středa 29. listopadu 2017

Bitva na Hackhamské pláni je jen stínem starších příběhů

Článek byl původně vydán 29. 11. 2017 na dnes již zrušeném webzinu dagon.cz.

Když John Flanagan po dvanácti svazcích zakončil svou sérii Hraničářův učeň, začal se věnovat novým hrdinům ze stejného světa v příbězích Bratrstva a nějakou dobu mu to dobře klapalo. Hal a jeho kumpáni si sice našli cestu do srdcí mnoha čtenářů, obliby Willa, Halta, Horáce a dalších postav původních příběhů ale nikdy nedosáhli. Flanagan proto přišel s fikaným nápadem: co takhle napsat nové knížky o tom, co se stalo ještě před prvním dílem?

Světě div se, ze začátku to docela vycházelo. Turnaj na Gorlanu se stal solidním přírůstkem do světa Hraničářova učně, když nabídl prostý, ale dobrodružný příběh o záchraně mladého prince a odporu proti zlotřilému lordu Morgarathovi. O to víc ale mrzí, že se Flanaganovi napodruhé nepodařilo úspěch zopakovat a Bitva na Hackhamské pláni patří mezi jeho vůbec nejslabší díla.

Obálka knihy. (zdroj)

Může za to z velké části příběh. Zloduch, který shromažďuje vojsko netvorů a chystá se s ním napadnout království, patří mezi nejotřepanější klišé fantasy žánru. Flanaganovi ovšem svazuje ruce to, že o válce s Morgarathem už krátce psal v předchozích svazcích série, nedělá ale nic pro to, aby ničím nezajímavý příběh o vpádu barbarských hord do mírumilovné země ozvláštnil.

Nabízí jen jednu výraznější vedlejší linku, která se věnuje obtížnému těhotenství araluenské královny – i ta bude ale pro čtenáře předchozích knížek dokonale předvídatelná.

Ještě hůř dopadly postavy. Ústřední dvojka ve složení Halt a Crowley se rozpadla a oba hrdinové strávili většinu času odděleně. Odpadlo tak vzájemné špičkování i další vývoj přátelského vztahu.

Pryč jsou také další hraničáři z minulého dílu, kteří dostali jenom několik stručných zmínek. Tím dosti utrpělo napětí – vzhledem k tomu, že jsou mnozí hrdinové vlivem své role v ostatních knihách efektivně nesmrtelní, chybí někdo, o jehož osud byste se mohli obávat. Flanagan se na to pokusil vyzrát, naneštěstí dost nešťastně. Stvořil totiž několik postav na jedno použití, které po kapitole či dvou zemřou, samozřejmě ve spárech Morgarathových pochopů. To proto, aby nám bylo jasné, jak je tyranský vládce ve skutečnosti zlý.

Dospělý čtenář se navíc nejspíš čas od času trochu ušklíbne nad autorovým vyobrazením fiktivního středověkého světa. Šlechtici-abstinenti usrkávající ovocné nápoje a benevolentní araluenský zákon nezohledňující pohlaví potomka královské rodiny ale vzhledem k cílové skupině asi nikoho moc nepřekvapí.

Ze všeho nejvíc ale trpí emoce, které Hraničářův učeň zpravidla dokázal ve svých čtenářích vyvolávat.

Flanagan klidně nechá důležitou postavu prožít velmi traumatizující událost, načež její důsledky mávnutím ruky odbude ještě v té samé kapitole. Dost možná tak činí bezděky, protože si stejně jako mnozí čtenáři dobře uvědomuje, že byla zmíněná událost vzhledem k pozdějšímu ději nevyhnutelná. Postavy příběhu ale do budoucnosti nevidí a jejich minimální reakce tak působí nepřirozeně.

