čtvrtek 29. prosince 2016

Knihy, filmy, seriály a já v roce 2016

Přišel konec roku, čas rekapitulací. Jednu už včera vydal na svém blogu Jan Houserek, další vyjde zhruba za týden na Dagonovi, no a dnes se se svou troškou do mlýna připojím i já. Nejdříve zhodnotím plnění svých dvou letošních novoročních předsevzetí, která jsem si stanovil vůbec poprvé v životě, potom připomenu několik dalších životních a blogových milníků a článek uzavřu několika krátkými žebříčky.

Nikdy jsem nevěřil sportovcům, že jim všechna ta dřina a veškeré funění skutečně přináší potěšení. Mýlil jsem se – již zhruba devítiměsíční každodenní běhání mi sice zpočátku skutečně nebylo příjemné, ale teď už si vystačím se silami i drahocenným dechem. Dnes jsme s mladším bratrem zaběhli přinejmenším pět kilometrů bez přestávky, což je dost pravděpodobně moje dosud nejdelší souvislá trasa v životě.

Trénovaným atletům i zkušenějším amatérským běžcům je takové číslo právem asi trochu k smíchu, já si ale nedokážu představit, že bych něco takového zvládl před rokem. A i kdyby ano, rozhodně bych teď nemohl spokojeně sedět a psát článek, ale ještě pěkných pár hodin bych ležel na zemi jako leklá ryba.

Mé pokusy o minimalizaci škod, které jsem na svých vztazích napáchal během vleklé asociální periody, se setkaly pouze s dílčím úspěchem. Hobitům z Mittalmaru stále dlužím návštěvu a ani zdaleka nejde o jediné osoby, které pořád ještě zanedbávám. Většinu dílčích kroků k opětovnému začlenění se do normálního světa jsem vypočetl níže, zapomněl jsem ale na poměrně zásadní událost posledních týdnů: pořídil jsem si mobilní telefon.

Jeho primárním účelem je příjem potvrzujících esemesek při placení kartou přes internet, ale používám jej samozřejmě i pro komunikaci, byť vzácně a pokud možno jen v nutných případech. Známe-li se osobně a chcete-li moje číslo, napište mi na e-mail nebo Facebook a já vám ho sdělím obratem. Jen nečekejte, že se mi dovoláte nějak zvlášť často, dva výše uvedené způsoby kontaktu stále preferuji.

Pokud by to někoho zajímalo, používám tlačítkovou Nokii. Ne ten nezničitelný model, který koluje po síti, přesto však zjevně vydrží hodně. Minimálně jednou už musel čelit gravitaci. Zapnutý vydrží minimálně dny, v mých rukou pak spíše týdny a disponuje i praktickou svítilnou pro noční luštění písmenek na čtečce. Co víc si přát?


Závěrem stručný přehled toho nejlepšího, na co jsem letos narazil:

1) First Law Trilogy. Spisovatelem roku 2016 se stává Joe Abercrombie.
2) Jeho temné esence. Druhá jenom o Zlatý kompas. Phillip Pullman.
3) Trůn lebek. To jsem ještě recenzoval na starém Anekronu. Peter Brett.
4) Kukaččí mláďata. Bramborovou medaili si vydobyla fantasy Vladimíra Šlechty.
5) Best Served Cold. Přestože se před dalšího Abercrombieho probojovala jen díky patriotismu.
6) Oko temnoty. Slabší, ale pořád ještě strhující třetí díl Světlonoše z pera Brenta Weekse.
7) Pán věže. Anthony Ryan vysokou laťku Písně krve neudržel. Škoda.
8) Triumf trpaslíků. Dosud asi nejslabší pokračování ságy o obráncích Skryté země. I tak si Heitz místo v topce zaslouží.
9) Královna ohně. Opět spíše zklamání. Kdyby ale všechna zklamání vypadala jako to Ryanovo, byl by svět veselejší.
10) Tažení do Tearlingu. Nová dějová linie druhému dílu prospěla, Johansen ale moc neumí války a politiku obecně.

Pokud příští rok najdu čas, možná sestavím i obdobný seznam pro non-fiction.

1) Dokonalý trik. Dokonalý Nolan. Lepší než Insomnia, než Temný rytíř, než Počátek. Samozřejmě lepší než Interstellar. Zkrátka nejlepší.
2) Buchty a klobásy. Jako většina lidí nemám rád samoúčelnou vulgaritu, sprostý rozměr tohohle animáku je ale prvoplánový zřídkakdy.
3) Rogue One: Star Wars Story. První film z univerza, který nemá v názvu slovo válka jen na okrasu. Všechny čtyři palce nahoru!
4) Faunův labyrint. Jak jsem mohl tohle tak dlouho míjet?
5) Poslední odměna. Česká adaptace Terryho Pratchetta se zkrátka povedla.
6) Kung-Fu Panda 3. Slabší odvar jedničky, který nějak pořád funguje daleko lépe, než většina konkurence.
7) Barbar Conan. Kdybych ho poprvé viděl už někdy dřív, asi bych byl i méně přísný. I takhle jsem se ale bavil dobře.
8) Captain America: Občanská válka. Žalostně nevyužitý potenciál, ale skvělé řemeslo, herci a v rámci letošních standardů i scénář.
9) X-Men: Apokalypsa. Vedle Posledního vzdoru jednoznačně nejslabší díl série. I tak jsem se hloupě culil už při úvodní titulkové sekvenci.
9) Star Trek: Do neznáma. Série horko těžko přežila změnu režiséra a filmu se povedlo i pár působivých scén, jinak spíš lepší průměr.
10) Warcraft: První střet. Film, o němž jsem nedávno prohlásil, že je zhmotněním hodnocení lehký nadprůměr. Má jediné štěstí, že jsem ani do tohoto žebříčku neřadil filmy mimo okruh sci-fi a fantasy.

1) Game of Thrones 3x06: The Climb. Esence seriálu Hra o trůny. Skvělý Malíček, jedinou vadou na kráse je romantika na závěr.
2) Westworld 1x01: The Original. K seriálu samotnému jsem se ještě nedostal, ale pilot mě zaujal velice.
3) Game of Thrones 6x05: The Door. Geniální plán George R. R. Martina, držený desetiletí pod pokličkou, se provalil. Smekám.
4) Vikings 4x06: What Might Have Been. Zlomová epizoda pro Ragnara. Emocionální vrchol seriálu.
5) Lucifer 1x07: Wingman. Luci pálí falešná křídla před zraky kolegy Amenadiela.
6) Game of Thrones 3x04: And Now His Watch Is Ended. Užijte si naposled sympatickou Daenerys Targaryen.
7) Vikings 4x15: All His Angels. Kdo pochyboval o tom, že dnešní díl Vikingů bude nářez, měl se stydět.
8) Game of Thrones 6x09: Battle of the Bastards. Úžasná hudba a neméně skvělé akční scény.
9) The Shannara Chronicles 1x1/2: Chosen. Jakkoli kvalita seriálu kolísá, rozjíždí se velice slibně.
10) Game of Thrones 5x08: Hardhome. Zombíci, tuny CGI a tiché davy, shromážděné na rozkaz Nočního krále.

středa 28. prosince 2016

Ještě jednou k vědě a víře

Po zveřejnění nedávného článku o nekompatibilitě křesťanství a evoluce a následné diskuzi pod ním jsem už téma považoval za uzavřené, dokud mi nebyla darována kniha Věda, víra, Darwinova teorie a stvoření podle knihy Genesis českého kněze a zároveň biologa Marka Váchy. O možnosti harmonické symbiózy laboratoře a kostela mě – pro mnohé možná nepřekvapivě – nepřesvědčila, přesto mi však nabídla mnoho podnětů k úvahám.
Přebal knihy. (zdroj)

Ještě coby římský katolík jsem v rámci své církve vyzkoušel celou plejádu různých pohledů na víru, neboť mě žádný nedokázal odpovědět na mé otázky uspokojivým způsobem. Začal jsem jako skalní konzervativec očekávající každým rokem příchod apokalypsy a postupně jsem se názorově přesunul právě až někam k Váchovi nebo jeho kolegovi z pražské akademické farnosti, Tomáši Halíkovi.

