neděle 20. května 2018

Jak jsem poslouchal Čajkovského v Alpách a co jsem viděl v Le Puy

Od minula jsem našel hezčí vlajku.

Co byste dělali, kdyby v Česku stávkovaly železnice? Co byste dělali, kdyby stávkovaly tři dny v týdnu celý čtvrtrok? Pokud si takovou situaci nedokážete ani představit, do Francie se raději nestěhujte. Protože přesně tak to tam vypadalo v době, kdy jsem tam byl já (a pokud vím, stávka pokračuje ještě doteď). V tomto článku se dozvíte, jak nám to zkomplikovalo život.

To ale předbíhám. Přes sobotu, kdy se s Klárou chystáme vyrazit do Le Puy-en-Velay, zatím ještě většina spojů normálně jezdí. Nasedáme proto v Saint Étienne na vlak a asi hodinu, možná hodinu a půl obdivujeme skalnatá údolí za okny, pokud tedy zrovna neprojíždíme jedním z četných tunelů. V takových případech se automaticky rozsvítí světla. Počítám, jak dlouho trvá, než zase zhasnou a dospívám zhruba k minutě – tedy minutě poté, co vlak opustí tunel.

Cestou se bavíme, ale také vysvobodíme jednu spolucestující, která uvízla za skleněnými dveřmi. Jsou pokažené a z její strany nejdou otevřít. Pokud bychom nebyli na místě, paní by se nejspíš projela o pár stanic dál, než plánovala. Nikdo další totiž v okolí neseděl. Když za použití mírného násilí otevírám dveře, dostane se mi díků ve francouzštině – tedy pravděpodobně, protože nerozumím ani slovo. Klára později zmiňuje, že místní mluví s jiným přízvukem, než třeba lidé ze Saint Étienne, ale to bych v životě nepoznal.

Počasí bylo ve skutečnosti krapet hezčí, než na fotce.

O chvíli později dorážíme do Le Puy. Jméno města mi něco vágně připomíná. Po chvíli si uvědomím, že z nějakého Le Puy pocházel Adhemar de Monteil, biskup a jeden z vůdců první křížové výpravy. Netuším ale, kolik měst s podobným názvem ve Francii existuje, takže považuji tuto variantu za dosti nepravděpodobnou. Záhy se ale ukáže, že jsem tipoval správně.

Nejdřív se ale před námi otevře fascinující panorama. Nad domy a starou románskou katedrálou se tyčí obří socha Panny Marie, které z protější skály na druhém konci města mává svatý Josef. Kdejaký kámen je tu starší, než Velkomoravská říše – do Le Puy prý dvakrát zavítal císař Karel Veliký.

Ze všeho nejdřív míříme do informačního centra, kde si hraji s jednou obrazovkou. Umí sice anglicky, nic moc s její pomocí ale nezjistím kvůli přihlouplému ovládání, kdy musím pomocí směrových šipek přesouvat kurzor myši. Klářin rozhovor se zaměstnanci uvnitř je o poznání úspěšnější.

Vchod do katedrály, obviously.

Navštívíme katedrálu, která je zdobená spíše stroze, bezmála tisícileté stáří z ní ale doslova dýchá. Potom zamíříme k soše Panny Marie, kam se platí několik eur vstupného. Vyšplhat se dá ale nejenom na vrchol kopce, ale až do samotné hlavy světice, která má navíc různě po těle rozeseta nenápadná okénka s dechberoucími výhledy.

Opodál pod Marií pak klečí socha biskupa, pravděpodobně stavitele a všude po okolí jsou rozesety hlavně děl. Zprvu tomu nerozumíme, ale později se dozvíme, že Francouzi sochu odlili z roztavených ruských děl, která získal Napoleon III. během Krymské války.

Vpravo mimo záběr klečí zmíněný biskup.

Když se dostatečně porozhlédneme a užijeme si do sytosti silné poryvy větru, vyrážíme přes celé město k soše svatého Josefa. Cestou nás ale zaujme vysoký kopec, který se nedaleko tyčí – přijde nám, že z jeho vrcholku uvidíme Le Puy jako na dlani. Rozhodujeme se proto, že na něj vystoupáme.

To ale není tak jednoduché. Cestička okolo řeky se rychle mění v západoevropskou obdobu neprostupné džungle, takže se škrábeme do kopce mezi keři a trnitými úponky. Nakonec přemluvím Kláru, abychom si zkrátili cestu přes něčí soukromý pozemek, není to ale k ničemu. Čeká nás další cesta končinami, kam noha Francouze nejspíš nevstoupila už celé roky, než se konečně vydrápeme ke troskám jakéhosi domu.

Josef. Světelné podmínky focení moc nepřály.

Odtamtud už nás nečeká nic horšího, než prudké stoupání. Přes viklající se kameny ho absolvuji v běžeckých botách a bez zdravotního pojištění, což komentuji s přitroublými humory. Nakonec i přesto dorazíme na vrchol fyzicky i psychicky relativně v pořádku a pořídíme pár fotek. Ty, které zhotovím já, připomínají spíše práci opilého impresionisty, ale ten výhled o zvěčnění přímo prosí, takže nedokážu odolat. Utrpení předchozích desítek minut se tedy nakonec vyplácí.

Zpočátku máme obavy, zda se ve zbylém čase stihneme vrátit na nádraží, ale po silnici nám to jde nesrovnatelně rychleji a nakonec nám ještě zbyde asi půlhodina. Chceme ji využít k velmi opožděnému obědu, ale v bezmála dvacetitisícovém městě nedokážeme ani v centru najít jediný otevřený podnik. I ulice jsou téměř vymetené a o jediný rozruch se postará auto, které najede do protisměru a zablokuje cestu svatební koloně.


Výhled. Udělali jsme z nějakého důvodu i selfie, ale takové věci soudný člověk nezveřejňuje.

Nakonec tedy odjíždíme bez jídla, přesto ale spokojení. V Saint Étienne rostoucí hlad vyřešíme návštěvou Auchanu, který máme po cestě. Supermarket probudí moji zvědavost a nakonec si z něho odnáším třeba místní jahodové balení Tic Tacu, které jsem v Česku zatím neviděl. Chvíli přemýšlím i nad krevetami, protože rád zkouším nové věci. Klára je ale jíst nechce, takže se bojím, co bych s velkým balením udělal, kdyby mi nechutnalo.

Večer pak začíná stávka, takže se už v neděli a pondělí už nikam moc nedostaneme. Zas až tolik nám to nevadí, protože nás předchozí dva dny docela unavily a program si najdeme i v Saint Étienne. Zaběhneme si například asi sedmikilometrovou trasu po okolí, ač úplně nechápu, jak ji Klára dokáže sledovat – leckdy totiž vede nečekanými místy.

Navštívíme také ruský obchod, kde neodoláme vynikající zmrzlině a kupujeme také молоко с сахаром, asi nejvýznamnější slovanský civilizační přínos. Když pak ochutnám ruský višňový džus, přestávám věřit zápletce jisté Čechovovy hry. Vykácení višňového sadu mi přijde jako ekonomicky velice neprozíravý krok, když nápoj srovnám s těmi, které se prodávají v Česku.

