středa 28. září 2016

Dlouhý příspěvek, který se vám nechce číst

Nepíšu. Vím to. Anekron novým obsahem zrovna dvakrát nepřekypuje a dnešní článek toho taky moc nezmění, protože bude takřka úplně informativní. Pokusím se vám v něm stručně vysvětlit, co mi v těchto dnech užírá tolik času a jak to vidím do budoucna. A nebojte se, žádné katastrofické prohlášení o rušení blogu nebo drastickém omezení provozu tentokrát nechystám.

Začala mi škola. Ta nejenže si žádá významný podíl mého času, především pohlcuje nemalou část mé tvůrčí kapacity, protože jsem si na rozjezd semestru nechal od několika vyučujících přidělit různé práce. Chci si tím ulehčit do budoucna, protože psát desítky stran několik dní před koncem zimního semestru není nic, co bych někomu záviděl a tak své seminárky, eseje a další projekty obvykle odevzdávám co nejdříve.

Pak jsou tu samozřejmě moje ostatní projekty. Tento blog by je měl v ideálním případě všechny zastřešovat, z mnoha důvodů to však stále není možné. O některých proto možná ani netušíte, což mi vzhledem k okolnostem vůbec nevadí. Z těch, které jsem už na Anekronu tím či oním způsobem upoutával, mi nejvíc času žere asi tvorba videí (odhadem hodinu na každou minutu stopáže).

Nedávno jsem audiovizuální formou jako první v republice zpracoval Blackfyrovu rebelii, událost ze světa Písně ledu a ohně George R. R. Martina. Zároveň jsem zjistil, že mé starší video o chybách ve Hře o trůny překročilo hranici 1500 zhlédnutí, což považuji za jistý úspěch; nemám nicméně prostor ani technologie do dalšího rozvíjení tohoto slibného segmentu své tvorby, takže se přinejmenším prozatím budete muset spokojit s nepravidelně zveřejňovanými výkřiky do tmy. Ty navíc pouštím do světa často ne přes tento blog, ale přes Facebook.

Lepší pozdě než nikdy, no ne?

Á propos – přidal jsem si nejpopulárnější sociální síť do menu, aby si mohli novinky přečíst i ti, kdož nemají příslušný účet.

Dál samozřejmě píšu pro Dagona, i když tento měsíc ne kdovíjak aktivně. Mým článkům totiž zpravidla předchází důsledné rešerše napříč českým, ale především anglickým Internetem. Než se prokoušete všemi zákoutími webu, zabere to hodně času a samotné sesmolení několika ušmudlaných odstavců pak chutná spíš jako ona pomyslná třešnička na dortu. Musím taky všechny své výtvory nechat kolegům nějakou dobu ke zhodnocení a pak je ještě nahrávám do dagoního wordpressu.

Aby toho nebylo málo, jezdím na výlety. Tento měsíc jsem třeba proslovil hned dvě přednášky na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži, jehož jsem absolventem. Z doslechu se dozvídám, že to prý některé jedince i docela bavilo, což mě samozřejmě hřeje. Piplání se s PowerPointem a skládání záchytných bodů do čtečky ale zase sluplo kousek pomyslného koláče, z něhož bych mohl tento blog krmit.

A hodlám se vymlouvat i dál. Přes hlavu mi přerůstají literární soutěže. Za každou cenu chci uzavřít svůj letošní Tvůrčí rok 2015/2016 (můj terminus technicus) zasláním minimálně dvou příspěvků do Ceny Karla Čapka, na což mám už jen bídné dva měsíce. Týden zpátky jsem úspěšně prošvihl uzávěrku Gondorského semenáčku mých drahých hobitů z Mittalmaru, což si vyčítám natolik, že mě to dost možná konečně vytáhne na nějaký sraz do Prahy.

Když ono je to docela daleko. (zdroj)

Vraťme se ale ještě na moment k Čapkovi, konkrétně k loňskému ročníku, jehož úplné výsledky jsem obdržel před pár dny. Zaplesal jsem tehdy, protože jsem ve své kategorii skončil pátý, čímž jsem o míle překonal svou předloňskou průměrnost a začal dýchat za krk publikaci v Mlokovi. Moje nadšení ještě exponenciálně narostlo, když mi napsala Jiřina Vorlová, jestli bych nechtěl udat Noční šichtu v připravovaném Kočasu – no kdo by to byl schopen odmítnout?

Momentálně tedy netrpělivě očekávám nejen vydání výše zmíněné povídky, ale stále ještě i starší Modlitby za smrt (najde-li se pro ni ve Fascinaci místo). Zároveň dál soutěžím, velmi žhavé želízko mi leží v Prázdninovém psaní Triumvirátu a dvě docela nadějná zase ve Dračím řádu. Sledovat to všechno je docela náročné.

Pak mi taky některé projekty leží v šupleti, které pořád nemám tu odvahu otevřít. Jeden z nich se v současné době slibně rozjíždí, ale detaily ještě nepovím – prozradím jen, že nemá nic moc společného s mou běžnou produkcí. Zmíním ale ještě aspoň dva další namátkou vybrané, protože mě zajímají vaše názory.

Oslovil mě tuhle jeden čtenář, jestli bych po úspěšných titulcích na TolkienEdit nechtěl zpracovat i další sestřih jménem J. R. R. Tolkien’s The Hobbit (člověk by skoro čekal, že fanoušci Středozemě mají ohledně pojmenovávání aspoň nějakou fantazii). Na rozdíl od svých předchůdců je tenhle pozdní projekt k dostání i ve vysokém rozlišení, hraje si i s barvami a drobnými vizuálními změnami proti původní trilogii.


Jenže můj překlad TolkienEditu už se mi po roce a půl od dokončení vůbec nelíbí a nový sestřih bych proto opět musel otitulkovat kompletně odznovu, což by znamenalo zpracovat další zhruba čtyři hodiny stopáže. Tfuj. Ještě ke všemu je tato náročná práce dost za hranicí ilegality, pročež už vůbec nemůžu žádat, aby mě za ni někdo zahrnoval obdivem, či ještě lépe – zlatem.

Pak taky plánuju – a ne, že začnete vyšilovat – smazat starý Anekron. Všimněte si prosím, že jsem vám v úvodním odstavci tohoto blogpostu nelhal, protože je můj starý projekt už dávno zrušený. Tentokrát bych ho ale chtěl několika kliknutími myší navždy poslat do věčných lovišť, respektive do místa určeného k přepsání kdesi na serverech, které pohání blog.cz.

Než mě zabijete, čtěte ještě chvíli dál. Starý Anekron by samozřejmě dál zůstal k dispozici pro stažení, podobně jako Anekron 2 (který by se do propasti zapomenutí svezl s ním). Jenom by už zkrátka dál neoxidoval zbytečně na blogovací platformě coby nostalgický pomníček starých dobrých časů. Tak bych zároveň uspokojil obě své odvěké tendence: necenzurovat svoje staré já a zároveň moci recyklovat a aktualizovat své starší výplody.

Aktualizovat? Jo. Úzký výsek, řekněme asi 5 – 10 % starého blogu bych převedl na nový Anekron, a to hned z několika důvodů. Své nejzajímavější staré články chci oprášit, formálně i obsahově odladit a reprezentativně je vystavit za použití pokročilých technologií a postupů, které jsem dřív neměl k dispozici. Některé nudné a nezajímavé zase můžu zparodovat podobným způsobem, jako prastarou povídku Lučištník z Údolí.

Jak si můžete sami snadno spočítat, jednalo by se řádově o desítky článků. Vaše názory?

Kde jsou ty časy, kdy jsem ještě při screenshotu neuměl vypnout zaměřovací kříž. #nostalgia

Co dodat na závěr? Snad jen, že byste se neměli mých revizionistických snah nijak přehnaně děsit. Některé povídky jsem klidně přepsal i několikrát za sebou, první kapitoly mého pokusu o román jsem zavrhl už dvakrát a v hlavě mi pořád vrtá, že bych vytáhl z hlubin zapomnění šíleně starou (2012, ehm) trojsérii příběhů ze světa Minecraftu Stín draka, Zrod draka a Pád draka a přepsal ji skoro od základů v jeden nový, velký příběh. Tak třeba jednou.

středa 21. září 2016

Poslední zpověď: Všechny cesty vedou z Říma


Vždycky jsem měl dost ambivalentní postoj k autoritám. Myslím, že nepatřím mezi problémové syny, žáky, nebo studenty. Už určitě pak nejsem z těch, kteří musejí mít za každých okolností hlavní slovo a ruku na kormidle. Na druhou stranu ve mně léta roste a roste značná rezervovanost vůči názorům ostatních lidí, jakási hluboce zakořeněná skepse vůči tomu, co zní až příliš pěkně, než aby to byla pravda.

