středa 29. června 2016

Šestá Hra o trůny je na draka. Oheň dštícího, ale s děravými křídly

Článek byl původně vydán 29. 6. 2016 na dnes již zrušeném webzinu dagon.cz.

Šestá série Hry o trůny vsadila na osvědčený recept. V prvních několika epizodách zlehka rozehrávala příběh, znovu představovala staré známé (třeba Ohaře) a více či méně úspěšně se snažila maskovat, že se vlastně nic moc neděje. Přesně v polovině pak již skoro klimbajícího fanouška vytrhla z letargie, aby mu vzápětí naservírovala nadupaný závěr. Tečka, recenzi mám z krku! Anebo možná ne tak úplně.

Jelikož se na severu rýsuje střet přeživších Starků a Boltonů, připravuje mu scénář pole. Jednak musí diváka utvrdit v Ramsayho statusu opravdu, ale opravdu certifikovaného zmetka, se kterým nejsou a nebudou žádné špásy. K tomu dobře poslouží oběť několika sekundárních charakterů, kterou už dříve rozebíral Walome. Zároveň se Jon Sníh stále nachází v superpozici stavů mrtvosti a živosti, jakkoli však většina diváků o jeho budoucnosti nemá větších pochyb.

V Králově přístavišti poletují rozzuření vrabčáci a jejich dotěrné skřehotání o sedmi bozích formuje jižní linku přinejmenším stejně, jako výše zmíněný konflikt utváří tu severní. Protihráčem obratného Nejvyššího septona přitom není neschopný dětský král Tommen, ale ani jeho manželka Margaery Tyrell, která prozřetelně zavrhuje přímou konfrontaci. Královna matka Cersei přitom postrádá diplomatický um a citlivost své snachy, jež nahrazuje ocelovou vůlí. Za takových okolností se pak vztahy mezi Rudou baštou a Baelorovým septem nutně vyhrotí.
Here be spoilers. V tomto ohlédnutí za šestou sérií Hry o trůny naleznete spoilery, zvláště pak k páté, deváté a částečně i desáté epizodě.
Daenerys Targaryen znovu objevuje kořeny své moci. Její návrat mezi Dothraky ji nutně vede k přehodnocení dosavadního vývoje kuriózní kampaně napříč Zátokou otrokářů. Končí trpné sezení v Meereenu a Tyrion svými hloupými vtipy nahlodává upjatost královniných stávajících rádců. Nejslavnější trpaslík na světě samozřejmě bez větších problémů zvládá handrkování s despoty, kterých už během života potkal nepočítaně.

Mezitím v Braavosu Arya Stark pokračuje ve svém výcviku a dosahuje značných pokroků. Už v páté sérii jsme přitom viděli, jak na sebe vzala cizí podobu během vraždy Meryna Tranta. Vrah, který se může proměnit v kohokoli jiného je přitom vrahem takřka nepolapitelným, takže se před tvrdě trénující dívkou otevírají netušené obzory.

Bezmocný není ani její bratr a protagonista poslední z důležitých dějových linek, Bran. Už dříve dokázal vstoupit do mysli několika živých bytostí, postupně se však učí létat. Létat skrze minulost a také skrze budoucnost. Blíží se však Noční král a první střetnutí s ním nepřežijí zlovlk Léto, poslední děti lesa ani samotný Tříoká vrána. V dramatickém závěru páté epizody (The Door) umírá také Branův hřmotný nosič Hodor, u jehož skonu se krátce zastavíme.

Zima přišla. Po pěti sériích neustálého ohlašování už bylo načase. (zdroj)

Našli se tací, kdož tvrdili, že Hra o trůny (respektive Píseň ledu a ohně) už nemohla zajít dále, co se týče brutality a syrovosti. Mluvili tak o Rudé svatbě, mluvili tak o upálení Shireen.

Mýlili se.

Mnohé postavy zahynuly mimořádně krutě, o tom žádná. Jejich život ukončili válečníci, traviči i intrikáni. Hodorův život ale nejenže dospěl k nepříliš šťastnému konci, byl navíc samotnému Hodorovi již od mládí ukraden. Z mladého a zdravého Wyllise učinil telepatický příkaz slabomyslného sluhu a podřídil celý zbytek jeho existence jedinému okamžiku ve vzdálené budoucnosti.

Když pak tento moment konečně nastává a šokovaný divák pochopí význam Hodorova jména, zasazuje George R. R. Martin (kterému musíme poděkovat především) svůj poslední úder. Zabíjí totiž postavu, která nemá žádný podíl na násilí, politických machinacích a všudypřítomné nenávisti Západozemí. Ukazuje, že zlo může potkat i toho nejnevinnějšího z nevinných a nemusí existovat žádná cesta, mu uniknout.

Skript nicméně podobně působivé momenty nenabízí vždy a čas od času dokonce působí dost odfláknutě. Nemusíme se snad ani bavit o přednostech zdravého spánku a teplého jídla, které v součinnosti bleskově vyléčí i rozsáhlá poranění. Jen hnidopich by pak rozvažoval o magických vlastnostech Ramsayho psů, kteří se umí během několika chvil dokonale zneviditelnit.

