čtvrtek 29. prosince 2016

Knihy, filmy, seriály a já v roce 2016

Přišel konec roku, čas rekapitulací. Jednu už včera vydal na svém blogu Jan Houserek, další vyjde zhruba za týden na Dagonovi, no a dnes se se svou troškou do mlýna připojím i já. Nejdříve zhodnotím plnění svých dvou letošních novoročních předsevzetí, která jsem si stanovil vůbec poprvé v životě, potom připomenu několik dalších životních a blogových milníků a článek uzavřu několika krátkými žebříčky.

Nikdy jsem nevěřil sportovcům, že jim všechna ta dřina a veškeré funění skutečně přináší potěšení. Mýlil jsem se – již zhruba devítiměsíční každodenní běhání mi sice zpočátku skutečně nebylo příjemné, ale teď už si vystačím se silami i drahocenným dechem. Dnes jsme s mladším bratrem zaběhli přinejmenším pět kilometrů bez přestávky, což je dost pravděpodobně moje dosud nejdelší souvislá trasa v životě.

Trénovaným atletům i zkušenějším amatérským běžcům je takové číslo právem asi trochu k smíchu, já si ale nedokážu představit, že bych něco takového zvládl před rokem. A i kdyby ano, rozhodně bych teď nemohl spokojeně sedět a psát článek, ale ještě pěkných pár hodin bych ležel na zemi jako leklá ryba.

Mé pokusy o minimalizaci škod, které jsem na svých vztazích napáchal během vleklé asociální periody, se setkaly pouze s dílčím úspěchem. Hobitům z Mittalmaru stále dlužím návštěvu a ani zdaleka nejde o jediné osoby, které pořád ještě zanedbávám. Většinu dílčích kroků k opětovnému začlenění se do normálního světa jsem vypočetl níže, zapomněl jsem ale na poměrně zásadní událost posledních týdnů: pořídil jsem si mobilní telefon.

Jeho primárním účelem je příjem potvrzujících esemesek při placení kartou přes internet, ale používám jej samozřejmě i pro komunikaci, byť vzácně a pokud možno jen v nutných případech. Známe-li se osobně a chcete-li moje číslo, napište mi na e-mail nebo Facebook a já vám ho sdělím obratem. Jen nečekejte, že se mi dovoláte nějak zvlášť často, dva výše uvedené způsoby kontaktu stále preferuji.

Pokud by to někoho zajímalo, používám tlačítkovou Nokii. Ne ten nezničitelný model, který koluje po síti, přesto však zjevně vydrží hodně. Minimálně jednou už musel čelit gravitaci. Zapnutý vydrží minimálně dny, v mých rukou pak spíše týdny a disponuje i praktickou svítilnou pro noční luštění písmenek na čtečce. Co víc si přát?


Závěrem stručný přehled toho nejlepšího, na co jsem letos narazil:

1) First Law Trilogy. Spisovatelem roku 2016 se stává Joe Abercrombie.
2) Jeho temné esence. Druhá jenom o Zlatý kompas. Phillip Pullman.
3) Trůn lebek. To jsem ještě recenzoval na starém Anekronu. Peter Brett.
4) Kukaččí mláďata. Bramborovou medaili si vydobyla fantasy Vladimíra Šlechty.
5) Best Served Cold. Přestože se před dalšího Abercrombieho probojovala jen díky patriotismu.
6) Oko temnoty. Slabší, ale pořád ještě strhující třetí díl Světlonoše z pera Brenta Weekse.
7) Pán věže. Anthony Ryan vysokou laťku Písně krve neudržel. Škoda.
8) Triumf trpaslíků. Dosud asi nejslabší pokračování ságy o obráncích Skryté země. I tak si Heitz místo v topce zaslouží.
9) Královna ohně. Opět spíše zklamání. Kdyby ale všechna zklamání vypadala jako to Ryanovo, byl by svět veselejší.
10) Tažení do Tearlingu. Nová dějová linie druhému dílu prospěla, Johansen ale moc neumí války a politiku obecně.

Pokud příští rok najdu čas, možná sestavím i obdobný seznam pro non-fiction.

1) Dokonalý trik. Dokonalý Nolan. Lepší než Insomnia, než Temný rytíř, než Počátek. Samozřejmě lepší než Interstellar. Zkrátka nejlepší.
2) Buchty a klobásy. Jako většina lidí nemám rád samoúčelnou vulgaritu, sprostý rozměr tohohle animáku je ale prvoplánový zřídkakdy.
3) Rogue One: Star Wars Story. První film z univerza, který nemá v názvu slovo válka jen na okrasu. Všechny čtyři palce nahoru!
4) Faunův labyrint. Jak jsem mohl tohle tak dlouho míjet?
5) Poslední odměna. Česká adaptace Terryho Pratchetta se zkrátka povedla.
6) Kung-Fu Panda 3. Slabší odvar jedničky, který nějak pořád funguje daleko lépe, než většina konkurence.
7) Barbar Conan. Kdybych ho poprvé viděl už někdy dřív, asi bych byl i méně přísný. I takhle jsem se ale bavil dobře.
8) Captain America: Občanská válka. Žalostně nevyužitý potenciál, ale skvělé řemeslo, herci a v rámci letošních standardů i scénář.
9) X-Men: Apokalypsa. Vedle Posledního vzdoru jednoznačně nejslabší díl série. I tak jsem se hloupě culil už při úvodní titulkové sekvenci.
9) Star Trek: Do neznáma. Série horko těžko přežila změnu režiséra a filmu se povedlo i pár působivých scén, jinak spíš lepší průměr.
10) Warcraft: První střet. Film, o němž jsem nedávno prohlásil, že je zhmotněním hodnocení lehký nadprůměr. Má jediné štěstí, že jsem ani do tohoto žebříčku neřadil filmy mimo okruh sci-fi a fantasy.

