úterý 27. června 2017

Jak si přidat druhé jméno

Už brzy tomu bude rok, co jsem rozjel tuto (snad) definitivní verzi svého blogu Anekron. Tehdy jsem se ještě podepisoval jako Aleš „Jeremiáš“ Šumpík, uvozovky ale během uplynulých měsíců z mého jména zmizely. Zažádal jsem si totiž na příslušných úřadech o přidání druhého jména. V tomto článku se pokusím vysvětlit, jak jsem na něco takového vůbec přišel a jak celý proces vlastně probíhá.

 

Proč?


Internetových přezdívek jsem postupně používal spousty. Na webu majncraft.cz, kde jsem začínal svoji „literární“ kariéru sepisováním povídek ze světa hry Minecraft (fakt!) jsem si třeba říkal Shadoe Restalon a jinde jsem jako login používal jména postav ze svých vysoce sofistikovaných imaginárních světů. Jeremiáš vznikl původně z okamžitého podnětu, když jsem potřeboval jméno do onlinového Drakensangu.

Ten mi dlouho nevydržel, protože jsem bídný hráč a počítačová zábava se mi zpravidla extrémně rychle omrzí. Zrovna jsem ale obnovoval svůj úplně nejstarší blog, přezdívku jsem si na něj přenesl a vymyslel jsem si okolo ní menší soukromou mytologii. Po několika měsících začali komentovat první čtenáři a docela rychle si zvykli oslovovat mě právě jako Jeremiáše, protože jsem tehdy ještě psával anonymně.

Asi takhle těžké bývá odhalit někoho na internetu. (zdroj)

Všechno se to stalo někdy v průběhu roku 2013, ale ve stejném stylu jsem pokračoval v podstatě už do loňska. Ke konci sice už valná většina fanoušků Anekronu znala mou tajnou identitu, ale z blogerských srazů a nesčetných webových diskuzí už byli přezdívku zvyklí používat. Krom toho jsem si z ní udělal něco jako umělecké jméno a podepisoval jsem se s ní pod soutěžní povídky a tak podobně.

To už jsem přemýšlel, že bych si mohl Jeremiáše jednoduše přidat. Zvlášť potom, co mi na přezdívku začaly chodit první balíčky. Co kdyby je někdo jednou poslal doporučeně, že ano? Rozhodl jsem se, že se do toho pustím, až mi vyprší platnost občanky, protože nejsem jehovista ani vegan a když chci do někoho hustit své pomatené výplody, zpravidla mám dost slušnosti najít si nějakou důvěryhodnou záminku.

 

Jak?


Když se datum vyměnění hezké zelené elastické kartičky za hnusnou modrorůžovou kreditku začalo blížit, vydal jsem se zkoumat terén. Samozřejmě ne doslova, protože máme dvacáté první století a normální člověk si každou otázku nejdřív vygooglí. Už dlouho předem jsem si zjistil, že za přidání druhého jména se na rozdíl od změny jména neplatí, což možná bude pro někoho novinka.

Na internetu najdete kočku úplně na všechno. (zdroj)

Každopádně jsem vykoumal, že musím skočit na matriční úřad a tam si vyřídit nový rodný list. Našel jsem dokonce i příslušný formulář, nazvaný kupodivu inteligibilně prohlášení o volbě druhého jména. Svízel byla jen v tom, že jsem ho získal ze stránek městské části Brno-střed a na matriku jsem šel v Olomouci. Proto jsem pokoutně změnil všechny informace v hlavičce na ty, které poskytl Google a taky mám dojem, že jsem zrušil podtržení nadpisu, protože to používá jenom naprostý typografický barbar.

Následně jsem se vydal na radnici, kde matriční úřad sídlí a všechno jsem v nějakých deseti minutách úspěšně vyřídil. Asi vám to nezní, jako úplně klasický kontakt se státní byrokracií, jenže já fakt nemám s úředníky skoro žádné špatné zkušenosti. Na rozdíl od mnoha spoluobčanů se totiž aspoň obtěžuji předem si zjistit co nejvíc informací o tom, pro co si tam jdu a neštítím se ani vyplňovat formuláře předem! Heuréka!

