středa 28. prosince 2016

Ještě jednou k vědě a víře

Po zveřejnění nedávného článku o nekompatibilitě křesťanství a evoluce a následné diskuzi pod ním jsem už téma považoval za uzavřené, dokud mi nebyla darována kniha Věda, víra, Darwinova teorie a stvoření podle knihy Genesis českého kněze a zároveň biologa Marka Váchy. O možnosti harmonické symbiózy laboratoře a kostela mě – pro mnohé možná nepřekvapivě – nepřesvědčila, přesto mi však nabídla mnoho podnětů k úvahám.
Přebal knihy. (zdroj)

Ještě coby římský katolík jsem v rámci své církve vyzkoušel celou plejádu různých pohledů na víru, neboť mě žádný nedokázal odpovědět na mé otázky uspokojivým způsobem. Začal jsem jako skalní konzervativec očekávající každým rokem příchod apokalypsy a postupně jsem se názorově přesunul právě až někam k Váchovi nebo jeho kolegovi z pražské akademické farnosti, Tomáši Halíkovi.

Jimi představovaná perspektiva mi byla sympatická právě tím, že neodmítala vědecké poznání, nacházela chválu pro výdobytky moderní demokratické společnosti a zdržovala se démonizování svých názorových oponentů. Tedy přinejmenším to jsem si tehdy myslel – později jsem z tohoto naivního pohledu značně vystřízlivěl, nikoli nejméně zásluhou nedávno dočtené Váchovy knihy.

Abych ale zbytečně nechodil okolo horké kaše, shrnu nyní své konkrétní dojmy. Nepůjde rozhodně o recenzi akademického střihu, k tomu mi schází čas i formální vzdělání. Pokusím se spíš sepsat jakousi protiváhu glorifikujícím názorům, které naleznete hned na prvních stranách knihy (nepřekvapivě je autorem jednoho z nich doktor Grygar).

Autor hned ze začátku přiznává, že nutně nebude vždy objektivní a že píše z úhlu pohledu věřícího křesťana, což je na jednu stranu sympaticky upřímné, na stranu druhou ale bez dalšího zpřesnění krapet znepokojivé.

Každopádně hned zezačátku rozlišuje svět měřitelna, v němž věda může a má uplatňovat metodologický materialismus (tedy snahu vysvětlit fungování zkoumaných jevů na základě přirozených příčin) a svět neměřitelna, do kterého má spadat třeba filosofie, estetika, etika nebo teologie.

Co dodat? (zdroj)

Osobně bych postupoval daleko přímočařeji a shrnul celý problém tak, že Vácha uznává nutnost metodologického naturalismu* pro vědecké poznání, ale není už přesvědčen o naturalismu ontologickém – tedy o tom, že nadpřirozená vysvětlení nemají co dělat ani ve vědě, ani ve filosofii, etice či estetice (o teologii, která je na existenci duchovního světa od začátku přesvědčena, raději pomlčme).

* Naturalismus a materialismus nejsou, pokud vím, tak úplně synonyma a první slovo mi v daném kontextu přijde vhodnější.

S touto klíčovou autorovou tezí mám samozřejmě zásadní problémy:
  • Pokud odmítneme ontolologický naturalismus, zvláště pak s poukazem na křesťanství či jiné podobné náboženství, jen těžko se vyhneme substančnímu dualismu – tedy přesvědčení, že krom světa materiálního existuje ještě nějaký svět duchovní, fungující radikálně odlišným způsobem, svět bez času, prostoru či hmoty. Tak upadneme do pasti problému interakce, protože nedokážeme vysvětlit, jak na sebe mohou oba oddělené světy bez společného základu kauzálně působit.
  • Poznání Váchou postulovaného neměřitelného světa postrádá metodu či vůbec epistemologii. Nemůžeme říci, které z tvrzení teologů „Bůh je jeden.“ a „Bohové jsou tři.“ je pravdivé a proč tomu tak je. Náboženský svět je neuvěřitelně roztříštěný, evidence pro tu či onu věrouku má bez výjimky čistě anekdotický charakter a ve snaze poznat duchovno se zkrátka nemáme o co opřít. Poblouzněné blábolení inkarnovaných archandělů z Liberce se od teologie provozované na univerzitách liší jen sofistikovaností slovníku.
  • Morálka, ale i estetika mají bezpochyby evoluční původ. Vácha nicméně namítá, že poznáním toho, jak třeba taková etika vznikla, nemůžeme zjistit, co je dobré a co špatné. Sám za sebe jsem značně skeptický k přínosu víry k poznání morálky a spolehl bych se raději na starou dobrou empatii a soucit.
  • Vědecké poznání nám velmi zřetelně ukazuje, jak je naše každodenní pozorování okolního světa omezené a zkreslené, ať už se bavíme o optických iluzích či limitech našich smyslů. To, že chceme, aby měl náš život smysl v nějakém kosmickém rozměru, rozhodně neznamená, že takový smysl opravdu má. Kreativní lidský mozek je k hledání řádu v nesmyslech naprogramovaný, jak dokazuje třeba případ tváře na Marsu nebo obliba konspiračních teorií. Pokud tedy nemáme pádné důvody předpokládat nějaký svět mimo toho materiálního, měli bychom jeho představu odmítnout čistě z důvodu úspornosti.

