pondělí 20. června 2016

Jak jsem se válel u televize: Deníček prvního zhlédnutí Hry o trůny

Článek byl původně vydán 20. 6. 2016 na dnes již zrušeném webzinu dagon.cz.

Hře o trůny jsem vzdoroval dlouho. Vlastně už od druhé série, jejíž nemastné neslané finále mě odradilo od dalšího sledování. Pak ale zjara letošního roku přišla podpásovka v podobě prohlášení George R. R. Martina, že slibovanou šestou knihu nestihne dokončit včas. Rozhodl jsem se proto, dát televizní adaptaci druhou šanci a zhlédl jsem pětapadesát epizod bez delších přestávek, čímž jsem dostal unikátní možnost srovnat jednotlivé série.

Hned zezačátku mě čekalo příjemné překvapení. Po nedávných Shannara Chronicles jsem nepatřičně přivykl místy poněkud toporným hereckým výkonům, které konkurence od HBO naštěstí postrádá. Nemenší změnu k lepšímu pak samozřejmě představoval soundtrack, který nepodkopává atmosféru příběhu, kde může. Naopak čas od času přijde s chytlavými motivy, i když je pohříchu opakuje do omrzení (tomu sledování v kuse fakt nepomáhá).

Taky jsem si poprvé uvědomil, jak chytře využila Hra o trůny hvězdy Seana Beana. Cesta Eddarda Starka na jih totiž slouží k představení celé řady dalších důležitých postav, které později začnou hrát velmi významné role. Přimělo mě to přemýšlet, nakolik podobně postupoval autor předlohy, jakkoli pochopitelně neměl k dispozici charisma britského herce.

Hned druhá epizoda (The Kingsroad) mě pak úplně dostala do kolen a neváhám ji zpětně prohlásit za nejlepší v rámci série. Mám totiž slabost pro pomalou, postupnou gradaci, takže jsem se skoro tetelil nadšením.

Ne vše bylo samozřejmě perfektní. Když se Malá rada bouřlivě dohaduje o tom, zda si královská pokladna může dovolit turnaj k poctě nového pobočníka krále, operují její členové s astronomickými částkami. Skromná tribuna pro možná čtyři tucty diváků pak působí, jakoby se v Západozemí dost těžce tunelařilo. Nedostatek zdrojů ze strany tvůrců je sice naprosto pochopitelný, několik sekund soutěže v lukostřelbě či hromadného bitkaření by ale výsledný dojem značně vylepšilo. A také lépe propojilo první sérii s těmi pozdějšími, jak čtenáři knih dobře vědí.

Na promo materiál ke Hře o trůny obsahuje tento obrázek až podezřelé množství dosud živých postav. (zdroj)

Poslední z nejvýraznějších postřehů se týká khala Droga. Teprve během svého plamenného proslovu ve Vaes Dothrak skutečně zazářil. Údajně Jason Momoa pro svou roli studoval způsob řečnění mnoha významných osobností včetně Adolfa Hitlera a tvrdý trénink se mu vyplatil. Celkovému dojmu mnoho napomáhá, že je khal za obvyklých okolností spíše málomluvný a právě ve zmíněné scéně dost možná řekne víc než v celém zbytku seriálu. Jakkoli se Daenerys snaží tvářit drsně, ani v nejnovější sérii úrovně svého exmanžela nedosahuje.

To už jsem se ale pomalu propracovával tam, kde jsem příběh v roce 2012 opustil. Během sledování Tyrionových manipulací á la „kam pošlu princeznu Myrcellu a kdo to prokecne“ jsem konečně zjistil, že je jeho všeobecná obliba vlastně i vcelku pochopitelná. Stannisův kyselý ksicht a Renlyho poznámka o slanině taky přidaly na chuti ke sledování, celou druhou sérii si ale urval Tywin Lannister a jeho představitel Charles Dance. Jestli někdo někdy natočí životopis sira Christophera Lee, o obsazení hlavní role nemusíme pochybovat.

