středa 27. prosince 2017

Můj rok 2017: Filmový web, 5 000 odběratelů i operace očí

Pomalu končí rok, kdy jsem přestal studovat, stál jsem u zrodu webu Filmožrouti.cz, přestěhoval jsem se do Brna, nechal jsem si přidat druhé jméno a úspěšně jsem absolvoval operaci očí. Když to napíšete takhle všechno za sebe, zní to docela jako úspěch. Můžu vám ale upřímně přiznat, že mi v praxi spousta zmíněných životních voleb připadala přinejmenším v nějakém období úplně mimo.
 
Tak je to zase dvanáct měsíců.

Letos jsem se naučil především to, že chci-li něco získat, musím si stanovovat konkrétní a pokud možno až nerealisticky optimistické cíle. Zároveň ale taky to, že odškrtávání splněných cílů v diáři není až tak úplně život v pravém smyslu toho slova. V sociální interakci se svým okolím jsem se pranic nezlepšil, jak jste pravděpodobně uhodli už z toho, že vůbec používám slovní spojení sociální interakce.

Ale čert to vem – loni jsem si aspoň pořídil mobil a letos jsem už dokonce stihl i upgradovat (byť jen díky vánočnímu dárku). Namísto staromódní tlačítkové Nokie mám teď zbrusu novou… tlačítkovou Nokii 3310. A jsem z ní naprosto na větvi, neboť v mých očích suverénně překonává libovolný dotykový smartphone, na který mi kdy padl zrak.

No nevypadá skvěle? (zdroj)

Vydrží asi tak půl milénia na baterky, umí přehrávat hudbu a prý dokonce i video, má zanedbatelnou hmotnost a kompaktní rozměry, díky nimž jej můžete bez potíží ovládat jednou rukou. Data posílá přes Bluetooth, což ušetří spoustu času stráveného rozplétáním kabelů a dokonce disponuje internetovým prohlížečem pro případ nouze. A foťákem, i když vhodným maximálně pro zachycení zajímavého inzerátu či vtipné malůvky na zdi.

Pointa je v tom, že tohle všechno je tak zhruba maximum, co od telefonu očekávám. Fakt nepotřebuji přístroj, který mi bude suplovat notebook nebo stolní počítač, protože v tom stejně nestojí za nic – kvituji také, že mě mobil každých pět minut neinformuje o tom, kdo si zase na Facebook vyfotil svou přesnídávku a obejdu se i bez GPS navigace, kterou si snad někteří pomalu zapínají i ráno na cestu do obchodu pro rohlík.

Úvodní hlubokomyslné pindy a následné okénko do světa prehistorických metod komunikace máme za sebou, podobně jako minulý rok – nastal tedy čas vyhodnotit úspěšnost letošních plánů.

Stejně jako loni se mi nepovedlo všechno, co jsem chtěl stihnout, ale tentokrát jsem s výsledkem přeci jen spokojenější. Prioritní projekty fungují a to je hlavní. Letošek byl dost možná nejnáročnějším rokem mého dosavadního života, ve výsledku však stál za všechnu tu námahu. To jsem loni s čistým svědomím prohlásit nemohl.
 

A tyhle věci se podařily ostatním – ne tedy nutně letos, ale já jsem se k nim letos dostal:


1) The Blood Mirror (Lightbringer #4). Brent Weeks vládne. A naservíroval nejedno šokující odhalení.
2) Shattered Sea Trilogy. Joe Abercrombie a young adult? Zatraceně to funguje!
3) The Core (The Demon Cycle #5). Peter V. Brett uzavřel čtivou a hezky špinavou démonskou sérii.
4) Red Country. Standalone kniha Joa Abercrombieho ze světa First Law.
5) The Heroes. Už třetí příčka pro Abercrombieho, ale co mám jako dělat?
6) Noční labuť. Prvotina mé šéfredaktorky Zuzany Hartmanové a jediná česká kniha v žebříčku.
7) Oneiros. Můj oblíbený německý spisovatel Markus Heitz a první překladovka v seznamu.
8) The Tournament at Gorlan (RA: The Early Years #1). Až překvapivě milý návrat do dětství s Johnem Flanaganem.
9) Sharp Ends. A potřetí Abercrombie, tentokrát s povídkovou sbírkou.
10) Nové Pompeje. Daniel Godfrey se sice snažil, ale dopadlo mu to těžce průměrně.

Letos není žebříček ani zdaleka tak reprezentativní jako loni, těch dvanáct uvedených knih totiž představuje valnou většinu fantasy literatury, co jsem stihl přečíst. Přinejmenším úvodní trojice ale fakt stojí za všechnu vaši pozornost.


1) Logan. Už v březnu jsem si opatrně připouštěl, že asi nic lepšího neuvidím. A neviděl jsem.
2) Rick and Morty. Díky Radimovi nově asi můj nejoblíbenější seriál všech dob.
3) Blade Runner 2049. Takhle se dělá pokračování po letech, piště si poznámky.
4) Kingsman: Zlatý kruh. Dvojka byla slabší, ale zase měla nejlepší letošní filmový moment.
5) Dunkerk. Audiovizuálně překrásné, Tom Hardy umí skvěle hrát očima.
6) Válka o planetu opic. Asi nejslabší z trilogie, ale Serkis si to pořád dává.
7) Barry Seal: Nebeský gauner. Cruise si u mě zachránil jméno po zpackané Mumii.
8) The Shannara Chronicles. Druhá sezóna, druhý nejlepší seriál letoška. Běž se vycpat, Hro o trůny.
9) Star Wars: Poslední z Jediů. Předaleká galaxie se po Abramsově vpádu trošku vzpamatovala.
10) Lucifer. Stejně břitké dialogy jako loni, postavy pořád zajímavé, jen nic moc nadto.

U filmů a seriálů jsem udělal výjimku a vybíral jsem jenom z letošních novinek: jinak by totiž první příčky opanovaly filmy jako Láska nebeská, Vykoupení z věznice Shawshank nebo první Vetřelec. Ano, plnil jsem kvůli Filmožroutům díry ve svém vzdělání. Za zmínku stojí nepřítomnost marvelovek. Nejlepší mi letos přišel nový Spider-Man, ale ten by skončil až 11. nebo 12.


1) Audiomachine: Bang and Burn. Potřebujete trochu nakopnout? Poslužte si.
2) The Elder Scrolls Online: A Land of War and Poetry. TESO nesnáším, ale tuhle hudbu miluju.
3) Max Richter & Taevus: Haunted Ocean Extended Mix. Prodloužená verze soundtracku z Valčíku s Bašírem.
4) Marvin Kopp: Prophet. Z Enderalu. Tahle hudba mi hrála k nejlepšímu videohernímu zážitku letoška.
5) Epikus: Armageddon's Advent. Původně z roku 2016, ale mám dojem, že jsem ji objevil až letos.
6) Love Actually: PM's Love Theme. Tak se téhle mé nové komediální závislosti stejně nezbavíte.
7) Game of Thrones: Truth. Skladatel Ramin Djawadi se opět předvedl. Nejlepší seriálový soundtrack letoška.
8) L'Orchestra Cinématique: Carol of the Bells. Pro epické předělávky vánočních koled mám velkou slabost.
9) Rogue One: Your Father Would Be Proud. Jak mívám rád hudbu Johna Williamse, posledních pár let Michael Giacchino vede.
10) World of Warcraft: Battle for Azeroth. Ano, mám na mysli tu trailerovou hudbu, kterou nikde nedokážu najít izolovanou.

Jak jistě víte, poslouchám skoro výhradně jen hudbu beze zpěvu. Neřadím taky autory klasické hudby, protože by pak nejspíš nezbylo místo pro nikoho jiného a výběr není tak docela reprezentativní, poněvadž nemám dokonalý přehled v tom, co všechno jsem v uplynulém roce poslouchal.


