čtvrtek 27. října 2016

Tohle je náš svět


Pořád ještě doháním své filmové resty letošního roku. Tentokrát jsem se mrknul na stále ještě docela čerstvou novinku Captain Fantastic (česky jako Tohle je náš svět). Lákal mě samozřejmě charismatický Viggo „Aragorn“ Mortensen v titulní roli, jakož i slibná premisa rodiny, žijící v odloučení od většinové společnosti. Musím hned ze začátku sdělit, že jsem se bavil mimořádně dobře, ale z trochu jiných důvodů, než bych byl očekával.



Mortensen a děti spolu žijí uprostřed severoamerických lesů, kde se živí převážně lovem. I osmiletá dcerka tak dobře ví, že se slepice obvykle zabíjí nožem či sekerou. Ve zbývajícím čase rodinka šplhá po horách s lany a cepíny, trénuje si výdrž profesionálních atletů a večery tráví rozhovory o vědě, klasické literatuře nebo různých levicových ideologiích (povětšinou o různých odrůdách komunismu).

Zavedený chod naruší pouze čas od času oslava narozenin Noama Chomského, jakási alternativa Vánoc pro osvícené. Pro ty své čtenáře, kteří se příliš neorientují ve společenských vědách, uvedu snad jen tolik, že je Chomsky něco jako sofistikovanější varianta průměrného čtenáře serveru Novinky.cz – přechytralý, příhodně dvojím metrem disponující kritik současné západní civilizace.

Zdálo se vám, že se Aragorn v Pánu prstenů až příliš zřídka melancholicky ksichtil? Film pro vás. (zdroj)

Dovedete si jistě představit, jak skvěle jsem se bavil. Popravdě by mi i stačilo, kdyby celý snímek neopustil formát agitky. V hlavní části filmu, která sleduje cestu zbytku rodiny na pohřeb matky, nicméně dochází ke konfrontaci dětí se skutečným světem a nutno podotknout, že tato nevyznívá zcela příznivě pro žádnou ze stran. Tehdy se ale do leckdy až rozkošně cynického příběhu leckdy vkrádá vyčpělý patos a šestáková moudrost stylu musíme držet pospolu.

Zopakuji však znovu, bavil jsem se. Bavil jsem se odkazy na Platónovu Ústavu (další naprosto od reality odtržený text), bavil jsem se proslovem nad rakví, culil jsem se při detailních popisech psychických chorob či funkcí různých orgánů v lidském těle. Nemůžu ani v nejmenším zaručit ostatním, že budou při sledování zažívat stejné pocity, ale to už jaksi patří k jakémukoli umění libovolného druhu.

PS: Když už všechna naděje pohasínala, ukázalo se, že někteří členové rodiny ovládají esperanto! To bylo to poslední, co jim chybělo k dokonalosti.

pondělí 24. října 2016

Buchty a klobásy

Že nesmím Buchty a klobásy minout mi bylo jasné už od prvního traileru. Film se totiž prezentoval takovým způsobem, že se nabízely v podstatě jen dvě možnosti, jak by mohl dopadnout. Působil totiž buďto jako infantilní výlevka fekálního humoru, nebo jako parodie pixarovek s jistým myšlenkovým přesahem. Představte si moje nadšení, když jsem po prvních několika minutách zjistil, že je obojím zároveň!


Vy, kteří mě znáte blíž, asi víte či tušíte, že nijak neholduji sprostému vyjadřování a pubertální humor mi v lepším případě nic neříká, v tom horším mi přijde trapný. Z toho důvodu mě taky nijak zvlášť nezaujal letošní Deadpool a považuji jej za hodně, hodně průměrný dokonce i v rámci současné produkce Marvelu. Možná proto budete překvapení, když vám prozradím, že Buchty a klobásy vulgaritami či obscénními narážkami hýří na všechny strany a mně to vůbec nevadí.

Co jsem se tak rozhlédl po českém Internetu, recenzenti zpravidla film považují právě za slepeninu prvoplánových hlášek. Zůstává mi záhadou, zda ostatní rozměry filmu nepostřehli, nebo s jejich poselstvím zkrátka jen nesouhlasí. Buď jak buď, mě se snímek líbil tak, jako letos máloco. To by k i tak netradičně zdlouhavému úvodu stačilo, pojďme se proto mrknout, o čem Buchty a klobásy vlastně jsou.

Vyděšená mnohooká brambora. No kolikrát za život tohle uvidíte? (zdroj)

Potraviny obývající supermarket sní jenom o tom, jak si je jednoho krásného dne vybere některý bůh (zákazník) a odnese je do ráje. Ten si přestavují příhodně jako místo slastí, radosti a věčného štěstí. Hlavními hrdiny příběhu jsou pak (jak nepřestává být zdůrazňováno) vzájemně kompatibilní párek a žemle, kteří nešťastnou náhodou vypadnou z košíku a tak minou okamžik svého spasení ze slzavého údolí regálů.

Jejich prvním nápadem je vrátit se zpátky domů, vecpat se do cizího balení a tiše doufat, že další zákazník dorazí dřív, než uplyne záruční lhůta. Během cesty, kterou ozvláštňuje špičkování dvou dalších, naprosto okatě stylizovaných potravin, se nicméně párek s žemlí dozvídají, že to se zemí zaslíbenou za skleněnými dveřmi nemusí být tak horké, jak to na první pohled vypadá.

Myslím, že asi nepotřebujete komentář. (zdroj)

Mezitím sledujeme i linii druhého párku z původního balení, který je v lidské domácnosti svědkem brutálního masakru svých bližních a sám uniká vražednému noži jen na poslední chvíli.

Příběh je ve skutečnosti ještě trošku komplikovanější a občas se větví či sbíhá podle toho, jak se rozdělují či shledávají jeho postavy. Ty totiž cestují přes mnoho nápaditých lokací uvnitř i vně supermarketu, přitom potkávají další potraviny a zažívají leckdy naprosto ztřeštěná dobrodružství, která trousí odkazy na skutečné události i populární kulturu. A právě v nich tkví síla snímku.

Člověka napůl smířeného s tím, že uvidí prvoplánovou zábavu kanálního charakteru až zamrazí, když postřehne hořkou ironii skrytou za radostným ranním prozpěvováním. Když k tomu připočtete černý humor hrající si s anglickým jazykem („We will exterminate the juice!“) a především naprosto brutálně přímočarý závěr písně („We cannot overstate how confident we are that our beliefs are accurate.“), pochopíte, že jsem zůstal stát s bradou někde u podlahy.

Podobných momentů bych mohl vypočíst možná okolo tuctu, ale to už bych se možná až nebezpečně blížil spoilerům. Jako závěrečné doporučení vám tak bude muset stačit, že se na film budu muset určitě někdy podívat ještě jednou – přinejmenším. A že jsem se bavil tak, jako už dlouho ne (od prvních dvaceti minut třetí Kung-fu Pandy, jestli to chcete vědět přesně).

PS: Strašně se těším na opovržlivé pohledy, kterými mě budou častovat ti, ve kterých ještě někde přežívá dušička puritána.

pátek 21. října 2016

Poslední zpověď: Jak přináší radostná zvěst bolest


Mnohokrát mi bylo během mého života vyčítáno, že jsem příliš chladný. Teď, když jsem se stal ateistou, slouží tato skutečnost těm, kteří si chtějí nějak vysvětlit můj názorový posun, ke zpětné racionalizaci. Domnívají se, že mi v mé náboženské víře chyběl vztah s Bohem. A pokud jsem ho opravdu měl, nemohl být opravdový. V takovém případě bych totiž křesťanství nikdy nemohl zavrhnout.

Tento argument samozřejmě nutně zjednodušuje situaci, protože ostatní lidé nevidí do mé hlavy o nic víc, než já do té jejich. Navíc se může snadno zvrhnout do obvyklé chyby, anglicky nazývané no true Scotsman. Když jsme konfrontováni s protipříkladem, který vyvrací naše univerzální tvrzení, obejdeme problém tak, že poukážeme na nedostatečnou kvalitu nějakého atributu daného protipříkladu.

