neděle 26. února 2017

Odvážná Vaiana neodvážně setrvala v bezpečných vodách

Disney se už roky veze na vítězné vlně. Vydělávají mu veleúspěšné snímky z Marvel Cinematic Universe, peníze se sypou i z populárních značek jako jsou Piráti z Karibiku nebo Star Wars. Přízni diváků se těší i nová zpracování klasických pohádek, ať už jde o Popelku nebo třeba Krásku a zvíře, která právě míří do kin. O to víc potěší, že společnost nezapomíná ani na animované filmy, jimiž se proslavila možná nejvíce.

Odvážná Vaiana navíc zpracovává pro našince exotickou polynéskou mytologii. Prostředí tichomořských ostrovů porostlých palmami působí velmi osvěžujícím dojmem, dočkáme se i trochy místního jazyka a prohlédneme si typické lodě s plováky – zkrátka se seznámíme s úplně novým folklórem, který hraje v příběhu poměrně zásadní roli.

You're Welcome. (zdroj)

Byl to totiž právě legendární polobůh Maui, kdo ukradl srdce vládkyně přírody Te Fiti a vyslal tak do světa pohlcující temnotu, ne nepodobnou strašlivé Nicotě z Nekonečného příběhu. Mýtického hrdinu však na úprku přepadlo lávové stvoření a Maui během boje kouzelné srdce vytratil. Starostlivý oceán je však na vlnách přinesl až ke břehům vzdáleného ostrova, kde jej svěřil malé Moaně (respektive Vaianě, v českém překladu).

Holčičku modré vlny vždycky přitahovaly, ale když vyrostla, začal si z ní otec, místní náčelník, vychovávat nástupnici. Vaiana se sice naoko tváří, že je se životem na ostrově spokojená, ale velice ráda by se podívala, co leží za horizontem. Náčelníkův záměr vychovat si z ní nástupnici navíc podkopává jeho vlastní matka, Vaianina babička. Všechny tyhle protichůdné tendence se uvnitř dívky sváří, dokud pohár konečně nepřeteče.

Po vzoru Elsy z Ledového království proto začne odhodlaně zpívat o tom, že už se na všechny ty přechytralé dospělé může vykašlat, naskočí na loď a vydá se vstříc dobrodružství. A pak spadne obličejem napřed. Doslova.


Písnička je to ale stejně skvělá a soundtrack samotný je možná nejsilnější stránkou filmu. Kombinuje chytlavé melodie s polynéskými hudebními nástroji, v písničkách si chytře hraje se slovy a do několika veršů schová celý příběh. Hudba ve snímku jednoduše nestojí v pozadí, ale má důležitou a místy naprosto nezastupitelnou roli. Nehledě na to, že je místy skutečně vtipná, zejména když se rozezpívá již zmíněný polobůh Maui.

O humor se ale příležitostně stará i roztomilé prase, které dostalo roli silně poddimenzovanou vzhledem ke svému potenciálu, a také retardovaný kohout. Charaktery ústředních postav na sebe navíc takřka neustále jiskřivě naráží. Dočkáme se ale samozřejmě i několika nečekaných narážek na ostatní filmy od Disneyho nebo na současnou kulturu.

Maui sice dokáže svým hákem přitáhnout slunce, ale plavit se bez lodi neumí. (zdroj)

Odvážná Vaiana by se zkrátka mohla směle řadit mezi vůbec nejlepší animované filmy všech dob, kdyby jí nechyběla jedna podstatná ingredience. Nedává nám mnoho příležitostí bát se o hlavní postavy. Tam, kde si Lví král dovolil zabít Simbova otce a Hledá se Nemo přinesl počáteční únos nebo cestu rybek do temných hlubin oceánu, zůstává nový snímek v bezpečných mělčinách.

A to je přeci jen trochu škoda.

pátek 24. února 2017

Assassin's Creed: Vyumělkovaná dvouhodinová nuda

Rozhodně bych se nikdy nenazval fanouškem videoherní série od Ubisoftu, na jejíž motivy nový film vznikl. Třeba takový Assassin’s Creed: Rogue se ale hrál vcelku dobře a místy zaujal dokonce i scénářem. Když pak hlavní roli ve snímku získal skvělý Michael Fassbender, vzrostla adekvátně i má očekávání a povolil jsem si doufat, že příběh kapucatého zabijáka překoná nemastný neslaný Warcraft nebo staršího, leč stejně průměrného Prince z Persie.

