čtvrtek 22. prosince 2016

Evangelium podle Michaela Baye

Angličtina zná krásné slovní spojení guilty pleasure. Označuje jím to, co bychom nejspíš neměli mít rádi, ale stejně se nám to líbí. V mém případě jde například o sérii Transformers, režírovanou Michaelem Bayem, jejíž naprosto pitomý scénář trumfne jen patos servírovaný koňskými dávkami skrze zpomaleně natočené záběry propagující americkou armádu, popřípadě k uzoufání šroubované dialogy.

Tedy aspoň v případě tří ze čtyř dosud vydaných filmů. Ten první je totiž speciální – baví mě mnohem, mnohem víc než všechny ostatní a to z důvodů, za které se vůbec nestydím. Z důvodů, které mi až donedávna unikaly.

Přepis monologu naleznete pod videem.






Touto úvodní promluvou robota, který se umí proměnit v náklaďák, celý film začíná. Nepřipomíná vám něco?

Vlastně se jedná o mýtus, jakousi obdobu starověkých příběhů o kosmogonii. Možná vám přijde poněkud absurdní a já se vám rozhodně divit nebudu: domnívám se však, že není o nic podivnější než jiné příběhy o stvoření. Třeba ve srovnání s biblickým podáním vzniku vesmíru mi transformeří verze přijde mnohem konzistentnější a v neposlední řadě též estetičtější. Proč?

Přiznejme si, že představa jakési poškrábané kostky, která existovala před začátkem času, zní poněkud neuvěřitelně. To samé ale můžeme říct i o neviditelné bytosti, nebo snad ne? Evangelista Michael Bay každopádně alespoň hned vzápětí připouští, že nemá páru, odkud se vesmírná krychle vzala, zatímco křesťanští apologeti ve snaze vyřešit podobnou otázku ve prospěch své oblíbené imaginární bytosti trapně trousí jakési bláboly o tom, že nestvořitelnost je přímo součástí boží podstaty. Jak neskonale praktické!

Je libo sošku svatého Optima Primea? (zdroj)


Povšimněte si, že První evangelium podle Michaela nikde explicitně neuvádí, jak dlouho Kostce taková tvorba života zabere, čímž elegantně obchází křečovité snahy o interpretaci šestidenního stvoření nějakým modernímu člověku aspoň trochu přijatelným způsobem. Kouzelný šestistěn také zjevně dovede pracovat nejen s uhlíkovými sloučeninami, ale i s ocelí a křemíkem.

Kostka se dokonce vyhýbá i problému zla! Tím, že je vypodobněna jako neživý předmět, jehož energii mohou všechny bytosti libovolně využívat, není svazována žádnou morálkou a vysvětluje tak přítomnost zla ve vesmíru mnohem lépe, než údajně dokonale dobrá a spravedlivá bytost.

Úhlavní představitel zla Megatron má také mnohem pochopitelnější motivaci. Prahne zkrátka po moci, kterou mu může Kostka poskytnout. Tohoto svého cíle přitom může bez problémů dosáhnout. Lucifer, hlavní záporák křesťanské mytologie, oproti tomu na bytost, disponující údajně neskutečnou inteligencí, uvažuje velmi zkratkovitě. Povstat proti Bohu, který vládne neomezenou mocí? I vězeň v Severní Koreji by měl větší šanci proti Kim Čong-unovi.

A estetická stránka věci?

Pokračování Svaté série se nezadržitelně blíží.

Už slyším podrážděné námitky, že křesťanské umění přivádí člověka do nepoznaných výšin, jimž se nějaký komerční digitální výblitek Hollywoodu nemůže ani náhodou rovnat. Michelangelova Pieta, Stvoření Adama, středověké katedrály a tisíce obrazů, soch, vitráží, mší složených geniálními tvůrci… klídek. Tohle všechno je jenom fanfikce.

Klíčovým dílem křesťanství je Bible, či snad ještě spíš Nový zákon. Povětšinou dost suchopárná četba, která navíc celou hlavní story kdovíproč opakuje čtyřikrát, přičemž se není ani schopna mezi jednotlivými verzemi shodnout. Příběh buduje bez ohledu na nějakou zápletku či rozuzlení – hlavního hrdinu nechá zemřít v několika větách a raději se věnuje počítání žen, které dorazily třetího dne ke hrobu, v čemž se (nepřekvapivě) páni evangelisté zase neshodnou.

Navíc knihy Nového zákona spoustu potenciálně důležitých pasáží neobsahují. Církevní hierarchové by byli jistě nadšení, kdyby se jejich idol vyjádřil třeba k problematice antikoncepce, eutanazie nebo homosexuality. Přinejmenším by si ušetřili spoustu práce s přimýšlením chybějících článků víry.

Říkejte si, co chcete, ale já zkrátka mezi dvěma srovnatelnými slátaninami zvolím tu, jejíž prolog vypráví hlubokým hlasem Peter Cullen, je k dispozici ve FullHD rozlišení a je i skrze božskou inspiraci Michaela Baye i nadále aktualizována.

Náboženství má tu vtipnou vlastnost, že nejde rozeznat od své vlastní parodie. Rádoby hlubokomyslní mudrci typu Tomáše Halíka můžou o pravé a falešné spiritualitě rozvažovat do omrzení, ale skutečný svět jim nepříjemnou pravdu nakonec vždycky vmete do tváře. Co se mě týče, věrouka Cao Dai mi přijde přinejmenším stejně směšná, jako uctívání Transformerů – a hle, věří jí davy lidí. Zjevně si časem zvykneme i na ty nejabsurdnější představy.

Vlastně mě to v době, kdy jsem byl ještě katolíkem, nikdy nepřestávalo podvědomě znepokojovat. Že spoustu těch příběhů, podobenství, teologických konceptů bych mohl snadno vymyslet sám. Jako celoživotní fanoušek fantastiky si dovolím zaspekulovat, že tento strach může být důvodem, proč tolik věřících nemá příliš rozbujelou fikci v oblibě. Nepříjemně jim zkrátka připomíná jiné, podobně neuvěřitelné příběhy.

Pro případ, že bych už tento týden nic nenapsal – užijte si Vánoce!

Neučte se cestě pronárodů a neděste se nebeských znamení, i když se jich děsí pronárody. To, čím se řídí národy, je pouhý přelud, dřevo poražené v lese, výrobek přitesaný řemeslnou rukou. Krášlí jej stříbrem a zlatem, hřebíky a kladivy upevňují, aby to nebylo vratké. (zdroj obrázku)

Žádné komentáře:

Okomentovat