Katolickou víru jsem ale od malička považoval za životní jistotu. Navštěvoval jsem náboženství, přinejmenším dvakrát týdně jsem se účastnil mší, vážně jsem bral svátosti a vůbec všechno, co běžný život moderního římského křesťana obvykle utváří.

Na nižším gymnáziu jsem také čelil zvídavým otázkám některých spolužáků (obzvlášť pak jednoho, zdravím, čte-li si tyto řádky) co se víry týče, takže jsem se k náboženství upřel s onou chladnou zatvrzelostí těch, kteří si váží svých niterných přesvědčení. Musely to být příšerné diskuze po obsahové i formální stránce, takže jsem rád, že si z nich mnoho nepamatuji. Coby konzervativní malý katolík jsem vehementně bránil i takové hlouposti, jako je kreacionismus (přičemž sama církev evoluční teorii již dávno přijala – tomu se říká papežštější než papež).

Pak jsem přestoupil na Arcibiskupské gymnázium v Kroměříži, školu se značným, dokonce dominantním podílem křesťanských studentů. Poznal jsem skvělé spolužáky, učitele, k mé víře se všichni chovali s více než dostatečným respektem a do kaple jsem se mohl vydat i v papučích, zkrátka ideální prostředí pro růst v Bohu, řekli byste. Ale chyba lávky.

Můj obranný krunýř, kterým jsem se chránil před argumenty diskuzních protivníků, začal slábnout. Dostal další, daleko drastičtější trhliny, když jsem pozoroval reakce obdobné mým vlastním u svých nevěřících spolužáků, když se pustili do přátelské, leč emotivní debaty s věřícími, nebo třeba se školním kaplanem v hodině náboženství. Vzpomněl jsem si na léta v lavici svého starého gymnázia a hned mi bylo jasné, jak se ti lidé cítí tváří v tvář dominantnímu názoru.

Crossover křesťanské a starořecké mytologie by mohl být zajímavý. (zdroj)

Arcibiskupské gymnázium dokonale, během pouhých měsíců, rozdrtilo mnoha křesťany živený pocit katolické církve coby potápějící se lodi ve sveřepé opozici ke světu. Uviděl jsem své dřívější soupeře střízlivějšíma očima a už jsem nepovažoval jejich názory za ďáblovo našeptávání. A ne, nemyslím to obrazně: pokud vyrůstáte obklopeni spoustou bizarních, děsivých a mnohdy zcela přímočaře brutálních biblických obrazů, zanechá to ve vás trvalé stopy.

Někdy v té době jsem taky poprvé poznal charismatickou odnož katolictví. Zanechala ve mně smíšené pocity. Prožil jsem několik velice silných emocionálních zážitků, které jsem interpretoval jako setkání s živým Bohem. Na druhou stranu mi přišla zcela cizí rozjásanost, hluboké nadšení a primitivní, citově-pudová podstata oněch prožitků, kterou moje skeptické nitro čichalo kdesi uvnitř.

Nikdy jsem se neopil, nezkusil jsem tabák, trávu ani jiné drogy. Právě proto, že si nade vše cením střízlivého, chladného pohledu. Charismatické hnutí tento můj postoj dokonale negovalo.

Začal jsem proto hledat pravdu – skutečné katolictví, autentický způsob vyznávání víry. Nevynechal jsem zavilé tradicionalisty, kteří by nejradši zrušili všechno od Druhého Vatikánu, nevynechal jsem daleko liberálnější rádobyhlubokomyslné žvanily sorty Tomáše Halíka. Samozřejmě jsem nemohl vědět, že opravdové katolictví neexistuje.

Ano, myslím to vážně. Co spolu mají všechny ty názorové proudy, které tvoří současnou církev společného? Neshodnou se leckdy dokonce ani na oficiálních dogmatech, to, co se jim nehodí do krámu, si vždycky nějak chytře vyloží.

Taky jsem začal studovat církevní dějiny, katechismus a bibli. Pokud chcete ztratit víru snadno a rychle, doporučuji všema deseti. Katoličtí autoři historie naší římské matičky vykreslovali svou chlebodárkyni jako takřka utopickou organizaci, která se sice možná občas trochu sekla a udělala přešlap, ale většinu času pracovala na harmonickém, spravedlivém světě. Můj skeptický budík ryčel při čtení jako pominutý. Právem, jak se později ukázalo.

Ke katechismu mě přivedly otázky. Víra mi totiž postupem času přestávala připadat konzistentní a tak jsem hledal odpovědi, které by mé pochyby zažehnaly. Katechismus ale jenom zvýšil můj zmatek. Už z dřívějška jsem věděl, že podle učení církve má být Bůh rozumově poznatelný a teď mi budou tvrdit, že jeho trojjedinost je tajemství? Vždyť katolické pojetí Boha takřka definuje!

Můj skromný teologický tip: mnohočetná porucha osobnosti. (zdroj)

Ještě větší zmatek nastal při čtení bible, která krom poměrně neškodné mytologické vaty, nějaké té básničky či žalmu nebo popisů výzdoby Šalamounova chrámu obsahuje (a to jak v Novém, tak ve Starém zákoně) dost šokující informace. Nechme prozatím Písmo svaté promluvit jen krátce, později mu snad věnuji samostatnou kapitolu.

Nejdřív pár veršů pro ty, kteří rádi banalizují Starý zákon.

Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit. Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane. Mt 5:17-18

Spíše pomine nebe a země, než aby padla jediná čárka Zákona. Lk 16:17

Způsobím, že budou jíst maso svých synů a maso svých dcer, jeden bude požírat maso druhého v obležení a tísni, až je budou tísnit jejich nepřátelé a ti, kdo jim ukládají o život. Jr 19:9

Dbejte na má nařízení. Když budeš připouštět dobytek, nesmíš křížit dvojí druh. Své pole nebudeš osívat dvojím druhem semene. Nebudeš nosit šaty utkané z dvojího druhu vláken. Lv 19:19

Nyní jdi a pobij Amáleka; jako klaté zničíte vše, co mu patří. Nebudeš ho šetřit, ale usmrtíš muže i ženu, pachole i kojence, býka i ovci, velblouda i osla!“ 1Sam 15:3

Jestliže někdo uhodí svého otroka nebo otrokyni holí, takže mu zemřou pod rukou, musí být usmrcený pomstěn. Jestliže však vydrží den či dva, nebude pomstěn, neboť byl jeho majetkem. Ex 20:20-21

Otroci, poslouchejte své pozemské pány s uctivou pokorou a z upřímného přesvědčení jako Krista. Ef 6:5

Bůh není Bohem zmatku, nýbrž Bohem pokoje. Jako ve všech obcích Božího lidu, ženy nechť ve shromáždění mlčí. Nedovoluje se jim, aby mluvily; mají se podřizovat, jak to říká i Zákon. Chtějí-li se o něčem poučit, ať se doma zeptají svých mužů; ženě se nesluší mluvit ve shromáždění. 1Kor  14:33-35

A úplně nakonec tohoto čistě reprezentativního výběru můj oblíbený citát.

„Já vytvářím světlo a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím zlo, já Hospodin konám všechny tyto věci.“ Iz 45:7
(zvýraznění moje)

Co byste si mysleli o Bohu, který o sobě řekne tohle?

Pouštní tetralogie. (zdroj)

Začal jsem mít také velmi vážné výhrady vůči věrouce, které se dotýkaly širokého spektra témat. Vadilo mi kupříkladu, že organizace, která se prezentuje jako zdroj neměnné morálky, záhadně mění názory v průběhu času. Typickým příkladem je kremace, dříve považovaná za smrtelný hřích, kterou může nyní každý katolík beztrestně podstoupit.

Ale to už nechci kdovíjak rozvádět, už tak bude článek dlouhý. Rýpat jsem se začal třeba i ve skandálech církev obklopujících – a teď nechci vytahovat notně zaprášené kostlivce křížových výprav či honů na čarodějnice – a nejednou se mi udělalo blivno. Od výhrad papeže vůči mechanické antikoncepci, které stály značné množství životů, přes machinace neprůhledné vatikánské banky, otřesné Magdaleniny prádelny či paktování se s nejedním diktátorským režimem 20. století až po pedofilní skandály (které sice nejsou mezi katolickým klérem o nic hojnější – ale ani méně hojné – než jinde, zato však byly naprosto skandálně kryty hierarchií). Zagooglete si.