Ještě jednou k Hodorovi. Wyllis nebo Walder? HBO Česká republika pořád nemá jasno. (zdroj)

Nejvíc totiž bije do očí zjednodušování děje a s ním související problémy s rychlým přesunem postav. Malíček se už dříve dokázal telepetyrovat přes rozsáhlé části Západozemí, nyní však hravě překonává celý Sever (velký zhruba jako zbylých šest království, zasněžený a pod vládou Boltonů) a to rovnou několikrát. Podobně jedná i Brienne či další postavy. Kam se podělo její pomalé tempo při transportu Jaimeho do Králova přístaviště?

Vždycky jsem obdivoval, jak dokážou scénáristé Martinovu předlohu osekat na nezbytné minimum. Zvlášť v prvních sériích se jim mimořádně dařilo filtrovat všechny nadbytečné motivy z knih, popřípadě je zahrnout skrze vizuální stránku či chytře umístěnou zmínku v rozhovoru. To se autorské dvojici občas daří dodnes („zbavit se jednoho či dvou strýců“), ne pokaždé ale postupují s nutným jemnocitem.

Markantní je zejména degradace prostého obyvatelstva na nemyslící poskoky důležitých postav seriálu. Snaha o získání přízně mlčícího davu či pokusy o zvládnutí jeho nelibosti často tvořily páteř některých linií příběhu. Nyní však prostí poddaní více či méně trpně snášejí i dost drastická rozhodnutí svých vůdců. Zmiňme alespoň spojenectví seveřanů s divokými, které je obdivuhodně neproblematické, nebo naopak jejich nulovou reakci na smrt příslušníka vládnoucího rodu.

V první polovině série navíc naprosto nefunguje charisma Daenerys, zejména kvůli dost polovičatým snahám rekapitulovat některé z jejích předchozích působivých výstupů, jen se změněnými kulisami. Výsledné scény diváka na zadek fakt neposadí a nutí spíše k pláči – nebo hůř, k smíchu.

Proniká-li do Hry o trůny pokradmu to horší z hollywoodské filmové produkce, dokáže se zároveň seriál inspirovat i v dobrém. Devátá epizoda (Battle of the Bastards) přichází s mrtvolami nakupenými jak po bitvě u Verdunu, strategickým uvažováním veverky hopkající po šachovnici a neschopností vrazit obrovi do ruky bitevní vánoční stromeček, zato ale poprvé za posledních čtrnáct let prezentuje tvrdé, inovativně zachycené střetnutí.

A tenhle záběr. Žádné CGI, skuteční jezdci na skutečných koních. Koho nemrazilo, není člověk. (zdroj)

Kamera nejen tu, ale vlastně napříč celým seriálem předvádí parádní kousky, před jejím objektivem pak ani po pěti sériích neklesla úroveň hereckých výkonů (a dostali jsme Lyannu Mormont). Nejpůsobivější je ale soundtrack, na jehož hřmících motivech se musel Ramin Djawadi skvěle vyřádit, melodie jednotlivých rodů se proplétají a vzájemně spolu soupeří.

A závěrečná epizoda?

Miguel Sapochnik dokázal, že brilantní režii neschovává jen pro velkolepé bitevní scény. Komorní rozjezd s mrazivým podkresem chytí diváka pod krkem a nedovolí mu vydechnout, dokud nezaplane oheň. Všechna hluchá místa předchozích dílů zůstávají zapomenuta, splachuje je nepřetržitý proud zvratů a výrazných posunů v ději. Kastrace série ve prospěch monumentálního závěru sice daleko čpí lacinou snahou udržet po celý zbytek roku ten správný hype, přesto jednoduše funguje. Až moc dobře.

Přesto neodpustím. Šesté klání o trůny si zle zahrává se standardy, na něž si fanoušci stačili zvyknout, a zachází přitom mnohem dál než předchozí dvě série. Jak v dobrém, tak ve špatném, jako na houpačce. Přízeň si dokázala udržet, všeobecné nadšení dokonce i zvýšit, ale riskuje úplnou ztrátu tváře. Byl bych proto moc rád, kdyby se pokračování opět více soustředilo na konzistenci scénáře a nespoléhalo se slepě na to, že takové CGI draky v telce ještě nikdo nikdy neviděl.

pondělí 20. června 2016

Jak jsem se válel u televize: Deníček prvního zhlédnutí Hry o trůny

Článek byl původně vydán 20. 6. 2016 na dnes již zrušeném webzinu dagon.cz.

Hře o trůny jsem vzdoroval dlouho. Vlastně už od druhé série, jejíž nemastné neslané finále mě odradilo od dalšího sledování. Pak ale zjara letošního roku přišla podpásovka v podobě prohlášení George R. R. Martina, že slibovanou šestou knihu nestihne dokončit včas. Rozhodl jsem se proto, dát televizní adaptaci druhou šanci a zhlédl jsem pětapadesát epizod bez delších přestávek, čímž jsem dostal unikátní možnost srovnat jednotlivé série.

Hned zezačátku mě čekalo příjemné překvapení. Po nedávných Shannara Chronicles jsem nepatřičně přivykl místy poněkud toporným hereckým výkonům, které konkurence od HBO naštěstí postrádá. Nemenší změnu k lepšímu pak samozřejmě představoval soundtrack, který nepodkopává atmosféru příběhu, kde může. Naopak čas od času přijde s chytlavými motivy, i když je pohříchu opakuje do omrzení (tomu sledování v kuse fakt nepomáhá).

