středa 30. listopadu 2016

Last Argument of Kings


Zareagoval-li jsem na Before They Are Hanged nadšením, cítím po dočtení závěrečného svazku trilogie First Law spíše ohromný respekt. Joe Abercrombie dotáhl svůj poutavý příběh do konce bez jakýchkoli kompromisů. Dokázal zachovat atmosféru, krutě ironický styl i prokreslené charaktery postav a stvořil velkolepé finále, které si užije i ten nejnáročnější čtenář. Tedy pokud nemá slabý žaludek.
Originální obálka. (zdroj)

Bayaz, Logen, Ferro, Jezal, učedník Quai a jejich průvodce Longfoot se vracejí z neúspěšné mise za tajemným the Seed. Intrikánský čaroděj se ale nezdarem výpravy nenechává odradit a dál spřádá své komplikované sítě, z nichž nevynechává ani své společníky. Sever země i po prohrané bitvě dál ohrožuje dobyvačný král Bethod, kterého drží v šachu jen přítomnost armády maršála Burra a plukovníka Westa, jimž pomáhá i Dogman a jeho bojovníci.

Nad Aduou však temní daleko děsivější stín. Gurkhul sice vysílá ke králi mírové poselství, ale situace nepřestává být napjatá. Císař za mořem by si po Dagosce rád ukousl další část území a prorok Khalul za jeho zády má spoustu nevyřízených účtů s Bayazem. Situace se podobá příslovečnému soudku střelného prachu, který jen dosud čeká na jiskru. Aby toho nebylo málo, vypukají lidové bouře vedené jakýmsi Tannerem.

Do subjektivně daleko většího svízele se zapletl Sand dan Glokta, který musí náhle sloužit dvěma ambiciózním, nelítostným a velmi netrpělivým pánům. Jako kdyby chudák neměl problémů dost i bez toho, samozřejmě.

Can a man not be powerful on the ground floor?

Last Argument of Kings mi přišel o fous hůře vygradovaný než jeho předchůdce, asi kvůli poměrně rozsáhlému závěru. Taky mě i přes množství zvratů nedokázal tolik překvapit. Na vině bude možná to, že jsem knihu zhltnul dost rychle a po předchozím svazku už jsem si značně zvykl na autorův styl výstavby příběhu.
Autor. (foto: Lou Abercrombie)

Všechno ostatní ale fungovalo stejně dobře, ne-li lépe, než dřív. Akce není samoúčelná a přikove vás k textu pokaždé, když na ni dojde. Kdykoli se podíváme do hlavy postavám, stojí to za to – a číst jejich vzájemné slovní přestřelky je zábava přinejmenším dvojnásobná. Emoce z vás nejsou páčeny skrze laciný patos, ale spíš pomalu budovány náznak po náznaku. Postavy starší, mocnější, ale také citově vyprahlejší než prostí smrtelníci, se snad poprvé v nějaké fantasy chovají tak, že jim to uvěříte.

First Law jako celek představuje do značné míry naprostou antitezi klasických schémat. Hrdinská výprava za pradávným artefaktem končí naprostou katastrofou, zbabělec je vyškolen tvrdým prostředím, ale v jádru zůstává stejný. Město odsouzené k zániku padne a jeho nevinní obyvatelé jsou pobiti nebo zotročeni. Kostlivci ve skříních některých postav by slušně zásobili větší hřbitov, slavný barbarský bojovník je pološílený berserk a snědá jižanská válečnice zase regulérní sociopat. A s touhle diagnózou není ani náhodou sama.

Too many damn wizards. I get them mixed up one with another. It's all battles and endless bloody journeys, here to there and back again. If I so much as glimpse another map, I swear I'll kill myself.

Největší Abercrombieho zásluha spočívá v tom, že výše nastíněné motivy nepřetavil ani v laciný happy end, ani v totální zkázu a chaos. Podává namísto toho krapet pesimistickou zprávu, že jde vlastně všechno stále od desíti k pěti, zato však alespoň v kruzích. To se naprosto úžasným způsobem odrazí v závěrečných dialozích a dějových zvratech, takže dávejte dobrý pozor.

Dobrovolně se přiznám, že jsem se při čtení Before They Are Hanged bavil o něco lépe. Last Argument of Kings mě ale dokázal vytáhnout z ulity zkušeného čtenáře a vyzkoušel na mě své nástroje jeden po druhém jako zkušený inkvizitor. Proto jsem neodolal a napálil jsem mu do hlavičky plnou pálku, která byla dosud na novém blogu nedosažitelným ideálem. Ale tak už to koneckonců s ideály bývá. You have to be realistic, after all.

Úplně na okraj se ještě pochlubím, že je Last Argument of Kings první celou knihou, kterou jsem kdy v anglickém originále četl s takřka srovnatelnou snadností, jako texty české. Pokud jste ještě se čtením v cizích jazycích nezačali, vřele doporučuji. Blok totálního nepochopení, cože se vám to vlastně odehrává před očima, prolomíte rychleji, než byste si mysleli.

PS: Mou nejoblíbenější postavou je Collem West. To jenom, aby si nikdo nemyslel, že patřím mezi mainstream nekritických obdivovatelů Sand dana Glokty. 😉

pondělí 28. listopadu 2016

Proč evoluce a křesťanství přece jen nejdou dohromady

Z některých mých předchozích článků jste nejspíš už zjistili, že se dlouhodobě zajímám o náboženství a přestože jsem si od tohoto tématu dal během listopadu krátkou pauzu, hodlám jej nepravidelně reflektovat i nadále. Dnes nabídnu i přesah do přírodních věd, jelikož chci problematiku zkoumat pohledem biologie, konkrétně pak evoluční teorie, kterou jsem se pokusil svým čtenářům nedávno přiblížit.

Těžko hledat kontroverznější, emocionálně zatíženější téma, než je vztah víry a vědy. Zlatou střední cestou mezi rezignací na jedno ve prospěch druhého nabídl kdysi Stephen Jay Gould. Ke mně se poprvé dostala v interpretaci českého astrofyzika Jiřího Grygara během jeho přednášky na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži. Svého času mi zněl koncept nepřekrývajících se magisterií (non-overlapping magisteria, NOMA) jako intuitivní a slibný způsob řešení.

Slunce se dvěma meči v krutopřísné zbroji z mraků. Tvůj argument nikdy nebyl bezvýznamnější. (zdroj)

O co se jedná? Věda a náboženství zpracovávají zcela odlišné problémy a pracují dokonce v naprosto oddělených světech – materiálním v prvním případě a duchovním v tom druhém. Není tedy divu, že musí oba přístupy využívat zcela odlišných metod a vzájemně si nepřekážejí, nýbrž se spíše komplementárně doplňují. Zároveň si však lidově řečeno nelezou do zelí, neboť k tomu ani nemají potřebnou způsobilost.

Pokud vám to zní trochu moc idylicky, máte pravdu.

Kudy například vede dělicí čára mezi oběma magisterii?