1) Game of Thrones 3x06: The Climb. Esence seriálu Hra o trůny. Skvělý Malíček, jedinou vadou na kráse je romantika na závěr.
2) Westworld 1x01: The Original. K seriálu samotnému jsem se ještě nedostal, ale pilot mě zaujal velice.
3) Game of Thrones 6x05: The Door. Geniální plán George R. R. Martina, držený desetiletí pod pokličkou, se provalil. Smekám.
4) Vikings 4x06: What Might Have Been. Zlomová epizoda pro Ragnara. Emocionální vrchol seriálu.
5) Lucifer 1x07: Wingman. Luci pálí falešná křídla před zraky kolegy Amenadiela.
6) Game of Thrones 3x04: And Now His Watch Is Ended. Užijte si naposled sympatickou Daenerys Targaryen.
7) Vikings 4x15: All His Angels. Kdo pochyboval o tom, že dnešní díl Vikingů bude nářez, měl se stydět.
8) Game of Thrones 6x09: Battle of the Bastards. Úžasná hudba a neméně skvělé akční scény.
9) The Shannara Chronicles 1x1/2: Chosen. Jakkoli kvalita seriálu kolísá, rozjíždí se velice slibně.
10) Game of Thrones 5x08: Hardhome. Zombíci, tuny CGI a tiché davy, shromážděné na rozkaz Nočního krále.

středa 28. prosince 2016

Ještě jednou k vědě a víře

Po zveřejnění nedávného článku o nekompatibilitě křesťanství a evoluce a následné diskuzi pod ním jsem už téma považoval za uzavřené, dokud mi nebyla darována kniha Věda, víra, Darwinova teorie a stvoření podle knihy Genesis českého kněze a zároveň biologa Marka Váchy. O možnosti harmonické symbiózy laboratoře a kostela mě – pro mnohé možná nepřekvapivě – nepřesvědčila, přesto mi však nabídla mnoho podnětů k úvahám.
Přebal knihy. (zdroj)

Ještě coby římský katolík jsem v rámci své církve vyzkoušel celou plejádu různých pohledů na víru, neboť mě žádný nedokázal odpovědět na mé otázky uspokojivým způsobem. Začal jsem jako skalní konzervativec očekávající každým rokem příchod apokalypsy a postupně jsem se názorově přesunul právě až někam k Váchovi nebo jeho kolegovi z pražské akademické farnosti, Tomáši Halíkovi.

Jimi představovaná perspektiva mi byla sympatická právě tím, že neodmítala vědecké poznání, nacházela chválu pro výdobytky moderní demokratické společnosti a zdržovala se démonizování svých názorových oponentů. Tedy přinejmenším to jsem si tehdy myslel – později jsem z tohoto naivního pohledu značně vystřízlivěl, nikoli nejméně zásluhou nedávno dočtené Váchovy knihy.

Abych ale zbytečně nechodil okolo horké kaše, shrnu nyní své konkrétní dojmy. Nepůjde rozhodně o recenzi akademického střihu, k tomu mi schází čas i formální vzdělání. Pokusím se spíš sepsat jakousi protiváhu glorifikujícím názorům, které naleznete hned na prvních stranách knihy (nepřekvapivě je autorem jednoho z nich doktor Grygar).

Autor hned ze začátku přiznává, že nutně nebude vždy objektivní a že píše z úhlu pohledu věřícího křesťana, což je na jednu stranu sympaticky upřímné, na stranu druhou ale bez dalšího zpřesnění krapet znepokojivé.

Každopádně hned zezačátku rozlišuje svět měřitelna, v němž věda může a má uplatňovat metodologický materialismus (tedy snahu vysvětlit fungování zkoumaných jevů na základě přirozených příčin) a svět neměřitelna, do kterého má spadat třeba filosofie, estetika, etika nebo teologie.

Co dodat? (zdroj)

Osobně bych postupoval daleko přímočařeji a shrnul celý problém tak, že Vácha uznává nutnost metodologického naturalismu* pro vědecké poznání, ale není už přesvědčen o naturalismu ontologickém – tedy o tom, že nadpřirozená vysvětlení nemají co dělat ani ve vědě, ani ve filosofii, etice či estetice (o teologii, která je na existenci duchovního světa od začátku přesvědčena, raději pomlčme).

* Naturalismus a materialismus nejsou, pokud vím, tak úplně synonyma a první slovo mi v daném kontextu přijde vhodnější.

S touto klíčovou autorovou tezí mám samozřejmě zásadní problémy:
  • Pokud odmítneme ontolologický naturalismus, zvláště pak s poukazem na křesťanství či jiné podobné náboženství, jen těžko se vyhneme substančnímu dualismu – tedy přesvědčení, že krom světa materiálního existuje ještě nějaký svět duchovní, fungující radikálně odlišným způsobem, svět bez času, prostoru či hmoty. Tak upadneme do pasti problému interakce, protože nedokážeme vysvětlit, jak na sebe mohou oba oddělené světy bez společného základu kauzálně působit.
  • Poznání Váchou postulovaného neměřitelného světa postrádá metodu či vůbec epistemologii. Nemůžeme říci, které z tvrzení teologů „Bůh je jeden.“ a „Bohové jsou tři.“ je pravdivé a proč tomu tak je. Náboženský svět je neuvěřitelně roztříštěný, evidence pro tu či onu věrouku má bez výjimky čistě anekdotický charakter a ve snaze poznat duchovno se zkrátka nemáme o co opřít. Poblouzněné blábolení inkarnovaných archandělů z Liberce se od teologie provozované na univerzitách liší jen sofistikovaností slovníku.
  • Morálka, ale i estetika mají bezpochyby evoluční původ. Vácha nicméně namítá, že poznáním toho, jak třeba taková etika vznikla, nemůžeme zjistit, co je dobré a co špatné. Sám za sebe jsem značně skeptický k přínosu víry k poznání morálky a spolehl bych se raději na starou dobrou empatii a soucit.
  • Vědecké poznání nám velmi zřetelně ukazuje, jak je naše každodenní pozorování okolního světa omezené a zkreslené, ať už se bavíme o optických iluzích či limitech našich smyslů. To, že chceme, aby měl náš život smysl v nějakém kosmickém rozměru, rozhodně neznamená, že takový smysl opravdu má. Kreativní lidský mozek je k hledání řádu v nesmyslech naprogramovaný, jak dokazuje třeba případ tváře na Marsu nebo obliba konspiračních teorií. Pokud tedy nemáme pádné důvody předpokládat nějaký svět mimo toho materiálního, měli bychom jeho představu odmítnout čistě z důvodu úspornosti.

Pokud vás předchozí odstavce vyčerpaly, nabízím drobnou kuriozitu pro odlehčení: autor na jednatřicáté straně své knihy na okamžik vypadává z role, když mu (snad podvědomě) naskakuje kazatelská profesní deformace a v citaci sebe samotného si povzdechne, že se rozšiřují nůžky mezi technickou dokonalostí formy a plytkostí obsahu.

Jsem totiž v pokušení na základě přesně stejné – anekdotické – evidence tvrdit přesný opak. Zatímco třeba taková renesance vedla talent Da Vinciho nebo Michelangela k zachycení poněkud fádní a přinejmenším z poloviny vykradené křesťanské mytologie, v současné době aby člověk lovil zajímavé myšlenky zpod digitálního balastu, jehož patvary oháknuté rozmazanými texturami mají k formální dokonalosti takového Davida hodně daleko.