Je tedy četba Bitvy na Hackhamské pláni jen ztrátou času? Pro fanoušky nejspíš ne, i když se v knize pravděpodobně nedozví nic moc nového. Pokud ale s Hraničářovým učněm dosud nemáte zkušenost a chtěli byste číst příběh hezky chronologicky, tenhle příspěvek do série raději alespoň prozatím přeskočte a zkuste třeba Rozvaliny Gorlanu, jimiž to celé kdysi začalo. Série už totiž začíná být hodně unavená a kvality svých počátků ani náhodou nedosahuje.

středa 22. listopadu 2017

Jádro: Démonský cyklus o Tetovaném dospěl k závěru

Článek byl původně vydán 22. 11. 2017 na dnes již zrušeném webzinu dagon.cz.

Démonský cyklus se začal před desetiletím psát vlastně docela nenápadně. Kniha Tetovaný nás uvedla do světa, kde noc co noc povstávají strašlivé přišery z Jádra. Jediný způsob, jak uniknout jejich ostrým spárům, poskytly magické chrany – symboly, jenž démony odpuzují a odrážejí. Postupně se však lidé naučili vracet netvorům noci úder. V páté a poslední knize série (která nicméně dosud nebyla přeložena) pak konečně nadchází okamžik, kdy se lidé a monstra střetnou v rozhodující bitvě.

Její pravidla nám objasnil už předcházející Trůn lebek: malá skupinka vedená Arlenem a Jardirem musí vyrazit do samotného Jádra, aby vyřídila královnu démonů, a vyhladila tak ono proklaté plémě jednou provždy. Ničemu ale nepomáhá, že mezi Krasijci a obyvateli severních zemí stále ještě zuří válka za bílého dne: má-li mít sebevražedná mise sebemenší naději na úspěch, musí čelit démonům celé lidstvo společně.

Obálka knihy. (zdroj)

Pátá kniha The Core (česky pravděpodobně jako Jádro) se tedy v úvodní části zabývá právě tím: Ahmann Jardir a Arlen Sedlák se vydají naposledy za svými milovanými a tak trochu deus ex machina stylem udělají v těch nejzákladnějších záležitostech pořádek. Čas se ale krátí a jedna dějová linka by příběh pochopitelně neutáhla, takže zůstane pořád ještě dost potíží, aby měly zbývající postavy v knize co na práci.

V rukou zlovolného eunucha Hasika například zůstane chaffit Abban, který už rozhodně zažil lepší časy. Jeho tyranský pán mu láme v těle jednu kost za druhou, baví se odřezáváním různých, zpravidla docela podstatných částí lidí a s pomocí dalších psanců pomalu formuje sílu, která zachází s nepřáteli mnohdy hůř než samotní démoni.

Všechna esa z rukávu ale nevytáhl ani Alagai Ka, démonický princ, kterého Arlen a Jardir zajali. Bez jeho asistence má zoufalá výprava jen mizivou šanci, že se ke královně dostane dřív, než ta stihne porodit. Princ patří nicméně mezi nejmocnější bytosti vůbec a ani spojená síla tetovaných pěstí a Kadžiho kopí ho nemusí zastavit, kdyby se naskytla šance na útěk.

Hraje se zkrátka o všechno a stránka za stránkou rychle plynou, protože čtivý sloh autora Petera V. Bretta pohltí takřka od prvního okamžiku. Po pár minutách čtení se bude každý fanoušek propracovaného světa Démonského cyklu zase cítit jako doma. Intriky a pletichaření střídá velkolepá, mistrně popsaná akce a je snadné jenom takřka bez dechu hltat stránku za stránkou.

Pokud to uděláte, nejspíš si celou knihu skvěle užijete, a když se nakonec z příběhu vynoříte, budete lapat po dalších kapitolách jako ryba na suchu. Pokud se však během cesty občas na chvíli zastavíte a zamyslíte se, začne se velice rychle ukazovat, že Jádro není ani náhodou bezchybnou knihou.

Svět, který autor v předchozích knihách vybudoval, je totiž docela velký. Nové postavy představoval každý z předchozích dílů a Peter V. Brett má z nějakého důvodu pocit, že musí ve své knize věnovat pozornost úplně všem – jednu z nejdůležitějších dějových linek tak třeba dostali Arlenovi adoptivní rodiče z prvního dílu, o kterých toho zas tolik nevíme a autor proto ztratí spoustu času vysvětlováním jejich sociálních vazeb.