Své přesvědčení, že žádný křesťan dobrovolně neopustí svou víru, jednoduše korigujeme tak, že to nikdy neučiní žádný pravý křesťan. Nebezpečí, skrývající se v této argumentační strategii je zcela zřejmé: takto může skalní komunista pohodlně vyškrtnout každého masového vraha a zločince, kterého jeho ideologie vyprodukovala a úplně stejný postup se nabízí i komukoli jinému. To však zmiňuji jen tak na okraj; věnovat se chci něčemu jinému.

Věřil jsem na zázraky a domníval jsem se, že se dějí i v mém životě. Často jsem se obracel k Bohu. Z Bible jsem si vypsal inspirující úryvky, které jsem se pak pravidelně modlíval. Přemýšlel jsem nad vírou i nad Písmem, přijímal jsem svátosti. Občas jsem skutečně cítil boží přítomnost a jeho pomocnou ruku. Neexistovala náhoda, jen moudrá a leckdy až fascinující cesta vytyčená úradkem Páně. Nebyl jsem pravým křesťanem?

Modlitba. Jak neudělat vůbec nic a pořád si přitom myslet, že pomáháte. (zdroj)

Možná ne. Jakkoli jsem totiž svou víru upřímně vyznával, s přibývajícími léty rostlo mé znepokojení. Jednak za něj mohly činy a slova některých představitelů náboženství, o nichž jsem se už zmínil dříve. Kdesi hluboko uvnitř ale rostly niternější obavy. Radostná zvěst evangelia mě počala naplňovat strachem.

V Bibli je údajně slovní spojení nebojte se napsáno tři sta šedesát pětkrát, jednou pro každý den v roce. Jak k tomu přijdou roky přestupné, mi není známo. Vsadil bych se však, že na každou výzvu k zanechání strachu obsahuje Písmo přinejmenším pět pasáží, které hrůzu nahánějí. Krize víry trápí nejednoho křesťana, včetně těch, kteří jsou církví považováni za svaté. Dobrým příkladem je čerstvě kanonizovaná Matka Tereza.

Na ní si mimochodem můžeme dobře ukázat pokřivenost názorů, skrytých v náboženské nauce. Matka Tereza totiž tvrdila, že je náš svět utrpením bohatší. Že ti, kteří prožívají bolest, odrážejí spasitelskou oběť Ježíše Krista.

Ten pocit, když mají vaši oblíbenou fantasy zrovna ve slevě. (zdroj)

Nechápejte mě špatně: nemyslím si, že je každá bolest špatná. Leckdy plní varovnou funkci a zastaví nás včas předtím, než si stačíme ublížit daleko vážněji. Ale nemoci, válka, hlad, bída? My lidé jsme zvyklí a evolučně determinovaní k tomu, abychom hledali v tom, co nás obklopuje, nějaký smysl. To ale v žádném případě neznamená, že tam musí být.

Nechci a ani nebudu nyní soudit Matku Terezu. Nevěřím ale ve svaté a ani ve svatost samotnou. Přehnaná úcta k člověku není o nic oprávněnější, než nekritické vzývání Boha. U všech uctívačů totiž můžeme vysledovat stejný selektivní přístup. Dobré věci tak chápou jako požehnání, zatímco existenci těch špatných připisují buďto nepřátelským silám nebo vyššímu, pro ně nepochopitelnému záměru. Cesty Páně jsou nevyzpytatelné.

Ale to není jediná lež opakovaná tak dlouho, až se pro mnohé stane pravdou. Jako křesťan jsem byl přímo bombardován apokalyptickou mentalitou – a to nejen ze strany tradicionalistů, kteří trapně úpí nad zkažeností moderního světa (k níž se ještě vrátím), ale i od těch, které bych mohl nazvat představiteli katolického mainstreamu. Rostla ve mně mentalita člena posádky potápějící se lodi.

My věrní si musíme pomáhat a vzepřít se ďáblovu světu okolo nás. Dodnes si pamatuji článek z tiskoviny jménem Řád, který vykresloval britského biologa a ateistu Richarda Dawkinse málem jako Antikrista. Blouznivé očekávání parusie ale probleskovalo ze všech směrů a čas od času znělo i z kazatelen. Nový zákon jej podporuje až překvapivým množstvím výroků o brzkém příchodu, který se dosud protáhl jenom na dvě milénia.

Ateistův program. Mezi jezením dětí, skypováním se Satanem a posloucháním metalu si samozřejmě najdeme i čas zapálit černé svíce a uctít našeho Temného pána. (zdroj)

Pokud byste vzali za vděk konkrétním příkladem, pusťte si třeba tohle kázání profesora a kněze Petra Piťhy. Mimo jiné v něm říká, že kdyby vyřkl jakoukoli moudrost, vrátí se mu zpátky jako fráze prázdnější, než žvást opilce. Já nepovažuji kazatele ani za rozsévače frází (tedy ne vědomého), ani za pijáka. Myslím, že jeho slova mrazivě reflektují nejistotu, zmatení, ba strach. Strach apokalyptický, který vyrůstá vnímání světa, který už není.
Podrobnější rozbor výše odkazovaného kázání provedl i český ateista a bývalý protestantský křesťan Lukáš Balabán.
Naštěstí, chce se mi dodat. Naše planeta bývala vždycky nehostinným, nebezpečným místem, kde lidské bytosti hynuly jako mouchy. V současné době je ale přívětivějším místem pro život, než kdykoli dříve. Ano, stále existuje teror, vykořisťování či války. Ale vyrostl také soucit v míře našim předkům neznámé. Ztrácí se opovržení nad cizími národy, kulturami či rasami. Roste vzdělanost a bohaté státy poskytují těm chudším humanitární pomoc, místo aby uvrhli jejich obyvatele do otroctví, jak to činili nejen křesťanští panovníci.

Říkáte, že je kapitalistické vykořisťování stejně drastické, jako koloniální útlak? Tak mi příště povězte raději tu o Červené karkulce a v mezičase se doučte historii.

Druhá světová válka připravila o život takové množství lidí, že nad tím zůstává veškerý rozum stát. Ani všechny války od té doby vedené dohromady nedosáhly počtu jejích obětí, přestože se populace této planety radikálně zvětšila. Co víc, nikdy od roku 1945 nevstoupily do přímého konfliktu dvě světové mocnosti.

Situace vypadá ještě příznivěji, když se místo absolutních čísel podíváme na ta relativní. Zjistíme totiž, že bereme-li ohled na velikost tehdejší populace, zažili jsme řadu událostí ještě strašnějších, než jsou světové války. Všem asi vytane na paměti Čingischán a jeho brutální, nespočet životů stojící expanze. Neméně ale otřásl značnou částí planety třeba i pád antického Říma nebo opakované morové epidemie, které ve svých nejhorších obdobích hubily populaci po desítkách procent. Více infomací třeba tady a tady. U druhého videa si můžete zvolit titulky v mnoha jazycích včetně českého.

- Tati, existuje Bůh?  - Ještě ne. (zdroj)

Mír se měří těžko, ale momentálně zcela jistě zažíváme jeho naprosto bezprecedentní období. Něco tudíž děláme správně – a moje sázky jdou na to, že je to liberální demokracie a sekularismus. Koneckonců, řečeno s Tomášem Halíkem:
Dnes neexistuje žádný politický konflikt, kde by nějakým způsobem nebylo náboženství angažováno.
Úplně na okraj mi dovolte krátkou poznámku: setkal jsem se jen s několika křesťany, kteří byli ochotni přiznat (či dokonce veřejně prohlašovali), že je současná doba pro jejich církev vůbec nejpřívětivější v zaznamenané historii. Takoví mají mou úctu a uznání, neboť jejich víra zjevně není založená jen na malicherném antagonismu.

Asi vás teď trochu vyděsím, protože celý dosavadní sáhodlouhý text představoval pouze jakýsi úvod k celému článku. Snažil jsem se v něm stručně artikulovat některé zásadní body svého pohledu na svět. Bohužel se mi opět nepodařilo zachovat snesitelný rozsah, pročež se zbytek svého článku pokusím shrnout jen do čas šetřících otázek a odpovědí, jimiž se pokusím nechat čtenáře nahlédnout do svého uvažování.

