neděle 20. května 2018

Jak jsem poslouchal Čajkovského v Alpách a co jsem viděl v Le Puy

Od minula jsem našel hezčí vlajku.

Co byste dělali, kdyby v Česku stávkovaly železnice? Co byste dělali, kdyby stávkovaly tři dny v týdnu celý čtvrtrok? Pokud si takovou situaci nedokážete ani představit, do Francie se raději nestěhujte. Protože přesně tak to tam vypadalo v době, kdy jsem tam byl já (a pokud vím, stávka pokračuje ještě doteď). V tomto článku se dozvíte, jak nám to zkomplikovalo život.

To ale předbíhám. Přes sobotu, kdy se s Klárou chystáme vyrazit do Le Puy-en-Velay, zatím ještě většina spojů normálně jezdí. Nasedáme proto v Saint Étienne na vlak a asi hodinu, možná hodinu a půl obdivujeme skalnatá údolí za okny, pokud tedy zrovna neprojíždíme jedním z četných tunelů. V takových případech se automaticky rozsvítí světla. Počítám, jak dlouho trvá, než zase zhasnou a dospívám zhruba k minutě – tedy minutě poté, co vlak opustí tunel.

Cestou se bavíme, ale také vysvobodíme jednu spolucestující, která uvízla za skleněnými dveřmi. Jsou pokažené a z její strany nejdou otevřít. Pokud bychom nebyli na místě, paní by se nejspíš projela o pár stanic dál, než plánovala. Nikdo další totiž v okolí neseděl. Když za použití mírného násilí otevírám dveře, dostane se mi díků ve francouzštině – tedy pravděpodobně, protože nerozumím ani slovo. Klára později zmiňuje, že místní mluví s jiným přízvukem, než třeba lidé ze Saint Étienne, ale to bych v životě nepoznal.

Počasí bylo ve skutečnosti krapet hezčí, než na fotce.

O chvíli později dorážíme do Le Puy. Jméno města mi něco vágně připomíná. Po chvíli si uvědomím, že z nějakého Le Puy pocházel Adhemar de Monteil, biskup a jeden z vůdců první křížové výpravy. Netuším ale, kolik měst s podobným názvem ve Francii existuje, takže považuji tuto variantu za dosti nepravděpodobnou. Záhy se ale ukáže, že jsem tipoval správně.

Nejdřív se ale před námi otevře fascinující panorama. Nad domy a starou románskou katedrálou se tyčí obří socha Panny Marie, které z protější skály na druhém konci města mává svatý Josef. Kdejaký kámen je tu starší, než Velkomoravská říše – do Le Puy prý dvakrát zavítal císař Karel Veliký.

Ze všeho nejdřív míříme do informačního centra, kde si hraji s jednou obrazovkou. Umí sice anglicky, nic moc s její pomocí ale nezjistím kvůli přihlouplému ovládání, kdy musím pomocí směrových šipek přesouvat kurzor myši. Klářin rozhovor se zaměstnanci uvnitř je o poznání úspěšnější.

Vchod do katedrály, obviously.

Navštívíme katedrálu, která je zdobená spíše stroze, bezmála tisícileté stáří z ní ale doslova dýchá. Potom zamíříme k soše Panny Marie, kam se platí několik eur vstupného. Vyšplhat se dá ale nejenom na vrchol kopce, ale až do samotné hlavy světice, která má navíc různě po těle rozeseta nenápadná okénka s dechberoucími výhledy.

Opodál pod Marií pak klečí socha biskupa, pravděpodobně stavitele a všude po okolí jsou rozesety hlavně děl. Zprvu tomu nerozumíme, ale později se dozvíme, že Francouzi sochu odlili z roztavených ruských děl, která získal Napoleon III. během Krymské války.

Vpravo mimo záběr klečí zmíněný biskup.

Když se dostatečně porozhlédneme a užijeme si do sytosti silné poryvy větru, vyrážíme přes celé město k soše svatého Josefa. Cestou nás ale zaujme vysoký kopec, který se nedaleko tyčí – přijde nám, že z jeho vrcholku uvidíme Le Puy jako na dlani. Rozhodujeme se proto, že na něj vystoupáme.

