sobota 4. února 2017

Vikingové: Všechno je marnost – aspoň do půlky série

K Vikingům jsem se dostal poprvé v období krátce před maturitou. Během svaťáku jsem zhlédl skoro všechny tehdy dostupné epizody a seriálu jsem zůstal věrný i během jeho následujících sezón. Ta třetí mě nicméně docela rozladila – dělo se toho méně, než by mi bylo po chuti a dříve tak atraktivní objevitelský prvek vyšuměl do ztracena. I vzhledem k lákavým trailerům jsem proto doufal, že čtvrtá řada spraví Vikingům reputaci.


Karty rozkládá skvěle. Císař Franské říše naverboval Ragnarova bratra Rolla, který zase jednou zrazuje své rodné. Dorůstá nová generace a rve se o své místo na slunci. Naši staří známí navíc dosud mnohdy nepřekonali vzájemné vleklé rozepře a rivalita mezi Lagerthou a Aslaug nebo mezi Haraldem a Ragnarem se stále občas připomíná. Především se ale blíží válka, protože se seveřané při loňském výletu do Paříže řádně napakovali a s jídlem jenom roste chuť.

První půlka série se zaobírá zejména konfliktem dvou bratrů Lothbrokových a vcelku překvapivě většinu času nudí. Tajuplná drogová dealerka z daleké Číny provádí na Ragnarovi své východní mastičkářství, ikoničtí hrdinové seriálu buď dlouze vykecávají, nebo vraždí naprosto anonymní komparzisty v nezajímavých akčních scénách, zatímco Bjorn kdesi v divočině předvádí vlastní dramatizaci oscarového Revenanta.

S mikrosekerkou na medvěda. Proč ne? (zdroj)

Mid-season finále okolo desátého dílu pak působí zatím snad nejlaciněji v celé historii seriálu, ošklivě si pohrává s diváckými očekáváními a v posledních několika minutách se snaží nalákat aspoň poněkud drastickým skokem v čase, který tím ale hodně, hodně ztrácí na působivosti. Asi jste už uhodli, že pro mě první půlka nové vikinské série představuje jednoznačné dno – o to víc jsem pak byl překvapený v posledních několika týdnech, kdy se objevily zbylé epizody.

Vikingové jsou totiž zpátky. Jejich triumfální comeback začal sice poněkud rozpačitě, rychle ale opět získal veškerou moji pozornost. Přibylo několik skvělých nových tváří, ty okoukané zase leckdy mile překvapily, dočkali jsme se nejednoho ikonického dialogu a konečně taky zapamatovatelného soundtracku.

Brány Valhally jsou zavřené. (zdroj)

Ještě nadšenější jsem však byl z návratu tajuplných pohanských rituálů a vůbec vší té severské mytologie, jejíž šťavnaté pozadí leželo už dlouho naprosto nevyužito. I když se nekonají mrazivě hypnotické okamžiky typu návštěvy v Uppsale v první sérii či Krvavého orla v té druhé, vrací se přeci jen mnoho z atmosféry, která zmizela hlavně po smrti Athelstana. Dočkali jsme se také opět několika drastičtějších scén, které k Vikingům neodmyslitelně patří.

Nebýt koňské dávky vaty v prvních třech dílech, poněkud odbytých bitev a několika poněkud samoúčelných momentů ve scénáři, mohla druhá půlka čtvrté řadu naopak znamenat prozatímní vrchol seriálu. Takhle zůstává jen velmi solidním, prudce návykovým a do budoucna mnohoslibným příspěvkem, na který ještě dlouho nezapomenu a který poráží třeba loňské pokračování Hry o trůny o několik koňských délek.

Víc vám toho naneštěstí prozradit nemůžu, protože bych se nutně nevyhnul spoilerům. Vikingové zkrátka bezpochyby stojí za váš čas a i po letech mají pořád co nabídnout.

PS: Hvězdičky v hlavičce udílím za kompletní sérii. První půlka byla totiž tak na hodně slabé tři a druhá na lepší čtyři.

Žádné komentáře:

Okomentovat