Jimi představovaná perspektiva mi byla sympatická právě tím, že neodmítala vědecké poznání, nacházela chválu pro výdobytky moderní demokratické společnosti a zdržovala se démonizování svých názorových oponentů. Tedy přinejmenším to jsem si tehdy myslel – později jsem z tohoto naivního pohledu značně vystřízlivěl, nikoli nejméně zásluhou nedávno dočtené Váchovy knihy.

Abych ale zbytečně nechodil okolo horké kaše, shrnu nyní své konkrétní dojmy. Nepůjde rozhodně o recenzi akademického střihu, k tomu mi schází čas i formální vzdělání. Pokusím se spíš sepsat jakousi protiváhu glorifikujícím názorům, které naleznete hned na prvních stranách knihy (nepřekvapivě je autorem jednoho z nich doktor Grygar).

Autor hned ze začátku přiznává, že nutně nebude vždy objektivní a že píše z úhlu pohledu věřícího křesťana, což je na jednu stranu sympaticky upřímné, na stranu druhou ale bez dalšího zpřesnění krapet znepokojivé.

Každopádně hned zezačátku rozlišuje svět měřitelna, v němž věda může a má uplatňovat metodologický materialismus (tedy snahu vysvětlit fungování zkoumaných jevů na základě přirozených příčin) a svět neměřitelna, do kterého má spadat třeba filosofie, estetika, etika nebo teologie.

Co dodat? (zdroj)

Osobně bych postupoval daleko přímočařeji a shrnul celý problém tak, že Vácha uznává nutnost metodologického naturalismu* pro vědecké poznání, ale není už přesvědčen o naturalismu ontologickém – tedy o tom, že nadpřirozená vysvětlení nemají co dělat ani ve vědě, ani ve filosofii, etice či estetice (o teologii, která je na existenci duchovního světa od začátku přesvědčena, raději pomlčme).

* Naturalismus a materialismus nejsou, pokud vím, tak úplně synonyma a první slovo mi v daném kontextu přijde vhodnější.

S touto klíčovou autorovou tezí mám samozřejmě zásadní problémy:
  • Pokud odmítneme ontolologický naturalismus, zvláště pak s poukazem na křesťanství či jiné podobné náboženství, jen těžko se vyhneme substančnímu dualismu – tedy přesvědčení, že krom světa materiálního existuje ještě nějaký svět duchovní, fungující radikálně odlišným způsobem, svět bez času, prostoru či hmoty. Tak upadneme do pasti problému interakce, protože nedokážeme vysvětlit, jak na sebe mohou oba oddělené světy bez společného základu kauzálně působit.
  • Poznání Váchou postulovaného neměřitelného světa postrádá metodu či vůbec epistemologii. Nemůžeme říci, které z tvrzení teologů „Bůh je jeden.“ a „Bohové jsou tři.“ je pravdivé a proč tomu tak je. Náboženský svět je neuvěřitelně roztříštěný, evidence pro tu či onu věrouku má bez výjimky čistě anekdotický charakter a ve snaze poznat duchovno se zkrátka nemáme o co opřít. Poblouzněné blábolení inkarnovaných archandělů z Liberce se od teologie provozované na univerzitách liší jen sofistikovaností slovníku.
  • Morálka, ale i estetika mají bezpochyby evoluční původ. Vácha nicméně namítá, že poznáním toho, jak třeba taková etika vznikla, nemůžeme zjistit, co je dobré a co špatné. Sám za sebe jsem značně skeptický k přínosu víry k poznání morálky a spolehl bych se raději na starou dobrou empatii a soucit.
  • Vědecké poznání nám velmi zřetelně ukazuje, jak je naše každodenní pozorování okolního světa omezené a zkreslené, ať už se bavíme o optických iluzích či limitech našich smyslů. To, že chceme, aby měl náš život smysl v nějakém kosmickém rozměru, rozhodně neznamená, že takový smysl opravdu má. Kreativní lidský mozek je k hledání řádu v nesmyslech naprogramovaný, jak dokazuje třeba případ tváře na Marsu nebo obliba konspiračních teorií. Pokud tedy nemáme pádné důvody předpokládat nějaký svět mimo toho materiálního, měli bychom jeho představu odmítnout čistě z důvodu úspornosti.

Pokud vás předchozí odstavce vyčerpaly, nabízím drobnou kuriozitu pro odlehčení: autor na jednatřicáté straně své knihy na okamžik vypadává z role, když mu (snad podvědomě) naskakuje kazatelská profesní deformace a v citaci sebe samotného si povzdechne, že se rozšiřují nůžky mezi technickou dokonalostí formy a plytkostí obsahu.

Jsem totiž v pokušení na základě přesně stejné – anekdotické – evidence tvrdit přesný opak. Zatímco třeba taková renesance vedla talent Da Vinciho nebo Michelangela k zachycení poněkud fádní a přinejmenším z poloviny vykradené křesťanské mytologie, v současné době aby člověk lovil zajímavé myšlenky zpod digitálního balastu, jehož patvary oháknuté rozmazanými texturami mají k formální dokonalosti takového Davida hodně daleko.

Každý holt máme jiné priority. (zdroj)

O něco dále se Vácha pokouší tvrdit, že teprve židokřesťanské myšlení umožňuje moderní vědu. Velmi odvážně tvrdí, že zmíněná abrahámovská náboženství odkouzlují pohanský svět rusalek, duchů a víl a zpřístupňují jej tím ke zkoumání. Ignoruje přitom, že třeba takoví Řekové leckdy brali svou víru jakkoli, jen ne doslova – skutečné kořeny kritického poznání světa musíme hledat u prvních filosofů, kteří se pokusili racionalizovat mytologickou kosmogonii, potažmo u osvícenců, kteří odkouzlili ten zbytek. Křesťanství tápe kdesi mezi oběma momenty, vztah mezi světským poznáním a zjevením evangelia totiž celou dobu patří mezi stěžejní témata jeho myslitelů.

Oproti kapitole o vědě je ta o víře až podezřele krátká. Vejde se v podstatě do dvou odstavců a potvrzuje mé dlouhodobé podezření, že jsou moderní umírnění křesťané převážně dědici dánského myslitele Kierkegaarda a veškerá jejich elaborovaná apologetika má jen elegantně skrýt neohrabaný, nejistý skok do víry.

Ještě veselejší je pak kapitola o Bohu, v níž se dozvídáme, že je Pánbíček tajemstvím, které nelze uchopit do pojmů ani do slov. Nabízí se otázka, proč potom o takové bytosti vůbec mluvit, na kterou Vácha nikde uspokojivě neodpovídá. Nezbývá mi tedy než předpokládat, že milý biolog a teolog zkrátka zatloukl poslední hřebíček do rakve metafyzických spekulací, kterým se do neplodného úmoru zbytečně věnovaly celé generace.

Autor sám si to buď nemyslí, nebo neuvědomuje. Hned vzápětí čile naskakuje do rozjetého vlaku negativní teologie, která utěšeně kvete už mnohá staletí. Co taky čekat od oboru, který se snaží říci, co všechno Bůh není? Taková živnost je zajisté vlhkým snem každého správného věřícího, neboť nabízí mnoho uznání za minimum práce. Abych přispěl svou troškou do mlýna, dovolím si divoce zaspekulovat, že Bůh není plešatý. Dostanu nárok na grant?

Někteří si tím na chleba evidentně vydělají. (zdroj)

Pokud vám přijde, že se autorovi jen posupně vysmívám, vězte, že jsem měl během čtení úplně opačný dojem. Vypouštět skvrny inkoustu umí každý druhý hlavonožec, takže mě podobná taktika nijak nepřekvapila. Thomas Jefferson kdysi uvedl, že jedinou účinnou zbraní proti nesrozumitelným tvrzením je výsměch. K tomu nemám co dodat.

