sobota 28. ledna 2017

Doctor Strange: Divné, že to ještě funguje

Budu muset risknout, že mě začnete považovat za Cumberbatchova osobního hatera. Nový Sherlock se mi totiž moc nelíbil a nejinak se vedlo i loňskému podzimnímu hitu, Doctoru Strangovi (mor na skloňování anglických jmen!). Po jeho zhlédnutí můžu definitivně potvrdit, že mi loňská sezóna Marvelu přijde dost slabá. Co hůř, vlastně ani nevím, jak by se mohly superhrdinské komiksovky do budoucna napravit.

Doctor Strange je zcela klasická představovačka nového hrdiny, které se anglicky říká origin. Nepřekvapivě proto popisuje přerod špičkového a tedy i náležitě arogantního chirurga ve špičkového a o něco méně arogantního arcimága. Hrdinův život navždy změní pořádná bouračka a v charakterovém růstu mu klasicky napomáhají zkušený mentor spolu s objektem milostných tužeb.

Svítící čáry... ve vzduchu! Yayyy... (zdroj)

Přestože se tato linie třeba od takového Thora nebo prvního Iron Mana odlišuje pohříchu v podstatě jen castingem a kulisami, charisma Benedicta Cumberbatche a nedostatečně využité Tildy Swintonové stále funguje dost dobře na to, abyste filmu takřka stoprocentní odvozenost odpustili. Nebudou vám dokonce vadit možná ani ledabyle představené reálie magického světa, neboť s ním tvůrci provádějí všechny možné psí kusy a celou tu trikovou show ještě občas dochucují humorem kolísající kvality.

Jakmile se však před kamerou objeví záporáci, je zle. Mads Mikkelsen se ukazuje ve své bezpochyby dosud nejnudnější roli a jeho zkažený čaroděj usedá právem v dlouhé řadě naprosto generických padouchů Marvelu, mezi nimiž za posledních deset let vyčnívají možná tak Loki a Ivan Vanko. Kdyby se ve snímku místo něj objevil třeba ušoplesk z Temného světa nebo Thranduil ze Strážců galaxie, zaručeně bych nepoznal rozdíl.

Jednou z nejzajímavějších postav je ten červený plášť. Fakt. (zdroj)

Přesto je… Kaecilius (musel jsem si ho vygooglit) paradoxně pořád tou zajímavější ze dvou zlovolných entit snímku. Mezivesmírný kříženec Galactuse z Fantastické čtyřky a Snoka ze Star Wars mi svým zjevením málem přivodil záchvat posupného smíchu. Prosím. Prosím. Prosím. Natočte někdy komiksový film, ve kterém se padouši nesnaží zničit svět…

Formálně samozřejmě Doctoru Strangovi nemám moc co vytknout. Na fungující, leč generický soundtrack jsme si už v MCU zvykli, stejně jako na propracované vizuální efekty. Akce vyčnívá výrazně nad průměr, málokdy ale vyvolává skutečné napětí.

Krom toho je vždycky větší sranda sledovat obyčejné lidi, kteří se mlátí (jako v Návratu prvního Avengera), než přestřelky laserovými paprsky (Harry Potter). Strange má sice oboje, pěstní mlátičky ale působí spíš jako akrobatické představení. Nejlepší akční scénou minulého roku tak za mě zůstává inovativně natočená bitva z šesté série Hry o trůny, což je vzhledem k televiznímu formátu docela paradoxní.

Čáry ve vzduchu a jiskry. Bez jisker to nevypadá tak cool. (zdroj)

Ve výsledku si tak film jen tak tak udržel moji pozornost až do konce, netkl se ani emocí (to se povedlo aspoň komornímu finále Občasné války) a celkově mi přišel těžce průměrný. Pořád má samozřejmě přinejmenším dvacet let náskok před vším, co zatím předvedla konkurence z DC (ano, Sebevražednému oddílu bych s odstupem času minimálně hvězdičku srazil). Musíte mi ale prominout, že už odmítám jásat nad tím, že nějaký film není vysloveně špatný.