Taky jsem si poprvé uvědomil, jak chytře využila Hra o trůny hvězdy Seana Beana. Cesta Eddarda Starka na jih totiž slouží k představení celé řady dalších důležitých postav, které později začnou hrát velmi významné role. Přimělo mě to přemýšlet, nakolik podobně postupoval autor předlohy, jakkoli pochopitelně neměl k dispozici charisma britského herce.

Hned druhá epizoda (The Kingsroad) mě pak úplně dostala do kolen a neváhám ji zpětně prohlásit za nejlepší v rámci série. Mám totiž slabost pro pomalou, postupnou gradaci, takže jsem se skoro tetelil nadšením.

Ne vše bylo samozřejmě perfektní. Když se Malá rada bouřlivě dohaduje o tom, zda si královská pokladna může dovolit turnaj k poctě nového pobočníka krále, operují její členové s astronomickými částkami. Skromná tribuna pro možná čtyři tucty diváků pak působí, jakoby se v Západozemí dost těžce tunelařilo. Nedostatek zdrojů ze strany tvůrců je sice naprosto pochopitelný, několik sekund soutěže v lukostřelbě či hromadného bitkaření by ale výsledný dojem značně vylepšilo. A také lépe propojilo první sérii s těmi pozdějšími, jak čtenáři knih dobře vědí.

Na promo materiál ke Hře o trůny obsahuje tento obrázek až podezřelé množství dosud živých postav. (zdroj)

Poslední z nejvýraznějších postřehů se týká khala Droga. Teprve během svého plamenného proslovu ve Vaes Dothrak skutečně zazářil. Údajně Jason Momoa pro svou roli studoval způsob řečnění mnoha významných osobností včetně Adolfa Hitlera a tvrdý trénink se mu vyplatil. Celkovému dojmu mnoho napomáhá, že je khal za obvyklých okolností spíše málomluvný a právě ve zmíněné scéně dost možná řekne víc než v celém zbytku seriálu. Jakkoli se Daenerys snaží tvářit drsně, ani v nejnovější sérii úrovně svého exmanžela nedosahuje.

To už jsem se ale pomalu propracovával tam, kde jsem příběh v roce 2012 opustil. Během sledování Tyrionových manipulací á la „kam pošlu princeznu Myrcellu a kdo to prokecne“ jsem konečně zjistil, že je jeho všeobecná obliba vlastně i vcelku pochopitelná. Stannisův kyselý ksicht a Renlyho poznámka o slanině taky přidaly na chuti ke sledování, celou druhou sérii si ale urval Tywin Lannister a jeho představitel Charles Dance. Jestli někdo někdy natočí životopis sira Christophera Lee, o obsazení hlavní role nemusíme pochybovat.

Skoro úplně zbytečná je celá linka Daenerys, která nastavovaností málem šlape na paty budoucímu veselému dřepění v Meerenu. Mocná Matka draků se ve svých horších chvilkách mění spíš v panovačnou a naprosto nemyslící hysterku, kterýžto vývoj postavy by seděl lépe spíš do rámce nepříliš sofistikované parodie.

Mnohými tak vychvalovaná Černovoda mi připomenula spíš slabší odvar Helmova žlebu, ale CGI orgie zeleného ohně jsem si samozřejmě užil. Tvůrcům se navíc úspěšně daří dostat do epizody emoce, hlavně skrze Cersei, k smrti vyděšeného Joffreyho a Sandora Cleganea. Posledně jmenovaný během několika minut úplně otočí směr svého dosavadního vývoje a díky práci se sugestivními záběry plamenné zkázy mu to uvěří snad každý divák.

I přesto (a přes skvělé Deště Kastameru hrající v titulcích) jsem ani napodruhé nebyl z druhé série kdovíjak nadšený. Snad proto, že jsem si dobře uvědomoval, kolik času si ještě nechají bílí chodci z úplně poslední scény desátého dílu, snad proto, že v seriálu založeném na intrikách čekám zpravidla trošku jiný způsob vyvrcholení, než ten přímočarý akčně válečný.


Buď jak buď, nakonec jsem skončil mírně nespokojený, další sledování jsem však nevzdal a to se ukázalo jako správné rozhodnutí. I přesto, že třetí série začala dost mizerně.

Seriál totiž pravidelně selhává ve snaze udržet v divákově povědomí všechny dějové linie a scénáristé na tento nedostatek často hřeší. Poprvé se to pořádně projeví právě v první epizodě námi propírané sezóny, v níž se Daenerys pokusí zavraždit čarodějové z Qarthu. Tento motiv slouží výhradně k představení sera Barristana Selmyho a nemá vůbec žádný dopad na vývoj khaleesiny dějové linie.

Jakkoli je Matka draků obvykle velmi nekompromisní, co se pokusů o vraždu týče, nejenže se nestará o odvetu, ale ani se nepokusí lépe chránit před útoky magií. Ti navíc této slabiny nijak nevyužijí a o další atentát už se znovu nepokoušejí. Scénář prostě počítá s tím, že ve víru nadcházejících událostí na moment s čaroději zapomenete a udělá to následně ještě nejednou.