Skoro úplně zbytečná je celá linka Daenerys, která nastavovaností málem šlape na paty budoucímu veselému dřepění v Meerenu. Mocná Matka draků se ve svých horších chvilkách mění spíš v panovačnou a naprosto nemyslící hysterku, kterýžto vývoj postavy by seděl lépe spíš do rámce nepříliš sofistikované parodie.

Mnohými tak vychvalovaná Černovoda mi připomenula spíš slabší odvar Helmova žlebu, ale CGI orgie zeleného ohně jsem si samozřejmě užil. Tvůrcům se navíc úspěšně daří dostat do epizody emoce, hlavně skrze Cersei, k smrti vyděšeného Joffreyho a Sandora Cleganea. Posledně jmenovaný během několika minut úplně otočí směr svého dosavadního vývoje a díky práci se sugestivními záběry plamenné zkázy mu to uvěří snad každý divák.

I přesto (a přes skvělé Deště Kastameru hrající v titulcích) jsem ani napodruhé nebyl z druhé série kdovíjak nadšený. Snad proto, že jsem si dobře uvědomoval, kolik času si ještě nechají bílí chodci z úplně poslední scény desátého dílu, snad proto, že v seriálu založeném na intrikách čekám zpravidla trošku jiný způsob vyvrcholení, než ten přímočarý akčně válečný.


Buď jak buď, nakonec jsem skončil mírně nespokojený, další sledování jsem však nevzdal a to se ukázalo jako správné rozhodnutí. I přesto, že třetí série začala dost mizerně.

Seriál totiž pravidelně selhává ve snaze udržet v divákově povědomí všechny dějové linie a scénáristé na tento nedostatek často hřeší. Poprvé se to pořádně projeví právě v první epizodě námi propírané sezóny, v níž se Daenerys pokusí zavraždit čarodějové z Qarthu. Tento motiv slouží výhradně k představení sera Barristana Selmyho a nemá vůbec žádný dopad na vývoj khaleesiny dějové linie.

Jakkoli je Matka draků obvykle velmi nekompromisní, co se pokusů o vraždu týče, nejenže se nestará o odvetu, ale ani se nepokusí lépe chránit před útoky magií. Ti navíc této slabiny nijak nevyužijí a o další atentát už se znovu nepokoušejí. Scénář prostě počítá s tím, že ve víru nadcházejících událostí na moment s čaroději zapomenete a udělá to následně ještě nejednou.

Zmíním aspoň rituál, který rudá kněžka provádí s Gendrym a který má v původní Písni ledu a ohně mrazivě bezprostřední následky*. Všichni samozvaní králové označení za uchvatitele totiž umírají ještě před koncem knihy. Seriál přitom se smrtí Joffreyho čeká až do čtvrté série a Balon Greyjoy se promenuje po svých ostrovech ještě začátkem šesté série, čili po smrti samotného Stannise! Původně působivý moment předlohy tak adaptace mění ve frašku.
* A ano, není prováděn na Gendrym. Tuto změnu nicméně chápu, představování stále nových a nových postav se tvůrci seriálu snaží vyhnout.
Dost ale bylo nadávání. Daenerys totiž brzy předvede v Astaporu krásný zvrat s armádou Neposkvrněných (And Now His Watch is Ended), který pro změnu stejný moment z pera George R. R. Martina lehce překonává. Audiovizuální svět má totiž v tomto ohledu mnohem vyšší potenciál, takže rozkazy nečekaně vydávané ve valyrijštině překvapí daleko silněji.

Jestli jsem si ale myslel, že už třetí série nemá jak dodat příběhu větší obrátky, šeredně jsem se spletl. Hned vzápětí totiž přichází skvělý souboj Ohaře s Berikem Dondarrionem, následovaný podle mého dosud nejlepší epizodou celého seriálu (The Climb). Vystačí si bez většího krveprolití, obejde se bez monumentálních záběrů pochodujících armád a ukazuje, kde má Hra o trůny své nejsilnější stránky.

