neděle 28. srpna 2016

Zabíjejte své miláčky. Nebo jim aspoň dejte přes hubu

Nemůžu a nemůžu se donutit, abych se podruhé podíval na sedmou epizodu Star Wars. Probouzející se sílu jsem akorát v prosinci přivítal v kině, odkud jsem si odnesl smíšené pocity. S každým dnem uplynulým od zhlédnutí se ještě ke všemu víc a víc ozývají negativní dojmy, zatímco ty pozitivní ztrácejí na síle. Zjišťuji, že se mi ten film s odstupem času spíš nelíbí – a co hůř, není v tom sám.

Poslední dobou mě čím dál víc irituje hned několik zavedených, populárních fantasy a sci-fi sérií. Všechno digitální pozlátko a velkolepý formát letošního finále šesté série Hry o trůny nedokázalo přebít trpkou pachuť v ústech, která se po opadnutí prvotního úžasu stále více hlásí o slovo. Všechen vtip a bombastická akce superhrdinské Občanské válce nestačil, aby mě přesvědčil, že to s Marvelem nejde z kopce.

Podobné pocity mám i z letošních X-Menů, jakkoli je po Apocalypse ještě příliš brzy mluvit o regresu, neboť


O nejnovějším přírůstku do rodiny snímků z univerza DC už radši znovu ani psát nebudu.

Co mi tak vadí? Důvodů by se našlo víc, ale ten prvotní můžu shrnout jednou větou – všichni autoři, stojící za výše jmenovanými díly, se bojí experimentu jako čert kříže. Sází na léty prověřené recepty, připravované pouze ve vytříbenější formě. Místy odvádějí skvělou práci, na první zhlédnutí takto dokážou diváka i ohromit, ale jakmile úžas opadne, ukáže se omšelá, vetchá kostra, na níž je všechno to pozlátko navěšeno.

Co naplat, že se proti sobě staví Captain America a Iron Man, respektive Batman a Superman? Nemají dovoleno překročit jasně vytyčené meze a aspoň na okamžik vypadnout ze svazující škatulky klaďasů. V přehnaném respektu vůči receptu, který až doposud vycházel, udržují filmaři charaktery svých postav na uzdě a výraznou proměnu jim nedovolí.

Zrovna tak Apocalypse si nedovoluje alespoň projednou opustit klasický recept Xavier versus Lensherr a samozřejmě končí obligátním Magnetovým prozřením. Spoiler? Ale jděte.

Radši si běžte pustit větší, hezčí a lepší Quicksilverovu scénu.

Tatooine? (zdroj)
Nebo nalaďte HBO, zapomeňte, že pánové D a D dokázali svého času napsat pár hezkých dialogů a vtáhnout vás do Západozemí tak, že vám připadalo dokonale živoucí – a běžte se kochat monumentálním zásahem tří oheň flusajících draků proti otrokářské flotile.

Mezitím bude jedna osamocená duše na pouštní planetě v předaleké galaxii s napětím vzhlížet k obloze, dokud ji ztracený droid nevrhne přímo doprostřed války mezi Temnou a Světlou stranou Síly. Hrdina se sice bude svému osudu zpočátku vzpouzet, díky moudrým mentorům však nakonec najde správnou cestu a vyrazí zničit zbraň, hrozící vnést nepředstavitelnou zkázu do celého vesmíru. Už zase.

Naboo? Endor? (zdroj)
Neberte mě špatně. Jsem zvyklý na to, že se všechny velké příběhy časem opakují a vlastně by mi to vůbec nevadilo. Ne, kdyby neztrácely to, co činí z bezduchého popisu děje ságy, které pohnou generacemi lidí a zařadí se do zlatých fondů. Konflikt.

Konflikt, jenž nechá protagonistu tvrdě kolidovat s jeho antitezí.

Coruscant? (zdroj)
 Bane lámající Temného rytíře, aby tento mohl opět povstat. Joker coby imunitní reakce gothajského podsvětí na přítomnost strážce v netopýřím obleku. Úzkost, která nutí Železného muže vršit jednu plechovou zbroj na druhou, jen aby nakonec zjistil, že se obestavěl neproniknutelným kokonem. Erik Lensherr, který je Xavierovým přítelem, jen aby se rozkmotřili na samotném konci První třídy.