Každý holt máme jiné priority. (zdroj)

O něco dále se Vácha pokouší tvrdit, že teprve židokřesťanské myšlení umožňuje moderní vědu. Velmi odvážně tvrdí, že zmíněná abrahámovská náboženství odkouzlují pohanský svět rusalek, duchů a víl a zpřístupňují jej tím ke zkoumání. Ignoruje přitom, že třeba takoví Řekové leckdy brali svou víru jakkoli, jen ne doslova – skutečné kořeny kritického poznání světa musíme hledat u prvních filosofů, kteří se pokusili racionalizovat mytologickou kosmogonii, potažmo u osvícenců, kteří odkouzlili ten zbytek. Křesťanství tápe kdesi mezi oběma momenty, vztah mezi světským poznáním a zjevením evangelia totiž celou dobu patří mezi stěžejní témata jeho myslitelů.

Oproti kapitole o vědě je ta o víře až podezřele krátká. Vejde se v podstatě do dvou odstavců a potvrzuje mé dlouhodobé podezření, že jsou moderní umírnění křesťané převážně dědici dánského myslitele Kierkegaarda a veškerá jejich elaborovaná apologetika má jen elegantně skrýt neohrabaný, nejistý skok do víry.

Ještě veselejší je pak kapitola o Bohu, v níž se dozvídáme, že je Pánbíček tajemstvím, které nelze uchopit do pojmů ani do slov. Nabízí se otázka, proč potom o takové bytosti vůbec mluvit, na kterou Vácha nikde uspokojivě neodpovídá. Nezbývá mi tedy než předpokládat, že milý biolog a teolog zkrátka zatloukl poslední hřebíček do rakve metafyzických spekulací, kterým se do neplodného úmoru zbytečně věnovaly celé generace.

Autor sám si to buď nemyslí, nebo neuvědomuje. Hned vzápětí čile naskakuje do rozjetého vlaku negativní teologie, která utěšeně kvete už mnohá staletí. Co taky čekat od oboru, který se snaží říci, co všechno Bůh není? Taková živnost je zajisté vlhkým snem každého správného věřícího, neboť nabízí mnoho uznání za minimum práce. Abych přispěl svou troškou do mlýna, dovolím si divoce zaspekulovat, že Bůh není plešatý. Dostanu nárok na grant?

Někteří si tím na chleba evidentně vydělají. (zdroj)

Pokud vám přijde, že se autorovi jen posupně vysmívám, vězte, že jsem měl během čtení úplně opačný dojem. Vypouštět skvrny inkoustu umí každý druhý hlavonožec, takže mě podobná taktika nijak nepřekvapila. Thomas Jefferson kdysi uvedl, že jedinou účinnou zbraní proti nesrozumitelným tvrzením je výsměch. K tomu nemám co dodat.

Váchův postoj k zázrakům vynechám, neboť příliš nevybočuje z katolického mainstreamu. Stejně tak se nebudu věnovat ani ublíženému pofňukávání nad neradostným charakterem scientismu, který podkopl pod arogantním pánem všeho tvorstva poslední rozvrzanou sesli a nebohé člověčisko tak musí krátkozrace pomrkávat do vesmírných dálav. Ó, ty krutý světe!

V kapitole věnované doplňujícímu se charakteru víry a vědy je bída celého konceptu jasně zřetelná. Autorův Bůh nesmí vypadat jako bůh mezer, takže vyklízí spoustu svých tradičních pozic a slovo za slovem méně a méně připomíná žárlivého, svárlivého a prchlivého sesilatele nebeských ohňů Jahveho. To by samo o sobě jistě nikomu nevadilo – jenže Bůh tak přichází zcela o jediný svůj výraznější charakterový rys, jakkoli odpudivý.

Stává se jakýmsi amébovitým paradoxem, který tvoří člověka skrze plejádu nemyslících procesů, které determinují jeden druhý. Pokud k obrazu svému, pak tedy potěš koště.

#logic (zdroj)

Vácha krom toho zatvrzele rozlišuje pravdy vědy, víry a umění, z nichž poslední dvě ve skutečnosti žádnými pravdami nejsou. Nazývat ryze subjektivní pocit vyvolaný pohledem na Guernicu pravdou mi přijde jako ukázkový přiklad matení pojmů, přestože to samozřejmě našim sentimentům nijak neubírá na síle.

Zbytek knihy už trochu odbíhá od konfliktu vědy a víry k evoluci a roli člověka v celém kosmickém spektáklu. Autor se poněkud rozpačitě snaží najít kvalitativní rozdíl mezi zvířaty a člověkem a dospívá k několika sporným a k několika zjevně čistě kvantitativním. Vzhledem ke svému vzdělání pak samozřejmě kritizuje doslovnou interpretaci knihy Genesis a poukazuje na zásadní chyby kreacionistů. Biblistiku ve stylu Co tím chtěl básník říci? pak provádí i v závěrečném, značně suchopárném rozboru první kapitoly Bible.

Velice rád bych viděl třeba interpretaci tohohle. (zdroj)

Závěrem chci zmínit ještě zcela zásadní Váchův omyl, týkající se naturalistického pohledu a jeho kritiky náboženství. Autor se totiž domnívá, že jsou osobnosti typu Richarda Dawkinse vlastně obdobou kreacionistických blouznivců, radikály na opačném konci spektra. S tímto přístupem se mezi umírněnými křesťany setkávám velmi často a není nikterak obtížné dokázat, že nemá nic společného se skutečností.

Ještě než s tím začnu, připomenu jen něco, co by mělo být každému zřejmé. Jakkoli nás může lákat volit středovou pozici mezi dvěma radikálními názory, ne vždy je to na místě. Mnohdy je správná odpověď radikální – tradičně to demonstruji na otázce Fungují nějakým způsobem astrologické předpovědi?, na kterou racionální myslitel nemůže neodpovědět záporně.

Vácha se pouští na mimořádně tenký led tvrzením, že evoluční naturalisté splňují řadu parametrů ospravedlňujících jejich zařazení mezi náboženské sekty. Tvrdí, že naturalisté neochvějně ví, jak to se světem ve skutečnosti je, což bude asi důvod, proč Richard Dawkins vyhlašuje fatvy jak na běžícím pásu, Jerry Coyne nedávno věroučně zakotvil Dogma o přirozeném vývoji a Daniel Dennett slavnostně exkomunikoval tvrdé deterministy.

Je to ale svoloč, tihle ateisté. (zdroj)

Zdráhal bych se také nazývat třeba takový Boží blud posvátným textem – minimálně v české mutaci s doslovy jde o naprosto nekanonizovatelný materiál, nad kterým by svatozář nakreslil tak maximálně nějaký katolík, který nemá problém svatořečit drakobijce, anděly a další fiktivní bytosti.