Pokud vás předchozí odstavce vyčerpaly, nabízím drobnou kuriozitu pro odlehčení: autor na jednatřicáté straně své knihy na okamžik vypadává z role, když mu (snad podvědomě) naskakuje kazatelská profesní deformace a v citaci sebe samotného si povzdechne, že se rozšiřují nůžky mezi technickou dokonalostí formy a plytkostí obsahu.

Jsem totiž v pokušení na základě přesně stejné – anekdotické – evidence tvrdit přesný opak. Zatímco třeba taková renesance vedla talent Da Vinciho nebo Michelangela k zachycení poněkud fádní a přinejmenším z poloviny vykradené křesťanské mytologie, v současné době aby člověk lovil zajímavé myšlenky zpod digitálního balastu, jehož patvary oháknuté rozmazanými texturami mají k formální dokonalosti takového Davida hodně daleko.

Každý holt máme jiné priority. (zdroj)

O něco dále se Vácha pokouší tvrdit, že teprve židokřesťanské myšlení umožňuje moderní vědu. Velmi odvážně tvrdí, že zmíněná abrahámovská náboženství odkouzlují pohanský svět rusalek, duchů a víl a zpřístupňují jej tím ke zkoumání. Ignoruje přitom, že třeba takoví Řekové leckdy brali svou víru jakkoli, jen ne doslova – skutečné kořeny kritického poznání světa musíme hledat u prvních filosofů, kteří se pokusili racionalizovat mytologickou kosmogonii, potažmo u osvícenců, kteří odkouzlili ten zbytek. Křesťanství tápe kdesi mezi oběma momenty, vztah mezi světským poznáním a zjevením evangelia totiž celou dobu patří mezi stěžejní témata jeho myslitelů.

Oproti kapitole o vědě je ta o víře až podezřele krátká. Vejde se v podstatě do dvou odstavců a potvrzuje mé dlouhodobé podezření, že jsou moderní umírnění křesťané převážně dědici dánského myslitele Kierkegaarda a veškerá jejich elaborovaná apologetika má jen elegantně skrýt neohrabaný, nejistý skok do víry.

Ještě veselejší je pak kapitola o Bohu, v níž se dozvídáme, že je Pánbíček tajemstvím, které nelze uchopit do pojmů ani do slov. Nabízí se otázka, proč potom o takové bytosti vůbec mluvit, na kterou Vácha nikde uspokojivě neodpovídá. Nezbývá mi tedy než předpokládat, že milý biolog a teolog zkrátka zatloukl poslední hřebíček do rakve metafyzických spekulací, kterým se do neplodného úmoru zbytečně věnovaly celé generace.

Autor sám si to buď nemyslí, nebo neuvědomuje. Hned vzápětí čile naskakuje do rozjetého vlaku negativní teologie, která utěšeně kvete už mnohá staletí. Co taky čekat od oboru, který se snaží říci, co všechno Bůh není? Taková živnost je zajisté vlhkým snem každého správného věřícího, neboť nabízí mnoho uznání za minimum práce. Abych přispěl svou troškou do mlýna, dovolím si divoce zaspekulovat, že Bůh není plešatý. Dostanu nárok na grant?

Někteří si tím na chleba evidentně vydělají. (zdroj)

Pokud vám přijde, že se autorovi jen posupně vysmívám, vězte, že jsem měl během čtení úplně opačný dojem. Vypouštět skvrny inkoustu umí každý druhý hlavonožec, takže mě podobná taktika nijak nepřekvapila. Thomas Jefferson kdysi uvedl, že jedinou účinnou zbraní proti nesrozumitelným tvrzením je výsměch. K tomu nemám co dodat.

Váchův postoj k zázrakům vynechám, neboť příliš nevybočuje z katolického mainstreamu. Stejně tak se nebudu věnovat ani ublíženému pofňukávání nad neradostným charakterem scientismu, který podkopl pod arogantním pánem všeho tvorstva poslední rozvrzanou sesli a nebohé člověčisko tak musí krátkozrace pomrkávat do vesmírných dálav. Ó, ty krutý světe!

