středa 27. prosince 2017

Můj rok 2017: Filmový web, 5 000 odběratelů i operace očí

Pomalu končí rok, kdy jsem přestal studovat, stál jsem u zrodu webu Filmožrouti.cz, přestěhoval jsem se do Brna, nechal jsem si přidat druhé jméno a úspěšně jsem absolvoval operaci očí. Když to napíšete takhle všechno za sebe, zní to docela jako úspěch. Můžu vám ale upřímně přiznat, že mi v praxi spousta zmíněných životních voleb připadala přinejmenším v nějakém období úplně mimo.
 
Tak je to zase dvanáct měsíců.

Letos jsem se naučil především to, že chci-li něco získat, musím si stanovovat konkrétní a pokud možno až nerealisticky optimistické cíle. Zároveň ale taky to, že odškrtávání splněných cílů v diáři není až tak úplně život v pravém smyslu toho slova. V sociální interakci se svým okolím jsem se pranic nezlepšil, jak jste pravděpodobně uhodli už z toho, že vůbec používám slovní spojení sociální interakce.

Ale čert to vem – loni jsem si aspoň pořídil mobil a letos jsem už dokonce stihl i upgradovat (byť jen díky vánočnímu dárku). Namísto staromódní tlačítkové Nokie mám teď zbrusu novou… tlačítkovou Nokii 3310. A jsem z ní naprosto na větvi, neboť v mých očích suverénně překonává libovolný dotykový smartphone, na který mi kdy padl zrak.

No nevypadá skvěle? (zdroj)

Vydrží asi tak půl milénia na baterky, umí přehrávat hudbu a prý dokonce i video, má zanedbatelnou hmotnost a kompaktní rozměry, díky nimž jej můžete bez potíží ovládat jednou rukou. Data posílá přes Bluetooth, což ušetří spoustu času stráveného rozplétáním kabelů a dokonce disponuje internetovým prohlížečem pro případ nouze. A foťákem, i když vhodným maximálně pro zachycení zajímavého inzerátu či vtipné malůvky na zdi.

Pointa je v tom, že tohle všechno je tak zhruba maximum, co od telefonu očekávám. Fakt nepotřebuji přístroj, který mi bude suplovat notebook nebo stolní počítač, protože v tom stejně nestojí za nic – kvituji také, že mě mobil každých pět minut neinformuje o tom, kdo si zase na Facebook vyfotil svou přesnídávku a obejdu se i bez GPS navigace, kterou si snad někteří pomalu zapínají i ráno na cestu do obchodu pro rohlík.

Úvodní hlubokomyslné pindy a následné okénko do světa prehistorických metod komunikace máme za sebou, podobně jako minulý rok – nastal tedy čas vyhodnotit úspěšnost letošních plánů.

Stejně jako loni se mi nepovedlo všechno, co jsem chtěl stihnout, ale tentokrát jsem s výsledkem přeci jen spokojenější. Prioritní projekty fungují a to je hlavní. Letošek byl dost možná nejnáročnějším rokem mého dosavadního života, ve výsledku však stál za všechnu tu námahu. To jsem loni s čistým svědomím prohlásit nemohl.
 

A tyhle věci se podařily ostatním – ne tedy nutně letos, ale já jsem se k nim letos dostal:


1) The Blood Mirror (Lightbringer #4). Brent Weeks vládne. A naservíroval nejedno šokující odhalení.
2) Shattered Sea Trilogy. Joe Abercrombie a young adult? Zatraceně to funguje!
3) The Core (The Demon Cycle #5). Peter V. Brett uzavřel čtivou a hezky špinavou démonskou sérii.
4) Red Country. Standalone kniha Joa Abercrombieho ze světa First Law.
5) The Heroes. Už třetí příčka pro Abercrombieho, ale co mám jako dělat?
6) Noční labuť. Prvotina mé šéfredaktorky Zuzany Hartmanové a jediná česká kniha v žebříčku.
7) Oneiros. Můj oblíbený německý spisovatel Markus Heitz a první překladovka v seznamu.
8) The Tournament at Gorlan (RA: The Early Years #1). Až překvapivě milý návrat do dětství s Johnem Flanaganem.
9) Sharp Ends. A potřetí Abercrombie, tentokrát s povídkovou sbírkou.
10) Nové Pompeje. Daniel Godfrey se sice snažil, ale dopadlo mu to těžce průměrně.

Letos není žebříček ani zdaleka tak reprezentativní jako loni, těch dvanáct uvedených knih totiž představuje valnou většinu fantasy literatury, co jsem stihl přečíst. Přinejmenším úvodní trojice ale fakt stojí za všechnu vaši pozornost.


1) Logan. Už v březnu jsem si opatrně připouštěl, že asi nic lepšího neuvidím. A neviděl jsem.
2) Rick and Morty. Díky Radimovi nově asi můj nejoblíbenější seriál všech dob.
3) Blade Runner 2049. Takhle se dělá pokračování po letech, piště si poznámky.
4) Kingsman: Zlatý kruh. Dvojka byla slabší, ale zase měla nejlepší letošní filmový moment.
5) Dunkerk. Audiovizuálně překrásné, Tom Hardy umí skvěle hrát očima.
6) Válka o planetu opic. Asi nejslabší z trilogie, ale Serkis si to pořád dává.
7) Barry Seal: Nebeský gauner. Cruise si u mě zachránil jméno po zpackané Mumii.
8) The Shannara Chronicles. Druhá sezóna, druhý nejlepší seriál letoška. Běž se vycpat, Hro o trůny.
9) Star Wars: Poslední z Jediů. Předaleká galaxie se po Abramsově vpádu trošku vzpamatovala.
10) Lucifer. Stejně břitké dialogy jako loni, postavy pořád zajímavé, jen nic moc nadto.

U filmů a seriálů jsem udělal výjimku a vybíral jsem jenom z letošních novinek: jinak by totiž první příčky opanovaly filmy jako Láska nebeská, Vykoupení z věznice Shawshank nebo první Vetřelec. Ano, plnil jsem kvůli Filmožroutům díry ve svém vzdělání. Za zmínku stojí nepřítomnost marvelovek. Nejlepší mi letos přišel nový Spider-Man, ale ten by skončil až 11. nebo 12.


1) Audiomachine: Bang and Burn. Potřebujete trochu nakopnout? Poslužte si.
2) The Elder Scrolls Online: A Land of War and Poetry. TESO nesnáším, ale tuhle hudbu miluju.
3) Max Richter & Taevus: Haunted Ocean Extended Mix. Prodloužená verze soundtracku z Valčíku s Bašírem.
4) Marvin Kopp: Prophet. Z Enderalu. Tahle hudba mi hrála k nejlepšímu videohernímu zážitku letoška.
5) Epikus: Armageddon's Advent. Původně z roku 2016, ale mám dojem, že jsem ji objevil až letos.
6) Love Actually: PM's Love Theme. Tak se téhle mé nové komediální závislosti stejně nezbavíte.
7) Game of Thrones: Truth. Skladatel Ramin Djawadi se opět předvedl. Nejlepší seriálový soundtrack letoška.
8) L'Orchestra Cinématique: Carol of the Bells. Pro epické předělávky vánočních koled mám velkou slabost.
9) Rogue One: Your Father Would Be Proud. Jak mívám rád hudbu Johna Williamse, posledních pár let Michael Giacchino vede.
10) World of Warcraft: Battle for Azeroth. Ano, mám na mysli tu trailerovou hudbu, kterou nikde nedokážu najít izolovanou.

Jak jistě víte, poslouchám skoro výhradně jen hudbu beze zpěvu. Neřadím taky autory klasické hudby, protože by pak nejspíš nezbylo místo pro nikoho jiného a výběr není tak docela reprezentativní, poněvadž nemám dokonalý přehled v tom, co všechno jsem v uplynulém roce poslouchal.


