sobota 24. listopadu 2018

Hlubší problémy s doktorem Jordanem Petersonem

Doktor Jordan Bernt Peterson. (zdroj)

Je tomu už nějaký ten měsíc, co jsem se na tomto blogu v dosud posledním vydaném článku věnoval osobě doktora Jordana Petersona. Přes nemalé počáteční sympatie jsem docela ostře nesouhlasil s mnoha jeho názory, ale základní tón tehdejšího postu byl přeci jen poměrně pozitivní. Jak ale čas plynul, můj názor se přirozeně vyvíjel. A rozhodně ne směrem, který by byl ke kanadskému klinickému psychologovi příznivější.

V červnu jsem ještě poměrně shovívavě o Petersonově tendenci k využívání mytologie, náboženství a všemožných archetypů při interpretaci… no, skoro čehokoli, psal jako o jednostranném, příliš intuitivním a zkrátka problematickém přístupu. Od té doby jsem byl ale pod tlakem nových zjištění nucen svůj zdráhavý odsudek o poznání zpřísnit. Peterson plácá nesmysly, a to nejenom tehdy, když je to na první pohled zřejmé – jako třeba když považoval propletené hady za vyobrazení DNA.

Udělal jsem totiž tu chybu, že jsem se zběžně podíval i na ty Petersonovy názory, které mě zpočátku příliš nezajímaly. Tedy například na jeho psychologické lekce či interpretaci Bible. Rychle jsem si začal uvědomovat, jak moc jsou v podstatě všechny jeho názory poznamenané jednak křesťanským konzervativismem, jednak Jungem či třeba Dostojevským.

Nemám žádné vzdělání v oboru psychologie, které by stálo za zmínku, ale stejně si troufnu suverénně tvrdit, že je Jungovo dílo vesměs naprostý bullshit. Všechny ty promakané příběhy o archetypech se poslouchají stejně pěkně, jako podobné pohádky stejně slavného Sigmunda Freuda. Když se ale člověk trochu porozhlédne a pokusí se zjistit, jaká je prediktivní síla Jungova učení a zda by šly některá jeho méně banální tvrzení podložit empirickou evidencí, hledá se mu už mnohem hůř.

Musel jsem. (zdroj)

Byl bych se v tom i přesto ještě trochu porýpal, červeným praporkem pro mě ale byl fakt, že se Jung profesně zaobíral mimo jiné i výkladem snů či hledáním meaningful coincidences a zajímal se o celou řadu obskurních a šarlatánských disciplín od vitalismu přes alchymii až po astrologii. A to už mi pořádně smrdí (tedy ne, že bych v tom byl sám).

Ujetý mi přišel i Petersonův nápad sestavit webovou stránku, která by s použitím umělé inteligence sestavovala seznam „postmoderních / neomarxistických předmětů“ (do svých výhrad ke zvolenému slovníku už pro stručnost nebudu zabíhat vůbec). Pro pořádek je ale nutno podotknout, že doktor naštěstí nakonec návrh nerealizoval.

No a pak jsou tu totální střelenosti typu tvrzení, že nemůžete přestat kouřit bez mystického zážitku či že by svět bez náboženství, přišel o umění, literaturu, poezii a tak podobně – můj oblíbený biolog Jerry Coyne v Petersonově argumentaci snadno postřehl tautologii a nařkl ho ze sofistiky, dle mého názoru zcela oprávněně. V létě jsem pak na YouTube objevil nahrávku, ve které milovaný šampion svobody slova na adresu známého ateisty Richarda Dawkinse uvedl, že není utlačován, ale možná by měl být. Ufff.

Moje rostoucí deziluze vyvrcholila tento týden ve středu, když jsem si vyslechl přednášku v rámci olomoucké Jednoty filosofické Každému incelovi podle jeho potřeb?, která se také Petersonovi okrajově věnovala. Doktor Ondřej Beran zmínil konkrétně opatření, jímž Peterson navrhuje násilným činům incelů (nedobrovolných celibátníků) zamezit. A držte si klobouky, protože řešením údajně být enforced monogamy, tedy v překladu prosazovaná či dokonce přímo vynucovaná monogamie.

(zdroj)

Peterson později na svém webu své stanovisko vysvětlil v měkčím prvním smyslu slova, totiž že má na mysli společensky podporovanou monogamii a nikoli policejní stát přerozdělující incelům ženy. Nelze si ale nevšimnout, že jde v obou případech v podstatě o výzvu k sociálnímu inženýrství, proti kterému jinak Peterson ostře vystupuje. Článek v New York Times odkazovaný výše dokonce uvádí, že si toho je sám Peterson vědom.

Během přednášky jsem si ale povšiml, že je v Petersonově přístupu k incelům ještě jedna zjevná kontradikce. Považuje je totiž v podstatě za pasivní oběti a tomu odpovídá i navrhované řešení, které chce odstranit tlaky, které na incely působí. Přitom ale Peterson při mnoha jiných příležitostech své posluchače, čtenáře či diváky vyzývá naopak k aktivitě (Fix yourself, Stand up straight with your shoulders back) a mentalitou oběti pohrdá.

Mohl bych pokračovat, ale nebudu. Stále víc totiž nabývám dojmu, že jsem už Petersonovým názorům věnoval mnohem, mnohem víc pozornosti, než si ve skutečnosti zasluhují. A moje dvě předchozí dvě vyjádření k jeho osobě (krom blogu ještě na kanále Maroše Bályho) se nesly v až příliš smířlivém duchu. Sám sobě jsem zase jednou dokázal, že jsem méně imunní vůči tribalismu a když někdo mluví škaredě o politické korektnosti, odpustím mu až příliš mnoho.

Skoro po půl roce už na to ale konečně nemám náladu. Sorry not sorry.