sobota 6. dubna 2019

Půl roku s Linuxem: K Woknům už se fakt vracet nebudu

Ne, že by MSN kdovíjak potřeboval zabíjet, mrtvý je tak jak tak.

Co se desktopových operačních systémů týče, netrpím žádnou přehnanou nostalgií. Jsem velice rád, že se dnes po přihlášení neustále nespouští Microsoft ScanDisk jako ve Windows 98. Nechybí mi ani zoufale zdlouhavé vyhledávání z Windows XP, při kterém asistoval ikonický žlutý pejsek. Zvykl jsem si dokonce i na mnohými uživateli proklínanou celoobrazovkovou nabídku Start, kterou představil Windows 8.

Relativně spokojený jsem byl i se současnou verzí Windows 10. Nedám už ani ránu bez možnosti přilepit až čtyři okna do jednotlivých rohů obrazovky, vyhledávání mi přijde svižnější, než kdykoli předtím a zamlouvá se mi i Fluent Design System, který postupně zkrášluje letité a místy už opravdu ošklivé uživatelské rozhraní.

Relativní spokojenost je ale nebezpečná.


Mě konkrétně přiměla k tomu, abych dlouho omlouval všechno, co mě na Windowsu už mnohdy celé roky pořádně lezlo na nervy. Je hezké, že se Microsoft snaží nahradit zaprášené součásti svého operačního systému novými, ale protože jeho současná Settings pořád ještě neumějí všechno, co Control Panel, člověk se mnohdy musí k hledanému nastavení otravně proklikávat. Navíc si uživatel nový vzhled nemůže skoro nijak přizpůsobit.

Dokonce i když povypínáte všechno, co se dá, Windows o vás navíc posílá data Microsoftu. Snaží se vám při instalaci operačního systému vnutit Microsoft účet. Zasere vám nabídku Start nesmysly typu Candy Crush Sagy, které musíte ručně mazat. Vyměnil výchozí aplikace typu prohlížeče fotografií či přehrávače hudby za nové, které třeba reagují pomaleji nebo postrádají důležité funkce. Nikdy dřív se mi nestalo, že bych musel fotogalerii ve Windows nahrazovat aplikací třetí strany, v tomto případě open source programem nomacs.

Mimořádně frustrující byl na mém notebooku s HDD s pouhými 5400 otáčkami příšerný zvyk Windowsu vytížit občas disk na 100 %. Zažil jsem desítky minut frustrace, když mě podobná epizoda zastihla uprostřed práce a všechno, co jsem zrovna dělal, trvalo dvojnásobek času.

A pak je tu Windows Update.


Windows Update.

(zdroj)

Naprosto chápu, proč je v moderní době tak důležité udržovat operační systém aktuální. Nikdy jsem ale s updaty jakéhokoli softwaru neměl ani z poloviny tolik práce, jako s Windows 10. Po každém pololetním updatu jsem strávil asi čtyřicet minut přenastavováním toho, co operační systém vrátil do defaultu. Občas záhadně mizely drivery: přestala fungovat dedikovaná grafická karta a při jiné příležitosti čtečka SD karet. Několikrát se stalo, že update selhal a následně se spustil znovu.

Nervy jsem přesto ztratil až loni v říjnu. Windows si stáhl nechvalně proslulou velkou aktualizaci, takže jsem notebook vypnul a nechal aktualizovat, zatímco jsem vyrazil ven. Když jsem pak večer počítač zase zapnul, spadl do modré obrazovky smrti. A pak ještě jednou.

Nepomohlo nic. Windows nedokázal update odstranit, přestože tuto možnost nabízel, takže jsem se musel ručně vrátit do bodu obnovy. Než byl notebook opět připravený k práci, trvalo to víc než hodinu. Poměrně frustrující hodinu.

Ručně jsem pak zakázal veškeré aktualizace, což ale nepomohlo. Windows si je v tichosti zase povolil a zkusil aktualizovat znovu, se stejným výsledkem. To už mi začínala trochu pěnit krev a začal jsem přemýšlet, jak přežiji do doby, než konečně pořídím nový počítač.

(zdroj)

A to už se konečně dostáváme k Linuxu.

Linux jsme měli doma, už když jsme byli malí. Tehdy jsem ale v počítači viděl především mimořádně zajímavou hračku a tak mě místy spíš trochu štvalo, že na OpenSUSE neběží spousta windowsových her. Někdy okolo roku 2012 jsem pak ale během středoškolských studií asi rok nebo dva používal Ubuntu a byl jsem velmi spokojený. S bratrem jsme oživili notebook s mrtvým pevným diskem s pomocí české live distribuce Slax.

To všecho mi prolétlo hlavou během doby, kdy se na displeji polomrtvého počítače zlomyslně otáčelo načítací kolečko. Následujícího dne jsem zjistil, že doma nemám žádný flash disk, na který bych mohl linuxovou distribuci strčit, ale nenechal jsem se tím zastavit. Koupil jsem DVD (ano, v roce 2018), rozdělil jsem disk a do nového oddílu nainstaloval Ubuntu Budgie.

Uživatelské prostředí vypadalo krásně už od prvního okamžiku, ale dalo se až překvapivě dobře přizpůsobit. Operační systém nevytěžoval můj disk zdaleka tolik jako Windows a ani nelezl do swapu. Protože jsem zvolil minimální instalaci, nenašel jsem jedinou zbytečnou aplikaci, kterou bych musel mazat. Naopak shánění nutného softwaru trvalo jen zlomek času, potřebného ve Windows, protože stačilo několik kliknutí v repozitáři.