Jakou hodnotu má víra?

Není-li podložená, nulovou. Pravda bude existovat nezávisle na tom, zda v ni věříme, či nikoli. Měli bychom se ji pokoušet odhalit relevantními metodami a se zřetelem k ní potom korigovat vlastní, často spekulativní postoje.

Proč jsme tady?

Ptáte-li se na nějaký kosmický, přesahující smysl života, tak vás musím zklamat. Ten neexistuje, přírodní výběr nám schopnost propojovat i nesouvisející informace podstrčil z trošku jiných důvodů, než abychom dumali nad nesmrtelností chrousta. Smysl života si zkrátka musíme vytvářet sami, což stejně všichni děláme – naneštěstí často tím, že akceptujeme některé náboženství.

Existuje duchovní svět?

Ne. Nedávalo by to nejmenší smysl. Jak by mohl náš materiální svět řídící se fyzikálními zákony interagovat se světem, který žádnou hmotu či fyzikální zákony nemá? Dualismus substancí je fascinující téma a chcete-li se o něm dozvědět něco víc, doporučím vám přednášku doktora Filipa Tvrdého z naší univerzity. Nebude-li vám stačit, mrkněte třeba ještě na dvojici velmi podařených, leč pouze anglických videí na stejné téma.

Doktor Tvrdý mluví od 9:50, zhlédnout ale můžete klidně i celé video.

Jak vznikl vesmír?

Upřímně: nevíme. Zejména kreacionisté si z ateistů v tomto ohledu rádi utahují, když se posmívají tomu, že by se mohl svět stvořit sám z ničeho. Oni, osvícení a navýsost moudří, totiž na základě svatých textů ze starověku dobře vědí, že svět z ničeho stvořil neviditelný kouzelník. Za těchto okolností mi prosté přiznání nevědomosti přijde jako intelektuálně poctivější přístup.

To samozřejmě neznamená rezignaci na problém. Existují všemožné hypotézy (titulek tohoto článku berte prosím s rezervou), nějakému Prvotnímu hybateli, kterým se tak rádi křesťané ohánějí, však vůbec nemusí nic nasvědčovat. Kauzalita samotná totiž jaksi přestává být relevantní bez času a prostoru, které jsou vlastnostmi tohoto vesmíru. Z toho důvodu mi taky nepřijde otázka Co bylo před Velkým třeskem? nijak zvlášť inteligentní. Ale berte mě s rezervou. Na tyhle věci fakt nejsem expert.

Proč se chovat dobře, když neexistuje Bůh?

Moje oblíbená. Ateisté ji velice rádi jednoduše otáčejí: „Je Bůh opravdu jediným důvodem, proč se chováš dobře? A pokud ano, co to o tobě vypovídá?“ Strach z retributivní spravedlnosti v zásvětí asi jen málokdo prohlásí za šlechetnou motivaci ke správnému chování, u zpovědi vám jej nicméně uznají. Naše morálka má samozřejmě evoluční původ, protože je altruistické chování často velice účinnou strategií (už proto, že bývá reciprocitní).

Morální je dělat to, co je správné, ať si kdo říká, co chce. Náboženství znamená dělat to, co je nám řečeno, ať už je to správné nebo ne. Abrahám by mohl povídat. (zdroj)

Soucit, empatie a smysl pro spravedlnost, tak zní moje odpověď. Kdosi mi kdysi tvrdil, že si není jistý, jestli to stačí. Asi vím, co tím měl na mysli. „Existují lidé, kteří se zlí už narodili,“ řekl mi jednou můj známý psycholog. Má pravdu. Tak jako někteří na tento svět dorazí porouchaní fyzicky a jiní zase mentálně, najdou se i ti, jimž jakýkoli ohled na ostatní chybí. Zmínil jsem se už, jak je svět krutý? Zmínil.

Existuje svobodná vůle?

Ne. Respektive rozhodně ne tak, jak si ji představujeme. Všechny naše volby jsou determinovány. Ve světě, kde fungují zákonitosti fyziky, chemie a biologie, si lze jiný scénář jen těžko představit. Tématu svobodné vůle budu určitě ještě někdy věnovat samostatný článek, kde chci rozebrat mimo jiné dopady tohoto konceptu na morálku a další oblasti.

Chápu, že je pro mnohé představa, že se ve skutečnosti rozhodují pouze iluzorně, značně kontraintuitivní a možná i děsivá. Jsem nicméně toho názoru, že tyto pocity vycházejí především z nedostatečného obeznámení se s celou problematikou. Kdosi si prý kdysi stěžoval, že to nevypadá, jako by se Země otáčela okolo Slunce, ale naopak. Podobně mnozí říkají, že se jim nezdá, že by svobodná vůle neměla existovat. Moje reakce je pokaždé stejná: a jak by se to mělo zdát a jak by to mělo vypadat?

Proč kritizuješ i umírněné náboženství?

Těm, kteří četli poctivě předchozí kapitoly Poslední zpovědi, to snad ani nemusím vysvětlovat. I sebeumírněnější víra velice často v časech krize selhává a plodí démony, proti kterým je celá představa křesťanského pekla jenom k smíchu. Dokonce i v dobách relativního klidu se náboženství pokouší projektovat do legislativy států své představy o tom, co je dobré a špatné, přičemž už z principu odmítá svůj pohled jakkoli revidovat, třeba na základě vědeckých poznatků.

Představte si svět bez náboženství. (zdroj)

Co hůř, některé věrouky atakují veřejně zřizované školy. Nejen ve Spojených státech tak mohutně vzkvétá iracionalita třeba ve formě kreacionismu. Daleko nejhorší je ale fakt, že se náboženství staví na piedestal coby nekritizovatelný názor. Jak opakuji stále a stále dokola, názory nemají právo na ochranu, které může a musí přináležet pouze fyzickým osobám. Ve světě ohrožovaném především radikálními vyznavači si pod sebou sami podřezáváme větev.

Co nás čeká po smrti?

To, co bylo před naším narozením. Nic. Bát se toho nemá moc cenu, skoro každou noc koneckonců stav nevědomí také zažíváte. Ten úplně poslední akorát nikdy neskončí, to je všechno. Kýčovitými barvami vymalovaná nebesa a věčnost vyplněná patřením na Boha a dalšími, zajisté navýsost záživnými aktivitami, na vás samozřejmě nečekají. Možná vás ale potěší, že to samé platí i pro plameny pekelné.

Ateisté musejí být nešťastní, hluboko uvnitř zoufalí lidé

To sice není tak úplně otázka, ale čas od času se ozve. Ateisté samozřejmě nešťastní být mohou, úplně stejně jako lidé věřící. Sám za sebe mohu nicméně s čistým svědomím prohlásit, že si od doby dekonverze přijdu sebevědomější, spokojenější a obecně vyrovnanější. Už jen proto, že nemusím za každou sklenicí vody hledat Satana a příležitostně se třást nad blížící se Apokalypsou a stavem hříšného světa.

Přišli jsme si s Vámi promluvit o Vás. (zdroj)

Dobře, trochu to přeháním, ale dělám to čistě pro ilustraci. Každopádně se mi lépe dýchá i bez toho, co věřící obvykle považují za pozitivní stránku věci. Aniž bych chtěl popírat důležitost emocí nebo pozitivních vztahů mezi lidmi, náboženství tyto důležité součásti života často rozředí v tragikomickou sentimentální břečku, okořeněnou trochou instantní moudrosti, dávkované skrze metafory a alegorie.


To je ode mě pro dnešek všechno. Tématům spojeným s náboženstvím či ateismem se budu samozřejmě věnovat i dál pod příslušnými štítky, dám si ale pauzu přinejmenším do poloviny listopadu. Jednak nechci z Anekronu udělat čistě blog o víře a nevíře, jednak chci v mezičase vydat článek, který se tématu do značné míry dotýká. Jelikož v naší zemi ještě z nějakého důvodu nevymřel kreacionismus, ba dokonce ani jeho nejabsurdnější mladozemská varianta, pokusím se pohledem laika stručně shrnout základy evoluční biologie.