Co jsem říkal? (zdroj)

Moje radost nicméně brzy zchladla, když jsem zjistil, že na doručení nového rodného listu mají zhruba měsíc a taky ho hodlají využít. Jak jste totiž možná uhodli, platnost mé občanky už nebyla tak dlouhá. Mohl jsem samozřejmě přijít se zpožděním a podepsat jim pak nějaký přestupek, jako jsem to udělal coby patnáctiletý rebel, ale pro tento druh exhibice jsem během dospívání docela ztratil sympatie.

Stalo se tedy přesně to, čemu jsem se chtěl vyhnout. Došla občanka s mým starým jménem, pak rodný list, a tak jsem si šel rovnou vyřizovat novou. Paní za přepážkou použila můj původní podpis i fotku, což mě krapet rozmrzelo, protože tam nejsou na focení dvoumetrových lidí stavění, a tak jsem se musel krčit. Doma se mi to rozleželo v hlavě a rozhodl jsem se, že si příště nějak čapnu. O úřednický tělocvik jsem ale nakonec přišel.

Přidání druhého jména jsem pak ještě nahlásil pojišťovně, která shodou okolností sídlí poblíž magistrátu a bylo vymalováno. Vzhledem k tomu, že celý proces dokáže i tak ukecaná osoba jako já shrnout do pouhých pěti odstavců, ani vy se nemáte čeho bát, pokud se k takovému kroku chystáte. Připomenu ještě, že pro jména platí v našem státě jistá pravidla a nemůžete si vybrat úplně libovolný shluk slabik, číslo ani jméno opačného pohlaví.

Do třetice všeho dobrého, úplně z jiného soudku. (zdroj)

Pokud jste toxická feministická útočná helikoptéra, můžete zkusit pohnat naši zemi před Evropský soudní dvůr za diskriminaci.

středa 21. června 2017

Zapadlí vlastenci: Konva, (Pi)Tomio a Řád sráčů

Nijak nezakrývám, že si už několik let myslím, že je vlastenecké cítění většiny Čechů, proklamované na internetu, z větší části jenom dost průhledná póza. Zatímco se totiž zástupy webových příznivců všemožných rádoby patriotických uskupení počítají na desetitisíce, jakmile se nějaká podobná iniciativa pokusí skutečně účastnit společenského života, její podpora se okamžitě rozplyne.

Měli jsme tu Martina Konvičku, entomologa a amatérského deislamizátora. Psával blog na Idnes, než mu to zatrhli a nebývalo to úplně nezajímavé počteníčko. Kritika náboženství je ve svobodné společnosti dle mého velmi potřebná a docent Konvička se stal svého druhu pionýrem v poukazování na nepěkné stránky učení islámu. Jeho blog se zvlášť během hysterie spojené s počátkem uprchlické krize často objevoval v čele žebříčků čtenosti i oblíbenosti a základna podporovatelů rostla.

Uprchlická invaze.Vskutečnosti fotomontáž. (zdroj)

Čím víc se ale autor střetával se skutečným světem za obrazovkou, tím bylo jasnější, že tudy cesta nevede. Konvičkovi amatérské pokusy o psychoanalýzu freudovského střihu byly ještě spíš úsměvné, jeho „politická“ kariéra doprovázená laciným ochotnickým divadlem byla ale už docela k pláči. Nic nepomohlo, že v mezičase další „vlastenecké“ weby typu IvČRN kázaly své hluboké pravdy ve článcích typu tohoto klenotu, ve kterém autor prosí, aby lidi nekoukali na Pána prstenů a Hru o trůny.

Milý docent nakonec zakotvil v legrační nové partaji 7. republika, jejíž založení oznámil skrze naprosto amatérské, mizerně sestříhané YouTube video. To už byla ale veškerá jeho internetová sláva dávno pryč – kanál, na němž Konvičkův proslov vyšel, má dokonce méně odběratelů než fantasy projekt mé maličkosti a video samo se chlubí ubohými třemi tisíci zhlédnutími. Snad ještě komičtější jsou pak dva Konvičkovi podržtaškové, kterým ujel vlak už asi úplně a zmůžou se jen na opakování klíčových slovních spojení „české tradice“, „baťovský odkaz“ a „komplikování života občanů“. A to jste pořád ještě neviděli tuhle rakovinu…


Z amatérského deislamizátora Konvičky se stal poloprofesionální klaun, který si v ničem nezadá třeba s mocným čarodějem Danielem Landou.