PS: První potitulková scéna byla docela fajn a druhá zase úplně stupidní. Nejvíc jsem se nakonec nasmál u závěrečného nápisu Driving while distracted can be hazardous to you and others on the road. Please drive responsibly. Nač se ještě vůbec obtěžovat s vyprávěním příběhu, když můžeme celé poselství divákovi rovnou polopaticky naservírovat?

neděle 22. ledna 2017

4 užitečné prográmky

Už delší dobu přemýšlím, jak tenhle blog trochu ozvláštnit a naplnit obsahem, který zajímá co nejširší okruh čtenářů. Napadlo mě proto doporučit vám zkrátka několik mimořádně užitečných prográmků, které můžete používat zadarmo a které jsem si oblíbil v poslední době.

Fanouškem Twine jsem už více než rok. Primárně je určený k tvorbě interaktivních příběhu, třeba ve stylu gamebooku. Jak už název napovídá, jednotlivé dějové linky v něm můžete všemožně smotávat a rozmotávat. Pokud vás zajímá, jak vypadá hotový projekt, mohu vás odkázat třeba na trojici vlastních textových her, které jsem svého času vytvořil pro fandy své stolní hry Legenda o Stínu.

Struktura příběhu v programu Twine.

Využívání programu je vcelku intuitivní, přestože vyžaduje alespoň elementární znalost anglického nebo španělského jazyka. Pokud ani jeden z nich neovládáte a přesto byste si rádi vytvořili interaktivní povídku nebo třeba databázi propojenou hypertextovými odkazy, můžete mi to vzkázat do komentářů a já se pokusím dát dohromady jednoduchý návod.

Twine umí vaše projekty vyexportovat do formátu HTML, který snadno otevřete v libovolném internetovém prohlížeči, a to samozřejmě i bez nutnosti připojit se k síti.

Program si můžete z oficiálního webu stáhnout tady.

Kdo pozná obrys v pozadí?

LICEcap vám umožní jednoduše vytvářet animace v populárním formátu .gif, který se využívá na webu skoro všude. Můžete s ním nahrávat cokoli, co se právě děje na vaší obrazovce, takže se hodí například i k zachycení scény z filmu. Jednoduše roztáhnete okraje okna okolo té části displeje, kterou chcete nahrát a stisknete příslušné tlačítko. To vám ještě dovolí upravit několik nastavení, načež začne samotné nahrávání.

Pomocí LICEcapu jsem třeba pro Facebook Anekronu kdysi vytvořil tenhle obrázek.
Samotný program si můžete stáhnout zde.

Že byste raději natočili dění na obrazovce jako video, ideálně v co nejvyšším rozlišení? Používáte-li operační systém Windows 10, nemusíte kvůli tomu stahovat žádné speciální programy. Jednoduše stiskněte zároveň klávesy Start, Alt a R, odklepněte označení právě spuštěného programu jako hry a můžete začít nahrávat. Stejnou zkratkou poté celý proces i ukončíte.
C:\Users\JMÉNO UŽIVATELE\Videos\Captures
Nový videosoubor ve formátu .mp4 se vám uloží do složky Zachycení, kterou zase najdete ve Videích.

Nastavení SunsetScreenu.

Mým oblíbeným pomocníkem se během večerního zírání do počítače často stává SunsetScreen. Věděli jste, že modré světlo, emitované vašimi displeji v nočních hodinách, může výrazně narušit váš spánek? A tuhle informaci nemám od žádného šarlatána, ale z webu prestižní americké Harvardovy univerzity. SunsetScreen vám umožní odfiltrovat alespoň tu nejagresivnější, modrou část spektra.

Za sebe mohu říci, že mi to dosti pomáhá a filtr využívám přinejmenším několikrát do týdne. Skvěle se hodí hlavně na večerní čtení, při prohlížení fotek či videí vám bude naoranžovělý odstín displeje dost možná vadit. Na výběr máte nicméně z několika přednastavených profilů a vybrat si můžete takové potlačení modré, jaké vám vyhovuje.

Můj pokus o simulaci barevného filtru. Nějak podobně to zkrátka vypadá.

Program v základu z vaší obrazovky nežádoucí světlo během večerních hodin odstraňuje postupně s tím, jak se stmívá. Já jsem si ho ale nastavil v podstatě na vypínač a pomocí klávesové zkratky jej (de)aktivuji podle potřeby. Stáhnout si ho můžete na oficiálním webu tady, k dispozici je opět pouze v angličtině.

Na závěr ještě podotknu, že má v sobě filtr modrého světla zabudovaná i nejnovější verze Windows 10 pro insidery, takže se pravděpodobně jednou dostane k běžným uživatelům i coby součást operačního systému.