Přináší totiž povinnou porci intrik a snad vůbec poprvé i větší dávku té brutality, která se obejde bez krvavých šplíchanců a mozků na kaši – té subtilnější, děsivější, silnější. Navíc dokáže fungovat i sama o sobě, když pomalu a nenápadně graduje až ke skvělému Malíčkovu proslovu o lžích, chaosu a příležitostech, který se případně prolíná se záběry na ty, kteří zaváhali a neuchopili jedinečnou šanci.

Krvavá svatba fajn, ale daleko zajímavějším se stal podivný vztah Aryi a Ohaře, intriky nastávající královny Margaery a Tyrionovo ublížené kňourání nad nedostatkem uznání za přínos v bitvě před Královým přístavištěm.

The North Remembers. (zdroj)

Se čtvrtou sérií budu hotový rychle, protože mi přišla veskrze průměrná. Smíchy jsem skoro poprskal monitor, když otroci v Meereenu napsali na zdi svého města Kill the Masters (pochopitelně v angličtině, tj. jazyce sedmi království, jemuž většina spoluotroků vůbec nerozumí). Podobně jsem nevěřícně kroutil hlavou při scéně Malíčkova a Sansina příchodu do Orlího hnízda, v níž na neozbrojenou dvojici sveřepě mířili chrabří vojáci nataženými luky. To je ani nezabolela ruka?

Mimo zbytečně natahovanou a dlouho očekávanou smrt stojí za pozornost v podstatě jen posledních několik dílů, kde mnou již mnohokráte zmíněný Petyr Baeliš ukazuje, proč je jednoznačně mým favoritem mezi hráči o trůny, Tyrion se místo ublíženého kňourání pro změnu ublíženě vzteká a diváci po třiceti devíti dílech konečně zjišťují, k čemu je zatraceně ta velká ledová zeď. Palec nahoru za toaletní vraždu a škrcení Šae, Dinklage dokazuje, že cenu Emmy nedostal omylem**.
** Jsem zjevně obligován zmínit ještě souboj Rudé zmije s Gregorem Cleganem. Popravdě jsem si ale během několika málo epizod k Oberynu Martellovi nestihl vybudovat silnější vztah, i přes nepopiratelné charisma Pedra Pascala. Co se týče překvapivého zvratu v závěru potýkání, na čtenáře předlohy nefunguje.
Pátá série se pak vyznačuje zejména zbytečnou a hloupou smrtí Barristana Selmyho, nástupem rozkošně fanatických Vrabčáků na scénu vlivem rostoucí Cerseiny hlouposti (kdo by čekal, že si povede ještě hůř?) a Theonovými snahami o překonání stockholmského syndromu. Únavný Meereen a valnou většinou diváků nenáviděné Dorne nakonec střídá perfektní osmá epizoda (Hardhome), v níž se scénaristé urvali z řetězu a poslali Martinovu nemastnou neslanou severní dějovou linku do sedmi pekel.

Celkově ale odchylky od předlohy vždycky tak dobře nedopadly a kvůli tomu musí mnohé chvíle vyplňovat samoúčelná vata typu Melisandřiné a Stannisovy interakce s Jonem. Když už jsme u toho, posouvá se tak i motivace členů Noční hlídky, kteří na konci do svého lorda velitele zabodnou nože. Zatímco jsem v knižní předloze málem cítil nutkání přidat se, seriál dělá ze spiklenců idioty a z Jona samotného mučedníka.

Ještěže nás v úplném závěru čekala aréna, troška přátelského kočkování s harpyjemi a následné zajetí Daenerys Dothraky. V závěru desáté epizody se tak celá linka posunula dál, než během celé předchozí série. Skončilo také ambiciózní tažení krále Stannise a naopak jsme se dočkali nějakého toho cliffhangeru, aby se nám do příště lépe čekalo (což na mě pochopitelně neplatilo). Takže jo, dívat se na nejslavnější fantasy seriál pod sluncem je pořád ještě zábava, jenom už naneštěstí tak trochu předvídatelná…

Žádné komentáře:

Okomentovat