1) The Atheist's Guide to Reality. Alex Rosenberg stvořil něco, co mě budí ze snů ještě skoro rok po dočtení.
2) Letter to a Christian Nation. Skvěle vyargumentováno, citlivě a přitom nekompromisně napsáno. Thumbs up pro Sama Harrise.
3) How to Win Friends and Influence People. Protože Dale Carnegie nás měl už před osmdesáti lety prokouknuté.
4) Faith Versus Fact. Pokud neznáte Jerryho Coyna, měli byste to napravit. Bude se o něm mluvit.
5)  The Magic of Reality. Sdílím Dawkinsovu tendenci žasnout nad naším vesmírem, takže jsem útlou knížku doslova zhltnul.
6) Mortality. Christopher Hitchens píše o tom, jak umírá na rakovinu. A zachovává si břitké pero i smysl pro humor.
7) The End of Faith. Z větší části brilantní, Harrisově fascinaci spiritualitou ale popravdě příliš nerozumím.

Zůstanu na sedmi. Přečetl jsem toho sice víc, ale ne o tolik, abych mohl s klidným srdcem přidat další tři podobně silné knihy. Všech sedm ale aspoň stojí za (v některých případech několikanásobné) přečtení. To se přinejmenším o posledních dvou titulech z fantasy seznamu tak úplně napsat nedá.

Napřesrok bych rád přidal ještě kategorii YouTube video, protože třeba Mind Field Michaela Stevense si zmínku fakt zasluhuje. Stejně jako tohle.

úterý 19. prosince 2017

Poslední z Jediů vraždí nostalgii. A dobře se na to kouká

Článek byl původně vydán 19. 12. 2017 na dnes již zrušeném webzinu dagon.cz.

Poslední z Jediů Riana Johnsona je v podstatě pravým opakem předloňské sedmé epizody. A je to tak dobře. Slavná filmová série Star Wars už opravdu potřebovala nějaký mohutný impuls, který by ji postrčil nějakým dosud neprozkoumaným směrem. Letos ho dostala – tedy možná, protože si budeme muset ještě dva roky počkat, co s příběhem provede staronový režisér J. J. Abrams.

Ten totiž na jednu stranu v předloňské sedmičce docela slušně představil nové postavy, na stranu druhou se ale jeho příběh utápěl v referencích a mohutně čerpal ze starší originální trilogie. Zase jednou jsme viděli zničení vesmírné superzbraně, která se od Hvězdy smrti lišila spíš jen kosmeticky a povědomý byl i příběh osiřelé Rey, v níž se znenadání počaly probouzet netušené schopnosti.

Novinka ale dává od první minuty najevo, že tentokrát se podle zaběhnutých pravidel fakt hrát nebude. Po euforii z vítězství nad zlovolným Prvním řádem totiž přichází studená sprcha, když generál Hux zastihne flotilu Odboje uprostřed evakuace a přežití celé povstalecké organizace se ocitne na ostří nože. Našim hrdinům hrozí, že prohrají válku ještě předtím, než pořádně začala.

Domhnall Gleeson jako podlézavý generál Hux. (zdroj)

Někteří snad ještě spoléhají na to, že se z exilu vrátí legendární Luke Skywalker a stane se majákem naděje pro utlačované obyvatele galaxie. Marná sláva – mistr Jedi se zpátky do středu dění opravdu vracet nechce a proti dotírající Rey nasadí těžkokaliberní suchý humor, který je po dětinském třeštění některých starších epizod pro diváka příjemnou změnou.

Lukův představitel Mark Hamill vůbec předvádí po většinu času podobný herecký koncert, který Síla se probouzí dopřála Harrisonu Fordovi. Vedle něj ale jistě stojí za zmínku i výkon Adama Drivera v čím dál zajímavější roli Kylo Rena. Ten si pro sebe krade každou scénu, ve které se objeví, a podává jednoznačně nejlepší výkon z celé mladé generace herců.

Za zmínku stojí ještě solidní Snoke Andyho Serkise a poslední rozloučení Carrie Fisher s postavou Leii. Své momenty mají i Poe Dameron Oscara Isaaca nebo viceadmirálka Laury Dern, obě postavy by však potřebovaly trochu víc prostoru.

Ten mohly dostat třeba na úkor dějové linky Finna a jeho nové spojenkyně Rose, která jinak perfektně odměřené tempo vyprávění prokládá únavnými sociálními komentáři a dosti generickou digitální akcí. Vůbec by jí neuškodilo zásadní prostříhání, popřípadě úplné nahrazení nějakým zajímavějším příběhovým obloukem.

Jinak se ale během dvouapůlhodinové jízdy předalekou galaxií asi ani nestihnete nudit. Zvlášť v závěru, kdy Rian Johnson s ďábelským smíchem převrací všechna vaše očekávání a dočkáte se naprosto zásadních příběhových zvratů. Osmá epizoda se vůbec nebojí velkoleposti a trhá na cáry stereotypy, které si obvykle spojujeme s prostředími díly trilogií, za což jí patří velký dík.

Ještě hlasitější poděkování si však zaslouží pečlivá odměřenost, s jakou režisér a scénárista v jedné osobě svůj příběh servíruje. Vizuální stránka je perfektní – nebojí se praktických efektů, aniž by si z nich však dělala modlu jako Abramsova sedmička. Humoru je přesně tolik, aby odlehčil ta nejtemnější místa filmu. Nikdy se ale nestane otravným, dokonce ani když se týká odporně roztomilých ptakokřeččích porgů.

Luke zažil s novým řádem Jedi značnou deziluzi. (zdroj)

Na první poslech více zaujal i soundtrack Johna Williamse, oproti prequelové i originální trilogii se však stále drží až moc v pozadí. Nic, co by se podobalo imperiálnímu pochodu či hudbě doprovázející souboj Qui-Gona a Obi-Wana s Darthem Maulem opravdu radši nečekejte.

Vzato kol a kolem, Poslední z Jediů je zatraceně solidním příspěvkem do populární série. Příběh by však chtěl přeci jen trochu učesat, schopnosti poskytované hrdinům Sílou zase občas smrdí tisíciletým trikem deus ex machina a závěr snímku roztažený přes dobré tři čtvrtě hodiny některé diváky zaručeně unaví.

Pokud ale tohle všechno představuje nutnou daň za novou krev, kterou osmá epizoda vlévá do již poněkud zkornatělých žil letité vesmírné série, budiž.

sobota 9. prosince 2017

Jak jsem se zbavil brýlí

Moje brýle byly sice víc oválné než kulaté, ale fotit neumím.

Brýle jsem nosil zhruba deset let. Mnozí z mých přátel mě ještě ani neznali v době, kdy jsem se obešel bez nich. Moje krátkozrakost se totiž během dospívání zhoršila natolik, že bez skel před očima v podstatě neobešel. Nejenže jsem na větší vzdálenost nedokázal přečíst různé nápisy, splývaly mi třeba i rysy obličejů a pohyb bez brýlí pro mě proto byl nejenom nepohodlný, ale i dost nepraktický. To už dnes není pravda.

O tom, že bych podstoupil laserovou operaci, jsem přemýšlel celé roky. Na brýle jsem si sice zvykl, ale nikdy jsem se je nenaučil vnímat jako svou součást nebo alespoň módní doplněk. Díval jsem se na ně spíš pohledem člověka, který si zlomil nohu a musí nějakou dobu chodit o berlích. Připadal jsem si tak trochu za skly jako v osobním akváriu a při procházkách do polí jsem je často na okamžik sundával, abych se cítil víc bezprostředně, víc v přítomnosti.

Nekorektní pravda o dekorativních brýlích. (zdroj)

Velmi pochybuji o tom, že to takto vnímají všichni brejlovci, u mě se ale fyzický problém s očima výrazně promítal i do psychických stavů – tím spíš, že jsem v době zhoršování zraku začal mít třeba i problémy ve škole a obecně jsem se velmi uzavřel do sebe. To mi sice umožnilo dobrat se odpovědí na spoustu palčivých otázek, které mě v následujících letech provázely, zároveň jsem se ale stal poměrně asociálním samotářem.

Přišlo mi proto přiléhavé, že se s nově nalezenou sebedůvěrou vrátí i můj zrak a na následujících řádcích stručně popíšu, jak se to stalo. Otevřel jsem si k tomu okno, aby mi výhled zase jednou neblokovala orosená skla. V Brně je krásný večer, já vidím poprvé za mnoho let bez dopomoci každou drobnou větvičku na protějším stromě a všechny barvy soumraku, vlnící se v teplém vzduchu unikajícím z pokoje.