Vrcholní představitelé Ubisoftu sledují tržby snímku. (zdroj)

Callum Lynch čeká ve vězení na popravu. Smrtícímu jedu unikne jen o vlásek, když jej templáři přemístí do uzavřeného komplexu společnosti Abstergo. Tam se má pod dohledem vědkyně, kterou ztvárnila Marion Cottilard, napojit do systému Animus a prozkoumat vzpomínky svého staletí mrtvého předka Aquilara, který se za časů španělské inkvizice dostal k pradávnému artefaktu nesmírné moci.

Templáři z Absterga, vedení taťkou výše zmíněné vědkyně (Jeremy Irons), samozřejmě chtějí Jablko Ráje pro sebe. V cestě jim stojí jen asasínské bratrstvo, zpacifikované naštěstí moderní epidemií konzumerismu, která příliš nepřeje svobodnému myšlení.

Po většinu času sledujeme právě tuto moderní linii. Současný Michael Fassbender se v ní prochází budovou, povídá si s lidmi v šedém nebo bílém oblečení, příležitostně se potýká s psychickými problémy a nakonec se vždycky dopotácí do místnosti s Animem, kde se napojí na obří mechanickou ruku a jde se mrknout na další epizodu ze života Michaela Fassbendera z patnáctého století.

Šedá, bílá, bílá, tmavošedá. (zdroj)

Pozdně středověká linie odsýpá trochu lépe, hlavně proto, že ji takřka výlučně tvoří pronásledování a souboje. Dočkáme se kvalitní a videoherní předloze věrné akce, která nicméně postrádá jakékoli napětí, protože si nestihneme vybudovat k nikomu žádný vztah, který by stál za řeč. Každá scéna z minulosti navíc končí cliffhangerem, v případě té první dokonce doslova.

Kostýmy jsou ale mimochodem pěkné. A realistické, as far as I know. (zdroj)

Na film jako na celek se blbě kouká, protože se z velké části odehrává ve tmě nebo v oblacích kouře, spoustu času zabírá jenom tváře herců, kteří se tváří buďto vážně, nebo tragicky a ve zbytku stopáže přes půlku obrazovky poletuje digitální orel. Pokusíte-li se jednou větou shrnout vývoj postav, pravděpodobně z toho chytíte záchvat smíchu, protože se hrdinové vůbec nechovají jako živí lidé.

Snaha natočit Assassin’s Creed jako artový film mi smrděla už od prvního traileru a teď, když jsem viděl její výsledek, vnímám ji ještě negativněji. Zklamaný jsem o to víc, že se snímek klidně mohl povést i navzdory zmatenému scénáři a vysloveně nudnému finále – dost možná by stačilo vsadit jen na jednu dějovou linku a ušetřený čas přerozdělit mezi vedlejší postavy. Takhle je ale snímek zkrátka jenom špatný a to takovým způsobem, že se vlastně ani nedá zábavným způsobem strhat.

PS: Jeremyho Ironse film využil asi podobně, jako Batman v Superman. Tedy vůbec. Loňskému blockbusteru z dílny DC se Assassin's Creed koneckonců podobá i v jiných ohledech (třeba snyderovskou fascinací momenty), což je vlastně docela slušná urážka.

pondělí 20. února 2017

Válka o Sedm satrapií se odráží v Krvavém zrcadle

Článek byl původně vydán 20. 2. 2017 na dnes již zrušeném webzinu dagon.cz.

Světlonoš měl být původně trilogií. Pak si ale jeho autor Brent Weeks uvědomil, že rozehrál příběh větší, než měl původně v plánu. Rozhodl se jej proto uzavřít až čtvrtým svazkem, který vyšel v originále loni na podzim. I tento pokus však selhal a na stránkách knihy The Blood Mirror (doslova Krvavé zrcadlo) se napínavý příběh rodu Guilů přeci jen ještě neuzavře. Vzhledem k jeho kvalitám to ale Weeksovi rozhodně nevyčítám.

České vydání v současné době připravuje Fantom Print. (zdroj)

Závěrečné stránky Oka temnoty zanechaly koneckonců v autorových rukou mimořádně silné karty. Kip si konečně uvědomil svou lásku k Teie, jen aby vzápětí vstoupil do sňatku z rozumu s ruthgarskou šlechtičnou Tisis Malargos.  Samotná Adrasteia pak zůstala v Chromerii, kde dál hraje roli dvojitého agenta v Řádu zlomeného oka. Arcimág Gavin Guile vězí v pevném vězení, které sám postavil, zatímco jeho manželka Karris vládne jako nová Bílá.