Vždycky to jde.

sobota 27. srpna 2016

Bóg tak chce!

Už potřetí v životě jsem v posledních dnech a týdnech přečetl čtyřdílné Křižáky Zofie Kossakové. O prázdninách si písmenka obvykle prohlížím spíše sporadicky, tentokrát jsem ale zvlášť ke konci hltal stránku za stránkou. I přesto, že si samozřejmě ze školních lavic i předchozích přečtení dobře pamatuji, jak celý příběh dopadne. U některých knih na takových drobnostech člověku zkrátka nesejde.

Zvlášť jako malý jsem se rád pouštěl do náročné, mému tehdejšímu věku nepřiměřené literatury. Pána prstenů a Silmarillion jsem přečetl (a ne jednou) dávno předtím, než mi bylo patnáct, ve stejné době jsem louskal třeba Obraz Doriana Graye, k němuž jsem se dostal přes humornou povídku Cantervillské strašidlo. No a taky jsem se pustil do historické série, mapující osudy první křížové výpravy.

Co vím, na nižším stupni základních škol se středověké kruciáty nijak zvlášť nerozebírají. Vlastivěda k tomu ani neposkytuje dostatek prostoru. Předmět se totiž v duchu svého názvu věnuje spíše českým dějinám a musí si najít čas i pro obsáhlé geografické okénko.

Proto jsem coby čerstvý student nižšího stupně gymnázia zatím vůbec netušil, jak celý příběh dopadne. Neznal jsem ještě osudy čelních urozených vůdců křížové výpravy, například Raimunda z Toulouse nebo Gottfrieda z Buillonu. Nevěděl jsem nic o tažení prostého lidu, vybičovaného kázáním papeže Urbana II. a poustevníka Petra. Měl jsem jen velmi mlhavé povědomí o Byzantské říši a o rozdělení, jež se pouhých několik desetiletí předtím odehrálo v křesťanském náboženství. Co víc, netušil jsem, zda křižáci skutečně dobyjí Jeruzalém.

Uprostřed Raimund z Toulouse. Jeho rod bude už zhruba o století později paradoxně čelit křížové výpravě, vedené proti katarům. (zdroj)
Přesto, či možná spíše i právě proto, mě příběh uchvátil. Dobrodružné putování provázené bitvami, žízní na poušti či hladověním v Antiochii bylo o to napínavější, že odhalovalo skutečné události skryté za literární fikcí (autorka soustředí část pozornosti na osudy polských rytířů, kteří se sice v křížovém vojsku nacházeli, leč nemáme o nich podrobnějších zpráv).

Stejnou měrou mě však čtyřdílná série tvrdě zasáhla. Pouští se totiž odvážnou sondou do nitra středověkého člověka a představuje čtenáři naprosto odlišnou mentalitu tehdejší doby, radikálně odlišnou od té dnešní. Leckdy až naivní, tvrdošíjné lpění na rytířské cti či upřímná starost o svěřené duše se střetává s až nepochopitelnou brutalitou, fanatismem či pohrdáním vzdělaností.

Pohádkové bohatství Byzance kniha konfrontuje s krví a potem otroků, kteří pracují na udržování vnějšího pozlátka. Učenost arabského světa se snoubí se zákeřností a zradou, když derviši tráví studny a pomstychtivý strážce hradeb vpouští latinské voje za nedobytné brány Antiochie. Statečný křesťanský rytíř bojuje s pověrčivostí a také arogancí, když svrchu hledí na kultivované Řeky, posmívá se „schismatické“ víře či vystavuje výsměchu svého spolubojovníka, který ovládá psaní, umění dobré tak akorát pro mnichy.

Bohemund z Tarentu dobývá Antiochii. (zdroj)
 Křižáci pro mě byli a dodnes jsou do značné míry právě o pohledu do jiného světa. Světa, který už (naštěstí) zanikl, ale jehož roli v dějinách Evropy i naší země nemůžeme opomíjet nebo lehkomyslně zavrhovat. Je snadné dívat se svrchu na bídu feudálního systému, otřesné postavení žen ve středověké společnosti nebo fanatismus křesťanů i muslimů, z nichž jedni táhli ve jménu Boha proti ďáblovi a druzí pod praporem Alláhovým proti nevěřícím ďaurům, ochraňovaných samotným Iblísem.