Náboženství by vám velice rádo říkalo, co je dobré a špatné, co můžete a nemůžete dělat. Jenomže morální chování je na víře a nevíře naprosto nezávislé a má původ kde jinde, než v evoluci. Altruistické chování – tedy chování zaměřené na prospěch druhého – není výlučně lidským fenoménem a vyskytuje se i mezi jinými živočichy. Opice či psy můžeme uvést jako příklad tvorů, kteří dokonce rozlišují, co je a není fér. (článek na anglické Wikipedii)

Skutečnost, že morálka zjevně patří do magisteria vědy, přitom nijak nebrání představitelům církví ve snaze přizpůsobit právní systémy moderních zemí té či oné staro- či středověké mytologii. Kněží pranýřují hříšnost tetování, imámové exportují své pokleslé domácí právo zahrnující kamenování a bičování, bráhmana k smrti urazí, když vyženete krávu ze silnice. Koexistence tak bezproblémová na papíře v praxi naprosto selhává.

Aby toho nebylo málo, odvozují mnohá náboženství své klíčové body věrouky z událostí, které zjevně patří do kompetence vědy. Mrtvoly z hrobu nevstávají, lidé nelétají na okřídlených koních do nebe… ale vůbec nejzajímavějším případem, u kterého bych se rád na okamžik zastavil, je příběh o Adamovi a Evě.

(zdroj)

Těm, kteří ho neznají, zopakuji pouze krátce: Bůh stvoří oba lidi (muže, pochopitelně, jako prvního), umístí je do zahrady a přestože moc dobře ví, co se stane, zanechá v areálu Strom poznání a zlomyslného hada. Ten svede Adama s Evou k lehkovážnému jablečnému pikniku, který jde proti božím příkazům. Jakmile Vševědoucí zjistí, cože se stalo, lidský pár ze své zahrady vyžene a k brance postaví anděla s planoucím mečem.

Z tohoto příběhu odvozují křesťané učení o prvotním hříchu, který je důsledkem této pradávné viny a předává se z pokolení na pokolení. Ten může být smazán pouze křtem, který lidstvu zprostředkovala až vykupitelská oběť Ježíše Krista, jádro křesťanské víry.

A teď si představte, že neexistovali žádný Adam s Evou.

Pamatujete, jak jsem na začátku článku deklaroval, že přijdu s trochou biologie? Je to tady. Věda nám jasně říká, že na počátku druhu Homo sapiens nestála partnerská dvojice, ba ani Noe a posádka jeho skromné, svému účelu brutálně nedostačující kocábky. Ve svém blogpostu to konstatoval už před dvěma lety profesor univerzity v Chicagu Jerry Coyne. Píše o nějakých dvanácti tisících, což ale není příliš důležité – jenom to hezky ilustruje zřejmou absurditu biblického příběhu.

Porovnání Noemovy archy a Titanicu. (zdroj)

Nabízí se možnost tvrdit, že Písmo svaté nelze brát doslova. Hovoří k nám symbolickým jazykem a neaspiruje na post učebnice historie, tím méně pak biologie. Toto řešení však domyšleno do důsledků naprosto katastrofálně ohrožuje samotné základy křesťanství, neboť vidí původ prvotního hříchu v pouhé metafoře.

Pokud tento pohled přijmeme, máme jen dvě možnosti. Buďto budeme tvrdit, že Ježíš zemřel krutou smrtí právě jen kvůli metafoře, což asi pravověrného křesťana neuspokojí. Alternativa je však ještě horší – Ježíšova smrt samotná je pouze podobná metafora. Jakýkoli reálný obsah se vytrácí a víra se stěhuje do abstraktního, či ještě lépe do imateriálního, duchovního světa mimo náš dosah, kam podle NOMA také patří. Na lidský život ale vlivem oddělení obou magisterií ztrácí jakýkoli vliv.

Naneštěstí jsem zapomněl, odkud mám tenhle geniální obrázek. Zná-li někdo zdroj, nechť mi jej sdělí a já ho uvedu.

Když už jsme ale u Jerryho Coyna, ještě se na moment zastavíme. Jakkoli se totiž katolická církev tváří, že uznává evoluční teorii, i její nejvyšší představitelé této sféře vědeckého poznání nerozumějí, jak se ukázalo na příkladu dnes již emeritního pontifika Benedikta XVI. Ve své velikonoční homilii v roce 2011 se tento papež nechal slyšet, že bychom si v žádném případě neměli myslet, že

It is not the case that in the expanding universe, at a late stage, in some tiny corner of the cosmos, there evolved randomly some species of living being capable of reasoning and of trying to find rationality within creation, or to bring rationality into it. If man were merely a random product of evolution in some place on the margins of the universe, then his life would make no sense or might even be a chance of nature. But no, Reason is there at the beginning: creative, divine Reason. And because it is Reason, it also created freedom; and because freedom can be abused, there also exist forces harmful to creation.
Není pravdou, že se v pozdní fázi rozpínajícího se vesmíru kdesi v kosmickém zapadákově náhodně vyvinuly druhy schopné uvažovat a hledat racionalitu napříč stvořením, či tuto racionalitu do stvoření přinášet. Kdyby byl člověk jen náhodným výtvorem evoluce odkudsi z okraje vesmíru, pak by jeho život nedával smysl, či by mohl být dokonce jen náhodnou hříčkou přírody. Ale tak tomu není, rozum tu je už od počátku, tvořivý, božský Rozum (všechno vypadá lépe s velkým písmenem). A protože je to Rozum, stvořil také svobodu; a protože svoboda může být zneužita, existují i síly nebezpečné celému stvoření. (můj amatérský překlad, kurzíva přidána)

Coyne se oprávněně ptá, zda Joseph Ratzinger někdy slyšel o přirozeném výběru. Interpretovat evoluci jen jako produkt náhody je absurdní zjednodušení, se kterým jsem se vypořádal v již jednou odkazovaném článku.

Mě ale pro jednou mnohem více zaujalo to, co pontifik z evoluční teorie pochopil:  totiž, že naše životy nemusejí být v širším kontextu tak smysluplné, významné a unikátní, jak sami sobě namlouváme. Evoluce sesadila člověka z falešného, leč pohodlného piedestalu, kde si spokojeně trůnil nad ostatními tvory a v posledku i nad celým nezměrným kosmem, nepatrnější než mravenec přehlížející Zemi z povrchu hliněné hroudy.

(zdroj)

I ten lze v intencích vývoje druhů snadno vysvětlit – jsme determinování myslet si o sobě spoustu dost pitomě optimistických věcí, protože to značně vylepšuje naše šance na pohodlnou psychickou a v posledku i fyzickou vegetaci v tomto nebezpečném, drsném a neovlivnitelnými, potenciálně smrtícími událostmi překypujícím světě.