Mezi české kreacionisty patří i Petr Hájek, který je mimo biologie expertem i na matematiku. (zdroj)

úterý 18. října 2016

Barbar Conan

Na Barbara Conana jsem se rozhodl podívat poté, co se František Fuka rozplýval nad jeho návratem na plátna českých kin. Trochu paradoxně jsem totiž dosud znal jen verzi z roku 2011, která mi přišla dokonale průměrná, a rychle jsem na ni zapomněl. Přitom znám vcelku dobře původní příběhy Roberta E. Howarda a přečtenou mám i řadu jeho epigonů.
Plakát. (zdroj)

Patřím mezi onu menšinu studentů filosofie, které nijak zvlášť nebere Friedrich Nietzsche. Proto jsem se na úvodní citát (máte ho v hlavičce) jenom letmo zašklebil a počkal jsem si raději na dávku poctivé cimmeřanské moudrosti předávané z otce na syna. Po ní už se začal rozvíjet samotný příběh.

Ten můžu shrnout velice jednoduše. Conanovu barbarskou vesnici nejdříve poplení divocí nájezdníci s hadí standartou, kteří zabijí všechny dospělé a děti odtáhnou do otroctví. Náš hrdina musí tvrdě dřít a potom skončí v aréně. Jedné temné noci je pak osvobozen, vyráží do světa a po zbytek filmu střídavě cestuje, bojuje a souloží, nikoli nutně v tomto pořadí. A přitom se snaží pomstít vrahům svých rodičů.

Jakékoli dějové linky nad tento rámec mají obvykle jen epizodický charakter, přičemž se obvykle vyznačují především triviálností. Z toho už musí být každému zřejmé, že nejde o snímek nijak příběhově bohatý, na druhou stranu se ale aspoň nezaplétá do pavučiny překombinovaných, absurdně složitých plánů moderních padouchů. Místy mě však dost iritovalo pomalé tempo, se kterým třeba ze stejné doby pocházející Indiana Jones vůbec problém nemá.

Barbar Conan nicméně přeci jen poskytuje dnešní kinematografii příklady hodné následování. Očividně se řídí heslem, že je žádný dialog lepší než špatný dialog, takže třeba představitel titulní role Arnold Schwarzenegger ve filmu prakticky nemluví. Za zmínku určitě stojí i povedený soundtrack, který se vydařil nadmíru. Úroveň akčních scén pak kolísá od vydařených, až po docela úsměvné.

Líbila se mi v dnešní době osvěžující nekorektnost snímku, který představuje Conana jako dokonalý magnet na ženy, vrhající se k jeho svalnatým nohám hned po několika pohledech na vypracované bicepsy. Hrdinný barbar navíc čas od času nakopne nějakého toho psa, který se mu plete pod nohy, nebo dá přes frňák dotěrnému velbloudovi.

Osobně nejsem příznivcem přehnaně velkých rukojetí, ale proti gustu... (zdroj)

Oceňuji také, že v napínavých scénách funguje napětí a v těch hrdinských zase Conanova aura heroismu. Scénář se totiž nebojí barbara za příliš odvážné jednání občas vytrestat a při vhodné příležitosti za tímto účelem dokonce využije ikonický moment literární předlohy.

Celkem vzato, začínám se docela dost těšit na rok 2018, kdy se Schwarzenegger ke své ikonické roli vrátí v adaptaci Howardova jediného románu, Hodiny draka. První barbarovo dobrodružství mě totiž sice nedokázalo nadchnout, ale užil jsem si ho přeci jen lépe, než již zmíněnou verzi z roku 2011. Krom toho jsem toho názoru, že nutně potřebujeme víc hrdinů, kteří na filmovém plátně zakousnou supa.

Jeho Veličenstvo Conan, král Aquilonie. (zdroj)

PS: Konečně jsem taky pochopil několik skvělých narážek v knihách Terryho Pratchetta.

neděle 16. října 2016

Sebevražedný oddíl

Komiksových filmů přibývá jako hub po dešti. Jenom letos jsme už viděli veskrze průměrného Deadpoola, ničím výjimečného Captaina Americu či kvalitativně zhruba srovnatelnou Apokalypsu. Výše zmíněné filmy se plácají v dobře uleželém bahýnku repetitivní průměrnosti, konkurence v podobě DC ale také nezahálí. Nejprve vyprodukovala vysloveně tragický Úsvit spravedlnosti, na který následně volně navázal Sebevražedný oddíl.

Upozornění: text recenze obsahuje spoilery ke snímku Batman v Superman.

Dirty mind, level Microsoft Word 2016.

Za ta léta, co se Bruce Wayne po nocích prohání Gothamem v netopýřím kostýmu, dokázal dostat za mříže pestrou sbírku všemožných individuí, nadaných rozličnými více či méně super-schopnostmi. Když pak Superman „umírá“ v závěru souboje s Doomsdayem, jisté kruhy blízké vládě Spojených států amerických si na svou sbírku zločinců vzpomenou. Zbaveno ochrany Muže zítřka, rozhoduje se bezbranné lidstvo využít nedobrovolně poskytovaných služeb Sebevražedného oddílu.

Vzniká tým složený z ostrostřelce, psychicky labilní dívčiny s baseballovou pálkou, ještěřího muže (který není Lizard), ohnivého muže a muže, který umí házet bumerang. Aby nesourodou skupinku nenapadlo udělat něco neuváženého, dostává každý její člen implantovanou mikronálož, která neposlušnému odpálí mozek. Takto motivovaní sveřepí rekové následně vyrážejí do boje, přičemž na ně dohlíží holka s japonskou vlajkou na čele a elitní voják, který má před ostatními nějaké to nehezké tajemství.

V duchu nejlepších tradic moderních superhrdinských filmů Sebevražedný oddíl samozřejmě obsahuje mnohem víc postav, než je zdrávo. Mimo již vyjmenované v něm hraje větší či menší roli ještě divná čarodějka z prokleté jeskyně, její bratr nebo další reinkarnace ikonického Jokera. S tím zatím nebyla taková legrace jako v Temném rytíři Christophera Nolana, ale možná jenom nedostal patřičný prostor.

Ještě, že tam aspoň není Jež... ehm, Superman. (zdroj)

Asi nejnepříjemnějším aspektem filmu je nicméně občasná režisérova snaha imitovat Zacka Snydera, tvůrce Muže z oceli a Úsvitu spravedlnosti. Děje se tak zejména ve flashbacích (což ještě tolik neobtěžuje), ale naprosto nelogicky i během finálního showdownu s nepřátelským bossem. Ano, snažím se naznačit, že celá scéna působí silně videoherním dojmem a nijak tudíž nevyčnívá ze záplav konkurenčního digitálního bordelu.

Trailer lákal na spoustu vtípků a hláškující postavy, ve výsledném snímku ale humoru není o moc víc, než právě v již dříve zveřejněných ukázkách. Sebevražedný oddíl nerozhodně přešlapuje mezi temnou, syrovou stylizací a barevnou klauniádou filmů od Marvelu. Nesluší mu to – troufám si tvrdit, že by dopadl o dost lépe, kdyby si zkrátka jeden z přístupů vybral.

Přehled některých důležitých postav. (zdroj)

Atmosféra, scénář i postavy přesto fungují daleko lépe, než v Úsvitu spravedlnosti. Většinu času je divákovi přinejmenším jasné, kam záporáci jdou a proč se chovají tak, jak se chovají. Ne všichni nicméně dostanou stejný prostor a všem nepřekvapivě bije pod bizarním zevnějškem poctivé americké / hispánské / japonské srdce. Paradoxně až na ty, kteří za mřížemi nejsou – měl-li to však být pokus dodat snímku na sofistikovanosti, nepovedl se.

Jinak ale považuji Sebevražedný oddíl za dosud nejlepší film, který rodící se univerzum DC vyplodilo. Stále sice až trestuhodně nevyužívá svůj potenciál, ale aspoň nesklouzl do zmatené nesmyslnosti Úsvitu spravedlnosti nebo nudných trikových orgií Muže z oceli. Přesto mi vzhledem k enormním prostředkům vloženým do produkce zmíněných snímků přijde jako dost žalostný výsledek, že něco aspoň trošku nadprůměrného vzniklo teprve teď.