Mezitím se ale vyrojili další chytráci podobného ražení. Stálicí v české politické žumpě je Tomio Okamura, který všude přemýšlí o problémech, co nás trápí v naší milované republice, po večerech si prozpěvuje hymnu, na začátku každého videa všechny způsobně vítá na svém profilu a každou chvíli uvádí jména svých politických oponentů, aby všichni věděli, koho nevolit. Nějak se mu pořád ještě daří serfovat na vlně strachu z uprchlíků, protože jeho fanouškům nejspíš ještě nikdo neřekl, že jich máme doma všehovšudy dvanáct.

Už jenom členové naší vlády přečíslí uprchlíky málem o polovinu. (zdroj)

Tenhle chlapík se i přesto bez problémů umístí na špici průzkumu důvěryhodnosti politiků – hned vedle Babiše, se kterým si klidně může podat ruce. Jako zkušený populista ví, jak zabrnkat na ty správné struny v myslích svých potenciálních voličů, a ještě se na svém webu hájí, že nic takového nedělá. Pomiňme teď, že nerozumí pravopisu ani základním pravidlům formátování textu: v jeho sáhodlouhém výblitku se totiž najdou skutečné perly.

Okamura totiž automaticky reaguje převedením pozornosti na užitečný hromosvod, Bohouše Sobotku. Ví totiž, že socany nikdo (včetně mě) nemá rád a spravedlivé rozhořčení přiměje čtenáře zapomenout na kostlivce, kteří se skrývají ve skříni SPD. Ve zbytku svého traktátu se ohání tím, jak hezky to funguje s přímou demokracií ve Švýcarsku, přičemž zcela ignoruje úplně rozdílnou politickou kulturu – jak by taky ne, když právě ta je jediným důvodem jeho přetrvávajícího úspěchu.

Jo, a taky někdy mele jakési nesmysly o demokratických kořenech komunismu… copak je asi demokratického na třídním boji, pane Pitomio?

Ochrana českých tradic v praxi: založení Okamurovy japonské restaurace. (web)

Přesto přese všechno není Okamura stále ještě tím největším vlasteneckým cringem. Tento post bezpochyby patří komického spolku Řád národa – Vlastenecká unie, k němuž se aspoň na Facebooku hlásí přes dvě procenta obyvatel naší republiky. Na rozdíl od patlala Konvičky a mediálně pologramotného japonského samuraje alespoň zvládají propagaci. Šíří totiž po síti instantní moudra a využívají podvědomé touhy lidí působit chytře a spravedlivě.

Lezou z nich vágní, naprosto intuitivní a tím pádem i nenapadnutelné životní pravdy a neštítí se ani dobře míněné rady. Když lajknete jejich obrázek hlásající, že bychom se měli naučit druhé povzbuzovat a chválit, hned si připadáte jako lepší lidé. Povinnou součástí vlasteneckého folklóru je ale samozřejmě i mrčení nad konzumní povahou a nedostatkem kázně moderní společnosti.

Ach, ty záludnosti lidského rozmnožování... (zdroj)

Ke slovu se dostávají magické TRADIČNÍ HODNOTY™, jejichž zavedením by se všechno rázem spravilo. Nebe by se modře rozzářilo a vzduchem by létali pegasové prdící duhu, zatímco bychom všichni žili v lásce a svornosti, která stála u křesťanských kořenů naší civilizace. Snad nemusím podotýkat, že měli naši předkové dost dobrých důvodů, aby se s ideovým dědictvím starých dobrých časů rozloučili – jednou z tradičních hodnot byla totiž i představa ženy hospodyňky, která nepotřebuje volební právo.

Tihle tragikomici se samozřejmě hlásí k odkazu různých subjektů z naší minulosti, zejména pak ke spolku Maffie. Když už si totiž ve 21. století říkáte řád, musíte mít holt dlouhou a slavnou historii… no a pokud nemáte, musíte si ji ukrást. Jediné, co mě na tomhle trapném divadélku utěšuje, je existence parodických facebookových skupin typu Řádu slovanských vlastenců národa – Bohemia, popřípadě o něco peprnějšího Řádu sráčů koruny a křeče.

Podobným wannabe rytířským řádem jsou i američtí Knights of Columbus. (zdroj)

Tolik ke stručnému přehledu mých oblíbených magorů posledních několika let. Výčet samozřejmě není kompletní a opomíjí zmínit, že se nemenší exoti najdou i mezi opozicí těchto statečných bojovníků za naši krásnou vlast. Ale hlubší analýza ani není cílem tohoto článku. Komediantstvím českých vlastenců se sice navenek docela bavím, ale vlastně mi hodně leze krkem. Poskytuje totiž munici druhé straně, která pak udržuje širší společnost v mylném přesvědčení, že nám trocha islámu vlastně ani nemůže uškodit.