Těm, kdo neznají azbuku, snad napoví plechovka.

Znovu také míříme do Auchanu, tentokrát hlavně proto, abych tam koupil potraviny na zpáteční cestu a taky něco místního na ochutnání pro rodinu a kamarády. Bonbóny ve tvaru zubních kartáčků nakonec po návratu dovezu k babičce, měkké ovocné kuličky a čokoládové sušenky sníme doma. V Brně si zase na bytě dáme fondue s kousky chleba, přesně jak si to pamatujeme z orgií v komiksech o Asterixovi. Toho mají mimochodem ve Francii i na nanucích.

Ti Švýcaři jsou blázni.

Návštěva supermarketu nám také o místních leccos prozradí. Vůbec poprvé v životě vidím někoho, jak pohmatem kontroluje jakost bagety, než si ji strčí do košíku. Hloupý a značně neekologický mi oproti tomu přijde zvyk balit individuální kusy pečiva v sáčku do dalších plastových obalů. Za zmínku také stojí, že se sice skoro všude dá platit kartou, skoro vždy ji ale musíte zasunout dovnitř a vyťukat PIN. V Česku oblíbené bezkontaktní platby se tu příliš nerozšířily.

Během druhé návštěvy Auchanu také potkáváme Klářina známého z Tibetu, jehož jméno si naneštěstí nejsem schopný zapamatovat, natožpak vyslovit. Mluví ale anglicky, takže se chvíli bavíme. Ukazuje se, že před pár lety zavítal do Le Puy, takže s ním probereme nové zážitky. Ptám se, jak dlouho mu trvalo naučit se francouzsky a on odpovídá, že zhruba dva roky.

Nemůžu se nesmát, protože přesně tak dlouho jsem jazyk studoval já a nepamatuji si z něj téměř nic. Shodujeme se, že každodenní praxe a snaha dorozumět se s okolím hodně pomáhá, stejně ale cítím k jeho výkonu značný respekt. Ze všech jazyků, kterým jsem v životě věnoval aspoň pár hodin, mi francouzština přišla zdaleka nejobtížnější.

Pohled do interiéru sochy. Vím, že jste zvědaví.

Tou dobou si už hledám zpáteční spoj. Chci se vrátit po zemi a cestou navštívit svou druhou sestřenici v Německu, rychle se ale ukazuje, že nemám šanci. Stávka vlaků nahnala Francouze do autobusů a valná většina linek je obsazená do posledního místa. Začínám se bát, že se do Česka ani nedostanu a vymýšlím pološílený plán, který počítá mimo jiné s tím, že se budu skoro celou noc procházet po Ženevě.

Klára mě odrazuje, takže pokušení narůstá. Napůl z legrace navrhnu, že aspoň obejdu tamní jezero, druhý pohled na mapu mi ale připomene, jak moc stihly od střední školy upadnout mé znalosti zeměpisu – zmíněná vodní plocha má na délku něco přes 70 kilometrů. Posléze přijdeme s nudnějším, leč daleko realističtějším plánem.

Ten je zhruba následující: ráno vstaneme po sedmé hodině, krátce předtím, než musí Klára do školy a vydáme se koupit lístek na vlak do Lyonu. Tam se projdu přes město, na autobusovém nádraží nasednu na Flixbus a něco přes 12 hodin pojedu do Mnichova. Tam počkám do půlnoci na spoj do Prahy a odtamtud se už snadno dostanu do Brna, v ideálním případě jen s dvacetiminutovou pauzou.

Francouzský prales, kudy jsme šplhali.

Noc před odjezdem není tak docela ideální, přes papírové stěny totiž slyším člověka, který o patro výš telefonuje. Trvá mu snad tři čtvrtě hodiny, než konečně zavěsí. Ráno pokračuje v podobném duchu, protože lije jako z konve. Jedeme proto na vlakové nádraží tramvajemi – jsem ale rád, že jsme je vyzkoušeli, neboť prý v Saint Étienne tento způsob dopravy nepřetržitě funguje už od roku 1881.

Cesta do Lyonu proběhne bez komplikací. Klára se sice obávala, že ve městě nebudu mít dost času na to, abych se dostal na autobusové nádraží, ale s tím není problém. Den předem jsem se zorientoval na Google mapách a tak si jenom užiji dopolední procházku po nábřeží. Znovu mě láká bazilika a na prchavý okamžik zvažuji, že se tam zaběhnu narychlo podívat. Je mi ale jasné, že v takovém případě vážně riskuji, že svůj autobus nestihnu.

Ranní fotka baziliky stvořená mou impresionistickou Nokií.

Na nádraží mi trvá asi deset minut, než najdu správné nástupiště, i když hlavně proto, že vůbec nespěchám a zajdu si i na záchod. Pak čtu, dokud autobus nevyrazí. Kousek za Lyonem mě čeká poslední stránka Petersona, takže po letech znovu rozečítám Rothfussovu Kroniku královraha, tentokrát poprvé v angličtině. Díky tomu konečně naplno docením krásný překlad nedávno zesnulé české spisovatelky Jany Rečkové, který za originálem v ničem nezaostává (což nepíšu často).

Ze čtení mě trochu ruší rodinka na zadním sedadle, stejně jako fakt, že je autobus nacpaný k prasknutí. Už na první zastávce v Ženevě ale vystupuje mnoho lidí a zbytek cesty přes Švýcarsko už probíhá v poklidnějším duchu. Několikrát si ve čtení udělám dlouhou přestávku, nasadím si sluchátka a za zvuku Čajkovského hudby si užívám pohled na Alpy. Nemám sice k dispozici to nejlepší počasí, ale prstence mlhy okolo horských údolí jsou možná ještě krásnější, než by dokázalo být slunce.

Bern, potom Curych. Hodiny plynou rychleji, než bych považoval za možné. Čas se slévá a po přejezdu rakouských hranic mě překvapí, že už je večer.

Obchod, který Klára prostě musela vyfotit. Nedivím se.

Krátce po setmění nás zastavují policisté a vybírají si pasy a občanky. Trvá jim docela dlouho, než se jimi proberou a do auta si ještě volají dva cestující. Jedním z nich je i rodilý mluvčí angličtiny, který se v uplynulých hodinách bavil s kamarádem asi o dvě řady za mnou. Ten se sice po chvíli vrací, ale jenom nadává. Prosí svého společníka, aby se postaral o jeho věci a policisté si ho odvezou. Během noci pak vyslechnu ještě dva nebo tři telefonáty – respektive jejich méně zajímavou půlku: „Oh, man. I’m so sorry about that. That sucks.“

Mnichovské nádraží je rušné a přelidněné, ale za jednu z posledních euro mincí si tam skočím na záchod. V autobuse se mi tomu naštěstí podařilo vyhnout. Potom se projdu velice poklidným sousedstvím, kde podle všeho žijí samí lepší lidi. Ulice jsou dokonale čisté, zeleň úzkostlivě udržovaná. Dětská hřiště mají předpisové ploty, domy dýchají novotou. Úplně náhodou taky narazím na místní kampus Googlu.

