pondělí 29. května 2017

Když český ateista sleduje God's Not Dead

Logo filmu. (zdroj)
Na doporučení jsem se podíval na film God’s Not Dead – dozvěděl jsem se, že mě prý třeba osloví (rozuměj: vyvede z ateistické fáze vzdoru zpět k jediné pravdě Kristově). A protože jsem Sajrajt dokoukal už před nějakým tím pátkem, měl jsem k dispozici i tolik potřebnou masochistickou náladu. Navíc jsem toho názoru, že ani otevřená křesťanská propaganda nemusí být vždycky špatným filmem – některé filmy Alexe Kendricka jsem svého času dokoukal víceméně bez újmy na zdraví. God’s Not Dead je ale přímo děsivě špatný.

Bavil jsem se u něj vlastně jenom jednou. Dva pastoři se snažili nastartovat několik různých aut a nikdy se jim to nepodařilo. Tím se zdrželi ve městě, mohli udělat to, co po nich Pánbůh žádal a následujícího dne se stačilo pomodlit a dříve nepoužitelný vehikl začal opět fungovat. Mám pro naivně podané kouzelnické triky jistou slabost.

(zdroj)

Dějová linie s mladou muslimkou, která poslouchala Bibli jako audioknihu tak dlouho, až se nakonec rozhodla přejít ke konkurenčnímu náboženství, byla oproti tomu strašně líná. Dívčin údajně konzervativní otec své dceři sice přikazoval nosit hadr přes obličej, ale vůbec se nestaral o její odhalená ramena a upnuté rifle. Z takového odívání přitom chytají v jednadvacátém století amok i někteří tradiční katolíci, natožpak uctívači pouštního proroka.

Kdesi v pozadí se pak odehrával ještě příběh reportérky, která zjistila, že má rakovinu, ale ten byl tak bídně zahraný a místy nechtěně vtipný, že se mi do něj ani nechce moc rýt.

Ve zbytku článku se proto budu věnovat nejpodstatnější lince snímku, která zobrazuje konflikt mezi omezeným, verbálně agresivním, zakomplexovaným ateistickým profesorem a uctivým, velkorysým, nadaným novým studentem.

Hlavní postavy snímku. (zdroj)

Všechno začíná na první hodině filosofie, kde přišel z mé strany vůbec první z nakonec nesčetné řady facepalmů. Profesůrek napíše na tabuli seznam několika jmen velikánů světového myšlení a řekne, že vzhledem k tomu, že byli všichni ti lidé ateisty, můžeme debatu o (ne)existenci Boha prohlásit za ukončenou.

Autory dementního scénáře ani trochu netrápí, že přiřkli ateismus i lidem, u nichž není tak úplně jistý (např. David Hume), navíc hned ze začátku prezentují divákovi svoji naprosto bizarní fascinaci argumentem autoritou. Z kostela jsou asi zvyklí, že se musí věřit tomu, čemu se musí věřit – ve filosofii je ale důraz kladen na koherentní logiku a utloukání oponentů slavnými jmény jde přímo proti jejímu duchu.

Můj WTF pocit se ještě prohloubil, když zlý ateista profesor Raddison rozdal svým ovečkám studentům prázdné papíry a instruoval je, aby na něj napsali Bůh je mrtev a připojili svůj podpis. Taková scéna už není jen směšná, ale vysloveně trapná – nutit někoho, aby něco takového udělal, je v každé slušné zemi včetně Spojených státu protiústavní a tvůrci si to jednoduše vycucali z prstu.

Je jen jeden bůh a jeho jméno je Smrt. A je jen jedna věc, kterou říkáme Smrti: Dnes ne. (zdroj)

Nebo se vlastně spíš inspirovali ve vlastních, křesťanských univerzitách, které po svých studentech přesně takovouto hanebnost požadují. Svoboda náboženství zjevně podle mnohých lidí neznamená i svobodu od náboženství. Pokud mi nevěříte, mrkněte třeba na stránky křesťanské vysoké školy v Coloradu, kde musíte odkývat mimo jiné bláboly o trojjedinosti Boha, vzkříšení mrtvých a Bibli jako božím slovu.

Ale dost nimrání se v pokrytectví autorů filmu, pro diváka bude jistě zajímavější samotná debata, která se mezi profesorem a jeho studentem záhy rozvine. Nebo ne?

Ne.

Už první věta, kterou mladý Josh Wheaton vypustí z úst, je pěkná volovina. Mluví o vědcích, kteří dvě a půl tisíciletí souhlasili s Aristotelem, že je vesmír statický. Věda tak jak ji známe přitom vznikla až v období osvícenství.

Student následně tvrdí, že Bible měla celou dobu pravdu a předběhla tak chudáky upachtěné vědce o několik koňských déle. Boží slova „Budiž světlo!“ totiž samozřejmě odstartovala Velký třesk a ten, kdo si nedokáže jazyk Písma jednoduše přeložit do moderních pojmů, je ignorant.

