čtvrtek 3. listopadu 2016

Poznámky k evoluci a kreacionismu


Svého času jsem navštěvoval výuku náboženství. Jednak ve formě polooficiální sešlosti na faře, které se občas zvrhly ve veselou polštářovou bitvu nebo skvělé soutěže ze znalostí Bible, jednak jsem ale později na církevním gymnáziu navštěvoval i povinné vyučovací hodiny. I stalo se, že nám nejmenovaný jáhen promítl krátký animovaný snímek, který se věnoval problematice evoluce a kreacionismu.

Nevím, jak lépe otevřít toto téma, než právě skrze ono video. Nejenže hezky shrnuje široké spektrum kreacionistických omylů, navíc ještě informovanějšího čtenáře dobře pobaví. Nebo možná také vyděsí, protože tak bezbřehou ignoraci bazálních vědeckých poznatků už v dnešní době málokdo čeká.



Snímek už vyčerpávajícím a mimořádně zdařilým způsobem na svém blogu rozpitval Petr Tomek, pročež se jím nebudu přímo zabývat. Poslouží nicméně jako příhodná ilustrace kreacionistických argumentů a také coby odstrašující příklad bezostyšného lhaní či v lepším případě dezinterpretace skutečnosti.

Informace, které v následujícím článku uvádím, jsem (pokud neposkytuji odkaz) získal jednak vzděláním v oboru na úrovni gymnázia, jednak četbou skvělé knihy britského zoologa Richarda Dawkinse, kterou všem doporučuji a kterou uvádím bibliografickým záznamem:
Dawkins, Richard. Největší show pod Sluncem: důkazy evoluce. Praha: Argo, 2011. 407 s.

Naprosto klíčovým problémem kreacionistů je škatulkování, které je neslučitelné s biologií. Ve výše zmíněném krátkém filmu se objevuje hned několikrát. Hlas neviditelného vypravěče například poučuje evolucionistu, že byl archeopteryx klasifikován jako druh ptáka (6:13), jen aby se vzápětí zeptal, proč kolem sebe dnes nevidíme hromady živých mezičlánků (9:10), třeba mezi rybou a obojživelníkem.

Abychom pochopili chybu, kterou kreacionisté dělají, začneme právě s archeopteryxem. Biologové si už dávno před Darwinem rozdělili živočichy do různých tříd – v případě obratlovců mezi ně patřili i ptáci a plazi. Tyto třídy proto ne vždy respektují vzájemnou příbuznost jednotlivých organismů. Zatímco jsou třeba všichni ptáci potomky jednoho jediného předka (a tedy blízcí příbuzní), mezi plazy najdeme tvory daleko geneticky bližší ptákům, než jiným plazům.

Představovat si proto, že je třída obratlovců nějakou neprostupnou škatulkou, kterou dělí od jiných tříd takřka nepřekonatelná propast, je značně naivní dezinterpretací evoluční teorie. Ta říká, že mezi již zmíněnými třídami plazů a ptáků existuje – či lépe existovalo – kontinuum. Kdysi po této planetě vedle tvorů, které bychom nazvali ptáky, skutečně pobíhali třeba opeření dinosauři, pro což existuje dostatek dokladů.

Tak také padá otázka o živých mezičláncích: úplně libovolný tvor, včetně člověka, je totiž přechodným druhem mezi staršími formami života a těmi, které přinese budoucnost či které již v současnosti existují. Mnoho druhů samozřejmě v průběhu času vyhynulo, když přestali být v rámci přírodního výběru konkurenceschopní, či když je zasáhlo přírodní kataklyzma nebo destruktivní činnost člověka.

Týpek postaví loď a nacpe do ní všechna zvířata na světě... ale evoluce je naprostý nesmysl. (zdroj)

Když tedy evoluce stále probíhá, neměli bychom ji být schopni v reálném čase pozorovat? Samozřejmě ano – a také toho schopni jsme. Ze školních škamen jsme zvyklí si myslet, že přirozený vývoj zabere statisíce či miliony let. Jenomže moderní věda si všimne i zdánlivě banálních, pouhým okem prakticky nerozeznatelných rozdílů a také pracuje s druhy, které se rozmnožují velmi často, takže můžeme dobře sledovat změny napříč generacemi.

Doktor Lenski a jeho tým takhle pozorovali pětačtyřicet tisíc generací. Budeme-li pro snadnost jednu lidskou generaci považovat za časový ekvivalent pětadvaceti let, snadnou matematikou zjistíme, že by mu takový kousek s člověkem zabral hodně přes milion let. Bakterie se však množí mnohem, mnohem rychleji, takže to výzkumníkům trvalo zatím jen dvě desetiletí. A co si myslíte? Mutovaly.

Bakterie je natolik primitivní formou života, že ji můžete docela bez problému zmrazit a až teplota opět klesne na provozní úroveň, organismus opět naskočí. To umožnilo vědcům zakonzervovat jednotlivé generace a poté je vzájemně porovnávat. Zmutované, modernější varianty bakterií se ukázaly jako životaschopnější a své prehistorické příbuzné v boji o zdroje snadno vytlačily.

Dvanáct populací bakterií v experimentu. K dnešnímu červnu už prošly 65 000 generacemi, v článku pracuji ještě ze staršími údaji. Více poví heslo na Wikipedii. (zdroj)

Tím, že vědci nechali evoluci probíhat v několika vzájemně oddělených proudech, mohli také posléze porovnat vzniklé adaptace. Ukázalo se, že bakterie mnohdy dosáhly stejného výsledku skrze odlišné mutace – jindy však nezávisle na sobě navzájem „objevily“ způsob jediný.

Dobře. Ale od bakterie k člověku vede ještě dlouhá cesta, ne?