Úplně nejvíc mimo je však Vácha ve svém předpokladu, že naturalisté a kreacionisté se vzájemně potřebují, aby ospravedlnili svou existenci: mnoho ateistů – včetně mě samotného – považuje náboženství za nebezpečné v každé jeho podobě, včetně těch umírněných. Abych vysvětlil, proč tomu tak je, nechám promluvit dva daleko zvučnější hlasy.

Český filosof a ateista Tomáš Hříbek postřehl, že:
Umírnění věřící nejsou schopni vyvrátit fundamentalismus; naopak fundamentalisté mohou umírněné obvinit z pokrytectví.
Neboli, radikální interpretaci věrouky nedokážou běžní věřící žádným způsobem zabránit. To je o to ironičtější, že stal v minulosti terčem palby do vlastních řad i samotný Marek Vácha. Internetový časopis Duše a hvězdy jej už v roce 2012 obvinil z dezinterpretace vztahu křesťanství k přírodě. Ještě téhož roku pak šéfredaktor Ignác Pospíšil výrazně přitvrdil a nadhodil, že se nad Váchovou etikou v pekle culí samotný satanáš.

Svou stále sofistikovanější kritiku autora pak prohloubil následujícího roku, kdy využil rozhovoru v Hyde Parku, kde došlo na zpovědní tajemství. Spisovatel, biolog a teolog skončil nicméně pořád ještě docela dobře – jeho kolegu Tomáše Halíka nařkl v roce 2014 další fanoušek tradičního katolicismu Radomír Malý z apostaze, či dokonce z ateismu! Nutno podotknout, že z hlediska církevní mytologie lze proti všem výpadům proti umírněným pánům jen ztěžka něco namítat.

Poslední naděje křesťana: však ono na ně jednou dojde! (zdroj)

Druhý postřeh pak pochází od legendárního novináře Christophera Hitchense, který nám odhalil pokrytectví věřících v celé jeho nahotě. Připomenul totiž případ Salmana Rushdieho, jehož po sepsání provokativních Satanských veršů odsoudil v roce 1989 ajatolláh Chomejní k smrti. Člověk by čekal vlnu solidarity s člověkem pronásledovaným za sepsání knihy – Rushdieho text ale jako rouhání odsoudili Jeho Svatost papež, newyorský kardinál, arcibiskup s Canterbury nebo hlavní rabín Izraele.

Tenhle postoj přitom v posledních dvaceti letech ani v nejmenším nevymizel. Když v roce 2015 proběhl útok na redakci Charlie Hebdo, reagoval již dvakrát zmíněný Tomáš Halík na portálu lidovky.cz. A co byste čekali? Samozřejmě opět vytáhl urážku posvátných symbolů. Kruh se uzavírá.
Já jsem si z toho vzal jediné: ve svém názoru na umírněné náboženství jsem se šeredně pletl.

čtvrtek 22. prosince 2016

Evangelium podle Michaela Baye

Angličtina zná krásné slovní spojení guilty pleasure. Označuje jím to, co bychom nejspíš neměli mít rádi, ale stejně se nám to líbí. V mém případě jde například o sérii Transformers, režírovanou Michaelem Bayem, jejíž naprosto pitomý scénář trumfne jen patos servírovaný koňskými dávkami skrze zpomaleně natočené záběry propagující americkou armádu, popřípadě k uzoufání šroubované dialogy.

Tedy aspoň v případě tří ze čtyř dosud vydaných filmů. Ten první je totiž speciální – baví mě mnohem, mnohem víc než všechny ostatní a to z důvodů, za které se vůbec nestydím. Z důvodů, které mi až donedávna unikaly.

Přepis monologu naleznete pod videem.






Touto úvodní promluvou robota, který se umí proměnit v náklaďák, celý film začíná. Nepřipomíná vám něco?

Vlastně se jedná o mýtus, jakousi obdobu starověkých příběhů o kosmogonii. Možná vám přijde poněkud absurdní a já se vám rozhodně divit nebudu: domnívám se však, že není o nic podivnější než jiné příběhy o stvoření. Třeba ve srovnání s biblickým podáním vzniku vesmíru mi transformeří verze přijde mnohem konzistentnější a v neposlední řadě též estetičtější. Proč?

Přiznejme si, že představa jakési poškrábané kostky, která existovala před začátkem času, zní poněkud neuvěřitelně. To samé ale můžeme říct i o neviditelné bytosti, nebo snad ne? Evangelista Michael Bay každopádně alespoň hned vzápětí připouští, že nemá páru, odkud se vesmírná krychle vzala, zatímco křesťanští apologeti ve snaze vyřešit podobnou otázku ve prospěch své oblíbené imaginární bytosti trapně trousí jakési bláboly o tom, že nestvořitelnost je přímo součástí boží podstaty. Jak neskonale praktické!

Je libo sošku svatého Optima Primea? (zdroj)


Povšimněte si, že První evangelium podle Michaela nikde explicitně neuvádí, jak dlouho Kostce taková tvorba života zabere, čímž elegantně obchází křečovité snahy o interpretaci šestidenního stvoření nějakým modernímu člověku aspoň trochu přijatelným způsobem. Kouzelný šestistěn také zjevně dovede pracovat nejen s uhlíkovými sloučeninami, ale i s ocelí a křemíkem.

Kostka se dokonce vyhýbá i problému zla! Tím, že je vypodobněna jako neživý předmět, jehož energii mohou všechny bytosti libovolně využívat, není svazována žádnou morálkou a vysvětluje tak přítomnost zla ve vesmíru mnohem lépe, než údajně dokonale dobrá a spravedlivá bytost.

Úhlavní představitel zla Megatron má také mnohem pochopitelnější motivaci. Prahne zkrátka po moci, kterou mu může Kostka poskytnout. Tohoto svého cíle přitom může bez problémů dosáhnout. Lucifer, hlavní záporák křesťanské mytologie, oproti tomu na bytost, disponující údajně neskutečnou inteligencí, uvažuje velmi zkratkovitě. Povstat proti Bohu, který vládne neomezenou mocí? I vězeň v Severní Koreji by měl větší šanci proti Kim Čong-unovi.

A estetická stránka věci?

Pokračování Svaté série se nezadržitelně blíží.

Už slyším podrážděné námitky, že křesťanské umění přivádí člověka do nepoznaných výšin, jimž se nějaký komerční digitální výblitek Hollywoodu nemůže ani náhodou rovnat. Michelangelova Pieta, Stvoření Adama, středověké katedrály a tisíce obrazů, soch, vitráží, mší složených geniálními tvůrci… klídek. Tohle všechno je jenom fanfikce.

