pondělí 3. října 2016

Poslední zpověď: Vykoupení

Minule jsem se dost rozepsal, dneska se zkusím držet víc zkrátka – nicméně práce máme až nad hlavu. Zatím jsem stihl jen popsat svůj odpad z katolické církve, nyní je na řadě křesťanství jako takové. V něm jsem totiž setrvával ještě celé další měsíce. Na řešení problémů víry mi tehdy koneckonců nezbývalo kdovíkolik času: musel jsem nějakým způsobem zvládnout maturitu a přijímací zkoušky na univerzitu.

V mezičase mě navíc začala fascinovat filosofie. Věnovali jsme jí na gymnáziu s bídou půl roku, ale to bohatě stačilo. Během těch pouhých několika měsíců jsem nasával ideje učených mužů (ano, dějiny oboru mnoho slavných žen neobsahují) se stále větším zájmem. Když jsem si potom podával svou jedinou přihlášku, bez zaváhání jsem sáhl právě po filosofii.
Výjimka potvrzuje pravidlo: Hypatie z Alexandrie. Mimochodem, zavraždili ji křesťané.

Čím mě dokázala tak bleskově uchvátit?

Po celý život jsem se setkával s Pravdou pevnou tak, jak to jen katolické dogma dokáže. Neexistovaly takřka žádné otázky. Co je dobré? Mrkni se do katechismu! Co je hodnotné? Otevři Písmo svaté a čti! Najednou jsem ale narazil na stejné otázky, na něž ale žádná jednoznačná odpověď neexistovala. Mohl jsem diskutovat, polemizovat, nesouhlasit, argumentovat. Pohltilo mě to.

Abych si vyčistil hlavu a vyjasnil si, jak to tedy mám, sepsal jsem v oné době článek Credo in unum deum. Při pohledu nazpět mi přijde místy úsměvný, místy vysloveně tragický (mám na mysli hlavně několik dost nepěkných argumentačních faulů) a jinde zase mizerně faktograficky podepřený. Aristotelova Prvotního hybatele bych si už s Jahvem kupříkladu srovnat nedovolil – snad k upřímné úlevě všech, kteří vědí něco o starověké filosofii.

Mohl bych Credo rozebrat hezky kousek po kousku a sám sobě přitom vyčinit podobně, jako to kdysi provedl s povídkou Lučištník z údolí. Nechám to ale na jindy, protože bychom se zbytečně zdrželi. Místo toho chci krátce shrnout, jak jsem tedy přestal být křesťanem.

V rodném náboženství mě totiž stále ještě držela oběť Ježíše Krista. Co by mohlo být větším důkazem lásky, než dát život za hříchy sobeckých lidí, aby tito mohli dosáhnout spásy a jednou usednout po pravici Páně?
A tuhle mám na buddhisty. (zdroj)

Inu, čím déle jsem o tomto stěžejním bodu křesťanské víry přemýšlel, tím podivnější mi připadal. OK, Bůh stvoří lidi a oni ho neposlechnou, pročež pozbydou blaženosti. Fajn – sice asi nebyl nejlepší nápad strkat jim ten strom přímo před nos (zvlášť, když Vševědoucí od začátku věděl, jak to dopadne) ale co. Dědičná vina se pak šíří pokoleními, přestože další generace už na samotném aktu dvou prapředků nemají žádný podíl. Trochu míň fajn.

Bůh samozřejmě může celý proces kdykoli jakkoli ukončit, místo toho ale pošle na svět sám sebe jako svého syna, který se následně nechá brutálně umučit. Tímto aktem následně citově vydírá lidstvo, aby jej přijalo za Pána a Spasitele. Sice mluví o svobodné vůli a možnosti rozhodnout se, ale zároveň hrozí pekelnými plameny, ve volném čase vymítá duchy, chodí po vodě anebo ji proměňuje v alkohol.
Tak Ježíš chodil po vodě? To je hustý. (zdroj)

Poučen filosofií o nutnosti zachovat si otevřenou mysl, neváhal jsem v hledání odpovědí prozkoumat i dříve nemyslitelné zdroje. Takhle jsem narazil třeba na blog Lukáše Balabána, na němž mě zaujaly mnohé články – i když jsem tehdy ještě nesdílel jeho ateistický pohled na svět. K našemu tématu oběti za hřích bych doporučil třeba tento článek.