Váchův postoj k zázrakům vynechám, neboť příliš nevybočuje z katolického mainstreamu. Stejně tak se nebudu věnovat ani ublíženému pofňukávání nad neradostným charakterem scientismu, který podkopl pod arogantním pánem všeho tvorstva poslední rozvrzanou sesli a nebohé člověčisko tak musí krátkozrace pomrkávat do vesmírných dálav. Ó, ty krutý světe!

V kapitole věnované doplňujícímu se charakteru víry a vědy je bída celého konceptu jasně zřetelná. Autorův Bůh nesmí vypadat jako bůh mezer, takže vyklízí spoustu svých tradičních pozic a slovo za slovem méně a méně připomíná žárlivého, svárlivého a prchlivého sesilatele nebeských ohňů Jahveho. To by samo o sobě jistě nikomu nevadilo – jenže Bůh tak přichází zcela o jediný svůj výraznější charakterový rys, jakkoli odpudivý.

Stává se jakýmsi amébovitým paradoxem, který tvoří člověka skrze plejádu nemyslících procesů, které determinují jeden druhý. Pokud k obrazu svému, pak tedy potěš koště.

#logic (zdroj)

Vácha krom toho zatvrzele rozlišuje pravdy vědy, víry a umění, z nichž poslední dvě ve skutečnosti žádnými pravdami nejsou. Nazývat ryze subjektivní pocit vyvolaný pohledem na Guernicu pravdou mi přijde jako ukázkový přiklad matení pojmů, přestože to samozřejmě našim sentimentům nijak neubírá na síle.

Zbytek knihy už trochu odbíhá od konfliktu vědy a víry k evoluci a roli člověka v celém kosmickém spektáklu. Autor se poněkud rozpačitě snaží najít kvalitativní rozdíl mezi zvířaty a člověkem a dospívá k několika sporným a k několika zjevně čistě kvantitativním. Vzhledem ke svému vzdělání pak samozřejmě kritizuje doslovnou interpretaci knihy Genesis a poukazuje na zásadní chyby kreacionistů. Biblistiku ve stylu Co tím chtěl básník říci? pak provádí i v závěrečném, značně suchopárném rozboru první kapitoly Bible.

Velice rád bych viděl třeba interpretaci tohohle. (zdroj)

Závěrem chci zmínit ještě zcela zásadní Váchův omyl, týkající se naturalistického pohledu a jeho kritiky náboženství. Autor se totiž domnívá, že jsou osobnosti typu Richarda Dawkinse vlastně obdobou kreacionistických blouznivců, radikály na opačném konci spektra. S tímto přístupem se mezi umírněnými křesťany setkávám velmi často a není nikterak obtížné dokázat, že nemá nic společného se skutečností.

Ještě než s tím začnu, připomenu jen něco, co by mělo být každému zřejmé. Jakkoli nás může lákat volit středovou pozici mezi dvěma radikálními názory, ne vždy je to na místě. Mnohdy je správná odpověď radikální – tradičně to demonstruji na otázce Fungují nějakým způsobem astrologické předpovědi?, na kterou racionální myslitel nemůže neodpovědět záporně.

Vácha se pouští na mimořádně tenký led tvrzením, že evoluční naturalisté splňují řadu parametrů ospravedlňujících jejich zařazení mezi náboženské sekty. Tvrdí, že naturalisté neochvějně ví, jak to se světem ve skutečnosti je, což bude asi důvod, proč Richard Dawkins vyhlašuje fatvy jak na běžícím pásu, Jerry Coyne nedávno věroučně zakotvil Dogma o přirozeném vývoji a Daniel Dennett slavnostně exkomunikoval tvrdé deterministy.

Je to ale svoloč, tihle ateisté. (zdroj)

Zdráhal bych se také nazývat třeba takový Boží blud posvátným textem – minimálně v české mutaci s doslovy jde o naprosto nekanonizovatelný materiál, nad kterým by svatozář nakreslil tak maximálně nějaký katolík, který nemá problém svatořečit drakobijce, anděly a další fiktivní bytosti.

Úplně nejvíc mimo je však Vácha ve svém předpokladu, že naturalisté a kreacionisté se vzájemně potřebují, aby ospravedlnili svou existenci: mnoho ateistů – včetně mě samotného – považuje náboženství za nebezpečné v každé jeho podobě, včetně těch umírněných. Abych vysvětlil, proč tomu tak je, nechám promluvit dva daleko zvučnější hlasy.

Český filosof a ateista Tomáš Hříbek postřehl, že:
Umírnění věřící nejsou schopni vyvrátit fundamentalismus; naopak fundamentalisté mohou umírněné obvinit z pokrytectví.
Neboli, radikální interpretaci věrouky nedokážou běžní věřící žádným způsobem zabránit. To je o to ironičtější, že stal v minulosti terčem palby do vlastních řad i samotný Marek Vácha. Internetový časopis Duše a hvězdy jej už v roce 2012 obvinil z dezinterpretace vztahu křesťanství k přírodě. Ještě téhož roku pak šéfredaktor Ignác Pospíšil výrazně přitvrdil a nadhodil, že se nad Váchovou etikou v pekle culí samotný satanáš.

Svou stále sofistikovanější kritiku autora pak prohloubil následujícího roku, kdy využil rozhovoru v Hyde Parku, kde došlo na zpovědní tajemství. Spisovatel, biolog a teolog skončil nicméně pořád ještě docela dobře – jeho kolegu Tomáše Halíka nařkl v roce 2014 další fanoušek tradičního katolicismu Radomír Malý z apostaze, či dokonce z ateismu! Nutno podotknout, že z hlediska církevní mytologie lze proti všem výpadům proti umírněným pánům jen ztěžka něco namítat.

Poslední naděje křesťana: však ono na ně jednou dojde! (zdroj)

Druhý postřeh pak pochází od legendárního novináře Christophera Hitchense, který nám odhalil pokrytectví věřících v celé jeho nahotě. Připomenul totiž případ Salmana Rushdieho, jehož po sepsání provokativních Satanských veršů odsoudil v roce 1989 ajatolláh Chomejní k smrti. Člověk by čekal vlnu solidarity s člověkem pronásledovaným za sepsání knihy – Rushdieho text ale jako rouhání odsoudili Jeho Svatost papež, newyorský kardinál, arcibiskup s Canterbury nebo hlavní rabín Izraele.

Tenhle postoj přitom v posledních dvaceti letech ani v nejmenším nevymizel. Když v roce 2015 proběhl útok na redakci Charlie Hebdo, reagoval již dvakrát zmíněný Tomáš Halík na portálu lidovky.cz. A co byste čekali? Samozřejmě opět vytáhl urážku posvátných symbolů. Kruh se uzavírá.
Já jsem si z toho vzal jediné: ve svém názoru na umírněné náboženství jsem se šeredně pletl.

čtvrtek 22. prosince 2016

Evangelium podle Michaela Baye

Angličtina zná krásné slovní spojení guilty pleasure. Označuje jím to, co bychom nejspíš neměli mít rádi, ale stejně se nám to líbí. V mém případě jde například o sérii Transformers, režírovanou Michaelem Bayem, jejíž naprosto pitomý scénář trumfne jen patos servírovaný koňskými dávkami skrze zpomaleně natočené záběry propagující americkou armádu, popřípadě k uzoufání šroubované dialogy.

Tedy aspoň v případě tří ze čtyř dosud vydaných filmů. Ten první je totiž speciální – baví mě mnohem, mnohem víc než všechny ostatní a to z důvodů, za které se vůbec nestydím. Z důvodů, které mi až donedávna unikaly.

Přepis monologu naleznete pod videem.