Nalevo náš hrdina, napravo kouzelník, co neumí nastartovat auto. (zdroj)

Už jsem na Anekronu kdysi psal, že nevím, jak vznikl vesmír. Popravdě to neví vůbec nikdo a existuje mnohem více možností než jen ta, že se stvořil sám nebo že ho stvořil Bůh, jak se nám film snaží namluvit. Neznalost nás navíc ani v nejmenším neopravňuje strčit do prázdného místa dědečka na obláčku*, který nemá rád předkožky, homosexualitu a čas od času rozpoutává genocidy.
* Poznámka pro všechny Váchy a Halíky: Samozřejmě si nemyslím, že si křesťané představují Boha jako nebeského staříka. Některým stačí samozřejmě ke štěstí jen hlas v jejich hlavě.
Slabina argumentace stvořitelem se navíc ukáže záhy, když se jedna kolegyně Joshe Wheatona slovy britského ateisty Richarda Dawkinse zeptá, kdo tedy stvořil Boha? Protřelý student samozřejmě provede klasický křesťanský úhybný manévr a prohlásí, že křesťané věří v nestvořeného Boha, takže celá otázka postrádá smysl, což je samozřejmě děsně pohodlné… ale taky dost nepřesvědčivé. Podobným způsobem si můžete nadefinovat, co se vám zamane, pokud ale nepředložíte důkazy, nemůžete se divit, když vás nikdo nebude brát vážně.

Joshovu hru se slovíčky navíc dost hatí kreacionisté, kteří berou Bibli doslova a vědí, že se vědeckému poznání ani trochu neblíží – tím hůř podle nich pro vědecké poznání.

KREACIONISMUS: Protože je jednodušší přečíst jednu knihu, než celou hromadu těch složitějších. (zdroj)

Úplně stejnou snahu vecpat Boha do všech možných mezer, které mu chudákovi ještě zbyly (Diův blesk nebo duhu po potopě už božstvům věda naneštěstí sebrala), předvádí student i ve druhé části své obhajoby. Protože ještě přesně nevíme, jak na Zemi vznikl život (máme ale mimochodem několik dost dobrých hypotéz), vymyslíme si, že to udělal neviditelný kouzelník a máme vystaráno! Chudáci vědci v bílých pláštích se roky moří v laboratoři, a přitom je to tak jednoduché. Stačí jen věřit!

Zdaleka nejzajímavější je tak nakonec třetí Joshova přednáška, ve které se chrabrý intelektuální hrdina pokouší vypořádat s problémem zla. Pro filosofické laiky ho shrnu v klasické formulaci, v níž se objevuje u Davida Huma.
Chce Bůh zabránit zlu, ale nedokáže to? Pak není všemocný.
Může mu zabránit, ale nechce? Pak je zlovolný.
Může mu zabránit a chce? Kde se pak bere zlo?
A pokud nemůže a nechce – proč jej vůbec nazývat Bohem?
Josh Wheaton samozřejmě reaguje tím nejprovařenějším způsobem: tvrdí, že je existence (dočasného) zla nutná kvůli lidské svobodné vůli. Podobná odpověď je mezi křesťany asi nejobvyklejší a najít ji můžete různě (nejen) po českém internetu.

Svobodná vůle, to má být co? Zavři zobák, udělej si úkoly a dojez ty nudle! (zdroj)

Snad vás nepřekvapí, že vůbec nefunguje. Vyvolává spoustu dalších otázek – třeba zda Bůh mohl stvořit svět se svobodnou vůlí, ale beze zla, zda nemohl alespoň redukovat zlo na snesitelnější úroveň, když už by nutně muselo být, zda je Nejvyšší podřízen zákonům logiky či nikoli – ani jedna odpověď dle mého není pro klasického věřícího nijak zvlášť uspokojivá.

Americký filosof Daniel Fincke, z jehož obsáhlých poznámek jsem při psaní tohoto článku místy vycházel, ale postřehl ještě další chybu argumentu, která mi popravdě nikdy nepřišla na mysl.

Boha Bible totiž nějaká lidská svobodná vůle vůbec netankuje. V průběhu Starého zákona zatvrzuje srdce každému, kdo se mu znelíbí, aby ho mohl následně efektně zničit. Abychom si ale nemysleli, že se tak choval jenom kdysi, podává nám stejnou zprávu i novozákonní epištola Římanům:
Co tedy řekneme? Je Bůh nespravedlivý? Naprosto ne! Mojžíšovi řekl: ‚Smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji.‘ Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se smilovává. Písmo přece říká faraónovi: ‚Vyzdvihl jsem tě, abych na tobě ukázal svou moc a aby mé jméno bylo rozhlášeno po celé zemi.‘ Smilovává se tedy, nad kým chce, a koho chce, činí zatvrzelým. (Řím 9:14-18)
Čtete tam něco o svobodné vůli? Protože já teda rozhodně ne. A o pár veršů dále:
Jestliže Bůh chtěl ukázat svůj hněv a zjevit svou moc, a proto s velkou shovívavostí snášel ty, kdo propadli jeho hněvu a byli určeni k záhubě (…) (Řím 9:22)
Určeni k záhubě. Hmm. To zní opravdu velice svobodně.