Klíčovým dílem křesťanství je Bible, či snad ještě spíš Nový zákon. Povětšinou dost suchopárná četba, která navíc celou hlavní story kdovíproč opakuje čtyřikrát, přičemž se není ani schopna mezi jednotlivými verzemi shodnout. Příběh buduje bez ohledu na nějakou zápletku či rozuzlení – hlavního hrdinu nechá zemřít v několika větách a raději se věnuje počítání žen, které dorazily třetího dne ke hrobu, v čemž se (nepřekvapivě) páni evangelisté zase neshodnou.

Navíc knihy Nového zákona spoustu potenciálně důležitých pasáží neobsahují. Církevní hierarchové by byli jistě nadšení, kdyby se jejich idol vyjádřil třeba k problematice antikoncepce, eutanazie nebo homosexuality. Přinejmenším by si ušetřili spoustu práce s přimýšlením chybějících článků víry.

Říkejte si, co chcete, ale já zkrátka mezi dvěma srovnatelnými slátaninami zvolím tu, jejíž prolog vypráví hlubokým hlasem Peter Cullen, je k dispozici ve FullHD rozlišení a je i skrze božskou inspiraci Michaela Baye i nadále aktualizována.

Náboženství má tu vtipnou vlastnost, že nejde rozeznat od své vlastní parodie. Rádoby hlubokomyslní mudrci typu Tomáše Halíka můžou o pravé a falešné spiritualitě rozvažovat do omrzení, ale skutečný svět jim nepříjemnou pravdu nakonec vždycky vmete do tváře. Co se mě týče, věrouka Cao Dai mi přijde přinejmenším stejně směšná, jako uctívání Transformerů – a hle, věří jí davy lidí. Zjevně si časem zvykneme i na ty nejabsurdnější představy.

Vlastně mě to v době, kdy jsem byl ještě katolíkem, nikdy nepřestávalo podvědomě znepokojovat. Že spoustu těch příběhů, podobenství, teologických konceptů bych mohl snadno vymyslet sám. Jako celoživotní fanoušek fantastiky si dovolím zaspekulovat, že tento strach může být důvodem, proč tolik věřících nemá příliš rozbujelou fikci v oblibě. Nepříjemně jim zkrátka připomíná jiné, podobně neuvěřitelné příběhy.

Pro případ, že bych už tento týden nic nenapsal – užijte si Vánoce!

Neučte se cestě pronárodů a neděste se nebeských znamení, i když se jich děsí pronárody. To, čím se řídí národy, je pouhý přelud, dřevo poražené v lese, výrobek přitesaný řemeslnou rukou. Krášlí jej stříbrem a zlatem, hřebíky a kladivy upevňují, aby to nebylo vratké. (zdroj obrázku)

pondělí 19. prosince 2016

Best Served Cold

 Nad trilogií First Law od Joea Abercrombieho jsem se nadšeně rozplýval nějaký ten týden zpátky. Autory, kteří míchají sžíravý sarkasmus s drsným světem a uvěřitelnými postavami, bych dokázal spočítat na prstech někoho, kdo celý život pracoval s cirkulárkou. I proto jsem neodolal a pustil jsem se rovnou do volného pokračování již přečtených knih, svazku Best Served Cold. Nepřekvapivě jsem si jej skvěle užil.

„Ah, the modern age.“ Morveer knelt beside Day, pressing his hand gently to the expanse of glass. „What will they think of next?“ „I feel blessed to live in such exciting times.“

Monzu srazili z vrcholku. Naneštěstí nejen symbolicky, ale i zcela reálně. Ctižádostivý mocipán Orso, známý už z předchozích knih, totiž viděl ve schopné válečnici a vynikající vojevůdkyni nebezpečnou konkurenci a začal proto pochybovat o její věrnosti. A jak lépe ulevit neodbytně dotírajícím myšlenkám, než jednoduchou vraždou Monzy i jejího bratra Benny? Jednoduchý plán by málem vyšel, ale zlomené kosti mohou být narovnány a prasklá lebka vyspravena zlatem.
Originální obálka. (zdroj)

Monza se rozhodne pro starou dobrou pomstu: sedm zrádců, sedm smrtí. Protože je však Orso mocný a Styria překypuje intrikami, šarvátkami i ohni právě probíhající války, nezvládne ani sebeodhodlanější mstitelka svůj obtížný úkol sama. Naštěstí má z dob své kariéry v nejvyšším velení ukryt nějaký ten peníz, za který si koupí nejlepšího traviče v okolí, alkoholem prožranou žoldnéřskou trosku a v neposlední řadě i povědomého seveřana, který do zámoří utekl před svou krvavou minulostí.

Že si Shivers nevybral nejlepší cílovou destinaci, je už asi zřejmé.

Příběh o pomstě je jedno z nejklasičtějších žánrových klišé. Tuhle skutečnost ale můžete jen těžko použít proti autorovi, který už v předchozích knihách mnohokrát dokázal, že dokáže obehrané motivy využít inovativním, zpravidla značně ironizujícím způsobem. To se opakuje i tentokrát.

„It’s called artistic license,“ snapped Salier. „It’s a fantasy, one can do as one pleases.“

Drobnou výhradu bych měl k tempu vyprávění, které v závěru přestává hezky odsýpat. Kniha je totiž možná o dobrých padesát stran delší, než by v ideálním případě měla být. Rozvláčný závěr jsem vytkl už v recenzi Last Argument of Kings, kde se ale ještě slušelo odpustit, protože trilogie se dá jen stěží uzavřít několika větami. Opakuje-li se stejná situace i v samostatném příběhu, vadí už víc. Zvlášť, když Abercrombie v Before They Are Hanged předvedl, že úderné konce psát umí.

„Things aren’t what they used to be“ is the rallying cry of small minds.

Jinak je ale kniha po formální stránce prakticky bez chybičky. Atmosféru byste mohli nejen krájet, ale i nasekávat na úhledné kostičky a rozhazovat po hrobech vašich nepřátel. Časté přepínání úhlu pohledu vás zase donutí pocítit postupně sympatie takřka ke všem postavám. Ty se zpravidla charakterem výrazně liší od dříve představených vypravěčů, snad až s výjimkou Monzy (která je místy úplný Glokta) a Shiverse (který kombinuje úhly pohledu Dogmana a Logena).

Forage, Farans wrote, is robbery so vast that it transcends mere crime, and enters the arena of politics.
Obálka amerického paperbacku. (zdroj)

Takový travič Morveer s jazykem špatného básníka a obsedantně kompulzivní precizností nutnou k vykonávání své práce dokáže čtenáře v pozitivním slova smyslu zaujmout i přesto, že se neštítí odpravit tucty naprosto nevinných lidí, aby dostal jednoho jediného provinilce. Možná nejzajímavější postavou je pak bývalý trestanec Friendly, který miluje čísla a vše s nimi spojené a volný čas tráví neustálým házením kostkami.