To jen, kdybyste mi nevěřili.

Pak už je čas jet do Česka. Většina autobusu cestu prospí, ale mě usínání v dopravních prostředcích nikdy nešlo a zůstanu celou dobu vzhůru. Nad ránem se probudí můj mobil a začne ukazovat telefonní signál, takže vím, že jsme za hranicemi. Do Prahy přijíždíme se zpožděním.

Spěchám proto, abych si koupil lístek. U okének je ale narváno. Poradím tedy jenom zmatenému turistovi a proběhnu se přes Florenc, protože mi spoj odjíždí asi za dvě minuty. Včas zmerčím bankomat, vyberu hotovost a na poslední chvíli koupím lístek. Moje cesta je u konce.

úterý 8. května 2018

Jak jsem letěl do Francie líp než v business třídě a co jsem viděl v Lyonu

Jaký jiný obrázek byste čekali?

5. květen 2018, ráno. Nahrávám si do mobilu lístek na autobus do Vídně, další jízdenku na cestu na letiště, letenku do Lyonu a konečně poslední doklad, který by mě měl v ideálním případě dostat do města Saint-Ètienne na jihozápadě Francie. O pár minut později všechny dokumenty tisknu v obchodě ve vedlejší ulici a okolo desáté hodiny moje cesta začíná. Když okolo poledne volá děda, zrovna přejíždíme hranici do Rakouska. Kupodivu ještě hovor stihneme – dvě sekundy poté, co položím, mi jméno operátora mizí z displeje.

Vím, že už se mi nikdo nedovolá do doby, než se opět vrátím do České republiky. Nejsem pojištěný na cestu do zahraničí, protože samozřejmě že nejsem. Pokazit se toho může spoustu: nejsem si úplně jistý, jak funguje ve Vídni doprava na letiště a pokud se odlet zpozdí, pravděpodobně mi ve Francii ujede návazný autobus, protože mám na přestup sotva půl hodiny. Pokud někde zabloudím, nemám navigaci a neumím jazyk žádné ze zemí, které navštívím. V takovém případě je mou jedinou nadějí čtečka, která teoreticky může být připojená k wi-fi. Píšu teoreticky, protože tuhle funkci už pár let nepoužívám.

Možná bude i recenze. (zdroj)

Všechno ale klape. Dorazím až na letiště, kde se dozvídám, že se svým příručním zavazadlem můžu jednoduše projít přes bezpečnostní kontrolou. Záhy sedím před příslušnou branou a zbývá mi ještě několik desítek minut. Otevírám rozečtených 12 Rules for Life kanadského psychologa Jordana Petersona a čas rychle plyne.

V letadle mě čeká příjemné překvapení. Letuška se mě totiž zeptá, zda by mi nevadilo sedět u nouzového východu. Zpočátku se tvářím nejistě, takže to zkouší ještě francouzsky, zajímá mě ale jenom, co všechno to obnáší. Dostávám instruktážní leták a dozvídám se, že pro sebe dostanu celou řadu sedadel – navíc s větším prostorem pro nohy. Za chvíli už se rozvaluji jako v bussines třídě, přestože mám zaplacené jenom normální místo u uličky.

Pokračuji ve čtení. Když ale vzlétáme, dívám se samozřejmě z okna. Nenechám si ujít ani moment, kdy letadlo vystoupá nad mraky, ve střední Evropě je totiž toho času hnusně. V následující hodině a půl ale přeletím z nesmělého jara rovnou skoro do léta a když vystupuji, připadám si v bundě trochu jako mimozemšťan.

Odsud odjížděl autobus. (foto z Wikipedie)

K východu z letiště je ještě skoro půl kilometru, cestu ale zrychluje pojízdný chodník a na stěnách Exupéryho letiště si anglicky přečtu i nějakou tu zajímavost o Lyonu – dozvěděl jsem se třeba, že byl centrem někdejší římské provincie Gallia Lugdunensis. Bez problémů najdu autobusové stanoviště a znovu čekám na autobus.

Cestující se mají podle instrukcí na webu dostavit alespoň čtvrt hodiny před odjezdem, řidič se ale ukáže až čtyři minuty v předstihu. „May I ask what my seat number is?“ ptám se. Řidič se zatváří, jako kdybych mu držel u krku nůž. Zkusím to znovu, jednodušeji: „Where do I sit?“

Pokud se ptáte, co je to za blbou otázku, zjevně jste v životě necestovali Ouibusem. Každý by totiž samozřejmě čekal, že číslo sedadla najde na své jízdence. Francouzský dopravce vám ho ale pošle elektronicky, a to až čtvrt hodiny před odjezdem. Proč to někomu přišlo jako dobrý nápad, mi zatím zůstává milosrdně utajeno.

Zpět k nešťastnému řidiči, jemuž se snažím dopomoci pantomimou (což ukazuje, že být zoufalý). Ukáže se záblesk pochopení a na mysli dokonce vytane i anglické slovíčko: „Ten. Dix.“ Spadnou mi rovnou dva kameny ze srdce, protože moje znalost francouzských čísel je už jen stěží použitelná a v případě vyššího čísla by asi nestačila na všechno to násobení čtyřicítek a podobné lokální chuťovky.

Přibližná poloha Saint-Étienne.

Teprve cestou zjišťuji, co asi nebohého řidiče tolik zmátlo – Francouzům je totiž úplně ukradené, na kterém místě sedí a cestující jednoduše obsadí rovnoměrně plus mínus celý autobus. V Saint-Étienne mě už čeká sestřenice Klára, což je docela výkon, vzhledem k tomu že Ouibus moc nerespektuje jízdní řád ani plánovanou trasu.

Klára mi hned začne vysvětlovat, jak to ve městě chodí. Ukazuje se, že má Saint-Étienne dlouhou hornickou tradici a je také centrem kultury, zejména co se moderního umění týče. Navštěvujeme také několik kostelů, které se mi ve Francii okamžitě zalíbí – jsou více strohé, světlejší a vzdušnější, než všudypřítomné české baroko. Vyzkouším si poznávačku vitráží, z nichž některé dají opravdu zabrat. Chvíli trvá, než poznám dvanáctiletého Ježíše v Chrámě nebo vzkříšení dcery Jairovy.

Pak potkáváme Huberta, což je tak trochu šok. Umí totiž česky a hned se zeptá jak se jmenuji, odkud jsem a taky předvede, jak by si objednal pivo. Záhy se ukazuje, že Klára občas své kamarády nějaké to slovíčko naučí a Hubert zjevně dával větší pozor, než se zdálo. Dělá mi ale trochu problém přepínat mozek mezi češtinou z francouzským přízvukem, angličtinou s francouzským přízvukem a francouzštinou, takže možná vypadám docela zmateně.

Není ještě nijak pozdě, ale cesta mě unavila a Klára se navíc musí ještě odebrat cvičit s violou nebo houslemi, které od sebe mám jako pravý hudební barbar stále problém rozeznat. Proto se do skutečného průzkumu Francie pouštíme až následujícího rána.