Tohle jsem našel až dnes (29. 11.), ale skvěle se to hodí k tématu. (zdroj)

Perlička na závěr: z úplně opačného břehu a trochu jiným pohledem se k problematice vyjádřil slavný český komediant a nositel Bludného balvanu za matení veřejnosti, Pavel Kábrt. Ten odmítá teistickou evoluci právě z toho důvodu, že ukrajuje Bohu z jeho divotvorné moci a nabízí přitom jen kvaziřešení ve formě Stvořitele jako pouhého přívěsku ke slepým silám přírody.

neděle 27. listopadu 2016

The Young Pope

Habemus papam! Když je v konklávě překvapivě zvolen mladý američan Lenny Belardo, celý křesťanský svět zatají dech v očekávání. Jaký asi bude nový římský pontifik? Co přinese církvi jednadvacátého století? Italský režisér Paolo Sorrentino představuje poutavý seriál, který ukazuje lesk i bídu moderního náboženství. A i když něco takového asi ani nejde neudělat kacířsky, rozhodně se nejedná o posměch.

Novopečený papež přijme jméno Pius XIII, a to v nejlepší tradici svých konzervativních předchůdců. Ve snaze vrátit katolickému náboženství žádoucnost oprašuje pozapomenutou auru tajemna. Jedním ze svých prvních rozhodnutí znovu zakupuje tiáru, trojitou korunu svého úřadu. Z vatikánských muzeí vytahuje zaprášené ornáty, odmítá se fotit, nepořádá cesty po světě a uzavírá se v Apoštolském paláci.

Lenny Belardo, mladý papež. (zdroj)

Církev se otevírala světu dost dlouho. Nastal čas, aby se lidé zvnějšku znovu naučili po víře prahnout jako po něčem nedostupném a tedy znepokojujícím, provokujícím, tajemném. Proto Lenny trvá na rigidní interpretaci věrouky, skrze niž je do značné míry úplným protikladem současného papeže Františka.

Pius XIII. musí v tomto svém křížovém tažení čelit nejen osobním krizím, ale i páté koloně uvnitř kardinálského kolegia, která si příliš pozdě uvědomila dopad výsledků své volby. Opozice vyrůstá i v médiích, na politické scéně či mezi prostými věřícími. Mladého papeže navíc nepřestává pronásledovat jeho pohnutá minulost sirotka, opuštěného rodiči v dětství.

Sebelepší scénář by ale nemohl fungovat bez kvalitních hereckých výkonů – a těch má seriál dostatek. Krom fantastického Juda Lawa v titulní roli, pro kterou se snad narodil, stojí za zmínku i skvělý Silvio Ornaldo, španělský herec Javier Cámara či James Cromwell v roli Piova mentora, charismatického amerického kardinála Spencera. Casting se vůbec mimořádně povedl, postavy jsou skvěle typově obsazeny a jejich vzájemné interakce působí přirozeně.

Angelo kardinál Voiello, vatikánský státní sekretář. (zdroj)

Nemusíte se ale koukat jen do lidských tváří. The Young Pope přímo hýří nákladnou digitální magií v neobyčejně marnotratné míře. To, co by si jiný seriál nechal až do působivého finále, vyplácá na snovou sekvenci. Ukáže vám liduprázdnou baziliku svatého Petra, Sixtinskou kapli, Castel Gandolfo a spoustu dalších míst ikonicky spjatých s papežstvím.

V těchto kulisách pak hrdinové rozebírají nejpalčivější problémy katolictví, od těch vnějších až po ty vnitřní. Dojde na pokrytecké světce, šílené vizionáře, vztah k antikoncepci či potratům, pedofilní preláty i homosexuály na vysokých místech ve Vatikánu. Uvidíte pokušení, pochybnosti, krutost i oportunismus. Ale zahlédnete i to, co dodává náboženství jeho nesmírnou sílu.

Seriál skrze nezpochybnitelné charisma svého protagonisty ukazuje nekompromisní, tíživou, svazující, ale zároveň vášnivou a život proměňující víru, která nepodléhá kritice, dějinným změnám či vrtochům mocných. Víru zdánlivě z jiného světa, nabízející pevný bod v moři změn, bezpečný přístav těm, kteří jsou vysíleni náročnou plavbou skrze nezmapovaná, snad i nepochopitelná místa.

Uvidíte, jak přitažlivá může být, zvlášť v některých dobách.

Na závěr ještě v souvislosti zmíním mimořádně půvabnou diskuzi na konzervativně katolickém webu Church Militant, kde se o seriálu rozhořčeně vyjadřují čtenáři ještě předtím, než měli možnost vidět byť jen první epizodu. Jeden z komentátorů si navíc ještě rozhořčeně stěžuje, že natočit něco podobného o islámu by si nikdo nikdy nedovolil.

Komentář z webu Church Militant.

Křesťanství, zvláště pak katolické, má v prostoru západní kultury daleko větší význam, než kterékoli jiné náboženství. Proto je také ekvivalentním způsobem reflektováno, a to i kriticky. Seriál se navíc nevozí po klasických klišé, ale vydává se do hloubky ve snaze pochopit a popsat. To, že se toho někteří právem bojí, už je věc druhá.

sobota 26. listopadu 2016

Blade Itself


Ve své nedávné recenzi na Before They Are Hanged jsem uvedl, že mi v šuplíku leží i obdobné hodnocení prvního dílu Blade Itself. Bylo napsáno ještě před založením tohoto blogu, ale vlastně není důvod, aby tu chybělo. Upozorňuji vás jen na to, že jí chybí úvod a shrnutí zápletky, takže se jedná čistě o rozbor formální stránky knihy. Ze stejného důvodu musíte oželet i absentující citát v hlavičce.

Abercrombie skvěle zvládá popisy. Zatímco obvykle neholduji pasážím podobného druhu, autor dokáže výborně pracovat s obrazotvorností čtenáře a občas i kreativně doplňovat, ba dokonce i utvářet děj právě skrze popisné scény. Ty ale neváhá nasadit ani při vykreslování charakterů postav, kdy se spisovatel zaměřuje na jejich subjektivní perspektivu a nechá nás tímto způsobem nahlédnout do uvažování svých hrdinů.
Originální obálka. (zdroj)

Jako jeden z nemnoha si plně uvědomuje sílu neřečeného. Za jeho tajnůstkářství možná může i fakt, že je Blade Itself jen první částí trilogie. I tak ale brilantně tancuje okolo magie a jejích uživatelů, aby neprozradil příliš mnoho. Stejně tak nechává otevřenou řadu dalších otázek, týkajících se leckdy bezprostředně některé z postav.

Ty v podstatě bez výjimky sehrávají své role plynule a uvěřitelně. Každý přerod či změnu názoru jim čtenář uvěří, neboť ji autor pečlivě připravil. Kvituji, že se ani hrdinové typu čaroděje Bayaze či zkušeného válečníka Logena nepouštějí do různého hlubokomyslného mudrování. Zvlášť druhý jmenovaný zvysoka kašle na všechna žánrová klišé týkající se hláskujících bojovníků a jeho přístup k násilí a střetům je autenticky prodchnut opatrností a obezřetností.