Potěší hromada odkazů na předchozí knihy a osudy jejich hrdinů a hrdinek: copak asi provádí Ferro mezi podržtašky proroka Khalula? Dočkáme se dokonce i krátkých cameo výstupů starých známých a někteří se do Monzina krvavého tažení nakonec namočí víc, než by bylo zdrávo.

Napětí, zrady, šťastné i nešťastné náhody, plány v plánech jiných plánů, zběsilá akce, uzounké ostří nože mezi láskou a nenávistí, špetka mimořádně účelně servírovaného sexu, který autor velice kreativně využívá pro blaho příběhu – no najdete tam prostě všechno. Škoda jen téměř neznatelné, přesto však přítomné únavy materiálu.

PS: Body navíc získává Abercrombie i za to, že do svého díla zahrnul odkaz na snad nejslavnější dílo o pomstě v dějinách literatury – Hamleta. Čtěte pozorně.

neděle 18. prosince 2016

První dojmy z The Elder Scrolls Online

Markentingově to zvládli na jedničku, vizuálně nejzajímavější postava je v popředí. (zdroj)

Dost možná nevíte, že jsem se docela nedávno pustil do hraní The Elder Scrolls Online. Odhodlal jsem se k tomu až poté, co cena ve slevě na Steamu klesla na snesitelnou úroveň a i tak ve mně hlodala pochybnost. Koncept multiplayerových RPG pro masy, zkráceně MMO, mi nikdy nebyl zrovna dvakrát sympatický. V současné době mám za sebou skoro deset hodin a tak jsem se rozhodl stručně shrnout dojmy.


A ne, nejedná se o recenzi. Recenze na hry píšu až poté, co jsem dokončil přinejmenším hlavní dějovou linii. Tedy, většinou.

1) Gameplay

Nikdy mě příliš nebavilo vymačkávání klávesových zkratek, takže jsem byl náležitě nadšený z toho, že tvoří podstatnou součást soubojového systému. Postupně jsem získal a vylepšil asi čtyři schopnosti, přesto jsem se ale občas zkrátka uklikl a použil jinou, než jsem chtěl.

Nabídka zbraní, magie, svitků či dalších cest k poražení protivníka je třeba oproti Skyrimu výrazně zúžená. Přitom právě objevování nových způsobů boje mě vždycky na soubojovém systému The Elder Scrolls nejvíc bavilo. Když jsem si nedokázal poradit s velkou skupinou Falmerů, vylákal jsem je na vrchol schodiště a pak je srazil dolů řevem Unrelenting Force, když jsem narazil na obzvlášť tuhého bosse, nalákal jsem jej kouzly magie iluzí do ohnivé pasti.

Ale velblouda bych chtěl, to ne, že ne. (zdroj)

Horší je ale nedostatek činností mimo boj. Sekání dříví, kutání rudy nebo otevírání řídce roztroušených truhel se rychle omrzí, přehrávání animací na charakteru taky. Objevování nových lokací, které je jedním z hlavních zdrojů zábavy v offline hrách z Tamrielu zase v online verzi kazí všudypřítomné potvory roztroušené po mapě.

Mimořádně pitomé je i přizpůsobování protivníků aktuální úrovni hráče. Postava na levelu 1 bude mít v duelu šanci proti desítce a srovnatelně snadno si poradí s počítačem řízenými protivníky. A to někdo nadával na scaling nepřátel v Oblivionu

2) Příběh

Hry hraji obecně kvůli příběhu (s výjimkou strategií – ty překvapivě nehraji pro potěšení z taktiky, ale protože mě neskutečně baví budování ekonomiky, diplomacie a armády). Centrální příběh TESO mě ale irituje natolik, že jsem ho po dokončení úvodních sekvencí úplně pustil z hlavy a zdařile jej ignoruji. Záchrana jakési ženské, kterou znal asi deset minut a ona pak uvízla kdesi v Oblivionu, je mi upřímně docela volná.

Nijak mě nelákají ani linie vedlejší, které jsem v předchozích hrách ze světa The Elder Scrolls miloval. Irituje mě jejich tak trochu mandatorní charakter – vždycky jsem si pečlivě vybíral, do kterých frakcí se připojím. Dark Brotherhood kvůli úžasné image a skvělým plot twistům, Imperial Legion, protože považuji Stormcloaks za naivní partičku rasistů, která si myslí, že se dokáže bez císařství ubránit Thalmoru.

Popravdě mi přijde, že ty rasy třídili losem. (zdroj)

Jenomže v TESO je mi popravdě zcela ukradené, zda válku vyhraje Ebonheart Pact nebo Daggerfall Covenant, nechci jenom, aby se to podařilo kočkám a špičatým uším. Nepřijde mi, že by měla jedna či druhá frakce nějak zvlášť distingovanou identitu, už jen proto, že je obvykle tvoří různorodá směska ras, které se jinak v lore zpravidla spíš nemusejí.

3) Roleplay

Můj největší problém s MMO je ale ten, že v podstatě nejde o RPG. Nikdo se moc nesnaží hrát svoji postavu, nejdůležitější je nadrtit správnou kombinaci kláves, postavit vysoce efektivní partu vyvražďovacích postav a vybíjet vše živé okolo, dokud tedy nedojde za pár sekund k respawnu. Do značné míry je to samozřejmě o hráčích, ale samotný herní design roleplayi nijak nepomáhá.

Tenhle Starter Pack se docela šikne. Hlavně ten kůň, pes je sice roztomilý, ale neumí bojovat. (zdroj)

Založíte-li si třeba postavu, která je členem Dominia a vydáte-li se na znepřátelené území, nikomu to nebude vadit. Nikomu, kromě vašich vlastních vojáků, které můžete jako NPC potkat různě po mapě a kterým je totálně jedno, že jste na stejné straně. Jindy se třeba mise, v níž se máte za úkol plížit potajmu pirátským táborem, spustí ve dne, takže při plížení za plného světla vypadáte jako idioti.

4) Technické potíže

To, co je ale jednoznačně nejvíc frustrující, je samotná instalace hry a její spouštění. Načítací časy po prvním spuštění jsou brutální, krom toho se opakují v trochu méně drastické podobě po každé aktualizaci. Stejně tragicky dopadnete, pokusíte-li se čachrovat s úrovní grafických detailů. Tedy za předpokladu, že vůbec budete mít trpělivost TESO stáhnout, protože si instalace sebere snad šedesát gigabajtů z vašeho disku.