Jenže lidé se nemění, ne za pouhopouhý okamžik necelého milénia.

Kossaková sama v doslovu přiznala, že si nijak nelibuje v brutalitě a násilnostech a mnoho ze své knihy vypustila. Popisuje tažení jako mocný, krví a hnisem zbrocený taran, strašlivou dějinnou zkratku. Mrtvá těla tlela po statisících, ulice Jeruzaléma, města pro všechny svatého, se zbrotily krví, když dobyvatelé vraždili každého, kdo jim přišel pod ruku. Nezáleželo na víře, věku či pohlaví.

A přece hrdinové Křižáků nebědují nad vyhaslými životy. Zabití odešli k Bohu, jejich hříchy smyla mučednická smrt. A kdo bojoval ve svaté válce po dobu, která uplyne mezi jedním a druhým podojením velbloudice, dostane se do ráje, sdělil věřícím Mohamed.

Nález Svatého kopí, jímž byl proboden Ježíš Kristus. Takových se v dějinách objevilo hned několik. (zdroj)
Úhlavním nepřítelem je marnost. Nejsilnější momenty celé série zažívají jednotlivé postavy zcela osamoceny, v pochybách a drásavém vnitřním obnažení, kdy objevují velký, neuvěřitelně pestrý svět dříve neznámý západnímu člověku a hluboko uvnitř se zachvívají, neboť jim proměnou hrozí i vlastní nitro. Marnost nad marnost a všechno je marnost, stojí v biblické knize Kazatel a Křižáci to nezapomínají připomenout.

Vůdce výpravy, učený biskup Adhemar de Monteiul, nakonec nachází odpovědi uprostřed mystického vytržení, které zažívá na březích řeky Sakary. Ne všichni ale mají tolik štěstí. Polský rytíř Imbram po návratu do rodného Slezska zažívá pocit odcizení a z jeho muk jej nemůže vysvobodit už nikdo.

Ta marnost, která dost možná ještě mocně otřese tímto světem.

pátek 19. srpna 2016

Nejlepší audiovizuální momenty

Jelikož jsme zdárně za půlkou roku 2016, můžeme si snad dovolit malé zastavení u významných okamžiků těchto prvních šesti měsíců. A protože žebříčky nejspíš nikdy nevyjdou z módy, přináším dnes stručný seznam audiovizuálně nejsilnějších momentů ve filmech a seriálech od letošního ledna do konce června.

1) Dragonborn Act II: Trénink Drakorozeného 

ZDE si můžete pustit celý film, i když byste možná raději měli začít od začátku.

Styď se, Hollywoode! Hned první zářez ti ukradl fanouškovský projekt, machinima zachycující příběh počítačové hry Skyrim. Z jeho mnoha skvělých scén jsem zvolil tu, v níž se Drakorozený učí na Vyšném Hrothgaru od Šedovousých slovům moci. Na okraj podotknu, že autor projektu na devadesátiminutovém filmu pracoval úplně sám, předtím natočil už Act I a v plánu má ještě závěr trilogie. Klobouk dolů.

2) Deadpool: Úvodní titulky

Did I leave the stove on? (zdroj)

Jenom erková cvokařina Deadpoolova formátu si může dovolit vyhodit celé balíky dolarů za úvodní titulky, které tučným písmem vysází na obrazovku, že tenhle film natočil some douchebag. Zbytek údajně třeskutě zábavného snímku se mi sice úplně vykouřil z hlavy, ale rozflákané auto zamrazené v čase si budu pamatovat ještě hodně dlouho.

3) Vikings 04x06: What Might Have Been: Ragnarova vize

Staré dobré časy jsou nenávratně pryč. (zdroj)

Vikingové si zaslouží taky zmínku. V okamžiku, kdy je Ragnar Lothbrok na samotném dně, zahlédne záblesk jiného světa, světa, který mohl získat, kdyby se kdysi rozhodl jinak. Ambice jej hnaly z prostého domku v ústraní až na královský trůn, kde konečně získal slávu, moc a bohatství. Přitom ale ztratil něco, co pro něj bývalo mnohem důležitější.

4) Batman v Superman: Úsvit spravedlnosti: Úvodní titulky

Obrázek pochází z tohohle videa.