Výhrady bych měl snad jen k příběhové stránce. To, že se Abercrombie nebojí zapracovat nejeden stereotyp, mi nijak nevadí, dokud tak činí chytře a s rozmyslem. Kompozice díla je ale zvlášť k závěru trošku antiklimaktická, když servíruje až nadbytečně dlouhou akční pasáž, okořeněnou jen jedním překvapivým zvratem. Ne, že by byla napsaná špatně – to snad ani spisovatel neumí – zkrátka jsem jen přes trilogický formát čekal bombastičtější konec, který by mi trochu vnucoval okamžitou četbu pokračování.

Snad autorovi křivdím a on jen nemá potřebu dopomáhat si lacinými cliffhangery, podobný pocit určitého nedovyužití naznačeného jsem ale měl častěji. Možná je jenom rubem chvályhodného mlžení v budoucí prospěch příběhu, nyní však musím hodnotit první díl izolovaně a nemohu tedy k případným budoucím důsledkům takového postupu přihlížet.

Naši chrabří hrdinové. (zdroj)

Z širšího pohledu je tak kniha kvalitní, značně návykovou a formálně skvěle zvládnutou zábavou. Nemohu se zbavit dojmu, že by jí slušely ještě trochu vyšší ambice, po prvním svazku je ale na podobné hodnocení ještě brzy. Být tohle recenze na mém starém blogu, nejspíš bych sáhl po nějakých osmi bodech z desíti, se silnou tendencí vyšplhat se až k devítce.

pondělí 21. listopadu 2016

Kosmo

Včera večer si svou televizní premiéru odbyl poslední díl satirického seriálu Kosmo. Pokud jste jej neviděli, je k dispozici na webu České televize, kde si koneckonců programy pouští stále více lidí. Asi koneckonců nejsem jediný, kdo si myslí, že přizpůsobovat vlastní program vysílacím časům je v dnešní době už trochu anachronismus. Jak tedy dopadl nový počin, k němuž sepsal scénář Tomáš Baldýnský?

Udatná posádka. (zdroj)

Mám-li odpovědět jedním slovem, rozpačitě. Prolíná sofistikovaný humor s naprosto primitivním, velmi zábavné a dějově košaté epizody s těmi mnohem prázdnějšími a svůj deklarovaný záměr započít debatu o tom, co to znamená býti Čechem, už předem zadupává do země skrze zvolenou formu. Přesto je sledování Kosma dost dobrá legrace, kterou byste neměli minout.

Příběh seriálu sleduje, stručně řečeno, snahu dostat čtveřici našinců na povrch Měsíce. Ministr školství, mládeže, tělovýchovy a kosmonautiky Lubor Šnajdr by sice celý vytunelovaný projekt nejraději odpískal, to by ale znamenalo značné problémy – už vzhledem k evropským penězům, které skončily jako investice do přímořského hotelu. Rozbíhá se proto zoufalý pokus zajistit dostatek prostředků a mezinárodní podpory.

Nepřipravená posádka, jejíž nedostatečný výcvik trumfne jenom totální absence disciplíny, tak musí urychleně projít aspoň nejnutnějšími procedurami, zatímco zoufalý ministr nadbíhá tu Rusům, tu Američanům, jen aby nakonec skončil u Číňanů. Díru v rozpočtu nakonec velkoryse zacáluje známý velkodrůbežář a filantrop Anton Hrabiš pod několika podmínkami, zapsanými ve smlouvě bílým písmem.

Nechť vás provází bílá holubice. (zdroj)

Kvalita humoru přitom kolísá od prdů či růstu hrudníku po pozření nadopovaného kuřecího až po dosti sofistikované narážky. Ostentativní vlastenectví připomene nejednoho z populistů, které si naše společnost v rostoucí míře hřeje na hrudi. Čínské předávání koštěte zase připomene českému pepíkovi odvrácenou stránku dobrodružství Krtečka a pandy, do kterého nás zavlekl soudruh prezident.

Vůbec nejlíp ale nakonec funguje prostřední druh vtipů tipu slovenské upoutávky pro mimozemšťany, blikajících diplomatických dárečků či dálnice z vysoce kvalitního asfaltu. Ten ale naneštěstí postrádá jakýkoli potenciál vyvolat větší kontroverzi či dokonce nějakou diskuzi – zvlášť, když provádí úlitby všem zúčastněným (třeba když opráší mnohokráte obměňovaný frk o ropných vrtech, které potřebují zachránit demokracii).
 
Ministr Šnajdr na schůzce s Antonem Hrabišem. (zdroj)

Ve výsledku je tak Kosmo zábavným seriálem, který zároveň zcela jednoznačně selhává ve všech svých pokusech být čímkoli větším. Pár plusových bodů si zaslouží ještě za mimořádně stylový design české vesmírné lodi a jejího přistávacího modulu, ale to je asi tak všechno. Zmínil jsem herecké výkony? Ne? Tak ještě ty. Aspoň po většinu času. Jeremiáš out.

čtvrtek 17. listopadu 2016

Before They Are Hanged

Vždycky rychle zapomenu, jak skvělý pocit je, když zase jednou narazím na čtivou, zábavnou a napínavou knihu. Letos jsem už několik dost dobrých přechroustal: zmiňme alespoň nová Kukaččí mláďata Vladimíra Šlechty či trilogii Leviatan Scotta Westerfielda. Jedině Jeho temné esence britského spisovatele Phillipa Pullmana mě ale dokázaly opravdu nadchnout – tedy až dosud. Moje nová závislost se jmenuje První zákon.

We should forgive our enemies, but not before they are hanged.” – Heinrich Heine

Trojdílnou sérii britského spisovatele Joea Abercrombieho čtu v originále a jsem příliš líný dohledávat si české překlady jmen a důležitých pojmů, tak se nelekněte. Na Anekronu jste se s trilogií dosud potkat nemohli, na úvodní Blade Itself jsem si recenzi sepsal čistě soukromě ještě předtím, než jsem rozjel nový blog. Proto předem varuji všechny s první knihou neobeznámené před nevyhnutelnými spoilery.

Příběh Before They Are Hanged sleduje tři základní linie:

V první sledujeme útrapy inkvizitora Glokty, který byl nově jmenován vládcem odlehlého města Dagoska, které má za každou cenu udržet proti hrozícímu útoku sousedního císařství Gurkhul. Předchozí tamní zástupce Inkvizice za záhadných okolností zmizel a ve vzduchu visí zrada. Blížící se nepřátelská armáda navíc obránce děsivě přečísluje, městské hradby vypadají na spadnutí a na opravu nemá Glokta dostatek prostředků. Radostné vyhlídky.

Originální obálka. (zdroj)
Na severu v Anglandu mezitím důstojník Collem West táhne s vojskem proti nájezdníkům krále Bethoda. Setkává se s bývalými souputníky Logena, kteří se v závěru první knihy rozhodli připojit se k armádě maršála Burra. Společně jsou přeřazeni pod velení korunního prince Ladisly, od reality zcela odtrženého arogantního floutka. Zdá se, že budou během tažení jen nečinně posedávat v bezpečném týlu, to by ale Ladisla nemohl být zároveň ještě ctižádostivý idiot.