Logo univerzity.

Vlastně spíš brzkého odpoledne, ráno totiž Klára ještě krátce zamíří do školy. Vezme mě s sebou do menzy, kde potkáme její spolubydlící a také Brazilce, se kterým probereme zahraniční cesty i důvod, proč se v jeho rodné zemi staví hlavní město uprostřed ničeho. Jídlo samotné chutná skvěle, pro ryby s omáčkami mám navíc docela slabost.

Kdybych napsal, že je Lyon nejkrásnější město, které jsem kdy navštívil, nebyla by to pravda. Pokud jste se tam ale někdy podívali za teplého jarního dne, když zrovna rozkvétají stromy, neodvážili byste se mě nařknout ze lži. V širokých ulicích plných zeleně návštěvníka neutiskují žádné vysoké budovy a na každém kroku naleznete typické místní krámky. Ty jsou tak fotogenické, že to ocením i já. Zmínit musím i krásné nábřeží řek Rhôny a Saôny a hlavně baziliku, která se nad celým městem tyčí – ale k té se ještě později velice podrobně vrátím.

Ze všeho nejdřív totiž s Klárou míříme do místního parku, kříženého s botanickou a zoologickou zahradou. Procházíme skleník plný masožravek, které disponují snad všemi způsoby lovu nebohého hmyzu, jež si mlhavě pamatuji z hodin biologie. Od těch, které chytají svou kořist do láček, přes rostliny s lapacími listy, až po druhy, které nešťastnou mouchu jednoduše přilepí po dosednutí. I přes značné množství těchto přírodních vyvražďovaček hmyzu však ve skleníku objevujeme i nejednu mucholapku, což nás vcelku pobaví.

Masožravky. Klářina fotka, obviously.

Vedle rostlin vidíme i řadu zajímavých zvířat. Třeba dva velmi líné krokodýly, kteří si na sluníčku vyhřívají svoji studenou krev – jeden z nich ale odvětrává otevřenou tlamou. Žirafy vyplazuje dlouhý černý jazyk. Kráva se pyšní takovým rozpětím rohů, že by se na nich dalo věšet prádlo. To všechno si užíváme zadarmo, protože za lyonský park se tradičně neplatí.

Pokračujeme jsme přes řeku a cestou jsme prohlédneme několik zajímavých budov včetně katedrály. Kupujeme také výborné pečivo podobné croissantu a plněné čokoládou. Pak už nás čeká jenom šplhání k bazilice, která Lyonu dominuje z vrcholu kopce.

Zastavujeme se ale ještě v římském divadle, jehož trosky se nacházejí opodál. Francouzští studenti tam zrovna hrají – na témž místě, kde lidé sledovali představení už před dvěma tisíciletími. Je to zvláštní pocit.

Lyonské antické divadlo.

Starověkým obyvatelům Lyonu navíc nestačila jedna scéna a opodál ve druhém století přistavili i druhé divadlo. Okamžitě proto místo překřtím na starověký multiplex, leč Wikipedie mi později prozrazuje, že se zde vzhledem k menšímu počtu sedadel konala spíše hudební představení či veřejná předčítání.

Následně už nás čeká samotná bazilika, která zaujme hned na první pohled. Místní ji prý označují za slona otočeného nohama vzhůru kvůli čtyřem spíše nižším věžičkám v rozích. Architektonicky navíc čerpá z románského a byzantského slohu, takže působí zvenčí poměrně exotickým dojmem. Postavena byla koncem devatenáctého století.

Bazilika Notre-Dame de Fourvière.

Jakmile vstoupíme dovnitř, začíná se mé počáteční zaujetí měnit ve fascinaci. Strávím mnoho dlouhých minut studiem mozaik na zdech, jejichž význam zpočátku nedokážu rozluštit. Po čase si všimnu latinských nápisů, které trochu pomohou a asi po čtvrt hodině konečně pochopím, co se skrze umělecká díla tvůrci snažili sdělit.

Mohl bych o mozaikách psát i velmi obsáhle, pokusím se však o stručnost – na protilehlých zdech baziliky najdete tři a tři výjevy, napravo z francouzské a nalevo z církevní historie. Vždy sdílejí společné motivy a úctu k Panně Marii, které je celá bazilika zasvěcena, zejména pak k Neposkvrněnému početí. Ona souvislost není vždy zcela očividná. Trvalo mi například hodnou chvíli, než jsem pochopil, že na vyobrazeném koncilu v Efesu odmítli představitelé tehdejší církve nestoriánskou herezi, podle níž Ježíš nebyl opravdovým Bohem, nýbrž jen jakousi lidskou schránkou, což pochopitelně podkopává i roli jeho matky.

Efezský koncil, mozaika uvnitř baziliky. (zdroj)

Ale to už zabíhám dost do detailu – mozaiky se víceméně snaží sdělit, že skutečná francouzská identita je katolická, jde vlastně o nábožensko-politickou propagandu. Nepřekvapilo mě proto, když jsem později zjistil, že Lyon podporoval krále během Francouzské revoluce.

Nerad bych ale vzbudil dojem, že v bazilice stojí za zhlédnutí jen její zdi. Unikátní je totiž třeba i proto, že obsahuje vlastně dva chrámy pod sebou: větší a zdobnější horní a prostší, temnější spodní. Ve spodní mimochodem nacházíme velký obraz věnovaný svatému Jakubovi, neboť je bazilika jednou ze zastávek na poutnické cestě do Santiaga de Compostela. Jakub ve svém typickém oděvu vypadá trochu jako pirát s mušlí na hlavě.

Kapitán Jack Sparrow, když dovolíte. (zdroj)

Když se konečně dostatečně pokocháme, míříme zpět do centra a stavujeme se v lehce předraženém obchodě. Kupuji si několik francouzských potravin, na které jsem zvědavý, třeba jogurty mě ale trochu zklamou. Nechutnají vysloveně špatně, ale mají dost tekutou konzistenci a z nějakého důvodu se prodávají po šesti s různými příchutěmi. Naopak třeba místní sušenky si nemůžu vynachválit.

Takhle ve Francii dělá železniční rozhlas. Also, můj nový SMS tón.

Pak už je čas vrátit se vlakem zpět do Saint-Étienne, kde ještě potkáváme dvojici Klářiných známých. Prohodíme pár základních zdvořilostí anglicky a když se rozejdeme, zeptá se mě Klára, jakou bych jim tipoval národnost. Španělku tipnu špatně přes celé Středozemní moře, protože neznámý přízvuk považuji za turecký, uhodnu ale, že druhá dívka pochází z ostrovů – konkrétně prý z Irska. Tím už ale pro onen den má francouzská dobrodružství končí.

středa 27. prosince 2017

Můj rok 2017: Filmový web, 5 000 odběratelů i operace očí

Pomalu končí rok, kdy jsem přestal studovat, stál jsem u zrodu webu Filmožrouti.cz, přestěhoval jsem se do Brna, nechal jsem si přidat druhé jméno a úspěšně jsem absolvoval operaci očí. Když to napíšete takhle všechno za sebe, zní to docela jako úspěch. Můžu vám ale upřímně přiznat, že mi v praxi spousta zmíněných životních voleb připadala přinejmenším v nějakém období úplně mimo.
 