Pokračovat by se dalo dál, o některé špíně se ale špatně i píše. Kardinál Law, bostonský arcibiskup, který stál v čele diecéze před vypuknutím skandálu, skončil uklizen v Římě v bazilice Santa Maria Maggiore. Jednoho týpka v červeném jsem tam skutečně během své návštěvy zahlédl – nevím, zda to byl on, ale i tak je to divný pocit.

Udělejme si jasno. Tohle nejsou všechny důvody, proč jsem se katolickou církev rozhodl opustit. Nemám prostor věnovat se tomuto tématu podrobněji a navíc se chci držet těch argumentů, které mi stačily zhruba před dvěma lety, kdy jsem se přestal považovat za člena, vzdal jsem se svátostí* a začal jsem hledat pravé křesťanství. Jak ale asi tušíte, ani to nakonec nedopadlo.

* Samozřejmě, že už s nimi měl problém delší dobu. Dost těžko můžete při zpovědi vyznávat jako „hřích“ něco, co nepovažujete za špatné a rozdíly mezi katolickou a mou vírou se den za dnem zvětšovaly. Z podobných důvodů jsem také nikdy nepřijal biřmování.

Nejsem první a nejsem ani poslední, kdo církvi utekl. V naší zemi ztrácí má rodná víra své příznivce mezi dvěma sčítáními lidu řádově v desítkách procent, ve Spojených státech údajně odpadne hned každý druhý katolík. Západní civilizaci už zkrátka ŘKC docela leze krkem a já bych řekl, že ne bez důvodu. Odhalil jsem koneckonců jenom špičku ledovce.

Bez komentáře. (zdroj)

úterý 20. září 2016

HD edice třetích Heroes potěší hráčovo oko

Článek byl původně vydán 20. 9. 2016 na dnes již zrušeném webzinu dagon.cz.

Asi se najde nemálo těch, kteří si pod slovním spojením tahová strategie okamžitě představí fantasy sérii Might and Magic: Heroes, dříve známou jako Heroes of Might and Magic. Přestože tato zavedená značka vyprodukovala už celých sedm dílů (osm, započítáme-li MMH Online), mnozí fanoušci dodnes nedají dopustit na legendární trojku vyšlou v roce 1999. A jelikož různé remastery v současné době letí, Ubisoft loni přispěchal s HD edicí.

Nejspíš z úcty ke značce a mohutné komunitě fanoušků se tvůrci vystříhali jakýchkoli změn v gameplayi. Místo toho se HD edice snaží nalákat hráče velmi citlivě vylepšenou grafikou, která nevypadá jako výblitky z předchozího tisíciletí. Jak si ve zbytku recenze ukážeme, tento přístup nakonec aktualizovaným Heroes III spíš podráží nohy.

Obléhání města Pevnosti multikulturní armádou protivníka.

Prvně ale budu chválit. Hra totiž nově působí, jako kdyby vznikla pro FullHD displeje, a to se vším všudy. Přepracovány totiž nejsou jenom jednotky či hrady, grafici si vzali do parády i celé uživatelské prostředí včetně třeba úvodní obrazovky. Přitom zachovali specifickou atmosféru titulu, jíž pouze dodali svěží nádech. Jako člověk, který vždy považoval rozmázlost a neostrost Heroes III za designový downgrade oproti překrásné, byť zbytečně veselé grafice předchůdců, před autory hluboce smekám.

Rozdíl je o to markantnější, že mezi starým a novým vzhledem můžete přímo ve hře kdykoli přepnout (defaultně pomocí klávesy F2). Na vlastní oči se můžete pokochat v následujícím videu.


A teď špatné zprávy. Z dost obskurních důvodů HD edice obsahuje pouze původní Heroes III, tedy základní titul bez datadisků Armageddon’s Blade a The Shadow of Death. To znamená, že se nedočkáte příslušných kampaní, generátoru map a některých map obecně a také si nebudete moci zahrát za devátou frakci, Soutok (Conflux). Mnozí ji možná oželí, protože se pohříchu sestává takřka výhradně z elementálů a nenabízí obvyklou směs roztodivných příšerek, i tento hrad má ale určitě své oddané příznivce.

Proč se na doplňující obsah nedostalo? Ubisoft údajně po letech nedokázal vyhrabat použitelné zdrojové kódy, takže nehrozí ani, že by datadisky po čase dodal za patřičně tučný příplatek.

Nu dobrá – když to nejde, tak to nejde. Ale jak si má hráč vysvětlit, že se autoři HD edice nepokusili chybějící datadisky kompenzovat třeba aspoň decentním odladěním hratelnosti?

Co na to říct?

Ať už milujete původní Heroes III jakkoli, některé neduhy jim upřít nemůžete. Přidané tlačítko pro vykoupení veškerých jednotek ve městě by snad neurazilo nikoho. Zobrazování zpráv, na něž nemůžete říct nic jiného než OK, by se zase mohlo přesunout do bočního rámečku, kde se už stejně zobrazují třeba sebrané suroviny.

Dost zoufalé mi přijde, že se informace o jednotce při najetí myší zobrazí dost hloupě, samotného bojovníka zpola zakrývají. Zkoušel jsem se zapnutými popisky odehrát několik bitev a obdélníček skutečně místy docela zavazí.

Kousíček doprava, prosím.

Přitom by nikomu nic neudělalo, kdyby svítil někde v oblasti prázdné textury u pravého či levého okraje monitoru, které nakynuly vlivem zobrazení na FullHD displeji. Podobných drobných vad na kráse má přitom titul celou řadu.

Jistě, i tak se hraje skvěle. Sbíráte suroviny, doly, schopnosti či strategické body roztroušené po mapě, stavíte domeček po domečku svou monumentální tvrz a rytmus vám přitom diktuje nestárnoucí hudba. Během střetů se pak hra přepne na bitevní pole, kde vaše jednotky pochodují, létají, teleportují se, využívají různé zvláštní schopnosti a triky, jen aby je nakonec nepřátelský hrdina smetl přesně zacílenou meteorickou sprškou.

Na rozdíl od strategií v reálném čase vás přitom nikdo netlačí do zběsilé akce. Můžete nad každým tahem dumat dlouhé minuty jako během šachové partie. Pokud vám tedy za patami zuřivě nepřešlapuje parta spoluhráčů, s nimiž se můžete pustit do kooperativního i kompetitivního zápolení klidně i na jednom počítači. Vzhledem k počtu frakcí či editoru map máte navíc zaručenou více než dostatečnou znovuhratelnost.

Heroes III vás zkrátka dokáží i po letech překvapivě snadno vtáhnout a rozhodně za to nemůže jenom nostalgie.

Závěrem se sluší zmínit, že existuje také HD modifikace pro původní hru, kterou seženete zdarma na Internetu. Ta však nijak nepřepracovává grafiku z roku 1999, místo toho ji přizpůsobí rozlišení vaší obrazovky. Volné místo buďto zakryje nevzhlednými texturami (menu), nebo (samotná hra) rozšíří vaše zorné pole. Mírně také upravuje gameplay tak, jak by to měla dělat každá verze pro 21. století.

Stojí tedy Heroes of Might and Magic III HD edition za vaši pozornost? Řekl bych, že rozhodně ano. Odrazuje-li vás přitom od koupě relativně vysoká cena, stačí jenom počkat na nějakou slušnější slevu. Za málo peněz potom dostanete slušnou nálož zábavy, kterou si bezproblémově pustíte i na slabším stoji a vydrží vám na dlouho.

pátek 16. září 2016

O idejích a hloupých citátech

Nemám rád motivační citáty. Nesnáším citáty, které se snaží čtenáři předávat hluboké, oduševnělé pravdy. Většinou se jedná o mnohokrát přežvýkané citáty super moudrých a obdivuhodných lidí jako jsou papežové, dalajlámové, Martini Lutheři Kingové, Gándhíové a další známé osobnosti. Sdělení v nich obsažené je pak buďto neuvěřitelně banální

Skutečné přátelství stojí na vzájemné přitažlivosti, ne na penězích nebo moci. No neříkej. (zdroj)

 nebo zkrátka jednoduše pitomé.

 Existují lidé, kteří si nejsou vědomi ani své vlastní existence, kámo.
A zazvonil zvonec, hezké pohádky konec.