Poslední linka se pak točí okolo cesty Bayaze, Logena, Jezala, Ferro a bratra Longfoota na samotný kraj světa. Každý z nesourodé skupinky musí potlačit antipatie k těm ostatním, k čemuž nic neposlouží lépe než společné sdílení útrap cesty, nástrah a nebezpečí. Svět je koneckonců plný války, úpadku a všemožného potvorstva přežívajícího už od pradávných časů.

Minimálně v jednom z těchto tří hlavních proudů děje se vždycky děje něco napínavého, takže bez problémů udrží vaši pozornost. V rámci každého z nich máte přitom možnost oblíbit si nejednu důležitou postavu, neboť Abercrombie nechává čtenáře nahlédnout mnohým z nich přímo do hlavy. I díky tomu budete hrdinům jejich charaktery věřit. Chovají se a přemýšlejí jako živí lidé a jen velice zřídka se stane, že jejich dialogy či vnitřní reakce lehce začpí papírem.

Autor se neštítí brutality, překvapení, ironie a sžíravého parodování různých pseudooptimistických mouder, čímž si mě koneckonců získal už v předchozí knize. Tentokrát ale do lákavého koktejlu přimíchal ještě neuvěřitelný smysl pro gradaci. Before They Are Hanged přichází s jedním z nejsilnějších, nejpřesvědčivějších zakončení, která jsem ve fantasy žánru kdy poznal. Celý příběh je tak uzavřenější a čte se lépe, než první Blade Itself.

Na závěr ještě malá vsuvka, která obsahuje lehké spoilery:

Diskutoval jsem onehdy na Facebooku s Entonym o Shannarově meči a došli na téma nakolik je to vykrádačka Pána prstenů? Zmínil se, že mu přišel Abercrombie dost blízký Tolkienovi, čímž mě naprosto zmátl. Teď, když jsem však konečně dočetl druhý díl First Law, došlo mi, v čem možná viděl podobnost.

"You can't get attached to things, Jezal."

Mytologické pozadí příběhu skutečně upomíná na některé klíčové motivy legend Středozemě. Ať už je to rodinná válka skupinky takřka božských bytostí, nebo postupný úpadek světa od velikosti a slávy, styčné body mezi oběma díly bezpochyby najdeme. Domnívám se však, že pokud přihlédneme k detailům, analogie rychle ztrácí svou přesvědčivost – nehledě na to, že třeba dávno minulý, vybájený Zlatý věk lidstva prostupuje nejen celými dějinami literatury a mohl tedy do Prvního zákona proklouznout odjinud.

Ale dost spekulací. Before They Are Hanged je jednoznačně jednou z nejlepších knih, které jsem letos četl a zatraceně vysoko by se vyšplhala i na celkovém literárním žebříčku. K dokonalosti jí schází jen málo a já už se proto nemůžu dočkat, až se pustím do závěrečného svazku, který slibuje příběh velkolepě ukončit. Abercrombie totiž právě nad jakoukoli pochybnost dokázal, že strhující závěr napsat umí.

středa 16. listopadu 2016

Kubo a kouzelný meč

Poblíž jedné zapadlé vesnice žije malý Kubo se svou matkou. Stárnoucí ženě slábne paměť a často mívá znepokojující sny. Zapřísahá svého syna, aby nikdy nezůstal venku v noci, a vypráví mu příběhy o statečném samuraji Hanzovi a jeho bojích se strašlivým Měsíčním králem. Kluk se potom den co den vydává do vesnice a za pomoci kouzelného strunného nástroje je přehrává místním obyvatelům.

Na rozdíl od nich však dobře ví, že nejde o ledajaké příběhy, ale o tragédii jeho vlastního otce. Ten zachránil Kuba, když mu chtěl Měsíční král sebrat oči a proto se teď musí chlapec schovávat před tváří špehující luny. A jak asi tušíte, jednou mu to zkrátka nevyjde, jeho svět se obrátí vzhůru nohama a Kubo se musí vydat po stopě tří kouzelných artefaktů jen v doprovodu opice a podivného brouka.

Prostorově výrazného brouka. (zdroj)

Příběh je přímočarý, místy ne příliš logicky vystavěný, zato však po většinu času docela žalostně předvídatelný. Podléhá navíc velmi rozšířenému zlozvyku, když využívá různých schopností a magických vlastností jen tehdy, když se mu to hodí do krámu. Papírový panáček je třeba schopný určit umístění prvních dvou hledaných artefaktů, ale při hledání toho třetího se vůbec neprojevuje.

Flákač jeden. (zdroj)

Aby toho nebylo málo, snaží se nás autoři oslnit mytologií, kterou coby podklad pro děj filmu vymysleli. Ta je ale neúplná a neodpovídá divákovi na spoustu okamžitě se nabízejících otázek. Nějak podobně by vypadal Pán prstenů, když by v něm nikdo neobjasnil původ nazgûlů nebo skřetů a Prsten moci by nejenže nedokázal Froda Pytlíka zneviditelnit, ale choval by se jako běžný šperk i ve všech ostatních ohledech.

Film se snaží podobné vady na kráse zamaskovat skrze krásnou animaci a hudbu, z níž si sice nejspíš ani jeden motiv nezapamatujete, ale k dokreslení slouží skvěle. Vzhledem k žánru se až paradoxně dobře povedly akční scény, které bez výjimky patří k nejzajímavějším a nejzapamatovatelnějším částem snímku.

Trošku hůř jsou ztvárněny postavy. Kuba například pronásledují dvě zákeřné tetičky, zpracované možná efektním, leč značně neoriginálním způsobem. Jejich nepřirozeně štíhlé, vysoké, černě oděné siluety doplňuje široký černý klobouk a kontrastní bílá maska. Smějí se samozřejmě škodolibým, dost creepy způsobem, aby jejich zápornost jasně vynikla už od prvního okamžiku. Ze stejného důvodu pak asi také vysílají vlny klišé ničivého černého kouře.

Posuďte sami. (zdroj)

Ptáte se teď, zda stojí Kubo za zhlédnutí? Spíš ano, ale musíte svá (v mém případě docela vysoká) očekávání udržet na uzdě a odpustit filmu jeho nekonzistentní, místy vyloženě iritující momenty či občasnou obligátní přeslazenost. Určitě taky pomůže, pokud máte slabost pro origami.

PS: Český název je zase jednou o dost horší, než ten originální.

pondělí 14. listopadu 2016

Člověče, pomoz si sám

Do široké množiny toho, co nesnáším, rozhodně patří nekritický obdiv. Konkrétněji mám na mysli neodůvodněnou úctu ke schopnostem té či oné osoby, která pramení z nepochopení. Bývaly doby, kdy jsem si ji do jisté míry užíval, ale ty už jsou dávno pryč. Aby bylo jasné, o čem chci psát, uvedu několik případů ze života.