Tak je to zase dvanáct měsíců.

Letos jsem se naučil především to, že chci-li něco získat, musím si stanovovat konkrétní a pokud možno až nerealisticky optimistické cíle. Zároveň ale taky to, že odškrtávání splněných cílů v diáři není až tak úplně život v pravém smyslu toho slova. V sociální interakci se svým okolím jsem se pranic nezlepšil, jak jste pravděpodobně uhodli už z toho, že vůbec používám slovní spojení sociální interakce.

Ale čert to vem – loni jsem si aspoň pořídil mobil a letos jsem už dokonce stihl i upgradovat (byť jen díky vánočnímu dárku). Namísto staromódní tlačítkové Nokie mám teď zbrusu novou… tlačítkovou Nokii 3310. A jsem z ní naprosto na větvi, neboť v mých očích suverénně překonává libovolný dotykový smartphone, na který mi kdy padl zrak.

No nevypadá skvěle? (zdroj)

Vydrží asi tak půl milénia na baterky, umí přehrávat hudbu a prý dokonce i video, má zanedbatelnou hmotnost a kompaktní rozměry, díky nimž jej můžete bez potíží ovládat jednou rukou. Data posílá přes Bluetooth, což ušetří spoustu času stráveného rozplétáním kabelů a dokonce disponuje internetovým prohlížečem pro případ nouze. A foťákem, i když vhodným maximálně pro zachycení zajímavého inzerátu či vtipné malůvky na zdi.

Pointa je v tom, že tohle všechno je tak zhruba maximum, co od telefonu očekávám. Fakt nepotřebuji přístroj, který mi bude suplovat notebook nebo stolní počítač, protože v tom stejně nestojí za nic – kvituji také, že mě mobil každých pět minut neinformuje o tom, kdo si zase na Facebook vyfotil svou přesnídávku a obejdu se i bez GPS navigace, kterou si snad někteří pomalu zapínají i ráno na cestu do obchodu pro rohlík.

Úvodní hlubokomyslné pindy a následné okénko do světa prehistorických metod komunikace máme za sebou, podobně jako minulý rok – nastal tedy čas vyhodnotit úspěšnost letošních plánů.

Stejně jako loni se mi nepovedlo všechno, co jsem chtěl stihnout, ale tentokrát jsem s výsledkem přeci jen spokojenější. Prioritní projekty fungují a to je hlavní. Letošek byl dost možná nejnáročnějším rokem mého dosavadního života, ve výsledku však stál za všechnu tu námahu. To jsem loni s čistým svědomím prohlásit nemohl.
 

A tyhle věci se podařily ostatním – ne tedy nutně letos, ale já jsem se k nim letos dostal:


1) The Blood Mirror (Lightbringer #4). Brent Weeks vládne. A naservíroval nejedno šokující odhalení.
2) Shattered Sea Trilogy. Joe Abercrombie a young adult? Zatraceně to funguje!
3) The Core (The Demon Cycle #5). Peter V. Brett uzavřel čtivou a hezky špinavou démonskou sérii.
4) Red Country. Standalone kniha Joa Abercrombieho ze světa First Law.
5) The Heroes. Už třetí příčka pro Abercrombieho, ale co mám jako dělat?
6) Noční labuť. Prvotina mé šéfredaktorky Zuzany Hartmanové a jediná česká kniha v žebříčku.
7) Oneiros. Můj oblíbený německý spisovatel Markus Heitz a první překladovka v seznamu.
8) The Tournament at Gorlan (RA: The Early Years #1). Až překvapivě milý návrat do dětství s Johnem Flanaganem.
9) Sharp Ends. A potřetí Abercrombie, tentokrát s povídkovou sbírkou.
10) Nové Pompeje. Daniel Godfrey se sice snažil, ale dopadlo mu to těžce průměrně.

Letos není žebříček ani zdaleka tak reprezentativní jako loni, těch dvanáct uvedených knih totiž představuje valnou většinu fantasy literatury, co jsem stihl přečíst. Přinejmenším úvodní trojice ale fakt stojí za všechnu vaši pozornost.


1) Logan. Už v březnu jsem si opatrně připouštěl, že asi nic lepšího neuvidím. A neviděl jsem.
2) Rick and Morty. Díky Radimovi nově asi můj nejoblíbenější seriál všech dob.
3) Blade Runner 2049. Takhle se dělá pokračování po letech, piště si poznámky.
4) Kingsman: Zlatý kruh. Dvojka byla slabší, ale zase měla nejlepší letošní filmový moment.
5) Dunkerk. Audiovizuálně překrásné, Tom Hardy umí skvěle hrát očima.
6) Válka o planetu opic. Asi nejslabší z trilogie, ale Serkis si to pořád dává.
7) Barry Seal: Nebeský gauner. Cruise si u mě zachránil jméno po zpackané Mumii.
8) The Shannara Chronicles. Druhá sezóna, druhý nejlepší seriál letoška. Běž se vycpat, Hro o trůny.
9) Star Wars: Poslední z Jediů. Předaleká galaxie se po Abramsově vpádu trošku vzpamatovala.
10) Lucifer. Stejně břitké dialogy jako loni, postavy pořád zajímavé, jen nic moc nadto.

U filmů a seriálů jsem udělal výjimku a vybíral jsem jenom z letošních novinek: jinak by totiž první příčky opanovaly filmy jako Láska nebeská, Vykoupení z věznice Shawshank nebo první Vetřelec. Ano, plnil jsem kvůli Filmožroutům díry ve svém vzdělání. Za zmínku stojí nepřítomnost marvelovek. Nejlepší mi letos přišel nový Spider-Man, ale ten by skončil až 11. nebo 12.


1) Audiomachine: Bang and Burn. Potřebujete trochu nakopnout? Poslužte si.
2) The Elder Scrolls Online: A Land of War and Poetry. TESO nesnáším, ale tuhle hudbu miluju.
3) Max Richter & Taevus: Haunted Ocean Extended Mix. Prodloužená verze soundtracku z Valčíku s Bašírem.
4) Marvin Kopp: Prophet. Z Enderalu. Tahle hudba mi hrála k nejlepšímu videohernímu zážitku letoška.
5) Epikus: Armageddon's Advent. Původně z roku 2016, ale mám dojem, že jsem ji objevil až letos.
6) Love Actually: PM's Love Theme. Tak se téhle mé nové komediální závislosti stejně nezbavíte.
7) Game of Thrones: Truth. Skladatel Ramin Djawadi se opět předvedl. Nejlepší seriálový soundtrack letoška.
8) L'Orchestra Cinématique: Carol of the Bells. Pro epické předělávky vánočních koled mám velkou slabost.
9) Rogue One: Your Father Would Be Proud. Jak mívám rád hudbu Johna Williamse, posledních pár let Michael Giacchino vede.
10) World of Warcraft: Battle for Azeroth. Ano, mám na mysli tu trailerovou hudbu, kterou nikde nedokážu najít izolovanou.

