 |
| Článek byl původně vydán 13. 6. 2016 na dnes již zrušeném webzinu dagon.cz. |
Doma mi leží výtisk knihy A Dance with Dragons, ale protože
jsem ji už kdysi četl v českém překladu, neotevírám ji zrovna často.
Nedávno jsem to udělal. Od první po desátou stranu nenajdete nic jiného,
než pozitivní reakce světových kritiků. Nebyl jsem ani příliš
překvapen, jak často tito moudří, osvícení hodnotitelé srovnávají tvorbu
George R. R. Martina s J. R. R. Tolkienem. To už je taková tradice.
Do srovnávání se pouští nejeden samozvaný fantasy expert, časopisy jako Time nešetří narážkami typu elfí hezounci proti skřetím hrubiánům. Všeznalý kritik se ohání archetypálními postavami Pána prstenů či naturalismem Martinovy
prózy a dalšími frázovitými zaklínadly, aby získal punc znalce konečné
pravdy. Zvláště ve slovanském prostředí pak mnozí zatahují do pranice
ještě polského spisovatele Andrzeje Sapkowského, autora populárního Zaklínače.
Celá diskuze zpravidla končí
vyhrocenými, emocionálními výlevy, které nemají nic společného s
jakoukoli argumentací. Určit, které z výše zmíněných děl je nejlepší či
nejhorší, totiž žádným způsobem nelze. Umění působí na různé lidi různě,
a pokud čtete-li knihy proto, abyste lépe poznali objektivní realitu,
zahoďte beletrii a pořiďte si učebnici fyziky.
Moment! Co tedy vlastně děláme na
Dagonovi my, když se nerozpakujeme pokrytecky třídit fantastickou
literaturu do přihrádek odstupňovaných po desítkách procent?
Nic jiného, než že předáváme
potenciálním čtenářům vlastní názor. Na rozdíl od mnoha jiných se ho ale
pokoušíme podepřít argumentací, vycházejících z formálních či
obsahových nedostatků díla – a ty s jistou mírou objektivity hodnotit
lze.
Tohle všechno je poměrně intuitivní, ale
snad mě to ušetří neplodných hádek, které by mohl vyvolat zbytek
článku. V tom se totiž obloukem ponoříme do bahna improvizované
argumentace některých obzvlášť vypečených individuí:
1/ Tolkien is dead. And long live George Martin. (The New York Times)
Z kontextu úplně nevyplývá, nakolik je
výrok myšlen anekdoticky, najdou se však tací, kteří jej berou doslova.
Přesto je zcela zřejmé, že se Tolkienova tvorba zapsala do povědomí lidí a kulturního dědictví mnohem hlouběji než Píseň ledu a ohně
(ať si o tom Barrack Obama myslí, co chce). Jednak na to měla mnohem
více času, v posledních patnácti letech ji však razantně podpořila
šestice filmů Petera Jacksona, která jenom v našich luzích a hájích
vedla třeba ke vzniku časopisu Pevnost nebo k označování Davida Ratha Glumem. Martin tak daleko dosud nedospěl, možná i kvůli tomu, že jeho dílo stále čeká na dokončení.
2/ After five volumes Martin is, if anything, a better writer than when he started. (Time)
Možná že ano, na jeho dílech se to ale
pohříchu neprojevuje. Zvlášť poslední dva díly série jsou natahované,
Daenerys stejně jako v seriálu k uzoufání dlouho trčí v Meerenu, Jon
Sníh v předloze končí jako ještě větší idiot a Tyrion se od Tywinovy
smrti plácá jednou kapitolou za druhou. Jakkoli nefandím ani jednomu z
nich, jsou tahouny Martinovy ságy a zřetelná únava se
navíc projevuje i na spoustě vedlejších postav. Ty nejkonfliktnější s
největším potenciálem generovat problémy už navíc autor neprozřetelně
odpravil. Pokud někomu ještě nedošlo, že takový Joffrey dal příběhu
mnohem víc než třeba Ned Stark, zamyslete se znova.
Buďme ale spravedliví, protože tahle výtka platí všem rozebíraným autorům.