To ale není tak jednoduché. Cestička okolo řeky se rychle mění v západoevropskou obdobu neprostupné džungle, takže se škrábeme do kopce mezi keři a trnitými úponky. Nakonec přemluvím Kláru, abychom si zkrátili cestu přes něčí soukromý pozemek, není to ale k ničemu. Čeká nás další cesta končinami, kam noha Francouze nejspíš nevstoupila už celé roky, než se konečně vydrápeme ke troskám jakéhosi domu.

Josef. Světelné podmínky focení moc nepřály.

Odtamtud už nás nečeká nic horšího, než prudké stoupání. Přes viklající se kameny ho absolvuji v běžeckých botách a bez zdravotního pojištění, což komentuji s přitroublými humory. Nakonec i přesto dorazíme na vrchol fyzicky i psychicky relativně v pořádku a pořídíme pár fotek. Ty, které zhotovím já, připomínají spíše práci opilého impresionisty, ale ten výhled o zvěčnění přímo prosí, takže nedokážu odolat. Utrpení předchozích desítek minut se tedy nakonec vyplácí.

Zpočátku máme obavy, zda se ve zbylém čase stihneme vrátit na nádraží, ale po silnici nám to jde nesrovnatelně rychleji a nakonec nám ještě zbyde asi půlhodina. Chceme ji využít k velmi opožděnému obědu, ale v bezmála dvacetitisícovém městě nedokážeme ani v centru najít jediný otevřený podnik. I ulice jsou téměř vymetené a o jediný rozruch se postará auto, které najede do protisměru a zablokuje cestu svatební koloně.


Výhled. Udělali jsme z nějakého důvodu i selfie, ale takové věci soudný člověk nezveřejňuje.

Nakonec tedy odjíždíme bez jídla, přesto ale spokojení. V Saint Étienne rostoucí hlad vyřešíme návštěvou Auchanu, který máme po cestě. Supermarket probudí moji zvědavost a nakonec si z něho odnáším třeba místní jahodové balení Tic Tacu, které jsem v Česku zatím neviděl. Chvíli přemýšlím i nad krevetami, protože rád zkouším nové věci. Klára je ale jíst nechce, takže se bojím, co bych s velkým balením udělal, kdyby mi nechutnalo.

Večer pak začíná stávka, takže se už v neděli a pondělí už nikam moc nedostaneme. Zas až tolik nám to nevadí, protože nás předchozí dva dny docela unavily a program si najdeme i v Saint Étienne. Zaběhneme si například asi sedmikilometrovou trasu po okolí, ač úplně nechápu, jak ji Klára dokáže sledovat – leckdy totiž vede nečekanými místy.

Navštívíme také ruský obchod, kde neodoláme vynikající zmrzlině a kupujeme také молоко с сахаром, asi nejvýznamnější slovanský civilizační přínos. Když pak ochutnám ruský višňový džus, přestávám věřit zápletce jisté Čechovovy hry. Vykácení višňového sadu mi přijde jako ekonomicky velice neprozíravý krok, když nápoj srovnám s těmi, které se prodávají v Česku.

Těm, kdo neznají azbuku, snad napoví plechovka.

Znovu také míříme do Auchanu, tentokrát hlavně proto, abych tam koupil potraviny na zpáteční cestu a taky něco místního na ochutnání pro rodinu a kamarády. Bonbóny ve tvaru zubních kartáčků nakonec po návratu dovezu k babičce, měkké ovocné kuličky a čokoládové sušenky sníme doma. V Brně si zase na bytě dáme fondue s kousky chleba, přesně jak si to pamatujeme z orgií v komiksech o Asterixovi. Toho mají mimochodem ve Francii i na nanucích.

Ti Švýcaři jsou blázni.