A ještě naposledy LICEcap, aneb mrkněte se autorovi pod pokličku.

středa 18. ledna 2017

Jak dopadla disneyfikace Star Wars

Článek byl původně vydán 18. 1. 2017 na dnes již zrušeném webzinu dagon.cz.

Už je to víc, než čtyři roky, co studio Disney koupilo Lucasfilm a s ním i jednu z nejpopulárnějších filmových sérií všech dob, Star Wars. Během té doby stihli noví majitelé vyprodukovat dva celovečerní filmy a bezmála tři řady animovaného seriálu. Jejich možná nejvýznamnějším krokem však byla razantní úprava kánonu celého univerza. Star Wars se zkrátka změnily – a to jitří emoce.

Sám duchovní otec předaleké galaxie George Lucas se zhruba před rokem nechal slyšet, že prodal svou ságu otrokářům, což nicméně hned vzápětí s omluvou označil za přeřeknutí. Zda šlo o přeřeknutí freudovské či nikoli, nechám na spekulacích čtenáře. Sám se v tomto článku pokusím jít proti Lucasovu názoru i proti názorům ostatních kritiků nové tváře Star Wars, neboť si myslím, že se mnohá kontroverzní rozhodnutí Disneyho s odstupem času ukázala jako správná.

V dubnu 2014 studio oznámilo, že takzvané Star Wars Expanded Universe již nadále nebude součástí kánonu. Mnohé fanoušky toto rozhodnutí zaskočilo a popudilo, protože součástí rozšířeného vesmíru byla celá řada populárních knih, komiksů, videoher a dalšího obsahu. Vzhledem k tomu, že Expanded universe sahal daleko za závěrečné titulky šesté epizody, dalo se to čekat: Disney potřeboval vyklidit prostor pro vlastní sequel, Síla se probouzí.

Součástí kánonu zůstal pouze celý tehdejší půltucet celovečerních filmů (tedy včetně Ewoků a Jar-Jara Binkse), seriál Klonové války a komiks Darth Maul – Son of Dathomir. Desítky dalších do té doby vydaných projektů dostaly nově štítek Star Wars Legends. Prvním významným příspěvkem do nového kánonu se pak stali animovaní Star Wars: Povstalci, kteří se na televizních obrazovkách objevují dodnes.

Závěrečná bitva ve filmu Rogue One: Star Wars Story. (zdroj)

Nešlo o nijak hvězdný příspěvek: na databázi filmů ČSFD získal převážně průměrná hodnocení, přestože si v zahraničí vede o něco lépe. Následujícího roku pak na plátna kin s velkou pompou dorazila sedmá epizoda, která se rozhodla bezpečně drnkat na struny nostalgie, a překvapivě jí to docela vyšlo. Výdělky mnohonásobně překročila svůj rozpočet a dočkala se pozitivní reakce kritiků i větší části fanouškovské základny.

Ozvaly se však i nespokojené hlasy, které novému filmu oprávněně vytýkali takřka kompletní odvozenost. Minulý rok potěšil právě takové: v Disney se rozhodli začít zpětně čerpat z rozšířeného světa Star Wars Legends a do kánonu se v třetí řadě seriálu Povstalci triumfálně vrátila třeba postava velkoadmirála Thrawna.

Ještě vřelejšího přijetí se mezi skalními fandy dočkal vůbec nejnovější hraný film Rogue One: Star Wars Story. Objevila se v něm celá řada referencí na starší obsah, včetně Vaderovy základny na Mustafaru, která pochází ještě z vizuálních podkladů pro originální trilogii, nebo křižníku Hammerhead z videohry Star Wars: Knights of the Old Republic.

Tvůrci navíc zapracovali na kontinuitě: například charakter teroristy Sawa Gerrery z nového filmu Rogue One se v univerzu Star Wars objevil už v roce 2012 v páté řadě Klonových válek a je dále rozvíjen seriálem Povstalci.

Black saber. Jaká další tajemství skrýval imperiální archiv na Scarifu? (zdroj)

Zatím je jistě ještě příliš brzy vynášet definitivní soudy, domnívám se však, že se tvář slavné série pomalu, ale jistě mění. Pryč je kýčovitě digitální přeplácanost nové trilogie, ale i místy nadšenecké pionýrství původních filmů. Ne každému se stávající tón Star Wars zamlouvá (pokud tedy budeme Rogue One považovat za jeho klíčového reprezentanta).