1) The Atheist's Guide to Reality. Alex Rosenberg stvořil něco, co mě budí ze snů ještě skoro rok po dočtení.
2) Letter to a Christian Nation. Skvěle vyargumentováno, citlivě a přitom nekompromisně napsáno. Thumbs up pro Sama Harrise.
3) How to Win Friends and Influence People. Protože Dale Carnegie nás měl už před osmdesáti lety prokouknuté.
4) Faith Versus Fact. Pokud neznáte Jerryho Coyna, měli byste to napravit. Bude se o něm mluvit.
5)  The Magic of Reality. Sdílím Dawkinsovu tendenci žasnout nad naším vesmírem, takže jsem útlou knížku doslova zhltnul.
6) Mortality. Christopher Hitchens píše o tom, jak umírá na rakovinu. A zachovává si břitké pero i smysl pro humor.
7) The End of Faith. Z větší části brilantní, Harrisově fascinaci spiritualitou ale popravdě příliš nerozumím.

Zůstanu na sedmi. Přečetl jsem toho sice víc, ale ne o tolik, abych mohl s klidným srdcem přidat další tři podobně silné knihy. Všech sedm ale aspoň stojí za (v některých případech několikanásobné) přečtení. To se přinejmenším o posledních dvou titulech z fantasy seznamu tak úplně napsat nedá.

Napřesrok bych rád přidal ještě kategorii YouTube video, protože třeba Mind Field Michaela Stevense si zmínku fakt zasluhuje. Stejně jako tohle.

sobota 9. prosince 2017

Jak jsem se zbavil brýlí

Moje brýle byly sice víc oválné než kulaté, ale fotit neumím.

Brýle jsem nosil zhruba deset let. Mnozí z mých přátel mě ještě ani neznali v době, kdy jsem se obešel bez nich. Moje krátkozrakost se totiž během dospívání zhoršila natolik, že bez skel před očima v podstatě neobešel. Nejenže jsem na větší vzdálenost nedokázal přečíst různé nápisy, splývaly mi třeba i rysy obličejů a pohyb bez brýlí pro mě proto byl nejenom nepohodlný, ale i dost nepraktický. To už dnes není pravda.

O tom, že bych podstoupil laserovou operaci, jsem přemýšlel celé roky. Na brýle jsem si sice zvykl, ale nikdy jsem se je nenaučil vnímat jako svou součást nebo alespoň módní doplněk. Díval jsem se na ně spíš pohledem člověka, který si zlomil nohu a musí nějakou dobu chodit o berlích. Připadal jsem si tak trochu za skly jako v osobním akváriu a při procházkách do polí jsem je často na okamžik sundával, abych se cítil víc bezprostředně, víc v přítomnosti.

Nekorektní pravda o dekorativních brýlích. (zdroj)

Velmi pochybuji o tom, že to takto vnímají všichni brejlovci, u mě se ale fyzický problém s očima výrazně promítal i do psychických stavů – tím spíš, že jsem v době zhoršování zraku začal mít třeba i problémy ve škole a obecně jsem se velmi uzavřel do sebe. To mi sice umožnilo dobrat se odpovědí na spoustu palčivých otázek, které mě v následujících letech provázely, zároveň jsem se ale stal poměrně asociálním samotářem.

Přišlo mi proto přiléhavé, že se s nově nalezenou sebedůvěrou vrátí i můj zrak a na následujících řádcích stručně popíšu, jak se to stalo. Otevřel jsem si k tomu okno, aby mi výhled zase jednou neblokovala orosená skla. V Brně je krásný večer, já vidím poprvé za mnoho let bez dopomoci každou drobnou větvičku na protějším stromě a všechny barvy soumraku, vlnící se v teplém vzduchu unikajícím z pokoje.

V první řadě musím poděkovat Lukášovi, který mi poradil, že se operace očí v závěru roku provádějí s výraznou slevou. Díky tomu jsem sice čekal o něco málo déle, zato jsem dost ušetřil a moje oči mají více času regenerovat, než přijdou ostré paprsky letního slunce.
Sorry, tohle neangličtinářům neumím přeložit. (zdroj)

K akci jsem se nakonec odhodlal zhruba před měsícem, kdy jsem vyplnil formulář s nezávaznou žádostí o kontrolu, domluvil jsem si termín a pak jsem se prošel Brnem přímo na oční kliniku Gemini – mám ji možná dvacet minut cesty od bytu. Měření, foukání do očí, rozkapávání a další kratochvíle mi zabraly možná něco přes hodinku, nakonec jsem ale obdržel protokol s výsledky a doktorka mě informovala, že mi oční operaci mohou bez problému provést.

Nerad se ale rozhoduji spontánně, zvlášť pak v důležitých věcech. Proto jsem poděkoval s tím, že dám vědět telefonicky, doma jsem si vygooglil příručku pro sestry a přeložil jsem si do češtiny celou tu protokolovou hatmatilku. Taky jsem si zjistil všechno možné o průběhu operace, vedlejších účincích, rozdílech, mezi jednotlivými technikami a tak všelijak podobně. Samozřejmě jsem kouknul i na Reddit.

To, co jsem zjistil, mě uspokojilo, takže jsem hned asi čtvrtý den volal opět na kliniku, že se chci objednat. Protože nerad prozrazuji své plány dopředu, věděli o přesném termínu operace jen dva lidé a jeden z nich to navíc velmi vhodně zapomněl. S odstupem času uznávám, že jsem měl aspoň spolubydlícím říct třeba večer předem, ale k tomu se ještě dostaneme.

Nyní už patřím do elitního klubu těch, kteří brýle nepotřebují. (zdroj)

Když jsem se pak vydal přímo na operaci, nebyl jsem moc nervózní, spíš dost zvědavý. Čekaly mě ale snad dvě hodiny dalšího měření a rozkapávání, takže jsem se stihl i chvíli nudit. Během rozkapávání totiž člověk musí mít oči zavřené a bez vnějších podnětů dokážu sám sebe zabavit přemýšlením o hloupostech jen na velmi omezenou dobu.

Pak přišla samotná operace, která byla hotová asi za deset minut.

Předem jsem věděl, jak bude probíhat – jeden laser odřízne kus oční bulvy, takže ten zůstane viset jenom na kousku oka. Doktorka ho odchlípne, aby měl laser přístup k rohovce a potom začne samotné odstraňování dioptrií. V závěru samozřejmě naříznutý kousek zase připlácne zpátky a čímsi zamaže a víceméně zalepí. Potom se totéž provádí i s druhým okem.

Na videu starší postup, kdy se oko ještě řezalo mechanickou čepelí. Zapatlávání neukázáno.

Byl jsem pochopitelně zvědavý, jak celá procedura bude vypadat z první osoby, ale rychle mě to přešlo. Chápu, že doktoři potřebují na svou práci vidět, ale ostré světlo přístrojů mě pořád nutilo křečovitě mhouřit oči, což samozřejmě vadilo doktorce, která je chtěla udržet vypoulené. Navíc jsem zároveň škodil sám sobě, protože se oko více dráždilo.

Ovládat krčení obočí a tváře mi ale moc nešlo – asi mám atrofované mimické svaly z toho, jak se pořád tvářím jako zkažené rajče. Naštěstí se i přesto nějak podařilo oko vypoulit a pak mi na něm přistálo ono laserové odřezávátko, které na něj velmi silně tlačilo. Příjemné to sice moc nebylo, ale trvalo to asi jen půl minuty, přičemž jsem inkriminovaným okem viděl velice zvláštní modré efekty na černém pozadí.

Tím ale zážitky z první osoby víceméně skončily, neboť jsem po zbytek času viděl hovno. Oko má svůj tvar právě proto, aby mohlo zaostřit a když jsem teď měl jeho přední část plochou, samozřejmě se všechno rozmazalo. Sice jsem ještě trochu registroval zelené světélko, na které jsem se měl soustředit, ale nic moc jiného. Myslím, ale, že jsem cítil samotný laser a určitě jsem viděl závěrečné přilepování naříznuté části oka zpátky.

Ošklivé světlíško. (zdroj)
Zaplatil jsem a dostal jsem sluneční brýle, jimiž se mám dočasně chránit zejména proti slunečnímu světlu a větru, pilulku na potlačení bolesti, až se lokálně znecitlivěný orgán probere, pilulku na spaní, kdybych měl večer nepříjemný pocit, že mám něco v oku a nakonec i dvoje kapky. Jedny na zvlhčení oka a druhé protizánětlivé. Zakázáno mi bylo běhání zhruba do Vánoc, což mě sice mrzí, ale dá se to přežít a nesmím zatím do zakouřeného prostředí, bazénu nebo sauny (což mi nevadí vůbec).

