pátek 15. července 2016

Zaklínač knižní a videoherní: Čím se liší?

Článek byl původně vydán 15. 7. 2016 na dnes již zrušeném webzinu dagon.cz.

Zaklínač Geralt z Rivie patří bezesporu mezi vůbec nejpopulárnější fantasy postavy současnosti. Mohou za to pochopitelně knihy Andrzeje Sapkowského, zvláště v našich končinách po právu oblíbené. Zejména (ale nejen) v zahraničí však bělovlasého zabijáka příšer poznali fanoušci díky trilogii videoher polského studia CD Projekt RED. Otázka zní: je knižní zaklínač stejný jako ten z monitorů? Rozhodně ne.

Abychom zjistili proč, musíme chvíli úplně zapomenout na Divoký hon a Vrahy králů. Vraťme se zpátky do roku 2007, kdy vychází kladně přijímaná, avšak trošku pozapomenutá první Geraltova virtuální inkarnace, hra nazvaná prostě Zaklínač. Ta se odvážně pokouší navázat na poslední momenty knižní Sapkowského ságy, kterou sám spisovatel zakončil už v roce 1999.

Proč odvážně? Protože příběh Bílého vlka skončil jeho smrtí během pogromu na nelidi, který nepřežila ani jeho femme fatale, čarodějka Yennefer z Vengerbergu. Polští vývojáři se tedy chystají pokračovat ve vyprávění příběhu, který se odehrává v zavedeném, rozsáhlém a komplexním univerzu a jehož hlavní postavy jsou mrtvé. Přestože to celé zjevně zní jako recept na katastrofu, nakonec se dílo podařilo.

I guess they’ll never learn. (zdroj)

Hlavní zásluhu má zajisté scénář, jehož obratné, chytré kličky nelze než mlčky obdivovat. Místo toho, aby předcházející události jen trpně převyprávěl skrze několik obrazovek nacpaných titulky, nechá Geralta v amnézii tápat příběhem, jenž zdánlivě nemá se zaklínačovou minulostí vůbec nic společného. Opak je ale pravdou.

Děj Zaklínače odráží knižní předlohu jako zrcadlo. Pod záminkou hledání tajemství ukradených z archivů Kaer Morhen vysílá titulního hrdinu na cestu morem zaneřáděnou Temerií a hned zezačátku jej konfrontuje s novým Zřídlem, s novým Dítětem překvapení, s novou Ciri – s Alvinem. Vztah mezi malým chlapcem, Geraltem a Triss (popřípadě Shani) se potom rychle stává osou příběhu, jejíž pravá podstata se stane zřejmou teprve v posledních minutách celé hry.

Zatímco pak zaklínače zaměstnává jeho již druhé adoptivní dítě, tvůrci hry neopomínají občas připomenout další ze stěžejních motivů knižní verze: náboženský fanatismus, rasovou nenávist, závist, pokrytectví a faleš. Geralt je přitom tlačen proti své tradiční tendenci nevměšovat se do vnějších konfliktů. Triss jej dokonce otevřeně vybízí, aby v nich zaujal jasné stanovisko a definoval svůj charakter, zastřený zapomněním.
– Z toho, co jsem ve tvé hlavě viděla, si myslím, že by ti prospělo, kdyby sis vytvořil stabilní osobnost. Musíš už konečně zaujmout nějaký postoj vůči světu. Nezáleží na tom, jaký, stačí, že ho budeš mít. Silná totožnost ti může pomoci obnovit tvou paměť.
– Takže mám minulost nechat být?
– Přesně. Vzpomínky se ti vrátí časem.
(hra Zaklínač, úryvek z dialogu, zkráceno)
Krátce po tomto rozhovoru se pak Geralt skutečně musí poprvé vzdát své zaklínačské neutrality a přiklonit se buďto na stranu Řádu planoucí růže, nebo elfích vzbouřenců ze Scoia’tael. Jeho nová identita se ale později ukáže stejně křehkou, jako byla ta dřívější, když Bílý vlk hledá po Alvinově smrti klid a pokoj v Trissině náruči. V úvodní části Vrahů králů se mu sice podaří přesvědčit temerského vládce Foltesta, aby čarodějce povolil odchod, panovník však zemře dříve, než stihne svůj slib splnit. Geralt se znovu ocitá na útěku.

Kdopak to asi je? Hádat můžete třikrát. „That is not dead which can eternal lie…“ (zdroj)

Později přichází i o Triss a zůstává téměř sám. Ocitá se na dně – vzpomínky se mu sice vracejí, ale patří již jinému zaklínači. Ten současný totiž už nevyhnutelně volí (třeba mezi Iorvethem a Vernonem), zaplétá se do cizích konfliktů a postupně tok událostí spíše utváří, než aby jej pouze pasivně sledoval.

Kolik z původního Geralta v něm zůstalo, záleží čistě na hráči. Neexistuje žádné kanonické zakončení Vrahů králů, tím méně pak autentický závěr Divokého honu. Zaklínač je mrtvý, ať žije zaklínač!

Samozřejmě nemůžete z lovce monster vychovat rytíře na bílém koni nebo sadistického psychopata, hrdinova nátura zůstává bez výraznějších změn. Z rozličných perspektiv však nutně utváříte širší rámec Geraltovy povahy, který dost pravděpodobně vykazuje od toho původního nemalé odlišnosti.

A tak je to dobře.

Žádné komentáře:

Okomentovat