Na tuhle potíž se ale vzápětí nabaluje další: skoro všechny dějové linky mají problém vybudovat napětí, když dává ta hlavní v sázku osudy takřka všech lidí celého světa. Aby nás Brett donutil bát se, ohrozí čas od času některou z oblíbených postav. Když to ale udělá i několikrát za sebou, přestanete mu to rychle věřit.

Daleko největším hříchem závěrečného dílu je ale paradoxně jeho samotné finále. To sice nedělá sérii vysloveně ostudu (přinejmenším tedy co se týče ústřední dějové linky), ale po čtyřech knihách plných leckdy dost natahovaných příprav už jaksi nedokáže nabídnout dechberoucí, velkolepou tečku za Démonským cyklem. Ještě hůř jsou na tom vedlejší příběhy, jejichž konec buďto uhodnete už zhruba v polovině, nebo přijde už v okamžiku, kdy jste ještě doufali v poslední zajímavý zvrat.

Leesha, jedna z hlavních hrdinek série. (zdroj)

Možná vám po téhle kritice připadá, že se Jádro vůbec nepovedlo. To bychom mu ale všichni dost křivdili. Dovolím si tvrdit, že patří mezi nejlepší závěrečné díly velkých sérií, které jsem kdy četl – je třeba výrazně lepší, než loňská Královna ohně podobně zdatného spisovatele Anthonyho Ryana. Finální kapitoly se jednoduše nepíšou snadno a Brett odvedl solidní, když už ne rovnou vynikající práci.

I když se tedy rozhodně mohl obejít bez několika docela okatých náznaků, že by mu vůbec nebylo proti mysli pokračování.

Fanoušci série tedy rozhodně nemají nad čím váhat. Jádro by si měli přečíst hned teď, popřípadě hned poté, co vyjde v češtině. Démonský cyklus v jeho kompletní podobě můžu ale s čistým svědomím doporučit i běžným čtenářům žánru fantasy, kteří v něm dost možná rozpoznají dílo skutečného talentu, které trápí jen několik zaškobrtnutí. Pátý výlet do světa jadrnců totiž nezklamal.

pondělí 20. listopadu 2017

Fenomén jménem Hraničářův učeň. Flanagan drží prst na tepu doby

Článek byl původně vydán 20. 11. 2017 na dnes již zrušeném webzinu dagon.cz.

Když John Flanagan před lety sepisoval povídky o mladém hraničáři Willovi, aby přivedl svého syna Michaela ke čtení, netušil, do čeho se vlastně pouští. Po letech se k nim totiž vrátil a přetvořil je v plnohodnotný román, který nazval Rozvaliny Gorlanu. Z příběhu se rychle stal fenomén a Flanagan se proto vrhl na jeho pokračování. Záhy vybudoval rozsáhlý fantastický svět, který už pro literaturu nadchnul celou generaci čtenářů.

Obálka první knihy. (zdroj)

Je snadné pochopit oblibu, kterou si Hraničářův učeň získal. Žánr fantasy už existuje nějaký ten pátek a pustit se třeba do takového Pána prstenů není zvlášť pro mladší čtenáře žádná legrace. Nejenže se změnil styl, jakým autoři píší – změnil se i sám způsob konzumace psaného slova. Čtenáři příliš staří na pohádky a naopak příliš mladí na dospělou fantastiku proto rádi sahají po knihách, které s oběma světy uzavřely kompromis.

Ve Flanaganově světě dobro stále zpravidla vítězí nad zlem, král panuje moudře, šlechta soudí spravedlivě a feudální zřízení nijak nebrání sirotkům vstupovat do královských rodin. Na druhou stranu v něm lidé umírají, upadají do tenat depresí či drogových závislostí a doplácejí na krvežíznivost nebo chamtivost. Příběhy se nebrání idealizování, ale nebojí se vystavit postavy nebezpečí.