V hlavě se mi výše popsaný problém převaloval až do dovolené v Bosně a Hercegovině, kde jsem mimo jiné navštívil Medžugorji. Jde o neoficiální katolické poutní místo, proslavené údajnými zjeveními Panny Marie. Ty se zde mají odehrávat už více než 30 let a to v podstatě každodenně. Vesnice, která se vlivem davů poutníků rozrostla v malé městečko, vypadá místy trochu jako Václavské náměstí.
Veselé Vánoce od bohů narozených zhruba 25. prosince. (zdroj)
Ulice Medžugorje lemují obchody s potravinami, hotely, stánky s (obvykle naprosto nevkusnými) suvenýry a všemi dalšími předměty, které katolík upotřebí – růženci, pobožnými knihami v mnoha jazycích, svatými obrázky, kříži a tak podobně. O duši návštěvníka se pak starají místní analogickým způsobem. Mše jsou večer co večer slouženy venku za kostelem v rozsáhlém areálu určeném speciálně pro toto využití, okolí lemují zpovědnice.

Nejvíc ale rozhodně lákají místa roztroušená příhodně po širokém okolí, která se pojí s údajným zjevením. Nějaká ta socha nebo kříž zvoucí k modlitbě se nachází skoro na každém okolním kopci. Medžugorje má dokonce i svou variaci na oblíbený typ křesťanského folklóru, plačící sochu. Tu nicméně místní za zázrak pochopitelně otevřeně neprohlašují.

Jinak ale údajní vizionáři pompézními sliby nešetří. Mluví o mnoha tajemstvích, které jim Maria svěřila, vlastní prý i předmět z na Zemi neznámého materiálu a sepsali dokonce i životopis svaté Panny, s nímž hodlají vyrukovat, jakmile dostanou z nebe pokyn.
Jsem to jediné božstvo, které tato domácnost potřebuje. (zdroj)

Pokud jenom kroutíte očima, nejste samozřejmě sami. Skeptické stanovisko k medžugorským událostem zastávají nejen ateisté, ale i samotní křesťané. Mimořádně kriticky se vyjadřoval třeba i dřívější biskup diecéze, do níž farnost spadá, podobně na údajné zjevení hledí i jeho nástupce, který úřad zastává nyní. Na webu publikoval vyčerpávající článek stran celého fenoménu, který je k dispozici i v angličtině.

To jsem ale zase odbočil někam, kam jsem se vůbec nechtěl dostat. Onoho horkého léta jsem vdechoval žhavý vzduch a v noci jásal, když teploty klesly na přijatelných pětadvacet stupňů. Přitom jsem ale občas našel čas poslouchat rozhlasový pořad o německém idealismu ve filosofii, který jsem si nahrál na empétrojku prozřetelně ještě doma v očekávání dlouhých, nudných cest.
Kdo hrál taky někdy Age of Empires? (zdroj)
Nemám Kanta či Hegela kdovíjak rád, ale když jsem poslouchal argumenty pro jejich koncepce a srovnával jej se způsobem myšlení, který mě v Medžugorji obklopoval, došlo mi, že křesťanem už dál být nemůžu. Že mi slavná zjevení Matky boží dávají zhruba stejný smysl, jako Vykupitelská oběť, tedy vůbec žádný. Že moje po celý dosavadní život zastávané postoje byly iluzí a sebeklamem.

Ale pozor! Ani náhodou jsem tehdy neodvrhl samotný koncept Boha coby nejvyšší bytosti a zdroje všeho dobra ve vesmíru. O tom, jak se to konečně stalo, si povíme zase až příště.