Dal lidstvu knihu morálních poučení. Zahrnul do ní pokyny, jak se chovat ke svým otrokům. (zdroj)

Profesor-ateista navíc přímo ve filmu (kupodivu naprosto správně) poukazuje na další fatální chybu argumentu svobodnou vůlí, totiž že je na světě strašně moc zla, za nímž žádné lidské rozhodnutí nestojí a ani stát nemůže. Zmiňme přírodní katastrofy, epidemie, které zahubily víc lidí, než všechny války dohromady nebo třeba nepřízeň počasí vedoucí k neúrodě a hladomoru.

Ani to ale ještě nestačí – domnívám se totiž, že vysvětlení zla svobodnou vůlí naráží ještě na jednu zásadní potíž, totiž na nutnost dokázat existenci samotné svobodné vůle. Naše vnitřní zdání, že činíme vědomé, neovlivněné volby samozřejmě nemůže stačit. Máme spoustu dobrých důvodů domnívat se, že jsou naše mentální stavy založené na fyzice a chemii mozku a platí pro ně tedy úplně obyčejné zákony akce a reakce.

Víme, že nádory na mozku mohou výrazně ovlivňovat chování nemocných. Známe Phinease Gage, který to kdysi schytal dlouhou železnou tyčí do hlavy, nezemřel, ale jeho osobnost se naprosto změnila. Máme výzkumy Benjamina Libeta, jež přesvědčivě ukazují, že naše vědomá reflexe světa okolo nás je proti reakcím těla značně zpožděná. Víme, že se rozhodujeme ještě dřív, než si svou volbu uvědomíme, jak ukazuje třeba nová série Mind Field amerického popularizátora vědy Michaela Stevense.

Ale dost o svobodné vůli – téma je to neobyčejně rozsáhlé a žádalo by si až příliš mnoho prostoru, kdybychom je chtěli aspoň trochu prozkoumat. Zbožný student se jím beztak příliš dlouho nezabývá a raději tvrdí, že bez Boha není možná absolutní morálka a jeho profesor je tudíž pokrytec, když by klidně obvinil z podvádění někoho, kdo by si přinesl tahák.

Pokud si křesťané z Bible vybírají jenom ty pěkné pasáže, neměli náhodou morálku ještě předtím, než se pustili do čtení? (zdroj)

Snad nemusím znovu opakovat, že milé, společensky zodpovědné chování je evolučně výhodné a nějakého nebeského zákonodárce vůbec nepotřebuje. Morálka také nemusí být vůbec „absolutní“, aby byla objektivní – existuje značné množství morálních systémů, které si bez Boha pohodlně vystačí, a přitom nejsou relativistické. Pokud byste se chtěli dozvědět víc, doporučuji třeba skvělé video z kanálu QualiaSoup.

Já si totiž ještě neodpustím okomentovat závěr celé diskuze, v němž se dozvídáme, že ateistický profesor filosofie ve skutečnosti nenávidí Boha a viní ho za své životní potíže. Josh Wheaton dramaticky ztiší hlas a definitivně vyhraje debatu jednoduchou otázkou: „Jak můžete nenávidět někoho, kdo neexistuje?“

Někteří ateisté žijí šťastné životy, jiní nikoli. Úplně stejně jako věřící lidé. K Bohu samozřejmě nenávist nechovají a na nervy jim leze spíš jeho fanklub, který přežívá jen díky systematické indoktrinaci dětí a vyhrožování peklem všem, kteří by chtěli zdrhnout z otcovské náruče, často prosazuje vyučování kreacionistické pavědy na školách, je posedlý tím, co tropí lidé ve volném čase se svými pohlavními orgány a v různé míře by chtěl omezovat práva žen, homosexuálů nebo lidí, kteří nevěří křesťanskému učení.

Bible má problém s jedním z následujícího: Genocida, znásilnění, humr, otroctví. Uhodnete? (zdroj)

Když nad tím ale tak přemýšlím, dokážu si představit i situaci, ve které lze Boha konzistentně nenávidět a zároveň nevěřit v jeho existenci – to tehdy, když jej považujeme za literární, či chcete-li mytologickou postavu. Sympatie nebo antipatie cítíme k mnoha imaginárním charakterům, tak proč by měl být hlavní hrdina a údajný autor Bible nějakou výjimkou? V tomhle ohledu nemůžu než souhlasit s Dawkinsovou poznámkou z Božího bludu, že je starozákonní Bůh patrně nejprotivnější postavou v celé beletrii.