Jak jistě víte, poslouchám skoro výhradně jen hudbu beze zpěvu. Neřadím taky autory klasické hudby, protože by pak nejspíš nezbylo místo pro nikoho jiného a výběr není tak docela reprezentativní, poněvadž nemám dokonalý přehled v tom, co všechno jsem v uplynulém roce poslouchal.


1) The Atheist's Guide to Reality. Alex Rosenberg stvořil něco, co mě budí ze snů ještě skoro rok po dočtení.
2) Letter to a Christian Nation. Skvěle vyargumentováno, citlivě a přitom nekompromisně napsáno. Thumbs up pro Sama Harrise.
3) How to Win Friends and Influence People. Protože Dale Carnegie nás měl už před osmdesáti lety prokouknuté.
4) Faith Versus Fact. Pokud neznáte Jerryho Coyna, měli byste to napravit. Bude se o něm mluvit.
5)  The Magic of Reality. Sdílím Dawkinsovu tendenci žasnout nad naším vesmírem, takže jsem útlou knížku doslova zhltnul.
6) Mortality. Christopher Hitchens píše o tom, jak umírá na rakovinu. A zachovává si břitké pero i smysl pro humor.
7) The End of Faith. Z větší části brilantní, Harrisově fascinaci spiritualitou ale popravdě příliš nerozumím.

Zůstanu na sedmi. Přečetl jsem toho sice víc, ale ne o tolik, abych mohl s klidným srdcem přidat další tři podobně silné knihy. Všech sedm ale aspoň stojí za (v některých případech několikanásobné) přečtení. To se přinejmenším o posledních dvou titulech z fantasy seznamu tak úplně napsat nedá.

Napřesrok bych rád přidal ještě kategorii YouTube video, protože třeba Mind Field Michaela Stevense si zmínku fakt zasluhuje. Stejně jako tohle.

sobota 9. prosince 2017

Jak jsem se zbavil brýlí

Moje brýle byly sice víc oválné než kulaté, ale fotit neumím.

Brýle jsem nosil zhruba deset let. Mnozí z mých přátel mě ještě ani neznali v době, kdy jsem se obešel bez nich. Moje krátkozrakost se totiž během dospívání zhoršila natolik, že bez skel před očima v podstatě neobešel. Nejenže jsem na větší vzdálenost nedokázal přečíst různé nápisy, splývaly mi třeba i rysy obličejů a pohyb bez brýlí pro mě proto byl nejenom nepohodlný, ale i dost nepraktický. To už dnes není pravda.

O tom, že bych podstoupil laserovou operaci, jsem přemýšlel celé roky. Na brýle jsem si sice zvykl, ale nikdy jsem se je nenaučil vnímat jako svou součást nebo alespoň módní doplněk. Díval jsem se na ně spíš pohledem člověka, který si zlomil nohu a musí nějakou dobu chodit o berlích. Připadal jsem si tak trochu za skly jako v osobním akváriu a při procházkách do polí jsem je často na okamžik sundával, abych se cítil víc bezprostředně, víc v přítomnosti.

Nekorektní pravda o dekorativních brýlích. (zdroj)

Velmi pochybuji o tom, že to takto vnímají všichni brejlovci, u mě se ale fyzický problém s očima výrazně promítal i do psychických stavů – tím spíš, že jsem v době zhoršování zraku začal mít třeba i problémy ve škole a obecně jsem se velmi uzavřel do sebe. To mi sice umožnilo dobrat se odpovědí na spoustu palčivých otázek, které mě v následujících letech provázely, zároveň jsem se ale stal poměrně asociálním samotářem.

Přišlo mi proto přiléhavé, že se s nově nalezenou sebedůvěrou vrátí i můj zrak a na následujících řádcích stručně popíšu, jak se to stalo. Otevřel jsem si k tomu okno, aby mi výhled zase jednou neblokovala orosená skla. V Brně je krásný večer, já vidím poprvé za mnoho let bez dopomoci každou drobnou větvičku na protějším stromě a všechny barvy soumraku, vlnící se v teplém vzduchu unikajícím z pokoje.

V první řadě musím poděkovat Lukášovi, který mi poradil, že se operace očí v závěru roku provádějí s výraznou slevou. Díky tomu jsem sice čekal o něco málo déle, zato jsem dost ušetřil a moje oči mají více času regenerovat, než přijdou ostré paprsky letního slunce.
Sorry, tohle neangličtinářům neumím přeložit. (zdroj)

K akci jsem se nakonec odhodlal zhruba před měsícem, kdy jsem vyplnil formulář s nezávaznou žádostí o kontrolu, domluvil jsem si termín a pak jsem se prošel Brnem přímo na oční kliniku Gemini – mám ji možná dvacet minut cesty od bytu. Měření, foukání do očí, rozkapávání a další kratochvíle mi zabraly možná něco přes hodinku, nakonec jsem ale obdržel protokol s výsledky a doktorka mě informovala, že mi oční operaci mohou bez problému provést.

Nerad se ale rozhoduji spontánně, zvlášť pak v důležitých věcech. Proto jsem poděkoval s tím, že dám vědět telefonicky, doma jsem si vygooglil příručku pro sestry a přeložil jsem si do češtiny celou tu protokolovou hatmatilku. Taky jsem si zjistil všechno možné o průběhu operace, vedlejších účincích, rozdílech, mezi jednotlivými technikami a tak všelijak podobně. Samozřejmě jsem kouknul i na Reddit.

To, co jsem zjistil, mě uspokojilo, takže jsem hned asi čtvrtý den volal opět na kliniku, že se chci objednat. Protože nerad prozrazuji své plány dopředu, věděli o přesném termínu operace jen dva lidé a jeden z nich to navíc velmi vhodně zapomněl. S odstupem času uznávám, že jsem měl aspoň spolubydlícím říct třeba večer předem, ale k tomu se ještě dostaneme.

Nyní už patřím do elitního klubu těch, kteří brýle nepotřebují. (zdroj)

Když jsem se pak vydal přímo na operaci, nebyl jsem moc nervózní, spíš dost zvědavý. Čekaly mě ale snad dvě hodiny dalšího měření a rozkapávání, takže jsem se stihl i chvíli nudit. Během rozkapávání totiž člověk musí mít oči zavřené a bez vnějších podnětů dokážu sám sebe zabavit přemýšlením o hloupostech jen na velmi omezenou dobu.

Pak přišla samotná operace, která byla hotová asi za deset minut.

Předem jsem věděl, jak bude probíhat – jeden laser odřízne kus oční bulvy, takže ten zůstane viset jenom na kousku oka. Doktorka ho odchlípne, aby měl laser přístup k rohovce a potom začne samotné odstraňování dioptrií. V závěru samozřejmě naříznutý kousek zase připlácne zpátky a čímsi zamaže a víceméně zalepí. Potom se totéž provádí i s druhým okem.

Na videu starší postup, kdy se oko ještě řezalo mechanickou čepelí. Zapatlávání neukázáno.