V první řadě musím poděkovat Lukášovi, který mi poradil, že se operace očí v závěru roku provádějí s výraznou slevou. Díky tomu jsem sice čekal o něco málo déle, zato jsem dost ušetřil a moje oči mají více času regenerovat, než přijdou ostré paprsky letního slunce.
Sorry, tohle neangličtinářům neumím přeložit. (zdroj)

K akci jsem se nakonec odhodlal zhruba před měsícem, kdy jsem vyplnil formulář s nezávaznou žádostí o kontrolu, domluvil jsem si termín a pak jsem se prošel Brnem přímo na oční kliniku Gemini – mám ji možná dvacet minut cesty od bytu. Měření, foukání do očí, rozkapávání a další kratochvíle mi zabraly možná něco přes hodinku, nakonec jsem ale obdržel protokol s výsledky a doktorka mě informovala, že mi oční operaci mohou bez problému provést.

Nerad se ale rozhoduji spontánně, zvlášť pak v důležitých věcech. Proto jsem poděkoval s tím, že dám vědět telefonicky, doma jsem si vygooglil příručku pro sestry a přeložil jsem si do češtiny celou tu protokolovou hatmatilku. Taky jsem si zjistil všechno možné o průběhu operace, vedlejších účincích, rozdílech, mezi jednotlivými technikami a tak všelijak podobně. Samozřejmě jsem kouknul i na Reddit.

To, co jsem zjistil, mě uspokojilo, takže jsem hned asi čtvrtý den volal opět na kliniku, že se chci objednat. Protože nerad prozrazuji své plány dopředu, věděli o přesném termínu operace jen dva lidé a jeden z nich to navíc velmi vhodně zapomněl. S odstupem času uznávám, že jsem měl aspoň spolubydlícím říct třeba večer předem, ale k tomu se ještě dostaneme.

Nyní už patřím do elitního klubu těch, kteří brýle nepotřebují. (zdroj)

Když jsem se pak vydal přímo na operaci, nebyl jsem moc nervózní, spíš dost zvědavý. Čekaly mě ale snad dvě hodiny dalšího měření a rozkapávání, takže jsem se stihl i chvíli nudit. Během rozkapávání totiž člověk musí mít oči zavřené a bez vnějších podnětů dokážu sám sebe zabavit přemýšlením o hloupostech jen na velmi omezenou dobu.

Pak přišla samotná operace, která byla hotová asi za deset minut.

Předem jsem věděl, jak bude probíhat – jeden laser odřízne kus oční bulvy, takže ten zůstane viset jenom na kousku oka. Doktorka ho odchlípne, aby měl laser přístup k rohovce a potom začne samotné odstraňování dioptrií. V závěru samozřejmě naříznutý kousek zase připlácne zpátky a čímsi zamaže a víceméně zalepí. Potom se totéž provádí i s druhým okem.

Na videu starší postup, kdy se oko ještě řezalo mechanickou čepelí. Zapatlávání neukázáno.

Byl jsem pochopitelně zvědavý, jak celá procedura bude vypadat z první osoby, ale rychle mě to přešlo. Chápu, že doktoři potřebují na svou práci vidět, ale ostré světlo přístrojů mě pořád nutilo křečovitě mhouřit oči, což samozřejmě vadilo doktorce, která je chtěla udržet vypoulené. Navíc jsem zároveň škodil sám sobě, protože se oko více dráždilo.

Ovládat krčení obočí a tváře mi ale moc nešlo – asi mám atrofované mimické svaly z toho, jak se pořád tvářím jako zkažené rajče. Naštěstí se i přesto nějak podařilo oko vypoulit a pak mi na něm přistálo ono laserové odřezávátko, které na něj velmi silně tlačilo. Příjemné to sice moc nebylo, ale trvalo to asi jen půl minuty, přičemž jsem inkriminovaným okem viděl velice zvláštní modré efekty na černém pozadí.

Tím ale zážitky z první osoby víceméně skončily, neboť jsem po zbytek času viděl hovno. Oko má svůj tvar právě proto, aby mohlo zaostřit a když jsem teď měl jeho přední část plochou, samozřejmě se všechno rozmazalo. Sice jsem ještě trochu registroval zelené světélko, na které jsem se měl soustředit, ale nic moc jiného. Myslím, ale, že jsem cítil samotný laser a určitě jsem viděl závěrečné přilepování naříznuté části oka zpátky.

Ošklivé světlíško. (zdroj)
Zaplatil jsem a dostal jsem sluneční brýle, jimiž se mám dočasně chránit zejména proti slunečnímu světlu a větru, pilulku na potlačení bolesti, až se lokálně znecitlivěný orgán probere, pilulku na spaní, kdybych měl večer nepříjemný pocit, že mám něco v oku a nakonec i dvoje kapky. Jedny na zvlhčení oka a druhé protizánětlivé. Zakázáno mi bylo běhání zhruba do Vánoc, což mě sice mrzí, ale dá se to přežít a nesmím zatím do zakouřeného prostředí, bazénu nebo sauny (což mi nevadí vůbec).

Přiznám se, že léky beru nerad a velmi nesvědomitě a představa, že si budu pětkrát denně kapat do oka se mi vůbec nezamlouvala, nakonec jsem ale překvapil sám sebe a dodržoval jsem to. Pomáhá, že kapky nejsou v očích nijak cítit a docela rychle uschnou / zmizí. Teď už je mám užívat jen třikrát denně, což je v pohodě.

Mrzelo mě, že mi nenabídli „balíček pro lepší hojení“, na který se přitom ptali několika dalších zákazníků, které jsem viděl během svých návštěv kliniky. Obsahuje totiž dvě homeopatika, takže jsem si připravil pohotovou odpověď, že mám doma cukru dost. Škodolibé pobavení mi naneštěstí nebylo dopřáno, pravděpodobně ve mě na klinice nějak poznali odpůrce alternativní „medicíny.“

Pokud má voda paměť, tak jsme v pořádných sračkách. (zdroj)

Skutečná sranda místo toho začala až po návratu domů, kdy začalo oko reagovat na světlo asi jako nevyspaný upír s kocovinou a podobně taky bolelo. Nemám rád tlumící léky, tak jsem nakonec přišel na geniální nápad a na tři hodinky jsem se vypnul pilulkou na spaní. Během té doby se asi oči stihly vyřádit, protože po zbytek dne daly pokoj a večer jsem usnul bez problémů. Zrak se přitom zlepšoval každým okamžikem.

Další den jsem pak už úplně normálně fungoval a nepříjemné pocity byly zcela ojedinělé. Třetí den, když jsem byl na kontrole, jsem už bez brýlí rozeznával tolik detailů, jako naposledy kdysi se čtvrtinou dioptrie a od té doby (cca týden) se to ještě o kousek zlepšilo. Pořád ještě nevidím perfektně, ale to se prý ještě v budoucnu upraví.

Užívám si teď každý pohled do dálky a občas se musím usmát, když se při předklánění instinktivně bojím, že mi spadnou brýle.

Co se týče vedlejších efektů a komplikací, vidění na krátké vzdálenosti jsem měl v pořádku celou dobu, suché oči nemám (nebo ne víc, než normálně) a vyskytl se u mě všeho všudy halo fenomén. Silné zdroje světla občas vidím, jako kdyby se schovávaly za zmačkanou fólií a mají kolem sebe také koronu. V budoucnu se to může zlepšit, ale nemusí – jsem docela optimista, protože před jsem těchto světelných efektů před týdnem viděl víc než dnes, ale nebudu se moc zlobit, ani když zůstanou. Nejsou nijak extrémně výrazné a silné zdroje elektrického světla stejně nemám rád.

Vidím koronu podobnou té na třetím obrázku, jen slabší. (zdroj)

Celkově jsem s výsledkem spokojený a koukání bez brýlí si užívám. Navíc jsem si splnil jeden z velkých cílů, které jsem si pro letošek naplánoval koncem loňska. Zhruba v době, kdy jsem psal shrnutí roku 2016 (to nás už za pár týdnů čeká zase).

Teď už zbývá snad už jen vyměnit si fotky na Facebooku a e-mailu, ale na to jsem paradoxně dost líný. Radši budu dál usilovně přemýšlet nad tím, jaké překvapení nic netušícím známým nachystám do příštích měsíců.

středa 29. listopadu 2017

Bitva na Hackhamské pláni je jen stínem starších příběhů

Článek byl původně vydán 29. 11. 2017 na dnes již zrušeném webzinu dagon.cz.

