pátek 14. října 2016

Kognitivní chyby, synkretismus a cargo kulty

Náš pan farář je vysokoškolsky studovaný, takže se určitě neplete. A i kdyby ano, co biskupové a papežové? Na světě žije více, než miliarda katolíků, církev má za sebou takřka dvoutisíciletou historii a pravdy víry zkoumaly mnohé generace teologů, filosofů a dalších učenců. Ti všichni se přece nemohli mýlit! Vždyť na tom, že existuje Bůh, se shodnou křesťané nejen mezi sebou, ale i s židy, muslimy a mnoha, mnoha dalšími.

"Nyní chci, abyste vyslali myšlenky plné míru a lásky ke všem rozumným bytostem této planety, které sdílejí vaše politická, ekonomická a náboženská přesvědčení." (zdroj)

Hned zezačátku musíme poctivě přiznat jedno: pravdu absolutně nezajímá, kolik lidí ji zastává nebo nezastává. Skutečnost je taková, jaká je a přitom ignoruje všechny, kteří si okolo ní konstruují libovolné představy. I kdybychom od toho ale odhlédli a pokusili se argumentovat ve prospěch existence boží širokým konsenzem, čekají nás problémy.

Předně – mají-li pravdu katolíci, nemá ji nikdo jiný. Rozhodně ne hinduisté, buddhisté nebo všemožní animisté, více či méně problematická místa obsahuje i islám nebo hinduismus. Valná většina křesťanských denominací jsou heretici nebo schizmatici, z nichž byla teprve nedávno sňata klatba. Poslední bod se týká třeba i věroučně dost blízkých pravoslavných, kteří mimo jiné nepřijímají katolické učení o očistci, papežský primát nebo učení o ospravedlnění. Kritizují například také západní praxi eucharistie konané bez účasti věřících na pití z kalicha a to do té míry, že např. svatořečili Jana Husa a Jeronýma Pražského.

Zleva doprava, shora dolů: Naše požehnaná domovina, jejich barbarské pustiny, náš slavný vůdce, jejich prohnilý despota, naše vznešené náboženství, jejich primitivní pověry, naše šlechetné obyvatelstvo, jejich zpátečničtí divoši, naši hrdinští dobrodruzi a jejich sadističtí nájezdníci. (zdroj)

Připomínám, že jde o církve vzájemně mimořádně blízké. Přesto exkomunikaci, vyhlášenou počátkem druhého tisíciletí sňali papež a patriarcha až v roce 1965. Do té doby oběma organizacím zjevně nijak zvlášť nevadilo, že všichni zesnulí protistrany končí v pekle coby těžcí hříšníci, kteří tvrdošíjně setrvali v odsouzených bludech.

Představte si teď ale peklo islámu, do něhož nás uvrhne Alláh, protože jsme neuposlechli hlas jeho pravého Proroka. Představte si hlubiny Tartaru, kam zažene Zeus ty, kteří dali před výšinami Olympu přednost Mekce nebo Kalvárii. Jak se asi bude hněvat Thór, až zabouchne brány Valhaly před nehodným lidstvem, které na něho zapomnělo?

Valná většina náboženství má zkrátka potíže s kompatibilitou. V některých sice může vaše upřímná víra i ve falešnou nauku nahnat aspoň nějaké body, každá církev však samozřejmě už z principu chce, abyste Pravdu s velkým P hledali právě u ní a ne u konkurence. Možnost spásy pro nevěřící, schizmatiky a heretiky proto obvykle nechává otevřenou, ale nijak zvlášť nespecifikuje její podmínky a pravidla.

Můžeme proto dospět k určitému synkretismu (který už je nicméně církvím zpravidla dost proti srsti) a prohlašovat, že existují pouze různá jména a způsoby uctívání jednoho Boha či skupiny božstev, univerzálních a natolik komplikovaných, že jsou lidé různě po světě schopni zahlédnout jen nepatrný zlomek jejich osob. Takováto víra je ve 21. století velice obvyklá, přestože se běžně objevovala už ve starověku. Někdy nabírá i institucionální charakter, jak můžeme vidět třeba na kaodaismu, který svatořečil mimo jiné Ježíše, Buddhu, Mohameda, Shakespeara, Napoleona, Lenina, Tolstého nebo Churchilla.

Jedno z možných vysvětlení. (zdroj)

Slabiny takového přesvědčení jsou nasnadě. Božstvo či božstva rychle ztrácejí kulturně-společenské nálepky, které definují jejich charakter. Stávají se skutečně transcendentními, tedy chápání člověka přesahujícími, a tím paradoxně ztrácejí sílu. Těžko se vztahovat nebo nějak osobně poutat na Boha nejasných kontur či dokonce Boha panteistického, ztotožněného s přírodou či vesmírem.

O takto abstraktním Bohu je i zatěžko mluvit. Jen těžko obhájíme, že nesnáší homosexualitu, seslal hieroglyfické desky Josephu Smithovi nebo že chce, abyste se občas ukázali v kostele. Bez omáčky okolo ztrácí veškerou sílu fanatizovat a rozdělovat a jeho vyznavači se zmůžou jen na vyprázdněné, leč aspoň docela neškodné blábolení o lásce, míru a pokoji bez toho, aby se obtěžovali představit způsob, jak výše zmíněného skutečně dosáhnout.

