pátek 28. dubna 2017

Jak se vypořádat s omezeným připojením k internetu

Stalo se mi před pár týdny, že jsem potřeboval vyrazit asi na dva dny z domu, a přitom mít kvůli práci k dispozici připojení k internetu. Jedinou možností byl mobil, který ale nedisponoval moderním LTE, takže rychlost přístupu ani zdaleka nepřipomínala tu, na jakou jsou zvyklí běžní uživatelé. Musel jsem tedy přijít s nějakým trochu kreativním řešením.

1) Opera Turbo

Úplně nejdřív jsem si vzpomněl na svůj sekundární prohlížeč, totiž na Operu. Ta nabízí funkci Turbo, která zrychluje načítání webů, protože je do počítače posílá až v podobě přechroustané vlastními servery. Oproti v provizorních podmínkách bezmála nepoužitelnému Firefoxu, kterým se dostávám na internet obvykle, dosáhla Opera daleko lepších výsledků a stránku načetla asi v desíti až patnácti sekundách.

Logo Opery. (zdroj)

2) Vypnuté obrázky

Experimentoval jsem i tak, že jsem zakázal načítání veškerých obrázků. Problém byl v tom, že jsem tak nezřídka přišel i o relevantní obsah článků, protože možnost snadného přepínání on / off nebyla nikde k nalezení. Nakonec jsem si tedy vystačil s komprimovanými obrázky Opery Turbo a nepřišlo mi, že by se tím načítání webů kdovíjak zpomalilo.

3) Mobilní verze webů

Internet jsem si také přepnul do mobilní verze pomocí jednoduchého doplňku User-Agent Switcher. Z mnohaletých zkušeností s používáním čtečky elektronických knih totiž dobře vím, že se třeba zjednodušený vyhledávač Google načítá prakticky okamžitě, podobně jako třeba sociální síť Facebook. Tipl bych, že pravděpodobně proto, aby je mohli snadno použít i uživatelé z rozvojových zemí.

Mobilní verze Facebooku na desktopu v okně.

Ve výsledku tak Google reagoval prakticky okamžitě a Facebook byl náhle dokonce mnohem použitelnější než v klasické desktopové verzi, která uživateli neustále strká do ksichtu inzertní sdělení, hromadu nezajímavých příspěvků či rad k používání služeb a vlastně si už ani nedokážu představit, že bych ji používal bez rozšíření Fluff Buster Purity.

4) Načítání webů v předstihu

Poslední tip se už nevztahuje ani tak k softwarovému řešení, jako k úpravě způsobu práce. Relevantní stránky jsem si zkrátka nechal načítat na pozadí, jako se to svého času dělávalo třeba s YouTube videi. Když totiž musíte deset sekund čekat, než se dostanete ke článku a můžete přitom jen sledovat načítání, docela to frustruje. Pokud si přitom ale čtete web v jiné záložce, může vám to být úplně jedno.

Zjednodušené vyhledávání Google.

Nuže, tolik pro dnešek. Přiznávám se, že tohle není úplně typický anekronský článek, ale třeba někomu v podobné situaci pomůže (já si hledal všechny informace v angličtině). No a mí pravidelnější čtenáři alespoň ví, že jsem ještě nezemřel.

pondělí 17. dubna 2017

Sajrajt: Jak jsem čuměl na upírskou slátaninu

Kdysi jsem se zařekl, že se zaláskovaným upírům za každou cenu vyhnu. Chovám totiž k vražedným nemrtvým všeho druhu silný obdiv a velice nerad bych se o veškerý respekt ke krvesajům nechal připravit nějakou brakovou červenou knihovnou. Jenomže pak se objevil bratr s tím, že ten tvajlajt zas tak strašnej není, ať se na něj mrknu. Mrkl jsem se. Sajrajt sága opravdu není tak příšerná, jak jsem se obával. Je totiž ještě daleko horší.
Úvodní citát pochází z komentářů pod tímhle videem.
Už předem jsem velmi zhruba znal základní dějovou linii všech filmů, zejména díky čtveřici naprosto úžasných Upřímných trailerů (anglicky 1 2 3 4 / česky 1 2 4). Věděl jsem tudíž, že se příběh točí okolo holky, která se zabouchne do vampýra. Pak nějakou dobu váhá mezi ním a vlkodlakem bez trička, až se nakonec rozhodne vdát se za právě za o století starší chodící mrtvolu a zplodí děsivé CGI mimino, načež následuje bitva, která je ve skutečnosti jenom sen magická vize.

Přesně tohle jsem si po dokoukání říkal. Česky zde.

Ups, spoiler alert.

