pátek 22. června 2018

Moje problémy s doktorem Jordanem Petersonem

Možná vám to nepřijde pravděpodobné, ale tomuto muži naslouchají miliony (především mladých) lidí. (zdroj)

Je to už několik měsíců, co jsem objevil kanadského psychologa Jordana Petersona. Bylo to v době, kdy se internetem šířil jeho dnes již legendární rozhovor s novinářkou Cathy Newman pro britský Channel 4. Už od první věty mě zaujal až pedantsky přesným vyjadřováním, které obralo ideologicky zabarvené otázky o jejich osten. Západní mediální mainstream je totiž dle mého až příliš vstřícný ke stupidním myšlenkovým směrům typu intersekcionálního feminismu a já proto opravdu rád sleduji, když v něm pro změnu dostane prostor naopak někdo výrazně kritický.


A Peterson si vedl přímo skvěle. Nenechal se vykreslit karikaturou misogynního zpátečníka, obhajoval svobodu slova i přesto, že její využití občas uráží lidi (ó, jaké překvapení!) a vyzdvihl individualismus v protikladu ke stále absurdnějšímu dělení do škatulek podle pohlaví, sexuální orientace nebo barvy kůže (a následnému soutěžení o to, kdo je nejutlačovanější). Zkrátka se opřel do všeho toho postmoderního bordelu, kvůli kterému se už docela stydím nazývat se liberálem.

Pochopitelně jsem tudíž začal pravidelně sledovat další a další videa Jordana Petersona a dokonce jsem si pořídil i jeho novou knihu 12 Rules for Life: An Antidote to Chaos.

Záhy se ale nevyhnutelně prokázalo mé podezření, že nikdo není dokonalý. Dokud doktor Peterson útočil na ideje typu patriarchátu, afirmativních opatření nebo safe spaces, souhlasil jsem až na naprosté výjimky s každým jeho slovem. Jakmile se ale od kritiky společenských poměrů přesunul k filosofičtějším či dokonce náboženským tématům (Peterson se považuje za křesťana), uvědomil jsem si, že s mnoha jeho názory velice ostře nesouhlasím.

Právě třem svým nejzásadnějším problémům s Petersonem chci věnovat zbytek tohoto článku.


1) Pojetí pravdy


Ano, žebříčky bestsellerů opanovala kniha pravidel. (zdroj)

Hlavní výtka směřuje k Petersonovu velmi osobitému pojetí pravdy, od něhož se odvíjí značná část jeho názorů. Pokud totiž o něčem mluví jako o pravdivém, neznamená to nutně shodu mezi poznáním a skutečností podle klasické definice. Peterson totiž definuje pravdu (dle svých slow darwinisticky, i když to nepovažuji za vhodné označení) jako to, co prospívá životu.

Zachází tak daleko, že vlastně považuje za pravdivé to, co je morální a vice versa. Snad ani nemusím zdůrazňovat, jak problematické takové pojetí pravdy je. Velmi souhlasím se Samem Harrisem, který během jednoho ze svých rozhovorů s Petersonem uvedl, že nutně potřebujeme koncept pravdy, který přesahuje naše starosti o to, zda je taková pravda užitečná či v souladu s naším přežitím. V opačném případě bychom totiž museli v podstatě popřít pravdivost všeho, co nám škodí.

Do větší hloubky vysvětlují celou problematiku (v angličtině) dvě připojená videa, která si zároveň všímají, že podobná snaha redefinovat pravdu až podezřele připomíná Petersonovy ideologické oponenty.


2) Apologetika křesťanství


Zároveň se Petersonovi navíc otevírá možnost nazývat pravdivými i myšlenky, které by ve významu shody mezi poznáním a skutečností nikdy pravdivými nenazval. To jde nejvíc poznat pokaždé, když doktor obhajuje náboženství či rozebírá křesťanskou mytologii.

Na začátku jsem napsal, že se Peterson považuje za křesťana. Jenže Peterson je podobný druh křesťana jako u nás v Česku třeba profesor Václav Hořejší. Ten ve skutečnosti nevěří, že by Ježíš neměl biologického otce (i když přesně to hlásá „jeho“ římskokatolická církev) a nevěří ani ve zmrtvýchvstání a odpuštění hříchů považuje za existenciální metaforu.

