neděle 12. února 2017

Problém s příběhy

Náročnou, leč fascinující knihu filosofa Alexe Rosenberga The Atheist’s Guide to Reality budu zpracovávat ještě hodně dlouho. Hned na začátku svého díla autor představuje jedno ze svých vůbec nejzásadnějších východisek, které později dále rozvíjí. Vysvětluje, proč jsou vědecké odpovědi na otázky obecně lidmi přijímány hůře, než kupříkladu ty náboženské – naše mozky jsou zkrátka přizpůsobeny hledání smyslu i tam, kde žádný být nemusí.
The big obstacle to accepting science’s answers to life’s relentless questions is deep, subtle, insidious, purely psychological, and probably hardwired into our genes. (...) The problem doesn’t even look like a problem. It has to do with the way we – educated or uneducated, atheist or theist, agnostic, deist, scientist – in fact, all human beings—like our information to be “packaged.”
We are suckers for a good story – a description of events in the form of a plot with characters driven by motives. If information doesn’t come in story form, we have trouble understanding it, remembering it, and believing it. Unfortunately for real science (and for science writers!), its real explanations never come in the form of stories.
Alex Rosenberg: Atheist's Guide to Reality

Takhle navečer už se mi příliš nechce dva odstavce dlouze překládat, proto je jen stručně parafrázuji. Jádro problému spočívá v tom, že jako lidské bytosti velmi dobře přijímáme nové informace v podobě příběhů – přímo prahneme po zápletkách a postavách hnaných nejrůznějšími motivy. Bohatě nám v minulosti stačily k přežití a rozmnožování, takže se s námi svezly po evoluční skluzavce.

Obálka Průvodce. (zdroj)
Potíž tkví v tom, že skutečnou vědu nemůžeme nikdy přežvýkat do podoby příběhu, nebo rozhodně ne tak, abychom zároveň zůstali přesní. Nejsme proto s jejími vysvětleními často spokojení, nedůvěřujeme jim a dokonce se nám mohou i špatně pamatovat.

Není proto divu, že přirozené tendenci polidšťovat svět okolo nás a dodávat mu smysl v podobě zápletek a všemožných motivovaných agentů mnozí z nás podléhají. Ať už jde o popírače přistání Američanů na Měsíci, kreacionisty nebo slavnou tvář na Marsu, mechanismus zůstává stejný. Před podobnými tendencemi nás nechrání ani vzdělání či vysoká inteligence, jak vidíme třeba na třeštění některých individuí pohybujících se okolo gender studies nebo třeba na knize Marka Váchy, kterou jsem před nějakou dobou přečetl.

Někteří se pak dokonce pokoušejí hledání (či spíše násilné vrážení) účelnosti paradoxně podpořit právě poukazem na to, že je vrozenou lidskou tendencí. Zapomínají přitom, že ve světě popisovaném moderní vědou naše intuice stále drastičtěji ztrácejí jakoukoliv hodnotu – třeba taková dilatace času vás asi také jen tak u kávičky nenapadne a přesto je ověřena experimentálně a její znalost lidstvu umožnila vytvořit kupříkladu systém GPS.

Nejenom mne coby náruživého vypravěče příběhů bude proto zajímat, k čemu jsou tedy vlastně všechny ty zápletky, motivy a propracované charaktery dobré. Jistě si uchovávají významnou roli při uspokojování estetických potřeb lidí, mohou sloužit k odpočinku nebo k přímočaré zábavě. Jsem však přesvědčen, že mohou docela dobře zastat ještě jednu roli, když poukazují na své vlastní limity s větší či menší dávkou sebeironie.

Není mi známo, zda můj oblíbený spisovatel Joe Abercrombie někdy četl Rosenbergovu knihu, následující úryvek by ale klidně mohl z Ateistova průvodce pocházet.
Life is not fair. There is no pattern. People die at random. Obvious, perhaps. Something that everyone knows, but no one truly believes. They think when it comes to them there will be a lesson, a meaning, a story worth telling.
Joe Abercrombie: The Heroes
PS: Pozorný čtenář už si možná povšiml, odkud pochází podtitul blogu. 

Žádné komentáře:

Okomentovat