Touto úvodní promluvou robota, který se umí proměnit v náklaďák, celý film začíná. Nepřipomíná vám něco?

Vlastně se jedná o mýtus, jakousi obdobu starověkých příběhů o kosmogonii. Možná vám přijde poněkud absurdní a já se vám rozhodně divit nebudu: domnívám se však, že není o nic podivnější než jiné příběhy o stvoření. Třeba ve srovnání s biblickým podáním vzniku vesmíru mi transformeří verze přijde mnohem konzistentnější a v neposlední řadě též estetičtější. Proč?

Přiznejme si, že představa jakési poškrábané kostky, která existovala před začátkem času, zní poněkud neuvěřitelně. To samé ale můžeme říct i o neviditelné bytosti, nebo snad ne? Evangelista Michael Bay každopádně alespoň hned vzápětí připouští, že nemá páru, odkud se vesmírná krychle vzala, zatímco křesťanští apologeti ve snaze vyřešit podobnou otázku ve prospěch své oblíbené imaginární bytosti trapně trousí jakési bláboly o tom, že nestvořitelnost je přímo součástí boží podstaty. Jak neskonale praktické!

Je libo sošku svatého Optima Primea? (zdroj)


Povšimněte si, že První evangelium podle Michaela nikde explicitně neuvádí, jak dlouho Kostce taková tvorba života zabere, čímž elegantně obchází křečovité snahy o interpretaci šestidenního stvoření nějakým modernímu člověku aspoň trochu přijatelným způsobem. Kouzelný šestistěn také zjevně dovede pracovat nejen s uhlíkovými sloučeninami, ale i s ocelí a křemíkem.

Kostka se dokonce vyhýbá i problému zla! Tím, že je vypodobněna jako neživý předmět, jehož energii mohou všechny bytosti libovolně využívat, není svazována žádnou morálkou a vysvětluje tak přítomnost zla ve vesmíru mnohem lépe, než údajně dokonale dobrá a spravedlivá bytost.

Úhlavní představitel zla Megatron má také mnohem pochopitelnější motivaci. Prahne zkrátka po moci, kterou mu může Kostka poskytnout. Tohoto svého cíle přitom může bez problémů dosáhnout. Lucifer, hlavní záporák křesťanské mytologie, oproti tomu na bytost, disponující údajně neskutečnou inteligencí, uvažuje velmi zkratkovitě. Povstat proti Bohu, který vládne neomezenou mocí? I vězeň v Severní Koreji by měl větší šanci proti Kim Čong-unovi.

A estetická stránka věci?

Pokračování Svaté série se nezadržitelně blíží.

Už slyším podrážděné námitky, že křesťanské umění přivádí člověka do nepoznaných výšin, jimž se nějaký komerční digitální výblitek Hollywoodu nemůže ani náhodou rovnat. Michelangelova Pieta, Stvoření Adama, středověké katedrály a tisíce obrazů, soch, vitráží, mší složených geniálními tvůrci… klídek. Tohle všechno je jenom fanfikce.

Klíčovým dílem křesťanství je Bible, či snad ještě spíš Nový zákon. Povětšinou dost suchopárná četba, která navíc celou hlavní story kdovíproč opakuje čtyřikrát, přičemž se není ani schopna mezi jednotlivými verzemi shodnout. Příběh buduje bez ohledu na nějakou zápletku či rozuzlení – hlavního hrdinu nechá zemřít v několika větách a raději se věnuje počítání žen, které dorazily třetího dne ke hrobu, v čemž se (nepřekvapivě) páni evangelisté zase neshodnou.

Navíc knihy Nového zákona spoustu potenciálně důležitých pasáží neobsahují. Církevní hierarchové by byli jistě nadšení, kdyby se jejich idol vyjádřil třeba k problematice antikoncepce, eutanazie nebo homosexuality. Přinejmenším by si ušetřili spoustu práce s přimýšlením chybějících článků víry.

Říkejte si, co chcete, ale já zkrátka mezi dvěma srovnatelnými slátaninami zvolím tu, jejíž prolog vypráví hlubokým hlasem Peter Cullen, je k dispozici ve FullHD rozlišení a je i skrze božskou inspiraci Michaela Baye i nadále aktualizována.

Náboženství má tu vtipnou vlastnost, že nejde rozeznat od své vlastní parodie. Rádoby hlubokomyslní mudrci typu Tomáše Halíka můžou o pravé a falešné spiritualitě rozvažovat do omrzení, ale skutečný svět jim nepříjemnou pravdu nakonec vždycky vmete do tváře. Co se mě týče, věrouka Cao Dai mi přijde přinejmenším stejně směšná, jako uctívání Transformerů – a hle, věří jí davy lidí. Zjevně si časem zvykneme i na ty nejabsurdnější představy.

Vlastně mě to v době, kdy jsem byl ještě katolíkem, nikdy nepřestávalo podvědomě znepokojovat. Že spoustu těch příběhů, podobenství, teologických konceptů bych mohl snadno vymyslet sám. Jako celoživotní fanoušek fantastiky si dovolím zaspekulovat, že tento strach může být důvodem, proč tolik věřících nemá příliš rozbujelou fikci v oblibě. Nepříjemně jim zkrátka připomíná jiné, podobně neuvěřitelné příběhy.

Pro případ, že bych už tento týden nic nenapsal – užijte si Vánoce!

Neučte se cestě pronárodů a neděste se nebeských znamení, i když se jich děsí pronárody. To, čím se řídí národy, je pouhý přelud, dřevo poražené v lese, výrobek přitesaný řemeslnou rukou. Krášlí jej stříbrem a zlatem, hřebíky a kladivy upevňují, aby to nebylo vratké. (zdroj obrázku)

úterý 20. prosince 2016

Jeho temné esence: Stručná historie knižní fantasy série

Článek byl původně vydán 20. 12. 2016 na dnes již zrušeném webzinu dagon.cz. Změněn nadpis.

Občas se najde knižní série, která ve tvrdé konkurenci tak trochu zapadne i navzdory nepopiratelným kvalitám. Domnívám se, že přesně takový osud potkal skvělou trilogii Jeho temné esence britského spisovatele Phillipa Pullmana, jejíž první svazek, Zlatý kompas, byl svého času dokonce zfilmován. Knížky zdánlivě určené jen dětským čtenářům by neměli minout ani ti dospělí – a v tomto článku se dovíte, proč.

Ve stínu Magisteria


Obálka prvního dílu. (zdroj)

Mladá Lyra žije v tak trochu jiném Oxfordu. Její svět oproti našemu postrádá mnoho technologií a přírodovědeckých objevů, ale zase je bohatší o pancéřované medvědy, divoženky a především o daemony. Tyto bytosti nabírají podobu zvířat a jsou s lidmi spojeny velice silným poutem. Lyřin daemon se jmenuje Pantalaimon a svůj definitivní tvar, který bude jednou odrážet dívčinu povahu, nabere až na prahu její dospělosti.

Do té chvíle ale ještě nějaký čas zbývá. Lyra může s klidem trávit bezstarostné dny hraním si s dětmi univerzitních sloužících, odmlouváním starším a podobnými neškodnými kratochvílemi. Tedy spíš mohla by, kdyby se její strýc Asriel zničehonic nevrátil z dlouhé cesty, během níž získal velmi nebezpečné poznatky. Lyra se vlivem své vrozené zvědavosti dostane do značných potíží, v nichž hraje klíčovou roli záhadná paní Coulterová a její zlatý opičí daemon.

Může se přitom spolehnout jen na alethiometr, zlatý přístroj podobný kompasu. O ten by ale jistě mělo zájem i Magisterium, církev, která vznikla, když na papežský stolec kdysi usedl reformátor Jan Kalvín. Alethiometr má totiž zjevně cosi společného s tajemným Prachem, který zase nějakým způsobem souvisí s prvotním hříchem – a to je citlivé téma v každé době.

