu uniknout.

Skript nicméně podobně působivé momenty nenabízí vždy a čas od času dokonce působí dost odfláknutě. Nemusíme se snad ani bavit o přednostech zdravého spánku a teplého jídla, které v součinnosti bleskově vyléčí i rozsáhlá poranění. Jen hnidopich by pak rozvažoval o magických vlastnostech Ramsayho psů, kteří se umí během několika chvil dokonale zneviditelnit.

Ještě jednou k Hodorovi. Wyllis nebo Walder? HBO Česká republika pořád nemá jasno. (zdroj)

Nejvíc totiž bije do očí zjednodušování děje a s ním související problémy s rychlým přesunem postav. Malíček se už dříve dokázal telepetyrovat přes rozsáhlé části Západozemí, nyní však hravě překonává celý Sever (velký zhruba jako zbylých šest království, zasněžený a pod vládou Boltonů) a to rovnou několikrát. Podobně jedná i Brienne či další postavy. Kam se podělo její pomalé tempo při transportu Jaimeho do Králova přístaviště?

Vždycky jsem obdivoval, jak dokážou scénáristé Martinovu předlohu osekat na nezbytné minimum. Zvlášť v prvních sériích se jim mimořádně dařilo filtrovat všechny nadbytečné motivy z knih, popřípadě je zahrnout skrze vizuální stránku či chytře umístěnou zmínku v rozhovoru. To se autorské dvojici občas daří dodnes („zbavit se jednoho či dvou strýců“), ne pokaždé ale postupují s nutným jemnocitem.

Markantní je zejména degradace prostého obyvatelstva na nemyslící poskoky důležitých postav seriálu. Snaha o získání přízně mlčícího davu či pokusy o zvládnutí jeho nelibosti často tvořily páteř některých linií příběhu. Nyní však prostí poddaní více či méně trpně snášejí i dost drastická rozhodnutí svých vůdců. Zmiňme alespoň spojenectví seveřanů s divokými, které je obdivuhodně neproblematické, nebo naopak jejich nulovou reakci na smrt příslušníka vládnoucího rodu.

V první polovině série navíc naprosto nefunguje charisma Daenerys, zejména kvůli dost polovičatým snahám rekapitulovat některé z jejích předchozích působivých výstupů, jen se změněnými kulisami. Výsledné scény diváka na zadek fakt neposadí a nutí spíše k pláči – nebo hůř, k smíchu.

Proniká-li do Hry o trůny pokradmu to horší z hollywoodské filmové produkce, dokáže se zároveň seriál inspirovat i v dobrém. Devátá epizoda (Battle of the Bastards) přichází s mrtvolami nakupenými jak po bitvě u Verdunu, strategickým uvažováním veverky hopkající po šachovnici a neschopností vrazit obrovi do ruky bitevní vánoční stromeček, zato ale poprvé za posledních čtrnáct let prezentuje tvrdé, inovativně zachycené střetnutí.

A tenhle záběr. Žádné CGI, skuteční jezdci na skutečných koních. Koho nemrazilo, není člověk. (zdroj)

Kamera nejen tu, ale vlastně napříč celým seriálem předvádí parádní kousky, před jejím objektivem pak ani po pěti sériích neklesla úroveň hereckých výkonů (a dostali jsme Lyannu Mormont). Nejpůsobivější je ale soundtrack, na jehož hřmících motivech se musel Ramin Djawadi skvěle vyřádit, melodie jednotlivých rodů se proplétají a vzájemně spolu soupeří.

A závěrečná epizoda?

Miguel Sapochnik dokázal, že brilantní režii neschovává jen pro velkolepé bitevní scény. Komorní rozjezd s mrazivým podkresem chytí diváka pod krkem a nedovolí mu vydechnout, dokud nezaplane oheň. Všechna hluchá místa předchozích dílů zůstávají zapomenuta, splachuje je nepřetržitý proud zvratů a výrazných posunů v ději. Kastrace série ve prospěch monumentálního závěru sice daleko čpí lacinou snahou udržet po celý zbytek roku ten správný hype, přesto jednoduše funguje. Až moc dobře.

Přesto neodpustím. Šesté klání o trůny si zle zahrává se standardy, na něž si fanoušci stačili zvyknout, a zachází přitom mnohem dál než předchozí dvě série. Jak v dobrém, tak ve špatném, jako na houpačce. Přízeň si dokázala udržet, všeobecné nadšení dokonce i zvýšit, ale riskuje úplnou ztrátu tváře. Byl bych proto moc rád, kdyby se pokračování opět více soustředilo na konzistenci scénáře a nespoléhalo se slepě na to, že takové CGI draky v telce ještě nikdo nikdy neviděl.