Když John Flanagan po dvanácti svazcích zakončil svou sérii Hraničářův učeň, začal se věnovat novým hrdinům ze stejného světa v příbězích Bratrstva a nějakou dobu mu to dobře klapalo. Hal a jeho kumpáni si sice našli cestu do srdcí mnoha čtenářů, obliby Willa, Halta, Horáce a dalších postav původních příběhů ale nikdy nedosáhli. Flanagan proto přišel s fikaným nápadem: co takhle napsat nové knížky o tom, co se stalo ještě před prvním dílem?

Světě div se, ze začátku to docela vycházelo. Turnaj na Gorlanu se stal solidním přírůstkem do světa Hraničářova učně, když nabídl prostý, ale dobrodružný příběh o záchraně mladého prince a odporu proti zlotřilému lordu Morgarathovi. O to víc ale mrzí, že se Flanaganovi napodruhé nepodařilo úspěch zopakovat a Bitva na Hackhamské pláni patří mezi jeho vůbec nejslabší díla.

Obálka knihy. (zdroj)

Může za to z velké části příběh. Zloduch, který shromažďuje vojsko netvorů a chystá se s ním napadnout království, patří mezi nejotřepanější klišé fantasy žánru. Flanaganovi ovšem svazuje ruce to, že o válce s Morgarathem už krátce psal v předchozích svazcích série, nedělá ale nic pro to, aby ničím nezajímavý příběh o vpádu barbarských hord do mírumilovné země ozvláštnil.

Nabízí jen jednu výraznější vedlejší linku, která se věnuje obtížnému těhotenství araluenské královny – i ta bude ale pro čtenáře předchozích knížek dokonale předvídatelná.

Ještě hůř dopadly postavy. Ústřední dvojka ve složení Halt a Crowley se rozpadla a oba hrdinové strávili většinu času odděleně. Odpadlo tak vzájemné špičkování i další vývoj přátelského vztahu.

Pryč jsou také další hraničáři z minulého dílu, kteří dostali jenom několik stručných zmínek. Tím dosti utrpělo napětí – vzhledem k tomu, že jsou mnozí hrdinové vlivem své role v ostatních knihách efektivně nesmrtelní, chybí někdo, o jehož osud byste se mohli obávat. Flanagan se na to pokusil vyzrát, naneštěstí dost nešťastně. Stvořil totiž několik postav na jedno použití, které po kapitole či dvou zemřou, samozřejmě ve spárech Morgarathových pochopů. To proto, aby nám bylo jasné, jak je tyranský vládce ve skutečnosti zlý.

Dospělý čtenář se navíc nejspíš čas od času trochu ušklíbne nad autorovým vyobrazením fiktivního středověkého světa. Šlechtici-abstinenti usrkávající ovocné nápoje a benevolentní araluenský zákon nezohledňující pohlaví potomka královské rodiny ale vzhledem k cílové skupině asi nikoho moc nepřekvapí.

Ze všeho nejvíc ale trpí emoce, které Hraničářův učeň zpravidla dokázal ve svých čtenářích vyvolávat.

Flanagan klidně nechá důležitou postavu prožít velmi traumatizující událost, načež její důsledky mávnutím ruky odbude ještě v té samé kapitole. Dost možná tak činí bezděky, protože si stejně jako mnozí čtenáři dobře uvědomuje, že byla zmíněná událost vzhledem k pozdějšímu ději nevyhnutelná. Postavy příběhu ale do budoucnosti nevidí a jejich minimální reakce tak působí nepřirozeně.

Je tedy četba Bitvy na Hackhamské pláni jen ztrátou času? Pro fanoušky nejspíš ne, i když se v knize pravděpodobně nedozví nic moc nového. Pokud ale s Hraničářovým učněm dosud nemáte zkušenost a chtěli byste číst příběh hezky chronologicky, tenhle příspěvek do série raději alespoň prozatím přeskočte a zkuste třeba Rozvaliny Gorlanu, jimiž to celé kdysi začalo. Série už totiž začíná být hodně unavená a kvality svých počátků ani náhodou nedosahuje.

středa 22. listopadu 2017

Jádro: Démonský cyklus o Tetovaném dospěl k závěru

Článek byl původně vydán 22. 11. 2017 na dnes již zrušeném webzinu dagon.cz.

Démonský cyklus se začal před desetiletím psát vlastně docela nenápadně. Kniha Tetovaný nás uvedla do světa, kde noc co noc povstávají strašlivé přišery z Jádra. Jediný způsob, jak uniknout jejich ostrým spárům, poskytly magické chrany – symboly, jenž démony odpuzují a odrážejí. Postupně se však lidé naučili vracet netvorům noci úder. V páté a poslední knize série (která nicméně dosud nebyla přeložena) pak konečně nadchází okamžik, kdy se lidé a monstra střetnou v rozhodující bitvě.

Její pravidla nám objasnil už předcházející Trůn lebek: malá skupinka vedená Arlenem a Jardirem musí vyrazit do samotného Jádra, aby vyřídila královnu démonů, a vyhladila tak ono proklaté plémě jednou provždy. Ničemu ale nepomáhá, že mezi Krasijci a obyvateli severních zemí stále ještě zuří válka za bílého dne: má-li mít sebevražedná mise sebemenší naději na úspěch, musí čelit démonům celé lidstvo společně.

Obálka knihy. (zdroj)

Pátá kniha The Core (česky pravděpodobně jako Jádro) se tedy v úvodní části zabývá právě tím: Ahmann Jardir a Arlen Sedlák se vydají naposledy za svými milovanými a tak trochu deus ex machina stylem udělají v těch nejzákladnějších záležitostech pořádek. Čas se ale krátí a jedna dějová linka by příběh pochopitelně neutáhla, takže zůstane pořád ještě dost potíží, aby měly zbývající postavy v knize co na práci.

V rukou zlovolného eunucha Hasika například zůstane chaffit Abban, který už rozhodně zažil lepší časy. Jeho tyranský pán mu láme v těle jednu kost za druhou, baví se odřezáváním různých, zpravidla docela podstatných částí lidí a s pomocí dalších psanců pomalu formuje sílu, která zachází s nepřáteli mnohdy hůř než samotní démoni.

Všechna esa z rukávu ale nevytáhl ani Alagai Ka, démonický princ, kterého Arlen a Jardir zajali. Bez jeho asistence má zoufalá výprava jen mizivou šanci, že se ke královně dostane dřív, než ta stihne porodit. Princ patří nicméně mezi nejmocnější bytosti vůbec a ani spojená síla tetovaných pěstí a Kadžiho kopí ho nemusí zastavit, kdyby se naskytla šance na útěk.

Hraje se zkrátka o všechno a stránka za stránkou rychle plynou, protože čtivý sloh autora Petera V. Bretta pohltí takřka od prvního okamžiku. Po pár minutách čtení se bude každý fanoušek propracovaného světa Démonského cyklu zase cítit jako doma. Intriky a pletichaření střídá velkolepá, mistrně popsaná akce a je snadné jenom takřka bez dechu hltat stránku za stránkou.

Pokud to uděláte, nejspíš si celou knihu skvěle užijete, a když se nakonec z příběhu vynoříte, budete lapat po dalších kapitolách jako ryba na suchu. Pokud se však během cesty občas na chvíli zastavíte a zamyslíte se, začne se velice rychle ukazovat, že Jádro není ani náhodou bezchybnou knihou.

Svět, který autor v předchozích knihách vybudoval, je totiž docela velký. Nové postavy představoval každý z předchozích dílů a Peter V. Brett má z nějakého důvodu pocit, že musí ve své knize věnovat pozornost úplně všem – jednu z nejdůležitějších dějových linek tak třeba dostali Arlenovi adoptivní rodiče z prvního dílu, o kterých toho zas tolik nevíme a autor proto ztratí spoustu času vysvětlováním jejich sociálních vazeb.