Lákavý koktejl

Obálka druhého dílu. (zdroj)

Pullman klíčové motivy svého díla představuje velmi pozvolna a není hotový ani na začátku prvního svazku série, pročež není zrovna nejjednodušší obejít se při charakteristice Jeho temných esencí bez spoilerů. Předem proto varuji, že budu v následujících odstavcích nepřímo odkazovat i na prvky z Jedinečného nože a Jantarového kukátka, jakkoli nevyzradím nic z konkrétního děje.

Asi nebude překvapením, že si autor bere mnoho z vědy i náboženství. Do na první pohled dětské fantastiky nenásilně zabuduje temnou hmotu, multiversum nebo evoluci – jádro trilogie však představují dvě komplementární linie. V té první sledujeme Lyru a její cestu k dospělosti, ve druhé pak jejího strýce Asriela a jeho ambiciózní plány, které jsou katalyzátorem takřka všech dramatických událostí.

Obě složky příběhu jsou příjemně nekompromisní a tudíž vysoce kontroverzní a vyvolaly ohlas nejen v oblasti populární kultury.

Útrapy dospívání


Česká Wikipedie vágně uvádí, že bývají Jeho temné esence srovnávány třeba s Letopisy Narnie. Vztah obou sérií je nicméně daleko těsnější a takřka bez nadsázky naprosto antagonistický. Projevuje se to právě kupříkladu v náhledu na dospívání, které Pullmanova série nahlíží pozitivně, na rozdíl od přinejmenším smíšeného Lewisova vnímání narnijské Poslední bitvy.

V této souvislosti pro zajímavost zmíním, že muselo být Jantarové kukátko, třetí svazek série, pro severoamerický trh cenzurováno. Vzhledem k cílové skupině čtenářů byla polovina jednoho odstavce považována za příliš sexuálně explicitní.

Non serviam

Obálka třetího dílu. (zdroj)

Tím ale kontroverze spojené s trilogií nekončí. Pullman totiž v jednom ze svých rozhovorů otevřeně prohlásil, že jsou jeho knihy o smrti Boha.

Premisa Jeho temných esencí skutečně vypráví alternativní příběh o pádu člověka a vzestupu nejvyšší autority – takový, který je s oficiální verzí ve zřetelném protikladu. A kdeže kanonické vyobrazení nebeské války najdeme? Podle Pullmana nikde jinde, než v monumentální epické básni Paradise Lost (česky Ztracený ráj) Angličana Johna Miltona, z níž si série vypůjčila mimo jiné i svůj název.

Navštivte svět temných esencí


Trilogie dosáhla zejména v anglicky mluvících zemích značné obliby a dočkala se rozhlasového i divadelního zpracování. Již zmíněná filmová adaptace Zlatého kompasu se dočkala spíše smíšeného přijetí – první kniha koneckonců sotva nastiňuje celý příběh – zato nás možná již docela brzy čeká výpravný seriál, jehož produkce podle všeho právě začíná. Server Digitalspy.com spekuluje, že by se na naše obrazovky mohl dostat koncem roku 2017.

Co víc, již brzy se má objevit další kniha z Lyřina světa, The Book of Dust. Dílo Phillipa Pullmana tak dost možná čeká velkolepý comeback. A jak lépe se na něj připravit, než právě četbou Jeho temných esencí?

pondělí 19. prosince 2016

Best Served Cold

 Nad trilogií First Law od Joea Abercrombieho jsem se nadšeně rozplýval nějaký ten týden zpátky. Autory, kteří míchají sžíravý sarkasmus s drsným světem a uvěřitelnými postavami, bych dokázal spočítat na prstech někoho, kdo celý život pracoval s cirkulárkou. I proto jsem neodolal a pustil jsem se rovnou do volného pokračování již přečtených knih, svazku Best Served Cold. Nepřekvapivě jsem si jej skvěle užil.

„Ah, the modern age.“ Morveer knelt beside Day, pressing his hand gently to the expanse of glass. „What will they think of next?“ „I feel blessed to live in such exciting times.“

Monzu srazili z vrcholku. Naneštěstí nejen symbolicky, ale i zcela reálně. Ctižádostivý mocipán Orso, známý už z předchozích knih, totiž viděl ve schopné válečnici a vynikající vojevůdkyni nebezpečnou konkurenci a začal proto pochybovat o její věrnosti. A jak lépe ulevit neodbytně dotírajícím myšlenkám, než jednoduchou vraždou Monzy i jejího bratra Benny? Jednoduchý plán by málem vyšel, ale zlomené kosti mohou být narovnány a prasklá lebka vyspravena zlatem.
Originální obálka. (zdroj)

Monza se rozhodne pro starou dobrou pomstu: sedm zrádců, sedm smrtí. Protože je však Orso mocný a Styria překypuje intrikami, šarvátkami i ohni právě probíhající války, nezvládne ani sebeodhodlanější mstitelka svůj obtížný úkol sama. Naštěstí má z dob své kariéry v nejvyšším velení ukryt nějaký ten peníz, za který si koupí nejlepšího traviče v okolí, alkoholem prožranou žoldnéřskou trosku a v neposlední řadě i povědomého seveřana, který do zámoří utekl před svou krvavou minulostí.

Že si Shivers nevybral nejlepší cílovou destinaci, je už asi zřejmé.

Příběh o pomstě je jedno z nejklasičtějších žánrových klišé. Tuhle skutečnost ale můžete jen těžko použít proti autorovi, který už v předchozích knihách mnohokrát dokázal, že dokáže obehrané motivy využít inovativním, zpravidla značně ironizujícím způsobem. To se opakuje i tentokrát.

„It’s called artistic license,“ snapped Salier. „It’s a fantasy, one can do as one pleases.“

Drobnou výhradu bych měl k tempu vyprávění, které v závěru přestává hezky odsýpat. Kniha je totiž možná o dobrých padesát stran delší, než by v ideálním případě měla být. Rozvláčný závěr jsem vytkl už v recenzi Last Argument of Kings, kde se ale ještě slušelo odpustit, protože trilogie se dá jen stěží uzavřít několika větami. Opakuje-li se stejná situace i v samostatném příběhu, vadí už víc. Zvlášť, když Abercrombie v Before They Are Hanged předvedl, že úderné konce psát umí.

„Things aren’t what they used to be“ is the rallying cry of small minds.

Jinak je ale kniha po formální stránce prakticky bez chybičky. Atmosféru byste mohli nejen krájet, ale i nasekávat na úhledné kostičky a rozhazovat po hrobech vašich nepřátel. Časté přepínání úhlu pohledu vás zase donutí pocítit postupně sympatie takřka ke všem postavám. Ty se zpravidla charakterem výrazně liší od dříve představených vypravěčů, snad až s výjimkou Monzy (která je místy úplný Glokta) a Shiverse (který kombinuje úhly pohledu Dogmana a Logena).

Forage, Farans wrote, is robbery so vast that it transcends mere crime, and enters the arena of politics.
Obálka amerického paperbacku. (zdroj)

Takový travič Morveer s jazykem špatného básníka a obsedantně kompulzivní precizností nutnou k vykonávání své práce dokáže čtenáře v pozitivním slova smyslu zaujmout i přesto, že se neštítí odpravit tucty naprosto nevinných lidí, aby dostal jednoho jediného provinilce. Možná nejzajímavější postavou je pak bývalý trestanec Friendly, který miluje čísla a vše s nimi spojené a volný čas tráví neustálým házením kostkami.

Potěší hromada odkazů na předchozí knihy a osudy jejich hrdinů a hrdinek: copak asi provádí Ferro mezi podržtašky proroka Khalula? Dočkáme se dokonce i krátkých cameo výstupů starých známých a někteří se do Monzina krvavého tažení nakonec namočí víc, než by bylo zdrávo.