Nejvíce asi Sapkowskému,
jehož povídky patří k nejsilnějším, nejatmosféričtějším a nejlépe
vypointovaným, co jsem kdy četl. Sága o Geraltovi a Ciri oproti tomu
postrádá po většinu času slušnější tempo a v množství svazků se rozplývá
ve spletitou, ale překvapivě lineární vyprávěnku. Když konečně přijde
spása v podobě vydařeného finále, autor již rozuzlený děj únavně
natahuje, dokud neztratí většinu své síly. Přitom dílčí momenty celého
příběhu – třeba závěr Křtu ohněm – zanechají v člověku velmi hluboký dojem.
I Tolkien se po zničení
Prstenu krapet vybrblává, i když aspoň ze slušnosti předhodí vedlejší
zápletku se zlovolným Sarumanem. Jeho natahovaný konec tak přinejmenším
zčásti slouží příběhu, přestože jej mohl stejně dobře přesunout až do
Dodatků, které zasazují Pána prstenů do širšího kontextu Středozemě. Veškeré to cestování přes půl světa zpátky by se navíc dalo odbýt nějakou šikovnou zkratkou.
3/ Tolkien’s work has enormous imaginative force, but you have to go elsewhere for moral complexity. (Time)
Tohle už je lepší trefa. Obyvatelé Martinova
světa přesvědčivě reflektují širokou škálu reálných předobrazů.
Nabubřelí rytíři, úlisní bankéři, děvky, náboženští fanatici i bezmezně
loajální naivkové defilují před čtenářovými zraky a v zachycování
složitého lidského charakteru s jeho ctnostmi i neřestmi autor jenom
těžko hledá (nejen v žánru) konkurenci. Přesto Tolkienovi časopis Time docela křivdí.
Oxfordský profesor totiž využívá razantně odlišný způsob vypravování a nenechá nás tolik měnit úhel pohledu. Martin
totiž střídá hrdiny příběhu pravidelně, takže leckdy změní nenáviděnou
postavu na populární zkrátka tím, že jí nahlédne do hlavy. Těžiště Tolkienova Pána prstenů i Hobita oproti tomu leží v rukou několika půlčíků, z jejichž bezelstného pohledu má i celý příběh vycházet!
Takový Silmarillion je mnohem
temnější už na první pohled. Hezouncí elfové v něm řežou krky jiným
hezounkým elfům, příbuzní se navzájem zrazují, banda trpaslíků zabije
krále na vrcholku spirály mocenské arogance a chtivosti a příběh Húrina,
Morwen a jejich dětí smete čtenáře uvyklého eskapádám Bilba Pytlíka do
kolen. Nejde pochopitelně o tak propracované a explicitní motivy, jako
jsou ty Martinovy, ale nezmínit je zkrátka není fér.
Stěžujete-li si pak na archetypy, jichž se v Tolkienovi
objevuje celá řada, obvykle jen dokazujete prachbídnou znalost žánru.
Tvrdohlavé trpaslíky, vznešená špičatá ucha nebo ošuntělého následníka
trůnu totiž přes kopírák opisovali i dnes již zasloužilí spisovatelé
typu Feista nebo Brookse. Prvotiny
obou zmíněných autorů někdy nestydatě přebírají celé pasáže z původního
příběhu! Pro záznam ale dodávám, že zase třeba od Feista dost pravděpodobně později nemálo obšlehnul Flanagan a závěr Brooksova Shannarova meče excelentně vykradl Paolini v závěru své dračí série.
I Sapkowski nemálo staví na Tolkienově
přínosu fantastice, jakkoli si pomáhá slovanskou mytologií a místy
razantními úpravami některých klasických národů (elfové). Právě Zaklínač ale může zároveň konkurovat svou morální komplexitou nejedné knize Písně ledu a ohně.
Myslím tím teď samozřejmě literárního Geralta, který je vcelku zásadně
odlišný od toho videoherního – ale o tom zas třeba příště.
Mohl bych totiž sice pokračovat dál, ale
nejobvyklejší argumenty do omrzení se opakující v diskuzích jsem snad
už probral. A pokud stále ještě bezmezně toužíte po odpovědi na
nesmyslnou otázkou kdo je lepší a kdo horší, v mém osobním žebříčku Tolkien stále ještě drží prim. Tedy přinejmenším před těmi konkurenty, kteří byli zmíněni v článku.
Žádné komentáře:
Okomentovat