pondělí 20. února 2017

Válka o Sedm satrapií se odráží v Krvavém zrcadle

Článek byl původně vydán 20. 2. 2017 na dnes již zrušeném webzinu dagon.cz.

Světlonoš měl být původně trilogií. Pak si ale jeho autor Brent Weeks uvědomil, že rozehrál příběh větší, než měl původně v plánu. Rozhodl se jej proto uzavřít až čtvrtým svazkem, který vyšel v originále loni na podzim. I tento pokus však selhal a na stránkách knihy The Blood Mirror (doslova Krvavé zrcadlo) se napínavý příběh rodu Guilů přeci jen ještě neuzavře. Vzhledem k jeho kvalitám to ale Weeksovi rozhodně nevyčítám.

České vydání v současné době připravuje Fantom Print. (zdroj)

Závěrečné stránky Oka temnoty zanechaly koneckonců v autorových rukou mimořádně silné karty. Kip si konečně uvědomil svou lásku k Teie, jen aby vzápětí vstoupil do sňatku z rozumu s ruthgarskou šlechtičnou Tisis Malargos.  Samotná Adrasteia pak zůstala v Chromerii, kde dál hraje roli dvojitého agenta v Řádu zlomeného oka. Arcimág Gavin Guile vězí v pevném vězení, které sám postavil, zatímco jeho manželka Karris vládne jako nová Bílá.

Má přitom starostí až nad hlavu. Barevný princ si nově říká Bílý král a z cesty smetl už tři ze Sedmi satrapií. Aby si s ním navíc Karris mohla poradit, musí spolupracovat se svým intrikánským tchánem Androssem, jedním z nejnebezpečnějších mužů na světě. Válka navíc způsobuje nerovnováhu jednotlivých barev, takže se proti obyvatelům říše pomalu obrací i samotné síly přírody.

Příběh povětšinou sleduje dění přímo z politického centra, z Chromerie. S očima Karris, Teii a Gavina se přitom střídají úhly pohledu vladařky, vražedkyně a vězně. Rychlému plynutí děje Weeks napomáhá svými obvyklými metodami, mezi které patří kupříkladu neustálé využívání cliffhangerů na koncích kapitol, ale i citlivá práce s prokreslenými charaktery a skvěle napsané dialogy.

Nejakčnější a vůbec značně specifická je potom linka Kipa a jeho přátel. Hrdina totiž jako jediný z ústřední čtveřice nepokračuje ve svých aktivitách z minulých knih, ale pokouší se sestavit partyzánské oddíly, s nimiž povede proti Bílému králi guerillovou válku. Přitom musí řešit nečekaný problém, totiž že se nemůže vyspat se svou novou manželkou. To vadí oběma zúčastněným nejen ze zcela zjevných důvodů, ale i vzhledem k právním konsekvencím: nebude-li sňatek prokazatelně zkonzumován, pozbyde platnosti.

Oproti předchozím knihám z Krvavého zrcadla skoro úplně mizí Liv Danavis. Dočkáte se od ní pouze několika nemastných neslaných kapitol, jednoznačně na vrub Weeksova rozhodnutí sérii natáhnout. Spisovatel si však pověst napravuje humorem, kterého mají mnohé postavy i přes zjevnou vážnost své situace na rozdávání. Vojáci dělají košilaté vtípky, vzdělaní barvomágové se uchylují spíše k obmyslným narážkám či sarkasmu.

Čtenáře čeká také řada leckdy naprosto zásadních zvratů, které vrhnou nové světlo na mnohé předcházející události – Gavin má samozřejmě ve skříni stále kostlivců na rozdávání. Autor nicméně této skutečnosti vysloveně nadužívá, neboť na vědomostech, které hrdina kdysi měl a nyní je už nemá, staví důležité zápletky.

Krvavé zrcadlo také pohříchu postrádá řádné vyvrcholení v samotném závěru, jehož jsme se dočkali ve všech předchozích svazcích. Ne, že by kniha nedokázala navnadit na (snad už) závěrečný díl – zkrátka jí jen bolestně chybí nějaká tečka, moment, který by se čtenáři vryl hluboko do paměti. Co na tom, že hrdinové rozkryjí stíny minulosti, když za již proběhlými událostmi ty přítomné zajímavostí i napětím zaostávají?

Nenechte se ale mýlit: Krvavé zrcadlo kvalitativně výrazně převyšuje předcházející Oko temnoty, stylistická zručnost Brenta Weekse zajistí, že se nebudete ani chvilku nudit a některé z příběhových zvratů vás přinutí lapat po dechu. Ve svém hlavním úkolu, totiž umetání cestičky pro velkolepé finále, kniha rozhodně neselhává. Škoda jenom, že krom naprosto perfektních dialogů Karris a Androsse nenabídne další přidanou hodnotu, která by precizní řemeslo proměnila v jedinečné umělecké dílo.

Žádné komentáře:

Okomentovat