Potřebujeme tedy obhájit oprávněnost věrouky toho či onoho náboženství. Jenomže jak to udělat? Setkal jsem se s názorem, že bludné nauky dlouho nepřežijí a samy od sebe po čase zaniknou.

Opět anglická slovní hříčka, omlouvám se. (zdroj)

Inu, Osiris, Anubis nebo Ra by byli jiného názoru. Egyptské náboženství existovalo nepřetržitě po více než tři tisíciletí, přestože jej dnes praktikují jenom nečetní novopohané. Zhruba stejně dlouho už funguje zoroastrismus, jedno z vůbec prvních náboženství více či méně monoteistického charakteru, které nicméně není ani náhodou slučitelné třeba s křesťanstvím či s islámem.

A co takhle cargo kulty? Někteří obyvatelé Melanésie například očekávají příchod Mesiáše – ale pozor, nikoli Ježíše Krista, ale Johna Fruma. Už od druhé světové války napjatě čekají, až jim jejich Spasitel přiveze cargo, tedy západní zboží. Aby tento den přivolali, stavějí primitivní atrapy letišť, pochodují s bambusovými puškami a vztyčují americkou vlajku, jak to za války odkoukali od těch, kterým cargo skutečně z nebe padalo.

Nejde o žádný hloupý vtip: toto náboženství reálně existuje (stejně jako rytíři Jedi). Jiní domorodci zase považují za božskou bytost britského prince Phillipa. Jak dlouho jim to vydrží, těžko říct. Některé naprosto bizarní věrouky, jakou je třeba mormonství, už ale existují třeba dvě staletí a zatím se rozhodně skončit nechystají. (pozn.: video má české titulky)

A z jakého důvodu neuctíváte Johna Fruma? (zdroj)
Kde tedy hledat rozdíl mezi pravou a falešnou spiritualitou? Proč by nemohla být třeba Kačenka reinkarnací Ježíše Krista, jak se oprávněně ptá youtuber (!) Martin Rota? 

Pro úspěch zopakujme ještě jednou filosofické okénko Bertranda Russella, které zcela odráží můj pohled na věc:


Chcete, aby vám bylo věřeno? Dokazujte.

Tenhle článek měl být původně pokračováním Poslední zpovědi, ale nedokázal jsem ho udržet v přijatelném rozsahu. Proto si necháme moje oblíbená témata jako je dualismus substancí či klasické klišé o chladném, na pouhém rozumu založeném životě až na příště, kdy se pokusím ve stručnosti načrtnout ty úplně nejzákladnější body svého ateistického světonázoru. No a potom si dáme od náboženství a jeho kritiky minimálně tři týdny pauzu, aby si na své přišli i fanoušci ostatního obsahu Anekronu.

3 komentáře:

  1. Anonymní10/27/2016

    Celou dobu, co jsem si Tvůj článek pročítala, mi v hlavě vyskakoval úryvek z knihy B. Hrabala Obsluhoval jsem anglického krále: "Největší firma je církev katolická. Obchoduje s něčím, co nikdo nikdy neviděl a čemu se říká Bůh." Nejsem si jistá, jestli se jedná o totožnou interpretaci, snad ano.
    Vždycky, když se ve škole bavme o tom, že katolického boha nezajímá, jestli jsme nebo nejsme křesťané, ale hlavně to, jestli jsme dobří nebo ne. Ale tady je nasnadě otázka, co když jsme přesvědčení, že ve jménu náboženství děláme správnou věc, ale ve skutečnosti podle ostatních šíříme zlo?
    Omlouvám se, nechala jsem se unést. Ve většině s článkem souhlasím. Kritické myšlení je důležité a obdivuji Tě za něj. Jelikož se pohybuji v katolickém prostředí (přesněji řečeno škole) občas mám sklony k tomu pohlížet na náboženství trochu tendenčně. je strašné, jak dokáže člověka ovlivnit společnost, i když nechce.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Anonymní10/27/2016

      Omlouvám se za takové nahromadění chyb, upřímně se za ně stydím.

      Vymazat
    2. Vliv společnosti bych nepovažoval za jednoznačně negativní. Ale chápu, kam tím směřuješ -- pod tlakem okolí člověk často nejedná vůbec podle svého nejlepšího vědomí, jak dokonale ukazuje nejeden příklad oblíbený psychology. https://en.wikipedia.org/wiki/Peer_pressure

      Co se týče toho, co katolického boha zajímá, zjevně je to odvislé od názoru konkrétního evangelizátora. Zatímco echt tradicionalisté tvrdí, že stačí jeden těžký hřích bez zpovědi a šup s tebou do pekla, neboť mimo církev není spásy, benevolentnější interpreti mluví o "univerzální pravdě, nahlížené z mnoha směrů", čimž se mimochodem opět blíží Cao Dai-like synkretismu.

      Legrace to je. Pro toho, kdo se na to dívá zvenčí, samozřejmě :)

      Vymazat