úterý 27. června 2017

Jak si přidat druhé jméno

Už brzy tomu bude rok, co jsem rozjel tuto (snad) definitivní verzi svého blogu Anekron. Tehdy jsem se ještě podepisoval jako Aleš „Jeremiáš“ Šumpík, uvozovky ale během uplynulých měsíců z mého jména zmizely. Zažádal jsem si totiž na příslušných úřadech o přidání druhého jména. V tomto článku se pokusím vysvětlit, jak jsem na něco takového vůbec přišel a jak celý proces vlastně probíhá.

 

Proč?


Internetových přezdívek jsem postupně používal spousty. Na webu majncraft.cz, kde jsem začínal svoji „literární“ kariéru sepisováním povídek ze světa hry Minecraft (fakt!) jsem si třeba říkal Shadoe Restalon a jinde jsem jako login používal jména postav ze svých vysoce sofistikovaných imaginárních světů. Jeremiáš vznikl původně z okamžitého podnětu, když jsem potřeboval jméno do onlinového Drakensangu.

Ten mi dlouho nevydržel, protože jsem bídný hráč a počítačová zábava se mi zpravidla extrémně rychle omrzí. Zrovna jsem ale obnovoval svůj úplně nejstarší blog, přezdívku jsem si na něj přenesl a vymyslel jsem si okolo ní menší soukromou mytologii. Po několika měsících začali komentovat první čtenáři a docela rychle si zvykli oslovovat mě právě jako Jeremiáše, protože jsem tehdy ještě psával anonymně.

Asi takhle těžké bývá odhalit někoho na internetu. (zdroj)

Všechno se to stalo někdy v průběhu roku 2013, ale ve stejném stylu jsem pokračoval v podstatě už do loňska. Ke konci sice už valná většina fanoušků Anekronu znala mou tajnou identitu, ale z blogerských srazů a nesčetných webových diskuzí už byli přezdívku zvyklí používat. Krom toho jsem si z ní udělal něco jako umělecké jméno a podepisoval jsem se s ní pod soutěžní povídky a tak podobně.

To už jsem přemýšlel, že bych si mohl Jeremiáše jednoduše přidat. Zvlášť potom, co mi na přezdívku začaly chodit první balíčky. Co kdyby je někdo jednou poslal doporučeně, že ano? Rozhodl jsem se, že se do toho pustím, až mi vyprší platnost občanky, protože nejsem jehovista ani vegan a když chci do někoho hustit své pomatené výplody, zpravidla mám dost slušnosti najít si nějakou důvěryhodnou záminku.

 

Jak?


Když se datum vyměnění hezké zelené elastické kartičky za hnusnou modrorůžovou kreditku začalo blížit, vydal jsem se zkoumat terén. Samozřejmě ne doslova, protože máme dvacáté první století a normální člověk si každou otázku nejdřív vygooglí. Už dlouho předem jsem si zjistil, že za přidání druhého jména se na rozdíl od změny jména neplatí, což možná bude pro někoho novinka.

Na internetu najdete kočku úplně na všechno. (zdroj)

Každopádně jsem vykoumal, že musím skočit na matriční úřad a tam si vyřídit nový rodný list. Našel jsem dokonce i příslušný formulář, nazvaný kupodivu inteligibilně prohlášení o volbě druhého jména. Svízel byla jen v tom, že jsem ho získal ze stránek městské části Brno-střed a na matriku jsem šel v Olomouci. Proto jsem pokoutně změnil všechny informace v hlavičce na ty, které poskytl Google a taky mám dojem, že jsem zrušil podtržení nadpisu, protože to používá jenom naprostý typografický barbar.

Následně jsem se vydal na radnici, kde matriční úřad sídlí a všechno jsem v nějakých deseti minutách úspěšně vyřídil. Asi vám to nezní, jako úplně klasický kontakt se státní byrokracií, jenže já fakt nemám s úředníky skoro žádné špatné zkušenosti. Na rozdíl od mnoha spoluobčanů se totiž aspoň obtěžuji předem si zjistit co nejvíc informací o tom, pro co si tam jdu a neštítím se ani vyplňovat formuláře předem! Heuréka!

Co jsem říkal? (zdroj)

Moje radost nicméně brzy zchladla, když jsem zjistil, že na doručení nového rodného listu mají zhruba měsíc a taky ho hodlají využít. Jak jste totiž možná uhodli, platnost mé občanky už nebyla tak dlouhá. Mohl jsem samozřejmě přijít se zpožděním a podepsat jim pak nějaký přestupek, jako jsem to udělal coby patnáctiletý rebel, ale pro tento druh exhibice jsem během dospívání docela ztratil sympatie.

Stalo se tedy přesně to, čemu jsem se chtěl vyhnout. Došla občanka s mým starým jménem, pak rodný list, a tak jsem si šel rovnou vyřizovat novou. Paní za přepážkou použila můj původní podpis i fotku, což mě krapet rozmrzelo, protože tam nejsou na focení dvoumetrových lidí stavění, a tak jsem se musel krčit. Doma se mi to rozleželo v hlavě a rozhodl jsem se, že si příště nějak čapnu. O úřednický tělocvik jsem ale nakonec přišel.

Přidání druhého jména jsem pak ještě nahlásil pojišťovně, která shodou okolností sídlí poblíž magistrátu a bylo vymalováno. Vzhledem k tomu, že celý proces dokáže i tak ukecaná osoba jako já shrnout do pouhých pěti odstavců, ani vy se nemáte čeho bát, pokud se k takovému kroku chystáte. Připomenu ještě, že pro jména platí v našem státě jistá pravidla a nemůžete si vybrat úplně libovolný shluk slabik, číslo ani jméno opačného pohlaví.

Do třetice všeho dobrého, úplně z jiného soudku. (zdroj)

Pokud jste toxická feministická útočná helikoptéra, můžete zkusit pohnat naši zemi před Evropský soudní dvůr za diskriminaci.

Žádné komentáře:

Okomentovat