Napětí, zrady, šťastné i nešťastné náhody, plány v plánech jiných plánů, zběsilá akce, uzounké ostří nože mezi láskou a nenávistí, špetka mimořádně účelně servírovaného sexu, který autor velice kreativně využívá pro blaho příběhu – no najdete tam prostě všechno. Škoda jen téměř neznatelné, přesto však přítomné únavy materiálu.

PS: Body navíc získává Abercrombie i za to, že do svého díla zahrnul odkaz na snad nejslavnější dílo o pomstě v dějinách literatury – Hamleta. Čtěte pozorně.

neděle 18. prosince 2016

První dojmy z The Elder Scrolls Online

Markentingově to zvládli na jedničku, vizuálně nejzajímavější postava je v popředí. (zdroj)

Dost možná nevíte, že jsem se docela nedávno pustil do hraní The Elder Scrolls Online. Odhodlal jsem se k tomu až poté, co cena ve slevě na Steamu klesla na snesitelnou úroveň a i tak ve mně hlodala pochybnost. Koncept multiplayerových RPG pro masy, zkráceně MMO, mi nikdy nebyl zrovna dvakrát sympatický. V současné době mám za sebou skoro deset hodin a tak jsem se rozhodl stručně shrnout dojmy.


A ne, nejedná se o recenzi. Recenze na hry píšu až poté, co jsem dokončil přinejmenším hlavní dějovou linii. Tedy, většinou.

1) Gameplay

Nikdy mě příliš nebavilo vymačkávání klávesových zkratek, takže jsem byl náležitě nadšený z toho, že tvoří podstatnou součást soubojového systému. Postupně jsem získal a vylepšil asi čtyři schopnosti, přesto jsem se ale občas zkrátka uklikl a použil jinou, než jsem chtěl.

Nabídka zbraní, magie, svitků či dalších cest k poražení protivníka je třeba oproti Skyrimu výrazně zúžená. Přitom právě objevování nových způsobů boje mě vždycky na soubojovém systému The Elder Scrolls nejvíc bavilo. Když jsem si nedokázal poradit s velkou skupinou Falmerů, vylákal jsem je na vrchol schodiště a pak je srazil dolů řevem Unrelenting Force, když jsem narazil na obzvlášť tuhého bosse, nalákal jsem jej kouzly magie iluzí do ohnivé pasti.

Ale velblouda bych chtěl, to ne, že ne. (zdroj)

Horší je ale nedostatek činností mimo boj. Sekání dříví, kutání rudy nebo otevírání řídce roztroušených truhel se rychle omrzí, přehrávání animací na charakteru taky. Objevování nových lokací, které je jedním z hlavních zdrojů zábavy v offline hrách z Tamrielu zase v online verzi kazí všudypřítomné potvory roztroušené po mapě.

Mimořádně pitomé je i přizpůsobování protivníků aktuální úrovni hráče. Postava na levelu 1 bude mít v duelu šanci proti desítce a srovnatelně snadno si poradí s počítačem řízenými protivníky. A to někdo nadával na scaling nepřátel v Oblivionu

2) Příběh

Hry hraji obecně kvůli příběhu (s výjimkou strategií – ty překvapivě nehraji pro potěšení z taktiky, ale protože mě neskutečně baví budování ekonomiky, diplomacie a armády). Centrální příběh TESO mě ale irituje natolik, že jsem ho po dokončení úvodních sekvencí úplně pustil z hlavy a zdařile jej ignoruji. Záchrana jakési ženské, kterou znal asi deset minut a ona pak uvízla kdesi v Oblivionu, je mi upřímně docela volná.

Nijak mě nelákají ani linie vedlejší, které jsem v předchozích hrách ze světa The Elder Scrolls miloval. Irituje mě jejich tak trochu mandatorní charakter – vždycky jsem si pečlivě vybíral, do kterých frakcí se připojím. Dark Brotherhood kvůli úžasné image a skvělým plot twistům, Imperial Legion, protože považuji Stormcloaks za naivní partičku rasistů, která si myslí, že se dokáže bez císařství ubránit Thalmoru.

Popravdě mi přijde, že ty rasy třídili losem. (zdroj)

Jenomže v TESO je mi popravdě zcela ukradené, zda válku vyhraje Ebonheart Pact nebo Daggerfall Covenant, nechci jenom, aby se to podařilo kočkám a špičatým uším. Nepřijde mi, že by měla jedna či druhá frakce nějak zvlášť distingovanou identitu, už jen proto, že je obvykle tvoří různorodá směska ras, které se jinak v lore zpravidla spíš nemusejí.

3) Roleplay

Můj největší problém s MMO je ale ten, že v podstatě nejde o RPG. Nikdo se moc nesnaží hrát svoji postavu, nejdůležitější je nadrtit správnou kombinaci kláves, postavit vysoce efektivní partu vyvražďovacích postav a vybíjet vše živé okolo, dokud tedy nedojde za pár sekund k respawnu. Do značné míry je to samozřejmě o hráčích, ale samotný herní design roleplayi nijak nepomáhá.

Tenhle Starter Pack se docela šikne. Hlavně ten kůň, pes je sice roztomilý, ale neumí bojovat. (zdroj)

Založíte-li si třeba postavu, která je členem Dominia a vydáte-li se na znepřátelené území, nikomu to nebude vadit. Nikomu, kromě vašich vlastních vojáků, které můžete jako NPC potkat různě po mapě a kterým je totálně jedno, že jste na stejné straně. Jindy se třeba mise, v níž se máte za úkol plížit potajmu pirátským táborem, spustí ve dne, takže při plížení za plného světla vypadáte jako idioti.

4) Technické potíže

To, co je ale jednoznačně nejvíc frustrující, je samotná instalace hry a její spouštění. Načítací časy po prvním spuštění jsou brutální, krom toho se opakují v trochu méně drastické podobě po každé aktualizaci. Stejně tragicky dopadnete, pokusíte-li se čachrovat s úrovní grafických detailů. Tedy za předpokladu, že vůbec budete mít trpělivost TESO stáhnout, protože si instalace sebere snad šedesát gigabajtů z vašeho disku.

Nic proti fanfárám a hrdelnímu zpěvu Nordů, tohle u mě ale vyhrává.

5) To dobré

Abych jenom nenadával, zahrát si s přáteli, sestavit partu a vydat se na nějakého bosse není vůbec nuda a možnost vyměňovat předměty nebo léčit spoluhráče samozřejmě není k zahození. Graficky hra nevypadá špatně, ani přes mé aktuální potíže s drivery grafické karty a/nebo přehříváním a design zbrojí i lokací se mimořádně povedl. Potěší i daleko citlivější generátor postavy, než byl ten ve Skyrimu.

Celkově bych neřekl, že je TESO kdovíjak špatnou hrou, spíš mě tak nějak zklamalo, že jde o víceméně klasického zástupce MMO žánru, který pro mě tudíž není kdovíjak atraktivní. Jsem si schopný užívat cestování či lovy příšer s kamarády, ale jakékoli úkoly mě frustrují a akční složka mi nepřijde nijak zábavná. To, že má Tamriel Unlimited možná nejlepší soundtrack v dějinách The Elder Scrolls je sice pěkné, ale moc to nepomáhá.



Těm, které multiplayerový model nebaví zhruba stejně, jako mě, vřele doporučuji YouTube seriál Epic NPC Man, který si mimořádně zábavnou formou střílí právě z neduhů podobného druhu her.

Úplně mimo téma článku: dnes je to pět let, co zemřel český prezident a dramatik Václav Havel. Je to jediná hlava našeho státu v jeho nejnovějších dějinách, které si vážím. Jsem mu schopen odpustit i poněkud protivné antiscientistické tendence, protože dokázal důstojně reprezentovat tuto zemi na mezinárodním fóru a opět ji k vzteku spousty romantických blouznivců přimkl k Západu, za což mu mám potřebu při pohledu na „moderní“ Rusko děkovat stále častěji.

pátek 16. prosince 2016

Nálož anekronských videí

Dneska jenom krátce. Videa sice zpravidla hned po vydání zveřejňuji na Facebooku Anekronu, přesto je dost dobře možné, že se k nim ti, kdo čtou pouze samotný blog, dosud nedostali. V tomto příspěvku proto naleznete čtyři nejnovější videa z mého kanálu, jakož i doplňující informace k nim.