Během minulého týdne jsem se postupně na všech pět děsivě nudných snímků postupně podíval. Následují mé stručné dojmy z nich, značně neuspořádané a poměrně dost nerecenzní, což je vlastně dobře. Recenze se totiž píšou na filmy a Sajrajt po většinu času vůbec klasickým filmem není. Sestává se skoro výlučně z připitomělé expozice.

1) Stmívání ★1/5

Začíná se zostra. Úvodní snímek mě překvapil především hodně, hodně slabou hudbou, mizernými vizuálními efekty a takřka úplnou absencí zápletky. Celý je totiž o tom, jak se hlavní hrdinka Bella přestěhuje do příhraničního amerického městečka Vidličky poblíž kanadské hranice u východního pobřeží USA. V tomto zapadákově potkává týpka, který s ní nechce nic mít, a proto je ideálním kandidátem na romantického partnera.

Něco z lidové tvorby.

Bella se nenechává jeho odmítavým chováním odradit a záhy zjišťuje, že je její nabručený spolužák ve skutečnosti století starým upírem. Edward Cullen je ufňukaná krev pijící troska prodchnutá sebelítostí, což Belle z nějakého důvodu přijde strašně sexy. Dívka proto začne s vampýrem chodit a brzy poznává i zbytek jeho rodiny. Cullenovi samozřejmě – až na Edwarda – necucají lidi, ale zvířátka.

Sestřih všech scén série, v nichž na sebe hrdinové jenom tupě civí. Má půl hodiny.

Zbytek filmu se pak vůbec nic neděje až do chvíle, kdy si jdou nemrtví s Bellou zahrát baseball a při hře je vyruší trojice dalších upírů. Jde o nomády, kteří jen procházejí okolo. Když ale jeden z nich zjistí, že je Bella ve skutečnosti člověk, dostane chuť vysosat jí veškerou krev ze žil a nezastaví se před ničím, aby tohoto cíle dosáhl, jak scénář dementně vysvětluje až ve chvíli, kdy už pronásledování hlavní hrdinky probíhá.

Jsem to ale šikula, no ne?

Nakonec ale hodní upíři zlého upíra roztrhají na kusy a spálí, čímž příběh šťastně končí. Zápletka s ohrožením Belly zabírá sotva poslední čtvrthodinku.

Krom téhle neuvěřitelné autorské lenosti film sráží ještě absolutně nevěrohodný vztah obou hlavních postav, který je založený hlavně na tom, že má Edward Cullen jako nesmrtelný upír příliš mnoho volného času. V noci sleduje Bellu, jak spí a stalkuje ji i během dne. Stěžuje si na své superschopnosti a vadí mu, že se třpytí na sluníčku.

2) Nový měsíc ★1,5/5

Hned na začátku dalšího dílu navíc svoji novou holku odkopne. Ještě předtím se ale stihneme dozvědět, že dřív trpěl sebevražednými sklony a nechce Belle vysát duši. Demence je korunována scénou, ve které hodní upíři Cullenovi skoro ztratí sebekontrolu, když se hrdinka řízne do prstu o papír a vyteče jí trocha krve. Přitom se celá rodina běžně stýká s ostatními obyvateli Vidliček a někteří její členové dokonce navštěvují místní školu, kde potkávají každý den své spolužačky, z nichž čas od času tak jaksi… teče krev.

To je mi ale literatůra... (zdroj)

Nechci zabíhat do detailů, ale reálie týkající se vampýrů jsou celkově dost často nekonzistentní s pravidly světa Stmívání, podobně jako v právě popsaném případě.

Belle navíc po zběsilém googlení v předchozím díle konečně došlo, že je její druhý nejlepší kamarád Jacob vlkodlak. Protože se na ni Edward vykašlal, začne proto tak trochu chodit právě s Jacobem, ale čas od času se jí v nebezpečných situacích ukáže upírovo zjevení a nesouhlasně na ni civí. Bella proto dělá všechno proto, aby se občas dostala do problémů a mohla se na poloprůhledného expřítele zase podívat.

Ano, je to přesně tak dementní, jak to zní.

Krátce se ukáže i nebezpečná upírka, holka zlého krvesaje z předchozího filmu. Hlavní zápletka ale spočívá v tom, že pitomec Edward rozdrtí po špatné zprávě mobil, místo toho, aby ukončil hovor jako normální člověk a vydá se spáchat sebevraždu (modrá velryba?). Přesto se Nový měsíc sleduje o něco líp než Stmívání, hlavně kvůli povedenější hudbě a směšnému hysterčení Belly, která se v osmnácti cítí stará.