PS: A to nás ještě letos čeká Doctor Strange. Chjo.

pátek 14. října 2016

Kognitivní chyby, synkretismus a cargo kulty

Náš pan farář je vysokoškolsky studovaný, takže se určitě neplete. A i kdyby ano, co biskupové a papežové? Na světě žije více, než miliarda katolíků, církev má za sebou takřka dvoutisíciletou historii a pravdy víry zkoumaly mnohé generace teologů, filosofů a dalších učenců. Ti všichni se přece nemohli mýlit! Vždyť na tom, že existuje Bůh, se shodnou křesťané nejen mezi sebou, ale i s židy, muslimy a mnoha, mnoha dalšími.

"Nyní chci, abyste vyslali myšlenky plné míru a lásky ke všem rozumným bytostem této planety, které sdílejí vaše politická, ekonomická a náboženská přesvědčení." (zdroj)

Hned zezačátku musíme poctivě přiznat jedno: pravdu absolutně nezajímá, kolik lidí ji zastává nebo nezastává. Skutečnost je taková, jaká je a přitom ignoruje všechny, kteří si okolo ní konstruují libovolné představy. I kdybychom od toho ale odhlédli a pokusili se argumentovat ve prospěch existence boží širokým konsenzem, čekají nás problémy.

Předně – mají-li pravdu katolíci, nemá ji nikdo jiný. Rozhodně ne hinduisté, buddhisté nebo všemožní animisté, více či méně problematická místa obsahuje i islám nebo hinduismus. Valná většina křesťanských denominací jsou heretici nebo schizmatici, z nichž byla teprve nedávno sňata klatba. Poslední bod se týká třeba i věroučně dost blízkých pravoslavných, kteří mimo jiné nepřijímají katolické učení o očistci, papežský primát nebo učení o ospravedlnění. Kritizují například také západní praxi eucharistie konané bez účasti věřících na pití z kalicha a to do té míry, že např. svatořečili Jana Husa a Jeronýma Pražského.

Zleva doprava, shora dolů: Naše požehnaná domovina, jejich barbarské pustiny, náš slavný vůdce, jejich prohnilý despota, naše vznešené náboženství, jejich primitivní pověry, naše šlechetné obyvatelstvo, jejich zpátečničtí divoši, naši hrdinští dobrodruzi a jejich sadističtí nájezdníci. (zdroj)

Připomínám, že jde o církve vzájemně mimořádně blízké. Přesto exkomunikaci, vyhlášenou počátkem druhého tisíciletí sňali papež a patriarcha až v roce 1965. Do té doby oběma organizacím zjevně nijak zvlášť nevadilo, že všichni zesnulí protistrany končí v pekle coby těžcí hříšníci, kteří tvrdošíjně setrvali v odsouzených bludech.

Představte si teď ale peklo islámu, do něhož nás uvrhne Alláh, protože jsme neuposlechli hlas jeho pravého Proroka. Představte si hlubiny Tartaru, kam zažene Zeus ty, kteří dali před výšinami Olympu přednost Mekce nebo Kalvárii. Jak se asi bude hněvat Thór, až zabouchne brány Valhaly před nehodným lidstvem, které na něho zapomnělo?

Valná většina náboženství má zkrátka potíže s kompatibilitou. V některých sice může vaše upřímná víra i ve falešnou nauku nahnat aspoň nějaké body, každá církev však samozřejmě už z principu chce, abyste Pravdu s velkým P hledali právě u ní a ne u konkurence. Možnost spásy pro nevěřící, schizmatiky a heretiky proto obvykle nechává otevřenou, ale nijak zvlášť nespecifikuje její podmínky a pravidla.

Můžeme proto dospět k určitému synkretismu (který už je nicméně církvím zpravidla dost proti srsti) a prohlašovat, že existují pouze různá jména a způsoby uctívání jednoho Boha či skupiny božstev, univerzálních a natolik komplikovaných, že jsou lidé různě po světě schopni zahlédnout jen nepatrný zlomek jejich osob. Takováto víra je ve 21. století velice obvyklá, přestože se běžně objevovala už ve starověku. Někdy nabírá i institucionální charakter, jak můžeme vidět třeba na kaodaismu, který svatořečil mimo jiné Ježíše, Buddhu, Mohameda, Shakespeara, Napoleona, Lenina, Tolstého nebo Churchilla.

Jedno z možných vysvětlení. (zdroj)

Slabiny takového přesvědčení jsou nasnadě. Božstvo či božstva rychle ztrácejí kulturně-společenské nálepky, které definují jejich charakter. Stávají se skutečně transcendentními, tedy chápání člověka přesahujícími, a tím paradoxně ztrácejí sílu. Těžko se vztahovat nebo nějak osobně poutat na Boha nejasných kontur či dokonce Boha panteistického, ztotožněného s přírodou či vesmírem.

O takto abstraktním Bohu je i zatěžko mluvit. Jen těžko obhájíme, že nesnáší homosexualitu, seslal hieroglyfické desky Josephu Smithovi nebo že chce, abyste se občas ukázali v kostele. Bez omáčky okolo ztrácí veškerou sílu fanatizovat a rozdělovat a jeho vyznavači se zmůžou jen na vyprázdněné, leč aspoň docela neškodné blábolení o lásce, míru a pokoji bez toho, aby se obtěžovali představit způsob, jak výše zmíněného skutečně dosáhnout.

Potřebujeme tedy obhájit oprávněnost věrouky toho či onoho náboženství. Jenomže jak to udělat? Setkal jsem se s názorem, že bludné nauky dlouho nepřežijí a samy od sebe po čase zaniknou.

Opět anglická slovní hříčka, omlouvám se. (zdroj)

Inu, Osiris, Anubis nebo Ra by byli jiného názoru. Egyptské náboženství existovalo nepřetržitě po více než tři tisíciletí, přestože jej dnes praktikují jenom nečetní novopohané. Zhruba stejně dlouho už funguje zoroastrismus, jedno z vůbec prvních náboženství více či méně monoteistického charakteru, které nicméně není ani náhodou slučitelné třeba s křesťanstvím či s islámem.

A co takhle cargo kulty? Někteří obyvatelé Melanésie například očekávají příchod Mesiáše – ale pozor, nikoli Ježíše Krista, ale Johna Fruma. Už od druhé světové války napjatě čekají, až jim jejich Spasitel přiveze cargo, tedy západní zboží. Aby tento den přivolali, stavějí primitivní atrapy letišť, pochodují s bambusovými puškami a vztyčují americkou vlajku, jak to za války odkoukali od těch, kterým cargo skutečně z nebe padalo.

Nejde o žádný hloupý vtip: toto náboženství reálně existuje (stejně jako rytíři Jedi). Jiní domorodci zase považují za božskou bytost britského prince Phillipa. Jak dlouho jim to vydrží, těžko říct. Některé naprosto bizarní věrouky, jakou je třeba mormonství, už ale existují třeba dvě staletí a zatím se rozhodně skončit nechystají. (pozn.: video má české titulky)

A z jakého důvodu neuctíváte Johna Fruma? (zdroj)
Kde tedy hledat rozdíl mezi pravou a falešnou spiritualitou? Proč by nemohla být třeba Kačenka reinkarnací Ježíše Krista, jak se oprávněně ptá youtuber (!) Martin Rota? 

Pro úspěch zopakujme ještě jednou filosofické okénko Bertranda Russella, které zcela odráží můj pohled na věc:


Chcete, aby vám bylo věřeno? Dokazujte.

Tenhle článek měl být původně pokračováním Poslední zpovědi, ale nedokázal jsem ho udržet v přijatelném rozsahu. Proto si necháme moje oblíbená témata jako je dualismus substancí či klasické klišé o chladném, na pouhém rozumu založeném životě až na příště, kdy se pokusím ve stručnosti načrtnout ty úplně nejzákladnější body svého ateistického světonázoru. No a potom si dáme od náboženství a jeho kritiky minimálně tři týdny pauzu, aby si na své přišli i fanoušci ostatního obsahu Anekronu.