Má přitom starostí až nad hlavu. Barevný princ si nově říká Bílý král a z cesty smetl už tři ze Sedmi satrapií. Aby si s ním navíc Karris mohla poradit, musí spolupracovat se svým intrikánským tchánem Androssem, jedním z nejnebezpečnějších mužů na světě. Válka navíc způsobuje nerovnováhu jednotlivých barev, takže se proti obyvatelům říše pomalu obrací i samotné síly přírody.

Příběh povětšinou sleduje dění přímo z politického centra, z Chromerie. S očima Karris, Teii a Gavina se přitom střídají úhly pohledu vladařky, vražedkyně a vězně. Rychlému plynutí děje Weeks napomáhá svými obvyklými metodami, mezi které patří kupříkladu neustálé využívání cliffhangerů na koncích kapitol, ale i citlivá práce s prokreslenými charaktery a skvěle napsané dialogy.

Nejakčnější a vůbec značně specifická je potom linka Kipa a jeho přátel. Hrdina totiž jako jediný z ústřední čtveřice nepokračuje ve svých aktivitách z minulých knih, ale pokouší se sestavit partyzánské oddíly, s nimiž povede proti Bílému králi guerillovou válku. Přitom musí řešit nečekaný problém, totiž že se nemůže vyspat se svou novou manželkou. To vadí oběma zúčastněným nejen ze zcela zjevných důvodů, ale i vzhledem k právním konsekvencím: nebude-li sňatek prokazatelně zkonzumován, pozbyde platnosti.

Oproti předchozím knihám z Krvavého zrcadla skoro úplně mizí Liv Danavis. Dočkáte se od ní pouze několika nemastných neslaných kapitol, jednoznačně na vrub Weeksova rozhodnutí sérii natáhnout. Spisovatel si však pověst napravuje humorem, kterého mají mnohé postavy i přes zjevnou vážnost své situace na rozdávání. Vojáci dělají košilaté vtípky, vzdělaní barvomágové se uchylují spíše k obmyslným narážkám či sarkasmu.

Čtenáře čeká také řada leckdy naprosto zásadních zvratů, které vrhnou nové světlo na mnohé předcházející události – Gavin má samozřejmě ve skříni stále kostlivců na rozdávání. Autor nicméně této skutečnosti vysloveně nadužívá, neboť na vědomostech, které hrdina kdysi měl a nyní je už nemá, staví důležité zápletky.

Krvavé zrcadlo také pohříchu postrádá řádné vyvrcholení v samotném závěru, jehož jsme se dočkali ve všech předchozích svazcích. Ne, že by kniha nedokázala navnadit na (snad už) závěrečný díl – zkrátka jí jen bolestně chybí nějaká tečka, moment, který by se čtenáři vryl hluboko do paměti. Co na tom, že hrdinové rozkryjí stíny minulosti, když za již proběhlými událostmi ty přítomné zajímavostí i napětím zaostávají?

Nenechte se ale mýlit: Krvavé zrcadlo kvalitativně výrazně převyšuje předcházející Oko temnoty, stylistická zručnost Brenta Weekse zajistí, že se nebudete ani chvilku nudit a některé z příběhových zvratů vás přinutí lapat po dechu. Ve svém hlavním úkolu, totiž umetání cestičky pro velkolepé finále, kniha rozhodně neselhává. Škoda jenom, že krom naprosto perfektních dialogů Karris a Androsse nenabídne další přidanou hodnotu, která by precizní řemeslo proměnila v jedinečné umělecké dílo.

sobota 18. února 2017

Sirotčinec slečny Peregrinové předčil očekávání

Na novou burtonovku jsem se samozřejmě těšil už dlouho dopředu. Když se pak ale objevily první rozpačité recenze, znejistily mě natolik, že jsem zhlédnutí filmu dlouho odkládal. Poté, co se ke mně ale doneslo i první doporučení, rozhodl jsem se udělat si konečně vlastní názor. O všem, co Burton natočil po Ďábelském holiči z Fleet Street nicméně nemám nejlepší mínění, takže v mých očekáváních převládala skepse. Ukázalo se, že nebyla na místě.