V kapitole věnované doplňujícímu se charakteru víry a vědy je bída celého konceptu jasně zřetelná. Autorův Bůh nesmí vypadat jako bůh mezer, takže vyklízí spoustu svých tradičních pozic a slovo za slovem méně a méně připomíná žárlivého, svárlivého a prchlivého sesilatele nebeských ohňů Jahveho. To by samo o sobě jistě nikomu nevadilo – jenže Bůh tak přichází zcela o jediný svůj výraznější charakterový rys, jakkoli odpudivý.

Stává se jakýmsi amébovitým paradoxem, který tvoří člověka skrze plejádu nemyslících procesů, které determinují jeden druhý. Pokud k obrazu svému, pak tedy potěš koště.

#logic (zdroj)

Vácha krom toho zatvrzele rozlišuje pravdy vědy, víry a umění, z nichž poslední dvě ve skutečnosti žádnými pravdami nejsou. Nazývat ryze subjektivní pocit vyvolaný pohledem na Guernicu pravdou mi přijde jako ukázkový přiklad matení pojmů, přestože to samozřejmě našim sentimentům nijak neubírá na síle.

Zbytek knihy už trochu odbíhá od konfliktu vědy a víry k evoluci a roli člověka v celém kosmickém spektáklu. Autor se poněkud rozpačitě snaží najít kvalitativní rozdíl mezi zvířaty a člověkem a dospívá k několika sporným a k několika zjevně čistě kvantitativním. Vzhledem ke svému vzdělání pak samozřejmě kritizuje doslovnou interpretaci knihy Genesis a poukazuje na zásadní chyby kreacionistů. Biblistiku ve stylu Co tím chtěl básník říci? pak provádí i v závěrečném, značně suchopárném rozboru první kapitoly Bible.

Velice rád bych viděl třeba interpretaci tohohle. (zdroj)

Závěrem chci zmínit ještě zcela zásadní Váchův omyl, týkající se naturalistického pohledu a jeho kritiky náboženství. Autor se totiž domnívá, že jsou osobnosti typu Richarda Dawkinse vlastně obdobou kreacionistických blouznivců, radikály na opačném konci spektra. S tímto přístupem se mezi umírněnými křesťany setkávám velmi často a není nikterak obtížné dokázat, že nemá nic společného se skutečností.

Ještě než s tím začnu, připomenu jen něco, co by mělo být každému zřejmé. Jakkoli nás může lákat volit středovou pozici mezi dvěma radikálními názory, ne vždy je to na místě. Mnohdy je správná odpověď radikální – tradičně to demonstruji na otázce Fungují nějakým způsobem astrologické předpovědi?, na kterou racionální myslitel nemůže neodpovědět záporně.

Vácha se pouští na mimořádně tenký led tvrzením, že evoluční naturalisté splňují řadu parametrů ospravedlňujících jejich zařazení mezi náboženské sekty. Tvrdí, že naturalisté neochvějně ví, jak to se světem ve skutečnosti je, což bude asi důvod, proč Richard Dawkins vyhlašuje fatvy jak na běžícím pásu, Jerry Coyne nedávno věroučně zakotvil Dogma o přirozeném vývoji a Daniel Dennett slavnostně exkomunikoval tvrdé deterministy.

Je to ale svoloč, tihle ateisté. (zdroj)

Zdráhal bych se také nazývat třeba takový Boží blud posvátným textem – minimálně v české mutaci s doslovy jde o naprosto nekanonizovatelný materiál, nad kterým by svatozář nakreslil tak maximálně nějaký katolík, který nemá problém svatořečit drakobijce, anděly a další fiktivní bytosti.

Úplně nejvíc mimo je však Vácha ve svém předpokladu, že naturalisté a kreacionisté se vzájemně potřebují, aby ospravedlnili svou existenci: mnoho ateistů – včetně mě samotného – považuje náboženství za nebezpečné v každé jeho podobě, včetně těch umírněných. Abych vysvětlil, proč tomu tak je, nechám promluvit dva daleko zvučnější hlasy.

Český filosof a ateista Tomáš Hříbek postřehl, že:
Umírnění věřící nejsou schopni vyvrátit fundamentalismus; naopak fundamentalisté mohou umírněné obvinit z pokrytectví.
Neboli, radikální interpretaci věrouky nedokážou běžní věřící žádným způsobem zabránit. To je o to ironičtější, že stal v minulosti terčem palby do vlastních řad i samotný Marek Vácha. Internetový časopis Duše a hvězdy jej už v roce 2012 obvinil z dezinterpretace vztahu křesťanství k přírodě. Ještě téhož roku pak šéfredaktor Ignác Pospíšil výrazně přitvrdil a nadhodil, že se nad Váchovou etikou v pekle culí samotný satanáš.

Svou stále sofistikovanější kritiku autora pak prohloubil následujícího roku, kdy využil rozhovoru v Hyde Parku, kde došlo na zpovědní tajemství. Spisovatel, biolog a teolog skončil nicméně pořád ještě docela dobře – jeho kolegu Tomáše Halíka nařkl v roce 2014 další fanoušek tradičního katolicismu Radomír Malý z apostaze, či dokonce z ateismu! Nutno podotknout, že z hlediska církevní mytologie lze proti všem výpadům proti umírněným pánům jen ztěžka něco namítat.