Předchozí dva obrázky jsem zkolážoval z Facebooku směšné partičky jménem Řád strážců koruny a meče, kteří se snaží zachránit náš národ. Očividně tím, že založí neprůhlednou organizaci, kterou naplní rádobyvznešeným středověkým žargonem, začnou nosit legrační fantasy propriety a do znaku si dají lva s mečem zaraženým v zadku. To ale jenom tak na okraj.

Samozřejmě nikomu nechci upírat právo obdoby výše uvedených citátů publikovat, lajkovat, sdílet a všemožně jinak cpát nebohé veřejnosti. Dokáže mě ale docela solidně naštvat, když leckdy ani sami nerozumějí tomu, co vlastně propagují. Příkladem může být následující moudrost z pera mého oblíbeného filosofa Davida Huma.

Krása věcí se nachází v mysli, která o nich rozvažuje. (zdroj)

Jak na vás působí? Myslím, že si jej mnozí vyloží docela nekomplikovaně zhruba následujícím způsobem: když pozorujeme krásné věci, krása potom dlí v naší mysli.

V nás lidech je totiž dost zakořeněný postoj ke světu, který vycizeloval řecký filosof Platón. Ten tvrdil, že žijeme ve světě stínů, které jen nedokonale napodobují ideje, esence. To, co spojuje všechny židle na světě, je esence židlovitosti – jinak řečeno, všechny židle odrážejí skutečnou, ideální židli. Představa, že můžeme roztřídit celý vesmír do takovýchto škatulek, provázela lidstvo po staletí.

Vraťme se k Humovi. Jsou věci krásné proto, že se v nich zračí střípek krásna? Skoro by se zdálo, že ano – co jiného by mohlo utkvět v naší mysli, že ano?

Jenomže takhle přesně to filosof nemyslel.

Chtěl říct úplný opak: žádná objektivní krása, žádná idea či esence krásy… neexistuje.

Krása není vlasností samotných věcí. Nachází se pouze v mysli, která o nich rozvažuje. (zdroj)

Tyto dva pohledy se nejenže dramaticky liší, stojí proti sobě dokonce v přímém protikladu. A jakkoli se vám možná zdá, že jde jenom o slovíčkaření bez jakéhokoli dopadu na skutečný svět, mýlíte se. Ve vesmíru zbaveném škatulí není nic věčného, nic tvalého, nic stálého. Kde leží hranice mezi hromádkou písku a hromadou?

Začal jsem zrovna číst Největší show pod Sluncem od Richarda Dawkinse. Fakt doporučuju. Nejenom proto, že mě k tomuhle článku inspirovala.

středa 14. září 2016

Poslední zpověď: Úvod

Pokud čtete tento blog jen kvůli obsahu týkajícím se fantasy, musím se vám omluvit předem. Dneškem totiž rozjíždím dlouho plánovanou sérii článků, která bude na Anekronu vycházet přinejmenším celé měsíce. Samozřejmě ji budu prokládat i obsahem, na který jste zvyklí a aktivní budu i na webu Dagon, stejně ale radši varuji předem.

O co půjde? Rád bych všem, kteří budou mít zájem, dopodrobna vysvětlil svůj zcela zásadní názorový posun, k němuž došlo zhruba v uplynulých dvou letech. Zatímco někteří z vás již vědí, o čem bude řeč, ostatní možná poněkud tápou. Vám, kdož se řadíte do této druhé skupiny, se omlouvám, budete-li překvapeni či dokonce šokováni. Nebylo a není naneštěstí v mých možnostech informovat vás všechny osobně a i proto volím tuto písemnou formu.

Narodil jsem se do křesťanského prostředí, byl jsem vychováván a veden ke katolické víře. V relativně nedávné době ale má životní přesvědčení, formovaná na právě popsaném náboženském základě, prošla radikálními otřesy. Zjistil jsem, že své dřívější názory již nedokáži upřímně zastávat. Postupně jsem opustil katolickou církev, křesťanství jako takové, víru v Boha i víru jako takovou. Poslední zpověď má za cíl zmapovat tento přerod pro ty, kteří budou mít zájem se o něm něco dozvědět.

Příště s tím začneme. Dnes mám ale ještě několik připomínek.
  • Primárním účelem Poslední zpovědi není vyvolávání obřích internetových diskuzí, které naleznete na valné většině webů, které se náboženstvím či jeho kritikou zabývají. Nemám čas ani kapacity vést žabomyší komentářové války. Na podnětné dotazy a připomínky samozřejmě reagovat budu, zvlášť pak, pokud budou pocházet od lidí, s nimiž jsem ve styku i v jiných sférách života.
  • Budu se snažit vždy zřetelně oddělovat lidi od jejich názorů. Není mým záměrem posmívat se věřícím, neopovrhuji jimi a nepovažuji je za hloupé. Oproti tomu náboženství za směšné, opovrženíhodné a stupidní skutečně mám, takže si to prosím neberte osobně.
Hráči videoher. Brát je do kostela bývá obvykle chyba. (zdroj)
  • Nestal jsem se nacistou, komunistou, a netrpím (snad) ani žádnou jinou duševní poruchou, ani mi nevymyli mozek zelení mužíčkové z Plejád. To jen tak pro jistotu.
  • Bylo by lží napsat, že nikoho nechci z křesťanství či jiné víry dekonvertovat. Na druhou stranu toho ani pomocí této série netoužím dosáhnout. Nerad agituji, byť pro věc, kterou považuji za dobrou.
Prozatím končíme. Zajímá-li vás celý můj kopernikánský obrat, zvu vás, abyste pokračovali ve čtení zbytku Poslední zpovědi.

úterý 13. září 2016

Napodruhé: Probudila se Síla?


Pamatujete si ještě, jak jsem nedávno mrčel, že se mi nechce znovu koukat na sedmou epizodu Star Wars? No tak včera jsem se čirou náhodou donutil a výsledné dojmy byly natolik obsáhlé, že by vydaly na článek. Proč je potom do takového článku vlastně nesepsat? A jelikož jsem už kdysi dávno jednu recenzi na Force Awakens napsal, představuji vám tímto nový projekt Napodruhé, v němž budu příležitostně revidovat své dřívější názory.

Začneme tím, co se mi nelíbí, abychom mohli skončit pozitivně.

To já taky, starouši. (zdroj)
  • Opakování. Opakování. Opakování. Opakování.
  • Že by se někdo třeba obtěžoval vysvětlit, proč teda Luke, Han a Leia tehdá nezachránili celou galaxii a znovu se jim tam promenuje nová parta záporáků z Temné strany?
  • Neštiťte se tak té nové trilogie. Taky měla svoje skvělé momenty a nějakou narážku na ně bych taky uvítal.
  • Když chceš, aby ti nikdo neukradl loď, možná by sis ji měl zamčít. (Jeden příklad za všechny – někdy se scénáristé s logikou dvakrát nebabrali.)
  • Hudba. Není špatná, ale hned vyšumí z paměti.
  • Základna Starkiller. Ani ne proto, že by se mi nelíbil koncept, ale prostě mi ani trochu nedává smysl. Špatně je toho s ní tolik, že z toho vytřískám hned několik podbodů.
    • Moc velká. Hvězdu smrti stavělo celé roky Impérium, které mělo mnohem více zdrojů a pracovních sil, než jeho pohrobek – První řád. Přesto je Starkiller mnohonásobně větší.
    • Jak ta věc střílí? Hosnian Prime trefila skoro přes půlku galaxie. Instantně, přestože i rychlostí světla tam měl paprsek letět bžilióny let. Slyšel jsem, jak to okecávají schopností zbraně měnit časoprostor, jaktože je pak ale Kylo Ren schopný normálně vidět paprsek, jak cestuje vesmírem?
    • Jak se ta věc nabíjí? Jasně, sežere slunko. OK, čím ale sestřelila Republiku? Svoji vlastní hvězdu chtěla slupnout, až když otočila emitor laseru k Odboji.
    • K čertu, jak vůbec může planeta otočit někam ten vestavěný emitor?
Že nadávám moc? Naopak, spoustu problémů jsem úmyslně nekritizoval. Zázračné shledání všech hlavních charakterů totiž nutně nepovažuji za díru ve scénáři, můžeme je vysvětlit třeba i působením Síly. Nevadí mi dokonce ani absurdita celé představy toho, že si do svýho kanónu prostě naládujete hvězdu, aniž by vám začal hořet pod nohama neskutečným množstvím energie. Fúzní reakce je jediný důvod, proč na našem kusu šutru vůbec existujeme, do háje!

