Osud trpaslíků je velkolepý

Článek byl původně vydán 25. 5. 2016 na dnes již zrušeném webzinu dagon.cz.

Knižní sérii měla původně uzavírat již předchozí Pomsta trpaslíků, Markus Heitz se ale nakonec pod vlivem neustálého nátlaku svých čtenářů rozhodl jinak. Splnil jejich sny a stvořil další z příběhů o vousatých bojovnících se sekerami, zároveň se však zachoval jako liška podšitá a změnil pravidla, podle kterých se až dosud ve Skryté zemi a jejím okolí hrálo. Nekompromisně a nemilosrdně.

Od chvíle, kdy se největší hrdina trpaslíků ztratil v zoufalé bitvě u Černé soutěsky, uběhlo více než dvě stě cyklů. Generace lidí se zrodily a opět zmizely v hlubinách času, sama příroda změnila svou tvář a na skráních Boïndila Dvojčepele vyvstaly vrásky. Pevnost Zlohráz, zbudovaná poblíž ochranného artefaktu, se pomalu připravuje na nejhorší. Eoîlův kámen, který bariéru napájí, totiž poškodily nečisté ruce Nesmrtelného a jeho moc se vytrácí. Až konečně vymizí, vyvalí se z temnot mohutná vojska bestií, aby si podrobila svobodný svět.

„Já vyrazím. Abysem zachránil náš národ. Osud trpaslíků si budou vždycky určovat jenom trpaslíci sami.“

Těšila se alespoň Skrytá země po uplynulý věk bezpečí a bezstarostnosti? Ani v nejmenším. Magus Lot-Ionan Trpělivý propadl stínu Mrtvé země, drak Lohasbrand si podrobil část lidských království a uvěznil královnu Wey XI. i její dceru Coïru Weytanu. Dříve mírumilovný Aiphatôn se vrátil jako císař alfů, další z jeho lidu se spojili s odpadlickým kmenem Třetích a rozpoutali hrůzovládu, které vzdoruje jen válečnice Mallenia z prastarého rodu Ido. Nemenší hrozbou je pak mocný kordrion, který uprchl během závěrečné bitvy Pomsty trpaslíků.

Takovým nepřátelům nemohl nikdo čelit. Poslední elfové byli smeteni, lidská království se proměnila v protektoráty, trpasličí kmeny Druhých a Prvních byly poraženy. Situace nikdy nebyla horší a naděje na zlepšení mizí v nenávratnu.

„Nevím, jestli to, co děláme, je opravdu správné, Boïndile Dvojčepeli,“ prohodil zamyšleně. „To se ukáže až podle toho, co od nás někdy někdo napíše, Balyndare,“ odvětil Pruďas (..).

Potom magická bariéra konečně povoluje a legie z Černé soutěsky se šikují před hradbami Zlohráze. Jaké je však překvapení stárnoucího Boïndila, když v pochmurném vůdci nepřátelských vojů, oděném ve zbroji z tionia, poznává svého dávného přítele! Zděšení se postupně mění v zoufalství, když se ta strašná zpráva šíří od jednoho bojovníka k druhému: Tungdil Zlatoruký se vrátil. Vrátil se jako velitel armády zla.

Zahraniční obálka Osudu trpaslíků. (zdroj)

Heitz rozehrává příběh vystavěný na premise nejistoty: máloco je skutečně takové, jak se jeví prvnímu pohledu. Tajemství před sebou navzájem nemají jenom protivníci, ale i nejbližší přátelé, ba jedna rodina. V těžkých časech musejí dělat kompromisy, volit menší zlo v obtížném rozhodování. Doplatit na to mnohdy mohou i nejbližší a hluboký žal se poté snadno změní v nenávist.

Dramatická slupka spolu s několika zásadními zvraty úspěšně maskují, že je Osud trpaslíků v jádru docela obyčejná putovačka trošku ve stylu prvního dílu série. Stejně jako ona sice zároveň představuje nový, nezvykle proměněný svět, i tak se ale nelze ubránit pocitu, že se mohlo epizodními šarvátkami trochu šetřit. Mnohdy mají takřka nulový dopad na děj a jenom natahují hlavní příběh, což se nejvýrazněji projeví v poslední třetině knihy.¨

„Starý Boïndil mi vyprávěl… jistě, není žádným přeborníkem, když jde o vyprávění o lásce mladých elfů, ale scény, kde někdo umírá, ho nesmírně baví.“

Jejími stránkami nás bude tentokrát z vcelku pochopitelných důvodů provázet namísto Tungdila jeho starý přítel Boïndil, zvaný též Pruďas. Změnu ve způsobu vyprávění nejspíš poznáte a možnost podívat se starému známému do hlavy jsem ocenil, řemeslně je tedy posunutý úhel pohledu zpracován dobře. Zvyk je nicméně mrcha, a tak hrozí, že se vám po starém známém Zlatorukém nejednou zasteskne.

V duchu se mu vynořila představa pasti na elfy, kde jako návnada sloužila mísa salátu. Pruďas si nemohl pomoct, musel se ušklíbnout.

Autor si navíc občas neváhá dopomoci různými zkratkami a zjednodušeními, aby nemusel všechno náročně vysvětlovat – zkrátka občas dostanete pocit, že nějaký zvrat či některá reálie moc nedává smysl a Heitz případné námitky smete poněkud nedostatečným odůvodněním. Někomu může vadit i to, že některé postavy z řad krátkověkých národů výrazně připomínají své předky z původní trilogie.

O dost líp je na tom český překlad, který se tentokrát povětšinou obejde bez nešvarů pranýřovaných v předchozích recenzích série. Velkou pochvalu si zaslouží tuzemská obálka, která dle mého soudu vystihuje atmosféru knihy mnohem lépe než ta originální.

„Splním ti jedno přání: jak bys chtěl umřít?“ Pruďas zavířil vraním zobákem. „U piva, černookej!“ Vyrazil vpřed. „A protože tu žádný nemáš, jsem před tebou v bezpečí.“

Osud trpaslíků má nejednu vadu na kráse a vlivem nostalgie před ním stále preferuji první díl celé série. Přesto ale knihu považuji za skvěle zvládnutou, když uvážíme její ambice a neobyčejně široké spektrum osudů, které popisuje. Nemohu proto než jen pokleknout, natáhnout hlavici své sekery k trůnu pravého velkokrále a zase jednou o bod zdvihnout hodnocení.