Jak František Fuka, tak Kamil Fila ve svých recenzích kritizují nepopiratelný fakt, že se sága odklonila od své obvyklé lehkosti a nadsázky, které považují za klíčovou součást jejího repertoáru. Skoro bych byl až nakloněn domnívat se, že z nich mluví nostalgie: pro mě byly odjakživa jedním z největších taháků Star Wars propracovaní záporáci a temnější vyznění příběhu. Život Anakina Skywalkera, okolo kterého se děj všech šesti prvních epizod točí, rozhodně nebyl procházkou růžovou zahradou a filmy tuto skutečnost vcelku adekvátně odrážejí.

Předaleká galaxie koneckonců k vážnějšímu pojetí přímo vybízí. Ať už proprietami typu strašlivé, planety ničící bitevní stanice, dehumanizovaným designem vojáků Impéria i klonové armády či motivem vizí a proroctví, jimž hrdinové příběhu nemohou uniknout, ať se snaží sebevíc. Ne náhodou si nejvíc přízně diváků urvaly právě ty nejvážnější epizody obou trilogií, legendární Impérium vrací úder a i po letech překvapivě působivá Pomsta Sithů.

I proto si myslím, že se rozhodnutí Disneyho zbavit se letitého nánosu Legends a stvořit nový kánon ukázalo jako správné. Zatímco dřívější obsah mnohdy postrádal kontinuitu a trpěl leckdy až nadměrnou invencí, dnešní svět Star Wars si daleko lépe hlídá koherenci a z dědictví rozšířeného univerza vybírá jen to nejlepší. Zpočátku se sice nevyhnul několika nepěkným kotrmelcům, jeho současný vývoj nicméně nabízí divákovi kýženou novou naději.

pondělí 16. ledna 2017

Jak prosté: Nový Sherlock nezná míru

Když vrcholil fanouškovský hype okolo protagonistovy zdánlivé smrti, těšil jsem se na třetí řadu Sherlocka jako malé dítě. Nebyl jsem zklamán, přestože s odstupem času moje prvotní nadšení z nových dílů dost opadlo. Očekávání pak ještě trochu snížila nemastná neslaná Prokletá nevěsta a čtvrtou sérii jsem proto sledoval už bez hlubšího fanouškovského zaujetí. A to je moc dobře, protože po odvysílání závěrečné epizody můžu říct, že nejsem nijak nadšený.

Poslední případ začíná. (zdroj)

Po docela ospalém úvodu předchozí řady se tvůrci seriálu v Poslední přísaze dost rozparádili a scénář na nás chrlil jeden zvrat za druhým. Jeho autoři Moffat s Gatissem zjevně usoudili, že tento formát Sherlockovi sluší a nenapadlo je nic lepšího, než v něm natočit kompletní sérii. Jinak se to, co jsme v uplynulých týdnech viděli, vysvětlit nedá.

Abych nevzbudil dojem, že hodlám jen kritizovat: na rozdíl od mnohých diváků jsem vcelku uvítal, že se seriál čím dál více zaměřuje na vztah Johna a Sherlocka a samotné případy odsouvá do pozadí. Když máte k dispozici tak kvalitní herce a snažíte se navíc jejich postavy dostat do nebezpečí, aby nebyla nouze o skutečné napětí, mnoho možností se nenabízí. Přesto občas zamáčknu slzu, když si vzpomenu na precizně budované zápletky, chytře rozuzlené v posledním okamžiku.

Upřímně by mě zajímalo, zda kompars vybírají tak, aby Benedicta nikdo nepřevyšoval. (zdroj)

I seriál postavený na vztahu dvou osob (a ano, všechny ostatní postavy hrají třetí nebo čtvrté housle) ale může fungovat, dokud drží scénář. A právě ten ve čtvrté řadě každou chvíli razantně hapruje, až z toho jde člověku hlava kolem. Co hůř, nevyhne se laciným cliffhangerům. Možná namítnete, že jeden takový jsme viděli už v závěru druhé série – ale ne! Tehdejší finále se smrtí laškovalo a nestrčilo ji zcela absurdně a popravdě dost lacině fanouškovi do ksichtu.