čtvrtek 13. října 2016

Star Trek: Do neznáma

Když J. J. Abrams zmáčkl tlačítko restart a rozjel zbrusu nový Star Trek, byl jsem nadšený. Nikdy jsem nepatřil mezi fanoušky původního seriálu a tak jsem uvítal možnost seznámit se se světem hezky od začátku, což je vždycky jednodušší, než naskakovat do rozjetého vlaku. Bavil jsem se dobře. Když pak režisér ve své vizi pokračoval sequelem Do temnoty a do role záporáka obsadil oblíbeného Benedicta Cumberbatche, bylo to ještě lepší.

Na rovinu: letos to podle mě dopadlo asi nejhůř. Přesto se vás v recenzi pokusím přesvědčit, že snímek za zhlédnutí stojí a rozhodně není nějakým obřím zklamáním či dokonce úplně brakovým kouskem.

Posádku USS Enterprise zastihneme jako obvykle přímo uprostřed mise. Ve službách Federace se kapitán Kirk pokouší překecat jednu rasu CGI mimozemšťanů, aby uzavřela příměří s odvěkými soupeři. Po této peripetii odlétá vesmírná loď na obří základnu, kde mají naši hrdinové na chvíli padla. Před sledováním Spockových pokusů o udržení romantického vztahu nás naštěstí včas zachraňuje dějový zvrat.

Posádka je připravena. (zdroj)

Na prosbu růžové ufonky musí Enterprise zamířit do mlhoviny protkané blesky a meteorickým smetím. Během cesty je však loď napadena roji nepřátelských stíhaček, utrží mnohá poškození a jde ke dnu. Respektive k zemi, neboť ji přitáhne gravitační pole blízké planety. Během evakuace jsou někteří členové posádky zajati, jiní zraněni a/nebo ztraceni. No a zápletku máme na světě.

Příběh po většinu času následuje zažitá schémata a jen občas se nesměle pokusí o nečekaný zvrat, což mu zpravidla příliš nevychází. Záporáci jsou nudní a generičtí, hudba tuctová a s výjimkou hlavního motivu (zrecyklovaného z předchozích dílů) i naprosto nezapamatovatelná. Vizuály zpravidla plní se ctí svou obvyklou roli kulisy v pozadí, občas nicméně dokáží velmi příjemně překvapit. Jen tak z hlavy mě napadá povedený okamžik s vlnou zvedající se proti lodi.

"Má tu židli rád." (zdroj)

Ze šedivého průměru nicméně třetí Star Trek táhnou především tradičně kvalitní herecké výkony. Simon Pegg trousí vtípky a občas se neúspěšně pokouší o skotský přízvuk, Zachary Quinto se pokouší simulovat výrazové bohatství tváře Arnolda Schwarzeneggera a Karl Urban ze sebe zase jednou předvedl víc, než jen bradu. Chris Pine pak musí hlavně pořádně valit své modré oči, aby nalákal do kin tu polovinu lidstva, pro kterou bývá akční sci-fi méně atraktivní.

Změna v režisérském křesle nedopadla nijak strašně a Justin Lin, známý dosud především svou rychlostí a zběsilostí dvouhodinovou stopáž dokázal ukočírovat. Nohy mu trochu podráží již zmíněná plochost scénáře, na poměry žánru vesměs generické prostředí a absence byť jen jednoho neotřelého a dosud neviděného motivu (jakým bylo třeba v předchozím díle svištění ve skafandrech volným prostorem).

Takhle zfetovaně naštěstí vypadají jenom plakáty. (zdroj)

Star Trek: Do neznáma mě jednoduše nenadchnul, což mu nicméně až zas tak nevyčítám. Bavil jsem se zhruba tak na úrovni nového Warcraftu a vlastně možná i o trošku líp, protože na mě nikdo nechrlil stovky odkazů pro fanboye a především nikdo neobsadil žádného z nich do jedné z hlavních rolí. Vlastně se mi film líbil skoro stejně jako (ta ironie) Abramsova nová Síla se probouzí, což bych třeba před rokem vůbec nečekal. Holt se časy mění…

úterý 11. října 2016

Rebranding: Jak dodržuji vlastní tradice

Psal se rok 2004, vůbec první, který jsem kdy škrábal na papír spolu s ostatními. Nově nabytá schopnost vyjadřovat myšlenky skrze tahy pera či tužky mě naprosto nadchla. Konečně mohl šestiletý capart silou svého génia a mocí ničím neohraničené kreativity dobýt svět umělecké tvorby! Co na tom, že jsem některá písmena pořád ještě občas kreslil zrcadlově převrácená? Skutečný tvůrčí duch se takovou maličkostí nenechá omezovat.

Prvním médiem, pomocí kterého jsem si chtěl vydobýt nehynoucí slávu, se stal komiks. Ten úplně první vypadal nějak takhle.
Ta zelená potvora s úsměvem měsíčku na hnoji se velmi originálně jmenovala Rixík, přičemž neměla vůbec, ale vůbec nic společného s podobně barevným charakterem z časopisu Čtyřlístek, Rexíkem. Ve svém prvním dobrodružství vynalezl můj hrdina přístroj, s jehož pomocí dokázal vejít dovnitř počítačové hry. Budiž mi připsáno ke cti, že se nejednalo ani o násilnou střílečku, ani o závodní titul, nýbrž o simulátor ohňostrojů.

Tehdy jsem ještě nevěděl, že Rexík propaguje pavědu. (zdroj /doporučuji přečíst/)

Než se začnete ptát, ne. Žádný simulátor ohňostrojů (pokud nepočítáme Minecraft) jsem nikdy nehrál a ani mi to nezní jako kdovíjaká zábava.

Tenhle první komiks mám pořád ještě doma, stejně jako takzvanou Knihu 5, do níž následně přibyla pokračování dobrodružství zeleného hrdiny a další komisy typu Petra Pana, Pána prstenů, Úžasňákových a tak všelijak podobně. Proč jsem začal pátým dílem, to mi už není známo, ale podobně postupovali i jiní autoři typu George Lucase, tak co.

Úplně mimo téma: zase jednou mám nové video.

Kniha 5 se stala pouze úvodním titulem. V následujících měsících a letech jsem vyprodukoval minimálně půltucet či ještě víc dalších školních sešitů a z Rixíka se stal dost slušný seriál. Navíc mi vyrostla konkurence v podobě mladšího bratra, s nímž jsme si vzájemně kradli zápletky a pak se je snažili namaskovat tak, aby to ten druhý nepoznal. Jednou mě to tak rozhořčilo, že jsem na zadní obálku nejnovějšího trháku napsal obsáhlé varování před psaním takzvaných opičáren.

Proč ale celou tuhle příhodu z dětství vyprávím?

Inu, rád jsem měl ve svých projektech přehled. Proto jsem jim už od dětství dával jména a udržoval jejich tradici. Hned již zmíněná Kniha 5 obsahovala cosi jako logo producenta podobné těm, která strkají hollywoodské společnosti před své blockbustery. Universal má svoji planetu, 20ᵗʰ Century Fox zase reflektory a já začínal na dvou zkřížených mečích (prudce originální, vím). Ty tvořily základ pro písmeno A, od nějž se na obě strany odvíjely zrcadlící se nápisy SILD/DLIS.

Modernější podoba téhož.

O jedenáct let později jsem vydal svoji počítačovou hru, založenou na projektu O.H.R.RPG.C.E a Vikings of Midgard. Jak asi myslíte, že jsem si ji označil?

Screenshot úvodní obrazovky plné verze hry, která vyšla v roce 2015.

Když jsem zveřejnil animace, které jsme natáčeli na ZUŠ? Když jsem něco prezentoval ve škole? Když jsem natočil video, jako třeba ještě i relativně nedávné, dnes již smazané Ve znamení meče? Můžete hádat třikrát.