Na tuhle potíž se ale vzápětí nabaluje další: skoro všechny dějové linky mají problém vybudovat napětí, když dává ta hlavní v sázku osudy takřka všech lidí celého světa. Aby nás Brett donutil bát se, ohrozí čas od času některou z oblíbených postav. Když to ale udělá i několikrát za sebou, přestanete mu to rychle věřit.

Daleko největším hříchem závěrečného dílu je ale paradoxně jeho samotné finále. To sice nedělá sérii vysloveně ostudu (přinejmenším tedy co se týče ústřední dějové linky), ale po čtyřech knihách plných leckdy dost natahovaných příprav už jaksi nedokáže nabídnout dechberoucí, velkolepou tečku za Démonským cyklem. Ještě hůř jsou na tom vedlejší příběhy, jejichž konec buďto uhodnete už zhruba v polovině, nebo přijde už v okamžiku, kdy jste ještě doufali v poslední zajímavý zvrat.

Leesha, jedna z hlavních hrdinek série. (zdroj)

Možná vám po téhle kritice připadá, že se Jádro vůbec nepovedlo. To bychom mu ale všichni dost křivdili. Dovolím si tvrdit, že patří mezi nejlepší závěrečné díly velkých sérií, které jsem kdy četl – je třeba výrazně lepší, než loňská Královna ohně podobně zdatného spisovatele Anthonyho Ryana. Finální kapitoly se jednoduše nepíšou snadno a Brett odvedl solidní, když už ne rovnou vynikající práci.

I když se tedy rozhodně mohl obejít bez několika docela okatých náznaků, že by mu vůbec nebylo proti mysli pokračování.

Fanoušci série tedy rozhodně nemají nad čím váhat. Jádro by si měli přečíst hned teď, popřípadě hned poté, co vyjde v češtině. Démonský cyklus v jeho kompletní podobě můžu ale s čistým svědomím doporučit i běžným čtenářům žánru fantasy, kteří v něm dost možná rozpoznají dílo skutečného talentu, které trápí jen několik zaškobrtnutí. Pátý výlet do světa jadrnců totiž nezklamal.

pondělí 20. listopadu 2017

Fenomén jménem Hraničářův učeň. Flanagan drží prst na tepu doby

Článek byl původně vydán 20. 11. 2017 na dnes již zrušeném webzinu dagon.cz.

Když John Flanagan před lety sepisoval povídky o mladém hraničáři Willovi, aby přivedl svého syna Michaela ke čtení, netušil, do čeho se vlastně pouští. Po letech se k nim totiž vrátil a přetvořil je v plnohodnotný román, který nazval Rozvaliny Gorlanu. Z příběhu se rychle stal fenomén a Flanagan se proto vrhl na jeho pokračování. Záhy vybudoval rozsáhlý fantastický svět, který už pro literaturu nadchnul celou generaci čtenářů.

Obálka první knihy. (zdroj)

Je snadné pochopit oblibu, kterou si Hraničářův učeň získal. Žánr fantasy už existuje nějaký ten pátek a pustit se třeba do takového Pána prstenů není zvlášť pro mladší čtenáře žádná legrace. Nejenže se změnil styl, jakým autoři píší – změnil se i sám způsob konzumace psaného slova. Čtenáři příliš staří na pohádky a naopak příliš mladí na dospělou fantastiku proto rádi sahají po knihách, které s oběma světy uzavřely kompromis.

Ve Flanaganově světě dobro stále zpravidla vítězí nad zlem, král panuje moudře, šlechta soudí spravedlivě a feudální zřízení nijak nebrání sirotkům vstupovat do královských rodin. Na druhou stranu v něm lidé umírají, upadají do tenat depresí či drogových závislostí a doplácejí na krvežíznivost nebo chamtivost. Příběhy se nebrání idealizování, ale nebojí se vystavit postavy nebezpečí.

Není náhoda, že Hraničářův učeň spatřil světlo světa poté, co s podobným receptem uspěl Harry Potter. Nesnaží se však svého staršího sourozence jen bezmyšlenkovitě napodobovat. Na rozdíl od chlapce, který přežil – a je proto už od první kapitoly něčím zvláštní – si totiž Will musí své místo na slunci teprve postupně vydobýt a můžete se vsadit, že přitom udělá mnoho lidských chyb.

Jako každý budoucí hrdina má samozřejmě svého mentora, hraničářského mistra Halta. Ten patří mezi vůbec nejoblíbenější postavy čtenářů, neboť se nebojí okořenit příběh špetkou sarkasmu. Flanagan píše zpravidla lehkým perem, a to nejenom dialogy – právě proto umějí jeho příběhy pohltit i ty, kdo zrovna nespadají do jejich cílové skupiny.

Atraktivní je i svět, v němž se hraničářská dobrodružství odehrávají. Odráží totiž do značné míry ten náš – jeho Skandijci jsou obdobou našich loupeživých vikingů, ústřední království Araluen se nachází na ostrově podobně jako Anglie a hrdinové se postupně střetnou třeba s válečníky z pouštní Aridy nebo kočovnými Temudžaji z dalekého východu.

Obálka dvanácté knihy. (zdroj)

Nečekejte samozřejmě lekci historie: kultury z reálného světa jsou v tom Flanaganově vyobrazeny velmi romantickým, ba až naivním způsobem. Autor se občas musí viditelně snažit, aby některé jeho národy působily uvěřitelně a aby zároveň neztratily veškeré čtenářovy sympatie. Napětí, které vládne mezi temnější fantastikou a pohádkami, se občas znatelně projevuje.

A když už jsme u fantastiky: najít v příbězích její prvky není vůbec jednoduché. První knížky se sice zabývají konfliktem království Araluenu s lordem Morgarathem, jemuž slouží legie myšlenkami ovládaných příšer, později se ale v ději už nic nadpřirozeného neobjevuje snad až někdy zhruba do desátého dílu série, kde je jemně naznačena možnost existence přízraků.

Hraničářův učeň je zkrátka v jistém smyslu jediný svého druhu. Mixuje do svých příběhů velmi rozmanité ingredience a zatím mu to docela vychází. Po dvanácti svazcích se ale nevyhnutelně projevila jistá únava materiálu a Flanagan v poslední době proto svůj vesmír rozšiřuje do nových směrů.

Představil dalšího hrdinu Hala ze Skandie, luky a šípy vyměnil za lodě a sekery a vybudoval paralelní sérii Bratrstvo, která zatím čítá šest knih. V prequelech nazvaných První roky zase popisuje kariéru Willova mistra Halta a celé starší generace hraničářů.

Takové množství pokračování je bezesporu samo o sobě důkazem, že se Flanagan trefil do vkusu velkého množství nejen začínajících čtenářů. Ti rádi překousnou autorovo občas až příliš okaté mentorování a nevadí jim samozřejmě ani ústupky v historické oblasti. Chtějí napínavý, odsýpající příběh se zajímavými, sympatickými postavami, kde je občas leccos v sázce, ale dobro nakonec přeci jen triumfuje. A Flanagan je zatím nikdy nezklamal.

pátek 10. listopadu 2017

Ostré konce měl Abercrombie ještě dobrousit


Článek byl původně vydán 10. 11. 2017 na dnes již zrušeném webzinu dagon.cz.

Nedávno jsme recenzovali česky dosud nevydanou sérii Shattered Sea talentovaného britského spisovatele Joa Abercrombieho a dnes se podíváme na jeho poslední zbývající dílo, které dosud nebylo přeloženo do našeho rodného jazyka. Povídková sbírka Sharp Ends (Ostré konce) se odehrává ve fanouškům temné fantasy dobře známém světě Prvního zákona a najdete v ní příběhy mnoha známých i neznámých hrdinů, rozložené napříč čtyřmi dekádami.

Obálka knihy. (zdroj)

Podíváte se například za čtenáři oblíbeným Gloktou a vůbec poprvé ho potkáte v době, kdy byl ještě plukovníkem armády Jeho Veličenstva a nejlepším šermířem pod sluncem. Vrací se Curnden Craw, ostřílený válečník z knihy Hrdinové, Bremer dan Gorst a také zcestovalý žoldnéř Nicomo Cosca. A nebyl by to Abercrombie, aby tam nepropašoval i příchuť westernu.