Jop, v měsíčním rozestupu hned dvě komiksovky, jejichž nejsilnější moment přišel pár sekund po posledním logu producenta. Idiot lupič sice při zastřelení Marthy zničil náhrdelník, který chtěl nejspíš celou dobu ukrást, ale co. Vypněte mozek a připravte se zjitřit emoce, jen abyste o moment později začali nepatřičně hýkat smíchy nad Bruceovým netopýřím nanebevstoupením. Ale i tak je to skvělá scéna!

5) Captain America: Civil War: Finální souboj

Vlastně jde o předělávku jednoho slavného komiksového přebalu. (zdroj)

Proti dobrodružstvím nejsvalnatějšího skautíka s hvězdami a pruhy můžete mít tisíce výhrad, ale už Winter Soldier přišel s jedněmi z nejlepších akčních scén, které kdy superhrdinové poslali na plátna světových kin. Když pak Tony Stark ustřelí Buckymu jeho plechovou pracku a konečně se naplno pustí do vzpamatovavšího se Stevea Rogerse, vypadá to skvěle.

6) X-Men: Apocalypse

Cerebro, divoká katra napříč X-Men sérií. (zdroj)

Rok 2016 zkrátka přeje epickým rozjezdům, protože časový tunel v nejnovějších X-Men překonal i pochmurný začátek předchozích Days of Future Past. Se zbytkem filmu to dopadlo o něco hůř, ale přece nemůžeme po ubohých režisérech chtít, aby krom skvělých scén občas vyprodukovali i skvělý biják.

Čestná zmínka: Opening Shannara Chronicles

Protože vypadá dobře a netrvá mu to půl hodiny, třeba jako v seriálu

7) Game of Thrones 06x05: The Door: Dveře

Bran si uvědomuje, co před okamžikem spáchal. (zdroj)

Vedle Malíčkova monologu o chaosu, který je žebříkem, je pro mě závěr páté epizody šesté série Hry o trůny jednoznačně nejlepším okamžikem seriálu. Starouš GRRM překročil vlastní stín a ukázal, jak daleko až je schopen zajít. Nechal zemřít naprosto nevinnou postavu, která neměla mít s válkami králů a intrikami královen nic společného a nechal ji přitom roky trpně očekávat vlastní smrt v těle slabomyslného obra. Krutá ozvěna Hodorova konce ho stíhala pokaždé, když ho někdo oslovil nebo zavolal. Vyvraždění Starků na svatbě mnou nehnulo ani z poloviny tak silně.

8) Game of Thrones 06x09: Battle of the Bastards: Bitva bastardů

... (zdroj)

Sladké to časy, kdy ještě nedorazil závěrečný díl a nevmetl mi do xichtu definitivní potvrzení nejtrapnější teorie v historii Hry o trůny, R + L = J. Strategie Jona Sněha i Ramsayho Boltona spočívala zjevně v godzillovském let them fight a velkohubé holedbání se Hannibalem ze strany scénáristů je směšné a trapné zhruba stejnou měrou, i tak jsem ale zíral na obrazovku jako u vytržení.

Nemohly za to ani krutopřísné bojové scény plné srážení lidí koňmi, svištících šípů, úpění a krvavého vraždění. Dostal mě hned první záběr, v němž osamocený Jon stojí proti útočící kavalerii. Žádné CGI, skuteční jezdci na skutečných koních letící s rachotem kupředu. Horkokrevný bílý vlk chviličku jenom zírá, ale pak odevzdaně odepne pochvu z opasku a tasí meč. Ví, že už ho nebude moci vrátit zpátky.

Závěrečný bonus: Rogue One: A Star Wars Story: Trailer 2


Mnozí možná vědí, že jsem loni z Force Awakens zrovna dvakrát nadšený nebyl. Dosud vypuštěné střípky z Rogue One ale hltám svědomitě a nedávno zveřejněný trailer si musím pouštět pořád dokola. Nejenže ukazuje nějakou tu novou postavu či planetu, prostupuje jej intenzivní Star Wars feeling a závěrečné nadechnutí Dartha Vadera asi nenechá žádného fanouška chladným. Ze všeho nejlepší je však hudba, konkrétně v téhle části. All is as the Force wills it.