Občas bývávám nařknut, že umím s elektronikou či dokonce, že jsem programátor. Jelikož ale žiji v prostředí, kde se dennodenně setkávám se skutečnými odborníky v IT oboru, můžu vám potvrdit, že mezi ně nepatřím.

Ano, vytvořil jsem svého času vlastní hru, za pomoci vydatné dávky reverzního inženýrství jsem pronikl do tajů tahové strategie Bitva o Wesnoth a navrhl jsem několik vlastních kampaní. Mám zkušenost s obnovou smazaných dat, pravidelně se hrabu v nastavení grafické karty, a když instaluji nový software, dokážu to udělat bez přidání deseti připitomělých toolbarů, které zaplácají půlku obrazovky.

Skutečná osina v zadku. Počítač by měl mezi oběma grafickými kartami přepínat sám, ale velice rád to občas nedělá.

Ke skutečné náplni práce programátorů, tedy programování, jsem nicméně sotva přičichl. Kdysi jsem znal aspoň nejnutnější základy HTML, ve škole jsem si občas hrával s Pascalem a něco mi říká třeba i Visual Basic. Pochopení hlubších principů mi samozřejmě úplně chybí, cítím se spokojeně v grafických rozhraních Windowsu či Linuxu a dodnes znám nazpaměť jenom minimum povelů pro příkazový řádek.

Jinak řečeno, zatímco skuteční odborníci stavějí na pochopení zákonitostí své práce, letité zkušenosti a detailním obeznámením s mraky softwaru a hardwaru, já po většinu času více či méně slepě sleduji jejich návody. I vzhled tohoto blogu upravuji až po náležité konzultaci fanouškovských serverů Bloggeru, z nichž nezřídka kopíruji celé bloky textu, o jejichž fungování mám jen značně omezenou představu.

"Nechť viry vstoupí do všech tvých počítačů." (zdroj)

Chválit mě proto za pomoc s počítačem proto obvykle znamená jen obdivovat mou schopnost vyhledat a aplikovat řešení, na která jsem sám nepřišel. Vadí mi to hlavně proto, že mě občas osoby neschopné rozlišit odborníka od amatéra žádají o radu ve věci, v níž jsem zcela nekompetentní. Samy mají přitom před svým počítačem či chytrým telefonem neodůvodněnou, takřka posvátnou úctu.

Umím vcelku slušně anglicky. Moje aktivní znalost, tedy schopnost plynule se písemně či ústně vyjadřovat v jazyce, není z nejhorších. Ve čtení a poslechu jsem ale mnohem lepší. Zvládám knihy i filmy v originále, samozřejmě s čestnou výjimkou některých drastických přízvuků v těch druhých. Z nějakého důvodu to však spousta lidí považuje za chvályhodnou dovednost.


Jednou z mých úžasných schopností je třeba psaní apostrofu. Na české klávesnici leží vlevo dole od enteru, pokud tedy nezapomenete stisknout shift. You're welcome.


Jenomže já se pohybuji v akademickém prostředí, v humanitních oborech. Tam je taková znalost angličtiny bez přehánění naprosto nutnou podmínkou přežití. V obou z mých dosud absolvovaných semestrů jsem každý týden navštěvoval přednášky, vedené výlučně v tomto jazyce. Zdroje potřebné k sepsání prací či splnění povinné četby taky v malém českém rybníčku člověk leckdy nenajde.

Přitom se rozhodně nepovažuji za jazykový talent. Dva roky jsem měl francouzštinu, kompletně se mi vykouřila z hlavy. Moje ruština, tříbená vyšším gymnáziem, rezne každým uplynulým dnem. A stejně by se vedlo i angličtině, když bych to dopustil.

Tenhle přízvuk je třeba britský. A video naprosto skvělé, určitě se podívejte.

Udržuji ji proto v kondici jediným možným způsobem, každodenní praxí. Nemůžu nikomu prozradit kouzelný trik, jak se přes noc naučit plynně mluvit, číst i psát. Můžu jenom zopakovat stejnou radu, kterou občas dávám lidem vyděšeným z vlastní elektroniky – poradit, aby překonali posvátnou úctu.

První stránka bude nesrozumitelná. První kapitola taky, první kniha dost možná jakbysmet. Když přejdete z blog.cz na Blogger, možná se vám design během sestavování doslova rozsype pod rukama a budete jenom frustrovaně zírat do obrazovky nevěda, kde jste udělali chybu. Nejste odborníci a dost možná jimi nebudete nikdy v životě. Zbavíte se ale zase nekritického obdivu v další oblasti lidského poznání a o to víc potom budete informovanějšíma očima zírat na zázraky, které dovedou ti, kteří skutečně umí.

středa 9. listopadu 2016

Ztrácíme ideály? A je to špatně?


Čtete-li Anekron pravidelně, dost možná jste si už všimli, že jsem v poslední době zcela opustil svůj dříve oblíbený úvahový segment, v němž jsem se nepravidelně zaobíral aktuálním děním na politicko-společenském jevišti. Poslední dobou mi totiž přijde spíš jako ublížené poplakávání nad rozlitým mlékem, a tak se raději věnuji těm oborům lidského poznání, v nichž se může uplatnit důkaz či argumentace.

Problém současné společnosti tkví v tom, že už nikdo nepije z lebek svých nepřátel. (zdroj)
Kdybych měl vysvětlit, proč si to myslím, asi by to trvalo hodně dlouho. Dnes se však hodlám věnovat jinému tématu, takže to stávající s dovolením odložím na jindy. Pamatujte jen, že naprosto nehodlám lacině mentorovat a doufám, že se mi tomu podaří vyhnout.

Narazil jsem na otázku, zda neztrácíme ideály. Kousek z ní ocituji, aby bylo zřejmé, jaké ideály má tazatelka na mysli.
Podle mého názoru by mladí lidé měli být plní nápadů, ideálů, fantazie a snů. V rozporu s touto mojí představou jsou pravidelně hodiny především cizích jazyků na vysoké škole. „Popište nejneuvěřitelnější věc, která si vám v životě stala.“ – „Víte, v mém životě se nic moc neuvěřitelného neděje, je úplně obyčejný…“
Pod facebookovým příspěvkem se už objevila celá řada komentářů. Ztotožňuji se s názorem, že lidé volí snadné odpovědi ne proto, že by skutečně jen apaticky přijímali fádní realitu své každodenní existence, ale že zkrátka ve škole přepínají do nouzového režimu a snaží se výukou proplout s co nejmenším úsilím.

Toto vysvětlení má pochopitelně několikero zásadních úskalí.

Prvně, není podpořeno žádnou solidní evidencí, protože ostatním do hlavy nevidíme. To lze vzhledem k tématu očekávat, přesto ale soudím, že bych neměl opominout možnost, že se coby externí pozorovatelé snadno spleteme.

