neděle 11. června 2017

Olomoucká Noc kostelů

Logo akce. (zdroj)

Olomoucké Noci kostelů jsem se s jedinou výjimkou účastnil poslední tři roky, takže jsem samozřejmě nevynechal ani letošní ročník. Tentokrát jsme šli ve čtyřech, vůbec poprvé se k nám přidal i Honza Houserek z blogu Bezvěrec, na který jsem na Anekronu už několikrát odkazoval. Jiný člen naší výpravy se zase přioděl do kompletního larpového kostýmu, takže si dokážete představit, jak zvláštně jsme asi museli působit.

Docela jsme se překonali. Za čtyři a půl hodiny jsme obešli zhruba tři čtvrtiny kostelů, kaplí a dalších křesťanských budov, které se účastnily. Utekl nám nepřekvapivě Svatý Kopeček a samozřejmě i odlehlé Nové Sady a Nová Ulice, vynechali jsme i Hejčín. Zato jsem se třeba úplně poprvé podíval k olomouckým pravoslavným a taky k několika evangelickým komunitám. Vůbec jsem kupříkladu netušil, že ve městě aktivně působí baptisté.

Následuje mírně neuspořádaný soupis dojmů: hlavní kostely Olomouce mám už docela okoukané, takže návštěva katedrály, Panny Marie Sněžné nebo třeba kapucínů na Dolním Náměstí už neměla moc potenciál překvapit. Vždycky se ale rád podívám ke svatému Mořici. Jednak mám slabost pro gotickou architekturu a umění obecně, jednak se uvnitř nacházejí mimořádně velké a hlasité varhany… pro které mám taky slabost.

Nic jsem nefotil, obrázek pro neolomoucké čtenáře poskytla tetička Wiki. (zdroj)

Nevzpomínám si, jestli i během minulých ročníků připravili organizátoři cedule s vysvětlivkami a popisy, byly každopádně docela praktické. Na věž jsem tentokrát nešplhal, i když to stojí za to. Ve dveřích jsem totiž potkal spolužáka z Arcibiskupského gymnázia a univerzity, takže jsem obětoval vyhlídku rozhovoru. Mrzí mě ale jen to, že jsme u Mořice začali. Přijde mi, že má lepší atmosféru později večer, když už není tolik světla.

Pokračovali jsme přes Michala, kde jsem si už poněkolikáté prohlédl zvony, modlitební sklep a samozřejmě vysokou kupoli. Nic z toho neomrzí, i když musím varovat všechny, kdo se šplhají do zvonice, že tam bývá vcelku narváno a jediné úzké schodiště musí stačit obousměrnému provozu. Dál jsme šli přes Sarkandera, kde můžete najít poměrně unikátní cedulku Ke skřipci.

Procvičil jsem si tam své rok staré dovednosti čtení latinských zkratek, naneštěstí ale nebyl v okolí nikdo, před kým bych mohl zamachrovat. Vydali jsme se tedy ke katedrále, přičemž jsme prošli to, co bylo po cestě. V modlitebně Církve bratrské zrovna zpíval tamní sbor nějaké náboženské písničky, podle melodie nejspíš přeložené z angličtiny. Klášterní kaple svatého Františka je zase poměrně zajímavě koncipovaná tak, že je oltář uprostřed. Tradiční katolíky by z toho trefil šlak, ale vypadá to docela hezky. Interiér doplňují vitráže s výjevy inspirovanými spisy patrona kaple, jak jsem si přečetl ve vysvětlujícím dokumentu.

He nailed it! (zdroj)

Českobratrská církev evangelická rozdávala letáčky k výročí evropské reformace. Příjemně mě překvapilo, že v něm uvedli, že Luther nejspíš nikdy žádné teze na vrata katedrály ve Wittenbergu nepřibil, ale zaslal je biskupovi. Romantická představa o kladivu, které odklepává poslední hodiny jednotné západní církve, je sice obecně rozšířená, ale stojí spíš na vodě.