Přiznám se, že léky beru nerad a velmi nesvědomitě a představa, že si budu pětkrát denně kapat do oka se mi vůbec nezamlouvala, nakonec jsem ale překvapil sám sebe a dodržoval jsem to. Pomáhá, že kapky nejsou v očích nijak cítit a docela rychle uschnou / zmizí. Teď už je mám užívat jen třikrát denně, což je v pohodě.

Mrzelo mě, že mi nenabídli „balíček pro lepší hojení“, na který se přitom ptali několika dalších zákazníků, které jsem viděl během svých návštěv kliniky. Obsahuje totiž dvě homeopatika, takže jsem si připravil pohotovou odpověď, že mám doma cukru dost. Škodolibé pobavení mi naneštěstí nebylo dopřáno, pravděpodobně ve mě na klinice nějak poznali odpůrce alternativní „medicíny.“

Pokud má voda paměť, tak jsme v pořádných sračkách. (zdroj)

Skutečná sranda místo toho začala až po návratu domů, kdy začalo oko reagovat na světlo asi jako nevyspaný upír s kocovinou a podobně taky bolelo. Nemám rád tlumící léky, tak jsem nakonec přišel na geniální nápad a na tři hodinky jsem se vypnul pilulkou na spaní. Během té doby se asi oči stihly vyřádit, protože po zbytek dne daly pokoj a večer jsem usnul bez problémů. Zrak se přitom zlepšoval každým okamžikem.

Další den jsem pak už úplně normálně fungoval a nepříjemné pocity byly zcela ojedinělé. Třetí den, když jsem byl na kontrole, jsem už bez brýlí rozeznával tolik detailů, jako naposledy kdysi se čtvrtinou dioptrie a od té doby (cca týden) se to ještě o kousek zlepšilo. Pořád ještě nevidím perfektně, ale to se prý ještě v budoucnu upraví.

Užívám si teď každý pohled do dálky a občas se musím usmát, když se při předklánění instinktivně bojím, že mi spadnou brýle.

Co se týče vedlejších efektů a komplikací, vidění na krátké vzdálenosti jsem měl v pořádku celou dobu, suché oči nemám (nebo ne víc, než normálně) a vyskytl se u mě všeho všudy halo fenomén. Silné zdroje světla občas vidím, jako kdyby se schovávaly za zmačkanou fólií a mají kolem sebe také koronu. V budoucnu se to může zlepšit, ale nemusí – jsem docela optimista, protože před jsem těchto světelných efektů před týdnem viděl víc než dnes, ale nebudu se moc zlobit, ani když zůstanou. Nejsou nijak extrémně výrazné a silné zdroje elektrického světla stejně nemám rád.

Vidím koronu podobnou té na třetím obrázku, jen slabší. (zdroj)

Celkově jsem s výsledkem spokojený a koukání bez brýlí si užívám. Navíc jsem si splnil jeden z velkých cílů, které jsem si pro letošek naplánoval koncem loňska. Zhruba v době, kdy jsem psal shrnutí roku 2016 (to nás už za pár týdnů čeká zase).

Teď už zbývá snad už jen vyměnit si fotky na Facebooku a e-mailu, ale na to jsem paradoxně dost líný. Radši budu dál usilovně přemýšlet nad tím, jaké překvapení nic netušícím známým nachystám do příštích měsíců.

středa 18. října 2017

Jak jsem se rozhodoval, koho volit

Vůbec bych se nedivil, kdyby byl tenhle můj blogpost ještě kontroverznější, než většina ostatních (a to se občas zabývám třeba náboženstvím nebo filosofií). Chci totiž dnes požádat všechny, kteří budou ochotni následující řádky přečíst, aby šli k letošním volbám do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky tento víkend. 

Těm, kteří dosud nejsou rozhodnutí, koho volit, bych pak rád přiblížil svůj proces rozhodování a doporučit zdroje informací, užitečné weby a tak podobně. Buďte připravení, že se se mnou v některých bodech zásadně neshodnete. Nikoho ale v žádném případě nenutím, aby zaujal stejné postoje jako já. Máte-li však k dispozici nějaké informace, které mi unikají a dokážete-li je podepřít silnými argumenty, napište mi a možná ještě do voleb můj názor na nějaké téma (či na nějakou politickou stranu) zásadně změníte.

Upozorňuji, že se hodlám vyjadřovat jen k problematikám, v nichž mám alespoň nějaký rozhled. Přiznávám, že například ekonomické otázky nejsou moje silná stránka.

Tyto strany jsou pro mě absolutně nevolitelné:


ANO 2011Když na lídra strany Andreje Babiše každý druhý měsíc vyplave nějaký skandál a když tento lídr porušuje vlastní etický kodex, nemusíte ani řešit, zda je či není EET dobrým nápadem. Babiš v rozhovorech věčně kličkuje, vyhýbá se nebezpečným tématům a jenom opakuje svou mantru o prohnilé politice, která se proti němu spikla. Když se někdo věčně staví do role oběti, je to samo o sobě podezřele… a co teprve až zjistíte, jak Babiš čerpal dotace na Čapí hnízdo a že je extrémně pravděpodobné, že za komára spolupracoval se Státní bezpečností. A když už jsme u komančů…

KSČMPovažuji za velkou hanbu českého národa, že stoupenci ohavné ideologie komunismu stále ještě mohou dostat ve volbách i 10 %. Věřím, že nemusím rozsáhle popisovat, v čem všem je komunismus nebezpečný – demotivuje schopné lidi, podřizuje trh centrálnímu plánování a tím škrtí ekonomiku. Když se dostane k moci, tvrdě perzekvuje ty, kdo nesouhlasí s jeho myšlenkami a vytváří totalitní společnost.

ZeleníS komunisty sdílejí utkvělou představu, že jedině větší kontrola státu může přinést prosperitu společnosti. Jejich strana je prosáklá směšnou ideologií feministek třetí vlny a zvyšování daní bohatým a přísnější pravidla pro emise či stavební projekty mi taky docela smrdí. Pokud máte rádi přírodu, Zelené rozhodně nevolte: prosazují zastavení investic do dalších bloků jaderných elektráren, které jsou nejlepším zdrojem energie, který máme v současné době k dispozici. Vyjadřují se také proti geneticky modifikovaným potravinám, v nichž vidím budoucnost zemědělství.

SPDSnad ještě horší než Zelení jsou ale Okamurovci. O samozvaných ochráncích našeho národa před hrozbou islamizace jsem už kdysi psal, takže to zkrátím. Vézt se na vlně strachu je možná účinná, ale taky dost odporná strategie. Přímá demokracie není ve větší míře žádoucí, protože občané nemají dost času zabývat se komplexními problémy politiky a přitom ještě třeba pracovat. Proto si volíme zastupitele, kteří v ideálním případě reprezentují naše zájmy v Parlamentu.

Už jsem psal i o tom, jak si Okamura tahá informace z prstu a pak jiné obviňuje ze lži. Dokonce si troufá tvrdit, že muslimové zničili římskou civilizaci ve Středomoří, což je soudnému člověku k smíchu nebo k pláči. Okamura je pro mě nevolitelný úplně stejně, jako třeba komunisté a považuji za tragédii už jenom to, že pravděpodobně usedne v Poslanecké sněmovně. Populisté a demagogové tam nemají co pohledávat.

Úplně stejný názor mám samozřejmě i na ideově spřízněné partaje typu Dělnické strany, Bloku proti islamizaci nebo Řádu národa. To jsou ale relativně malé strany, které se do Sněmovny neprobojují. Plně se mimochodem ztotožňuji s pohledem Ondřeje Neffa v jeho nedávném rozhovoru o politice, kde nazval SPD největším současným rizikem pro tuto zemi.

Výběr z otázek a moje odpovědi:

(otázky pocházejí z Volební kalkulačky)


Měla by se uzákonit možnost celostátního referenda vypisovaného na základě petice.

Ne. Je to jeden z prvků přímé demokracie, který podle mě napáchá víc škody, než užitku. Viz moje vysvětlení výše u SPD.

Měla by být zavedena možnost volit po internetu.