Takhle střílel Starkiller. (zdroj, šipka moje)

Daleko víc se do Force Awakens opřel třeba tenhle člověk – a skoro ve všem s ním souhlasím.

Co se mi naopak líbí? Pro začátek vizuál. Dokázal jsem se už přenést přes souběžné používání praktických a digitálních mimozemských ksichtů, takže nemám výhrad. Sedmé Star Wars vypadají nádherně, prskání Renova unikátního meče skvěle sedne k čepeli sršící výboji a dodává závěrečnému střetu ve znamení modré a rudé grády.

Herci. Příště bych prosil pomalejší tempo a víc dialogů, pokud totiž hrdinové netrousí (leckdy docela trapné) narážky na starou trilogii, bývá radost dívat se na ně a poslouchat je. A to, i když někteří z nich nemají rádi písek!

To aby každýmu docvaklo, že my jsme ti zlí. (zdroj)

Nejvíc jsem ale nadšený z aury tajemna, která obklopuje pokračování. Snímek totiž trousí náznaky, kam se jen podíváte. Snoke určitě někdy vytáhne ze zadku svoji klonovou armádu, neobjasněni zůstávají Knights of Ren a také skutečná identita protagonistky nového příběhu, Rey. Pokud není jenom nějakou Star Wars verzí Mary Sue (a mnohé naštěstí nasvědčuje, že není), její superrychlé zvládnutí ovládání mysli a dalších dovedností určitě nalezne vysvětlení.

Sice budu dost možná zase zklamaný jako letos, když se stala ve Hře o trůny skutečností trapná teorie R + L = J, ale třeba taky ne. Osobně bych byl rád, kdyby se splnily některé neotřelé předpovědi se značným potenciálem – třeba že je Rey reinkarnací Anakina Skywalkera, nebo Palpatinovou vnučkou.

Ať už je to jak chce, na druhé zhlédnutí si u mě film trošičku šplhnul. Ne natolik, abych mu vylepšil hodnocení, posunul se ale výš na soukromém Jeremiášově žebříčku. Porazil Klony útočí, i když opravdu jen o chlup.

Tak hodný dokážu být!

A tady to máme v kostce. (zdroj)

středa 7. září 2016

Read this blogpost, you should

Už když jsem poprvé viděl Star Wars, uvědomil jsem si, že je temná strana Síly vlastně daleko víc cool, než ta světlá. Vzpomeňte si třeba na Force choke, schopnost škrtit nepřítele na dálku či Force lightning, vražedné blesky. Na druhou stranu se mi ale kodex Jedi líbíval mnohem víc, než ten sithský. Ano, dnes se budeme rýpat v reáliích jedné předaleké galaxie.

There is no emotion, there is peace.
There is no ignorance, there is knowledge.
There is no passion, there is serenity.
There is no chaos, there is harmony.
There is no death, there is the Force.

Zní to vcelku hezky, nemám pravdu? Z těch několika vět kodexu Jedi čiší mírumilovnost, snaha o vlastní zdokonalení a úsilí o dosažení vnitřního klidu. Ehm.

Vnitřní klid. (zdroj)

Jenomže jak může existovat vědění bez nevědomosti, jak zjistíme, že jsme dosáhli harmonie, když jsme nepoznali chaos a proč bychom si vážili klidu, neznaje vášeň? Chápu, že jde ze strany Jediů o ideální (tedy v praxi nenastávající) stav a tedy o jakousi formu zbožného přání, i přesto mi však jakože-buddhistické oproštění se od slasti i strasti přijde jako dost krátkozraká, naivní strategie.

Ať budeme svá hmotná těla umrtvovat sebedůkladněji, pořád budeme svázaní s materiálním světě – a to dokonce i v univerzu Star Wars. Ideálem Světlé strany je totiž Force spirit, jak koneckonců prozrazuje (dost pateticky) i poslední věta celého kodexu. Jde o jedinou kanonickou schopnost Síly, kterou Jedi může ovládnout a Sith ne, příznačně vlivem sithské koncentrace na hmotný svět v protikladu k jedijské oproštěnosti.

Buďme však k sobě upřímní: nakolik je tato forma posmrtného života ve skutečnosti odtržená od hmoty? Zesnulí mistři Jedi se přece stále zjevují v té podobě, kterou nosili za života a projevují snahu zasáhnout do dění v galaxii, jakoby v nich vyvolávalo starost či neklid – tedy emoce. I kdybychom toto vysvětlili snahou Světlé strany znovunastolit rovnováhu síly, problém nevyřešíme. Proč?

Konkrétně od času 04:52 do konce videa.

Duchové totiž zjevně nejsou oproštěni od emocí natolik, aby si zaskočili užít na lesnatý měsíc Endor vítězství Rebelů. Nejen kodex, ale i celá tendence Řádu Jedi odstřihnout se od světa ve prospěch pozvednutí ducha tedy dle mého nikam nevede. Jistou nedůslednost v postojích uživatelů světlé strany můžeme koneckonců pozorovat i v první sérii Klonových válek, kdy příslušník rasy lurmenů zpochybní roli Jediů coby strážců míru.

Peace is a lie, there is only passion.
Through passion, I gain strength.
Through strength, I gain power.
Through power, I gain victory.
Through victory, my chains are broken.
The Force shall free me.


Kodex Sithů oproti tomu na první pohled působí agresivně, bezohledně a sobecky. Dle mého názoru ale obsahuje dvě velmi sympatická místa. Zaprvé poučuje čtenáře, aby skrze své vášně získal sílu. Aby rozvinuli své schopnosti a naplno je využili. Za druhé pak chápe Sílu jako nástroj a nikoli cíl všeho snažení – což považuji za střízlivější postoj.

Kodex má samozřejmě i svou Achillovu patu. Může vyvolávat pocit, který lze asi nejlépe vyjádřit jednoduchou anglickou slovní hříčkou might makes right. Filmoví Sithové se rozhodně takovéto interpretaci nebrání a své činy leckdy skutečně ospravedlňují prostou mocí, která jim dává zvrácený mandát na všechno.

Pokud se ale ke kodexu Sithů postavíme stejně jako k tomu jedijskému a budeme jej namísto do svého okolí uplatňovat na sebe samotné, myslím si, že poslouží dobře. Neboli opět slovy mého oblíbeného filosofa


Pro vytrvalce tu mám na závěr ještě dvě zajímavosti. Tou první jsou tři videa od člověka, který se rozhodl převyprávět kompletně celý příběh prequelové trilogie tak, aby z něj zmizely všechny iritující části a aby byl lépe propojen s původními filmy. Ke zhlédnutí však potřebujete jisto znalost angličtiny – pokud videa toužíte vidět česky, můžete zkusit podpořit můj návrh, aby byla přeložena na webu Videačesky.cz.

Druhá zajímavost se pak týká Star Wars Legends, tedy příběhů z původního Expanded Universe, které jsou nyní považovány za nekanonické (tj. děj filmů a seriálů je více či méně ignoruje). Právě v Legends jsem se totiž konečně setkal s pořádným vysvětlením Yodova křepkého, agilního bojového stylu v Epizodě II a III. Uznejte, že stařík opírající se ustavičně o hůl by se do střetu se světelným mečem asi vrhat neměl.

Force valor. (zdroj)

Odpovědí je schopnost Force valor, kterou malý zelený Mistr Jedi použil, aby mohl aspoň na okamžik odložit svá staletí stranou.

úterý 6. září 2016

Melloria - Mellorienin: Ve znamení Rudé opice


Logo akce. (zdroj: facebook LARPu)

Město Asiliar se může chlubit bohatou, pohnutou historií. Nachází se v pohraničí pod strmými svahy sopky a disponuje ložisky magického nerostu sikarry. Po té už drahnou dobu pošilhává sousední Derménie, která jednoho krásného dne vyšle před městské hradby armádu vedenou baronem Varonem Camonetem. A jelikož neštěstí nechodí nikdy samo, v Asiliaru tou dobou zrovna probíhá tajný šlechtický sněm, jehož účastníci uvíznou za hradbami.

Tak by se dala velmi zhruba (nezmínil jsem ještě nějaký ten magický artefakt) shrnout zápletka LARPu Melloria – Mellorienin, na který jsme se vypravili v tříčlenné družince. Proti loňské Tauře šlo o počet ani ne poloviční, ale to nebyla jediná významná změna. Vůbec poprvé jsme totiž vyráželi ne jako hráči, ale coby bestie. Naším úkolem tedy bylo všemožně ztrpčovat ostatním život, pomáhat orgům s udržováním herní fauny a flóry nebo hrát boční postavy, které v ději slouží jako křoví.