Poslední naděje křesťana: však ono na ně jednou dojde! (zdroj)

Druhý postřeh pak pochází od legendárního novináře Christophera Hitchense, který nám odhalil pokrytectví věřících v celé jeho nahotě. Připomenul totiž případ Salmana Rushdieho, jehož po sepsání provokativních Satanských veršů odsoudil v roce 1989 ajatolláh Chomejní k smrti. Člověk by čekal vlnu solidarity s člověkem pronásledovaným za sepsání knihy – Rushdieho text ale jako rouhání odsoudili Jeho Svatost papež, newyorský kardinál, arcibiskup s Canterbury nebo hlavní rabín Izraele.

Tenhle postoj přitom v posledních dvaceti letech ani v nejmenším nevymizel. Když v roce 2015 proběhl útok na redakci Charlie Hebdo, reagoval již dvakrát zmíněný Tomáš Halík na portálu lidovky.cz. A co byste čekali? Samozřejmě opět vytáhl urážku posvátných symbolů. Kruh se uzavírá.
Já jsem si z toho vzal jediné: ve svém názoru na umírněné náboženství jsem se šeredně pletl.

3 komentáře:

  1. Víte, problém je v tom, že ateistické představy stojí na základním omylu, že Bůh je něco na způsob "věci", jejíž existenci je možné dokazovat či vyvracet. Pohybují se totiž v dávno překonaném světě "naivního realismu", kdežto současná teologie myslí v souladu se současnou fyzikou, která tento materialismus vyvrátila.
    Zkuste si o tom několikrát pustit např. následující video:

    https://www.youtube.com/watch?v=SbHjPZlMrrE&list=TLGGZ3gUSMZZKlgxMTAyMjAxNw

    Tedy: pokud současný teolog má vysvětlit svůj "obraz Boha", musí jeho partner trochu myslet na úrovni současného filozofického,vědeckého i teologického poznání. Pokud ještě myslí v modelu starého materialismu, není dohoda možná. V tom naivně materialistickém obrazu světa Bůh (myšlený jako "objekt") opravdu neexistuje, není tam vůbec myslitelný.
    Pokud vám např. ten film (chce ho vidět vícekrát) umožní určitý obrat v myšlení, zkuste meditovat - např. uvědomit si hlubokou vděčnost za život..
    Do té doby mluvit zastánci starého materialismu O bohu je jako líčit hluchému hudbu či slepému barvy.
    Přeji Vám tenhle obrat v myšlení - život má pak úplně jinou kvalitu a hloubku.
    Tomáš Halík

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Musím naneštěstí přiznat, že tenhle komentář trochu nechápu. Jedná se o úryvek z korespondence? Byl nebo nebyl jejím předmětem tento článek? Jde skutečně o názor Tomáše Halíka (nemyslím si to)?

      Na odkazované video jsem se popravdě nedokázal podívat ani jednou. Kvantovou mechanikou se ohání až příliš velké množství šarlatánů a ač jsem v oboru laikem a možná nepoznám vždy korektní argumentaci od manipulace, po části, kde se elektron "rozhoduje" co udělá, "jako by věděl, že je sledován" jsem už video nedokázal brát vážně. Co vím, antropomorfizovat subatomární částice si nedovolil ani slavný tlučhuba a šarlatán Deepak Chopra.

      A to se ještě vůbec nezmiňuji o zdroji videa, podivném spolku Gosha, do jehož portfolia zjevně patří i nesmysly o astrálním cestování, léčitelství a pindy toltéckého šamana Jaroslava Duška.

      Úplně mimo mi koneckonců přijde i zbytek argumentace: Boha jsem nikdy nepovažoval za věc, nýbrž za osobu (víceméně v křesťanské linii). Jenomže i u osob jsem docela rád, když vím, že skutečně existují. Reálné vztahy mám i s literárními, fiktivními postavami, ale jde samozřejmě o jednostrannou záležitost.

      Podotknu ještě, že současné vědecké a filosofické poznání se bez Boha velice dobře obejde, jak dokázali mnohem erudovanější lidé, než já.

      Život věřícího katolíka jsem si na bezmála osmnáct let zkusil a jsem toho dojmu, že to na jeden život bohatě stačlo. Kvalitnější a hlubší život subjektivně prožívám nyní jako ateista. Na rozdíl od jiných ale tento osobní názor nechci lahkomyslně paušalizovat.

      Vymazat
  2. Anonymní4/13/2017

    zapomněl jste zmínit, že ten život katolíka vám asi indoktrinovalo arcibiskupské gymnázium

    OdpovědětVymazat