V prvním příspěvku kriticky hodnotím nejpopulárnější sociální síť na základě zkušeností, které jsem nabral v uplynulých měsících, kdy jsem ji začal používat. Snažím se přitom nekritizovat ani tak chování uživatelů, jako spíš designové chyby, nadbytečné funkce a další nedostatky nebo naopak nadbytečnosti facebookového rozhraní.


Druhé video se věnuje údajnému úniku informací o ději sedmé série Hry o trůny. Rozebírám v něm, proč bude dost možná nadcházející sedmá řada vysoce kontroverzní pro skalní fanoušky a připojuji vlastní výhrady ke scénáři.


Třetí video je do určité míry zadostiučiněním za starší příspěvek Proč heroismus Hobita nefunguje? Snažím se v něm připomenout, že nová Jacksonova trilogie ze Středozemě není naprostým propadákem, jak by se mohlo zdát z reakcí mnohých fanoušků Pána prstenů, ale že naopak v mnoha ohledech udělala dobře, když se odklonila od předlohy.


V nejnovějším příspěvku zveřejněném dnes reflektuji včerejší zhlédnutí snímku Rogue One: Star Wars Story a doplňuji tak svou recenzi publikovanou na Dagonovi. Na rozdíl od ní se ale nevyhýbám spoilerům, video je proto nevhodné pro ty, kteří nový film ještě neviděli.

Tolik stručné shrnutí mé aktivity na portálu YouTube, plnohodnotný článek můžete očekávat v nejbližších dnech.

Rogue One hledá naději ve stínu vlajek Impéria

Článek byl původně vydán 16. 12. 2016 na dnes již zrušeném webzinu dagon.cz.

Režisér Gareth Edwards dostal nelehký úkol: natočit celovečerní snímek na základě dvou krátkých odstavců z úvodních titulků čtvrté epizody Star Wars. Snímek, který se musí obejít bez tuctů divácky atraktivních světelných mečů, neboť se odehrává v časech vrcholné moci Galaktického impéria, kdy se přeživší rytíři Jedi třásli na odlehlých světech před dlouhým stínem Dartha Vadera. Přesně to se Edwardsovi povedlo.

Galen Erso pracoval na výrobě Hvězdy smrti, superzbraně schopné ničit celé planety. Nepřekvapivě svou práci nijak zvlášť nemiloval a ve vhodné chvíli se s rodinou ukryl z dosahu svých zaměstnavatelů. Či se spíše domníval, že to udělal – do doby, než se nad jeho farmu snesla loď ředitele Krennica. Galen musel chtě nechtě zpátky, ještě předtím ale stihli vojáci Impéria zastřelit jeho manželku.
Nový snímek není pokračováním loňské sedmé epizody, ale odehrává se mezi třetím a čtvrtým dílem. Představuje řadu nových postav, jde nicméně o samostatný projekt, jehož pokračování se neplánuje bez ohledu na případné tržby.
Jyn Erso, Galenova dcera, to všechno viděla. Mládí strávila mezi bojovníky radikální frakce Povstalecké aliance, nakonec skončila v transportu do pracovního tábora. Rebelové nicméně znali její skutečnou identitu a konvoj přepadli. Ukázalo se totiž, že Galen Erso poslal po pilotovi nákladní lodě vzkaz, který může navždy změnit nejen budoucnost povstání, ale i život jeho dcery.

Vrací se i jeden z nejikoničtějších záporáků filmové historie, Darth Vader, namluvený svým původním dabérem. (zdroj)

Příběh, který se točí okolo nepředstavitelně ničivé superzbraně a chladnokrevných důstojníků Impéria lačnících po moci, zákonitě působí poněkud syrově. V sérii je to příjemná změna: Rogue One dělá všechno, co je v jeho silách, aby v mantinelech ratingu PG-13 vybudoval co nejtemnější atmosféru. Čistý štít Povstalců je potřísněn fanatismem, kterému dává vzplanout každá revoluce a v akčních scénách nahradili takřka nezranitelné rytíře Jedi snadno průstřelní lidé… a jiné humanoidní bytosti.

Nedočkáte se patosu, nedočkáte se ani mnoha vzletných frází a ty, které ve filmu skutečně zazní, jsou příznačně namířeny ne k ovlivnění citů diváka, ale k přesvědčení ostatních postav. Odlehčený humor a comic relief charaktery z ostatních snímků Star Wars univerza nahradil brutálně upřímný droid, který připomene Marvina ze Stopařova průvodce po galaxii. Jeho vtipy se dělí převážně na suché a černé.

Nesmí chybět mohutná vesmírná bitva. (zdroj)

Scénáristům jde ke cti, že zaplnili prázdné místo mezi třetí a čtvrtou epizodou velmi citlivě. Pozorný divák si navíc možná povšimne, že příběh zodpověděl i mnohé neodbytně se nabízející otázky fanoušků originální trilogie – například proč trvala Impériu stavba první Hvězdy smrti dobrých dvacet let, když tu druhou zvládli seskládat do použitelné podoby za zlomek tohoto času.

Co naopak příliš nefunguje, je tempo filmu. Nudit se sice nejspíš nestihnete, ale neustálé přeskakování mezi dějovými liniemi v úvodní části bere ději mnoho dynamiky a celkově by vůbec nezaškodilo vystřihnout pár vedlejších postav a jejich podzápletek. Ušetřený čas mohl posloužit pro důkladnější prokreslení hlavních aktérů, kteří jsou bez výjimky skvěle zahraní a větší pozornost by si zasloužili.

Výhrady mám i k audiovizuální stránce snímku. Série Star Wars právem proslula svým ikonickým soundtrackem, z Rogue One si ale nejspíš nezapamatujete ani jednu melodii. Hudba většinu času jen dokresluje dění na plátně, občas je ale naneštěstí vysloveně otravná. Digitální efekty trápí trochu jiný problém – valná většina CGI sedne do filmu na jedničku, ale takový počítačem omlazený Tarkin připomíná ze všeho nejvíc Ebenezera Vydřigroše z animované Vánoční koledy.

Ať nás provází Síla! (zdroj)

Formální nedostatky možná čas od času nepříjemně vyruší, Rogue One si ale užijete jim navzdory. Zatímco totiž loňská Síla se probouzí obalila pitomoučký film do lákavého kabátku, nový příběh ze světa Star Wars na to šel z opačné strany. Vznikl tak příběh, který obsahuje jedny z nejlepších akčních scén celé série, nefalšovanou atmosféru galaxie ovládané železnou pěstí a v neposlední řadě i spoustu citlivě zapracovaných vtípků a referencí, kterých si všimnou jenom skalní fandové. Z hlediska kontinuity pak Nová naděje navazuje na Rogue One mnohem přirozeněji než třeba Pán prstenů na Hobita.

Pokud se mají samostatné Star Wars filmy v budoucnu ubírat touhle cestou, začnu se na ně těšit víc než na klasické epizody. Namísto otravné recyklace rádoby úžasných motivů z originální trilogie totiž snímek veškeré ikonické propriety využívá účelně a s ohledem na příběh, čímž snad konečně prolamuje kletbu nostalgické úcty. Rogue One je nekompromisní, pragmatický a dravý, stejně jako sami Povstalci.

středa 14. prosince 2016

Falskaar příběhem nezaujme, přesto zabaví

Článek byl původně vydán 14. 12. 2016 na dnes již zrušeném webzinu dagon.cz.