Jak se ze Sherlocka epizodu za epizodou stává stále menší a menší sociopat, jeho dedukce funguje v nepřímé úměře lépe a lépe. Tak dobře, až se stávají některé protagonistovy superschopnosti výsměchem divákovi. Opravdu po mě scénáristé chtějí, abych věřil, že dokáže hrdina předpovědět jednání lidí na čtrnáct dní dopředu? Sherlock strávil spoustu času hledáním taxikáře a civěním na obraz. Najednou provádí daleko složitější výpočty, aniž by se mu alespoň orosilo čelo. A to není v seriálu ani zdaleka jediný, kdo má superpočítač v hlavě.

Na té troše prostoru, kterou dostala, paní Hudsonová neuvěřitelně válí. (zdroj)

To všechno Sherlockovi prochází, zejména proto, že skvěle vypadá. Jak geniálně tvůrci pracují s vizualizací géniových myšlenek, shrnul v angličtině už můj oblíbený YouTube autor Nerdwriter. Podobných scén jsme samozřejmě byli svědky už v předchozích řadách seriálu, tentokrát ale šplhají na novou úroveň pastvy pro oči. Hudba naopak příliš nezaujme, což je po tomhle skvostu ze třetí série docela škoda.

Dočkáme se i několika skvělých zvratů, které jsou dokonce divákovi i krásně naservírovány. Vzhledem k již zmíněnému šílenému tempu je ale člověk zkrátka nestihne ani pořádně vstřebat, než mu Moffat s Gatissem předhodí další šokující odhalení. Omezený prostor se nejhůř dotkne záporáků: Eurus nejspíš neuvěříte její motivaci a jméno Culvertona Smithe, kterého tvůrci představili silnými slovy pure evil jsem si musel dokonce vygooglit. Obě postavy jsou přitom dobře zahrané a mají i relativně zajímavé zlodušské plány.

A Mycroft. Nesmíme zapomenout na Velkého bratra. (zdroj)
 
Mám-li své hodnocení shrnout polopaticky, nový Sherlock dopadl zhruba tak, jako když před pár desítkami let pejsek a kočička v pohádce Josefa Čapka vařili dort. Nacpali do něj spoustu dobrých věcí, ale z jejich kombinace průměrného konzumenta asi dost rozbolí břicho. Chválit i hanit můžeme na čtvrté řadě leccos, jsou to však paradoxně často její klady, které svou nevhodnou kombinací definovaly dosud nejslabší dávku dobrodružství detektiva Holmese.

sobota 14. ledna 2017

Napodruhé: Star Trek: Do temnoty

Celé roky jsem vzpomínal na Star Trek: Do temnoty jako na ten lepší z Abramsových dvou filmů o kapitánovi Kirkovi a jeho partě. Celé roky jsem se pletl. Ne, že by se mi přestal dnes recenzovaný snímek po té době líbit – pořád si myslím, že nabízí záživný příběh, kvalitní herecké výkony a neposlední řadě skvělou akci – zkrátka jsem ale vůbec poprvé měl možnost bezprostředního srovnání s prvním Star Trekem a třetím dílem, Do neznáma.

Co by to bylo za Star Trek, kdyby z lodi neudělali řešeto? (zdroj)

Po zpackané misi v zapadlém koutě Galaxie je Kirk degradován a Spock si hledá novou práci na jiné lodi. Před divácky nezajímavými, nepříjemnými osudy je na poslední chvíli (naštěstí?) příhodně zachrání nepříjemný osud jiných lidí, kteří zemřou při nečekaném teroristickém útoku jakéhosi Johna Harrisona. Kirk se vrací na Enterprise s tajným rozkazem, který vydal admirál Marcus: útočník, který uprchl na planetu Kronos, musí být zneškodněn.

Háček tkví v tom, že je Kronos domovským světem Klingonů a útok proto musí proběhnout diskrétně. Navíc se Jim Kirk na poslední chvíli rozhodne, že ušetří teroristův život a pokusí se jej místo toho dotáhnout před spravedlivý soud. Začíná nebezpečná hra na kočku a na myš, v níž obě role ani zdaleka nejsou přiděleny tak, jak by se mohlo na první pohled zdát.

Druhý Star Trek je zkrátka od začátku vážnější, než ten první. Místo humorného vzájemného pošťuchování se posádky soustředí veškerou pozornost na trojici Kirk-Spock-Harrison. Naneštěstí to nefunguje tak dobře, jak by člověk čekal (vzhledem k tomu, že všechny tři postavy hrají dobří herci).