V žádném případě. Možnost řešit spoustu věcí po internetu vítám a pokud se podaří omezit běhání po úřadech, jenom dobře. Elektronické hlasování ale nelze dostatečně zabezpečit. Pokud se chcete k tématu dozvědět něco víc, doporučuji perfektní video Toma Scotta, které na serveru videacesky.cz dokonce kdysi otitulkovali.

ČR by měla zcela zastavit přijímání uprchlíků muslimského vyznání.

Rozhodně ne. Sekulární stát nikdy nesmí zvýhodňovat nebo znevýhodňovat někoho na základě jeho víry nebo nevíry. Svoboda je buď pro všechny, nebo pro nikoho.

V ČR by měla být plošně zakázána stavba mešit.

Opět rozhodně ne ze stejných důvodů. Jsem si vědom nebezpečí, které islám představuje pro naši společnost, stát má právo a povinnost kontrolovat, zda se v mešitách nehlásá nenávist. Skutečným řešením problému s náboženským fundamentalismem je kritika fundamentů náboženství. Soukromé právo na víru je nedotknutelné, pokud na ní ale chcete stavět zákony, musíte počítat s tvrdou kritikou, kterou nebudou zajímat čistě náboženské argumenty. Ani ostrá kritika náboženství nesmí být nikdy považovaná za rasismus, jak se ji snaží škatulkovat mnozí magoři.


ČR by měla vystoupit z EU.

Ne v současné době. Můj postoj k Evropské unii se asi nejvíc shoduje s postojem ODS. Ač se mi ani trochu nezamlouvá současné směřování EU, měli bychom se ji snažit reformovat, ne opustit. Jak moc se může zvrhnout ochod ukazuje případ Brexitu, který způsobil v britské politické scéně značný rozkol. Samozřejmě mě ale rozčiluje, že evropští lídři naprosto postrádají sebereflexi a často se chovají velmi arogantně i přesto, že je v mnoha případech nikdo nevolil. Pokud bude tenhle přístup pokračovat dál, domnívám se, že Evropská unie zanikne – a my rozhodně nemusíme být poslední na potápějící se lodi.

Spotřební daň na alkohol by se měla zvýšit.

Ano. Alkohol je nebezpečná droga a prokazatelně způsobuje rakovinu. Pokud umíte anglicky, můžete si o tom přečíst podrobnou studii.

Pěstovat marihuanu pro vlastní potřebu by mělo být legální.

Ano. Je pokrytecké povolovat některé drogy (alkohol, tabák) a zakazovat jiné, méně nebezpečné (marihuana). Nejsem fanoušek hulení, nikdy jsem to nezkoušel a neplánuji to. Připomenu, že současná strategie vyspělých zemích v boji proti drogám je neefektivní. Kriminalizace drog vede obecně k masivnímu rozvoji kriminality a vzniku obřích kartelů. Existují daleko efektivnější postupy, které bychom mohli použít, abychom drogovou závislost vymýtili jednou provždy.

Homosexuální páry by měly mít možnost adoptovat děti.

Ano. Studie konzistentně ukazují, že homosexuální páry vychovávají děti stejně úspěšně jako páry heterosexuální. Nemusíte se spolehnout na moje slovo, počíst si můžete třeba tady.

Očkování dětí by mělo být nanejvýš doporučené.

Rozhodně ne. Očkování musí být povinné. Nechrání totiž jenom ty, kdo byli očkováni, ale i všechny v jejich okolí. Vakcinace je jeden z nejdůležitějších objevů v dějinách medicíny – dnes už si nedokážeme ani představit, o kolik krutější by byl svět bez ní. Lékařská věda se navíc rozvíjí a dnešní vakcíny jsou účinnější a pro organismus představují menší zátěž, než dříve. Česky čtěte třeba tady.

Toť ode mě pro dnešek vše. Už tak je tenhle článek dlouhý jak týden.

Mimochodem, volit budu asi modré ptáky, i když z toho nejsem nijak na větvi.

neděle 10. září 2017

Kindle jailbreak: Moje dojmy

Miluju přizpůsobení. Do Firefoxu mám zabudována mnohá rozšíření, která velmi mění jeho vzhled i fukcionalitu (a proto se bojím nadcházejícího velkého updatu). Social Fixer se stará o můj Facebook, Reddit Enhancement Suite samozřejmě zase o Reddit. Ve Windows jsem si upravil alespoň motiv, kurzor myši a kompletně jsem přeskládal celoobrazovkovou nabídku Start (smrt té klasické vysouvací!).

Jo, vím, že se zatím od té vysouvací moc neliší. To proto, že jsem nedávno přeinstalovával.

Svoji čtečku Kindle jsem ale dlouho používal v jejím výchozím nastavení, protože nabízí jen naprosto minimální možnosti uživatelských zásahů. Protože mi ale někdy v těchto dnech končí záruční lhůta*, rozhodl jsem se, že se v tom trochu povrtám a provedlu takzvaný jailbreak. Lákala mě třeba možnost přečíst si i nepodporovaný formát epub bez nutnosti konverze, vylepšené prohlížení pdf a taky samozřejmě možnost vyměnit spořiče obrazovky za vlastní.

Můj nový spořič. Co jiného jste čekali?

Původně jsem přemýšlel, že budu hodný a pro české fanoušky e-knih přeložím obsáhlý návod, jak něco podobného provést, nakonec ale jen popíšu vlastní dojmy z celého procesu. Nevím totiž, jaký je vůbec o podobné informace zájem – pokud byste měli zájem, napište to třeba do komentářů. Možná mě zastihnete zrovna ve slabší, altruistické chvilce.

První rada zní: nepouštějte se do toho, pokud vám není naprosto jasné, co znamenají jednotlivé pokyny. Kompletní anglický návod pro novější modely najdete tady a přestože podle mého soudu není až zas tak strašně komplikovaný, občas se v něm používají zkratky a musíte dodržet pokud možno každý jeho bod. Konkrétně já jsem měl potíže s následujícím:
  • Určení mého modelu. Fakt. Neměl jsem páru, jakou čtečku mám vlastně v rukou. Amazon totiž svým přístrojům říká jedním způsobem, prodejci klidně úplně jiným a komunita okolo e-booků používá ještě další označení. Vzhledově se přitom některé modely docela podobají a pokud si chcete být jistí, vřele doporučuji zjistit si sériové číslo (Settings / tlačítko Menu / Device Info).
Poté ho můžete vyhledat v téhle tabulce, která vám poskytne definitivní odpověď. Já jsem třeba zjistil, že mám Kindle Basic, nazývaný také Kindle Touch 2 (KT 2) a Kindle (7th Generation), který mi prodali pod názvem Kindle 6 Touch. Tak si to nějak přeberte.
  • Instalace rozšíření. Jailbreak samotný se povedl bez větších problémů – stačilo přejít na nejstarší verzi firmwaru, stáhnout odsud dva soubory podle instrukcí a nainstalovat. Pak jsem se ale zasekl, protože se mi nedařilo zprovoznit rozšíření, kvůli kterým jsem celý tenhle proces vlastně podstupoval. Trvalo mi docela dlouho, než jsem zjistil, že onen starší firmware nepodporuje spouštění aplikací.
Řešení bylo jednoduché – zašel jsem na oficiální stránky výrobce Amazonu a stáhl jsem odtamtud nejaktuálnější verzi pro svou čtečku. Tvůrci jailbreaku tvrdili, že by měl přežít jakýkoli update a opravdu se mu to povedlo – jako bonus jsem pak dostal ještě nové uživatelské prostředí s novými fonty a nastaveními, o jehož existenci jsem doposud neměl ani tušení (jinak bych asi aktualizoval dřív).
Jo, Kindle umí screenshoty. A ani nepotřebujete jailbreak, stačí podržet prsty v protějších rozích.

Teď už všechno funguje spolehlivě. Podle dalšího návodu jsem si doinstaloval několik fajn doplňků, takže mám teď změněný spořič, Koreader schopný louskat epuby a taky se mi bez nutnosti registrace na Amazonu podařilo dostat se k možnosti organizovat knihy do kolekcí. Není to sice nic, bez čeho by se čtenář e-knih nedokázal obejít, ale celkově mi to rozhodně stálo za ty dvě hodinky strávené vrtáním se ve čtečce. Už jen kvůli té mé věčné potřebě vytáhnout maximum z každého zařízení.