3) Zatmění ★ 2/5

Nejlepší díl série, s docela solidním náskokem. I přesto, že se řeší hlavně milostný trojúhelník holky, upíra a čokla, který nedává nejmenší smysl, protože Bella Jacobovi už na konci minulého dílu řekla, že si vždycky vybere Edwarda. Zatmění má ale ještě druhou linku, ve níž zlá nebezpečná vampýrka, kterou si s trochou štěstí matně pamatujete z předchozích filmů, skládá armádu nově zrozených krvesajů, aby se pomstila.

Výrazové bohatství hlavní hrdinky. (zdroj)

 Její nemrtví jsou údajně silnější než ti klasičtí, ale Cullenovi si je s pomocí vlkodlaků podají levou zadní. Akční scény jsou dost krátké a bez napětí, ale dá se na ně koukat a hudba Howarda Shora se taky dobře poslouchá. Bella si navíc o Jacobovu tvář zraní zápěstí, když mu dává facku, což je asi nejpřekvapivější a nejzábavnější scéna celého filmu. Člověk, který Sajrajt dosleduje až takhle daleko, se ale chytá jakéhokoli stébla naděje.

Tím, které celý snímek nakonec zachraňuje, je neuvěřitelně komická hádka mezi Jacobem a Edwardem o to, kdo je teplejší. Český dvojsmysl tu výjimečně překonává ten originální a poměrně hezky shrnuje celou ságu v několika větách.

Jo, na konci zabijou tu zlou upírku.

4) Rozbřesk – první část ★0,5/5

Abych se ale moc neradoval, první část Rozbřesku je jednoznačně nejhorším filmem celého Sajrajtu, a to s velkým náskokem. Půl hvězdičky si zaslouží jenom za scénu, kdy anorektickou Bellu zevnitř vyžírá její vlastní mimino. Jinak má snímek ten nejdementnější scénář, když začíná třičtvrtěhodinovou ukecanou svatbou, pokračuje líbánkami kdesi u pobřeží Brazílie, během nichž Bella otěhotní, vrátí se zpátky do Vidliček a tam se chystá na porod.

Tolik povyku kvůli tomu, že se Bella nemůže rozhodnout mezi zoofilií a nekrofilií... (zdroj)

Její dřívější kámoši vlkodlaci se bojí mimina, o kterém nic neví a rozhodnou se ho proto zabít, ještě, než přijde na svět. Jo, čtete správně.

Bella při porodu umírá, takže ji Edward zachrání tím, že z ní udělá upírku. Jupí…

5) Rozbřesk – druhá část ★1,5/5

Druhý díl posledního dílu pokračuje ve stejně dementním duchu. Novomanželé dostanou od Cullenových domek ve Vidličkách, kde mají bydlet a hned v další scéně se dozvídáme, že se budou všichni stěhovat. Italská upíří rodina Volturiových pak na základě pouhého podezření vyrazí zabít Bellino mimino, které zatím vyrostlo ve zhruba desetiletou holku. Během několika měsíců. To už bolí fyzicky.

Tohle překlad nepotřebuje. (zdroj)

Navíc se trpce ukazuje, že za příšerný děj nemůže scénář, ale zkrátka mizerně napsaná předloha, která buduje příběh pomocí těch nejjednodušších laciných triků v historii literatury.

Jeden z nich, deus ex machina, Rozbřesk používá v závěru, kdy se Volturi z nijakého důvodu rozhodnou zamordovat mimino (které se mimochodem jmenuje Renesmee, WTF) a situaci zachrání z lesa se vynořivší polonahý indián, který předtím neměl v ději nejmenší roli. Bojovat se zlými upíry nakonec není třeba, protože jim stačí skrze vizi budoucnosti ukázat, že by dostali na prdel.

Alternativní konce jsou občas zkrátka lepší. (zdroj)

Debilní Sajrajt tak vrcholí snad vůbec nejdebilnějším momentem, kdy jeho finální, nejnapínavější akt vůbec nic neznamená. Pro jistotu jsem kontroloval, jak se s ním vypořádala předloha, která je dokonce ještě trapnější. Z odpadní jímky, kam film (a koneckonců i celá série) právoplatně patří, nakonec druhý Rozbřesk zachraňuje jen zakousnutí horské kočky a trhání hlav v závěru.

I když bych daleko raději viděl, jak urvou makovici Edwardovi s Bellou.

Nebo mě, když na to přijde.

Byl by to milosrdnější osud než se na Sajrajt muset dívat podruhé.

středa 5. dubna 2017

Oneiros kráčí přes mrtvoly bezesnou nocí

Článek byl původně vydán 5. 4. 2017 na dnes již zrušeném webzinu dagon.cz.