Jakeovi zemře za velice podivných okolností dědeček, který mu kdysi vyprávěl příběhy o sirotčinci obývaném podivnými dětmi a tajemnou slečnou Peregrinovou. Aby se teenager z nenadálé rány vzpamatoval, vezme ho otec na místo, kde měla ona budova stát. Již krátce po příjezdu nicméně oba zjistí, že ze sirotčince zůstaly už jen trosky, neboť jej koncem druhé světové války srovnala se zemí německá puma.

Propagační plakát. Pokud opravdu naráží na to, na co si myslím, že naráží, je ještě geniálnější. (zdroj)

Potom ale Jake objeví časovou smyčku a zjistí, že dědečkova vyprávění přeci jen nebyla jen planým fantazírováním. Seznámí se s Emmou, dívkou tak trochu stejně starou a tak trochu z hlubin minulého století. Potká i zbylé obyvatele sirotčince včetně slečny Peregrinové a pozná jejich radosti i starosti. Vrásky na čele dělají všem podivným hlavně nebezpečná okožravá monstra vedená mužem, který umí měnit podobu a velice rád by žil věčně.

Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet... (zdroj)

Sirotčinec slečny Peregrinové zkrátka staví na klasické šabloně Harryho Pottera nebo Percyho Jacksona – krom našeho běžného světa ještě existuje i skrytá říše, osídlená kouzelnými nebo mýtickými tvory. Podivné děti se nicméně podobají (jak nezapomene zmínit snad žádná recenze) spíš superhrdinům typu X-Men. Každé z nich disponuje unikátní schopností, přestože je naznačeno, že se tyto mohou předávat pokrevně napříč generacemi.

Magické prvky se přitom mísí s typicky Burtonovským mírně morbidním smyslem pro estetiku a humor. Stylově se snímek podobá spíš Karlíkovi a továrně na čokoládu než třeba Ospalé díře a vzhledem k cílové skupině diváků se ničemu nedivím. Nebojí se ale čas od času v divákovi vyvolat znepokojení, takže skutečně pocítíte napětí, jež se z mnoha filmů podobného ražení v poslední době tiše vytratilo.

Asi tak. (zdroj)

V éře přehlcení digitálními efekty se ale Sirotčinci povedl ještě podivuhodnější kousek, totiž zaujmout vizuálem. Jistě není náhodou, že oživení kostlivci v jedné ze scén pohybují, jako by byli animováni pomocí techniky stop motion. Skvěle se vydařil i výběr lokací a také casting – Asa Butterfield mě zaujal už v Enderově hře a hlavní role se úspěšně zhostil i tentokrát. Eva Green a padouch (převážně) v podání Samuela Jacksona však dostali méně prostoru, než by si zasloužili a Judi Dench a Chrise O’Dowda už snímek zanedbal naprosto.

Vytknout bych mohl i fakt, že se ve scénáři najde nejedna díra, ale dělat to nehodlám. Při samotném sledování mě totiž logická nekonzistence vůbec netrápila a vždycky jsem věděl, o co se která postava snaží a co zrovna dělá. Hůř už funguje tempo vyprávění, které po poklidných dvou třetinách přejde v závěru do zběsilého sprintu, vykašle se víceméně na dosavadní vývoj charakterů či budování napětí a divák je vržen do středu frenetické akce.

Obyvatelé sirotčince jsou připraveni k obraně svého domova. (zdroj)

Schopnosti podivných dětí jsou navíc nejednou vhodně odhaleny právě ve chvíli, kdy se zrovna hodí – ale ne už nutně tehdy, kdy by se mohly hodit nejvíc.

Vytčená vyčtená negativa mi přesto nijak zvlášť náladu nezkazila – přestože má totiž Sirotčinec slečny Peregrinové daleko k dokonalosti, o několik tříd převyšuje většinu konkurence ve své kategorii a naneštěstí i v celém filmovém fantasy žánru, především pak precizním řemeslem. Bavil jsem se třeba daleko lépe, než u Burtonovy starší, dražší a komerčně úspěšnější Alenky v říši divů.