Ale to už bych zase zabíhal moc daleko. Snímek God’s Not Dead je intelektuálně naprosto mrtvý a argumentačně mimořádně chudý. I z formálního hlediska jde o prachobyčejný paskvil s místy nepřesvědčivými hereckými výkony, slabým scénářem a (až na závěrečný song, který má chytlavou melodii) i nezajímavou hudbou. Pokud ale toužíte po koňské dávce cringe, klidně si poslužte.

Pro lepší zážitek doporučuji kombinovat sledování s recenzí filmu na stránkách kreacionistické party Answers in Genesis, která se s vlastními souvěrci skoro v ničem neshodne kvůli odlišnému výkladu Bible. Pokud naopak toužíte po racionálním, kritickém pohledu, doporučím vám již zmíněný rozbor skutečného ateistického filosofa Daniela Finckeho. Nebo můžete samozřejmě snímek úplně vynechat a ušetřit tak svůj čas i bránici.

God is dead, se s tim smiřte.

pátek 26. května 2017

Kráska a zvíře je fajn, ale stejně mě štve

Tak jsem vůbec poprvé viděl Krásku a zvíře. S původním animákem z nějakého důvodu nemám diváckou zkušenost, takže jsem byl v docela unikátní pozici, protože jsem neměl potřebu a ani možnost obě inkarnace příběhu srovnávat. A protože jsme na blogísku, shrnu svoje dojmy zase v obvyklé nerecenzi.

Hádám, že je tenhle obrázek povinnej, tak si ho odbydem rovnou. (zdroj)

Děj asi ani nemá smysl popisovat. Jeho základní linku zná asi každý a během dvouhodinové stopáže se ve filmu nestane vůbec nic, co byste se značným předstihem už dávno nevětřili. Není to výtka, ale konstatování, protože pohádky ani promyšlený scénář mít nemusejí a když se do nich někdo občas pokusí nacpat nějaký netradiční, cizorodý prvek, dopadne to většinou naprosto příšerně.

Víc záleží třeba na hereckých výkonech. Děsně jsem si užil Iana McKellena v roli oživlých hodin, když řídil obranu sídla Zvířete – tvůrci si z toho mohli udělat ještě větší srandu patřičným zdůrazněním paralel s Gandalfem velícím gondorským jednotkám v Minas Tirith, ale tím by se samozřejmě dostali trochu mimo svůj žánr. Evana McGregora jsem s přízvukem vůbec nepoznal, za což se samozřejmě patřičně stydím.

Podoba tam je, vo tom žádná. (zdroj)

Nejvíc si roli ale zjevně užil Luke Evans, který si po nudném Drákulovi konečně zahrál pořádného záporáka (i když mi trhá srdce, že něco takového musím napsat… ale upíři jsou mrtví mrtvější než obvykle).

Dan Stevens a Emma Watson mi přišli „jenom“ OK. Vývoj charakterů zvládli, i když jim k tomu scénář občas nepopřával dostatek prostoru. Přišlo mi ale, že větší chemii měli mezi sebou dvě ústřední postavy v Popelce a asi i proto bych druhý zmíněný film nakonec preferoval. Highligtem vztahu Krásky a Zvířete je jednoznačně lehce depresivní výlet do Paříže, který naprostou absencí obvyklé lehkovážnosti ze snímku docela trčí (ale v pozitivním smyslu) a kdyby nebyli tvůrci poserové a nehráli na jistotu, mohli se v něm nimrat ještě o pár momentů déle. Dětský divák by to imho přežil víceméně bez úhony.

Haf! (zdroj)

Vlčí smečka jako zdroj napětí je strašné klišé, ale mám dojem, že byla i v předloze, tak do toho nebudu moc rýt.

Písničky mě nevzaly, ale to asi překvapí jen málokoho. Za poslední rok mě nadchl akorát tak soundtrack k Moaně, na kterém na druhou stranu ujíždím už hezkých pár měsíců. Už je to málem na diagnózu: nedávno jsem slyšel zprasenou českou verzi a málem mi rupla cévka. Abych byl k nebohým překladatelům fér, o moc líp to to asi ani nešlo, ale popravdě

Ještěže jsem si tenhle gif kdysi vyrobil.

Co se vizuálů týče, byla Kráska a zvíře samozřejmě pastelově barevná, naneštěstí skoro stejným způsobem jako už zmíněná Popelka. Když se k tomu připočte ještě jistá podobnost kostýmů, trochu zamrzí, že si nový film emancipovaně nevyšplápl vlastní cestičku. Na druhou stranu toho o historických hadrech vím strašně málo a vůbec bych se nedivil, kdyby mě někdo hodně rychle vyvedl z omylu.

Zvíře je trochu divný. Většinu času vypadá docela podařeně, ale ze schodů chodí teda dost divně. Možná je to tím, že má na nohou kopyta a podlehl jsem klasickému filmovému klamu nerealistické reality, možná se to ale zkrátka jenom blbě animuje. Vem to čert, protože si to Zvíře stejnak štráduje po schodišti jenom jednou.