* Jailbreak sice prý do záruky nezasahuje, ale jistota je jistota.

středa 23. srpna 2017

#firstworldproblems

Moje malá sestra dostala před pár dny k narozeninám zpívající slepici. Pochopitelně mě zajímalo, co ten nedovtipný kur vlastně kdáká – jenže ouha. Písnička byla sice v angličtině, ale nazpívaná dětským hláskem a přehrávaná poměrně nekvalitním reproduktorem, takže se jednotlivá slova dost ztrácela a nedokázal jsem jim porozumět. Toto je příběh o velkém soužení, které jsem musel podstoupit, než se mi povedlo slova plyšového ptáka rozšifrovat.

Tohle jsem měl k dispozici.

Napadlo mě zkusit se poptat na Redditu, ale to by bylo nejspíš až příliš jednoduché řešení. Nakonec jsem se proto rozhodl nahrát zvukový projev slepice na kamkodér, ze záznamu jsem vystřihl v Movie Makeru hudbu a přes internetový portál jsem zvuk překonvertoval do formátu .mp3, se kterým umí pracovat Audacity. V tomto softwaru jsem následně izoloval zpěv od doprovodné hudby, jak jen to šlo.

Přesto jsem pořád většině slov nerozuměl, a to ani když jsem písničku zpomalil. Rozhodl jsem se proto soubor se zvukem prohnat několika rozpoznávacími weby na internetu, ale neúspěšně. Tak trochu jsem to čekal, takže jsem měl samozřejmě ještě jeden záložní plán.

Mezi slovy jsem totiž jasně izoloval “one day” a “far away”, takže jsem je do Googlu napsal s uvozovkami spolu s požadavkem children song. Mnozí uživatelé nejpopulárnějšího světového vyhledávače to sice neví, ale uvozovky umožňují vyhledávat přesnou shodu, což znamená, že v tomto konkrétním případě Google hledal dětskou písničku se zmíněnými slovy.

A samozřejmě ji našel – vyplivl tohle.


Rychle jsem sice zjistil, že slova zpívající slepice úplně přesně neodpovídají těm, která zní ve videu, ale bylo už hračkou zjistit, že písnička o pěti kačenkách existuje v několika různých verzích.

Co tedy mé detektivní pátrání přineslo? Jednak jsem zjistil, že inkriminovaný kur jenom donekonečna omílá první sloku, jednak mi došlo, že jde vlastně o politicky korektnější, méně drastickou variaci na českou klasiku Deset malých černoušků. Znám samozřejmě anglický ekvivalent Ten Little Indians, který podobně jako naše verze zahrnuje postupné vyvražďování hrdinů až do posledního, který se následně ožení a zplodí další nešťastnou generaci. Nevěděl jsem ale, že existuje i verze s kačenami.

Není samozřejmě vyvražďovací. Ptáci se prostě vydají na dalekou plavbu, postupně se všichni poztrácejí, ale nešťastný rodič (existuje varianta s kačerem i s kačenou) nakonec své potomstvo opět shromáždí. Nic z toho bych bez všeho toho hledání dost možná nikdy nezjistil a navíc bych musel zase napsat blogpost o něčem vážném jako obvykle. A to se mi dnes nechtělo.

neděle 13. srpna 2017

Něco končí, něco začíná


Ještě na svém předchozím blogu jsem si kdysi pohrával s myšlenkou videorecenzí. Pak jsem zhruba před rokem natočil první jednoduché video na nově zřízený YouTube kanál a když se našlo pár lidí, kteří byli ochotní mě sledovat, pokračoval jsem dál. Ke konci roku 2016 jsem měl už skoro 40 odběratelů a byl jsem s tím číslem velmi spokojený. Tajně jsem doufal, že se mi letos podaří dosáhnout třeba i na 250.

K množství lidí, které by mohl můj obsah zajímat, jsem byl značně skeptický. Vím totiž samozřejmě, že kvalita obrazu ani zvuku nebyla a dodnes není nijak úžasná a tehdy ještě ani nehrozilo, že bych s tím mohl něco udělat. Krom jednoho odkazu na jisté facebookové skupině jsem se navíc ani nepokoušel o žádnou reklamu, protože stejně vůbec netuším, kam ji zacílit.

Navíc nežádám o lajky, sdílení a odběr v samotném videu. Na mě samotného to totiž příliš nefunguje – dělají to všichni, takže se to průměrný uživatel internetu už dávno naučil ignorovat.

Můj výraz, když jsem zjistil, že se na to fakt koukají lidi.

Zdá se ale, že jsem podcenil oblibu toho, o čem vlastně natáčím. A není to jenom Hra o trůny, u které lze zvlášť v současné době vysoký zájem snadno předvídat. Tisíce lidí zajímal třeba i Pán prstenů nebo Hobit, jen o něco méně fanoušků si našla má videa o Star Wars a zjevně mám i mnoho sledujících, kteří by rádi viděli něco dalšího o Zaklínači.

To jsou samozřejmě všechno velké značky, ukazují ale, že se zájem diváků neomezuje výlučně na Hru o trůny a mezi všemi těmi pranky, reakčními kanály, návody na líčení a užvaněnými vlogy je pořád ještě místo pro fantasy kanál. Utvrzuje mě v tom především video o Hvězdném prachu, neprávem opomíjeném filmu z předchozí dekády – mrklo se na něj už asi 1 500 lidí.

Jak jsem už nedávno psal: kočičí obrázek najdete na všechno. (zdroj)

Když tedy v posledních týdnech raketově narostl počet fanoušků Anekronu na YouTube o více než 2 000 na desetinásobek počtu, v který jsem si troufal původně doufat, docela mě to zaskočilo. Z původně boční aktivity se najednou stal můj vůbec nejsilnější projekt. To mimo jiné znamená, že budu muset některé věci začít dělat jinak, pokud možno hned.

A proto také píšu tenhle článek. Ne jako poděkování, protože to už mám v plánu zahrnout do jednoho z plánovaných videí, kde si ho nejspíš poslechne mnohem více lidí. Anekron musí zase jednou změnit podobu a je fér, abych to oznámil všem, kteří čtou tento blog. Změny, které v nejbližší době odstartují, budou přibližně tohoto rázu:

  • Tohle je poslední článek, na který upoutává facebooková stránka Anekron. Už se na ní nadále nebudou objevovat příspěvky z tohoto blogu, možná vyjma zvláštních příležitostí. Propříště plánuji všechny své texty z fantasy obsahem směrovat buďto na webzin Dagon, nebo je přetransformovat ve scénáře dalších videí.
  • Sem budou přibývat spíš vážnější, kontroverznější věci. Pokud máte zájem spíš o ně, mám špatnou zprávu: nebudu si zakládat žádnou novou facebookovou stránku. Místo toho začnu poprvé v životě využívat svůj osobní profil, který je přístupný i těm, kteří na této sociální síti vlastní účet nemají. Můžete si mě přidat do přátel, i když mě neznáte. Můžete mi klidně i napsat, ať už přímo na fb nebo na e-mail. Vítám jakékoli návrhy nebo připomínky.
  • Skončí boční boxík pro nejnovější video. Stejně ho často zapomínám aktualizovat.
  • Vytvořím na tomto blogu jednoduché a přehledné stránky, kde se konečně pokusím novým návštěvníkům vysvětlit, co je tenhle projekt zač, jak funguje můj YouTube kanál a co mohou čekat v budoucnu. Odkládám to už snad dva měsíce, ale teď už se snad konečně donutím.
A taky snad už konečně koupím nový mikrofon. Vážně!

pondělí 10. července 2017

Z deníčku návštěvníka kina

V mé práci se tak nějak předpokládá, že si budu udržovat přehled o současné kinematografii. Rozhodl jsem se to dělat svým nejoblíbenějším způsobem, totiž častým chozením do kina. Jsem totiž hrdým příslušníkem již čtvrté generace naší rodiny, pro kterou je kino preferovaným způsobem sledování filmů a poprvé v životě mám taky na pravidelné návštěvy peníze.

Popcorn asi nikdy nepochopím. Zkouším ho každou chvíli, ale pořád chutná jako připálený vzduch.