Návštěva supermarketu nám také o místních leccos prozradí. Vůbec poprvé v životě vidím někoho, jak pohmatem kontroluje jakost bagety, než si ji strčí do košíku. Hloupý a značně neekologický mi oproti tomu přijde zvyk balit individuální kusy pečiva v sáčku do dalších plastových obalů. Za zmínku také stojí, že se sice skoro všude dá platit kartou, skoro vždy ji ale musíte zasunout dovnitř a vyťukat PIN. V Česku oblíbené bezkontaktní platby se tu příliš nerozšířily.

Během druhé návštěvy Auchanu také potkáváme Klářina známého z Tibetu, jehož jméno si naneštěstí nejsem schopný zapamatovat, natožpak vyslovit. Mluví ale anglicky, takže se chvíli bavíme. Ukazuje se, že před pár lety zavítal do Le Puy, takže s ním probereme nové zážitky. Ptám se, jak dlouho mu trvalo naučit se francouzsky a on odpovídá, že zhruba dva roky.

Nemůžu se nesmát, protože přesně tak dlouho jsem jazyk studoval já a nepamatuji si z něj téměř nic. Shodujeme se, že každodenní praxe a snaha dorozumět se s okolím hodně pomáhá, stejně ale cítím k jeho výkonu značný respekt. Ze všech jazyků, kterým jsem v životě věnoval aspoň pár hodin, mi francouzština přišla zdaleka nejobtížnější.

Pohled do interiéru sochy. Vím, že jste zvědaví.

Tou dobou si už hledám zpáteční spoj. Chci se vrátit po zemi a cestou navštívit svou druhou sestřenici v Německu, rychle se ale ukazuje, že nemám šanci. Stávka vlaků nahnala Francouze do autobusů a valná většina linek je obsazená do posledního místa. Začínám se bát, že se do Česka ani nedostanu a vymýšlím pološílený plán, který počítá mimo jiné s tím, že se budu skoro celou noc procházet po Ženevě.

Klára mě odrazuje, takže pokušení narůstá. Napůl z legrace navrhnu, že aspoň obejdu tamní jezero, druhý pohled na mapu mi ale připomene, jak moc stihly od střední školy upadnout mé znalosti zeměpisu – zmíněná vodní plocha má na délku něco přes 70 kilometrů. Posléze přijdeme s nudnějším, leč daleko realističtějším plánem.

Ten je zhruba následující: ráno vstaneme po sedmé hodině, krátce předtím, než musí Klára do školy a vydáme se koupit lístek na vlak do Lyonu. Tam se projdu přes město, na autobusovém nádraží nasednu na Flixbus a něco přes 12 hodin pojedu do Mnichova. Tam počkám do půlnoci na spoj do Prahy a odtamtud se už snadno dostanu do Brna, v ideálním případě jen s dvacetiminutovou pauzou.

Francouzský prales, kudy jsme šplhali.

Noc před odjezdem není tak docela ideální, přes papírové stěny totiž slyším člověka, který o patro výš telefonuje. Trvá mu snad tři čtvrtě hodiny, než konečně zavěsí. Ráno pokračuje v podobném duchu, protože lije jako z konve. Jedeme proto na vlakové nádraží tramvajemi – jsem ale rád, že jsme je vyzkoušeli, neboť prý v Saint Étienne tento způsob dopravy nepřetržitě funguje už od roku 1881.

Cesta do Lyonu proběhne bez komplikací. Klára se sice obávala, že ve městě nebudu mít dost času na to, abych se dostal na autobusové nádraží, ale s tím není problém. Den předem jsem se zorientoval na Google mapách a tak si jenom užiji dopolední procházku po nábřeží. Znovu mě láká bazilika a na prchavý okamžik zvažuji, že se tam zaběhnu narychlo podívat. Je mi ale jasné, že v takovém případě vážně riskuji, že svůj autobus nestihnu.

Ranní fotka baziliky stvořená mou impresionistickou Nokií.