Zmíním aspoň rituál, který rudá kněžka provádí s Gendrym a který má v původní Písni ledu a ohně mrazivě bezprostřední následky*. Všichni samozvaní králové označení za uchvatitele totiž umírají ještě před koncem knihy. Seriál přitom se smrtí Joffreyho čeká až do čtvrté série a Balon Greyjoy se promenuje po svých ostrovech ještě začátkem šesté série, čili po smrti samotného Stannise! Původně působivý moment předlohy tak adaptace mění ve frašku.
* A ano, není prováděn na Gendrym. Tuto změnu nicméně chápu, představování stále nových a nových postav se tvůrci seriálu snaží vyhnout.
Dost ale bylo nadávání. Daenerys totiž brzy předvede v Astaporu krásný zvrat s armádou Neposkvrněných (And Now His Watch is Ended), který pro změnu stejný moment z pera George R. R. Martina lehce překonává. Audiovizuální svět má totiž v tomto ohledu mnohem vyšší potenciál, takže rozkazy nečekaně vydávané ve valyrijštině překvapí daleko silněji.

Jestli jsem si ale myslel, že už třetí série nemá jak dodat příběhu větší obrátky, šeredně jsem se spletl. Hned vzápětí totiž přichází skvělý souboj Ohaře s Berikem Dondarrionem, následovaný podle mého dosud nejlepší epizodou celého seriálu (The Climb). Vystačí si bez většího krveprolití, obejde se bez monumentálních záběrů pochodujících armád a ukazuje, kde má Hra o trůny své nejsilnější stránky.

Přináší totiž povinnou porci intrik a snad vůbec poprvé i větší dávku té brutality, která se obejde bez krvavých šplíchanců a mozků na kaši – té subtilnější, děsivější, silnější. Navíc dokáže fungovat i sama o sobě, když pomalu a nenápadně graduje až ke skvělému Malíčkovu proslovu o lžích, chaosu a příležitostech, který se případně prolíná se záběry na ty, kteří zaváhali a neuchopili jedinečnou šanci.

Krvavá svatba fajn, ale daleko zajímavějším se stal podivný vztah Aryi a Ohaře, intriky nastávající královny Margaery a Tyrionovo ublížené kňourání nad nedostatkem uznání za přínos v bitvě před Královým přístavištěm.

The North Remembers. (zdroj)

Se čtvrtou sérií budu hotový rychle, protože mi přišla veskrze průměrná. Smíchy jsem skoro poprskal monitor, když otroci v Meereenu napsali na zdi svého města Kill the Masters (pochopitelně v angličtině, tj. jazyce sedmi království, jemuž většina spoluotroků vůbec nerozumí). Podobně jsem nevěřícně kroutil hlavou při scéně Malíčkova a Sansina příchodu do Orlího hnízda, v níž na neozbrojenou dvojici sveřepě mířili chrabří vojáci nataženými luky. To je ani nezabolela ruka?

Mimo zbytečně natahovanou a dlouho očekávanou smrt stojí za pozornost v podstatě jen posledních několik dílů, kde mnou již mnohokráte zmíněný Petyr Baeliš ukazuje, proč je jednoznačně mým favoritem mezi hráči o trůny, Tyrion se místo ublíženého kňourání pro změnu ublíženě vzteká a diváci po třiceti devíti dílech konečně zjišťují, k čemu je zatraceně ta velká ledová zeď. Palec nahoru za toaletní vraždu a škrcení Šae, Dinklage dokazuje, že cenu Emmy nedostal omylem**.
** Jsem zjevně obligován zmínit ještě souboj Rudé zmije s Gregorem Cleganem. Popravdě jsem si ale během několika málo epizod k Oberynu Martellovi nestihl vybudovat silnější vztah, i přes nepopiratelné charisma Pedra Pascala. Co se týče překvapivého zvratu v závěru potýkání, na čtenáře předlohy nefunguje.
Pátá série se pak vyznačuje zejména zbytečnou a hloupou smrtí Barristana Selmyho, nástupem rozkošně fanatických Vrabčáků na scénu vlivem rostoucí Cerseiny hlouposti (kdo by čekal, že si povede ještě hůř?) a Theonovými snahami o překonání stockholmského syndromu. Únavný Meereen a valnou většinou diváků nenáviděné Dorne nakonec střídá perfektní osmá epizoda (Hardhome), v níž se scénaristé urvali z řetězu a poslali Martinovu nemastnou neslanou severní dějovou linku do sedmi pekel.

Celkově ale odchylky od předlohy vždycky tak dobře nedopadly a kvůli tomu musí mnohé chvíle vyplňovat samoúčelná vata typu Melisandřiné a Stannisovy interakce s Jonem. Když už jsme u toho, posouvá se tak i motivace členů Noční hlídky, kteří na konci do svého lorda velitele zabodnou nože. Zatímco jsem v knižní předloze málem cítil nutkání přidat se, seriál dělá ze spiklenců idioty a z Jona samotného mučedníka.

Ještěže nás v úplném závěru čekala aréna, troška přátelského kočkování s harpyjemi a následné zajetí Daenerys Dothraky. V závěru desáté epizody se tak celá linka posunula dál, než během celé předchozí série. Skončilo také ambiciózní tažení krále Stannise a naopak jsme se dočkali nějakého toho cliffhangeru, aby se nám do příště lépe čekalo (což na mě pochopitelně neplatilo). Takže jo, dívat se na nejslavnější fantasy seriál pod sluncem je pořád ještě zábava, jenom už naneštěstí tak trochu předvídatelná…

pátek 17. června 2016

Kódex tieňolovcov naučí lovu démonů

Článek byl původně vydán 17. 6. 2016 na dnes již zrušeném webzinu dagon.cz.