Tihle tři. (zdroj)

Svízel tkví v poměrně zběsilém tempu, které dovolí centrálním charakterům jen několik krátkých konverzací. Moc nepomáhá, že jsou všichni v permanentním ohrožení a nemají tedy čas projevit svou osobnost v poklidnějších kulisách. Zamrzí také, že spousta dalších úplně stejně kvalitních herců v podstatě nemá moc co dělat a jejich postavy slouží spíš jako křoví, což se naneštěstí týká i nové členky posádky.

Film si taky moc neláme hlavu s důsledky, které by ten či onen motiv měl pro fikční reálie startrekovského univerza. Vždyť možnost teleportovat se v okamžiku přes několik soustav by mohla potenciálně ohrozit i samotnou existenci ikonické lodi Enterprise! Příběhu je zkrátka snímek ochoten obětovat i vnitřní konzistenci, čímž se podobá pozdějšímu hvězdnému velkofilmu stejného režiséra.

Star Trek: Do temnoty sice zmíněné vady na kráse bohatě vyvažuje zábavnou akcí, trefnými hláškami a pečlivě budovaným napětím, přesto musím závěrem konstatovat, že celá série z celkového pohledu vykazuje spíš sestupnou tendenci. Čímž samozřejmě vůbec nechci říct, že jsem se nebavil dobře, ani že se dobře nebudete bavit vy.

pondělí 9. ledna 2017

Anděl Páně 2

Včera jsem viděl veleúspěšnou pohádku Anděl Páně 2 a podle očekávání jsem byl spokojený. Režisérovi (a spoluautorovi scénáře) Jiřímu Strachovi a jeho týmu se podařilo vytvořit důstojné pokračování oblíbeného prvního dílu, byť si dost možná tentokrát diváka získá trochu jiným způsobem, než posledně. Nový film je zvlášť ke konci maličko uspěchaný, slušelo by mu i doladění příběhu. Přibrousil proti tomu humor a nabídl skvělé herecké výkony.

Abychom recenzi stejně jako úvodní odstavec ukončili pozitivně, shrnu nejdřív, co se moc nepovedlo. Rušivě občas působily vizuální efekty – při průletu mračny si na velkém plátně kina člověk nemohl nevšimnout, že mají oblaka nepřirozeně ostré okraje. Rozestoupivší se voda pak působila spíš jako z běžné videohry. Samozřejmě chápu, že mají čeští filmaři k dispozici jen omezené finance, rušit mě však podobné momenty nepřestanou.

O něco slabší než kdysi u prvního Anděla je i hudba. Melodie Adeste fideles byla sice minule skoro až všudypřítomná, zase si ji ale divák nemohl nezapamatovat. Nový film drží svůj soundtrack hezky v pozadí, takže dění na plátně sice vhodně podkresluje, ale ničím nepřekvapí.

Ústřední trojice. Co je na číslu 3 tak fascinujícího? (zdroj)

Poslední výraznější výtku mám ke scénáři. Ten je velmi jednoduchý, což by na druhou stranu nijak nevadilo – devadesátiminutový snímek překombinovanou zápletku nepotřebuje. Nabízí ale až překvapivě málo prostoru pro vývoj charakterů. Co hůř, dokonce tak trochu relativizuje závěr filmu prvního.

Titulní hrdina Petronel totiž v minulém Andělovi prošel celým svým dobrodružstvím proto, aby pykal za svou pýchu a nezodpovědnost. Na začátku nového snímku to ale paradoxně vypadá, že se během své pozemské anabáze nic nenaučil, protože skuhrá, lajdačí a brblá úplně stejně, jako dřív. Když pak jeho nejnovější třenice s čertem Uriášem skončí ztrátou jablka ze stromu poznání, musí se Petronel vydat do zasněženého předvánočního města, aby se naučil milovat své nepřátele a odpouštět jim.