Především však tento pokus o řešení ztroskotává, protože problém jenom přesunuje o úroveň dál. Co daní lidé dělají na škole s jazykovým zaměřením, když nechtějí věnovat jeho učení svůj čas a úsilí? Na tuto otázku samozřejmě může existovat i řada dobrých odpovědí, pochybnost však zajisté zůstává.
Ale dost psychologizování. Je mi skoro tak odporné, jako moralizování, takže s dovolením přehodím výhybku. Ocitneme se snad na pevnější půdě, kde nebudu muset tolik zabíhat do čiré spekulace.

Jak poznat, že je ohrožena vaše náboženská svoboda? Platí samozřejmě i pro ostatní svobody... (zdroj)

Položím si totiž otázku znova a to způsobem, kterým možná ani nebyla původně myšlena. To proto, že mi nová interpretace přijde ještě o něco zajímavější.

Neztrácíme ideály?

Neztrácíme ideály v tom smyslu, že přestáváme věřit myšlenkám, které o sobě tvrdí, že přesahují člověka? Či daleko konkrétněji: nepřicházíme o své národní uvědomění, o své náboženství či třeba o názorové ukotvení v mantinelech té či oné politické doktríny?

Neztrácíme zkrátka koncepty, které by chtěly formovat naše názory ve všech oblastech života?

Domnívám se, že ano.

Teze, kterou bych se však chtěl na následujících řádcích zabývat, bude nicméně pro mnohé daleko skandálnější: myslím si, že je to tak dobře.


Ideje ve smyslu přesažných myšlenkových konceptů odmítám. Myslím si totiž, že musíme naše přesvědčení odvozovat od člověka a že se nesmíme tvářit, jakoby pramenily odkudsi z Dokonalosti. Zkrátka nesnáším ideje, prohlašující se za absolutní pravdu, protože ty potom vykazují tendenci slepě a nekriticky infikovat své okolí.

Osobně jsem hluboce přesvědčen, že si žádná myšlenka nezaslouží, abychom kvůli ní otřásali světem, a to ani v tom dobrém, ani ve zlém. Naopak se domnívám, že bychom měli ideje, včetně těch, které nás děsí, které se nám protiví a které nenávidíme, vpustit do svého nitra, aby mohly otřást světem vnitřním.
Mohl bych pokračovat dál, ale dostávám se opět nepříjemně do mentorské polohy. Uzavřu tedy tento příspěvek tematicky a ještě navíc aktuálně, totiž kataklyzmatickým vítězstvím Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách – respektive nejvtipnějšími reakcemi na něj, které jsem v průběhu dneška zachytil.

čtvrtek 3. listopadu 2016

Poznámky k evoluci a kreacionismu


Svého času jsem navštěvoval výuku náboženství. Jednak ve formě polooficiální sešlosti na faře, které se občas zvrhly ve veselou polštářovou bitvu nebo skvělé soutěže ze znalostí Bible, jednak jsem ale později na církevním gymnáziu navštěvoval i povinné vyučovací hodiny. I stalo se, že nám nejmenovaný jáhen promítl krátký animovaný snímek, který se věnoval problematice evoluce a kreacionismu.

Nevím, jak lépe otevřít toto téma, než právě skrze ono video. Nejenže hezky shrnuje široké spektrum kreacionistických omylů, navíc ještě informovanějšího čtenáře dobře pobaví. Nebo možná také vyděsí, protože tak bezbřehou ignoraci bazálních vědeckých poznatků už v dnešní době málokdo čeká.



Snímek už vyčerpávajícím a mimořádně zdařilým způsobem na svém blogu rozpitval Petr Tomek, pročež se jím nebudu přímo zabývat. Poslouží nicméně jako příhodná ilustrace kreacionistických argumentů a také coby odstrašující příklad bezostyšného lhaní či v lepším případě dezinterpretace skutečnosti.

Informace, které v následujícím článku uvádím, jsem (pokud neposkytuji odkaz) získal jednak vzděláním v oboru na úrovni gymnázia, jednak četbou skvělé knihy britského zoologa Richarda Dawkinse, kterou všem doporučuji a kterou uvádím bibliografickým záznamem:
Dawkins, Richard. Největší show pod Sluncem: důkazy evoluce. Praha: Argo, 2011. 407 s.

Naprosto klíčovým problémem kreacionistů je škatulkování, které je neslučitelné s biologií. Ve výše zmíněném krátkém filmu se objevuje hned několikrát. Hlas neviditelného vypravěče například poučuje evolucionistu, že byl archeopteryx klasifikován jako druh ptáka (6:13), jen aby se vzápětí zeptal, proč kolem sebe dnes nevidíme hromady živých mezičlánků (9:10), třeba mezi rybou a obojživelníkem.

Abychom pochopili chybu, kterou kreacionisté dělají, začneme právě s archeopteryxem. Biologové si už dávno před Darwinem rozdělili živočichy do různých tříd – v případě obratlovců mezi ně patřili i ptáci a plazi. Tyto třídy proto ne vždy respektují vzájemnou příbuznost jednotlivých organismů. Zatímco jsou třeba všichni ptáci potomky jednoho jediného předka (a tedy blízcí příbuzní), mezi plazy najdeme tvory daleko geneticky bližší ptákům, než jiným plazům.

Představovat si proto, že je třída obratlovců nějakou neprostupnou škatulkou, kterou dělí od jiných tříd takřka nepřekonatelná propast, je značně naivní dezinterpretací evoluční teorie. Ta říká, že mezi již zmíněnými třídami plazů a ptáků existuje – či lépe existovalo – kontinuum. Kdysi po této planetě vedle tvorů, které bychom nazvali ptáky, skutečně pobíhali třeba opeření dinosauři, pro což existuje dostatek dokladů.

Tak také padá otázka o živých mezičláncích: úplně libovolný tvor, včetně člověka, je totiž přechodným druhem mezi staršími formami života a těmi, které přinese budoucnost či které již v současnosti existují. Mnoho druhů samozřejmě v průběhu času vyhynulo, když přestali být v rámci přírodního výběru konkurenceschopní, či když je zasáhlo přírodní kataklyzma nebo destruktivní činnost člověka.

Týpek postaví loď a nacpe do ní všechna zvířata na světě... ale evoluce je naprostý nesmysl. (zdroj)

Když tedy evoluce stále probíhá, neměli bychom ji být schopni v reálném čase pozorovat? Samozřejmě ano – a také toho schopni jsme. Ze školních škamen jsme zvyklí si myslet, že přirozený vývoj zabere statisíce či miliony let. Jenomže moderní věda si všimne i zdánlivě banálních, pouhým okem prakticky nerozeznatelných rozdílů a také pracuje s druhy, které se rozmnožují velmi často, takže můžeme dobře sledovat změny napříč generacemi.

Doktor Lenski a jeho tým takhle pozorovali pětačtyřicet tisíc generací. Budeme-li pro snadnost jednu lidskou generaci považovat za časový ekvivalent pětadvaceti let, snadnou matematikou zjistíme, že by mu takový kousek s člověkem zabral hodně přes milion let. Bakterie se však množí mnohem, mnohem rychleji, takže to výzkumníkům trvalo zatím jen dvě desetiletí. A co si myslíte? Mutovaly.