Byl jsem pochopitelně zvědavý, jak celá procedura bude vypadat z první osoby, ale rychle mě to přešlo. Chápu, že doktoři potřebují na svou práci vidět, ale ostré světlo přístrojů mě pořád nutilo křečovitě mhouřit oči, což samozřejmě vadilo doktorce, která je chtěla udržet vypoulené. Navíc jsem zároveň škodil sám sobě, protože se oko více dráždilo.

Ovládat krčení obočí a tváře mi ale moc nešlo – asi mám atrofované mimické svaly z toho, jak se pořád tvářím jako zkažené rajče. Naštěstí se i přesto nějak podařilo oko vypoulit a pak mi na něm přistálo ono laserové odřezávátko, které na něj velmi silně tlačilo. Příjemné to sice moc nebylo, ale trvalo to asi jen půl minuty, přičemž jsem inkriminovaným okem viděl velice zvláštní modré efekty na černém pozadí.

Tím ale zážitky z první osoby víceméně skončily, neboť jsem po zbytek času viděl hovno. Oko má svůj tvar právě proto, aby mohlo zaostřit a když jsem teď měl jeho přední část plochou, samozřejmě se všechno rozmazalo. Sice jsem ještě trochu registroval zelené světélko, na které jsem se měl soustředit, ale nic moc jiného. Myslím, ale, že jsem cítil samotný laser a určitě jsem viděl závěrečné přilepování naříznuté části oka zpátky.

Ošklivé světlíško. (zdroj)
Zaplatil jsem a dostal jsem sluneční brýle, jimiž se mám dočasně chránit zejména proti slunečnímu světlu a větru, pilulku na potlačení bolesti, až se lokálně znecitlivěný orgán probere, pilulku na spaní, kdybych měl večer nepříjemný pocit, že mám něco v oku a nakonec i dvoje kapky. Jedny na zvlhčení oka a druhé protizánětlivé. Zakázáno mi bylo běhání zhruba do Vánoc, což mě sice mrzí, ale dá se to přežít a nesmím zatím do zakouřeného prostředí, bazénu nebo sauny (což mi nevadí vůbec).

Přiznám se, že léky beru nerad a velmi nesvědomitě a představa, že si budu pětkrát denně kapat do oka se mi vůbec nezamlouvala, nakonec jsem ale překvapil sám sebe a dodržoval jsem to. Pomáhá, že kapky nejsou v očích nijak cítit a docela rychle uschnou / zmizí. Teď už je mám užívat jen třikrát denně, což je v pohodě.

Mrzelo mě, že mi nenabídli „balíček pro lepší hojení“, na který se přitom ptali několika dalších zákazníků, které jsem viděl během svých návštěv kliniky. Obsahuje totiž dvě homeopatika, takže jsem si připravil pohotovou odpověď, že mám doma cukru dost. Škodolibé pobavení mi naneštěstí nebylo dopřáno, pravděpodobně ve mě na klinice nějak poznali odpůrce alternativní „medicíny.“

Pokud má voda paměť, tak jsme v pořádných sračkách. (zdroj)

Skutečná sranda místo toho začala až po návratu domů, kdy začalo oko reagovat na světlo asi jako nevyspaný upír s kocovinou a podobně taky bolelo. Nemám rád tlumící léky, tak jsem nakonec přišel na geniální nápad a na tři hodinky jsem se vypnul pilulkou na spaní. Během té doby se asi oči stihly vyřádit, protože po zbytek dne daly pokoj a večer jsem usnul bez problémů. Zrak se přitom zlepšoval každým okamžikem.

Další den jsem pak už úplně normálně fungoval a nepříjemné pocity byly zcela ojedinělé. Třetí den, když jsem byl na kontrole, jsem už bez brýlí rozeznával tolik detailů, jako naposledy kdysi se čtvrtinou dioptrie a od té doby (cca týden) se to ještě o kousek zlepšilo. Pořád ještě nevidím perfektně, ale to se prý ještě v budoucnu upraví.

Užívám si teď každý pohled do dálky a občas se musím usmát, když se při předklánění instinktivně bojím, že mi spadnou brýle.

Co se týče vedlejších efektů a komplikací, vidění na krátké vzdálenosti jsem měl v pořádku celou dobu, suché oči nemám (nebo ne víc, než normálně) a vyskytl se u mě všeho všudy halo fenomén. Silné zdroje světla občas vidím, jako kdyby se schovávaly za zmačkanou fólií a mají kolem sebe také koronu. V budoucnu se to může zlepšit, ale nemusí – jsem docela optimista, protože před jsem těchto světelných efektů před týdnem viděl víc než dnes, ale nebudu se moc zlobit, ani když zůstanou. Nejsou nijak extrémně výrazné a silné zdroje elektrického světla stejně nemám rád.

Vidím koronu podobnou té na třetím obrázku, jen slabší. (zdroj)

Celkově jsem s výsledkem spokojený a koukání bez brýlí si užívám. Navíc jsem si splnil jeden z velkých cílů, které jsem si pro letošek naplánoval koncem loňska. Zhruba v době, kdy jsem psal shrnutí roku 2016 (to nás už za pár týdnů čeká zase).

Teď už zbývá snad už jen vyměnit si fotky na Facebooku a e-mailu, ale na to jsem paradoxně dost líný. Radši budu dál usilovně přemýšlet nad tím, jaké překvapení nic netušícím známým nachystám do příštích měsíců.

středa 18. října 2017

Jak jsem se rozhodoval, koho volit

Vůbec bych se nedivil, kdyby byl tenhle můj blogpost ještě kontroverznější, než většina ostatních (a to se občas zabývám třeba náboženstvím nebo filosofií). Chci totiž dnes požádat všechny, kteří budou ochotni následující řádky přečíst, aby šli k letošním volbám do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky tento víkend. 

Těm, kteří dosud nejsou rozhodnutí, koho volit, bych pak rád přiblížil svůj proces rozhodování a doporučit zdroje informací, užitečné weby a tak podobně. Buďte připravení, že se se mnou v některých bodech zásadně neshodnete. Nikoho ale v žádném případě nenutím, aby zaujal stejné postoje jako já. Máte-li však k dispozici nějaké informace, které mi unikají a dokážete-li je podepřít silnými argumenty, napište mi a možná ještě do voleb můj názor na nějaké téma (či na nějakou politickou stranu) zásadně změníte.

Upozorňuji, že se hodlám vyjadřovat jen k problematikám, v nichž mám alespoň nějaký rozhled. Přiznávám, že například ekonomické otázky nejsou moje silná stránka.

