středa 8. března 2017

Nebudujme přecitlivělou společnost

Nedávno jsem se doma v diskuzi o současném světě střetl se zajímavým argumentem: politická korektnost se šíří, protože je velice pohodlná. Pokud smažeme všechny rozdíly, ať už národnostní, světonázorové, náboženské či pohlavní, bude ve společnosti klid a stabilita – nebo alespoň tak nějak si to prý architekti moderního pseudoliberálního zřízení představují.

Je to docela intuitivní názor a jistě je na něm něco pravdy, kořen problému ale sám vidím někde trochu jinde. Totiž v mesiášském komplexu, v onom páchání dobra za každou cenu, které nakonec paradoxně přináší v lepším případě jen znechucení, v tom horším pak utrpení. Vzhledem k tomu, že v současné době (naštěstí) končí nechvalně proslulá vládní organizace HateFree, která se spasitelství věnovala profesionálně, dostáváme unikátní příležitost prozkoumat mentalitu samozvaných zachránců lidstva podrobněji.

Nicholas Lloyd viděl shitstorm politické korektnosti přicházet už v roce 2009. (anglicky)

Jeden z mých gymnaziálních učitelů, na kterého často vzpomínám, nám dal kdysi v hodině možná nejužitečnější radu do života, kterou jsem kdy dostal. Neškoďte záměrně druhým. Vysvětlil, že nám nechce radit, abychom druhým za každou cenu pomáhali. Všichni koneckonců dobře víme, že cesta do pekel je dobrými úmysly dlážděna. Neškoďte.

Osobně se domnívám, že mesiáše často produkuje neinformovanost, popřípadě naprostá ztráta kontaktu s realitou. Jak jinak, než jako velice vážný případ paranoie si vysvětlit třeba cenzurní snahy společnosti VidAngels, která umravňuje hollywoodské blockbustery do podoby, ve které si je bude moci „užít“ i mimořádně prudentní jedinec. Uvědomujete si, že tihle magoři vyčistili Deadpoola od vulgarit a nahoty? Zajímalo by mě, jestli jim zbylo aspoň deset minut stopáže.

Jo, závěrečné titulky. (zdroj)

Jiní pachatelé dobra, tentokráte z nechvalně proslulého serveru Duše a hvězdy naprosto suverénně ve 21. století tvrdí, že jsou odhalená ženská ramena lascivní a ergo nepřípustná. Jaký šok způsobí jejich několika vrstvami obaleným ratolestem kontakt s reálným světem, si stěží dovedu představit. Někdo by takový pohled nazval středověkým, já jsem opatrnější: lidé minulosti měli totiž k sexualitě zpravidla daleko zdravější vztah, než jejich současní pohrobkové.

Podobných příkladů bych mohl najít nepřeberně a také na ně čas od času poukazuji ve svých ostatních článcích. Vyjádřím se ale krátce už jen k jedné skupině spasitelů – či v tomto případě spíše spasitelek – světa, totiž k feministkám třetí vlny, které zvlášť v posledních letech vystrkují růžky, kam se jen člověk podívá.

Pro pořádek nejdřív uvedu, že nejsem ani náhodou z těch, kteří by chtěli ženám jakýmkoli způsobem upírat jejich práva. Velice si vážím toho, co dokázaly předešlé generace feministek – třeba získání volebního práva, které má v „civilizovaném“ světě polovina lidstva teprve okolo století. Tehdejší bojovnice odstraňovaly skutečné problémy společnosti, zatímco jejich údajné nástupkyně vedou válku převážně proti větrným mlýnům.

Skutečný problém, hodný zájmu všech feministek a feministů na světě. (zdroj)

Zatrnulo mi, když jsem relativně nedávno četl dlouhý, většinu času nudný a nezajímavý rozhovor s doktorandkou sociologie Vandou Černohorskou. Posupně jsem se šklebil, když jsem se dozvěděl, že je světoznámá přebornice v planém blábolení Judith Butlerová stále ještě pro někoho autoritou (už jen její centrální blábol o genderu jako sociálním konstruktu je naprosto neudržitelný).