Nic proti fanfárám a hrdelnímu zpěvu Nordů, tohle u mě ale vyhrává.

5) To dobré

Abych jenom nenadával, zahrát si s přáteli, sestavit partu a vydat se na nějakého bosse není vůbec nuda a možnost vyměňovat předměty nebo léčit spoluhráče samozřejmě není k zahození. Graficky hra nevypadá špatně, ani přes mé aktuální potíže s drivery grafické karty a/nebo přehříváním a design zbrojí i lokací se mimořádně povedl. Potěší i daleko citlivější generátor postavy, než byl ten ve Skyrimu.

Celkově bych neřekl, že je TESO kdovíjak špatnou hrou, spíš mě tak nějak zklamalo, že jde o víceméně klasického zástupce MMO žánru, který pro mě tudíž není kdovíjak atraktivní. Jsem si schopný užívat cestování či lovy příšer s kamarády, ale jakékoli úkoly mě frustrují a akční složka mi nepřijde nijak zábavná. To, že má Tamriel Unlimited možná nejlepší soundtrack v dějinách The Elder Scrolls je sice pěkné, ale moc to nepomáhá.



Těm, které multiplayerový model nebaví zhruba stejně, jako mě, vřele doporučuji YouTube seriál Epic NPC Man, který si mimořádně zábavnou formou střílí právě z neduhů podobného druhu her.

Úplně mimo téma článku: dnes je to pět let, co zemřel český prezident a dramatik Václav Havel. Je to jediná hlava našeho státu v jeho nejnovějších dějinách, které si vážím. Jsem mu schopen odpustit i poněkud protivné antiscientistické tendence, protože dokázal důstojně reprezentovat tuto zemi na mezinárodním fóru a opět ji k vzteku spousty romantických blouznivců přimkl k Západu, za což mu mám potřebu při pohledu na „moderní“ Rusko děkovat stále častěji.

pátek 16. prosince 2016

Nálož anekronských videí

Dneska jenom krátce. Videa sice zpravidla hned po vydání zveřejňuji na Facebooku Anekronu, přesto je dost dobře možné, že se k nim ti, kdo čtou pouze samotný blog, dosud nedostali. V tomto příspěvku proto naleznete čtyři nejnovější videa z mého kanálu, jakož i doplňující informace k nim.


V prvním příspěvku kriticky hodnotím nejpopulárnější sociální síť na základě zkušeností, které jsem nabral v uplynulých měsících, kdy jsem ji začal používat. Snažím se přitom nekritizovat ani tak chování uživatelů, jako spíš designové chyby, nadbytečné funkce a další nedostatky nebo naopak nadbytečnosti facebookového rozhraní.


Druhé video se věnuje údajnému úniku informací o ději sedmé série Hry o trůny. Rozebírám v něm, proč bude dost možná nadcházející sedmá řada vysoce kontroverzní pro skalní fanoušky a připojuji vlastní výhrady ke scénáři.


Třetí video je do určité míry zadostiučiněním za starší příspěvek Proč heroismus Hobita nefunguje? Snažím se v něm připomenout, že nová Jacksonova trilogie ze Středozemě není naprostým propadákem, jak by se mohlo zdát z reakcí mnohých fanoušků Pána prstenů, ale že naopak v mnoha ohledech udělala dobře, když se odklonila od předlohy.


V nejnovějším příspěvku zveřejněném dnes reflektuji včerejší zhlédnutí snímku Rogue One: Star Wars Story a doplňuji tak svou recenzi publikovanou na Dagonovi. Na rozdíl od ní se ale nevyhýbám spoilerům, video je proto nevhodné pro ty, kteří nový film ještě neviděli.

Tolik stručné shrnutí mé aktivity na portálu YouTube, plnohodnotný článek můžete očekávat v nejbližších dnech.

pátek 9. prosince 2016

Vlk z Wall Street

 Jedním z posledních legendárních amerických filmařů, od kterých jsem dosud neviděl jediný snímek, byl donedávna Martin Scorsese.  Minul mě dokonce i Hugo a jeho velký objev, ve kterém se objevil minimálně tak půltucet mých oblíbených herců. Samozřejmě jsem se za tuto svou kinematografickou obdobu mladozemského kreacionismu toto své kulturní barbarství náležitě styděl. Tak jsem se mrkl na Vlka z Wall Street.

Příběh se točí kolem titulní postavy Jordana Belforta, který si po krátké kariéře burzovního makléře založil vlastní společnost Stratton Oakmont a skrze pořádnou dávku manipulací a podvodů začal vydělávat mnohaciferné částky. V dolarech.
Font na cedulce je Octin Spraypaint. Používal jsem ho na starém blogu. (zdroj)

Pracovnímu stresu se vyhýbal zejména šňupáním ilegálních substancí z různých částí nahého ženského těla a stereotyp prohnilého, zlotřilého kapitalisty naplňoval i skrze akvizici nákladných automobilů a jachet, jakož i snahou ulít si nějaký ten miliónek do teplíčka ve Švýcarsku. Do toho všeho se ještě snaží sbalit Margot Robbie s digitálně prodlouženýma nohama, a to ideálně tak, aby na to nepřišla jeho stávající manželka.

To ale ještě samozřejmě není všechno. Belfortovi cestu k úspěchu dláždí třeba Matthew McConaughey v krátkém mentorském štěku, vynikající Jonah Hill v divácky věčné roli hrdinova parťáka a firemního pablba a v neposlední řadě i Jon Favreau, který obvykle jen stojí opodál a tváří se jako Jon Favreau.

Obsazení se vůbec povedlo na jedničku s hvězdičkou. Leonardo DiCaprio umí Jordanovy sugestivní projevy prodat, byť by se na Oscara musel snažit ještě o trochu víc – třeba vlézt do mrtvoly nebo se poprat s medvědem.

Celý příběh přitom Belfort i komentuje z pozice neviditelného vypravěče (a nedělá to úplně objektivně). Nejen vysokým obsahem tohoto všudypřítomného komentáře v pozadí snímek místy připomíná staršího Obchodníka se smrtí, jakkoli se na rozdíl od něj brání většině laciných sentimentů a moralizování.

Celý film v kostce. You're welcome. (zdroj)

Taky je to celé velká legrace, jakkoli jde o film podle skutečných událostí o člověku, který založil byznys na důkladném oškubávání důvěřivých lidí a protiprávních machinacích. Napomáhá tomu i značná stylizace mnoha scén právě směrem ke komediálnímu vyznění. Skvěle fungují dialogy, které údajně herci často vymýšleli sami – bylo jim pouze vysvětleno, co chtějí jejich postavy vyjádřit a o dopilování replik už se ansámbl postaral sám.