Představte si, že můžete beztrestně dělat tyhle xichty a ještě vám za to zaplatí. Dream job. (zdroj)

Protože jsem už klasický recenzní formát degradoval dostatečně a vlastně mě už nenapadá, na co si ještě ublíženě postěžovat, bude vám muset tenhle nesouvislý výplach mozku asi stačit. Dodám snad jen to, že se mi začíná pořádně zajídat Disneyho styl, protože svoje pohádky začíná točit úplně stejně, jako svoje Marvel komiksy. Hezky podle šablony a jenom občas prohodí nějakou tu kulisu.

A jo, vím, že Moanu taky vyrobil Disney. Animáky se asi przní hůř.

Salazarova pomsta: Kouzlo Karibiku už vyčpělo

Článek byl původně vydán 26. 5. 2017 na dnes již zrušeném webzinu dagon.cz.

Kapitán Jack Sparrow dokázal během své dlouhé pirátské kariéry naštvat strašnou spoustu nemrtvých. Nejdřív se střetl s kostlivci v Prokletí Černé perly a potom ho zajaly zombie sloužící zlovolnému Černovousovi. Jak každý správný příznivec nekromancie tuší, v tomhle seznamu chyběli už jenom duchové. Tedy až dosud. Po věčně opilém, praštěném Sparrowovi jde totiž zase jednou nějaká prokletá posádka, a to v druhém nejzbytečnějším snímku celé série.

Salazarova pomsta přitom začíná více než slibně. Představuje nám mladého Henryho Turnera, který se pokouší najít způsob, jak zvrátit neradostný osud svého otce Williama, toho času kapitána Bludného Holanďana. Švarný kovář během těch let, co jsme ho neviděli, hezky obrostl mořskou havětí a varuje svého synátora, že veškerá jeho snaha vyjde vniveč.

Vrací se i Barbossa s Černovousovou šavlí. (zdroj)

Karina Smyth má ještě pochmurnější vyhlídky. Oddala se vědě, omezení obyvatelé přístavního městečka ji však považují za čarodějnici, a proto na ni čeká oprátka. Do toho se ještě vmísí samotný Jack Sparrow pronásledovaný smůlou, který si chce v místní bance loupeží vylepšit tristní finanční situaci i pošramocenou pověst legendárního piráta.

V temnotách Ďáblova trojúhelníku navíc trpělivě čeká titulní kapitán Armando Salazar, kterého Jack svého času přelstil, na své propuštění. Jakmile bude volný, vydá se za svým dávným nepřítelem a nezastaví se, dokud nebude všemi oblíbený vrabčák spát s rybami na chladném dně oceánu. Zničit ho může jen legendární Poseidónův trojzubec, o který má ale pro jeho schopnost lámat kletby zájem samozřejmě i Henry nebo britské námořnictvo.

Vlivem této na poměry Pirátů zcela tradiční zápletky jsem měl čas od času pocit, že sleduji remake, podobně jako třeba u předloňské sedmé epizody Star Wars. Ten pocit nemám rád, zvlášť když snímek vykrádá své předchůdce nejen po stránce scénáře, ale i hudebně. Soundtrack zní, jako kdyby jej Geoff Zanelli v laciném audioeditoru namixoval z předchozích prací Hanse Zimmera a Klause Badelta.

Zcela chápu, že chtěli tvůrci po šesti let od posledních Pirátů (a po deseti letech od posledních Pirátů, kteří nestojí jen za uplivnutí) zadrnkat na nostalgickou strunu a rád bych jim to odpustil. Stejně jako již zmíněná epizoda Star Wars ale Salazarova pomsta ke zdrojové látce přistupuje dost necitlivě a lajdácky. Pozorní diváci si dobře všimli nekonzistencí, třeba okolo Jackova kompasu. Zatímco nejnovější díl tvrdí, že Jack získal cenný předmět od svého mrtvého předchůdce v kapitánském úřadě, původní trilogie prozrazuje, že jej vyhandloval od Tii Dalmy.

Konkrétně tenhle detail samozřejmě nehraje až zas tak podstatnou roli. Jenomže stejně macešsky se pátí Piráti chovají třeba i k důležitým dějovým linkám postav. Úplně nejhůř dopadl jednoznačně sám protagonista Jack Sparrow, jehož legendu filmaři zjevně nedokáží už nijak obohatit. Nemají koule na to, aby hrdinu nechali prožít nějaký skutečně zlomový moment, který by se podepsal na jeho charakteru, a tak jenom ozvěnou recyklují jeho staré dobré hlášky, které ale zní popravdě už dost unaveně a zasmál jsem se jim tak možná jedinkrát.

