středa 5. října 2016

Kukaččí mláďata: Když stará nenávist zachraňuje

Článek byl původně vydán 5. 10. 2016 na dnes již zrušeném webzinu dagon.cz.

Do Krvavého pohraničí jsme se už podívali s Rogerem Schniregou, půlelfem Thompsonem nebo třeba vznešenou Sylvií Viktorinou. Plynutí času ale nejde zastavit, a zatímco hrdinské činy včerejška pomalu halí mýtický opar, letos však přináší pero českého spisovatele Vladimíra Šlechty zbrusu nové výzvy. Město Thonnierika zbavené krále a dřívější prosperity přitahuje mocichtivé intrikány, zatímco v jeho ulicích pomalu dozrává ovoce jedné krátké, zato však velmi plodné návštěvy.

Duchovní moc natahuje prsty


Když oltář ztratil v trůnu svou světskou protiváhu, počal totiž nenápadně, vytrvale narušovat samotné základy stability města. Zneužil lůzu z Ohrad, divoké a nikým nekontrolované oblasti za hradbami a vyvolal chaos. Ulicemi táhnou drancující, vraždící a znásilňující hordy, zatímco paralyzovanou armádu prakticky nahradila Svatá hotovost, polovojenská organizace podléhající církvi Zářícího. Čtyři mladí, Zirri, Thornel, Wenzl a Coelin, jsou takřka přes noc vytrženi ze světa, který dosud tak důvěrně znali.

Thonnierika se stává vroucím kotlem, v němž nakonec uvízne i potomek kdysi vládnoucího rodu Arkastů Daniel a jeho kamarádka, mladá nekromantka Ju. Zatímco si chudinská chamraď vyřizuje účty s boháči nebo akademiky a náboženští fanatici pacifikují poslední zbytky odporu proti své vládě, protínají se cesty všech výše jmenovaných postav. A ač si to ještě neuvědomují, právě ony budou psát další kapitolu příběhů z Pohraničí.

(zdroj)

Další? Dost možná i poslední, přinejmenším chronologicky. Jak už jsem naznačil v úvodu, Kukaččí mláďata následují starší příběhy ze stejného světa se značným časovým odstupem. Dozvíte se v nich, jak dopadli někteří hrdinové předchozích knih, jiní dokonce tím či oním způsobem zakončí svůj životní příběh právě na stránkách svazku nového. Autor před možnými spoilery sice varuje, pohříchu ale až na posledních stránkách svého díla.

Příběh nicméně pochopí i ten, kdo s Krvavým pohraničím nepřišel do styku. Zajišťují to právě nové postavy, které o svém vlastním světě neví o mnoho více než čtenář-nováček. Jejich všetečné otázky spolu s úryvky z prací historika Franka Ormonda, které často uvádějí kapitoly, brzy umožní člověku pochopit nejdůležitější souvislosti. Znalost předešlých knih je i přesto vysoce doporučeníhodná, jak jsem snad už naznačil výše.

Kukaččí vivisekce


Po formální stránce nemám Kukaččím mláďatům mnoho co vytknout. Povedená obálka související s dějem stále ještě není v žánru tak úplně pravidlem, takže kniha získává body hned na první pohled. Jen o příslovečný vlásek hůř to vypadá uvnitř. Zahlédl jsem nějakou přebývající čárku, někdo si mohl všimnout i kostrbatých slovních spojení typu zakrvácení krví. Vzhledem k rozsahu knihy se však stále jedná jen o vcelku banální drobnosti.

Nechám taky na čtenářově zvážení, nakolik v textu ruší originální, leč do očí bijící zvýrazňování vyjadřovacích zvláštností některých postav.

Podstatné výtky ke Kukaččím mláďatům mám totiž jenom dvě a za každou jsem srazil jeden bod z maximálního možného výsledného hodnocení.

Prvním neduhem je podle mého hodně nevyrovnané tempo vyprávění. Zatímco zezačátku tone příběh v popisech a dlouhých dialozích, ke konci zase sviští až neuvěřitelnou rychlostí. Nejsem žádným přívržencem v žánru tak oblíbených několikasetstránkových rozluček s hrdiny a prostředím, které předvádí mladí autoři jako Christopher Paolini i ostřílení veteráni sorty Andrzeje Sapkowského. Jenomže Šlechta v závěru rozsekává zápletky takovou kadencí, že to místy působí až trochu jako deus ex machina.

Druhou vážnou výhradu mám k postavám. Hrdiny si sice spolehlivě zamilujete (když ne všechny, určitě aspoň některé), ale to samo o sobě nestačí. Některé charaktery občas reagují trochu podivně nebo se pokoušejí o dost nevtipný humor (což může, ale nemusí být autorovým záměrem). Především ale často mizí z vypravěčova zorného pole i na velmi dlouhou dobu.

Šlechta si prostě tu či onu postavu odloží stranou na neurčito. Občas si na ni po nějaké době vzpomene, opráší ji a opět využije v příběhu, jindy ale nebohá osoba úplně ztrácí vliv na cokoli, co se okolo ní děje a v závěru pak působí naprosto nevyužitě. Jedna z vůbec nejdůležitějších postav celého thonnierického dramatu se potom zjeví až pět minut po dvanácté, jen aby se jí autor zase obratem briskně zbavil v takřka epizodickém formátu.

Konec dobrý, všechno dobré


Dodám jen, že mě Kukaččí mláďata po nějaké chvíli dokonale vtáhla do děje, užil jsem si narážky na minulé příběhy stejně jako představení nových hrdinů a při tom všem jsem se ani chvilku nenudil. Jistá dávka šílenství a perverze, kterou autor naordinoval některým ze svých záporáků, mě navíc udržela v napětí. Doufám, že i vám takový verdikt zní jako doporučení.

Žádné komentáře:

Okomentovat