Chodím proto v současné době za kulturou zhruba čtyřikrát do měsíce, hlavně na obří americké blockbustery. Už to takhle dělám asi čtvrt roku a rychle jsem vypozoroval, že se začínají měnit moje divácké návyky. Jak? Zhruba tímhle způsobem:
  • Když jsem chodil do kina dřív, rezeroval jsem si lístek na webu a pak jsem dorazil půl hodiny předem zaplatit a nasávat atmosféru (a kupovat ilegální jídlo v nedalekém supermarketu). Teď chodím načas nebo se zpožděním, lupen kupuju kartou přes internet a nechávám si ho posílat do mobilu jako SMS. 
  • Býval jsem schopen bez problémů přežít čtvrthodinu reklam a trailerů. Teď se ji snažím vyblokovat pozdním příchodem, návštěvou toalety nebo počítáním oveček v hlavě. Když každý týden vídáte ty samé upoutávky, je to nutná sebeobrana.
  • Nesnáším Fantu. Neměl jsem ji rád ani předtím, ale má děsně stupidní reklamu, která hraje úplně přede vším. Mrzí mě jenom, že ji nemůžu přestat pít a připravit ji tak o zisky.
  • Chodím na předpremiéry. Jo, často bývají o deset korun dražší, ale já mám účet na Redditu a brzké zhlédnutí novinky je moje jediná obrana před spoilery.
  • Píšu tvrdší recenze, protože mám s čím bezprostředně srovnávat. A taky nově objevený osobní zájem na tom, abych nevyplázl pytel škváry za nějakého dalšího Posledního rytíře.
  • Do sálu už moc nepašuju jídlo. Když už, tak pořádné. Idioti, co tahají do sálu bonpari a podobné šustící zrůdnosti by měli být postavení ke zdi... samozřejmě proto, aby tam sledovali místo filmu broučky a cement mezi cihlami, za koho mě máte? Čokoláda teče a rychle se přejí, slazené mléko se hodí spíš pro aktivní odpočinek. Doporučuji jelly beans, tic-tac (pomeranč nebo tu zelenočervenou krabičku, ať je v ní cokoli) a ovocné lentilky.
  • Nevybírám místo uprostřed sálu, ale uprostřed před plátnem. Nevěřili byste, jaký rozdíl v tom někdy je.
  • Větší sál = lepší sál. Rozdíl mezi Surround 7.1 a Atmosem poznám jenom v technologické upoutávce a v samotném filmu ne, takže ho neřeším. Zásadně nechodím na třidéčko a především ne na dabing (Oood-vaa-huu!), pročež mě nakrklo, když třeba Spider-Mana promítali jen v jediné titulkované verzi v menším sále.
  • Nehodnotím filmy na ČSFD, i když mi to jedno zdejší kino neúnavně doporučuje. Účet tam mám, ale za jeho obsah se s odstupem času spíš stydím a jsem líný ho dát do pořádku.
  • Na předpremiéře Mumie jsem vyhrál permanentku na bowling zrovna ve chvíli, kdy jsem si pochvaloval, že mě před nutností sejít dolů a převzít výhru chrání zákony pravděpodobnosti. Jednak jsem zapomněl na Murphyho zákony, jednak jsem podcenil vliv několikanásobného losování. Je to snad první věc, kterou jsem v životě vyhrál, takže je mi samozřejmě k ničemu (do Šantovky daleko). Pokud má někdo zájem, platí ještě do konce července. Snažil jsem se ji vnutit už leckomu, tak neváhejte.

úterý 27. června 2017

Jak si přidat druhé jméno

Už brzy tomu bude rok, co jsem rozjel tuto (snad) definitivní verzi svého blogu Anekron. Tehdy jsem se ještě podepisoval jako Aleš „Jeremiáš“ Šumpík, uvozovky ale během uplynulých měsíců z mého jména zmizely. Zažádal jsem si totiž na příslušných úřadech o přidání druhého jména. V tomto článku se pokusím vysvětlit, jak jsem na něco takového vůbec přišel a jak celý proces vlastně probíhá.

 

Proč?


Internetových přezdívek jsem postupně používal spousty. Na webu majncraft.cz, kde jsem začínal svoji „literární“ kariéru sepisováním povídek ze světa hry Minecraft (fakt!) jsem si třeba říkal Shadoe Restalon a jinde jsem jako login používal jména postav ze svých vysoce sofistikovaných imaginárních světů. Jeremiáš vznikl původně z okamžitého podnětu, když jsem potřeboval jméno do onlinového Drakensangu.

Ten mi dlouho nevydržel, protože jsem bídný hráč a počítačová zábava se mi zpravidla extrémně rychle omrzí. Zrovna jsem ale obnovoval svůj úplně nejstarší blog, přezdívku jsem si na něj přenesl a vymyslel jsem si okolo ní menší soukromou mytologii. Po několika měsících začali komentovat první čtenáři a docela rychle si zvykli oslovovat mě právě jako Jeremiáše, protože jsem tehdy ještě psával anonymně.

Asi takhle těžké bývá odhalit někoho na internetu. (zdroj)

Všechno se to stalo někdy v průběhu roku 2013, ale ve stejném stylu jsem pokračoval v podstatě už do loňska. Ke konci sice už valná většina fanoušků Anekronu znala mou tajnou identitu, ale z blogerských srazů a nesčetných webových diskuzí už byli přezdívku zvyklí používat. Krom toho jsem si z ní udělal něco jako umělecké jméno a podepisoval jsem se s ní pod soutěžní povídky a tak podobně.

To už jsem přemýšlel, že bych si mohl Jeremiáše jednoduše přidat. Zvlášť potom, co mi na přezdívku začaly chodit první balíčky. Co kdyby je někdo jednou poslal doporučeně, že ano? Rozhodl jsem se, že se do toho pustím, až mi vyprší platnost občanky, protože nejsem jehovista ani vegan a když chci do někoho hustit své pomatené výplody, zpravidla mám dost slušnosti najít si nějakou důvěryhodnou záminku.

 

Jak?


Když se datum vyměnění hezké zelené elastické kartičky za hnusnou modrorůžovou kreditku začalo blížit, vydal jsem se zkoumat terén. Samozřejmě ne doslova, protože máme dvacáté první století a normální člověk si každou otázku nejdřív vygooglí. Už dlouho předem jsem si zjistil, že za přidání druhého jména se na rozdíl od změny jména neplatí, což možná bude pro někoho novinka.

Na internetu najdete kočku úplně na všechno. (zdroj)

Každopádně jsem vykoumal, že musím skočit na matriční úřad a tam si vyřídit nový rodný list. Našel jsem dokonce i příslušný formulář, nazvaný kupodivu inteligibilně prohlášení o volbě druhého jména. Svízel byla jen v tom, že jsem ho získal ze stránek městské části Brno-střed a na matriku jsem šel v Olomouci. Proto jsem pokoutně změnil všechny informace v hlavičce na ty, které poskytl Google a taky mám dojem, že jsem zrušil podtržení nadpisu, protože to používá jenom naprostý typografický barbar.

Následně jsem se vydal na radnici, kde matriční úřad sídlí a všechno jsem v nějakých deseti minutách úspěšně vyřídil. Asi vám to nezní, jako úplně klasický kontakt se státní byrokracií, jenže já fakt nemám s úředníky skoro žádné špatné zkušenosti. Na rozdíl od mnoha spoluobčanů se totiž aspoň obtěžuji předem si zjistit co nejvíc informací o tom, pro co si tam jdu a neštítím se ani vyplňovat formuláře předem! Heuréka!

Co jsem říkal? (zdroj)

Moje radost nicméně brzy zchladla, když jsem zjistil, že na doručení nového rodného listu mají zhruba měsíc a taky ho hodlají využít. Jak jste totiž možná uhodli, platnost mé občanky už nebyla tak dlouhá. Mohl jsem samozřejmě přijít se zpožděním a podepsat jim pak nějaký přestupek, jako jsem to udělal coby patnáctiletý rebel, ale pro tento druh exhibice jsem během dospívání docela ztratil sympatie.

Stalo se tedy přesně to, čemu jsem se chtěl vyhnout. Došla občanka s mým starým jménem, pak rodný list, a tak jsem si šel rovnou vyřizovat novou. Paní za přepážkou použila můj původní podpis i fotku, což mě krapet rozmrzelo, protože tam nejsou na focení dvoumetrových lidí stavění, a tak jsem se musel krčit. Doma se mi to rozleželo v hlavě a rozhodl jsem se, že si příště nějak čapnu. O úřednický tělocvik jsem ale nakonec přišel.