čtvrtek 18. srpna 2016

K recenzování

Už snad aspoň rok jsem nevyplnil žádný blogový dotazníček a vzhledem k tomu, že se na nic lepšího moje kreativita v tuto pozdní večerní hodinu stejně nezmůže, proč nevyužít příležitosti? Dnes se proto podíváme do zákulisí vytváření recenzí, takže ti z vás, kteří je sami píší, budou moci srovnávat (a ostatní se o této nevděčné činnosti dozví něco nového). Otázky se samozřejmě nebojte zapůjčit pro vlastní potřebu, stejně nejsou moje.

Kolik recenzí měsíčně vydáš?

Matiku už přes rok nemám, budu tedy muset nažhavit kalkulačku. Na Dagonovi jsem okolo čtyř měsíců, za tu dobu jsem tam publikoval kulatých 20 kousků a dvěma ještě přispěl tento blog. Plus v dagoním Wordpressu ještě vězí nějaká ta další, čekající na zveřejnění a bokem jsem sepsal ještě jednu soukromou pro konkrétního člověka. Suma sumárům zhruba 25 recenzí, tedy okolo šesti měsíčně. Zanedbal jsem, že ne všechny články u Dagona jsou recenze a v jednom případě jsem naopak hodnotil naráz asi pět různých věcí. Komplikovaná otázka, jasan?

Píšeš recenze hned po dočtení knihy?

Nebo po dosledování filmu, dohrání hry. Čekání možná prospívá objektivitě, ale mně by hrozilo, že se mi z hlavy vykouří všechno to, co jsem chtěl do recenze rozhodně napsat. Občas si to dokonce zakládám ve čtečce nebo vypisuju na papír, ale obvykle jsem příliš zažraný do konzumace daného obsahu.

Připravuješ se nějak předtím, než začneš psát recenzi?

Jo, v lotosovém sedu uvolním svou vnitřní energii, promedituji důkladně téma, styl i jazykové prostředky, jen abych následně klekl na kobereček z kůže pět měsíců starého králíka a pomodlil se k mocnému bohu Gra’Matykovi o shovívavost a pomocnou ruku. Anebo zkrátka jenom zaujmu víceméně komfortní polohu a dopomůžu si k soustředění trochou čaje.

Jak dlouho ti trvá, než ji napíšeš?

Bývaly časy, kdy jsem byl blbec, a stačilo mi dvacet minut. Teď jsem chytrý, a proto potřebuju někdy až čtyři hodiny. Průměrná kniha nebo film zaberou samozřejmě jen zlomek onoho času, komplikovanější díla či složité články typu informací o novém Warhammer: Age of Sigmar nebo zhodnocení Hry o trůny vraždí čas tak kadencí štěkotu psa na kokainu. Zdroje najdu obvykle jenom v angličtině, k mému štěstí jediném cizím jazyce, který skutečně ovládám.

Píšeš spíš kladné, nebo záporné recenze?

Pokud ti čoklové ujíždí na koksu, podle hodnocení udílených na Dagonovi by jeden mohl hádat, že já preferuju hulení. Z většiny recek tam totiž ohavně sladce září sluníčkové hodnocení v rozsahu sedmi až desíti nevybledlých medúzek z deseti. Ve skutečnosti za to ale může fakt, že si v redakci plán práce vytváříme sami a já do svého rozvrhu pochopitelně cpu jenom ten nejlibovější obsah. Tady na blogu budu v budoucnu nejspíš mnohem přísnější a popravdě jsem se dosud neodhodlal napsat recenzi na Batmana se Supermanem, protože bych ten film musel zlostí zadupat do země.

Pověz nám o své první recenzi (a připoj odkaz).

Teď sedím před počítačem, který stojí na stole. Jeho deska se dá otevřít a pod ní mám schovanou všechnu svou tvorbu od nějakých šesti sedmi let až do dnešních dnů. Mohl bych tím materiálem vyzbrojit celý festival trapnosti, popravdě. Někde tam taky dozajista leží moje úplně první recenze, ale hledat ji nebudu. Už jen proto, že bych musel sundat notebook a celé to otevírat.