Znáte to: Nějaká série se trošku zakouká sama do sebe a v tu ránu se vyrojí spousta obrazových průvodců, encyklopedií fiktivních světů a reklamních předmětů útočících na fanouškovu peněženku. Mnohé z nich přitom obvykle za investici nestojí. S Kódexem tieňolovcov, vycházejícím z reálií zbudovaných v sérii Nástroje smrti americkou autorkou Cassandrou Clare, je to trochu složitější.

Ke knize se přitom nejspíš jen tak nedostanete, protože v naší mateřštině zkrátka nevyšla. Proto se v následující vivisekci díla zcela zdržím hodnocení překladu.

Obálka. (zdroj)

Kódex nemá zápletku, rozuzlení a vůbec nic, co bychom mohli zahrnout do škatule jménem děj. Věren svému jménu, předhazuje nám v podstatě stručnou příručku základních znalostí nutných pro život lovce stínů. Začíná zbraněmi, zbrojemi a bojovým výcvikem, pokračuje přes démonologii včetně pokynů k co nejsnazšímu vraždění popsaných bytostí a pokračuje přes čaroděje, vlkodlaky, víly a upíry (netřpytící se druh, Dagon buď pochválen!).
Simon: Neposmívej se upírovi. Nevrav mu, že má na sebe hlúpe tričko. Neprezývaj ho „Upírman“ alebo „Doktor Zúbok“ ani nijako jinak.
Jace: Uf, Tesáčik má pravdu.
 Další na řadě jsou andělé, od nichž lovci stínu odvozují svůj původ, kapitolka se věnuje i kouzlení a zbytek knihy probírá právo, dějiny a geografii organizace démonobijců. Když z Kódexu sundáte obal, zjistíte, že jde vlastně o kus složeného papíru. Zdobí jej slušná sbírka run z andělské Šedé knihy, které po rozložení vyvstanou v celé své kráse. Samozřejmostí jsou přitom i klasické ilustrace, kterých je velké množství a text zpravidla poměrně dobře doplňují. Krom těch černobílých v samotném textu najdeme ještě barevné na předním i zadním přídeští a s ním spojené předsádce.

Originální obálka. (zdroj)

Jelikož je ale obsah z velké části poněkud suchý, přichází na řadu glosy vypsané jakože-psacím-písmem do okrajů knihy nebo klidně i přímo mezi text. Brzy se naučíte rozeznávat, kdo je jejich autorem, neboť se v komentování průběžně střídají Clary, Jace a Simon, známí fanouškům Nástrojů smrti snad více než dobře. Zejména poslední jmenovaný nešetří vtipnými odkazy na populární kulturu a vzájemné špičkování jednotlivých pisatelů občas také příjemně pozdvihne koutky čtenáře.
Jace: Keď ti Kódex neradí, čo máš robiť, predpokladaj, že vraví: „Utekaj!“
A jaké jsou hříchy díla? Rádoby naučný charakter Kódexu má za následek, že vyniknou nedostatky a slabá místa autorčina světa. Kupříkladu lovci stínů jsou často vyobrazováni jako poměrně netolerantní k ostatním nadpřirozeným stvořením, ale víceméně s klidem povolují vílám unášení lidských dětí a jejich nahrazování vlastním potomstvem. Podobných míst, kde na sebe naráží náš svět a fiktivní reálie Cassandry Clare je pak více.
Simon: Neuvažovala Sesia nad požiarnickými autami? Mohli by chodiť po svete a polievať démonov.
Jace: Tak to nefunguje. Démona nestačí postriekať vodou ako neposlušnú mačku.
Kniha vám mnoho nenabídne, pokud se ve světě Nástrojů smrti neorientujete a nejste alespoň trochu fanoušky. Nejenže docela pochopitelně neobsahuje nic moc nového, neobtěžuje se ani s kdovíjakým vysvětlováním toho úplně nejzákladnějšího. Glosy postav se navíc vztahují k ději knih výše zmíněné série, takže z nich nováček nepochopí vůbec nic, zato se však dozví hromadu zásadních spoilerů.

Kódex tieňolovcov je tedy určen pro poměrně úzké publikum, kterému nenabídne nic víc (ale také nic méně) než několik příjemných chvil v dobře známé společnosti. Pokud jste nadšenými fanoušky, asi byste jej neměli minout. Pokud jste spíše jen náhodnými kolemjdoucími, kteří ale znají původní knížky, nejspíš se přinejmenším pobavíte. Ale pokud vám Nástroje smrti nic neříkají, či k nim dokonce cítíte hluboce zakořeněný odpor, rychle zařaďte zpátečku. Kódex po vás totiž zkrátka chce, abyste přistoupili na jeho hru a na pár hodin se s ním vydali do světa, kde potomci Anděla vedou svou tichou, věčnou válku.

pondělí 13. června 2016

Můžeme vůbec srovnávat velikány fantasy?

Článek byl původně vydán 13. 6. 2016 na dnes již zrušeném webzinu dagon.cz.