PS: Vím, že jsem dneska víc vyprávěl, než vysvětloval své pohnutky. Chtěl jsem ale sepsat článek rozumné délky a tak jsem mnohé nechal na později. Snad mi to odpustíte.

2 komentáře:

  1. Po všechny (tři?) předchozí díly PZ jsem čekala, kdy se dočkám nějakých událostí, co zásadně změnily tvůj život a tvé vnímání reality, které jsi na začátku "sliboval", a doteď to vypadalo, že k převratu v tvém životě došlo prostě tak, že jsi seděl a přemýšlel (což není špatně, ale je to trochu... antiklimatické :D). A teď je to konečně tady: mohlo za to ošklivé poutní místo. Jenom se trochu divím, že sis všech těch absurdností křesťanského folkloru (a že jich je) nevšiml už dlouho před tím.
    Jak píšeš, tentokrát je to spíš vypravování, takže se těžko polemizuje, ale jedna tvoje myšlenka mě zaujala. Křesťanský Bůh nás citově vydírá....? Vážně, byla jsem upřímně zaujatá, zvlášť proto, že se okamžitě nabízí otázka (kvůli které většinu lidí podobná myšlenka ani nenapadne), proč by nás vlastně vydíral, co by z toho měl? Zvlášť, pokud přistoupíme na tvou myšlenku, že mohl "celý proces kdykoli jakkoli ukončit". Pak by ho přece ukončil a výsledek by byl stejný, ne? Žádná extrémně bolestivá smrt není nutná... anebo je, protože proč jinak byla? Opravdu to udělal jenom proto, aby měl nad lidmi navrch, i když by stejnou věc s naprosto stejným účinkem mohl provést mnohem jednodušeji; nebo v tom přeci jenom bylo něco víc? (Jasně, můžeš argumentovat, že ze mně promlouvá křesťan, že pořád považuju celý ten příběh za pravdivý... a já ti to budu muset odkývat. ;) Jenom se snažím ukázat, že ten racionální koncept, který sis kolem Ježíšovi oběti vystavěl, ne tak úplně funguje. Ale myšlenka je to zajímavá...) No, ukončeme polemiku.
    Na závěr tě musím politovat. Jenom půl roku filosofie??? My měli dva roky a byl to samostatný předmět, ze kterého se mohlo maturovat (což jsem udělala). Vážně ti nezávidím. :)
    První obrázek je výborný, poslední úplně nechápu... neznám Age of Empires.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To jsem si zase jednou "brzy" všimnul komentáře :/

      Jinak ošklivé poutní místo za nic nemohlo, když už, šlo o poslední kapku. V tu dobu už nebylo cesty zpět, jakkoli jsem si to ještě namlouval. Svědčí o tom i fakt, že jsem si ten článek mostarského biskupa četl ještě v době, kdy jsem na poutním místě byl, takže mi už tehdy bylo jasné, že Medžugorje není žádným způsobem oficiální, co se ŘKC týče.

      Jsem si také zcela vědom toho, že můj příběh jednou beztak někdo použije pro podporu teze, že Medžugorje pochází od ďábla a může za odpady od víry. To je právě na víře to "krásné", že si každý může vymyslet ten příběh, který se mu zrovna hodí do krámu.

      Podle mé zkušenosti to v životě antiklimakticky chodí většinou. Kadlečková v Myceliu (což je mírně offtopic, ale co na tom) píše, že nejdůležitější věci se odehrávají vskrytu. Tohle byla taková změna.

      Ta pasáž o citovém vydírání byla pokusem popsat se špetkou sarkasmu ústřední událost celého křesťanství, ke které mám samozřejmě dost výhrad, mimo jiné pak tu, kterou jsem popsal třeba tady: http://anekron.blogspot.cz/2016/11/proc-evoluce-krestanstvi-prece-jen.html#comment-form (a následně jsem si podiskutoval se Šárkou).

      Vymazat