Co se týče první online recenze, kterou jsem kdy napsal, ta se pravděpodobně nacházela v elektronické verzi časopisu Samurajova hlídka, který jsem nepravidelně zveřejňoval na webu. Proč píšu v minulém čase? Protože moje drahá sestra jednoho dne našla u časopisů možnost smazání, která tam vůbec neměla být. Ne na jejím účtu. Buď jak buď, zachtělo se jí vyzkoušet funkčnost pěkného tlačítka a tak s gustem smázla celý ročník. True story.

Kterou recenzi bychom si měli přečíst a proč?

Tu, která rozebírá dílo, se kterým máte nějakou zkušenost anebo ji teprve hodláte získat. Nehráči bude k ničemu, když přelouská mou (v současné době chystanou) recenzi HD edice série Heroes of Might and Magic 3, zatímco pologramotný nonstop pařmen asi nezačne slintat radostí nad skvělým sborníkem Společenstvo Pevnosti. Každému dle jeho gusta.

Existuje nějaká, za kterou se stydíš?

Pro začátek všechny, které kdy vyšly na starém Anekronu. Ne, že by obsahově za těch pár měsíců kdovíjak zastaraly, ale jejich forma stála za starou bačkoru. Úzkostlivá odstavečkovitá struktura v nich už sama o sobě zabíjela veškerý kreativní potenciál. Něco, jako byste malému děcku na pískovišti přibili formičky k dřevěnému ohradníku. Nebo ještě přesněji, jako by si to udělal sám.

Máš osvědčené tipy, rady pro ostatní, jak napsat dobrou recenzi?


Pošlete mi na kafe, já to někdy o pauze naťukám a pak už stačí jen vyvěsit. Nebo v případě, že se do toho (na vlastní nebezpečí!) opravdu chcete pustit sami, zkuste si pro začátek pár recenzí přečíst. Ideálně těch mých, epigoni se vždycky hodí.

Především ale argumentujte. Recenze se od afektovaného výkřiku Mě se to tak mocinky líbí! liší pouze a jen tím, že se snaží původní iracionální výbuch veselí schovat pod načančané profi kafrání o neotřelých motivech, plastických postavách či sofistikované zápletce. A to je právě ta argumentace: snaha přesvědčit čtenáře, že z konzumace hodnoceného produktu získá podobné dojmy, jako recenzent.

Pitvání uměleckých děl není exaktní věda, tak se ani netvařte upjatě a důležitě. Čím přesněji ale určíte, co přesně se vám tehdy mocinky líbilo, tím spokojenější bude váš čtenář. Tím spokojenější bude (v ideálním případě) i autor propíraného díla. A tím spokojenější budete vy sami.

Hledám betačtenáře

Čtete rádi fantasy povídky? Četli jste už někdy nějakou, kterou jsem napsal já, a líbila se vám? Chtěli byste být mezi těmi, k nimž se novinka dostane dosud horká po zběsilém datlování do klávesnice? Po těžko uvěřitelných několika letech tvůrčího psaní mi konečně došlo, že by se mi pár betačtenářů docela hodilo, takže máte příležitost.

Příště už fakt přijdu s pořádným obsahem, slibuju.

Co nabízím?
  • Nehynoucí vděčnost. Ta vám momentálně k ničemu není a dost možná ani nikdy nebude
  • Možnost přečíst si povídky dřív, než dorazí do literárních soutěží, na weby, do sborníků nebo kamkoli jinam
  • Vlastní služby. Přečtete moje věci a já zase ty vaše. A jelikož jsem tvor od přírody hyperkritický a s literaturou mám už přeci jen nějakou tu zkušenost, možná moje rady i oceníte
Předem upozorňuji, že pokud vás moje příběhy nebaví, raději se nehlaste. Tím nechci říct, že nestojím o tvrdou kritiku (právě naopak), ale že mi k ničemu nebude, když byste se už do samotného čtení museli nutit. Pokud moji tvorbu ještě neznáte, můžete si udělat obrázek třeba na Nevšedním světě, kde mi vyšly povídky Zapovězeno rodem a Věčný hlad, popřípadě si můžete projít nedávno zveřejněný (byť nekompletní) seznam a vybrat si dle libosti.