U pravoslavných se zase četlo z Bible, a to staroslověnsky. Moc jsem neposlouchal. Ne, že bych měl něco proti církevní zálibě v mrtvých jazycích, kterým nikdo pořádně nerozumí, ale daleko víc mě zaujaly ikony českých svatých. Člověk je totiž nemá zpravidla moc šanci zahlédnout, neboť na našem území mnoho ortodoxních chrámů není a na východě se zase samozřejmě víc ctí tamní světci. Pro mě to byla vůbec první možnost od návštěvy Cyrila a Metoděje v Praze (to je ten kostel, kde zahynuli Heydrichovi atentátníci).

Krásně hrál smyčcový kvartet na balkoně kaple v patře kavárny Õde. V té době už byla tma a rozsvícený Olomouc v pozadí tomu všemu ještě dodával na uměleckém dojmu. Až po návštěvě kostela svaté Kateřiny jsem pak ke svému překvapení zjistil, že je to chrám gotický a ne novogotický, jak napovídá jeho vnitřní výbava. Když se na to divám zpětně, asi mi to mělo dojít, ale pokud jsem to někdy v minulosti věděl, úplně mi to vypadlo z hlavy.

Svoji kapli mají třeba i na olomoucké radnici. (zdroj)

Mrkli jsme se ale třeba i k Jednotě baptistů, kde nám dali občerstvení a kde jsme si krátce promluvili s jednou organizátorkou, která se zajímala o cenu a způsob výroby měkčených larpových zbraní. Potom nás čekala třeba ještě kaple v gymnáziu Německého řádu a úplně nakonec dominikánský kostel Neposkvrněného početí. Řeholníci zrovna latinsky zpívali modlitbu Zdrávas Královno.

Několik doplňujících postřehů: objevil-li se někdy někde nějaký anglický popisek, byl dost často přeložený špatně. Není divu, protože mnohé cedulky zjevně ještě pamatují sametovou revoluci a nejspíš je někdo připlácl na dveře, když se začali přes hranice trousit noví zahraniční turisté. Nejde přitom jen o neobratně zformulované věty, ale třeba i o přebývající slova.

Chodit po ulici s člověkem vyzbrojeným měkčeným mečem a sekerou, který se halí do dlouhého pláště, může být docela zážitek. Kamarád se dostal hned do několika rodinných fotoalb a postupně byl nazván Legolasem (což ho vcelku pochopitelně naštvalo), osobou cestující k Hoře osudu (což aspoň nechává prostor pro výběr) a dokonce Harrym Potterem (což je kulturní barbarství nejhrubšího zrna – kdo kdy viděl Pottera se sekerou?).

Groot jim vysvětlí, jak to s tou sekerou je. (zdroj)

Dovedu si představit, že celá akce může na průměrného návštěvníka docela dobře zapůsobit i svým, řekněme, propagačním rozměrem. Pravděpodobně se totiž nedočká žádného plamenného kázání nebo všech těch zvláštních povídání o směšně poddimenzovaných dřevěných lodích se zvířaty a proměňování vodstva v lihoviny. Církve se prezentují spíš tak trochu jako cool volnočasová aktivita se špetkou dobročinnosti, hnaná nesobeckými motivy. Nemám důvod pochybovat, že to tak mnozí zúčastnění i skutečně myslí.

Protestanti asi nejvíc akcentují samotné společenství a vlastně v každé jejich modlitebně, kterou jsme navštívili, se konala nějaká kulturně-setkávací akce. Pravoslavní zase možná víc přibližovali své pro českého člověka trochu exotické prostředí. Přiznám se ale, že mám stejně nejblíž ke katolickému pojetí, nejen vzhledem k téměř dvěma dekádám stráveným v církvi. Západní křesťanství u nás holt má nejdelší tradici a zdaleka nejpropracovanější mytologii a člověk i při padesáté návštěvě katedrály vždycky objeví nějaký ten nový ostatek, biskupský erb nebo jinou zajímavou proprietu.

Tak příští rok snad zas, mohli bychom stihnout ještě aspoň i ten Hejčín. A otevřeno měli prý i v Husově sboru, i když asi nedávali razítka. Už dlouho se chci dovnitř mrknout, přinejmenším od doby, co jsem okolo chodil do archivu. Třeba mi to vyjde.

Žádné komentáře:

Okomentovat