Na nádraží mi trvá asi deset minut, než najdu správné nástupiště, i když hlavně proto, že vůbec nespěchám a zajdu si i na záchod. Pak čtu, dokud autobus nevyrazí. Kousek za Lyonem mě čeká poslední stránka Petersona, takže po letech znovu rozečítám Rothfussovu Kroniku královraha, tentokrát poprvé v angličtině. Díky tomu konečně naplno docením krásný překlad nedávno zesnulé české spisovatelky Jany Rečkové, který za originálem v ničem nezaostává (což nepíšu často).

Ze čtení mě trochu ruší rodinka na zadním sedadle, stejně jako fakt, že je autobus nacpaný k prasknutí. Už na první zastávce v Ženevě ale vystupuje mnoho lidí a zbytek cesty přes Švýcarsko už probíhá v poklidnějším duchu. Několikrát si ve čtení udělám dlouhou přestávku, nasadím si sluchátka a za zvuku Čajkovského hudby si užívám pohled na Alpy. Nemám sice k dispozici to nejlepší počasí, ale prstence mlhy okolo horských údolí jsou možná ještě krásnější, než by dokázalo být slunce.

Bern, potom Curych. Hodiny plynou rychleji, než bych považoval za možné. Čas se slévá a po přejezdu rakouských hranic mě překvapí, že už je večer.

Obchod, který Klára prostě musela vyfotit. Nedivím se.

Krátce po setmění nás zastavují policisté a vybírají si pasy a občanky. Trvá jim docela dlouho, než se jimi proberou a do auta si ještě volají dva cestující. Jedním z nich je i rodilý mluvčí angličtiny, který se v uplynulých hodinách bavil s kamarádem asi o dvě řady za mnou. Ten se sice po chvíli vrací, ale jenom nadává. Prosí svého společníka, aby se postaral o jeho věci a policisté si ho odvezou. Během noci pak vyslechnu ještě dva nebo tři telefonáty – respektive jejich méně zajímavou půlku: „Oh, man. I’m so sorry about that. That sucks.“

Mnichovské nádraží je rušné a přelidněné, ale za jednu z posledních euro mincí si tam skočím na záchod. V autobuse se mi tomu naštěstí podařilo vyhnout. Potom se projdu velice poklidným sousedstvím, kde podle všeho žijí samí lepší lidi. Ulice jsou dokonale čisté, zeleň úzkostlivě udržovaná. Dětská hřiště mají předpisové ploty, domy dýchají novotou. Úplně náhodou taky narazím na místní kampus Googlu.

To jen, kdybyste mi nevěřili.

Pak už je čas jet do Česka. Většina autobusu cestu prospí, ale mě usínání v dopravních prostředcích nikdy nešlo a zůstanu celou dobu vzhůru. Nad ránem se probudí můj mobil a začne ukazovat telefonní signál, takže vím, že jsme za hranicemi. Do Prahy přijíždíme se zpožděním.

Spěchám proto, abych si koupil lístek. U okének je ale narváno. Poradím tedy jenom zmatenému turistovi a proběhnu se přes Florenc, protože mi spoj odjíždí asi za dvě minuty. Včas zmerčím bankomat, vyberu hotovost a na poslední chvíli koupím lístek. Moje cesta je u konce.

úterý 8. května 2018

Jak jsem letěl do Francie líp než v business třídě a co jsem viděl v Lyonu

Jaký jiný obrázek byste čekali?

5. květen 2018, ráno. Nahrávám si do mobilu lístek na autobus do Vídně, další jízdenku na cestu na letiště, letenku do Lyonu a konečně poslední doklad, který by mě měl v ideálním případě dostat do města Saint-Ètienne na jihozápadě Francie. O pár minut později všechny dokumenty tisknu v obchodě ve vedlejší ulici a okolo desáté hodiny moje cesta začíná. Když okolo poledne volá děda, zrovna přejíždíme hranici do Rakouska. Kupodivu ještě hovor stihneme – dvě sekundy poté, co položím, mi jméno operátora mizí z displeje.