Přidání druhého jména jsem pak ještě nahlásil pojišťovně, která shodou okolností sídlí poblíž magistrátu a bylo vymalováno. Vzhledem k tomu, že celý proces dokáže i tak ukecaná osoba jako já shrnout do pouhých pěti odstavců, ani vy se nemáte čeho bát, pokud se k takovému kroku chystáte. Připomenu ještě, že pro jména platí v našem státě jistá pravidla a nemůžete si vybrat úplně libovolný shluk slabik, číslo ani jméno opačného pohlaví.

Do třetice všeho dobrého, úplně z jiného soudku. (zdroj)

Pokud jste toxická feministická útočná helikoptéra, můžete zkusit pohnat naši zemi před Evropský soudní dvůr za diskriminaci.

středa 21. června 2017

Zapadlí vlastenci: Konva, (Pi)Tomio a Řád sráčů

Nijak nezakrývám, že si už několik let myslím, že je vlastenecké cítění většiny Čechů, proklamované na internetu, z větší části jenom dost průhledná póza. Zatímco se totiž zástupy webových příznivců všemožných rádoby patriotických uskupení počítají na desetitisíce, jakmile se nějaká podobná iniciativa pokusí skutečně účastnit společenského života, její podpora se okamžitě rozplyne.

Měli jsme tu Martina Konvičku, entomologa a amatérského deislamizátora. Psával blog na Idnes, než mu to zatrhli a nebývalo to úplně nezajímavé počteníčko. Kritika náboženství je ve svobodné společnosti dle mého velmi potřebná a docent Konvička se stal svého druhu pionýrem v poukazování na nepěkné stránky učení islámu. Jeho blog se zvlášť během hysterie spojené s počátkem uprchlické krize často objevoval v čele žebříčků čtenosti i oblíbenosti a základna podporovatelů rostla.

Uprchlická invaze.Vskutečnosti fotomontáž. (zdroj)

Čím víc se ale autor střetával se skutečným světem za obrazovkou, tím bylo jasnější, že tudy cesta nevede. Konvičkovi amatérské pokusy o psychoanalýzu freudovského střihu byly ještě spíš úsměvné, jeho „politická“ kariéra doprovázená laciným ochotnickým divadlem byla ale už docela k pláči. Nic nepomohlo, že v mezičase další „vlastenecké“ weby typu IvČRN kázaly své hluboké pravdy ve článcích typu tohoto klenotu, ve kterém autor prosí, aby lidi nekoukali na Pána prstenů a Hru o trůny.

Milý docent nakonec zakotvil v legrační nové partaji 7. republika, jejíž založení oznámil skrze naprosto amatérské, mizerně sestříhané YouTube video. To už byla ale veškerá jeho internetová sláva dávno pryč – kanál, na němž Konvičkův proslov vyšel, má dokonce méně odběratelů než fantasy projekt mé maličkosti a video samo se chlubí ubohými třemi tisíci zhlédnutími. Snad ještě komičtější jsou pak dva Konvičkovi podržtaškové, kterým ujel vlak už asi úplně a zmůžou se jen na opakování klíčových slovních spojení „české tradice“, „baťovský odkaz“ a „komplikování života občanů“. A to jste pořád ještě neviděli tuhle rakovinu…


Z amatérského deislamizátora Konvičky se stal poloprofesionální klaun, který si v ničem nezadá třeba s mocným čarodějem Danielem Landou.

Mezitím se ale vyrojili další chytráci podobného ražení. Stálicí v české politické žumpě je Tomio Okamura, který všude přemýšlí o problémech, co nás trápí v naší milované republice, po večerech si prozpěvuje hymnu, na začátku každého videa všechny způsobně vítá na svém profilu a každou chvíli uvádí jména svých politických oponentů, aby všichni věděli, koho nevolit. Nějak se mu pořád ještě daří serfovat na vlně strachu z uprchlíků, protože jeho fanouškům nejspíš ještě nikdo neřekl, že jich máme doma všehovšudy dvanáct.

Už jenom členové naší vlády přečíslí uprchlíky málem o polovinu. (zdroj)

Tenhle chlapík se i přesto bez problémů umístí na špici průzkumu důvěryhodnosti politiků – hned vedle Babiše, se kterým si klidně může podat ruce. Jako zkušený populista ví, jak zabrnkat na ty správné struny v myslích svých potenciálních voličů, a ještě se na svém webu hájí, že nic takového nedělá. Pomiňme teď, že nerozumí pravopisu ani základním pravidlům formátování textu: v jeho sáhodlouhém výblitku se totiž najdou skutečné perly.

Okamura totiž automaticky reaguje převedením pozornosti na užitečný hromosvod, Bohouše Sobotku. Ví totiž, že socany nikdo (včetně mě) nemá rád a spravedlivé rozhořčení přiměje čtenáře zapomenout na kostlivce, kteří se skrývají ve skříni SPD. Ve zbytku svého traktátu se ohání tím, jak hezky to funguje s přímou demokracií ve Švýcarsku, přičemž zcela ignoruje úplně rozdílnou politickou kulturu – jak by taky ne, když právě ta je jediným důvodem jeho přetrvávajícího úspěchu.

Jo, a taky někdy mele jakési nesmysly o demokratických kořenech komunismu… copak je asi demokratického na třídním boji, pane Pitomio?

Ochrana českých tradic v praxi: založení Okamurovy japonské restaurace. (web)

Přesto přese všechno není Okamura stále ještě tím největším vlasteneckým cringem. Tento post bezpochyby patří komického spolku Řád národa – Vlastenecká unie, k němuž se aspoň na Facebooku hlásí přes dvě procenta obyvatel naší republiky. Na rozdíl od patlala Konvičky a mediálně pologramotného japonského samuraje alespoň zvládají propagaci. Šíří totiž po síti instantní moudra a využívají podvědomé touhy lidí působit chytře a spravedlivě.

Lezou z nich vágní, naprosto intuitivní a tím pádem i nenapadnutelné životní pravdy a neštítí se ani dobře míněné rady. Když lajknete jejich obrázek hlásající, že bychom se měli naučit druhé povzbuzovat a chválit, hned si připadáte jako lepší lidé. Povinnou součástí vlasteneckého folklóru je ale samozřejmě i mrčení nad konzumní povahou a nedostatkem kázně moderní společnosti.

Ach, ty záludnosti lidského rozmnožování... (zdroj)

Ke slovu se dostávají magické TRADIČNÍ HODNOTY™, jejichž zavedením by se všechno rázem spravilo. Nebe by se modře rozzářilo a vzduchem by létali pegasové prdící duhu, zatímco bychom všichni žili v lásce a svornosti, která stála u křesťanských kořenů naší civilizace. Snad nemusím podotýkat, že měli naši předkové dost dobrých důvodů, aby se s ideovým dědictvím starých dobrých časů rozloučili – jednou z tradičních hodnot byla totiž i představa ženy hospodyňky, která nepotřebuje volební právo.

Tihle tragikomici se samozřejmě hlásí k odkazu různých subjektů z naší minulosti, zejména pak ke spolku Maffie. Když už si totiž ve 21. století říkáte řád, musíte mít holt dlouhou a slavnou historii… no a pokud nemáte, musíte si ji ukrást. Jediné, co mě na tomhle trapném divadélku utěšuje, je existence parodických facebookových skupin typu Řádu slovanských vlastenců národa – Bohemia, popřípadě o něco peprnějšího Řádu sráčů koruny a křeče.

Podobným wannabe rytířským řádem jsou i američtí Knights of Columbus. (zdroj)

Tolik ke stručnému přehledu mých oblíbených magorů posledních několika let. Výčet samozřejmě není kompletní a opomíjí zmínit, že se nemenší exoti najdou i mezi opozicí těchto statečných bojovníků za naši krásnou vlast. Ale hlubší analýza ani není cílem tohoto článku. Komediantstvím českých vlastenců se sice navenek docela bavím, ale vlastně mi hodně leze krkem. Poskytuje totiž munici druhé straně, která pak udržuje širší společnost v mylném přesvědčení, že nám trocha islámu vlastně ani nemůže uškodit.