neděle 12. února 2017

Problém s příběhy

Náročnou, leč fascinující knihu filosofa Alexe Rosenberga The Atheist’s Guide to Reality budu zpracovávat ještě hodně dlouho. Hned na začátku svého díla autor představuje jedno ze svých vůbec nejzásadnějších východisek, které později dále rozvíjí. Vysvětluje, proč jsou vědecké odpovědi na otázky obecně lidmi přijímány hůře, než kupříkladu ty náboženské – naše mozky jsou zkrátka přizpůsobeny hledání smyslu i tam, kde žádný být nemusí.
The big obstacle to accepting science’s answers to life’s relentless questions is deep, subtle, insidious, purely psychological, and probably hardwired into our genes. (...) The problem doesn’t even look like a problem. It has to do with the way we – educated or uneducated, atheist or theist, agnostic, deist, scientist – in fact, all human beings—like our information to be “packaged.”
We are suckers for a good story – a description of events in the form of a plot with characters driven by motives. If information doesn’t come in story form, we have trouble understanding it, remembering it, and believing it. Unfortunately for real science (and for science writers!), its real explanations never come in the form of stories.
Alex Rosenberg: Atheist's Guide to Reality

Takhle navečer už se mi příliš nechce dva odstavce dlouze překládat, proto je jen stručně parafrázuji. Jádro problému spočívá v tom, že jako lidské bytosti velmi dobře přijímáme nové informace v podobě příběhů – přímo prahneme po zápletkách a postavách hnaných nejrůznějšími motivy. Bohatě nám v minulosti stačily k přežití a rozmnožování, takže se s námi svezly po evoluční skluzavce.

Obálka Průvodce. (zdroj)
Potíž tkví v tom, že skutečnou vědu nemůžeme nikdy přežvýkat do podoby příběhu, nebo rozhodně ne tak, abychom zároveň zůstali přesní. Nejsme proto s jejími vysvětleními často spokojení, nedůvěřujeme jim a dokonce se nám mohou i špatně pamatovat.

Není proto divu, že přirozené tendenci polidšťovat svět okolo nás a dodávat mu smysl v podobě zápletek a všemožných motivovaných agentů mnozí z nás podléhají. Ať už jde o popírače přistání Američanů na Měsíci, kreacionisty nebo slavnou tvář na Marsu, mechanismus zůstává stejný. Před podobnými tendencemi nás nechrání ani vzdělání či vysoká inteligence, jak vidíme třeba na třeštění některých individuí pohybujících se okolo gender studies nebo třeba na knize Marka Váchy, kterou jsem před nějakou dobou přečetl.

Někteří se pak dokonce pokoušejí hledání (či spíše násilné vrážení) účelnosti paradoxně podpořit právě poukazem na to, že je vrozenou lidskou tendencí. Zapomínají přitom, že ve světě popisovaném moderní vědou naše intuice stále drastičtěji ztrácejí jakoukoliv hodnotu – třeba taková dilatace času vás asi také jen tak u kávičky nenapadne a přesto je ověřena experimentálně a její znalost lidstvu umožnila vytvořit kupříkladu systém GPS.

Nejenom mne coby náruživého vypravěče příběhů bude proto zajímat, k čemu jsou tedy vlastně všechny ty zápletky, motivy a propracované charaktery dobré. Jistě si uchovávají významnou roli při uspokojování estetických potřeb lidí, mohou sloužit k odpočinku nebo k přímočaré zábavě. Jsem však přesvědčen, že mohou docela dobře zastat ještě jednu roli, když poukazují na své vlastní limity s větší či menší dávkou sebeironie.

Není mi známo, zda můj oblíbený spisovatel Joe Abercrombie někdy četl Rosenbergovu knihu, následující úryvek by ale klidně mohl z Ateistova průvodce pocházet.
Life is not fair. There is no pattern. People die at random. Obvious, perhaps. Something that everyone knows, but no one truly believes. They think when it comes to them there will be a lesson, a meaning, a story worth telling.
Joe Abercrombie: The Heroes
PS: Pozorný čtenář už si možná povšiml, odkud pochází podtitul blogu. 

pondělí 6. února 2017

Servient omnes: Světlonoš drtí konkurenci

Článek byl původně vydán 6. 2. 2017 na dnes již zrušeném webzinu dagon.cz.

Americký spisovatel Brent Weeks si mnoho fanoušků získal už akční, temnou a napínavou trilogií Noční anděl, v níž představil nemilosrdný svět nájemných vrahů. V roce 2013 pak vydavatelství Fantom Print českému čtenáři nabídlo úvodní svazek nové, s předchozími autorovými knihami nijak nesouvisející série Světlonoš. Těm, kdo dokázali překousnout zmatečný úvod, nabídla mnoho.