Projektu Adlis ale začala narůstat konkurence. Nejdřív jsem z něj vydělil Snospár, do kterého jsem pro přehlednost přemístil valnou většinu dokumentace týkající se stolní hry Legenda o Stínu (která je v současné době aktivní). Kilogramy papíru, které se mi v šuplících nahromadily během sedmi osmi let vývoje, už začínaly zavazet.

Dobový plakát. Hru si můžete bezplatně stáhnout zde.

V posledních třech letech ale z ničeho nic vyrostl Anekron. Z původně skromných plánů na blog o fantasy se nakonec stal zatím nejkomplexnějším dílem, do kterého jsem se kdy pustil. Pokrývá obsah tohoto blogu jakož i dvou předchozích, expandoval na Facebook, poslední dobou se mu čím dál lépe daří i na YouTube. Už dlouho má taky vlastní DeviantArt, e-mail či Skype, jeho součástí jsou i mnohé soutěžní povídky.

V mezičase jsem navíc opět zrušil nešťastný Snospár a Legenda o Stínu putovala také pod hlavičku Anekronu. V jediném světě se tak střetává stolní hra s povídkami, univerzem inspirována byla také již zmíněná hra počítačová. Zapomenout nesmím ani na čtenářsky docela oblíbené textovky.

Shrnuto stručně, Anekron nabobtnal a z dříve dominantního projektu Adlis se stala okrajová záležitost. Když jsem proto před pár dny provedl zdánlivě pouze grafickou změnu loga, ve skutečnosti došlo ke sloučení. Aby to však nevypadalo, že Anekron svého menšího kolegu jen prachsprostě pohltil a zničil tak dlouholetou tradici, nechal jsem k poctě své dávné tvorby (včetně zelené potvory Rixíka) nové logo otevřené do tvaru A.
S trochou fantazie si pořád ještě můžete představovat dva zkřížené meče, jak se v jeho středu lesknou.

neděle 9. října 2016

OpenTTD: Uničovsko

Řekl jsem si, že trochu upustím plyn a protože rád odpočívám kreativně, stáhl jsem si starou dobrou strategii OpenTTD. Tu si může z oficiálního webu kdokoli zadarmo nainstalovat do počítače. Ve hře se stanete šéfem dopravní společnosti a budete mít za úkol přepravovat cestující i náklad mezi městy, vesnicemi a různorodými ekonomicky významnými budovami. K tomu vám poslouží flotila silničních vozidel, vlaků, lodí i letadel.

Potěšilo mě, že OpenTTD díky obětavé péči komunity ve své nejnovější verzi podporuje FullHD displeje a bez jakýchkoli potíží běží pod Windows 10 (a to přesto, že na oficiálním webu slibuje funkčnost jen pod XP / Vista / 7).

Tohle ale nemá být recenze, protože jsem hru samotnou v podstatě skoro nezapnul. Svého času jsem nad ní pár hodin proseděl, tentokrát mě ale víc zajímal zabudovaný editor map. Pomocí příslušných nástrojů jsem panenskou, plochou planinu zvrásnil sítí silnic, vystavěl městečka a vesnice, vyzdvihnul kopce a zasadil lesy. Pod rukama se mi začal zhmotňovat kraj, ve kterém jsem prožil většinu života – severomoravský Uničov a jeho okolí.

Horní část Libiny. Vlevo dole můžete vidět serpentýny, které vedou k budoucí vlakové stanici.

Hotovou mapu jsem si uložil na disk s tím, že ji později dokončím, ale chyba lávky. Hra neměla povolení zapisovat do cílové složky a celá práce skončila v hlubinách paměti určené k přemazání. Postěžoval jsem si aspoň na Facebooku a tím to pro včerejšek skončilo.

Do Nové Hradečné skutečně vede topolová alej a tamní kostel opravdu stojí na kopci.

Dnes jsem se nicméně do úplně stejného projektu pustil znovu, a to s mnohem větší chutí. Ovládl jsem už valnou většinu tajů editoru a tvorba šla rychle od ruky. Po paměti jsem rozmisťoval po mapě jednu dědinu za druhou, až nakonec začal opět nabírat tvar i samotný Uničov. Pak mě ale paměť zradila.

Troubelické sídliště, nazývané někdy též... myslím, že vám to dojde.

Začal jsem se totiž pohybovat v regionu, který už neznám zrovna nejlíp. Povolal jsem na pomoc vševidoucí Google mapy, ale čím dál víc mi začínalo být jasné, že nepatřím mezi špičkové geografy. Některé vzdálenosti jsem hrubě přepískl, jiné by se asi slušelo prodloužit. Vzdát jsem se však odmítl.

Tady už přímo ve hře stavím autobusové zastávky, abych simuloval své dojíždění do školy.

Nakonec jsem pokryl plochu na severu zhruba ohraničenou Oskavou a Libinou a na jihu sahající zhruba k Července a Litovli. Snažil jsem se co nejpřesněji zachytit podobu jednotlivých lokalit, přestože mi místy hra podrážela nohy. Historické centrum letitého královského města Uničova si zkrátka musíte přimyslet.

Na Oskavě jsem trénoval, i tak je myslím místy reálnému předobrazu vcelku podobná.

Chcete-li se shovívavě, nebo naopak zlomyslně zasmát nad mou zeměpisnou negramotností, první verzi mapy si můžete stáhnout ze serveru ulož.to.

https://uloz.to/!eedGjxLgmdpf/open-ttd-unicovsko-scn

sobota 8. října 2016

Poslední zpověď: Sbohem

Hned zezačátku musím oznámit, že měním plány. Sérii Poslední zpověď jsem původně plánoval na celé měsíce, aby důkladně a dopodrobna zachycovala můj názorový přerod z katolického křesťanství až po ateismus. Nakonec jsem se ale rozhodl, že skončím po pouhých pěti dílech (včetně úvodu). Proč? Myslím si totiž, že stávající forma článků nakonec tak úplně nevyhovuje záměrům, které jsem s ní měl.

Poslední zpověď se proto omezí na pouhé stručné shrnutí zásadních událostí vedoucích k mému odvržení náboženství. Argumenty, které mě přesvědčily, budu následně rozebírat pod jednoduchým štítkem Ateismus a občas si zkrátka sepíšu blogpost tohoto zaměření. Mí čtenáři si tak budou moci přečíst jen to, co je skutečně zajímá a popis mého názorového veletoče samotného zůstane stravitelně krátký.

Chceš-li vědět, kdo tě ovládá, zkrátka zjisti, koho nesmíš kritizovat. (zdroj)

V minulých kapitolách jste si mohli přečíst o tom, jak jsem opustil katolickou církev a postupně i samotné křesťanství. Mým přesvědčením se stal poté na krátkou dobu teismus, následován ještě kratší deistickou epizodou. Proto se pro začátek sluší oba pojmy krátce přiblížit těm, kteří neznají jejich význam.

Teismus můžeme pro naše účely chápat jako přesvědčení, že existuje jeden Bůh, který aktivně zasahuje do světa a projevuje se jako osoba. Katolicismus, křesťanství obecně, judaismus i islám samozřejmě představují teistická náboženství, ale k výše zmíněným vlastnostem Boha si ještě leccos přidávají. To už jsem já v době, o které bude řeč, nedělal.
Deismus se těšil největší popularitě kdysi v osvícenství a zjednodušeně si jej můžeme představit skrze jednu z karikatur Boha, o kterých jsem kdysi slyšel v hodině náboženství. Bůh-hodinář kdysi dávno stvořil svět a od té doby je k němu značně lhostejný. Škrtnout si tedy můžeme veškeré zázraky, zjevení či proroctví.

Co mě přimělo přejít od prvého ze jmenovaných názorů ke druhému?

Předně to byl problém zla. Pěkně a srozumitelně ho rozebírá třeba Jan Houserek na své vcelku mladém blogu Bezvěrec, já se pro stručnost spokojím s formulací koho jiného, než svého oblíbeného filosofa Davida Huma.