Ale to už zabíhám k jinému problému, který ve svém rozhovoru pro Avokádo brilantně shrnul Honza Werner a ušetřil mi tak práci.

neděle 11. června 2017

Olomoucká Noc kostelů

Logo akce. (zdroj)

Olomoucké Noci kostelů jsem se s jedinou výjimkou účastnil poslední tři roky, takže jsem samozřejmě nevynechal ani letošní ročník. Tentokrát jsme šli ve čtyřech, vůbec poprvé se k nám přidal i Honza Houserek z blogu Bezvěrec, na který jsem na Anekronu už několikrát odkazoval. Jiný člen naší výpravy se zase přioděl do kompletního larpového kostýmu, takže si dokážete představit, jak zvláštně jsme asi museli působit.

Docela jsme se překonali. Za čtyři a půl hodiny jsme obešli zhruba tři čtvrtiny kostelů, kaplí a dalších křesťanských budov, které se účastnily. Utekl nám nepřekvapivě Svatý Kopeček a samozřejmě i odlehlé Nové Sady a Nová Ulice, vynechali jsme i Hejčín. Zato jsem se třeba úplně poprvé podíval k olomouckým pravoslavným a taky k několika evangelickým komunitám. Vůbec jsem kupříkladu netušil, že ve městě aktivně působí baptisté.

Následuje mírně neuspořádaný soupis dojmů: hlavní kostely Olomouce mám už docela okoukané, takže návštěva katedrály, Panny Marie Sněžné nebo třeba kapucínů na Dolním Náměstí už neměla moc potenciál překvapit. Vždycky se ale rád podívám ke svatému Mořici. Jednak mám slabost pro gotickou architekturu a umění obecně, jednak se uvnitř nacházejí mimořádně velké a hlasité varhany… pro které mám taky slabost.

Nic jsem nefotil, obrázek pro neolomoucké čtenáře poskytla tetička Wiki. (zdroj)

Nevzpomínám si, jestli i během minulých ročníků připravili organizátoři cedule s vysvětlivkami a popisy, byly každopádně docela praktické. Na věž jsem tentokrát nešplhal, i když to stojí za to. Ve dveřích jsem totiž potkal spolužáka z Arcibiskupského gymnázia a univerzity, takže jsem obětoval vyhlídku rozhovoru. Mrzí mě ale jen to, že jsme u Mořice začali. Přijde mi, že má lepší atmosféru později večer, když už není tolik světla.

Pokračovali jsme přes Michala, kde jsem si už poněkolikáté prohlédl zvony, modlitební sklep a samozřejmě vysokou kupoli. Nic z toho neomrzí, i když musím varovat všechny, kdo se šplhají do zvonice, že tam bývá vcelku narváno a jediné úzké schodiště musí stačit obousměrnému provozu. Dál jsme šli přes Sarkandera, kde můžete najít poměrně unikátní cedulku Ke skřipci.

Procvičil jsem si tam své rok staré dovednosti čtení latinských zkratek, naneštěstí ale nebyl v okolí nikdo, před kým bych mohl zamachrovat. Vydali jsme se tedy ke katedrále, přičemž jsme prošli to, co bylo po cestě. V modlitebně Církve bratrské zrovna zpíval tamní sbor nějaké náboženské písničky, podle melodie nejspíš přeložené z angličtiny. Klášterní kaple svatého Františka je zase poměrně zajímavě koncipovaná tak, že je oltář uprostřed. Tradiční katolíky by z toho trefil šlak, ale vypadá to docela hezky. Interiér doplňují vitráže s výjevy inspirovanými spisy patrona kaple, jak jsem si přečetl ve vysvětlujícím dokumentu.

He nailed it! (zdroj)

Českobratrská církev evangelická rozdávala letáčky k výročí evropské reformace. Příjemně mě překvapilo, že v něm uvedli, že Luther nejspíš nikdy žádné teze na vrata katedrály ve Wittenbergu nepřibil, ale zaslal je biskupovi. Romantická představa o kladivu, které odklepává poslední hodiny jednotné západní církve, je sice obecně rozšířená, ale stojí spíš na vodě.