Čert a anděl záhy zjistí, že je jablko v držení mladé Anežky přestrojené za Mikuláše. Dívka se snaží vykoledovat nějakou tu bramboru nebo kus špeku, aby měly doma s maminkou co do úst. Dvoučlennou rodinu totiž odírá na kůži protřelý a nemilosrdný kapitalista Košťál, který chce mít otevřeno i o svátcích, v nichž vidí – jak jinak – jen humbuk. Návštěvníci z nebe proto s Anežkou spojí síly a pomáhají jí v koledě, aby si jablko vysloužili. Celou situaci přitom ještě komplikuje další Mikuláš se svou partou, ve skutečnosti zlodějská trojka, která chodí domy obyvatel města jen očíhnout a na odchodu vždycky něco štípne.

Co by to bylo za záporáka bez Hrozitánského kníru™? (zdroj)

V těchto kulisách vzniká mezi Uriášem a Petronelem napětí, jež postupem času narůstá. Scénáristé se přitom snaží zachovat sympatie diváků k oběma aktérům, čímž ale pochopitelně ústřední konflikt ztrácí na naléhavosti i uvěřitelnosti. Nikdy mě nenapadlo, že to napíšu, ale Anděl Páně 2 v tomhle ohledu dost připomíná nejnovější komiksové blockbustery jako Captain America: Civil War nebo Batman v Superman: Dawn of Justice.

Mnohem lépe ale funguje třeba humor. Místy sice působí krapet samoúčelně (třeba když si Petronel během pronásledování Uriáše najde čas na krátké skuhrání v andělském sboru) a nemusel by být tak prvoplánový (Patrik a jeho zelená), v devadesáti procentech případů jsem se ale příjemně bavil. Dialog Jiřiny Bohdalové a Ivana Trojana s občasným přicmrndáváním Jiřího Dvořáka určitě v budoucnu právem zlidoví.

Tím se dostávám k dalšímu klíčovému taháku snímku, totiž k hereckým výkonům. Chválu na ně bych mohl pět hned v několika odstavcích, ale pokusím se být stručný. Ústřední dvojice je minimálně stejně zábavná, jako dříve, Bolek Polívka si svého záporáka vysloveně užívá a představitelkám Anežky a její matky Magdaleny taky (nejen) jejich vzájemný vztah věříte. A že je Bartoška Bůh, to budu jenom opakovat po ostatních.

Labuda si malou roli kompenzuje přes kremroli. Jde to i ve verších. (zdroj)

Tím ale výčet povedených stránek filmu ani zdaleka nekončí. Tvůrcům se totiž nějak podařilo vytvořit přesvědčivou iluzi žijícího a dýchajícího města, ve kterém se příběh odehrává. Prostředí, v němž se postavy pohybují, zkrátka nepůsobí jen jako kulisy v pozadí. Podobný dojem jsem už dlouho neměl z žádného filmu a už vůbec ne z české pohádky. Výběr těch několika přírodních scenerií, které se v příběhu objeví, je excelentní. Krásně se ale kouká i na ulice Českého Krumlova.

Není proto divu, že má snímek hutnou atmosféru a dokáže si díky ní držet vaši plnou pozornost. Jiří Strach má evidentně pro budování diváckého dojmu vynikající cit. Když se nad prázdným, tichým kostelem setmí a udeří blesk, zapůsobí to přesně tak, jak by mělo. Jen Uriášův ohnivý pohled na mě nefungoval – ba naopak, vyvolal ve mně málem záchvat smíchu. Z docela zřejmého důvodu.

Anděl Páně 2 mě ale nakonec nejvíc zaujal nejvíc něčím úplně jiným. Není infantilní, není přehnaně podbízivý a nedělá z diváků idioty. Všechny tři nešvary přitom české pohádky trápí velice často, mnohdy dokonce všechny zároveň. Když to některá nedělá, je to zatraceně poznat a snadno jí proto odpustíte řadu větších či menších neduhů. Proto milosrdně zapomenu zmínit odbytý způsob, jakým příběh uzavřel některé z klíčových dějových linií i občasnou nekonzistenci toho typu, že některé čertovy kouzelné schopnosti fungují a jiné ne. Já z toho vrásky mít nebudu.

Mimořádně kladně také hodnotím občasné cílení na starší publikum, třeba když se snaží čert Uriáš napovědět Voříškové (rozené Bodlákové), co to vlastně ten Pánbůh dělal toho sedmého dne.