Není náhoda, že Hraničářův učeň spatřil světlo světa poté, co s podobným receptem uspěl Harry Potter. Nesnaží se však svého staršího sourozence jen bezmyšlenkovitě napodobovat. Na rozdíl od chlapce, který přežil – a je proto už od první kapitoly něčím zvláštní – si totiž Will musí své místo na slunci teprve postupně vydobýt a můžete se vsadit, že přitom udělá mnoho lidských chyb.

Jako každý budoucí hrdina má samozřejmě svého mentora, hraničářského mistra Halta. Ten patří mezi vůbec nejoblíbenější postavy čtenářů, neboť se nebojí okořenit příběh špetkou sarkasmu. Flanagan píše zpravidla lehkým perem, a to nejenom dialogy – právě proto umějí jeho příběhy pohltit i ty, kdo zrovna nespadají do jejich cílové skupiny.

Atraktivní je i svět, v němž se hraničářská dobrodružství odehrávají. Odráží totiž do značné míry ten náš – jeho Skandijci jsou obdobou našich loupeživých vikingů, ústřední království Araluen se nachází na ostrově podobně jako Anglie a hrdinové se postupně střetnou třeba s válečníky z pouštní Aridy nebo kočovnými Temudžaji z dalekého východu.

Obálka dvanácté knihy. (zdroj)

Nečekejte samozřejmě lekci historie: kultury z reálného světa jsou v tom Flanaganově vyobrazeny velmi romantickým, ba až naivním způsobem. Autor se občas musí viditelně snažit, aby některé jeho národy působily uvěřitelně a aby zároveň neztratily veškeré čtenářovy sympatie. Napětí, které vládne mezi temnější fantastikou a pohádkami, se občas znatelně projevuje.

A když už jsme u fantastiky: najít v příbězích její prvky není vůbec jednoduché. První knížky se sice zabývají konfliktem království Araluenu s lordem Morgarathem, jemuž slouží legie myšlenkami ovládaných příšer, později se ale v ději už nic nadpřirozeného neobjevuje snad až někdy zhruba do desátého dílu série, kde je jemně naznačena možnost existence přízraků.

Hraničářův učeň je zkrátka v jistém smyslu jediný svého druhu. Mixuje do svých příběhů velmi rozmanité ingredience a zatím mu to docela vychází. Po dvanácti svazcích se ale nevyhnutelně projevila jistá únava materiálu a Flanagan v poslední době proto svůj vesmír rozšiřuje do nových směrů.

Představil dalšího hrdinu Hala ze Skandie, luky a šípy vyměnil za lodě a sekery a vybudoval paralelní sérii Bratrstvo, která zatím čítá šest knih. V prequelech nazvaných První roky zase popisuje kariéru Willova mistra Halta a celé starší generace hraničářů.

Takové množství pokračování je bezesporu samo o sobě důkazem, že se Flanagan trefil do vkusu velkého množství nejen začínajících čtenářů. Ti rádi překousnou autorovo občas až příliš okaté mentorování a nevadí jim samozřejmě ani ústupky v historické oblasti. Chtějí napínavý, odsýpající příběh se zajímavými, sympatickými postavami, kde je občas leccos v sázce, ale dobro nakonec přeci jen triumfuje. A Flanagan je zatím nikdy nezklamal.

pátek 10. listopadu 2017

Ostré konce měl Abercrombie ještě dobrousit


Článek byl původně vydán 10. 11. 2017 na dnes již zrušeném webzinu dagon.cz.

Nedávno jsme recenzovali česky dosud nevydanou sérii Shattered Sea talentovaného britského spisovatele Joa Abercrombieho a dnes se podíváme na jeho poslední zbývající dílo, které dosud nebylo přeloženo do našeho rodného jazyka. Povídková sbírka Sharp Ends (Ostré konce) se odehrává ve fanouškům temné fantasy dobře známém světě Prvního zákona a najdete v ní příběhy mnoha známých i neznámých hrdinů, rozložené napříč čtyřmi dekádami.