Jediné aktivní rozhodnutí se skutečným dopadem udělá Sparrow ve flashbacku. (zdroj)

K dovršení toho všeho přijde nakonec nefalšovaný hollywoodský hepáč, který naneštěstí nedokáže nahlodat ani to, co se stane před ním a těsně po něm. Abyste se k němu ale vůbec dostali, budete muset přetrpět druhý nejdementnější scénář v sérii – dokonce i překombinovaná a místy k smrti nudná trojka si nedovolila plivat po divákovi jeden naprosto nepravděpodobný zvrat za druhým.

Kůži samozřejmě Salazarově pomstě zachraňuje skvělá (a hodně, hodně drahá) akce. Té můžu vytknout snad jen občasný nedostatek napětí, když se filmová scéna mění ve videohru trochu jako trilogie Hobit – ve všech ostatních případech jsou boje i útěky originální, zábavné a v jednom konkrétním případě dost možná i nejlepší v rámci celé série. Oku lahodí i další perfektní trikové záběry a práci si tvůrci dali i se zvukem, kdy v příslušně vybavených kinech za zády slyšíte praskání dřeva, šplouchání vody a další typické kulisy.

Příjemným překvapením jsou i noví herci. Javier Bardem dostal mnohem, mnohem méně prostoru, než by si jako arcipadouch zasloužil, ale stále předvádí slušný výkon. Brendon Thwaites jako Henry jenom opakuje svůj part obyčejného sympatického mladíka z Bohů Egypta a přestože nepředvede žádný výrazný výkon, rozhodně na scéně neruší. David „Faramir“ Wenham mohl svým britským důstojníkem zaujmout, jenže ve scénáři dostal jenom tři podmračené obličeje.

Orlanda Blooma i Keiru Knightleyovou uvidíte jen na moment. (zdroj)

Ze všeho nejlepším rozhodnutím však bylo obsazení Kayi Scodelariové do role Kariny. Zpočátku jsem jí vůbec nevěřil, protože v sérii Labyrint připomínala ještě mrtvější variantu Kristen Stewartové (pokud to tedy vůbec jde). Salazarova pomsta se za ni ale rozhodně nemusí stydět – ba naopak. Z větších herců zmíním ještě lepšího než tradičně výborného Geoffreyho Rushe a taky vydařené, sympatické cameo Paula McCartneyho.

I přesto mi ale nakonec nezbývá než konstatovat, že pátý díl repetitivním Pirátům trn z paty nevytrhne. Kouká se na něj sice přinejmenším dvakrát líp než na naprosto příšernou čtyřku, to je ale jen stěží důvod k oslavám. Pokud se těšíte na vizuálně ohromující oddechovou jednohubku, v kinech pořád ještě běží druzí Strážci Galaxie, jejichž scénář i humor je přinejmenším o ligu výš.

středa 17. května 2017

Nové Pompeje zaujmou, ale nesplní mnohé sliby

Článek byl původně vydán 17. 5. 2017 na dnes již zrušeném webzinu dagon.cz.

Cestování časem patří ve sci-fi k vůbec nejpopulárnějším motivům. Těžko se tomu divit, když nabízí autorům tolik nových vzrušujících zápletek, které přímo žadoní o zpracování. Svou troškou do mlýna přispěl i britský spisovatel Daniel Godfrey, který se navíc ve své knize Nové Pompeje soustředí i na paradoxy, které transport lidí časem působí. I přesto – či možná paradoxně právě proto – jeho dílo nakonec nenaplnilo svůj potenciál.

Obálka českého vydání knihy. (zdroj)

Čtyřiadvacátého srpna roku 79 našeho letopočtu došlo ke strašlivé erupci Vesuvu. Z nebes pršel sopečný materiál, kouř zastínil slunce a hněv vulkánu otřásal zemí. Vyděšení obyvatelé Pompejí se skryli ve svých domovech. I tam by je ale kataklyzma nakonec zahubilo. K smrti odsouzené Římany však v daleké budoucnosti zaměřili výzkumníci ze společnosti NovusPart a teleportovali je do repliky starověkého města, zbudované pro výzkumné účely.

O ničem z toho samozřejmě Nick Houghton nemá ani tušení. Do centra dění ho přitáhne až jeho kamarád Ronnie, fanoušek konspiračních teorií. Nick se kvůli němu tak trochu zaplete do pokusu o vraždu, načež je mu k jeho velkému překvapení nabídnuto místo historického poradce v již zmíněném NovusPartu.

Mladík nabídku po kratším váhání přijímá. Ještě předtím, než dorazí do znovuzrozeného starověkého města, napadnou ho ale první neodbytné otázky. Proč bohatá a vlivná společnost nahrazuje uznávaného profesora postgraduálním studentem, který ještě ani nezískal doktorát? Opravdu obyvatelé Pompejí neprokoukli frašku, kterou jim výzkumníci sehráli? A o co vlastně jde NovusPartu, který se navenek tváří, že podniká v energetice?