Vím, že už se mi nikdo nedovolá do doby, než se opět vrátím do České republiky. Nejsem pojištěný na cestu do zahraničí, protože samozřejmě že nejsem. Pokazit se toho může spoustu: nejsem si úplně jistý, jak funguje ve Vídni doprava na letiště a pokud se odlet zpozdí, pravděpodobně mi ve Francii ujede návazný autobus, protože mám na přestup sotva půl hodiny. Pokud někde zabloudím, nemám navigaci a neumím jazyk žádné ze zemí, které navštívím. V takovém případě je mou jedinou nadějí čtečka, která teoreticky může být připojená k wi-fi. Píšu teoreticky, protože tuhle funkci už pár let nepoužívám.

Možná bude i recenze. (zdroj)

Všechno ale klape. Dorazím až na letiště, kde se dozvídám, že se svým příručním zavazadlem můžu jednoduše projít přes bezpečnostní kontrolou. Záhy sedím před příslušnou branou a zbývá mi ještě několik desítek minut. Otevírám rozečtených 12 Rules for Life kanadského psychologa Jordana Petersona a čas rychle plyne.

V letadle mě čeká příjemné překvapení. Letuška se mě totiž zeptá, zda by mi nevadilo sedět u nouzového východu. Zpočátku se tvářím nejistě, takže to zkouší ještě francouzsky, zajímá mě ale jenom, co všechno to obnáší. Dostávám instruktážní leták a dozvídám se, že pro sebe dostanu celou řadu sedadel – navíc s větším prostorem pro nohy. Za chvíli už se rozvaluji jako v bussines třídě, přestože mám zaplacené jenom normální místo u uličky.

Pokračuji ve čtení. Když ale vzlétáme, dívám se samozřejmě z okna. Nenechám si ujít ani moment, kdy letadlo vystoupá nad mraky, ve střední Evropě je totiž toho času hnusně. V následující hodině a půl ale přeletím z nesmělého jara rovnou skoro do léta a když vystupuji, připadám si v bundě trochu jako mimozemšťan.

Odsud odjížděl autobus. (foto z Wikipedie)

K východu z letiště je ještě skoro půl kilometru, cestu ale zrychluje pojízdný chodník a na stěnách Exupéryho letiště si anglicky přečtu i nějakou tu zajímavost o Lyonu – dozvěděl jsem se třeba, že byl centrem někdejší římské provincie Gallia Lugdunensis. Bez problémů najdu autobusové stanoviště a znovu čekám na autobus.

Cestující se mají podle instrukcí na webu dostavit alespoň čtvrt hodiny před odjezdem, řidič se ale ukáže až čtyři minuty v předstihu. „May I ask what my seat number is?“ ptám se. Řidič se zatváří, jako kdybych mu držel u krku nůž. Zkusím to znovu, jednodušeji: „Where do I sit?“

Pokud se ptáte, co je to za blbou otázku, zjevně jste v životě necestovali Ouibusem. Každý by totiž samozřejmě čekal, že číslo sedadla najde na své jízdence. Francouzský dopravce vám ho ale pošle elektronicky, a to až čtvrt hodiny před odjezdem. Proč to někomu přišlo jako dobrý nápad, mi zatím zůstává milosrdně utajeno.

Zpět k nešťastnému řidiči, jemuž se snažím dopomoci pantomimou (což ukazuje, že být zoufalý). Ukáže se záblesk pochopení a na mysli dokonce vytane i anglické slovíčko: „Ten. Dix.“ Spadnou mi rovnou dva kameny ze srdce, protože moje znalost francouzských čísel je už jen stěží použitelná a v případě vyššího čísla by asi nestačila na všechno to násobení čtyřicítek a podobné lokální chuťovky.

Přibližná poloha Saint-Étienne.

Teprve cestou zjišťuji, co asi nebohého řidiče tolik zmátlo – Francouzům je totiž úplně ukradené, na kterém místě sedí a cestující jednoduše obsadí rovnoměrně plus mínus celý autobus. V Saint-Étienne mě už čeká sestřenice Klára, což je docela výkon, vzhledem k tomu že Ouibus moc nerespektuje jízdní řád ani plánovanou trasu.