Obálka knihy. (zdroj)

Podíváte se například za čtenáři oblíbeným Gloktou a vůbec poprvé ho potkáte v době, kdy byl ještě plukovníkem armády Jeho Veličenstva a nejlepším šermířem pod sluncem. Vrací se Curnden Craw, ostřílený válečník z knihy Hrdinové, Bremer dan Gorst a také zcestovalý žoldnéř Nicomo Cosca. A nebyl by to Abercrombie, aby tam nepropašoval i příchuť westernu.

Jednotlivé příběhy přitom nemá moc cenu popisovat – většinou mají jednoduchou strukturu a staví na jediném ústředním motivu, jehož vyzrazení by samozřejmě znamenalo zásadní spoiler. Spokojme se proto s tím, že se jedná o klasický folklór drsného fantasy světa, který autor vystavěl ve svých starších knihách. Bude se proto krást, mordovat, trávit, zrazovat a souložit.

Takhle ale funguje jen polovina Ostrých konců – v té druhé epizodicky sledujeme patálie zlodějky Shev a její spojenkyně, válečnice Javre, které cestují po celém světě a na útěku před neúnavnými pronásledovateli klopýtají z jedněch potíží do druhých. Tento provázaný příběh se s těmi samostatnými vždy střídá.

Knihu táhnou zejména postavy, jejichž charakter Abercrombie prokresluje s obvyklou pečlivostí. Nezvyklý formát povídkové sbírky mu ale podráží nohy, protože hrdinové samozřejmě nemohou na několika málo stranách projít plnohodnotným vývojem. Zdálo by se, že řešení nabídne příběh Shev a Javre. Ten ale vzhledem ke svému útržkovitému charakteru postrádá mnoho chybějících dílků a vztah obou velmi rozdílných žen zůstává ve stínu vzájemného špičkování.

Obálka audioknihy. (zdroj)

To mě poněkud nemile překvapilo, zvlášť když nejde o jedinou chybu sbírky. Některé ze samostatných příběhů například žádnými příběhy nejsou – úplně jim třeba chybí zápletka a v mnoha případech je navíc nepochopí nikdo, kdo nemá načtené všechny knížky ze světa Prvního zákona. Jeden či dva texty by spíš patřily do nějakého dodatku, kde by mnohem spíš poskytly čtenáři zajímavý pohled na již známé osoby či okolnosti.

Ani všechny pochvalné citáty na obálce zkrátka nemohou zakrýt fakt, že jsou Ostré konce tak trochu nastavovanou kaší. Abercrombiemu se zkrátka nechce opustit mistrovsky vybudovaný svět, ale zároveň nemá energii, čas či náladu do něj znova výrazně zasáhnout. Podobným dojmem přes všechny své kvality působila i Rudá země, zasazená do bezpečné vzdálenosti od již prozkoumaných oblastí na mapě.

Zatímco ale zmíněný fantasy western alespoň inovativně pracoval s prostředím a nabídl další kapitoly života oblíbených postav, Ostré konce až příliš často zodpovídají jen otázky, které si vlastně nikdo neklade. A protože autor nemá prostor ani snahu povědět nám toho více o svých hrdinech a hrdinkách, nemůže nás ani dost dobře donutit, abychom se o ně strachovali.

Nebojte se, Ostré konce nejsou špatná kniha. Jsou jenom k uzoufání bezpečné a u tak zručného spisovatele, jakým je Joe Abercrombie, sázka na jistotu přeci jen trochu nemile překvapí. Přesto povídková sbírka bezpochyby patří na poličku každého příznivce Prvního zákona. Jenom si zkrátka vůbec nedokážu představit, že by si ji přečetl někdo jiný. I kdyby byl náhodou nějak schopný neztratit se v propleteném klubku jmen, míst a událostí, někdy stejně skončí u poslední tečky tápaje po pointě, která jaksi v textu úplně chybí.