Doma mi leží výtisk knihy A Dance with Dragons, ale protože jsem ji už kdysi četl v českém překladu, neotevírám ji zrovna často. Nedávno jsem to udělal. Od první po desátou stranu nenajdete nic jiného, než pozitivní reakce světových kritiků. Nebyl jsem ani příliš překvapen, jak často tito moudří, osvícení hodnotitelé srovnávají tvorbu George R. R. Martina s J. R. R. Tolkienem. To už je taková tradice.

Do srovnávání se pouští nejeden samozvaný fantasy expert, časopisy jako Time nešetří narážkami typu elfí hezounci proti skřetím hrubiánům. Všeznalý kritik se ohání archetypálními postavami Pána prstenů či naturalismem Martinovy prózy a dalšími frázovitými zaklínadly, aby získal punc znalce konečné pravdy. Zvláště ve slovanském prostředí pak mnozí zatahují do pranice ještě polského spisovatele Andrzeje Sapkowského, autora populárního Zaklínače.

Celá diskuze zpravidla končí vyhrocenými, emocionálními výlevy, které nemají nic společného s jakoukoli argumentací. Určit, které z výše zmíněných děl je nejlepší či nejhorší, totiž žádným způsobem nelze. Umění působí na různé lidi různě, a pokud čtete-li knihy proto, abyste lépe poznali objektivní realitu, zahoďte beletrii a pořiďte si učebnici fyziky.

Moment! Co tedy vlastně děláme na Dagonovi my, když se nerozpakujeme pokrytecky třídit fantastickou literaturu do přihrádek odstupňovaných po desítkách procent?

Nic jiného, než že předáváme potenciálním čtenářům vlastní názor. Na rozdíl od mnoha jiných se ho ale pokoušíme podepřít argumentací, vycházejících z formálních či obsahových nedostatků díla – a ty s jistou mírou objektivity hodnotit lze.

Tohle všechno je poměrně intuitivní, ale snad mě to ušetří neplodných hádek, které by mohl vyvolat zbytek článku. V tom se totiž obloukem ponoříme do bahna improvizované argumentace některých obzvlášť vypečených individuí:

1/ Tolkien is dead. And long live George Martin. (The New York Times)


Z kontextu úplně nevyplývá, nakolik je výrok myšlen anekdoticky, najdou se však tací, kteří jej berou doslova. Přesto je zcela zřejmé, že se Tolkienova tvorba zapsala do povědomí lidí a kulturního dědictví mnohem hlouběji než Píseň ledu a ohně (ať si o tom Barrack Obama myslí, co chce). Jednak na to měla mnohem více času, v posledních patnácti letech ji však razantně podpořila šestice filmů Petera Jacksona, která jenom v našich luzích a hájích vedla třeba ke vzniku časopisu Pevnost nebo k označování Davida Ratha Glumem. Martin tak daleko dosud nedospěl, možná i kvůli tomu, že jeho dílo stále čeká na dokončení.

2/ After five volumes Martin is, if anything, a better writer than when he started. (Time)


Možná že ano, na jeho dílech se to ale pohříchu neprojevuje. Zvlášť poslední dva díly série jsou natahované, Daenerys stejně jako v seriálu k uzoufání dlouho trčí v Meerenu, Jon Sníh v předloze končí jako ještě větší idiot a Tyrion se od Tywinovy smrti plácá jednou kapitolou za druhou. Jakkoli nefandím ani jednomu z nich, jsou tahouny Martinovy ságy a zřetelná únava se navíc projevuje i na spoustě vedlejších postav. Ty nejkonfliktnější s největším potenciálem generovat problémy už navíc autor neprozřetelně odpravil. Pokud někomu ještě nedošlo, že takový Joffrey dal příběhu mnohem víc než třeba Ned Stark, zamyslete se znova.

Buďme ale spravedliví, protože tahle výtka platí všem rozebíraným autorům.

Nejvíce asi Sapkowskému, jehož povídky patří k nejsilnějším, nejatmosféričtějším a nejlépe vypointovaným, co jsem kdy četl. Sága o Geraltovi a Ciri oproti tomu postrádá po většinu času slušnější tempo a v množství svazků se rozplývá ve spletitou, ale překvapivě lineární vyprávěnku. Když konečně přijde spása v podobě vydařeného finále, autor již rozuzlený děj únavně natahuje, dokud neztratí většinu své síly. Přitom dílčí momenty celého příběhu – třeba závěr Křtu ohněm – zanechají v člověku velmi hluboký dojem.

I Tolkien se po zničení Prstenu krapet vybrblává, i když aspoň ze slušnosti předhodí vedlejší zápletku se zlovolným Sarumanem. Jeho natahovaný konec tak přinejmenším zčásti slouží příběhu, přestože jej mohl stejně dobře přesunout až do Dodatků, které zasazují Pána prstenů do širšího kontextu Středozemě. Veškeré to cestování přes půl světa zpátky by se navíc dalo odbýt nějakou šikovnou zkratkou.

3/ Tolkien’s work has enormous imaginative force, but you have to go elsewhere for moral complexity. (Time)


Tohle už je lepší trefa. Obyvatelé Martinova světa přesvědčivě reflektují širokou škálu reálných předobrazů. Nabubřelí rytíři, úlisní bankéři, děvky, náboženští fanatici i bezmezně loajální naivkové defilují před čtenářovými zraky a v zachycování složitého lidského charakteru s jeho ctnostmi i neřestmi autor jenom těžko hledá (nejen v žánru) konkurenci. Přesto Tolkienovi časopis Time docela křivdí.