Ve skutečnosti podléhá evoluce těm samým zákonům, ať se jedná o libovolný organismus. Zmínit ale můžu ještě příklad z ostrovů poblíž kontinentálního Chorvatska. Na jednom z nich, Podkopište, žil jistý druh ještěrek. V roce 1971 nicméně vědci transportovali pět párů těchto tvorů na sousední ostrov Podmrčara. Jelikož se později v regionu rozpoutala válka, vrátili se výzkumníci až v roce 2004.

Zjistili, že se Podmrčara se ještěrkami přímo hemží. Během let stihl nový druh vyhladit svého konkurenta, jinou ještěrku dříve na ostrově žijící. Co je ale daleko nejzajímavější, prošel i značnou evolucí.

Ještěrka italská, která je rozšířená napříč středomořskou oblastí. (zdroj)

Podmrčarské ještěrky neměly v novém domově zrovna nadbytek své přirozené kořisti, hmyzu (na rozdíl od těch z Podkopište). Během let se jim nicméně značně změnil tvar hlavy a získaly i cékální chlopně, což jim umožnilo přeorientovat se mnohem více na rostlinnou stravu. Psala o nich vědecká a vědu popularizující periodika po celém světě – doporučuji třeba stručný, celou kauzu přehledně shrnující článek na webu National Geographic.

Tím snad také padají námitky těch, kteří by chtěli tvrdit, že evoluce není vědeckou teorií, protože není testovatelná či falzifikovatelná. Testovat evoluci však můžeme i mnoha jinými způsoby – Richard Dawkins zmiňuje madagaskarskou orchidej, která má tak hluboký květ, že na její dno v době objevu nedosáhl svým sosákem žádný ze známých druhů opylovačů. Evolucionista tak může snadno predikovat, že se někde na ostrově takový organismus nachází.

Podmínku falzifikovatelnosti si můžeme představit asi takto: v každé vědecké teorii musí existovat principiální možnost vyvrácení. Například pokud provedeme experiment, jehož výsledky nebudou teorii potvrzovat, musíme ji opustit nebo přinejmenším upravit tak, aby byla s novými poznatky v souladu.

Bakterie Escherichia coli, o nichž jsme se bavili dříve v článku. (zdroj)

Falzifikací evoluce by tedy bylo kupříkladu, kdybychom našli pozůstatky člověka a radiokarbonovým datováním je časově zařadili do doby, kdy ještě podle stávající teorie neexistovali žádní savci. V případě, že by byl celý svět v jednom okamžiku stvořen prakticky ve své dnešní podobě, muselo by k něčemu podobnému zákonitě dojít. Asi ani nemusím podotýkat, že se nic takového nikdy nestalo.

V krátkosti zmíním dvě z dalších častých námitek proti evoluci:

Entropie (neuspořádanost) v průběhu času narůstá. Složité organismy se proto nemohly vyvinout z jednodušších, či dokonce vzniknout z mrtvé hmoty.

Argument dezinterpretuje druhý termodynamický zákon. Entropie uzavřeného systému se skutečně nemůže snižovat – jenomže naše planeta není uzavřeným systémem. Proudí k ní energie ze slunce, takže komplexita této části vesmíru může vesele narůstat, zatímco ji naše hvězda pomaličku ztrácí.

Existují neredukovatelně složité orgány, které se nemohly vyvinout. Kdyby nějaká jejich část přestala fungovat, staly by se neužitečnými jako celek.

Za příklad takového orgánu bývá kreacionisty často považováno třeba oko. Kdyby se však obtěžovali přečíst si něco o evoluci, zjistili by, že se jím zabýval už otec zakladatel, Charles Darwin. Ve skutečnosti máme k dispozici celou řadu zjednodušených zrakových orgánů, které mohou být prapředky našich očí. Z hodin středoškolské biologie si například možná pamatujete světločivnou skvrnu, která (jak název napovídá) vnímá přítomnost či nepřítomnost světla.

Kreacionisté v této souvislosti také velmi rádi zapomínají, že evoluce připouští zánik či transformaci již neužitečných adaptací. Když v novém prostředí organismu jeho stávající orgán přestane k něčemu být, může si jej postupem času přestavět v jiný. Přitom se nabízí možnost využít některé z vlastností původního orgánu novým způsobem. Příkladem může být velryba, kdysi dávno suchozemský savec, který své přední končetiny přestavěl do hydrodynamické podoby užitečné v novém prostředí, zatímco zadní redukoval na naprosté minimum.

Velrybí kostra. Povšimněte si zakrnělých zadních končetin. (zdroj)

Ad absurdum jsou kreacionistické argumenty dovedeny v následujícím videu, které si však užijí jen zdatnější angličtináři.



Toužíte-li však jen po srozumitelném, hezky animovaném závěrečném shrnutí, doporučím vám další video, k němuž jsou k dispozici i titulky v češtině.



Evoluční teorie je pravdivá a přirozený vývoj stále probíhá, asi tak bych předchozí řádky shrnul já. Kreacionismus je oproti tomu jen iracionální, naprosto nepodloženou vírou, pro kterou neexistuje sebemenší smítko evidence. Dělá jen ostudu těm nábožensky založeným lidem, kteří se pokouší svůj spirituální rozměr sjednotit s vědeckým poznáním světa.

Krom toho se snaží infikovat vzdělávací systém, což je mimořádně nebezpečné. Jelikož nejde o realistický koncept původu člověka i dalších druhů, může vést k tragickým omylům v oblastech, kterých se týká – a že je jich mnoho. Dalším a rozhodně ne posledním negativním důsledkem této dětinské víry je pak třeba zbytečné vyhazování prostředků oknem. Třeba těch, které posloužily docela nedávno ke stavbě „repliky“ Noemovy archy.

Žádné komentáře:

Okomentovat