Obálka úvodního svazku série, Černého arcimága. (zdroj)

Hlavní dějová linka přitom na první pohled nevypadá nijak úžasně. Vypráví – jak jinak – příběh zanedbávaného dítěte, které se v nanejvýš vhodnou chvíli dozví, že má mimořádně mocného otce a arogantního, nebezpečného dědečka. Chudák oplácaný Kip se musí v intrikami prostoupené Chromerii rychle přizpůsobovat, neboť Arcimág Gavin Guile nemá na nemanželské potomky kdovíkolik času, protože pravidelně zachraňuje křehkou integritu svého světa.

A že nejde vůbec o utopii: v Sedmi satrapiích funguje otroctví, proti stávajícímu řádu věcí se formuje rebelie a Arcimágovy schopnosti se pomaličku vyčerpávají. Gavina navíc straší celá armáda kostlivců ve skříni, kteří vznikli kdysi dávno během bratrovražedné války. Blíží se čas, kdy budou po zemi opět pochodovat bohové a možná i chvíle, kdy se objeví legendární Světlonoš, jehož příchod předpověděla dávná proroctví.

Tím ale veškerá klišé více či méně končí. Série totiž nesleduje nezajímavé osudy dalšího Mary Sue charakteru, ale plnohodnotné postavy se všemi náležitými silnými i slabými stránkami. Nebo spíš plnohodnotných postav: do hlavy se postupně podíváme třeba Gavinově celoživotní lásce, tyrejské outsiderce Liv, nebo mladičké otrokyni, které hrozí mimořádně krutý osud. Autor zkrátka s nikým nejedná v rukavičkách.

Obálka druhého dílu, Oslnivé čepele. (zdroj)

Jeho příběh ale nabízí víc než jen překvapivé zvraty a uvěřitelné hrdiny. Celý se totiž odehrává před propracovanými, originálními kulisami, stojícími na symbolice barevného spektra. Veškerá magie v Sedmi satrapiích totiž pochází ze světla, z něhož dokáží nadané osoby splétat takzvaný luxin, fyzickou substanci s vlastnostmi, které se liší barva od barvy.

Mágové jsou potom právě natolik cenění, jak vzácná je jejich barva či barvy. Pouze arcimág dokáže využívat všechny a stará se proto o rovnováhu, když kompenzuje tu přebytek modré, tu nedostatek oranžové, aby zamezil vzniku nebezpečných anomálií. Celý systém je přitom úzce propojen s místním monoteistickým náboženstvím, uctívajícím božského Orlohama. Weeks pak navíc do reálií umně vplétá prvky aristotelské filosofie, pro kterou má dle vlastních slov slabost.

V takto zhuštěné podobě možná působí mytologické podhoubí Světlonoše poněkud komplikovaným a nekonzistentním dojmem, opak je však pravdou. Fikční svět totiž po většinu času funguje na jedničku, a pokud vám některý jeho prvek přijde podezřelý, můžete vzít jed na to, že vám ho autor dříve či později překvapivě originálním způsobem vysvětlí.

Další silnou stránkou série jsou bezpochyby dialogy – uvěřitelné a v mnoha případech třeskutě zábavné (ačkoli ne vždy nutně vtipné, leckdy se bavíte jen samotnou interakcí zcela protichůdných osobností). Slovní přestřelky dodávají postavám celé tuny charismatu. Androsse Guila například považuji za jeden z vůbec nejlépe napsaných charakterů, které jsem kdy poznal.

Obálka třetí knihy, Oko temnoty. (zdroj)

Nechci samozřejmě tvrdit, že je Světlonoš bez chyby. Autor sérii z plánované trilogie natáhl zatím na pět dílů a s příběhem stále ještě zdaleka nedospěl ke svému konci. Zatím poslední česky vydaná kniha, Oko temnoty, přitom zvlášť zpočátku vysloveně tone ve vatě a kupředu se posouvá jen hlemýždím tempem. Zklamané fanoušky mohu povzbudit snad jen tím, že ve čtvrtém svazku Weeks nabral druhý dech a děj odsýpá mnohem lépe.

Poněkud problematický je český překlad. Přišel mi vcelku kvalitní, nerozumím ale dost nešťastně zvoleným titulům jednotlivých knih. Oslepující nůž i Zlomené oko hrají v příbězích velmi podstatné role, leč na obálky se dostaly pod nicneříkajícími variantami Oko temnoty a Oslnivá čepel.

V jiných případech naopak rozhodnutí Petry Kubaškové nahradit původní termíny novými docela chápu. Gavin rozhodně nepatří ke klasickým fantasy arcimágům, ale originální výraz prism znamená česky optický hranol – a takový titul nesmí žádný fiktivní potentát nikdy mít, pokud nechce sklouznout k sebeparodii. Obdobně jsou například drafters přeložení jako barvomágové.