Někdo by asi postrádal lákavou možnost zanechat v rozsáhlém světě Mellorie svou šlápotu, nás ale k volbě bestií vedla chuť pořádně si zabojovat. Zároveň jsme dostali výraznou slevu ze vstupného, možnost podílet se do určité míry na LARPu i kreativním způsobem a v neposlední řadě i nahlédnout organizátorům pod pokličku. To vše nás lákalo natolik, že jsme se sbalili a vyrazili na Vysočinu.

Ušetřím vás protentokrát podrobností, týkajících se samotné cesty a předherních příprav, jakkoli nejsou zcela nezajímavé. Zmínit se však musím alespoň o Rudé opici, neboť tato bude záhy hrát v našem příběhu výraznou roli.

Pes na dvoře našeho kamaráda Aštona dostal kdysi na hraní rozbitou plyšovou opici. Cupoval ji na cáry celý rok, takže jí stihl urvat nohy, odhalit plastový ramenní kloub a především zcela odstranit gumový obličej. Pod tím se objevila až překvapivě hrozivá umělá lebeň, z níž jasně vystupovaly vykulené oční bulvy. Umělecký dojem jsme ještě zvýšili nastříkáním plastových, nepříliš fantasticky působících partií krvavě červeným sprejem.

Rudá opice pak střežila tábořiště banditů, které sloužilo jako centrála pro plánování všemožného ztrpčování života obyvatelům Asiliaru.

Primárně šlo o občasné útoky na městské brány. Několikrát jsme dokázali prorazit obranu a vniknout do města, ať už lstí, nebo silou. Dobytí se ale nikdy nezdařilo – ač měla mít derménská armáda papírově větší vojenskou sílu, tvořilo ji povětšinou něco mezi sedmi a dvanácti bojovníky. Ti se sice mohli po smrti znovu objevit na bojišti (a to i několikrát po sobě), proti snad třicíti těžce vyzbrojeným hráčům to ale nestačilo.

Obránci zkrátka vystavěli štítovou hradbu podporovanou kopiníky a nezapomínali ani na důkladné ostřelování luky a kušemi. Dvakrát mě úspěšně zasáhli do obličeje, ale s tím už holt člověk musí počítat.

Svět Mellorie. (zdroj: web organizátorů akce)

Vrátili jsme jim úder, když organizátoři nechali před hradby dopravit skutečné dělo. Když vypálilo poprvé, byl jsem od něj stěží pár metrů a vůbec mě nenapadlo zacpat si uši. Čekal jsem ránu srovnatelnou s výbuchem silnější petardy, výstřel mě ale na dobrou půlminutu částečně ohlušil, přičemž mi nefalšovaně hvízdalo v uších. Následnému výpadu proti hlavní bráně to dodalo jakoby snovou, nepopsatelnou atmosféru.

Jakkoli se ale dělostřelba počítá mezi mé nejsilnější LARPové zážitky, v praxi nijak zvláštní škody nepříteli nezpůsobila. Zranění bleskově ošetřili městští turbofelčaři, takže hráči ležící v prvních okamžicích útoku na zemi se ještě ke konci znovu stihli zapojit do obrany města. Mezi námi bestiemi se to pak stalo námětem nemalého reptání.

Náladu jsme si spravili nájezdy na asiliarské karavany. Obležené město totiž muselo proviant získávat ze stanu, umístěného příhodně poblíž tábora derménských sabotážních jednotek. Jakmile tedy naložili dobrodruzi hromadu potravin na nosítka a vydali se na zpáteční cestu, dostali jsme zelenou.

Obvykle se nám povedlo jen zranit několik nejtužších obránců a pobrat menší část přepravovaného zboží, jindy se dokonce hrdinní měšťané probili k městu bez materiálních ztrát. Abychom ale nepřátelům řádně přitopili pod kotlem, občas jsme neváhali narušit zaběhnutý stereotyp.

Náš velitel, který hrál krom barona Camoneta příležitostně i šéfa sabotérů, například jednou se svým osobním strážcem vyrazil na karavanu zezadu. Nic netušící bojovníky neočekávaně přepadli ještě na cestě k proviantnímu stanu, kdy projevovali až trestuhodnou bezstarostnost.

Skutečný triumf pak přišel, když jsme si jako místo pro přepad vybrali místo, kde louka přecházela v les. Proti těžce vyzbrojeným obráncům naše šance na úzké cestě mezi stromy nebývaly nejlepší, větší prostor nám ale umožnil vybojovat jednoznačně nejpřesvědčivější vítězství bestií během celého LARPu.

Ze tří povolených respawnů jsem vypotřeboval jen jeden a ani ostatní bandité na tom nebyli o moc hůř. S Aštonem a Almáreonem jsme cvičení přímo pro agilní boj ve stylu udeř a uteč, čemuž je přizpůsobená i naše výbava. K čemu byla obráncům hradba štítů, když jsme ji mohli oběhnout? Jak prospěla kopí, když stačilo zachytit nebezpečnou špičku a nositel zbraně náhle stál dokonale vystaven dalšímu útoku?


Zkrátka a dobře, rozmetali jsme je. Z patnácti nebo snad i dvacetičlenné skupinky zůstali stát možná dva lidé, proviant jsme pobrali všechen, abychom jej následně propašovali do Asiliaru a výhodně prodali.

Proč na tom všem tak strašně záleželo? Inu, takřka veškeré herní potraviny byly zároveň potravinami skutečnými. Jestliže měli tedy obránci města hlad či žízeň, museli se zkrátka pro mléko, hrách, okurky nebo pivo vypravit. O to víc pak bolela ztráta, neboť pašování domluvené z naší strany s nejmenovanou osobou vynášelo banditům tolik, kolik ctihodní obyvatelé města tratili.

Další povinností bestií pak byla obrana dungeonů. Tehdy jsme obvykle hráli skutečné nestvůry, tedy nikoli bandity či vojáky. Nejčastěji jsme se vtělili do kůže nemrtvých, kteří se členili na několikero druhů a jejich variant. Kostlivec překřtěný „kamikadze“ se rozpadal již po prvním úderu, měl však takřka neomezené možnosti respawnu. Odolnějšího kostlivce mohla dostat pouze série tří úderů do hrudi, takže se štítem vydržel i velmi zuřivý nápor hrdinů.


Králem mezi hmotnými nemrtvými byl však hádankář, bytost zcela nezničitelná, obvykle pasivně střežící některý průchod. Pokud dobrodruzi zodpověděli správně její otázku, nechala je projít – to se nicméně za celou hru ani jednou nestalo. Hádankáře jsem hrál zpravidla já, pokud jsem zrovna neztělesňoval mého vůbec nejoblíbenějšího nemrtvého, ducha. Duchem coby nehmotnou bytostí nehnuly čepele o nic víc, než kněžská magie, umíral ale při sebemenší ráně do zad.

Tuto informaci mohli hrdinové najít ve své knihovně, tu ale předem prozíravě vykradla jedna z bestií. Dobrodruzi proto neměli o fatální duchově slabině nejmenší ponětí, utíkali před tímto nemrtvým i ve chvíli, kdy jej měli bezpečně obklíčeného a zabít jej dokázali vždy jen naprosto náhodou. V mém případě jim dvakrát za sebou pomohl válečný krumpáč, jenž se mi zasekl o rameno a ťukl mě jedním ze svých konců.

Krom oživlých mrtvol a zbloudilých duší ale dungy (a nejen je) obývala i různá exotická zvířata, nebo třeba strašlivá veganská příšera. Jednalo se o bytost zamotanou v zelených hadrech, která procházela chodbami s kytičkou v ruce a tichým hlasem opakovala: „Vegan. Vegan.“ I přesto, že obvykle nebývala agresivní, padla vždy nakonec pod meči dobrodruhů, když se je v sebeobraně pokoušela svou kytičkou utlouct.

Nezpochybnitelným vládcem největšího herního dungeonu byl pak Djinn. Střežil poklad nevýslovné hodnoty, o němž vám proto zcela záměrně nic nepovím a stejně jako hádankář disponoval nesmrtelností. Měl ale i další, mnohem děsivější schopnosti – uměl vyvolávat větrné elementály a srazit poryvem vichru nepřátele na zem, dokázal tvořit, rozkládat i komandovat všechny nemrtvé (včetně hádankáře) a na povel měl i strašlivou pochodující železnou sochu, Igora.