Německého spisovatele Markuse Heize proslavila především dark fantasy série Trpaslíci a paralelně se odehrávající Legendy alfů. Autor ale přičichl i k žánrově blízkému horroru, poprvé v roce 2008 v knize Ritus. Všechny tyto zkušenosti pak zužitkoval o čtyři roky později, když u našich severozápadních sousedů poprvé vyšel Oneiros. Ten se nyní zásluhou nakladatelství Fantom Print dostává i k našim knihkupcům.

Sluneční paprsky se vkrádají do nitra luxusního Airbusu společnosti Air France, který se chystá k přistání na pařížském letišti. Unavený muž, který celou noc nezamhouřil oka, si objednává extrémně silné kafe. Temperamentního Itala zase znervózňuje muž z Předního východu, který s sebou nosí podezřelou lahev. Nakonec to nevydrží, zavře se na záchodě a obří letadlo těsně nad přistávací dráhou zakolísá, zřítí se a jako smrtící kladivo dopadne na zem. Téměř všichni cestující ale zemřou ještě ve vzduchu.

Konstantin Korff vlastní pohřební ústav Ars Moriendi v Lipsku a patří mezi nejlepší thanatology na světě. I těm nejhůře poškozeným mrtvolám dokáže na prchavý moment navrátit zdání života, aby se s nimi mohli pozůstalí naposledy důstojně rozloučit. Jeho služby si tedy přirozeně vyžádá prominentní francouzský markýz, jehož dcera zahynula během katastrofy. Korff se proto vydává na cestu, nevěda, že na něj v cílové destinaci čekají démoni jeho minulosti.

Česká obálka knihy. (zdroj)

Kristin von Windauová vede institut Život v běloruském Minsku, kde se na několika zvláštních pacientech provádí pokusy, za jaké by se nestyděli ani nacističtí lékaři ve vyhlazovacích táborech. Baronesu totiž tlačí čas – musí se spoléhat na váhavou podporu svého exmanžela, tenčí se jí lidské i finanční zdroje, především však její mozek pomalu konzumuje zhoubná chronická insomnie, totiž neschopnost usnout.

Obsah předešlých tří odstavců shrnuje zhruba všechno, co byste o knize měli před přečtením vědět, pokud si chcete náležitě vychutnat všechna překvapivá odhalení. Mnohé recenze dostupné na internetu obsahují nezřídka vcelku zásadní spoilery. Originální způsob, kterým Heitz propojuje motivy spánku, zoufalství a smrti je totiž bezesporu hlavní devizou Oneira, ve kterém se autor vůbec poprvé obešel bez klasických fantasy propriet.

Kniha by se dala charakterizovat spíše jako temný thriller s prvky nadpřirozena, velmi bych se ji však zdráhal nazvat horrorem i přes silnou morbidní stylizaci. Psaná je čtivým, úsporným Heitzovým slohem, který se příliš nezdržuje s popisy a nenimrá se nadměrně v myšlenkových pochodech hrdinů. Místo toho akcentuje dialogy a akční scény.

Aby autor docílil větší realističnosti, neváhal při sepisování knihy konzultovat odborníky, ať už na thanatologii, nebo třeba na neurochirurgii. Příslušné pasáže proto přinejmenším před pohledem laika obstojí a snaha ilustrovat mytologii příběhu prostřednictvím pohádek funguje až překvapivě dobře. O to víc zamrzí, že spisovatel nevěnoval dostatek pozornosti i ostatním oborům, například informačním technologiím, o nichž má zjevně jen spíše povrchní představu.

Originální přebal. (zdroj)

Oneiros by si vůbec zasloužil ještě několikeré pročtení spolehlivými betačtenáři. Heitz čas od času divoce ohne zákony logiky, jen aby na stránky procpal další bombastický moment nebo překvapivý zvrat. Schopnosti postav jsou v několika případech představovány takřka formou deus ex machina, jindy se změní zrovna ve chvíli, kdy se to hodí k vyvolání napětí. Jinak pečlivě budované pozadí příběhu tím bolestně trpí.

Čtenářův dojem naštěstí dost vylepší závěrečný akt a krátké dodatky, v nichž autor připomíná, proč si ho jeho fanoušci tak oblíbili. Zakončení ústřední dějové linky je parádní. Ta vedlejší oproti tomu působí ve finále trochu samoúčelně, málem jakoby do knihy ani nepatřila. Dává však Heitzovi prostor pro mimořádně nenásilné pokračování a během pomalejších prvních kapitol se stará o většinu napětí, takže jí to snad odpustíte.