I přes veškeré drobné neduhy tak považuji sérii Světlonoš za klenot žánru fantasy, kterou by žádný fanoušek neměl nechat bez povšimnutí. Určitě nesedne každému a dovedu si představit celou řadu zcela objektivních výhrad, které k ní můžete mít, stylisticky ale vysoko vyčnívá nad průměr a pracuje s atraktivním světem. Weeksovým hrdinům navíc budete fandit – natolik, že jim odpustíte i fakt, že jsou často téměř kopiemi klíčových postav předchozího Nočního anděla.

sobota 4. února 2017

Vikingové: Všechno je marnost – aspoň do půlky série

K Vikingům jsem se dostal poprvé v období krátce před maturitou. Během svaťáku jsem zhlédl skoro všechny tehdy dostupné epizody a seriálu jsem zůstal věrný i během jeho následujících sezón. Ta třetí mě nicméně docela rozladila – dělo se toho méně, než by mi bylo po chuti a dříve tak atraktivní objevitelský prvek vyšuměl do ztracena. I vzhledem k lákavým trailerům jsem proto doufal, že čtvrtá řada spraví Vikingům reputaci.


Karty rozkládá skvěle. Císař Franské říše naverboval Ragnarova bratra Rolla, který zase jednou zrazuje své rodné. Dorůstá nová generace a rve se o své místo na slunci. Naši staří známí navíc dosud mnohdy nepřekonali vzájemné vleklé rozepře a rivalita mezi Lagerthou a Aslaug nebo mezi Haraldem a Ragnarem se stále občas připomíná. Především se ale blíží válka, protože se seveřané při loňském výletu do Paříže řádně napakovali a s jídlem jenom roste chuť.

První půlka série se zaobírá zejména konfliktem dvou bratrů Lothbrokových a vcelku překvapivě většinu času nudí. Tajuplná drogová dealerka z daleké Číny provádí na Ragnarovi své východní mastičkářství, ikoničtí hrdinové seriálu buď dlouze vykecávají, nebo vraždí naprosto anonymní komparzisty v nezajímavých akčních scénách, zatímco Bjorn kdesi v divočině předvádí vlastní dramatizaci oscarového Revenanta.

S mikrosekerkou na medvěda. Proč ne? (zdroj)

Mid-season finále okolo desátého dílu pak působí zatím snad nejlaciněji v celé historii seriálu, ošklivě si pohrává s diváckými očekáváními a v posledních několika minutách se snaží nalákat aspoň poněkud drastickým skokem v čase, který tím ale hodně, hodně ztrácí na působivosti. Asi jste už uhodli, že pro mě první půlka nové vikinské série představuje jednoznačné dno – o to víc jsem pak byl překvapený v posledních několika týdnech, kdy se objevily zbylé epizody.

Vikingové jsou totiž zpátky. Jejich triumfální comeback začal sice poněkud rozpačitě, rychle ale opět získal veškerou moji pozornost. Přibylo několik skvělých nových tváří, ty okoukané zase leckdy mile překvapily, dočkali jsme se nejednoho ikonického dialogu a konečně taky zapamatovatelného soundtracku.

Brány Valhally jsou zavřené. (zdroj)

Ještě nadšenější jsem však byl z návratu tajuplných pohanských rituálů a vůbec vší té severské mytologie, jejíž šťavnaté pozadí leželo už dlouho naprosto nevyužito. I když se nekonají mrazivě hypnotické okamžiky typu návštěvy v Uppsale v první sérii či Krvavého orla v té druhé, vrací se přeci jen mnoho z atmosféry, která zmizela hlavně po smrti Athelstana. Dočkali jsme se také opět několika drastičtějších scén, které k Vikingům neodmyslitelně patří.

Nebýt koňské dávky vaty v prvních třech dílech, poněkud odbytých bitev a několika poněkud samoúčelných momentů ve scénáři, mohla druhá půlka čtvrté řadu naopak znamenat prozatímní vrchol seriálu. Takhle zůstává jen velmi solidním, prudce návykovým a do budoucna mnohoslibným příspěvkem, na který ještě dlouho nezapomenu a který poráží třeba loňské pokračování Hry o trůny o několik koňských délek.