Tyto strany jsou pro mě absolutně nevolitelné:


ANO 2011Když na lídra strany Andreje Babiše každý druhý měsíc vyplave nějaký skandál a když tento lídr porušuje vlastní etický kodex, nemusíte ani řešit, zda je či není EET dobrým nápadem. Babiš v rozhovorech věčně kličkuje, vyhýbá se nebezpečným tématům a jenom opakuje svou mantru o prohnilé politice, která se proti němu spikla. Když se někdo věčně staví do role oběti, je to samo o sobě podezřele… a co teprve až zjistíte, jak Babiš čerpal dotace na Čapí hnízdo a že je extrémně pravděpodobné, že za komára spolupracoval se Státní bezpečností. A když už jsme u komančů…

KSČMPovažuji za velkou hanbu českého národa, že stoupenci ohavné ideologie komunismu stále ještě mohou dostat ve volbách i 10 %. Věřím, že nemusím rozsáhle popisovat, v čem všem je komunismus nebezpečný – demotivuje schopné lidi, podřizuje trh centrálnímu plánování a tím škrtí ekonomiku. Když se dostane k moci, tvrdě perzekvuje ty, kdo nesouhlasí s jeho myšlenkami a vytváří totalitní společnost.

ZeleníS komunisty sdílejí utkvělou představu, že jedině větší kontrola státu může přinést prosperitu společnosti. Jejich strana je prosáklá směšnou ideologií feministek třetí vlny a zvyšování daní bohatým a přísnější pravidla pro emise či stavební projekty mi taky docela smrdí. Pokud máte rádi přírodu, Zelené rozhodně nevolte: prosazují zastavení investic do dalších bloků jaderných elektráren, které jsou nejlepším zdrojem energie, který máme v současné době k dispozici. Vyjadřují se také proti geneticky modifikovaným potravinám, v nichž vidím budoucnost zemědělství.

SPDSnad ještě horší než Zelení jsou ale Okamurovci. O samozvaných ochráncích našeho národa před hrozbou islamizace jsem už kdysi psal, takže to zkrátím. Vézt se na vlně strachu je možná účinná, ale taky dost odporná strategie. Přímá demokracie není ve větší míře žádoucí, protože občané nemají dost času zabývat se komplexními problémy politiky a přitom ještě třeba pracovat. Proto si volíme zastupitele, kteří v ideálním případě reprezentují naše zájmy v Parlamentu.

Už jsem psal i o tom, jak si Okamura tahá informace z prstu a pak jiné obviňuje ze lži. Dokonce si troufá tvrdit, že muslimové zničili římskou civilizaci ve Středomoří, což je soudnému člověku k smíchu nebo k pláči. Okamura je pro mě nevolitelný úplně stejně, jako třeba komunisté a považuji za tragédii už jenom to, že pravděpodobně usedne v Poslanecké sněmovně. Populisté a demagogové tam nemají co pohledávat.

Úplně stejný názor mám samozřejmě i na ideově spřízněné partaje typu Dělnické strany, Bloku proti islamizaci nebo Řádu národa. To jsou ale relativně malé strany, které se do Sněmovny neprobojují. Plně se mimochodem ztotožňuji s pohledem Ondřeje Neffa v jeho nedávném rozhovoru o politice, kde nazval SPD největším současným rizikem pro tuto zemi.

Výběr z otázek a moje odpovědi:

(otázky pocházejí z Volební kalkulačky)


Měla by se uzákonit možnost celostátního referenda vypisovaného na základě petice.

Ne. Je to jeden z prvků přímé demokracie, který podle mě napáchá víc škody, než užitku. Viz moje vysvětlení výše u SPD.

Měla by být zavedena možnost volit po internetu.

V žádném případě. Možnost řešit spoustu věcí po internetu vítám a pokud se podaří omezit běhání po úřadech, jenom dobře. Elektronické hlasování ale nelze dostatečně zabezpečit. Pokud se chcete k tématu dozvědět něco víc, doporučuji perfektní video Toma Scotta, které na serveru videacesky.cz dokonce kdysi otitulkovali.

ČR by měla zcela zastavit přijímání uprchlíků muslimského vyznání.

Rozhodně ne. Sekulární stát nikdy nesmí zvýhodňovat nebo znevýhodňovat někoho na základě jeho víry nebo nevíry. Svoboda je buď pro všechny, nebo pro nikoho.

V ČR by měla být plošně zakázána stavba mešit.

Opět rozhodně ne ze stejných důvodů. Jsem si vědom nebezpečí, které islám představuje pro naši společnost, stát má právo a povinnost kontrolovat, zda se v mešitách nehlásá nenávist. Skutečným řešením problému s náboženským fundamentalismem je kritika fundamentů náboženství. Soukromé právo na víru je nedotknutelné, pokud na ní ale chcete stavět zákony, musíte počítat s tvrdou kritikou, kterou nebudou zajímat čistě náboženské argumenty. Ani ostrá kritika náboženství nesmí být nikdy považovaná za rasismus, jak se ji snaží škatulkovat mnozí magoři.


ČR by měla vystoupit z EU.

Ne v současné době. Můj postoj k Evropské unii se asi nejvíc shoduje s postojem ODS. Ač se mi ani trochu nezamlouvá současné směřování EU, měli bychom se ji snažit reformovat, ne opustit. Jak moc se může zvrhnout ochod ukazuje případ Brexitu, který způsobil v britské politické scéně značný rozkol. Samozřejmě mě ale rozčiluje, že evropští lídři naprosto postrádají sebereflexi a často se chovají velmi arogantně i přesto, že je v mnoha případech nikdo nevolil. Pokud bude tenhle přístup pokračovat dál, domnívám se, že Evropská unie zanikne – a my rozhodně nemusíme být poslední na potápějící se lodi.

Spotřební daň na alkohol by se měla zvýšit.

Ano. Alkohol je nebezpečná droga a prokazatelně způsobuje rakovinu. Pokud umíte anglicky, můžete si o tom přečíst podrobnou studii.

Pěstovat marihuanu pro vlastní potřebu by mělo být legální.

Ano. Je pokrytecké povolovat některé drogy (alkohol, tabák) a zakazovat jiné, méně nebezpečné (marihuana). Nejsem fanoušek hulení, nikdy jsem to nezkoušel a neplánuji to. Připomenu, že současná strategie vyspělých zemích v boji proti drogám je neefektivní. Kriminalizace drog vede obecně k masivnímu rozvoji kriminality a vzniku obřích kartelů. Existují daleko efektivnější postupy, které bychom mohli použít, abychom drogovou závislost vymýtili jednou provždy.

Homosexuální páry by měly mít možnost adoptovat děti.

Ano. Studie konzistentně ukazují, že homosexuální páry vychovávají děti stejně úspěšně jako páry heterosexuální. Nemusíte se spolehnout na moje slovo, počíst si můžete třeba tady.

Očkování dětí by mělo být nanejvýš doporučené.

Rozhodně ne. Očkování musí být povinné. Nechrání totiž jenom ty, kdo byli očkováni, ale i všechny v jejich okolí. Vakcinace je jeden z nejdůležitějších objevů v dějinách medicíny – dnes už si nedokážeme ani představit, o kolik krutější by byl svět bez ní. Lékařská věda se navíc rozvíjí a dnešní vakcíny jsou účinnější a pro organismus představují menší zátěž, než dříve. Česky čtěte třeba tady.

Toť ode mě pro dnešek vše. Už tak je tenhle článek dlouhý jak týden.

Mimochodem, volit budu asi modré ptáky, i když z toho nejsem nijak na větvi.