Rozhovor se však brzy stočil k tématu sexuálního násilí v univerzitním prostředí, či spíše toho, jak si feministky tento fenomén představují. Podle všeho žijeme ve strašlivé rape culture a násilnická mentalita je hluboce prorostlá celou naší civilizací. S nějakou formou sexuálního násilí se prý setkala čtvrtina všech žen – jak vágně asi musela být škatulka nadefinována, aby do ní spadlo takové množství lidí?
Proč jsou kecy o rape culture ve skutečnosti ohavnou apologetikou znásilnění vysvětlil pěkně třeba Lukáš Balabán ve svém anglicky namluveném videu.
V textu se brzy počala objevovat zlověstně vypadající slovíčka a slovní spojení jako patriarchát, genderové stereotypy, digitální aktivismus (fungovalo tohle alespoň někdy někde?) a tak všelijak podobně. Dostal jsem ale aspoň odpověď na svou otázku z konce předchozího odstavce, když jsem zjistil, že se jako sexuální nátlak počítají i opakované návrhy na intimní schůzky.

Prosím pěkně? Kolikrát se takový návrh musí asi opakovat, než přestane být trapný a stane se ohrožením? A co všechno spadá pod degradující komentáře sexuálního charakteru?

Video vřele doporučuji.

Není divu, že se tento přiblblý pseudofeminismus třetí vlny začíná lidem zajídat – rektor Univerzity Karlovy po incidentu s transparentem zakázal tamní Feministické společnosti zaštiťovat se jménem vysoké školy. Ze Západu se k nám ale blíží další ideologické odpornosti typu mnohohlavé hydry již zmíněné politické korektnosti a proponenti práv zvířat fňukají nad plastovými kožešinami figurek z Warhammeru (viz můj článek pro webzin Dagon).

Situace se zkrátka vůbec nelepší. Nedávno rozčeřil vody známý hradní klaun a virózou stižený srandista Miloš Zeman, když ve svém tradičně připitomělém bonmotu navrhl přeříznutí enviromentálních aktivistek. Místo toho, aby jej veřejnost odměnila trapným tichem a přihodila nejnovější výrok na vysokou hromadu buranských nesmyslů, které náš prezident během svých let v úřadě stihl vypustit z úst, vrhl se na něj filosof Mirek Vodrážka se sáhodlouhým a zhola zbytečným otevřeným dopisem.

INZERCE Z prezidenta republiky si dělám srandu i ve svém nejnovějším videu.

Tam, kde křesťanští tradicionalisté odmítají jakoukoli diskuzi s poukazem na neměnný charakter slova božího, vytahují moderní proroci hypertolerance nálepky sexismu, rasismu, šovinismu a misogynie. Jedni druhým ale nemají co vyčítat – oba tábory staví na magickém myšlení, pověrčivosti, pseudovědě a rádoby duchaplném nesrozumitelném blábolení, které se komplikovanými výrazy snaží navodit zdání erudice.

Feministické třeštění okolo poodhalených ňader Emmy Watsonové zavání stupiditou úplně stejně jako ruské omezení přístupnosti nového filmu od Disneyho proto, že se v něm nachází postava gaye. Snaha spasit každého, ideálně proti jeho vůli, je zkrátka pro oba tábory symptomatická. Watsonová, která v Krásce a zvířeti hraje shodou okolností jednu z titulních rolí, se koneckonců už nechala slyšet:
„Čím více jsem začala vystupovat a mluvit o feminismu, tím více jsem si začala uvědomovat, že pro boj za ženská práva se často stává synonymem nenávist vůči mužům. Chci připomenout, že definicí feminismu je víra v rovnost práv a možností žen i mužů.“
Že vy jste čekali tu poodhalenou fotku, má drahá sexistická prasátečka?
Nic takového! Anekron je slušný plátek. (zdroj)

Osobně jsem přesvědčen, že se jak zastánci „tradičních hodnot“, tak příznivci politicky korektní budoucnosti uchylují k umělému vytváření podobných skandálů zkrátka proto, že chtějí zastrašit případné oponenty a imunizovat se tak vůči kritice. V obou případech přitom ale vytvářejí přecitlivělou společnost, ve které se každý může urazit kvůli čemukoliv, co ho zrovna napadne. Teologie i gender studies nabízejí dostatek příležitostí k žabomyším válkám.

Naštěstí si veřejnost, přinejmenším ta česká, zatím velmi dobře uvědomuje, že o svět ufňukaných demagogů zrovna dvakrát nestojí. Doufejme, že to tak i zůstane. 

Žádné komentáře:

Okomentovat