Teističtí apologeté vymysleli kvůli tomuto problému celou speciální disciplínu jménem teodicea (ospravedlnění Boha). Katolická církev se zpravidla omezí na poněkud zbabělé konstatování, že zlo ve světě je tajemstvím podobně jako třeba trojjedinost. Svého Spasitele a Pána hájí zpravidla skrze metafory, nedokonalé analogie a tak podobně – zkrátka vytvářejí kouřovou clonu.

Jiní poukazují na to, že je zlo nutné pro existenci svobodné vůle. To sice můžeme říct o morálním zlu, co ale všechna zemětřesení, epidemie kosící lidi po miliónech, záplavy, hurikány, sopečné erupce a další běsnění přírody? Náš vesmír, planetu Zemi nevyjímaje, představuje děsivě nevhodné místo pro život.

Rouhání. Jízdenka do pekel nikdy nebyla zábavnější. (zdroj)

Člověku 21. století, žijícímu v neuvěřitelně bohaté a prosperující společnosti, který je obklopen lékařskou péčí a komfortem, který nemá v dějinách obdoby, to tak nemusí připadat. Ale zkuste si trochu zagooglit. Ještě pár staletí zpátky smrt přicházela mnohdy ještě před narozením. Ti, kteří i přesto spatřili světlo světa, čelili hladu (výnosy polí byly často až směšně nízké) a s ním spojeným epidemiím apokalyptického rozsahu (morová epidemie klidně skosila i třetinu (!) obyvatel země.

Čím dál se vydáme zpět v čase, tím horší celá situace v průměru bude. Naši předkové se choulili v primitivních chatrčích, obklopeni číhajícími predátory a ohrožováni vrtochy počasí. I drobná změna klimatu je tvrdě postihovala a škodili si také sami prostou nevědomostí, co se fungování světa okolo týkalo. Mayská civilizace kupříkladu prošla něčím, čemu v moderní době říkáme neudržitelný rozvoj.

Jejich rozvíjející se zemědělství vedlo k populační explozi. Rostoucí obyvatelstvo nicméně muselo být nakrmeno a tak došlo ke kácení lesů, které měly ustoupit orné půdě či pastvinám. Bez stromů však země počala rychle podléhat erozi. Splavená půda následně znehodnotila sofistikovaný zavlažovací systém domorodců, a když počala plnit koryta řek, došlo k záplavám. Ty zničily velkou část sklizně a okamžitě nastal hlad.

Pokud Létající špagetové monstrum neexistuje, proč mají planety perfektní tvar masových koulí? (zdroj)

Kam vším tímhle mířím? Spousta zla vzniká jakoby jaksi mimochodem. Někdy jako produkt dobrých záměrů, často však úplně bez jakéhokoli lidského přispění.

Zmíním ještě jeden pokus o řešení problému zla a to proto, že jej považuji za mimořádně odporný. Někteří apologeté totiž zkrátka tvrdí, že když už nás jednou Bůh stvořil, může si s námi dělat, co chceme a nabízejí analogii s řemeslníkem a jeho výrobkem. Když odhlédnu od naprosté nevhodnosti přirovnání, neboť myslící a bolest cítící lidskou bytost naprosto nelze připodobnit k předmětu, mnoho se toho nezlepší.

Argument výše mi totiž přijde jako učebnicový příklad zásady, kterou můžeme shrnout anglickou slovní hříčkou might makes right – moc zakládá právo. Může-li Bůh sesílat utrpení jen z titulu své síly, v čem se potom liší od nejhorších tyranů, které zná historie? Pro zajímavost zmíním, že takto mluví například i svatý Pavel z Tarsu.

Člověče, co vlastně jsi, že odmlouváš Bohu? Řekne snad výtvor svému tvůrci: „Proč jsi mě udělal takto?“ Řím 9:20

Krutého a sadistického Boha by samozřejmě nemělo nejmenší smysl uctívat, takže nezbývá než předpokládat, že se Stvořitel skutečně podobá nepřítomnému hodináři, či že zkrátka není tak docela všemocný. A to už se docela hezky překlápíme do mého velmi krátkého deistického období.

Bůh pro mě v té době znamenal sotva víc, než odpověď na otázku Co bylo předtím, než začal vesmír? Krom okamžitě se nabízející otázky No a co bylo před Bohem? mi ale přišlo divné, jak můžeme říct předtím, když je čas součástí našeho vesmíru. Pochybnosti se zkrátka kupily jedna na druhou.

Nevím, kdy jsem si poprvé uvědomil, že jsem ateistou, ale s postupujícím časem už zkrátka nešlo držet se svých starých přesvědčení. Náhle jsem nevěděl nic a jistoty, které mi poskytovala víra, zmizely v nenávratnu. Dekonstruoval jsem své náboženství, a jelikož jsem byl celý život zvyklý pohlížet na svět z jeho pozic, ztratil jsem veškerou oporu. Samozřejmě mě to šokovalo, ale současně jaksi vzrušovalo.

Nastal čas hledat pravdu tam, kde bych ji nikdy nečekal. Určitě dobře víte, jak nesnáším hlubokomyslné obrázky sdílené po sociálních sítích, ale tentokrát si na závěr jeden neodpustím. Je možná kýčovitý, ale vlastně docela dobře shrnuje, co jsem zhruba před rokem prožíval. 

V nejtemnější hodině jsem hledal Boha. Místo toho jsem našel sebe. -- bezbožný povaleč (zdroj)

Editace 9. 10. 2016: Pod vlivem okolností doplním ještě jeden pokus o řešení problému zla, který jsem z původního náčrtu článku vypustil. Jedná se názor, že je zlo pouze nedostatkem dobra, nepřítomností Boha, podobně jako tma označuje stav beze světla či chlad nedostatek tepla. Podrobněji vysvětlený ho najdete třeba na třetí a čtvrté stránce tohoto čísla katolické tiskoviny Milujte se!

Tato myšlenka není ve filosofii vůbec nová. Časopis ji přisuzuje třeba Tomáši Akvinskému, nachází se ale třeba i v učení antických novoplatoniků o takzvané emanaci. To hlásá, že všechno dobro vyvěrá z jediného počátku, který můžeme ztotožnit s Bohem. Jakmile pak roste vzdálenost od Boha, dobro se vytrácí a jeho nepřítomnost pak pociťujeme jako zlo.

Jedná se monistický koncept. Monismus chápeme jako přesvědčení, že vše co je vychází z jedné příčiny (moderní katolictví tedy je v tomto smyslu* monistické, neboť vesmír stvořil Bůh) a vymezuje se tak vůči dualismu. V něm existují principy dobra a zla, které spolu soupeří (např. zoroastrismus). V dějinách církve spolu tyto dvě koncepce často soupeří.
 * Tím samozřejmě nechci popírat ontologický dualismus křesťanství ve stylu svět hmoty a svět duchovní.

Problém zla nicméně jeho prohlášení za nedostatek dobra neřeší. Lacině jen žongluje se slovíčky. Teplo a chlad jsou jen subjektivním vyhodnocením pohybu částic našimi smysly a chlad tedy není nedostatkem tepla o nic víc, než je teplo nedostatkem chladu (a úplně stejně je to samozřejmě i se tmou). Navíc má být Bůh křesťanů všudypřítomný a situace, kdy dochází k jeho absenci, by tak vůbec neměla nastat.

Tím ale ještě nekončím. Mnohým křesťanům se navrhované řešení nelíbí už proto, že ztotožňuje Boha s dobry tak, jak je vnímají lidé. Rational Wiki zase předkládá parodické verze argumentu, které napadají jeho logiku:
Chudoba neexistuje, jedná se pouze o nedostatek prostředků k zajištění blahobytu. Vláda by samozřejmě ráda poskytla všem občanům stejné podmínky, ale někdy prostě nevychází s rozpočtem způsobem, který my ubozí lidé, neznalí tajů vysoké ekonomiky nikdy nedokážeme pochopit.
Chcete-li se k tématu dozvědět něco víc, doporučím tento a tento odkaz. Pro pořádek jen uvedu, že katolické církev zamítla učení o emanaci postupně na čtvrtém lateránském a prvním vatikánském koncilu, což se k redaktorům časopisu Milujte se! nejspíš za posledních sto padesát let ještě nestihlo donést.