Bakterie je natolik primitivní formou života, že ji můžete docela bez problému zmrazit a až teplota opět klesne na provozní úroveň, organismus opět naskočí. To umožnilo vědcům zakonzervovat jednotlivé generace a poté je vzájemně porovnávat. Zmutované, modernější varianty bakterií se ukázaly jako životaschopnější a své prehistorické příbuzné v boji o zdroje snadno vytlačily.

Dvanáct populací bakterií v experimentu. K dnešnímu červnu už prošly 65 000 generacemi, v článku pracuji ještě ze staršími údaji. Více poví heslo na Wikipedii. (zdroj)

Tím, že vědci nechali evoluci probíhat v několika vzájemně oddělených proudech, mohli také posléze porovnat vzniklé adaptace. Ukázalo se, že bakterie mnohdy dosáhly stejného výsledku skrze odlišné mutace – jindy však nezávisle na sobě navzájem „objevily“ způsob jediný.

Dobře. Ale od bakterie k člověku vede ještě dlouhá cesta, ne?

Ve skutečnosti podléhá evoluce těm samým zákonům, ať se jedná o libovolný organismus. Zmínit ale můžu ještě příklad z ostrovů poblíž kontinentálního Chorvatska. Na jednom z nich, Podkopište, žil jistý druh ještěrek. V roce 1971 nicméně vědci transportovali pět párů těchto tvorů na sousední ostrov Podmrčara. Jelikož se později v regionu rozpoutala válka, vrátili se výzkumníci až v roce 2004.

Zjistili, že se Podmrčara se ještěrkami přímo hemží. Během let stihl nový druh vyhladit svého konkurenta, jinou ještěrku dříve na ostrově žijící. Co je ale daleko nejzajímavější, prošel i značnou evolucí.

Ještěrka italská, která je rozšířená napříč středomořskou oblastí. (zdroj)

Podmrčarské ještěrky neměly v novém domově zrovna nadbytek své přirozené kořisti, hmyzu (na rozdíl od těch z Podkopište). Během let se jim nicméně značně změnil tvar hlavy a získaly i cékální chlopně, což jim umožnilo přeorientovat se mnohem více na rostlinnou stravu. Psala o nich vědecká a vědu popularizující periodika po celém světě – doporučuji třeba stručný, celou kauzu přehledně shrnující článek na webu National Geographic.

Tím snad také padají námitky těch, kteří by chtěli tvrdit, že evoluce není vědeckou teorií, protože není testovatelná či falzifikovatelná. Testovat evoluci však můžeme i mnoha jinými způsoby – Richard Dawkins zmiňuje madagaskarskou orchidej, která má tak hluboký květ, že na její dno v době objevu nedosáhl svým sosákem žádný ze známých druhů opylovačů. Evolucionista tak může snadno predikovat, že se někde na ostrově takový organismus nachází.

Podmínku falzifikovatelnosti si můžeme představit asi takto: v každé vědecké teorii musí existovat principiální možnost vyvrácení. Například pokud provedeme experiment, jehož výsledky nebudou teorii potvrzovat, musíme ji opustit nebo přinejmenším upravit tak, aby byla s novými poznatky v souladu.

Bakterie Escherichia coli, o nichž jsme se bavili dříve v článku. (zdroj)

Falzifikací evoluce by tedy bylo kupříkladu, kdybychom našli pozůstatky člověka a radiokarbonovým datováním je časově zařadili do doby, kdy ještě podle stávající teorie neexistovali žádní savci. V případě, že by byl celý svět v jednom okamžiku stvořen prakticky ve své dnešní podobě, muselo by k něčemu podobnému zákonitě dojít. Asi ani nemusím podotýkat, že se nic takového nikdy nestalo.

V krátkosti zmíním dvě z dalších častých námitek proti evoluci:

Entropie (neuspořádanost) v průběhu času narůstá. Složité organismy se proto nemohly vyvinout z jednodušších, či dokonce vzniknout z mrtvé hmoty.

Argument dezinterpretuje druhý termodynamický zákon. Entropie uzavřeného systému se skutečně nemůže snižovat – jenomže naše planeta není uzavřeným systémem. Proudí k ní energie ze slunce, takže komplexita této části vesmíru může vesele narůstat, zatímco ji naše hvězda pomaličku ztrácí.

Existují neredukovatelně složité orgány, které se nemohly vyvinout. Kdyby nějaká jejich část přestala fungovat, staly by se neužitečnými jako celek.

Za příklad takového orgánu bývá kreacionisty často považováno třeba oko. Kdyby se však obtěžovali přečíst si něco o evoluci, zjistili by, že se jím zabýval už otec zakladatel, Charles Darwin. Ve skutečnosti máme k dispozici celou řadu zjednodušených zrakových orgánů, které mohou být prapředky našich očí. Z hodin středoškolské biologie si například možná pamatujete světločivnou skvrnu, která (jak název napovídá) vnímá přítomnost či nepřítomnost světla.

Kreacionisté v této souvislosti také velmi rádi zapomínají, že evoluce připouští zánik či transformaci již neužitečných adaptací. Když v novém prostředí organismu jeho stávající orgán přestane k něčemu být, může si jej postupem času přestavět v jiný. Přitom se nabízí možnost využít některé z vlastností původního orgánu novým způsobem. Příkladem může být velryba, kdysi dávno suchozemský savec, který své přední končetiny přestavěl do hydrodynamické podoby užitečné v novém prostředí, zatímco zadní redukoval na naprosté minimum.

Velrybí kostra. Povšimněte si zakrnělých zadních končetin. (zdroj)

Ad absurdum jsou kreacionistické argumenty dovedeny v následujícím videu, které si však užijí jen zdatnější angličtináři.



Toužíte-li však jen po srozumitelném, hezky animovaném závěrečném shrnutí, doporučím vám další video, k němuž jsou k dispozici i titulky v češtině.



Evoluční teorie je pravdivá a přirozený vývoj stále probíhá, asi tak bych předchozí řádky shrnul já. Kreacionismus je oproti tomu jen iracionální, naprosto nepodloženou vírou, pro kterou neexistuje sebemenší smítko evidence. Dělá jen ostudu těm nábožensky založeným lidem, kteří se pokouší svůj spirituální rozměr sjednotit s vědeckým poznáním světa.

Krom toho se snaží infikovat vzdělávací systém, což je mimořádně nebezpečné. Jelikož nejde o realistický koncept původu člověka i dalších druhů, může vést k tragickým omylům v oblastech, kterých se týká – a že je jich mnoho. Dalším a rozhodně ne posledním negativním důsledkem této dětinské víry je pak třeba zbytečné vyhazování prostředků oknem. Třeba těch, které posloužily docela nedávno ke stavbě „repliky“ Noemovy archy.