Jednotlivé příběhy přitom nemá moc cenu popisovat – většinou mají jednoduchou strukturu a staví na jediném ústředním motivu, jehož vyzrazení by samozřejmě znamenalo zásadní spoiler. Spokojme se proto s tím, že se jedná o klasický folklór drsného fantasy světa, který autor vystavěl ve svých starších knihách. Bude se proto krást, mordovat, trávit, zrazovat a souložit.

Takhle ale funguje jen polovina Ostrých konců – v té druhé epizodicky sledujeme patálie zlodějky Shev a její spojenkyně, válečnice Javre, které cestují po celém světě a na útěku před neúnavnými pronásledovateli klopýtají z jedněch potíží do druhých. Tento provázaný příběh se s těmi samostatnými vždy střídá.

Knihu táhnou zejména postavy, jejichž charakter Abercrombie prokresluje s obvyklou pečlivostí. Nezvyklý formát povídkové sbírky mu ale podráží nohy, protože hrdinové samozřejmě nemohou na několika málo stranách projít plnohodnotným vývojem. Zdálo by se, že řešení nabídne příběh Shev a Javre. Ten ale vzhledem ke svému útržkovitému charakteru postrádá mnoho chybějících dílků a vztah obou velmi rozdílných žen zůstává ve stínu vzájemného špičkování.

Obálka audioknihy. (zdroj)

To mě poněkud nemile překvapilo, zvlášť když nejde o jedinou chybu sbírky. Některé ze samostatných příběhů například žádnými příběhy nejsou – úplně jim třeba chybí zápletka a v mnoha případech je navíc nepochopí nikdo, kdo nemá načtené všechny knížky ze světa Prvního zákona. Jeden či dva texty by spíš patřily do nějakého dodatku, kde by mnohem spíš poskytly čtenáři zajímavý pohled na již známé osoby či okolnosti.

Ani všechny pochvalné citáty na obálce zkrátka nemohou zakrýt fakt, že jsou Ostré konce tak trochu nastavovanou kaší. Abercrombiemu se zkrátka nechce opustit mistrovsky vybudovaný svět, ale zároveň nemá energii, čas či náladu do něj znova výrazně zasáhnout. Podobným dojmem přes všechny své kvality působila i Rudá země, zasazená do bezpečné vzdálenosti od již prozkoumaných oblastí na mapě.

Zatímco ale zmíněný fantasy western alespoň inovativně pracoval s prostředím a nabídl další kapitoly života oblíbených postav, Ostré konce až příliš často zodpovídají jen otázky, které si vlastně nikdo neklade. A protože autor nemá prostor ani snahu povědět nám toho více o svých hrdinech a hrdinkách, nemůže nás ani dost dobře donutit, abychom se o ně strachovali.

Nebojte se, Ostré konce nejsou špatná kniha. Jsou jenom k uzoufání bezpečné a u tak zručného spisovatele, jakým je Joe Abercrombie, sázka na jistotu přeci jen trochu nemile překvapí. Přesto povídková sbírka bezpochyby patří na poličku každého příznivce Prvního zákona. Jenom si zkrátka vůbec nedokážu představit, že by si ji přečetl někdo jiný. I kdyby byl náhodou nějak schopný neztratit se v propleteném klubku jmen, míst a událostí, někdy stejně skončí u poslední tečky tápaje po pointě, která jaksi v textu úplně chybí.

středa 18. října 2017

Jak jsem se rozhodoval, koho volit

Vůbec bych se nedivil, kdyby byl tenhle můj blogpost ještě kontroverznější, než většina ostatních (a to se občas zabývám třeba náboženstvím nebo filosofií). Chci totiž dnes požádat všechny, kteří budou ochotni následující řádky přečíst, aby šli k letošním volbám do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky tento víkend. 

Těm, kteří dosud nejsou rozhodnutí, koho volit, bych pak rád přiblížil svůj proces rozhodování a doporučit zdroje informací, užitečné weby a tak podobně. Buďte připravení, že se se mnou v některých bodech zásadně neshodnete. Nikoho ale v žádném případě nenutím, aby zaujal stejné postoje jako já. Máte-li však k dispozici nějaké informace, které mi unikají a dokážete-li je podepřít silnými argumenty, napište mi a možná ještě do voleb můj názor na nějaké téma (či na nějakou politickou stranu) zásadně změníte.

Upozorňuji, že se hodlám vyjadřovat jen k problematikám, v nichž mám alespoň nějaký rozhled. Přiznávám, že například ekonomické otázky nejsou moje silná stránka.

Tyto strany jsou pro mě absolutně nevolitelné:


ANO 2011Když na lídra strany Andreje Babiše každý druhý měsíc vyplave nějaký skandál a když tento lídr porušuje vlastní etický kodex, nemusíte ani řešit, zda je či není EET dobrým nápadem. Babiš v rozhovorech věčně kličkuje, vyhýbá se nebezpečným tématům a jenom opakuje svou mantru o prohnilé politice, která se proti němu spikla. Když se někdo věčně staví do role oběti, je to samo o sobě podezřele… a co teprve až zjistíte, jak Babiš čerpal dotace na Čapí hnízdo a že je extrémně pravděpodobné, že za komára spolupracoval se Státní bezpečností. A když už jsme u komančů…

KSČMPovažuji za velkou hanbu českého národa, že stoupenci ohavné ideologie komunismu stále ještě mohou dostat ve volbách i 10 %. Věřím, že nemusím rozsáhle popisovat, v čem všem je komunismus nebezpečný – demotivuje schopné lidi, podřizuje trh centrálnímu plánování a tím škrtí ekonomiku. Když se dostane k moci, tvrdě perzekvuje ty, kdo nesouhlasí s jeho myšlenkami a vytváří totalitní společnost.

ZeleníS komunisty sdílejí utkvělou představu, že jedině větší kontrola státu může přinést prosperitu společnosti. Jejich strana je prosáklá směšnou ideologií feministek třetí vlny a zvyšování daní bohatým a přísnější pravidla pro emise či stavební projekty mi taky docela smrdí. Pokud máte rádi přírodu, Zelené rozhodně nevolte: prosazují zastavení investic do dalších bloků jaderných elektráren, které jsou nejlepším zdrojem energie, který máme v současné době k dispozici. Vyjadřují se také proti geneticky modifikovaným potravinám, v nichž vidím budoucnost zemědělství.

SPDSnad ještě horší než Zelení jsou ale Okamurovci. O samozvaných ochráncích našeho národa před hrozbou islamizace jsem už kdysi psal, takže to zkrátím. Vézt se na vlně strachu je možná účinná, ale taky dost odporná strategie. Přímá demokracie není ve větší míře žádoucí, protože občané nemají dost času zabývat se komplexními problémy politiky a přitom ještě třeba pracovat. Proto si volíme zastupitele, kteří v ideálním případě reprezentují naše zájmy v Parlamentu.

Už jsem psal i o tom, jak si Okamura tahá informace z prstu a pak jiné obviňuje ze lži. Dokonce si troufá tvrdit, že muslimové zničili římskou civilizaci ve Středomoří, což je soudnému člověku k smíchu nebo k pláči. Okamura je pro mě nevolitelný úplně stejně, jako třeba komunisté a považuji za tragédii už jenom to, že pravděpodobně usedne v Poslanecké sněmovně. Populisté a demagogové tam nemají co pohledávat.

Úplně stejný názor mám samozřejmě i na ideově spřízněné partaje typu Dělnické strany, Bloku proti islamizaci nebo Řádu národa. To jsou ale relativně malé strany, které se do Sněmovny neprobojují. Plně se mimochodem ztotožňuji s pohledem Ondřeje Neffa v jeho nedávném rozhovoru o politice, kde nazval SPD největším současným rizikem pro tuto zemi.

Výběr z otázek a moje odpovědi:

(otázky pocházejí z Volební kalkulačky)


Měla by se uzákonit možnost celostátního referenda vypisovaného na základě petice.

Ne. Je to jeden z prvků přímé demokracie, který podle mě napáchá víc škody, než užitku. Viz moje vysvětlení výše u SPD.

Měla by být zavedena možnost volit po internetu.

V žádném případě. Možnost řešit spoustu věcí po internetu vítám a pokud se podaří omezit běhání po úřadech, jenom dobře. Elektronické hlasování ale nelze dostatečně zabezpečit. Pokud se chcete k tématu dozvědět něco víc, doporučuji perfektní video Toma Scotta, které na serveru videacesky.cz dokonce kdysi otitulkovali.