Tuhle metodu určitě vymyslel nějaký chytrý a/nebo líný scénárista.

Celé tři hodiny (!) uběhnou rychle, film nemá takřka žádná slabší místa a dokáže překvapivě fungovat jen s naprostým minimem akčních scén.

A to je vlastně asi tak všechno, co byste měli vědět. Vlk z Wall Street má špičkové herce, drogy, nahotu, skvělé dialogy, vlny splachující vrtulníky a Jonaha Hilla s obřími brýlemi, který do sebe hází jednu pilulku za druhou.

pátek 2. prosince 2016

O temné hmotě za homeopatií a dalších nesmyslech

K sepsání tohoto článku mě přimělo několik událostí, které se v uplynulých dnech staly v rychlém sledu. Především jsem zaznamenal vysokou čtenost svého předchozího postu Proč evoluce a křesťanství přece jen nejdou dohromady?, což mě stejnou měrou potěšilo, jako překvapilo, protože mělo původně jít jen o trošku provokativní dovětek ke starší popularizační stati o přirozeném vývoji.

Ve středu jsem pak v Olomouci navštívil přednášku doktora Otakara Horáka o popularitě nesmyslů a způsobu jejich šíření. Ta samotná by si určitě zasloužila samostatný rozbor, takže mě trochu mrzí, že ji spíše opominu. Zmíním totiž jen jeden z dotazů, které následovaly po skončení a který mě, mírně řečeno, šokoval.

Postaršímu pánovi zjevně nebylo úplně po chuti, že doktor Horák mezi nesmysly zařadil i homeopatii, pseudovědeckou disciplínu založenou na nepochopení středoškolské fyziky. Obvinil moderní vědu z arogance, jen aby vzápětí šíleným obratem nepřímo navrhl, že za fungování homeopatických preparátů může temná hmota či temná energie.

Léčivá moc krystalů v kostce. (zdroj)

Během pouhých desítek sekund mě tak dokázal naprosto iritovat. Moc dobře vím, že pavědci a šarlatáni, jako jsou třeba astrologové (nebo Deepak Chopra) používají pro obhajobu svých názorů slovní spojení kvantová fyzika jako všemocné zaklínadlo. S tím, že by někdo podobným způsobem zneužil temnou hmotu a energii, se ale setkávám poprvé.

Celá teze je samozřejmě naprosto absurdní – už jen proto, že i kdyby homeopatie skutečně fungovala na bázi temné hmoty, temné energie či čehokoli jiného, naše domýšlivá věda by si toho už dávno povšimla při testování její účinnosti. Svět okolo nás se pranic nestará o aktuální úroveň lidského poznání a hned by nám naservíroval výsledky, které by nás o fungování alternativní léčby přesvědčily.

To se ale samozřejmě nikdy nestalo. Prohlásit v této situaci homeopatii za pseudovědecký nesmysl je nejen legitimní, ale naprosto nevyhnutelný krok.

Snad nepotřebuje komentář. (zdroj)

Doktor Tvrdý sice naštěstí celou absurdní diskuzi rychle utnul, přesto mi však pod patrem zůstala nehezká pachuť. Abych si zlepšil náladu a přesvědčil sám sebe, že ne všichni lidé okolo humanitních věd přemýšlejí podobným způsobem, trochu jsem si doma zagooglil. Naneštěstí jsem se výjimečně držel v zatuchlém českém rybníčku a byl jsem za to jaksepatří potrestán.

To už se dostáváme ke včerejšku a poslednímu podnětu pro sepsání tohoto článku, kterým je bakalářská práce Scientismus a otázka boží existence, úspěšně obhájená na Ústavu religionistiky Filosofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně (nemůžu než doufat, že jsem trefil správně velká a malá písmena). Když jsem ji otevřel a zběžně prošel, nemohl jsem se ubránit zděšení. V následujících odstavcích se vám pokusím vysvětlit proč.

Ale předtím ještě jednou k homeopatii. Internet skrývá spousty skvělých memes. (zdroj)

Přiznám se, že nemám zcela přehled ve stylistických a gramatických standardech pro bakalářské práce. Stěží ale asi budou nižší, než ty pro běžné seminárky či semestrálky, vůbec nemluvě o školních textech, které jsem sepisoval na gymnáziu.

Proto mě dost vyděsilo, když posudek oponenta hodnotil jazykovou správnost lakonickým velmi dobře, jen aby v sekci připomínek a námětů doplnil, že překlepy někdy posouvají význam tvrzení a působí rušivě.

Kulantněji to už napsat asi nešlo. Autorka se sekla už hned v obsahu, a to dokonce dvakrát. Poprvé mohlo jít o pouhý překlep, podruhé z mě neznámého důvodu přeložila název britského dokumentu Root of All Evil? do množného čísla jako Kořeny všeho zla?

Tím ale gramaticko-stylistický cirkus teprve začíná – a brzy nastupují i chyby obsahového charakteru. Pro přehlednost jsem všechny shrnul do galerie.



Možná jste si všimli, že ve výstřižcích příliš nekomentuji autorčiny teze. Vysvětlení je prosté: nemám na to odvahu. Práce se totiž snaží mimo jiné třeba dokázat, že společenské jevy nelze zkoumat za pomoci metodiky přírodních věd a jako sféru věd společenských uvádí například vztahy mezi lidmi, lidskou činnost a její výsledky.

Vztahy mezi lidmi mají samozřejmě biologickou, chemickou, potažmo fyzikální podstatu úplně stejně, jako lidská činnost i její výsledky. Jaké to překvapení!

Otázka za milion: kam s religionisty? (zdroj)

Zkuste říct neurobiologům, že nemají lézt svým společenskovědním kolegům do zelí, protože stejně ničeho nedosáhnou. Zkuste odradit chemiky od zkoumání sloučenin zvaných hormony, protože tyto nám nikdy nemohou nic říci o lidských činnostech a vztazích. Zkuste fyzikovi poradit, aby nepřikládal žádnou důležitost elektrickým impulsům v mozku. Hodně štěstí!

Na závěr si dovolím ještě citovat z posudku oponenta, na který jsem už výše odkazoval:

V mnoha ohledech je ale práce poněkud pojmově neukotvená a zejména poněkud povrchní a zkratkovitá. Příkladem může být např. poněkud problematické zařazování teologie mezi vědy či zvažování, zda je scientismus vědeckou disciplínou.

Nazvat řazení teologie mezi vědy jako „poněkud problematické“ mi přijde asi jako tvrdit, že má jihoamerický šaman místního kmene „téměř“ kvalifikaci kardiochirurga. Ale to jen tak na okraj…

Revidováno 24. 1. 2017.