Oxfordský profesor totiž využívá razantně odlišný způsob vypravování a nenechá nás tolik měnit úhel pohledu. Martin totiž střídá hrdiny příběhu pravidelně, takže leckdy změní nenáviděnou postavu na populární zkrátka tím, že jí nahlédne do hlavy. Těžiště Tolkienova Pána prstenů i Hobita oproti tomu leží v rukou několika půlčíků, z jejichž bezelstného pohledu má i celý příběh vycházet!

Takový Silmarillion je mnohem temnější už na první pohled. Hezouncí elfové v něm řežou krky jiným hezounkým elfům, příbuzní se navzájem zrazují, banda trpaslíků zabije krále na vrcholku spirály mocenské arogance a chtivosti a příběh Húrina, Morwen a jejich dětí smete čtenáře uvyklého eskapádám Bilba Pytlíka do kolen. Nejde pochopitelně o tak propracované a explicitní motivy, jako jsou ty Martinovy, ale nezmínit je zkrátka není fér.

Stěžujete-li si pak na archetypy, jichž se v Tolkienovi objevuje celá řada, obvykle jen dokazujete prachbídnou znalost žánru. Tvrdohlavé trpaslíky, vznešená špičatá ucha nebo ošuntělého následníka trůnu totiž přes kopírák opisovali i dnes již zasloužilí spisovatelé typu Feista nebo Brookse. Prvotiny obou zmíněných autorů někdy nestydatě přebírají celé pasáže z původního příběhu! Pro záznam ale dodávám, že zase třeba od Feista dost pravděpodobně později nemálo obšlehnul Flanagan a závěr Brooksova Shannarova meče excelentně vykradl Paolini v závěru své dračí série.

I Sapkowski nemálo staví na Tolkienově přínosu fantastice, jakkoli si pomáhá slovanskou mytologií a místy razantními úpravami některých klasických národů (elfové). Právě Zaklínač ale může zároveň konkurovat svou morální komplexitou nejedné knize Písně ledu a ohně. Myslím tím teď samozřejmě literárního Geralta, který je vcelku zásadně odlišný od toho videoherního – ale o tom zas třeba příště.

Mohl bych totiž sice pokračovat dál, ale nejobvyklejší argumenty do omrzení se opakující v diskuzích jsem snad už probral. A pokud stále ještě bezmezně toužíte po odpovědi na nesmyslnou otázkou kdo je lepší a kdo horší, v mém osobním žebříčku Tolkien stále ještě drží prim. Tedy přinejmenším před těmi konkurenty, kteří byli zmíněni v článku.

středa 1. června 2016

Triumf trpaslíků: Když Hlas větru otřese horami̲

Článek byl původně vydán 1. 6. 2016 na dnes již zrušeném webzinu dagon.cz.

Když se Trpaslíci vypořádali se svým monumentálním Osudem, považoval jsem jejich příběh za velmi důstojně uzavřený. To koneckonců i sám autor Markus Heitz, který v doslovu avizoval, že se další návrat do Skryté země a jejího okolí hned tak konat nebude – a když už, pak na stránkách Legend alfů. A právě poslední dva dosud vydané svazky této paralelní série vnesly do řad fanoušků nemalý rozruch, neboť zřetelně připravovaly cestu. Cestu pro Triumf trpaslíků.

Tungdil Zlatoruký, největší hrdina svého národa, položil svůj život u Černé soutěsky. Jeho oběť nebyla marná – poprvé po celých miléniích sjednotil coby největší velkokrál pět kmenů a v jejich čele navždy uzavřel hladový chřtán Phondrasônu. Zároveň smetl vnitřní nepřátele Skryté země, takže se jeho domovina opět může těšit z klidu a míru. Přesto se našli takoví, kteří o něm od začátku pochybovali.
Trpaslík upřeně zíral na ženoucí se bestii, jíž z tlamy stříkala poníkova krev. Do ruky mu jakoby samy od sebe skočily dvě krátké sekery, které měl za opaskem. „Ty můžeš za to, že budu muset jít až ke statku pěšky!“ Otočil se a vyhnul se prvnímu prudkému cvaknutí čelistí. „A smrdíš.“
Boïndil Dvojčepel, Tungdilův nejlepší přítel a nový velkokrál, k nim nepatřil. Přesto stále chová v srdci slabý plamínek naděje, neboť nalezl zprávu, podepsanou velmi zvláštním způsobem. Takovým, který by použil jedině Zlatoruký.
„Kolik Tungdilů Zlatorukejch ještě je? Budou teď přicházet pořád nový a nový kopie a radovat se, že se vrátily? Mohli byste založit vlastní kmen.“
Rád by se sám vydal pátrat, ale jeho povinnosti to neumožňují. Branami v horách se do Skryté země valí proudy elfů, sjednocené pod novým nejvyšším vládcem. Ti věří, že je jejich svatou povinností znovu zvelebit alfskými nepřáteli poskvrněná místa k větší slávě stvořitelky Sitalie. Přestože trpaslíci proti tomuto ušlechtilému cíli nic nenamítají, zdá se, že šikmouší mohou mít i nejeden postranní úmysl – a ani po dvou stech cyklech dosud zcela nevymizela vzpomínka na fanatické eoîl atár.
Vybraným lidem bylo dovoleno nahlédnout do těchto záznamů, které však popisovaly události pouze z pohledu alfů, což mnozí karatelé považovali za přikrášlování zla. Prosté hlavy by tím mohly být fascinovány a v duchu by se mohly stavět na stranu nepřátel.
A co podivné dítě ze Země za horami, které adoptovala královna Mallenia a novopečený vládce Urgonu, Rodario? Jsou alfové skutečně vyhlazeni do posledního, poté co je lovil císař Aiphatòn a poslední ze žadárů? Zpoza hraničních vrcholků navíc může vždycky hrozit další útok nepřátel, takže by bylo chybou usnout na stráži a umožnit tak zlu, aby se nenápadně prosmýklo dovnitř.