ČR by měla zcela zastavit přijímání uprchlíků muslimského vyznání.

Rozhodně ne. Sekulární stát nikdy nesmí zvýhodňovat nebo znevýhodňovat někoho na základě jeho víry nebo nevíry. Svoboda je buď pro všechny, nebo pro nikoho.

V ČR by měla být plošně zakázána stavba mešit.

Opět rozhodně ne ze stejných důvodů. Jsem si vědom nebezpečí, které islám představuje pro naši společnost, stát má právo a povinnost kontrolovat, zda se v mešitách nehlásá nenávist. Skutečným řešením problému s náboženským fundamentalismem je kritika fundamentů náboženství. Soukromé právo na víru je nedotknutelné, pokud na ní ale chcete stavět zákony, musíte počítat s tvrdou kritikou, kterou nebudou zajímat čistě náboženské argumenty. Ani ostrá kritika náboženství nesmí být nikdy považovaná za rasismus, jak se ji snaží škatulkovat mnozí magoři.


ČR by měla vystoupit z EU.

Ne v současné době. Můj postoj k Evropské unii se asi nejvíc shoduje s postojem ODS. Ač se mi ani trochu nezamlouvá současné směřování EU, měli bychom se ji snažit reformovat, ne opustit. Jak moc se může zvrhnout ochod ukazuje případ Brexitu, který způsobil v britské politické scéně značný rozkol. Samozřejmě mě ale rozčiluje, že evropští lídři naprosto postrádají sebereflexi a často se chovají velmi arogantně i přesto, že je v mnoha případech nikdo nevolil. Pokud bude tenhle přístup pokračovat dál, domnívám se, že Evropská unie zanikne – a my rozhodně nemusíme být poslední na potápějící se lodi.

Spotřební daň na alkohol by se měla zvýšit.

Ano. Alkohol je nebezpečná droga a prokazatelně způsobuje rakovinu. Pokud umíte anglicky, můžete si o tom přečíst podrobnou studii.

Pěstovat marihuanu pro vlastní potřebu by mělo být legální.

Ano. Je pokrytecké povolovat některé drogy (alkohol, tabák) a zakazovat jiné, méně nebezpečné (marihuana). Nejsem fanoušek hulení, nikdy jsem to nezkoušel a neplánuji to. Připomenu, že současná strategie vyspělých zemích v boji proti drogám je neefektivní. Kriminalizace drog vede obecně k masivnímu rozvoji kriminality a vzniku obřích kartelů. Existují daleko efektivnější postupy, které bychom mohli použít, abychom drogovou závislost vymýtili jednou provždy.

Homosexuální páry by měly mít možnost adoptovat děti.

Ano. Studie konzistentně ukazují, že homosexuální páry vychovávají děti stejně úspěšně jako páry heterosexuální. Nemusíte se spolehnout na moje slovo, počíst si můžete třeba tady.

Očkování dětí by mělo být nanejvýš doporučené.

Rozhodně ne. Očkování musí být povinné. Nechrání totiž jenom ty, kdo byli očkováni, ale i všechny v jejich okolí. Vakcinace je jeden z nejdůležitějších objevů v dějinách medicíny – dnes už si nedokážeme ani představit, o kolik krutější by byl svět bez ní. Lékařská věda se navíc rozvíjí a dnešní vakcíny jsou účinnější a pro organismus představují menší zátěž, než dříve. Česky čtěte třeba tady.

Toť ode mě pro dnešek vše. Už tak je tenhle článek dlouhý jak týden.

Mimochodem, volit budu asi modré ptáky, i když z toho nejsem nijak na větvi.

neděle 10. září 2017

Kindle jailbreak: Moje dojmy

Miluju přizpůsobení. Do Firefoxu mám zabudována mnohá rozšíření, která velmi mění jeho vzhled i fukcionalitu (a proto se bojím nadcházejícího velkého updatu). Social Fixer se stará o můj Facebook, Reddit Enhancement Suite samozřejmě zase o Reddit. Ve Windows jsem si upravil alespoň motiv, kurzor myši a kompletně jsem přeskládal celoobrazovkovou nabídku Start (smrt té klasické vysouvací!).

Jo, vím, že se zatím od té vysouvací moc neliší. To proto, že jsem nedávno přeinstalovával.

Svoji čtečku Kindle jsem ale dlouho používal v jejím výchozím nastavení, protože nabízí jen naprosto minimální možnosti uživatelských zásahů. Protože mi ale někdy v těchto dnech končí záruční lhůta*, rozhodl jsem se, že se v tom trochu povrtám a provedlu takzvaný jailbreak. Lákala mě třeba možnost přečíst si i nepodporovaný formát epub bez nutnosti konverze, vylepšené prohlížení pdf a taky samozřejmě možnost vyměnit spořiče obrazovky za vlastní.

Můj nový spořič. Co jiného jste čekali?

Původně jsem přemýšlel, že budu hodný a pro české fanoušky e-knih přeložím obsáhlý návod, jak něco podobného provést, nakonec ale jen popíšu vlastní dojmy z celého procesu. Nevím totiž, jaký je vůbec o podobné informace zájem – pokud byste měli zájem, napište to třeba do komentářů. Možná mě zastihnete zrovna ve slabší, altruistické chvilce.

První rada zní: nepouštějte se do toho, pokud vám není naprosto jasné, co znamenají jednotlivé pokyny. Kompletní anglický návod pro novější modely najdete tady a přestože podle mého soudu není až zas tak strašně komplikovaný, občas se v něm používají zkratky a musíte dodržet pokud možno každý jeho bod. Konkrétně já jsem měl potíže s následujícím:
  • Určení mého modelu. Fakt. Neměl jsem páru, jakou čtečku mám vlastně v rukou. Amazon totiž svým přístrojům říká jedním způsobem, prodejci klidně úplně jiným a komunita okolo e-booků používá ještě další označení. Vzhledově se přitom některé modely docela podobají a pokud si chcete být jistí, vřele doporučuji zjistit si sériové číslo (Settings / tlačítko Menu / Device Info).
Poté ho můžete vyhledat v téhle tabulce, která vám poskytne definitivní odpověď. Já jsem třeba zjistil, že mám Kindle Basic, nazývaný také Kindle Touch 2 (KT 2) a Kindle (7th Generation), který mi prodali pod názvem Kindle 6 Touch. Tak si to nějak přeberte.
  • Instalace rozšíření. Jailbreak samotný se povedl bez větších problémů – stačilo přejít na nejstarší verzi firmwaru, stáhnout odsud dva soubory podle instrukcí a nainstalovat. Pak jsem se ale zasekl, protože se mi nedařilo zprovoznit rozšíření, kvůli kterým jsem celý tenhle proces vlastně podstupoval. Trvalo mi docela dlouho, než jsem zjistil, že onen starší firmware nepodporuje spouštění aplikací.
Řešení bylo jednoduché – zašel jsem na oficiální stránky výrobce Amazonu a stáhl jsem odtamtud nejaktuálnější verzi pro svou čtečku. Tvůrci jailbreaku tvrdili, že by měl přežít jakýkoli update a opravdu se mu to povedlo – jako bonus jsem pak dostal ještě nové uživatelské prostředí s novými fonty a nastaveními, o jehož existenci jsem doposud neměl ani tušení (jinak bych asi aktualizoval dřív).
Jo, Kindle umí screenshoty. A ani nepotřebujete jailbreak, stačí podržet prsty v protějších rozích.

Teď už všechno funguje spolehlivě. Podle dalšího návodu jsem si doinstaloval několik fajn doplňků, takže mám teď změněný spořič, Koreader schopný louskat epuby a taky se mi bez nutnosti registrace na Amazonu podařilo dostat se k možnosti organizovat knihy do kolekcí. Není to sice nic, bez čeho by se čtenář e-knih nedokázal obejít, ale celkově mi to rozhodně stálo za ty dvě hodinky strávené vrtáním se ve čtečce. Už jen kvůli té mé věčné potřebě vytáhnout maximum z každého zařízení.