Igor stál, zdánlivě neškodný, uprostřed dungeonu. Když však Djinn zakřičel: „Igore, chytej!“, vyrazila socha do útoku, drapla nejbližšího dobrodruha a sevřela jej v objetí. Ubohý hrdina tak uvízl, bezmocný v náruči kovového giganta.

Jak asi tušíte, Djinn samotný by si dokázal s průměrnou výpravou poradit už jen sám o sobě. Kouzla jen s pohrdáním smetl stranou, hroty a čepele mu nedokázaly ublížit. Coby starý sukničkář nicméně neodolal ženskému šarmu a narazil-li uvnitř svého bejváku (jak dung familiárně nazýval) na návštěvu dámy, byl okamžitě zcela neutralizován.

Toho jsme se chytili, když jsme po obraně dungeonu odpočívali v táboře bestií. Rozhodli jsme se, že necháme Djinna navštívit jeho vyvolenou na povrchu a organizátor nám celou akci schválil. Duchové proto prolétli bránou Asiliaru, samotný Djinn ji otevřel pro své kostlivé pochopy a celá parta nakráčela dovnitř.

To vyvolalo dokonalé zděšení.

Mnozí se okamžitě vrhli do útoku, což popudilo Djinna natolik, že nemrtvým nařídil pobít všechny obyvatele. Takřka nesmrtelné nestvůry se úkoly zhostily se ctí a chrabří obránci se museli rychle dát na ústup. Když pak Djinna jeden z nich obzvlášť popudil, poslal mě po jeho stopě s prostým příkazem zabij ho a poslušný, neúnavný duch se dal do pohybu. Vzhledem k tomu, že nikdo netušil, jak mě porazit, rovnal se příkaz takřka rozsudku smrti.

Včas se ale objevila Djinnova vyvolená a popudlivého vládce dungeonu uklidnila. Ten proto vzápětí svolal své služebníky a nakázal jim neútočit, načež se celá skupinka záhrobních tvorů prošla po Asiliaru coby neteční turisté. Lotárští kupci se zlatou kůží museli jen valit oči.


To ale nebylo poprvé a ani naposledy, kdy jsme coby bestie vlastní iniciativou zasáhly do dění ve městě. Vzpomínáte si ještě na Rudou opici? Nadešel její čas.

Ze všeho nejdřív jsme se vydali s Aštonem do města najíst. Pro tento účel jsme se chopili rolí dvou orvaných hadráků, které stráže na rozdíl od banditů pouštěly skrz brány. Během jídla jsme začali okolostojícím obyvatelům vyprávět o mocné opičí holi, která dává nositeli schopnost přečíst myšlenky, sesílá ohnivé koule a vůbec disponuje ohromující magickou mocí. Zmínili jsme se také, že se opičí kultisté po večerech scházejí u jícnu sopky.

Prapor Eiverdinu. (zdroj: facebook LARPu)
Organizátorům jsme samozřejmě předem sdělili, že celá sekta je jen lidovým hnutím a Rudá opice nemá žádnou moc. Těšili jsme se totiž, až nás někdo na svazích Jižního Taru zavraždí, vítězně uloupí hůl a pln nadšení vyrazí zeptat se povolaných osob, jak je to s onou kouzelnou mocí. Nakonec všechno ale dopadlo úplně jinak.

Těsně před západem slunce jsme se skutečně vydali na vrchol kopce. Ašton hrál proroka Rudé opice, který nesl božstvo na své holi, já byl jeho akolytou, prostým vesničanem ozbrojeným dýkou, kdyby se komukoli zachtělo rušit naše uctívání. Nad jícnem jsme pak provedli opicoslužbu, přičemž Ašton neúnavně hlásal pravdu Rudé opice, její nezměrnou moc, sílu a svrchovanost. Náš bůh totiž na rozdíl od falešných pokrytců, které uctívají ostatní, přináší zkázu, zoufalství a prokletí všem stejně, své příznivce nevyjímaje.

Opicoslužba však přilákala pouze malou a ostražitou pozornost, hráči přítomní v lese totiž nejspíš větřili past. Proto jsme se rozhodli vydat se do Asiliaru a pokračovat v dalším hlásání posvátné pravdy přímo tam. Nesl jsem nádobu s piškoty, jimiž jsem coby chrastítkem potřásal do rytmu a v černé kutně oděný prorok přede mnou uctivě nesl Rudou opici, zatímco bez přestání hlasitě vykřikoval invokace.

Takto jsme dospěli až k boční městské bráně, kde nás zastavila stráž. Chudák hlídač nevěděl, co si s odhodlanými hlasateli počít, takže zavolal starostu. Brzy se okolo shlukla menší skupinka, která diskutovala o tom, co s námi. Prorok ohnivě přesvědčoval přítomné o nutnosti našeho vpuštění, načež hrozil prokletím pro ty, kteří nás odmítnou. Já jsem mu přizvukoval, ale ani naše spojené síly nestačily.

Nakonec jsme obřadně prokleli bránu, mávaje opicí a odebrali jsme se k hlavnímu vchodu do Asiliaru. Tam jsme předvedli stejné představení. Prorok kázal proti bálu, který se měl toho večera konat, jako proti hříšné, nevázané a rozmařilé zábavě, která přivolá boží hněv. Já jsem doplňoval, že z celého města nezůstane kámen na kameni, nevpustí-li obránci svatého muže dovnitř.

Nakonec někoho napadlo zavolat v Asiliaru přítomné kněze obvyklých herních bohů. Dostavili se v hojném počtu. Ihned jsme proto začali kázat proti jejich pohanským modlám a opět vyhrožovat prokletím. Přitom jsme do sebe ládovali piškoty, které jsem nesl ve svém chrastítku.

Tady se musím na okamžik zastavit. Jako nemágové jsme neměli nejmenší tušení, že piškoty představují ve světě Mellorie manu, kterou kněží používají pro sesílání kouzel. Celé město na nás však šokovaně hledělo a pobavení přihlížejících vystřídal strach, když jsme do sebe ládovali jeden piškot za druhým. Z vnější to muselo vypadat, jako že se skutečně připravujeme na seslání nějaké děsivé kletby.

Zasáhl kněz bohyně Lorenar. Mávnutím ruky vypustil svaté plameny, které pohltily proroka. Ten padl na zem, zatímco já jsem zahrál vyděšeného vesničana, který se pokoušel svého mistra oživit, zatímco spílal jeho katům. Prorokovu duši si kolegiálně ukradla kněžka boha smrti Kohnaarga a mě kdosi herně omráčil pěstí. Coby heretika mě následně výše zmíněný ohnivý kněz upálil (čímž si, jak mi později sdělil, splnil vedlejší úkol) a do plamenů přihodil i Rudou opici.

Všichni si mysleli, že tím celá záležitost skončí. Vybrali kalíšek s piškoty a rozdělili si „manu“, popel mrtvých nechali rozvanout letním vánkem a s klidným srdcem se rozešli. Kletba Rudé opice však visela nad nimi i nad celým městem jako smolně černý stín.

My jsme se mezitím zpátky v táboře bestií řezali smíchy. Kolegové pochválili zejména Aštonův výkon v roli hlasitě a zapáleně kázajícího proroka. Není divu – má nepopiratelný herecký talent a dostal už i nejednu placenou roli. Ještě pozitivnější reakce ale sklidila sama Rudá opice. Její námi vylepšený zjev si vysloužil nejednu poznámku, včetně těch, že je ta opice zkrátka opravdu naprosto zlá.

Šeřilo se, takže jsme zkusili našeho boha nasvítit silnou baterkou. Když její rysy nabraly ještě znepokojivější, démonickou podobu, věděli jsme, že toho musíme využít. Zrodil se plán.

Poblíž Asiliaru na úpatí Jižního Taru stál důl. Těžila se v něm vzácná sikarra, z důvodu zamoření jedovatými plyny však pouze každou šestou hodinu. To v případě nonstop LARPu znamená v šest ráno, v poledne, v šest večer – a o půlnoci.


Nejdřív bylo potřeba sehnat dostatek lidí. Pomohl Entony, jehož jsem měl pozdravovat od Irith Zimostrázové a popasoval jsem se s tím po svém. Zahrál mrtvolu, do níž byla zabodnuta hůl s Rudou opicí.