Čtenář je navíc v ještě horší situaci než hlavní hrdina, neboť musí řešit ještě další podstatný problém: co v knize k čertu dělají porůznu roztroušené kapitoly Kirsten Chapmanové, která se při koupeli ve vaně zničehonic změnila v jakéhosi ducha?

Originální obálka. (zdroj)

Příběh plyne vcelku svižně a vystačí si s hrstkou důležitých postav, takže se nemusíte bát, že byste se ve svých otázkách úplně ztratili. Rychlé tempo však zamrzí v poněkud uspěchaném, téměř odbytém závěru a rušivým se stává také časté umělé vyvolávání napětí utnutím kapitoly v nejzajímavějším okamžiku.

To ale kniha nezbytně potřebuje, neboť jinak by čtenáře nejspíš nedonutila, aby se o postavy strachoval. Jak Nick Houghton, tak Kirsten Chapmanová totiž patří mezi pasivní hrdiny, kteří jen zřídka činí volby a zpravidla se jen nechají zmítat proudem událostí. Autor se snaží emocionálně zasáhnout své čtenáře alespoň tím, že několikrát zvýrazní zranitelnost postav jejich nahotou, tato berlička nicméně příliš nefunguje.

Pasivita hrdinů přitom do značné míry nutně vyplývá ze samotného příběhu. Právě na to jsem narážel svým úvodním konstatováním, že si pod sebou Nové Pompeje samy podřezávají větev.

Naštěstí jde však v knize o víc než jen o postavy. Daniel Godfrey si před psaním očividně prostudoval celou řadu pramenů. Pokud jste tedy trosky skutečného římského města někdy navštívili či o nich máte základní přehled, vaše představivost vám při čtení vybuduje velmi autentickou kulisu pro Nickova takřka detektivní dobrodružství. Pravděpodobně se také dozvíte něco nového o starověkém světě, byť autor detailními popisy života v Pompejích z pochopitelného důvodu docela šetří – mnoho toho nevědí ani odborníci.

Knihu česky vydalo nakladatelství Omega a grafické úpravě obálky i formálnímu zpracování textu nemám co vytknout. Nesetkal jsem se ani s překlepy. Jisté pochybnosti mám nicméně ohledně kvality překladu, neboť Nové Pompeje často do omrzení opakují slova a nezřídka narazíte i na velmi kostrbatě formulované věty. Za konkrétní příklad poslouží třeba rány, které prší z dýk.

Pro pořádek musím ale jedním dechem dodat, že na vině může být nezřídka i sám autor. Zvlášť úvod knihy totiž působí dojmem, že jej netvořila úplně vypsaná ruka. Dozvíme se například mnoho informací, které nebudou mít na zbytek děje nejmenší vliv, jakkoli se zpočátku tváří důležitě.

Za zmínku však stojí, že autor otevřeně žádá své čtenáře o zpětnou vazbu a pro ty české má dokonce na svých webových stránkách vyhrazenou speciální sekci, kde se můžete o jeho díle dozvědět něco ve svém rodném jazyce. To nebývá mezi spisovateli vůbec obvyklé, zvlášť, když tam vedle oficiální anotace a pochvalných vyjádření zahraničních recenzentů a spisovatelů naleznete i názory českých čtenářů.

Jak už jste z této recenze nejspíš poznali, mé celkové dojmy z Nových Pompejí jsou značně rozpačité. Nudit se při čtení rozhodně nebudete, stejně tak ale knize chybí i nějaký skutečně výrazný moment. Potenciál ústřední premisy je nezměrný, jenomže zase značně nevyužitý. Na chytré čtivo pak zase Godfreyovu dílu chybí konzistentnost. I přesto se však odvážím tvrdit, že se Nové Pompeje spíše povedly a vlastně mě i docela zajímá, kam se příběh rozvine v pokračování.


sobota 6. května 2017

Strážci Galaxie 2: Lepší než posledně, ale pořád řemeslo

Článek byl původně vydán 6. 5. 2017 na dnes již zrušeném webzinu dagon.cz.

Patří k dobrým mravům, že se v marvelovském univerzu světy zachraňují alespoň dvakrát do roka. Před žravou temnotou ochránil vesmír ve svém dosud posledním snímku Thor, před ním skopal mimozemskou invazi do kuličky superhrdinský tým Avengers a někde v mezičase porazili ambiciózního Thranduila se zářícím kladivem i Strážci Galaxie. Ti se letos vracejí znovu, přebírajíce štafetu po Doctoru Strangovi.

Taková normální procházka útrobami kosmické lodi.

Nic moc dalšího vám k příběhu neprozradím. I ve stručném nástinu bych prozradil až moc, neboť scénář patří mezi ty vůbec nejpřímočařejší v dějinách Marvelu. O to víc zamrzí, kolik jsme se toho ještě před premiérou z promo materiálů dozvěděli o hlavním obsahu nových Strážců, totiž o vývoji vztahů mezi postavami.