Víc vám toho naneštěstí prozradit nemůžu, protože bych se nutně nevyhnul spoilerům. Vikingové zkrátka bezpochyby stojí za váš čas a i po letech mají pořád co nabídnout.

PS: Hvězdičky v hlavičce udílím za kompletní sérii. První půlka byla totiž tak na hodně slabé tři a druhá na lepší čtyři.

středa 1. února 2017

Fantastická zvířata: Podprůměrná potterovka bez Pottera

Nejsem nijak zvlášť zapálený fanoušek Harryho Pottera, takže jsem nový film z čarodějnického univerza od začátku považoval spíš za ždímání peněz z profláklé značky a tomu jsem přizpůsobil i svá očekávání. Ukázalo se, že jsem se nepletl a Fantastická zvířata svým příběhem většinu času nudí, jejich ústřední postavy neprochází žádným vývojem a film vlastně ani netuší, jakou cílovou skupinu diváků chce oslovit.

Sledujeme v něm příběh Mloka Scamandera (kterého hraje zjevně trochu přetažený Eddie Redmayne) a jisté americké kouzelnice s pracovními problémy. Tihle dva přijdou na stopu rozsáhlé konspiraci, která hrozí prozradit existenci magického světa mudlům (nebo nečarům, jak se nazývají v Americe). Mlok s sebou navíc za velkou louži přitáhl kufr plný mytologických potvor a ty mají tendenci pokoušet se o prison break vždycky zrovna ve chvíli, kdy se to hodí nejmíň.

Ústřední čtveřice. (zdroj)

Děj tak sleduje snahy ústřední dvojice pochytat všechna titulní fantastická zvířata, aby oficiální místa nepojala podezření, že za řádění neznámých magických sil napříč New Yorkem nemůže právě Scamander a jeho kufřík.

Některé momenty této hlavní linie jsou přitom až překvapivě temné a drsné. Neměl bych nic proti, kdyby se tedy dospělejší scény neustále nestřídaly s roztomilými taškařicemi kouzelných zvířat. Ta disponují speciálními schopnostmi na úrovni postav z Dračího doupěte a spolu s comic relief charakterem polského imigranta si ukradnou až příliš mnoho prostoru, než aby snímek pouze odlehčovala. Neustálé střídání nálady snímku pak vůbec neprospívá atmosféře, která se rychle vytrácí a běžné potterovské úrovně nedosahuje ani zdaleka. Ničemu nepomáhá ani nezajímavá hudba.

Ezra Miller nemá při výběru rolí šťastnou ruku. Nebo si snad někdo myslí, že Justice League nebude propadák? (zdroj)

Ještě mrzutější ale bude mnohý divák z charakterů ústředních postav. Pokud je Mlok Scamander na začátku příběhu dobromyslným popletou, můžete vzít jed na to, že jím zůstane až do závěrečných titulků. Podobně dopadla i jeho nová známost Tina – a teď si představte, že jim máte věřit postupně se vyvíjející romantický vztah.

Možná se jen špatně orientuji v potterovském světě, ale nejmenší smysl mi nedává ani samotný scénář. Ve světě, kde čarodějové dokáží vyvolat na nebi gigantickou lebku, mi není zcela jasné, jak může kdokoli zabránit hlavnímu padouchovi v prozrazení pravdy o magii tisícům mudlů najednou. Kouzla ve filmu ostatně až příliš často únavně ucpávají příběhové nesrovnalosti jako jakási obdoba prastarého triku deus ex machina.

Příště natočte radši spinoff s krtkopyskem klokaním v hlavní roli. (zdroj)

Celkově mám z Fantastických zvířat podobně rozpačité dojmy, jako z Doctora Strange, ale druhý jmenovaný snímek byl přeci jen trošku vtipnější, představil zajímavější postavy a v neposlední řadě trval o čtvrt hodiny kratší dobu. Bez opory v zavedené značce a občasného troušení klíčových slov a jmen typu Albus Brumbál nebo Bradavice, neštěkl by po novém filmu za půl roku ani pes.

Vzhledem k tomu, jak okatě závěr Fantastických zvířat umetá cestičku pokračování, v němž se evidentně Mlok střetne v epickém souboji v nepřítomném zrání s bondovským padouchem ze Skyfallu, vážně uvažuji, že si další díl(y) nechám ujít.

PS: Naše šéfredaktorka vydala velmi pěknou recenzi na Dagonovi už v listopadu a jak si ji teď pročítám, docela jsme se shodli.