U pravoslavných se zase četlo z Bible, a to staroslověnsky. Moc jsem neposlouchal. Ne, že bych měl něco proti církevní zálibě v mrtvých jazycích, kterým nikdo pořádně nerozumí, ale daleko víc mě zaujaly ikony českých svatých. Člověk je totiž nemá zpravidla moc šanci zahlédnout, neboť na našem území mnoho ortodoxních chrámů není a na východě se zase samozřejmě víc ctí tamní světci. Pro mě to byla vůbec první možnost od návštěvy Cyrila a Metoděje v Praze (to je ten kostel, kde zahynuli Heydrichovi atentátníci).

Krásně hrál smyčcový kvartet na balkoně kaple v patře kavárny Õde. V té době už byla tma a rozsvícený Olomouc v pozadí tomu všemu ještě dodával na uměleckém dojmu. Až po návštěvě kostela svaté Kateřiny jsem pak ke svému překvapení zjistil, že je to chrám gotický a ne novogotický, jak napovídá jeho vnitřní výbava. Když se na to divám zpětně, asi mi to mělo dojít, ale pokud jsem to někdy v minulosti věděl, úplně mi to vypadlo z hlavy.

Svoji kapli mají třeba i na olomoucké radnici. (zdroj)

Mrkli jsme se ale třeba i k Jednotě baptistů, kde nám dali občerstvení a kde jsme si krátce promluvili s jednou organizátorkou, která se zajímala o cenu a způsob výroby měkčených larpových zbraní. Potom nás čekala třeba ještě kaple v gymnáziu Německého řádu a úplně nakonec dominikánský kostel Neposkvrněného početí. Řeholníci zrovna latinsky zpívali modlitbu Zdrávas Královno.

Několik doplňujících postřehů: objevil-li se někdy někde nějaký anglický popisek, byl dost často přeložený špatně. Není divu, protože mnohé cedulky zjevně ještě pamatují sametovou revoluci a nejspíš je někdo připlácl na dveře, když se začali přes hranice trousit noví zahraniční turisté. Nejde přitom jen o neobratně zformulované věty, ale třeba i o přebývající slova.

Chodit po ulici s člověkem vyzbrojeným měkčeným mečem a sekerou, který se halí do dlouhého pláště, může být docela zážitek. Kamarád se dostal hned do několika rodinných fotoalb a postupně byl nazván Legolasem (což ho vcelku pochopitelně naštvalo), osobou cestující k Hoře osudu (což aspoň nechává prostor pro výběr) a dokonce Harrym Potterem (což je kulturní barbarství nejhrubšího zrna – kdo kdy viděl Pottera se sekerou?).

Groot jim vysvětlí, jak to s tou sekerou je. (zdroj)

Dovedu si představit, že celá akce může na průměrného návštěvníka docela dobře zapůsobit i svým, řekněme, propagačním rozměrem. Pravděpodobně se totiž nedočká žádného plamenného kázání nebo všech těch zvláštních povídání o směšně poddimenzovaných dřevěných lodích se zvířaty a proměňování vodstva v lihoviny. Církve se prezentují spíš tak trochu jako cool volnočasová aktivita se špetkou dobročinnosti, hnaná nesobeckými motivy. Nemám důvod pochybovat, že to tak mnozí zúčastnění i skutečně myslí.

Protestanti asi nejvíc akcentují samotné společenství a vlastně v každé jejich modlitebně, kterou jsme navštívili, se konala nějaká kulturně-setkávací akce. Pravoslavní zase možná víc přibližovali své pro českého člověka trochu exotické prostředí. Přiznám se ale, že mám stejně nejblíž ke katolickému pojetí, nejen vzhledem k téměř dvěma dekádám stráveným v církvi. Západní křesťanství u nás holt má nejdelší tradici a zdaleka nejpropracovanější mytologii a člověk i při padesáté návštěvě katedrály vždycky objeví nějaký ten nový ostatek, biskupský erb nebo jinou zajímavou proprietu.

Tak příští rok snad zas, mohli bychom stihnout ještě aspoň i ten Hejčín. A otevřeno měli prý i v Husově sboru, i když asi nedávali razítka. Už dlouho se chci dovnitř mrknout, přinejmenším od doby, co jsem okolo chodil do archivu. Třeba mi to vyjde.