Ale to už zabíhám k jinému problému, který ve svém rozhovoru pro Avokádo brilantně shrnul Honza Werner a ušetřil mi tak práci.

neděle 11. června 2017

Olomoucká Noc kostelů

Logo akce. (zdroj)

Olomoucké Noci kostelů jsem se s jedinou výjimkou účastnil poslední tři roky, takže jsem samozřejmě nevynechal ani letošní ročník. Tentokrát jsme šli ve čtyřech, vůbec poprvé se k nám přidal i Honza Houserek z blogu Bezvěrec, na který jsem na Anekronu už několikrát odkazoval. Jiný člen naší výpravy se zase přioděl do kompletního larpového kostýmu, takže si dokážete představit, jak zvláštně jsme asi museli působit.

Docela jsme se překonali. Za čtyři a půl hodiny jsme obešli zhruba tři čtvrtiny kostelů, kaplí a dalších křesťanských budov, které se účastnily. Utekl nám nepřekvapivě Svatý Kopeček a samozřejmě i odlehlé Nové Sady a Nová Ulice, vynechali jsme i Hejčín. Zato jsem se třeba úplně poprvé podíval k olomouckým pravoslavným a taky k několika evangelickým komunitám. Vůbec jsem kupříkladu netušil, že ve městě aktivně působí baptisté.

Následuje mírně neuspořádaný soupis dojmů: hlavní kostely Olomouce mám už docela okoukané, takže návštěva katedrály, Panny Marie Sněžné nebo třeba kapucínů na Dolním Náměstí už neměla moc potenciál překvapit. Vždycky se ale rád podívám ke svatému Mořici. Jednak mám slabost pro gotickou architekturu a umění obecně, jednak se uvnitř nacházejí mimořádně velké a hlasité varhany… pro které mám taky slabost.

Nic jsem nefotil, obrázek pro neolomoucké čtenáře poskytla tetička Wiki. (zdroj)

Nevzpomínám si, jestli i během minulých ročníků připravili organizátoři cedule s vysvětlivkami a popisy, byly každopádně docela praktické. Na věž jsem tentokrát nešplhal, i když to stojí za to. Ve dveřích jsem totiž potkal spolužáka z Arcibiskupského gymnázia a univerzity, takže jsem obětoval vyhlídku rozhovoru. Mrzí mě ale jen to, že jsme u Mořice začali. Přijde mi, že má lepší atmosféru později večer, když už není tolik světla.

Pokračovali jsme přes Michala, kde jsem si už poněkolikáté prohlédl zvony, modlitební sklep a samozřejmě vysokou kupoli. Nic z toho neomrzí, i když musím varovat všechny, kdo se šplhají do zvonice, že tam bývá vcelku narváno a jediné úzké schodiště musí stačit obousměrnému provozu. Dál jsme šli přes Sarkandera, kde můžete najít poměrně unikátní cedulku Ke skřipci.

Procvičil jsem si tam své rok staré dovednosti čtení latinských zkratek, naneštěstí ale nebyl v okolí nikdo, před kým bych mohl zamachrovat. Vydali jsme se tedy ke katedrále, přičemž jsme prošli to, co bylo po cestě. V modlitebně Církve bratrské zrovna zpíval tamní sbor nějaké náboženské písničky, podle melodie nejspíš přeložené z angličtiny. Klášterní kaple svatého Františka je zase poměrně zajímavě koncipovaná tak, že je oltář uprostřed. Tradiční katolíky by z toho trefil šlak, ale vypadá to docela hezky. Interiér doplňují vitráže s výjevy inspirovanými spisy patrona kaple, jak jsem si přečetl ve vysvětlujícím dokumentu.

He nailed it! (zdroj)

Českobratrská církev evangelická rozdávala letáčky k výročí evropské reformace. Příjemně mě překvapilo, že v něm uvedli, že Luther nejspíš nikdy žádné teze na vrata katedrály ve Wittenbergu nepřibil, ale zaslal je biskupovi. Romantická představa o kladivu, které odklepává poslední hodiny jednotné západní církve, je sice obecně rozšířená, ale stojí spíš na vodě.

U pravoslavných se zase četlo z Bible, a to staroslověnsky. Moc jsem neposlouchal. Ne, že bych měl něco proti církevní zálibě v mrtvých jazycích, kterým nikdo pořádně nerozumí, ale daleko víc mě zaujaly ikony českých svatých. Člověk je totiž nemá zpravidla moc šanci zahlédnout, neboť na našem území mnoho ortodoxních chrámů není a na východě se zase samozřejmě víc ctí tamní světci. Pro mě to byla vůbec první možnost od návštěvy Cyrila a Metoděje v Praze (to je ten kostel, kde zahynuli Heydrichovi atentátníci).

Krásně hrál smyčcový kvartet na balkoně kaple v patře kavárny Õde. V té době už byla tma a rozsvícený Olomouc v pozadí tomu všemu ještě dodával na uměleckém dojmu. Až po návštěvě kostela svaté Kateřiny jsem pak ke svému překvapení zjistil, že je to chrám gotický a ne novogotický, jak napovídá jeho vnitřní výbava. Když se na to divám zpětně, asi mi to mělo dojít, ale pokud jsem to někdy v minulosti věděl, úplně mi to vypadlo z hlavy.

Svoji kapli mají třeba i na olomoucké radnici. (zdroj)

Mrkli jsme se ale třeba i k Jednotě baptistů, kde nám dali občerstvení a kde jsme si krátce promluvili s jednou organizátorkou, která se zajímala o cenu a způsob výroby měkčených larpových zbraní. Potom nás čekala třeba ještě kaple v gymnáziu Německého řádu a úplně nakonec dominikánský kostel Neposkvrněného početí. Řeholníci zrovna latinsky zpívali modlitbu Zdrávas Královno.

Několik doplňujících postřehů: objevil-li se někdy někde nějaký anglický popisek, byl dost často přeložený špatně. Není divu, protože mnohé cedulky zjevně ještě pamatují sametovou revoluci a nejspíš je někdo připlácl na dveře, když se začali přes hranice trousit noví zahraniční turisté. Nejde přitom jen o neobratně zformulované věty, ale třeba i o přebývající slova.

Chodit po ulici s člověkem vyzbrojeným měkčeným mečem a sekerou, který se halí do dlouhého pláště, může být docela zážitek. Kamarád se dostal hned do několika rodinných fotoalb a postupně byl nazván Legolasem (což ho vcelku pochopitelně naštvalo), osobou cestující k Hoře osudu (což aspoň nechává prostor pro výběr) a dokonce Harrym Potterem (což je kulturní barbarství nejhrubšího zrna – kdo kdy viděl Pottera se sekerou?).

Groot jim vysvětlí, jak to s tou sekerou je. (zdroj)

Dovedu si představit, že celá akce může na průměrného návštěvníka docela dobře zapůsobit i svým, řekněme, propagačním rozměrem. Pravděpodobně se totiž nedočká žádného plamenného kázání nebo všech těch zvláštních povídání o směšně poddimenzovaných dřevěných lodích se zvířaty a proměňování vodstva v lihoviny. Církve se prezentují spíš tak trochu jako cool volnočasová aktivita se špetkou dobročinnosti, hnaná nesobeckými motivy. Nemám důvod pochybovat, že to tak mnozí zúčastnění i skutečně myslí.

Protestanti asi nejvíc akcentují samotné společenství a vlastně v každé jejich modlitebně, kterou jsme navštívili, se konala nějaká kulturně-setkávací akce. Pravoslavní zase možná víc přibližovali své pro českého člověka trochu exotické prostředí. Přiznám se ale, že mám stejně nejblíž ke katolickému pojetí, nejen vzhledem k téměř dvěma dekádám stráveným v církvi. Západní křesťanství u nás holt má nejdelší tradici a zdaleka nejpropracovanější mytologii a člověk i při padesáté návštěvě katedrály vždycky objeví nějaký ten nový ostatek, biskupský erb nebo jinou zajímavou proprietu.

Tak příští rok snad zas, mohli bychom stihnout ještě aspoň i ten Hejčín. A otevřeno měli prý i v Husově sboru, i když asi nedávali razítka. Už dlouho se chci dovnitř mrknout, přinejmenším od doby, co jsem okolo chodil do archivu. Třeba mi to vyjde.