Co požaduji?
  • Kritiku. Jo, vím, že pod pojem kritika technicky spadá i komentář ve stylu Bylo to pěkný, moc se mi to líbilo, ale já mám zájem o trochu pitvání, argumentace, nadávání a rýpání. Pokud jste na krutý sarkasmus, sem s tím. Sám si ze svých starších prací občas dělám legraci a nejsem takový pokrytec, abych to nedopřál i ostatním
  • Psychickou odolnost. Tedy pokud mi hodláte posílat vlastní díla. V rámci reciprocity se v nich budu totiž nimrat stejným způsobem, jaký chci od vás. Nechci a nebudu se nikomu vysloveně posmívat, ale ironickým komentářům se asi nevyhnu
Toť vše. Realizaci celé téhle dlouhodobé akce bych si představoval ideálně přes privátní facebookovou skupinu, kde bychom dokumenty sdíleli třeba přes odpovídající službu Googlu. Podobně to máme v redakci Dagona se články, funguje to dost dobře, tak proč neobšlehnout fungující model, že? Ty, kteří sociálním sítím neholdují, bych asi řešil individuálně e-mailem.

Takže tolik. Máte zájem? Napište do komentářů, povolují i anonymní příspěvky, nebo stačí jméno a adresa webu či nově Facebook. Nemáte zájem? Zůstaňte připojeni, Anekron se kvůli tomu nezboří.

úterý 16. srpna 2016

Změna designu

Člověk si takhle rozhodne jednou jedinkrát za celý rok na několik málo dní ignorovat Internet a Google se mu okamžitě pohotově odmění. Z nezjištěného důvodu jsem dnes ráno otevřel Anekron v podobě, která odpovídá neupravené šabloně Dynamic Views. Ještě týden zpátky přitom vypadal zhruba nějak takhle, nebo si to aspoň pamatuje cache.

Jo, byly tam ještě ty odkazy na liště, vy hnidopiši.

Naštval jsem se. Jakkoli mému oku původní vzhled esteticky vcelku lahodil a líbila se mi i svěží jednoduchost, nutnost používat CSS na kdejakou blbost mi dost lezla na nervy už dřív. V kombinaci s nově objevenou nestabilitou mě však stihl původní entuziasmus přejít docela.

Proto představuji nový design Anekronu postavený na šabloně Awesome Inc, který snad na blogu nějakou dobu vydrží. Trošku ho ještě samozřejmě vyladím, zatím jsem však naprosto spokojený se snadností úprav a šíří jejich možností.

Namísto drobných ikonek u pravého okraje obrazovky máte nyní štítky, hledání, seznam blogů či oblíbené příspěvky k dispozici nalevo. K patě se pak přestěhovala možnost odběru skrze RSS, jakož i odkazy na mé další projekty. Brzy se navíc snad dočkáme i hezčího pozadí.

Tolik k nutným (a taky popravdě dost nudným) informacím. Slibuji, že se příště pustím do zajímavějšího tématu, tedy pokud mi blog neudělá nějaký další naschvál.

pondělí 8. srpna 2016

Oslavme kočičí svátek

Zrovna se chystám na svou vůbec první (a nejspíš také poslední) letošní dovolenou, během které pro mě celý svět přestane existovat, nebudu myslet na budoucnost ani minulost a vypnu všechny ty vykřičníky a otazníky, které mi každou chvíli vyskakují v mozku. Není tedy divu, že se potácím na okraji tvůrčího vyhoření a nedokážu aktuálně psát vůbec o ničem. Samozřejmě s výjimkou koček.

Dnes k tomu dozrál příhodný čas. 8. srpen totiž je, věřte nevěřte, Mezinárodním dnem koček. Podle informací serveru Modrý kocouř.cz mají milovníci koček údajně oslavit bezpodmínečnou lásku, kterou je tito chlupatí mazlíčci zahrnují.

Moment? Bavíme se ještě pořád o kočkách? O těch dravých savcích příručních rozměrů, kteří prosluli především okázalým ignorováním lidských bytostí a arogantním nadhledem uplatňovaným vůči všemu, co nemňouká? Odkud kdo vytáhl bezpodmínečnou lásku, propánakrále!