Výraznější výtku tak mám nakonec snad jen k roli postav ve vyprávění. Autor nám opakovaně představuje nové charaktery, které ale velice často příběhem jen krátce proplují, abychom o nich už nikdy víc neslyšeli. Během čtení na vás takové pasáže působí jako příslib budoucího znovuobnovení dané postavy v příběhu, kde bude mít jistě nějakou důležitou roli. Kapitoly ubíhají a nic se neděje – Oneiros obsahuje přinejmenším půltucet pokažených Čechovových pušek, nadbytečných osob, které by vůbec neuškodilo úplně vyškrtnout.

Přesto musím knize nakonec připočítat ještě jeden bod k dobru, a to za úpravu elektronické verze. Při čtení Triumfu trpaslíků jsem se setkal se směšně drobnými iniciálami a dost tristními překlepy typu Země za horama, na stránkách Oneira mě oproti tomu vůbec nic nerušilo. Naopak mě potěšily třeba pečlivě dohledané citace z českých překladů děl Oscara Wilda a vůbec cit pro detail.

Temný thriller s prvky fantastiky z pera Markuse Heitze uspokojí snad skoro každého autorova fanouška, ale nejspíše i čtenáře, který s tímto spisovatelem dosud neměl tu čest. Oneiros je totiž kvalitní, potenciálně dokonce vynikající titul, který naneštěstí nedostatečná revize srazila do škatulky lepšího průměru.

úterý 4. dubna 2017

Jedna veselá úvaha o silničním provozu

Někteří z vás možná vědí, že jsem kdysi dělal (a nedodělal) autoškolu. Zbraní hromadného ničení jsem se tehdy nestal proto, že jsem nezvládl závěrečné jízdy, zatímco test jsem měl na nějakých 98 %, ještě mi někde v šupleti leží prošlý certifikát. Na zkoušky jsem se přitom učil jen asi zhruba dvě hodiny večer před dnem D. O to víc mě překvapilo, že s nimi měli někteří mí známí docela velké problémy.

Přitom šlo o lidi, kteří rozhodně nejsou hloupí. Mohl bych u nich samozřejmě předpokládat nedostatečnou přípravu, ale mých sto dvacet minut taky nepůsobí kdovíjak reprezentativně. Nehledě na to, že se během tak krátké doby nedá naučit několik stovek otázek zpaměti – nebo přinejmenším já to nedokážu. Jak tedy vysvětlit, že jsem tehdy uspěl bez nejmenších potíží, zatímco jiným přidělaly testy vrásky na čele?

Myslím, že stávající podoba zkoušení zkrátka nahrává určitému typu lidí. Totiž těm, kteří jako já věnují velké množství svého času čtení a psaní. Domnívám se, že mnoho žáků autoškoly uspěje nikoli díky dostatečným znalostem pravidel silničního provozu, ale zkrátka proto, že pochopili slohová specifika právních norem.

Rada č. 1: Delší odpověd bývá často správná. Právní normy nepoužívají vágní slova typu zpravidla.

Rada č. 2: V testech odpovídáte jako ideální řidič a ne jako vaše skutečné já.
Rada č. 3: Otázka ze zdravovědy je v testu jen jedna, za jediný bod a občas bývá pitomá jako tahle.
Rada č. 4: Podle zákona silnice neexistují, to diskvalifikuje třetí otázku. A ta první je podezřele málo specifická.

Nevím, kdo vytváří odpovědi k testovým otázkám, ale právník to rozhodně nebude. A pokud ano, nejspíš si příliš váží své práce a nikdy by nebyl ochoten napsat mizerný zákon. Zatímco se totiž správné odpovědi prozrazovaly pedantskou formulací a výraznou délkou, ty ostatní k testovanému promlouvaly, jak jim zobák narost.

Možná si říkáte, že celý problém moc dramatizuji, ale jak už jste koneckonců mohli ze screenshotů výše poznat, zkusil jsem si po bezmála třech letech, kdy jsem příslušné zákony koutkem oka nezahlédl, udělat cvičně testy. A hádejte, jak jsem dopadl.


A myslíte, že mi to fakt trvalo těch 20 minut a všechno jsem si mezitím googlil? Tak hádejte znova.


Skoro dvanáct a půl minuty jsem psal první odstavce tohoto článku, zatímco mi v prohlížeči test běžel na pozadí.

Zkuste na to nemyslet, až se budete zítra při cestě do zaměstnání nebo školy účastnit silničního provozu. Teda pardon, provozu na pozemních komunikacích.