Pokud už fantasy RPG The Elder Scrolls: Skyrim z roku 2011 znáte jako své boty a čerstvě vydaná Special Edition vás svými grafickými vylepšeními zrovna dvakrát neláká, nemusíte věšet hlavu. Úplně zadarmo se totiž můžete dostat k mnoha a mnoha hodinám zbrusu nového obsahu, jehož takřka výhradním autorem je překvapivě mladý moder Alexander J. Velicky. Svět Tamrielu se díky němu rozrostl o nový ostrov Falskaar.

Screenshot z Falskaaru s Drakorozeným na vzpínajícím se koni, který se stal symbolem celého módu.

Co všechno nabízí? Nové předměty, dvojici kouzel (po jednom pro magii Ničení a Obnovy), několik nových písní pro bardy, unikátní dračí křik a především šestadvacet úkolů zadávaných kompletně nadabovanými postavami, ke kterým vám bude hrát soundtrack složený profesionálním hudebním tvůrcem. A věřte mi, že neposlouchat zase jednou stokrát omleté motivy původní hry a hlasy těch tří čtyř osob, které namluvily její dialogy, je balzám pro (d)uši.
K Falskaaru je k dispozici i neoficiální česká lokalizace. Autor však explicitně uvádí, že ačkoli překlady svého díla povoluje, nijak neručí za jejich funkčnost a kvalitu. Proto jsem pracoval výhradně s anglickým originálem.
Hratelná verze Falskaaru spatřila světlo světa už v roce 2013. Vývoj však definitivně skončil až relativně nedávno, a to koncem roku 2015. V současné době pak autor pracuje na konverzi svého díla pro speciální edici, a jelikož ke hraní nepotřebujete žádné z rozšiřujících DLC, může si příběh užít doslova kterýkoli vlastník Skyrimu.

Neúplná mapa Falskaaru a lokací, které se na něm nacházejí.

A o jaký že příběh vlastně půjde? Při prozkoumávání jeskyně přidané do blízkosti města Riften narazíte na zelenkavý portál, který vás přenese přímo na ostrov. Tam se seznámíte s městečkem Amber Creek a jeho obyvateli. Dozvíte se, že nad Falskaarem temní mračna, neboť jím táhnou bandité. Co hůř, proslýchá se, že za jejich řáděním stojí jarl z východního města Staalgarde.

Že centrální dějová linie vůbec nevypadá zajímavě? To proto, že není. Vytvořil jsem si kvůli Falskaaru zbrusu novou postavu a děkuji Devítce, že jsem to udělal. Hlavní činností vašeho hrdiny totiž budou rvačky s bandity, kosení neklidných mrtvol v zatuchlých hrobkách či občasná demolice mechanického odpadu, který zbyl po Dwemerech. Vzato kol a kolem, rutinní denní chléb Drakorozeného, pro něhož opravdovou výzvu představuje jen dračí invaze nebo handlování s daedrickými princi.
Podle oficiálních informací má dohrání Falskaaru zabrat mezi 20 a 30 hodinami. Já svůj průchod hlavním linií a všemi vedlejšími questy dokončil za 19, do čehož počítám i snad dvouhodinovou cestu do Riftenu před započetím samotného příběhu. Přitom jsem nijak nespěchal. Vynechal jsem pouze odměny vypsané na všemožné bytosti a neprozkoumal jsem několik lokalit na mapě.
Vydáte-li se tedy po příběhu někdy okolo padesáté úrovně, asi budete jenom unaveně koulet očima. A to i přesto, že obtížnost někdy dovede skutečně potrápit. Absenci skutečně tuhých nepřátel totiž autor zpravidla nahrazuje kvantitou, takže se občas octnete obklíčeni třeba i tuctem protivníků.

Jeden z nových dungeonů, které se pod povrchem ostrova nacházejí.

Stejně jako v normálním Skyrimu hra přizpůsobuje jejich vybavení a schopnosti vaší aktuální úrovni. Činí tak nicméně skokově, takže jsem několikrát neslavně padl při útoku na takřka neporazitelného protivníka, který zase o několik hodin později mé magii podlehl až směšně snadno.

Na rozdíl od normálního Skyrimu ale Falskaar v některých lokacích obsahuje i nepřátele, kteří se objeví bez ohledu na aktuální sílu hráče. Ještě dlouho před desátou úrovní jsem tak narazil hned na několik Dwarven Spheres najednou. Tyhle potvory přitom existují i v oslabených verzích, které se však autor do módu neobtěžoval implementovat. Na jejich šestnáctý level jsem se nevyšplhal ani po kompletním dohrání módu.

Ještě hůř jsou na tom ale bossové. Potkal jsem Dwarven Centuriona na čtyřiadvacáté úrovni a pojmenovaného Draugr Overlorda, který používal mimořádně ničivý řev Frost Breath. Oba jsem přemohl jen díky maximálnímu využívání prostředí, neboť mě při přímé konfrontaci jednoduše vyřídili jediným úderem.


Mimo tyto chyby herního designu ale Falskaar obsahuje i běžné bugy. Narazil jsem asi na čtyři, které zcela znemožňovaly další postup v příběhu, vždy je nicméně vyřešilo načtení dříve uložené pozice a opětovný pokus. Jednou uvízl NPC v lokaci, do které jsem se už nemohl vrátit, jindy se vlk, kterého jsem měl pronásledovat, zkrátka odmítal hnout z místa. Hlavní linie se potom kompletně zasekla, když jsem v boji omylem spálil spolubojovníka a všechny dosud přátelské postavy přešly do útoku. Autor přitom tvrdí, že questy důkladně otestoval.

Svět Falskaaru je o něco prázdnější než Skyrim přecpaný hrobkami, jeskyněmi a opuštěnými pevnostmi. To není tak úplně na škodu, záhy jsem ale usoudil, že si radši koupím koně. Krom něj si můžete na ostrově pořídit ještě dům, podobně jako ve všech městech původní hry.

Vizuálně vás vcelku jednotvárná flóra a fauna, zcela totožná s tou skyrimskou, asi zrovna dvakrát neohromí. Co hůř, v exteriérech záhadně nefungoval mód Pure Waters ze Steam Workshopu, přestože Velicky deklaruje takřka stoprocentní kompatibilitu. Jen pro zasmání pak slouží varování na jedné z načítacích obrazovek, které prohlašuje prostředí Falskaaru za mnohem nehostinnější než to na kontinentu.

Co se naopak povedlo? Mód obsahuje přesně jeden vedlejší úkol, který se mi něčím vryl do paměti, i ty zbývající je ale zpravidla docela zábava hrát. Návrh dungeonů se lehce liší od mustru, podle kterého kreslili své jeskyně autoři Skyrimu. Narazíte na nezvyklé scenerie, střetnete se i s několika druhy nepřátel v rychlém sledu a vyřešíte několik jednoduchých hádanek.

Autor své dílo navíc vcelku dobře přizpůsobil různým herním stylům. Alchymista tak nalezne během putování nějaké ty bylinky, na kouzelníka čekají knihy a hole, válečník jistě ocení zbroje a zbraně. Využití dojde boj zblízka i zdálky a použitelný je libovolný druh magie, což jsem osobně otestoval (přestože se Vyvolávání či Ničení rozhodně uplatní lépe než třeba Iluze).

Pochvalu si zaslouží i dabing. Ne vždy je dostatečně hlasitý a občas se k mluvčímu zrovna dvakrát nehodí, body však získává za čistotu zvuku, srozumitelnost a v neposlední řadě i za množství. Své repliky totiž dostali i zcela zaměnitelní nekromanti, kteří ještě posledním dechem vzývají Sithise.

Falskaar rozhodně nedoporučuji nováčkům. Slaboučká dějová linie s místy vysloveně pitomými dějovými zvraty je rozhodně neohromí a hratelností se mód skoro neliší od základního Skyrimu. Fanoušci ale možná ocení nové prostředí věrné reáliím světa Tamrielu, nové postavy a především neokoukané úkoly, které přináší vítanou změnu do nepřetržité série masakrování náhodných bytostí napříč provincií. Tedy, většinou.