Za ten si naopak zaslouží všichni zainteresovaní jenom chválu. Hrdinové snímku konečně opustili pohodlné archetypální škatulky a jejich vzájemné vztahy už nejsou pouze zběžně načrtnuté, ale mají skutečnou hloubku. Do popředí se krom obligátního protagonisty Star-Lorda dostává i Yandu, Rocket a – poněkud překvapivě – také Drax. Baby Groot slouží zpravidla jen jako comic relief charakter, což vlastně nevadí, protože si pro sebe beztoho ukradl už značnou pozornost v jedničce.

Rocket podle českých titulků prý vypadá jako tchoř. Věřil bych spíš té lišce z originálu.

Po tomto vratkém oslím můstku se přeneseme k humoru druhých Strážců Galaxie, který hraje možná kapku méně dominantní roli než v jedničce, ale filmu to kupodivu vůbec neškodí. Dočkáme se další odzbrojující upřímnosti, ustavičných parodií zažitých klišé a také alternativních zvířecích jmen, která v anglofonních zemích před pár měsíci bořila internet. Značnou část vtípků však spolehlivě zabíjí překlad a/nebo neobeznámenost domácího publika s fenoménem zpoza velké louže (Zune).

Co si naopak mohou užít všichni diváci stejně, jsou samozřejmě vizuály. Ty strčí do kapsy prakticky všechno, co dosud Marvel vypustil do světa, a i loňská Občasná válka vedle nového filmu působí jako vybledlý chudý příbuzný. Pokračuje se v sympatickém trendu jedničky, která bezostyšně plýtvala trikovou magií na všemožné nesmysly a strefovala se tak do vážnějších klasických sci-fi snímků.

Obrazové orgie ještě nabývají na intenzitě díky naprosto kýčovitým barvičkám, jichž je plný skoro celý vesmír. Skvělou práci odvedli i maskéři – potkáme totiž mnoho roztodivných nových druhů mimozemšťanů, například lidi se zlatou kůží, lidi s puntíkatou kůží nebo lidi s rudou vrásčitou kůží. Ti upomínají na staré dobré časy, kdy ještě všichni skřeti ve Středozemi nevznikali pomocí CGI.

Standardům Marvelu dostála i hudba, opět sloužící výhradně k dokreslení dění na plátně. Po většinu času si jí vůbec nevšimnete, což nepovažuji za úplně ideální stav. Na druhou stranu ani neruší a dokáže monumentální motiv Strážců Galaxie vtipně utnout ve chvíli, kdy to Mantis schytá do hlavy a naruší heroickou vizuální kompozici k boji připravené družinky.

Strážci Galaxie jsou připraveni na vše.

Pamatujete si ještě na ty časy, kdy potitulkové scény avizovaly příchod nových hrdinů, sršely vtipem nebo aspoň nabídly dalších pár okének Thanose hovícího si v křesle? Tak s těmi je konec. Nový snímek má totiž ne jeden, ne dva, ale rovnou pět podobných momentů ve svém závěru, a žádný z nich si nezaslouží vaši pozornost. Myslím to vážně. Rolování jmen členů štábu, mezi nimiž se čas od času objeví nápis I AM GROOT, je z nějakého důvodu mnohem zábavnější než všechny prostřihy zpět do filmového světa.

Za zhlédnutí stojí jeden jediný, ale nebojte se počkat si na něj až do vydání Strážců na DVD a Blu-ray. Jakmile se v kinosále rozsvítí světla, můžete mazat domů.

Abych skončil na pozitivní notě, zmíním ještě, že se scenáristé nebáli krapet přitvrdit a provést hrdinům pár nehezkých věcí a primárně zábavný film tak čas od času obsahuje až překvapivě temné momenty. Moc mu to sluší, protože konečně vypadá, že by se mohl odehrávat ve stejném světě jako zbylá produkce Marvelu, aniž by bezezbytku zaprodal svou duši.

Tak si to shrňme: druzí Strážci Galaxie jsou velice solidní řemeslo, jehož prvních dvacet minut patří mezi to nejlepší, čím nás vůbec komiksový žánr kdy obdařil. Generický příběh s klasicky nezajímavým záporákem na jedno použití vyvažuje práci s kladnými charaktery, zatímco humor spolu s digitálním pozlátkem zajistí, že se rozhodně nebudete nudit. Repetitivní nádech, který mi smrděl třeba v loňském Doctoru Strangovi, se povětšinou drží příjemně v pozadí a snímek tak ve výsledku o vlas překonává první díl.

Nic míň, ale taky nic víc. Nejlepším superhrdinským filmem posledních let zůstává, a ještě nadlouho také nejspíš zůstane, nedávný Logan. Zčásti i proto, že jsem se přeci jen ještě lépe než nad Strážci Galaxie nakonec bavil u jejich roztomile naivní „recenze“ na webu Reflexu.

Český cringemix