Klára mi hned začne vysvětlovat, jak to ve městě chodí. Ukazuje se, že má Saint-Étienne dlouhou hornickou tradici a je také centrem kultury, zejména co se moderního umění týče. Navštěvujeme také několik kostelů, které se mi ve Francii okamžitě zalíbí – jsou více strohé, světlejší a vzdušnější, než všudypřítomné české baroko. Vyzkouším si poznávačku vitráží, z nichž některé dají opravdu zabrat. Chvíli trvá, než poznám dvanáctiletého Ježíše v Chrámě nebo vzkříšení dcery Jairovy.

Pak potkáváme Huberta, což je tak trochu šok. Umí totiž česky a hned se zeptá jak se jmenuji, odkud jsem a taky předvede, jak by si objednal pivo. Záhy se ukazuje, že Klára občas své kamarády nějaké to slovíčko naučí a Hubert zjevně dával větší pozor, než se zdálo. Dělá mi ale trochu problém přepínat mozek mezi češtinou z francouzským přízvukem, angličtinou s francouzským přízvukem a francouzštinou, takže možná vypadám docela zmateně.

Není ještě nijak pozdě, ale cesta mě unavila a Klára se navíc musí ještě odebrat cvičit s violou nebo houslemi, které od sebe mám jako pravý hudební barbar stále problém rozeznat. Proto se do skutečného průzkumu Francie pouštíme až následujícího rána.

Logo univerzity.

Vlastně spíš brzkého odpoledne, ráno totiž Klára ještě krátce zamíří do školy. Vezme mě s sebou do menzy, kde potkáme její spolubydlící a také Brazilce, se kterým probereme zahraniční cesty i důvod, proč se v jeho rodné zemi staví hlavní město uprostřed ničeho. Jídlo samotné chutná skvěle, pro ryby s omáčkami mám navíc docela slabost.

Kdybych napsal, že je Lyon nejkrásnější město, které jsem kdy navštívil, nebyla by to pravda. Pokud jste se tam ale někdy podívali za teplého jarního dne, když zrovna rozkvétají stromy, neodvážili byste se mě nařknout ze lži. V širokých ulicích plných zeleně návštěvníka neutiskují žádné vysoké budovy a na každém kroku naleznete typické místní krámky. Ty jsou tak fotogenické, že to ocením i já. Zmínit musím i krásné nábřeží řek Rhôny a Saôny a hlavně baziliku, která se nad celým městem tyčí – ale k té se ještě později velice podrobně vrátím.

Ze všeho nejdřív totiž s Klárou míříme do místního parku, kříženého s botanickou a zoologickou zahradou. Procházíme skleník plný masožravek, které disponují snad všemi způsoby lovu nebohého hmyzu, jež si mlhavě pamatuji z hodin biologie. Od těch, které chytají svou kořist do láček, přes rostliny s lapacími listy, až po druhy, které nešťastnou mouchu jednoduše přilepí po dosednutí. I přes značné množství těchto přírodních vyvražďovaček hmyzu však ve skleníku objevujeme i nejednu mucholapku, což nás vcelku pobaví.

Masožravky. Klářina fotka, obviously.

Vedle rostlin vidíme i řadu zajímavých zvířat. Třeba dva velmi líné krokodýly, kteří si na sluníčku vyhřívají svoji studenou krev – jeden z nich ale odvětrává otevřenou tlamou. Žirafy vyplazuje dlouhý černý jazyk. Kráva se pyšní takovým rozpětím rohů, že by se na nich dalo věšet prádlo. To všechno si užíváme zadarmo, protože za lyonský park se tradičně neplatí.

Pokračujeme jsme přes řeku a cestou jsme prohlédneme několik zajímavých budov včetně katedrály. Kupujeme také výborné pečivo podobné croissantu a plněné čokoládou. Pak už nás čeká jenom šplhání k bazilice, která Lyonu dominuje z vrcholu kopce.

Zastavujeme se ale ještě v římském divadle, jehož trosky se nacházejí opodál. Francouzští studenti tam zrovna hrají – na témž místě, kde lidé sledovali představení už před dvěma tisíciletími. Je to zvláštní pocit.