Náš kocour, který se jmenuje Čuník podle jednoho špatného filmu, mě horoucím citem ani náhodou nezahrnuje. Absence vřelého lísání, zamilovaných pohledů a věrné přízně je vlastně přesně ten důvod, proč nepokrytě preferuji kočky, zatímco na psy pohlížím spíš s trochou nechápavého soucitu. Nejlepší přítel člověka je totiž ve skutečnosti spíš nejlepší živou lidskou plastelínou, ze které si vykutálený lysý opičák vymodeloval nástroj pro každou ze svých potřeb – psa hlídacího, psa vyhánějícího jezevce z nor, psa nosícího soudek s rumem, nebo třeba psa coby módní doplněk.

Jak jinak byste nazvali tohle? (zdroj)

Kočičí plemena se přitom ve stavbě těla vzájemně tak drasticky neliší, a když známe překrásné pouštní kočky, kočky, jejichž předek zabrzdil tváří o radiátor nebo miciny, které vypadají, jako by měly na kožichu ještě druhý kožich – pořád snadno rozeznáme, známe ladné křivky líté šelmy.

Kočky na člověka více či méně kašlou. Tím nechci říct, že si s nimi nemůžete vybudovat pozitivní vztah. Musíte nicméně prokázat respekt a ani v nejdivočejších snech nemůžete doufat, že vás začnou po psím vzoru zbožňovat jako suverénního vůdce smečky. Kočky totiž nejsou jen tak obyčejná samotářská zvířata, která si valnou většinu času vystačí sama. Kočky povýšily sólo styl na svou strategii přežití a jsou v ní neuvěřitelně úspěšné.

Můžeme-li věřit anglické Wikipedii, kočičí populace dokonale dominuje žebříčku nejhojnějších šelem. Kočky si ale dokázaly poradit i před prvními nesmělými krůčky člověka k tomu, co dnes hrdě nazýváme civilizací (a která je bezpochyby nejvíc cat-friendly za celou existenci naší planety).

Evoluce je totiž vybavila mimořádně výhodnými zbraněmi, zatahovacími drápy. Ty se chozením neztupují, jako se to děje u konkurenční čeledi psovitých. Kočičí tělo je navíc skvěle přizpůsobeno k rychlému, překvapivému útoku. Zmíněné adaptace způsobovaly dokonce vyhynutí konkurenčních populací psů, kteří lovili podobným způsobem a do dnešních dnů proto přežili ti, kteří místo náhlého přepadení spoléhají raději na uštvání kořisti.

Kočka za nikým do kopce funět nebude. Potí se jenom na packách, přehřála by se. (zdroj)

V poslední době jsem ale studoval spíš jinou kočičí užitečnou vlastnost, jejich mimořádnou inteligenci. Jde o téma mimořádně atraktivní, zvlášť pak, když ho vášniví diskutéři velmi často zjednodušují na otázku Je chytřejší kočka, nebo pes?

Odpověď však není ani v nejmenším jednoduchá. Inteligenci psů mapuje dlouholetý výzkum, který zjistil mimo jiné, že si váš štěkající mazlíček dokáže do paměti uložit několik stovek slov, dost možná zvládá abstraktní myšlení a dokonce dokáže vyvodit, co si myslí ostatní. Tato výjimečná schopnost byla dlouho považována za exkluzivně lidskou.

Když se ale vědci pokusili podobným výzkumům podrobit kočky, často narazili. Nejenže šelmičky v cizím prostředí často vyšilovaly, i v naprostém klidu projevovaly pramalý entuziasmus, co se produktivní spolupráce týče. Výrazný individualismus zkoumaných zvířat tak někdy takřka znemožňuje získávání relevantních výsledků.

Kočičí mozek tvoří údajně 0,9 % jejich těla, zatímco u psů 1,2 %. Samotná velikost však nemusí být rozhodující; zvrásnění mozkové kůry dokáže pořádně zamíchat kartami, takže kočky ve výsledku disponují zhruba dvojnásobným množstvím neuronů.

Znamená to, že jsou chytřejší než psi?

Tak jednoduché to není, v naší skládačce stále chybí značné množství dílků. Najisto ale víme, že jsou kočky neobyčejně zajímavá, fascinující zvířata. Neoslavujme jejich vybájenou lásku a raději se dnes zachovejme přesně po kočičím způsobu: stulme se na kanapi a vyhřívejme se v paprscích slunce. S kočkou samozřejmě. A dejte jí nažrat.