Peterson je úplně stejný případ. Nosí stejnou nálepku, jako lidé, kteří doslova a do písmene věří v nebe a peklo, poslední soud či trojjedinost Boha, ale nemohl by se od nich víc lišit. Zatímco totiž náboženství považuje za metaforicky pravdivé (či petersonovsky pravdivé, chcete-li), na otázky po skutečné, fyzické existenci Syna Božího už odpovídá velmi vyhýbavě. Když se ho pak list National Post zeptal, zda věří v Boha, reagoval Peterson: „Myslím, že na tohle je správná odpověď ne, ale bojím se, že by mohl existovat.“

A to je pro mě problém hned z několika důvodů. I když mu nechci upíral právo nazývat se jakkoli uzná za vhodné, poskytuje tím podle mě zbytečně morální podporu lidem, se kterými vlastně nemá (a mnohdy ani nechce) mít nic společného. Neváhal bych také tvrdit, že mnohé z nich svým dosti dvouznačným vyjadřováním mystifikuje. Ano, přijde mi to jako intelektuální zbabělost.

No a nakonec je tu jeho polemika s ateistickými mysliteli jako je Sam Harris, ve které vytahuje ty nejotřepanější karty typu tvrzení, že by se bezvěrci měli chovat jako svině a všechny okrádat a vraždit, když nemají žádný absolutní základ pro morálku (z čehož kuriózně vyvozuje, že je většina ateistů jen zakuklenými křesťany).


3) Vyprávění příběhů


Nakonec přichází má možná nejdůležitější námitka, která vychází z knihy Atheist’s Guide to Reality amerického filosofa Alexe Rosenberga. Stejně jako on totiž nevěřím, že lze komplexitu našeho světa a jeho opravdové poznání obsáhnout formou příběhů, velice zjevně na rozdíl od Jordana Petersona. Jeho lekce jsou totiž přímo prošpikované vyprávěním, mýty a literárními i jungiánskými archetypy.

Už sama doktorova fascinace Jungem, Nietzschem, Dostojevským a dalšími stylem k umělecké sféře tíhnoucími mysliteli by měla být varováním. Petersonův pohled na svět je v mnoha ohledech velmi zajímavý, často intuitivním způsobem vysvětluje komplexní problémy a celkově působí dost přesvědčivým dojmem. Problém ale je, že jde stále pouze jen o příběh, který často s realitou nemusí mít vůbec nic společného.

Nezůstanu zbaběle vágní a nabídnu alespoň jeden konkrétní příklad, který mi poprvé představilo jedno anglické video.


Jordan Peterson v jedné ze svých přednášek tvrdí, že se nacisté během druhé světové války chovali nelogicky. Nákladně totiž vyvražďovali Židy, které mohli místo toho zneužít k práci. Následně tvrdí, že to nacisté dělali proto, že se v nich manifestoval archetyp Kaina, biblické postavy bratrovraha.

Nejenže není pravda, že by nacisté skrze své oběti nepřicházeli k zisku, video velice dobře ukazuje, že holocaust dával děsivý smysl optikou jejich totalitní ideologie. Vládci Třetí říše nebyli jenom psychopati či lidé posedlí zlem a touhou ničit, ale jejich válka byla motivovaná očištěním nadřazené rasy od „hrozby“ světového židovstva.

Peterson pochopitelně není antisemita, jen se mi zdá, že mu možná jeho vlastní myšlenkové podhoubí občas dost zastírá pohled. Kdyby totiž problematiku zkoumal hlouběji, dost možná by musel střílet do vlastních řad. Těžko si například představit, že na nenávisti k Židům v nacistickém Německu nenese žádný podíl myšlenkové dědictví křesťanství, jímž se jako červená nit táhnou tvrdě protižidovské postoje.

Bůh nenávidí židy a o soudném dnu řekne těm, kteří s nimi soucítí: „Odejděte ode Mne, protože jste měli styky s Mými vrahy!“ Utečte tedy z jejich shromáždění, prchněte z jejich domů a mějte jejich synagogu v nenávisti a odporu.
svatý Jan Zlatoústý

Co je horší, mnozí zvláště tradicionalisticky orientovaní křesťané podobné názory chovají i v současnosti. Citát výše jsem převzal z tohoto údajně katolického webu, kde najdete i spoustu dalších, na těch nejútočnějších místech tučně zvýrazněných protižidovských útoků představitelů církve.

To pochopitelně vůbec neznamená, že by byly dnes mezi věřícími lidmi takové názory mainstreamem. Dle mého se tak ale ukazuje nebezpečí spojené s jednostranným, zjednodušujícím výkladem složitých problémů. Bojím se, že se Peterson chce od leckdy ztřeštěné současnosti tak trochu prchnout do idealizované minulosti, která ale nikdy neexistovala a existovat ani nemůže.

To ale samozřejmě nic nemění na názoru, že je jeho kritika stávajících poměrů často velice přesná a myslím, že velmi potřebná.

Žádné komentáře:

Okomentovat