Lyonské antické divadlo.

Starověkým obyvatelům Lyonu navíc nestačila jedna scéna a opodál ve druhém století přistavili i druhé divadlo. Okamžitě proto místo překřtím na starověký multiplex, leč Wikipedie mi později prozrazuje, že se zde vzhledem k menšímu počtu sedadel konala spíše hudební představení či veřejná předčítání.

Následně už nás čeká samotná bazilika, která zaujme hned na první pohled. Místní ji prý označují za slona otočeného nohama vzhůru kvůli čtyřem spíše nižším věžičkám v rozích. Architektonicky navíc čerpá z románského a byzantského slohu, takže působí zvenčí poměrně exotickým dojmem. Postavena byla koncem devatenáctého století.

Bazilika Notre-Dame de Fourvière.

Jakmile vstoupíme dovnitř, začíná se mé počáteční zaujetí měnit ve fascinaci. Strávím mnoho dlouhých minut studiem mozaik na zdech, jejichž význam zpočátku nedokážu rozluštit. Po čase si všimnu latinských nápisů, které trochu pomohou a asi po čtvrt hodině konečně pochopím, co se skrze umělecká díla tvůrci snažili sdělit.

Mohl bych o mozaikách psát i velmi obsáhle, pokusím se však o stručnost – na protilehlých zdech baziliky najdete tři a tři výjevy, napravo z francouzské a nalevo z církevní historie. Vždy sdílejí společné motivy a úctu k Panně Marii, které je celá bazilika zasvěcena, zejména pak k Neposkvrněnému početí. Ona souvislost není vždy zcela očividná. Trvalo mi například hodnou chvíli, než jsem pochopil, že na vyobrazeném koncilu v Efesu odmítli představitelé tehdejší církve nestoriánskou herezi, podle níž Ježíš nebyl opravdovým Bohem, nýbrž jen jakousi lidskou schránkou, což pochopitelně podkopává i roli jeho matky.

Efezský koncil, mozaika uvnitř baziliky. (zdroj)

Ale to už zabíhám dost do detailu – mozaiky se víceméně snaží sdělit, že skutečná francouzská identita je katolická, jde vlastně o nábožensko-politickou propagandu. Nepřekvapilo mě proto, když jsem později zjistil, že Lyon podporoval krále během Francouzské revoluce.

Nerad bych ale vzbudil dojem, že v bazilice stojí za zhlédnutí jen její zdi. Unikátní je totiž třeba i proto, že obsahuje vlastně dva chrámy pod sebou: větší a zdobnější horní a prostší, temnější spodní. Ve spodní mimochodem nacházíme velký obraz věnovaný svatému Jakubovi, neboť je bazilika jednou ze zastávek na poutnické cestě do Santiaga de Compostela. Jakub ve svém typickém oděvu vypadá trochu jako pirát s mušlí na hlavě.

Kapitán Jack Sparrow, když dovolíte. (zdroj)

Když se konečně dostatečně pokocháme, míříme zpět do centra a stavujeme se v lehce předraženém obchodě. Kupuji si několik francouzských potravin, na které jsem zvědavý, třeba jogurty mě ale trochu zklamou. Nechutnají vysloveně špatně, ale mají dost tekutou konzistenci a z nějakého důvodu se prodávají po šesti s různými příchutěmi. Naopak třeba místní sušenky si nemůžu vynachválit.

Takhle ve Francii dělá železniční rozhlas. Also, můj nový SMS tón.

Pak už je čas vrátit se vlakem zpět do Saint-Étienne, kde ještě potkáváme dvojici Klářiných známých. Prohodíme pár základních zdvořilostí anglicky a když se rozejdeme, zeptá se mě Klára, jakou bych jim tipoval národnost. Španělku tipnu špatně přes celé Středozemní moře, protože neznámý přízvuk považuji za turecký, uhodnu ale, že druhá dívka pochází z ostrovů – konkrétně prý z Irska. Tím už ale pro onen den má francouzská dobrodružství končí.