Ta očekávala půlnoční výpravu horníků jen pár kroků před vstupem do dolu. Celou scénu osvětlovaly jen dvě lampy, ve stínech se však krčily všechny bestie, které jsme dokázali sehnat.

Nemohli jsme výpravu napadnout jako derménští obléhatelé, v tu dobu totiž zrovna platilo příměří a z výtěžku jsme měli dle dohody dostat šedesát procent. Proto jsme se přestrojili za nemrtvé a dva z nás též za vlkomedvědovitou stvůru.

Jakmile horníci dorazili, obhlédli mrtvolu a rozhodli se i přes nepříznivé znamení vstoupit do dolu, vystoupil ze stínů kapitán barona Camoneta. Uklidnil výpravu, že je hlídána dvěma jednotkami derménské armády a rozdal rozkazy. My jsme na ně ze tmy odpovídali jako vojáci, načež jsme ale začali křičet, že se blíží nemrtví. Zazněl rozkaz k obraně, takže jsme začali vytvářet zvuky dvou bojujících armád, výkřiky zraněných a umírajících, jakož i dunění štítů, klení a další zvuky na pozadí.

Ten tartas ale vyplašil dvě výše zmíněné potvory, které nečekaně naběhly přímo do středu dobrodruhů. Jedna proklouzla do dolu, kde začala masakrovat horníky, druhá se postarala o odvedení pozornosti. Když si obránci s oběma bestiemi poradili, nadešel čas na atmosférickou tečku – ze tmy se vypotácela jedna moje kolegyně v masce kostlivce, udělala několik vrávoravých kroků do světla luceren (čímž patřičně alarmovala obránce) a následně natrvalo skonala pod mým mečem.

Ohlásil jsem kapitánovi, že derménské jednotky vyčistily perimetr a mohlo se jít spát.

Ale ani tím neskončila sekta Rudé opice, přestože kněz Lorenar nalezenou hůl opět proaktivně spálil.

Následujícího dne totiž Derménci právě společně s ohnivými kněžími získali plány a materiál k výrobě mocného magického artefaktu. Ten mohl vytvořit neproniknutelnou kupoli okolo určitého prostoru. Kněží a Derménci se dohodli, že bude vztyčena okolo dolu na sikarru.

Vlajka Derménie. (zdroj: facebook LARPu)

Byla to lest, se kterou nicméně čestný baron Varon Camonet nepočítal. Derménci ochránili Lorenařiny uctívače během sestavování artefaktu a kupole byla spuštěna. Kněží zůstali uvnitř, všichni ostatní venku. Pak použili Slzu Taru.

Sopka vybuchla.

Téměř všichni v té době žijící hráči byli okamžitě mrtví. Erupce smetla nejen derménské jednotky, ale i čtyřicetitisícovou eiverdinskou armádu, která byla městu vyslána na pomoc. Samotný Asiliar, stejně jako velké město Nechladsko na opačné straně sopky, skončily stejně. Kněží rozpoutali apokalypsu.

A tak se splnilo proroctví Rudé opice. Proklatý Asiliar byl zničen dle předpovědi. Božstvo obětovalo své vlastní uctívače, aby pomohlo získat kněžím ohně potřebnou sílu a prostředky. Využilo nepravou víru v bohyni Lorenar pro vlastní temné záměry. Co víc, stalo se tak s odstupem pouhého jednoho dne, což jasně ukazuje, že je Rudá opice daleko nejspolehlivějším božstvem, které kdy spatřil svět.

To jsem se vydal v poslední večer celé akce hlásat skupinkám duchů, potulujících se v troskách města. Sám organizátor Arling se po konci hry nechal slyšet, že takový konec očekával jen s tříprocentní pravděpodobností. Existuje snad působivější doklad moci Rudé opice? Prošel jsem hospodu, navštívil každý oheň a vždy jsem začal provokativní otázkou.

„Slyšeli jste už o Rudé opici, našem Pánu a Spasiteli?“ Dostalo se mi všemožných odpovědí. „Dnes mám rudé víno,“ řekl jeden, „rudá opice bude až zítra.“

Buď jak buď, pravda o LARPu Melloria – Mellorienin je zcela nezpochybnitelná.

Požehnání Rudé opice s vámi se všemi!



PS: Vzhledem k již nyní značnému rozsahu reportáže se o dalších zajímavostech z LARPu rozepíšu někdy příště v samostatném článku.

Pozvánka na letošní ročník. (zdroj: facebook LARPu)

pondělí 5. září 2016

On – drakon: Trochu zvláštní ruská mytologie

Článek byl původně vydán 5. 9. 2016 na dnes již zrušeném webzinu dagon.cz.

V Hollywoodu se hraným fantasy blockbusterům zrovna dvakrát nedaří. Letošní pokračování Sněhurky a lovce nepřekvapivě sotva dokázalo zaplatit samo sebe, ještě hlouběji se pak propadlo vcelku příjemné béčko Bohové Egypta. Komerční úspěch zaznamenal jenom Warcraft: První střet, opírající se o širokou fanouškovskou základnu. Dohromady dost důvodů, proč obrátit pozornost za hranice americké továrny na sny: do Ruska.

Kdysi se celá země třásla před draky. Vesničané jim obětovali mladé panny, aby je strašliví, oheň chrlící plazi nechali v bázni a bídě přežívat dál. Pohár jejich trpělivosti však jednoho dne přeci jen přetekl a zrodil se drakobijce. Ukončil teror, a jak se zdálo, navždy zbavil lidstvo strašlivého stínu blanitých křídel. Když ale hrdinův vnuk na své svatbě s princeznou Miroslavou nechá z čiré ješitnosti zpívat staré dračí volání, někdo na ně ke zděšení všech zúčastněných odpoví.

Drak se blíží. (zdroj)

Příběh filmu je relativně přímočarý a soustředí se skutečně takřka výhradně na výše představené postavy. Bezmála dvouhodinovou stopáž tak sice utáhne, trocha krácení by ale přesto nezaškodila. Čas od času scénář překvapí, většinou docela příjemně.

To dokáže i vizuál, lehce tápající mezi stylizací a kýčem. Digitální magie místy neznatelně škobrtá, kupodivu ani ne tak v zobrazení dračího letu – zjevně nerealisticky a plastově působí spíš město, v němž bydlí princezna Miroslava. Kdykoli jej kamera zabírá z ptačího pohledu, chýše, hradby, stromy i voda neomylně prozrazují, že nejsou než 3D modelem oháknutým texturou. Působí popravdě spíš jako z intra počítačové hry.

Podobně nevyváženě dopadla i hudba, sama o sobě snímek podkreslující velmi dobře. V několika scénách se totiž nepřirozeně, často velmi rychle přepíná, takže to ucho pozorného diváka zachytí – a pozornost věnovaná příběhu a především postavám se rozptyluje.

Právě postavy totiž tvoří páteř celého filmu. Sednou-li vám herci a uvěříte-li jim jejich role, bezpochyby odpustíte všechny výše zmíněné neduhy, jakož i mnohé další (a naopak). Osobně kvituji, že vzhledem k neamerickému původu snímku neznám jedinou tvář z celého obsazení. Snadněji tak hercům uvěříte jejich hrdiny.

Největším tahákem snímku je však rozhodně mytologické pozadí, představené působivým a přesvědčivým způsobem. Slouží výhradně k prokreslení dračího druhu, jeho povahy, schopností a vzniku. Navíc nechává mnohé otázky nezodpovězené – když zjistíte, že má jedna z nejdůležitějších lokací tvar dračí lebky, rádi byste si k tomu poslechli nějaké vysvětlení. Žádného se vám ale nedostane, takže musíte zapojit fantazii.

V celé kráse. (zdroj)

V současné záplavě monumentálních blockbusterů se navíc film samozřejmě nesnaží za každou cenu ohromit a šokovat, nemá na to rozpočet a nejspíš ani ambice. A jelikož si nemusí na nic hrát, většinu času skvěle funguje.

Jedno varování: jakkoli snímek zobrazuje pouze minimum násilí a nenajdete v něm jedinou sexuálně explicitní scénu, pro mladší děti se nehodí. Nejenže často buduje napětí skrze temnou atmosféru, obsahuje navíc trochu nahoty či třeba zmínku o kamenném oltáři, na němž draci spalovali unesené panny na prach a popel.

Závěrem pak připojím ještě dovětek, že se On – drakon do Česka dosud oficiální cestou nedostal, pročež budete muset třeba při hledání titulků nažhavit Internet (neumíte-li dost dobře rusky).