* Jailbreak sice prý do záruky nezasahuje, ale jistota je jistota.

středa 23. srpna 2017

#firstworldproblems

Moje malá sestra dostala před pár dny k narozeninám zpívající slepici. Pochopitelně mě zajímalo, co ten nedovtipný kur vlastně kdáká – jenže ouha. Písnička byla sice v angličtině, ale nazpívaná dětským hláskem a přehrávaná poměrně nekvalitním reproduktorem, takže se jednotlivá slova dost ztrácela a nedokázal jsem jim porozumět. Toto je příběh o velkém soužení, které jsem musel podstoupit, než se mi povedlo slova plyšového ptáka rozšifrovat.

Tohle jsem měl k dispozici.

Napadlo mě zkusit se poptat na Redditu, ale to by bylo nejspíš až příliš jednoduché řešení. Nakonec jsem se proto rozhodl nahrát zvukový projev slepice na kamkodér, ze záznamu jsem vystřihl v Movie Makeru hudbu a přes internetový portál jsem zvuk překonvertoval do formátu .mp3, se kterým umí pracovat Audacity. V tomto softwaru jsem následně izoloval zpěv od doprovodné hudby, jak jen to šlo.

Přesto jsem pořád většině slov nerozuměl, a to ani když jsem písničku zpomalil. Rozhodl jsem se proto soubor se zvukem prohnat několika rozpoznávacími weby na internetu, ale neúspěšně. Tak trochu jsem to čekal, takže jsem měl samozřejmě ještě jeden záložní plán.

Mezi slovy jsem totiž jasně izoloval “one day” a “far away”, takže jsem je do Googlu napsal s uvozovkami spolu s požadavkem children song. Mnozí uživatelé nejpopulárnějšího světového vyhledávače to sice neví, ale uvozovky umožňují vyhledávat přesnou shodu, což znamená, že v tomto konkrétním případě Google hledal dětskou písničku se zmíněnými slovy.

A samozřejmě ji našel – vyplivl tohle.


Rychle jsem sice zjistil, že slova zpívající slepice úplně přesně neodpovídají těm, která zní ve videu, ale bylo už hračkou zjistit, že písnička o pěti kačenkách existuje v několika různých verzích.

Co tedy mé detektivní pátrání přineslo? Jednak jsem zjistil, že inkriminovaný kur jenom donekonečna omílá první sloku, jednak mi došlo, že jde vlastně o politicky korektnější, méně drastickou variaci na českou klasiku Deset malých černoušků. Znám samozřejmě anglický ekvivalent Ten Little Indians, který podobně jako naše verze zahrnuje postupné vyvražďování hrdinů až do posledního, který se následně ožení a zplodí další nešťastnou generaci. Nevěděl jsem ale, že existuje i verze s kačenami.

Není samozřejmě vyvražďovací. Ptáci se prostě vydají na dalekou plavbu, postupně se všichni poztrácejí, ale nešťastný rodič (existuje varianta s kačerem i s kačenou) nakonec své potomstvo opět shromáždí. Nic z toho bych bez všeho toho hledání dost možná nikdy nezjistil a navíc bych musel zase napsat blogpost o něčem vážném jako obvykle. A to se mi dnes nechtělo.

středa 16. srpna 2017

Matka Válka rozevřela křídla nad Roztříštěným mořem

Článek byl původně vydán 16. 8. 2017 na dnes již zrušeném webzinu dagon.cz.

Joa Abercrombieho možná znáte jako autora populární trilogie První zákon. Tomuto britskému spisovateli ale v angličtině vyšla i další série, Shattered Sea (Roztříštěné moře). Pokud jste obeznámeni s jeho tvorbou, možná vás překvapilo, že jsou na internetu nové knížky propagovány pod hlavičkou subžánru young adult. To se totiž příliš neslučuje s temným tónem Abercrombieho starších děl. Pokud jste z tohoto důvodu nad čtením váhali, už nemusíte.

Tři na sebe navazující knihy Half a King, Half the World a Half a War se odehrávají ve zvláštním, podivně povědomém světě, převážně v regionu, jemuž dominuje kultura výrazně podobná vikinské. Přísahy se tam berou smrtelně vážně, místní polyteistické náboženství přikazuje pohřeb žehem a bojovníci se staví vedle sebe do štítové hradby.

S doporučením samotného GRRM! (zdroj)

Zpočátku sledujeme osudy prince Yarviho, dědice malého království Gettalandu. Ten se na trůn neočekávaně dostává po tragické smrti svého otce a bratra a vyráží na trestnou výpravu, aby se pomstil vrahům svých příbuzných. Záhy však zjišťuje, že má krom vnějších nepřátel i pár těch, kteří se až doposud tvářili jako jeho spolehliví spojenci.

Yarvi bude muset projít peklem. Přitom se naučí leccos, co mu z perspektivy zajištěného člověka z vyšší společnosti zůstávalo utajeno. Bude čelit zradě a smrti, pozná ale také opravdové přátelství. A někdy po cestě taky dospěje a přijme svou novou zodpovědnost, jak už je holt v young adult literatuře zvykem. Jen přitom proleje trochu víc krve, než bývá zvykem.

Ano, Abercrombie možná píše svou knihu i pro mladší čtenáře, rozhodně ale ne pro děti. Nepodceňuje své publikum, jako to až příliš často dělají jeho kolegové. Nesnaží se ze svých hrdinů vychovat svatoušky a neochvějné bojovníky za spravedlnost. Ukazuje, že život je složen z více či méně hanebných kompromisů, a že lidé až příliš často raději volí snadnější cestu.

Dočkáme se i klasické putovačky. (zdroj)

Až se chce napsat, že pod spisovatelovým perem nabral subžánr tu podobu, jakou měl mít odevždy. Když Abercrombie popisuje otrokářství, neupadá do mravokárného tónu jiných autorů – chápe, že sebekrutější a sebeodpornější skutečnost prodeje lidských bytostí byla prostě v jistých dobách společensky akceptovatelná a mnohé lidi ani nenapadlo zpochybňovat legitimitu celého byznysu. Neuhýbá před smrtí, posměchem i brutálním násilím, jeho hrdinové naopak mnohdy nechají účel světit prostředky.

Můžete právem namítnout, že by se série o mladých dospělých naivnímu idealismu vyhýbat neměla a máte samozřejmě pravdu. V myslích hlavních postav samozřejmě občas objevíme nějaký ten nepříliš realistický sen o zářné budoucnosti, ten ale navždy zůstane uvězněn právě jen v říši spánku. Špinavá realita o sobě dá vždycky včas vědět.

Abercrombiemu ale náleží respekt nejen za skvělé zvládnutí subžánru, ale i za vykreslení světa. Ve vlastním zájmu si o něm před čtením nic podrobnějšího nezjišťujte: přišli byste o požitek se skládání jednotlivých střípků informací dohromady, když se budou vaše podezření knížku od knížky víc a víc potvrzovat. Kdoví – možná si při čtení vzpomenete i na A. C. Clarka.

A končí se samozřejmě stylově válkou. (zdroj)

Překvapivě uspokojivě funguje i rozdělení trilogie mezi šest ústředních postav. Zatímco Yarvi pro sebe dostal celý úvodní svazek, další díl už sledujeme pohledem dvou nových hrdinů a tím třetím nás provedou dokonce tři. Přestože ale mají všechny knihy srovnatelný rozsah, každá jednotlivá linka dostala své kouzlo, představuje nám výrazně odlišnou osobnost a nehrozí, že byste si ji nezapamatovali.

Drobnou výhradu mohu mít snad jen k tomu, že vlivem omezeného prostoru utrpěly příběhy tří postav závěrečné knihy, kterým by prospěla troška místa navíc pro realističtější rozvoj charakterů.
I když jsem se tedy závěrem pokusil svou ódu alespoň trošku narušit nesmělým kritickým hláskem, nezbývá mi, než konstatovat, že se trilogie Shattered Sea prostě a jednoduše povedla. Možná jí chybí až bezútěšná neúprosnost Prvního zákona, zato se ale dočkáme svižněji odsýpajícího tempa a stejně kvalitního, vyzrálého autorova slohu. Nehledě na to, že Abercrombie překonal vlastní rekord v soutěži o nejsympatičtějšího mrzáka současné fantastiky. Glokta je mrtev – ať žije Yarvi!