Heitz si pochopitelně dobře uvědomuje, že tohle všechno už jsme kdysi slyšeli. Vlastně na tomto pocitu staví svůj klíčový motiv, na jehož obdoby jsem již upozornil v ostatních recenzích série. Namísto jednoty, zrady či nejistoty tentokrát autor pracuje s povědomostí. Spousta okamžiků v knize, mnoho postav i zápletek, mnoho míst – to všechno na první pohled poznáte. Ale nic už není jako dřív.

Zahraniční grafika k Trpaslíkům. (zdroj)

Jakoby vzal spisovatel všechny své předchozí knihy, rozstříhal je na kusy a sestavil z nich pokračování, které na několika místech obratně přeformuloval. Vaše domněnky se tak obvykle ukážou lichými, stejné cesty povedou k odlišným koncům a zažijete několik hluboce mrazivých dèja vu momentů. Za mě byl jednoznačně nejsilnějším z nich rozhovor trpaslíka a elfa u Kamenné brány, který vyvolával dávno zapomenuté stíny minulosti.

Je to osvěžující a místy vysloveně fascinující způsob, jak navázat na příběh, který už vlastně měl dávno skončit. Mnozí ho možná budou dokonce považovat za svatokrádež.
„Princ Mallen z Ido vedl vojsko několika tisíc vojáků ze všech říší Skryté země, aby s nimi dobyl ty jeskyně. Jednalo se o nějaký diamant plný magické síly, myslím. Nebo to byli Nesmrtelní a jejich bastardi? Nebo obojí?“ Pokrčil rameny. „Já jsem se o minulost nikdy moc nezajímal.“
Tím uzavírám pění ód, protože Triumf trpaslíků přes působivou základní koncepci a dovedné využívání rozsáhlého příběhového pozadí v mnohém kulhá za svými staršími sourozenci. Heitz z vás nevyždímá ani čtvrtinu emocí, které dokázal vyvolat razantními řezy do živého v Osudu. Pátá kniha je totiž místy až k uzoufání kompromisní, což se k drsnému zacházení s postavami známému z dřívějška příliš nehodí. Tím neříkám, že se z autora vyklubal starostlivý opečovávatel starých dobrých hrdinů, ale k tomuto rozšířenému nešvaru má místy docela blízko.

Triumf se také zatraceně dlouho rozjíždí. Není to vždy jen ke zlému a nemastnost neslanost úvodních kapitol nakonec pochopíte, ale na náladě do začátku podobná podpásovka nepřidá. Vyloženě zbytečná je jedna nejmenovaná odbočka v ději, kterou mohl Heitz bez zaváhání vypustit a mírně přepálenému rozsahu knihy by to jenom pomohlo. Dvojsečné ostří má pak prokládání kapitol úryvky a citacemi, které klopýtají napříč stupnicemi zábavnosti a zajímavosti.
Nikdy nedráždi žádného skřeta, když je neozbrojený nebo opilý – pak to není ta správná sranda.
Tomu nenapomáhá ani fakt, že jsou (minimálně v elektronické verzi) dost lajdácky odděleny od samotného textu knihy a leckdy se do nich začtete v domnění, že stále ještě jde o součást příběhu. Po čtyřech svazcích série to není jediná formální změna: překladatel stvořil ze Země za horami pravopisný paskvil Země za horama, který mi opravuje i hloupý textový editor. Naopak třeba trpaslíci se konečně stali dětmi Kováře s velkým K, neboť toto jméno samozřejmě přísluší božskému Vraccasovi.

Sluší se také zmínit, že Markus Heitz téměř předpokládá znalost Temných stezek a Zuřící bouře z Legend Alfů. Ač není jejich přečtení vyslovenou nutností, bojím se, že hraje v pochopení zápletky velmi důležitou roli.

Přes to všechno, jakož i přes směšně malé iniciály, se Triumf trpaslíků stále drží až nadtrpasličími silami (skutečné slovní spojení z knihy). Ambiciózní problém s Botoiky možná odbývá až příliš lehce, atmosférou mnohdy zaostává a celkově se nemůžu zcela zbavit pocitu, že se z celého svazku dalo vytřískat mnohem víc – i přesto však pokračování Heitzova cyklu vřele doporučuji. Už jen proto, že nepokrytě připravuje půdu pro další díly, v nichž nemohu nevidět značný potenciál.