Galerii padouchů zakončíme třemi dobráky od pohledu. (zdroj)

Jako exkatolík nemůžu závěrem nevyužít příležitosti a s trochou sarkasmu si rýpnu do úplně zbytečných (z jakéhokoli pohledu) a mimořádně trapných (z mého pohledu) diskuzí o věrnosti či nevěrnosti Anděla Páně 2 křesťanské mytologii. Kacířsky se totiž domnívám, že Strach udělal své církvi tak trochu medvědí službu, když o ní veřejně vyjevil pravdu: totiž, že je koncept Nejsvětější trojice nepochopitelný i pro samotného Boha, bez čertů by byla na nebesích strašná nuda, Ježíšovo početí má řadu dost creepy důsledků pro všechny zúčastněné a v životě se máme chovat hezky proto, aby nás čert neodnesl do pekla. Vidíte – a už ani nemusíte číst Katechismus.

pátek 6. ledna 2017

Napodruhé: Star Trek

Jednou z mých největších mezer ve vzdělání je bezpochyby ta, že jsem nikdy neviděl žádnou kompletní sérii Star Treku. Tři nové filmy z jeho univerza mě ale už docela dobře dostaly do obrazu. Rozhodl jsem se proto, že se podívám na vůbec první Abramsův snímek znovu, abych konečně pochytil pár fanouškům určených referencí a připomenul si příběh, který se mi za uplynulé roky docela vykouřil z hlavy.

Jop, fakt je tam tolik důležitých postav. (zdroj)


Scénář je přitom až překvapivě podařený. Sice se točí okolo klišé o cestě do minulosti, která má změnit budoucnost (v tomto případě plešatý Romulan vyráží na poměrně komplikovanou cestu za pomstou), zaměřuje však pozornost na postavy a díky tomu si drží neuvěřitelné tempo. Zvlášť proto, že jsou hlavní role skvěle typově obsazeny a film dokáže na minimálním prostoru prodat i minulost svých charakterů.

Dozvíme se třeba, že:
  • Otec Jima Kirka zemřel při prvním střetnutí s již představeným plešatým Romulanem a z našeho protagonisty proto vyrostl nedisciplinovaný zmetek s promiskuitními sklony, který má nicméně dobré srdce a ani ustavičné pití mu ještě nestihlo vyhubit všechny mozkové buňky, zatímco hluboko uvnitř pořád ještě touží po kariéře ve Starfleet.
  • Vulkánská společnost údajně zbavená emocí iracionálně šikanuje Spocka, který je napůl člověk a má z toho potom komplexy, které si příležitostně vybíjí hněvivými afekty a mimořádně extrovertní Kirk je mu už od pohledu osinou v zadku.
  • Doktora obrala jeho žena při rozvodu až na kost, takže mu všichni říkají Bones, přičemž se snaží ignorovat projevy jeho lehké paranoie.
  • Simon Pegg se snaží co nejlépe imitovat skotský přízvuk a sám sobě vyspoiluje důležitou informaci asi tak, jak jsem to zhruba teď udělal já.
  • Sulu je docela nenápadný chlápek s asijskými kořeny, který se ale umí tvářit dost drsně a na potíže má schovanou skládací katanu.
  • Chekov se teprve učí řídit vesmírnou loď.
  • A konečně Uhura, která má slabost pro špičaté uši a naopak moc nemusí sebejisté blonďáky. Spoléhá (právem) na to, že bude Kirk líný vygooglit si její křestní jméno v registrech flotily, což není ani tak chyba příběhu jako další mrknutí směrem k fanouškům.

Během toho, co se v překotném tempu dozvídáme všechny tyto informace, prostřihne skvěle napsané dialogy občas i velmi slušnými akčními scénami, na nichž se zatím zub času nijak zvlášť nepodepsal. Co je ještě překvapivější, funguje i humor a neobstarává ho jenom Simon Pegg (jako třeba ve Star Trek: Do neznáma).

Pokud bych měl chvíli srovnávat, příběh prvního Star Treku mi přišel přes všechny WTF momenty paradoxně střízlivější a funkčnější, než třeba závěr Interstellaru a naprosto nechápu, jak mohl po tomhle Abrams natočit lacině nostalgickou Epizodu VII Star Wars.

"Get out of the chair."

Dalo by se toho napsat víc, ale důvodů, které by vás měly přesvědčit ke (znovu)zhlédnutí, snad už máte dost. Já se musím jít dál culit nad Nimoyovým oddly self-serving rozloučením.

úterý 3. ledna 2017

Zásadní zvraty v Sherlockovi a Vikinzích