(zdroj)

S překvapením jsem zjistil, že s výjimkou Vegasu Pro nepoužívám jediný program, který by nefungoval na Linuxu nebo aspoň neměl přijatelnou open source alternativu. Začal jsem se zajímat o filosofii, na které je svobodný software postavený a koukat na videa Bryana Lunduka. Poslechl jsem si pár přednášek Richarda Stallmana a zjistil jsem, že jsou mi mnohé z jeho názorů až překvapivě sympatické.

Když už jsem navíc vyměnil hlavní operační systém za alternativu, která mě nešpehuje, rozhodl jsem se zároveň udělat podobné kroky ve zbytku svého digitálního života. Promazal jsem svůj facebookový účet a zablokoval jsem feed, takže nyní používám sociální síť takřka výhradně jen jako chat. Facebook jsem také zavřel do containeru, takže mě nesleduje v dalších koutech internetu.

Skončil jsem s vyhledáváním Google, tedy přinejmenším tak napůl. V současné době používám kombinaci vyhledávačů DuckDuckGo a Startpage (proto napůl). Přemýšlím o postavení vlastního malého cloudu, abych se mohl zbavit Google Drive. Stále ještě používám Google Blogger a taky YouTube, na druhém jmenovaném portále jsem si ale na duben zablokoval všechna videa delší než 5 minut, abych tam netrávil tolik času (pokud máte taky zájem, dokáže to doplněk do Firefoxu jménem BlockTube).

(zdroj)

Linux jsem si oblíbil natolik, že se stal z původně dočasné náhrady Windowsu mým hlavním operačním systémem, na kterém produkuji hodně přes 90 % své online aktivity. Začal jsem na něm ale dokonce i občas hrát, což je oproti dřívějšku až překvapivě snadné. A to jsem se ještě ani neobtěžoval vyzkoušel Steam Proton.

Tučňákův systém byl proto také prvním, který jsem nainstaloval na nový počítač. Přešel jsem na Kubuntu, protože mě zaujalo množství různých nastavení a možností přizpůsobení. Změnil jsem si skoro všechno. Fonty. Ikony. Kurzor myši. Používám celoobrazovkové menu. Nastavil jsem okna, aby se gumově prohýbala, když je přesouvám, protože mě to baví. Můj uživatelský zážitek je přesně takový, jaký ho chci mít.

Přitom nejsem programátor a vystačil jsem si jen s intuicí pokročilého uživatele a anglickými návody na internetu. Kdyby mě navíc tak nebavilo vrtat se ve všem, dovedu si představit, že bych se ani vůbec nemusel hrabat v terminálu a vystačil bych si s repozitáři a nastaveními, která jsou dostupná přes GUI.

Linux je zkrátka i pro normálního člověka.

A po letech mě znovu naučil, že používat výpočetní techniku k úplně běžným věcem může být i zábava.

Hádáte správně. Zase si hraju s gumovým oknem prohlížeče.

úterý 18. prosince 2018

Můj rok 2018: Úspěch Filmožroutů, milion zhlédnutí a cesta do Francie

Tohle tisíciletí je už dospělé.

Zase je čas na bilancování, tentokrát už potřetí. Od minula jsem se stihl znovu přestěhovat, překonal jsem magickou hranici milionu zhlédnutí na YouTube, Filmožrouti navázali spolupráci se Seznamem a začal jsem stát u práce. Vesměs se dařilo i v osobním životě, přestože došlo i k několika smutným událostem, které na blogu zmiňovat nebudu.

Krom změn pozitivních a negativních ale mnohé zůstalo při starém. Někdy naštěstí: ani po roce nemám žádnou svoji fotku bez brýlí, která by se dala použít do facebookového profilu, což svědčí o tom, že mám k sociálním sítím stále relativně zdravý nenávistný vztah. Spokojený jsem také s Nokií 3310, kterou jsem loni tak opěvoval. Přežila mou zapomnětlivost i hrubé zacházení bez viditelných šrámů, přesně jak jsem doufal.

Stejně bídná jako loni je ale moje fyzická kondice, která příští rok holt musí dostat vyšší prioritu. Dál sice běhám a postávání u počítače je rozhodně zdravější, než neustálé sezení, ale pořád to ještě nestačí. Ani zdaleka. A když už jsme zmínili počítač, pořád jsem ještě nedal dohromady ten nový – ne, ani za celý rok. Mohly za to četné další výlohy a především tristní ceny některých komponentů, na nichž se podepsala vysoká poptávka. A moje nerozhodnost, samozřejmě.

To je z ubrblaného úvodu všechno a teď už je čas na ten barevný seznámek, kvůli kterému jste koneckonců asi tady:

(seřazeno přibližně dle subjektivní spokojenosti)

Úspěchy:


Částečné úspěchy:


Selhání:


Pár poznámek bokem: nebývalé množství letošních cílů jsem si stanovil až v průběhu roku, zvlášť pak po přestěhování. Psaní by se pak mělo do selhání počítat minimálně třikrát, protože jsem nestihl takřka žádný z několika plánovaných projektů. Proto se budu v roce 2018 věnovat krom Filmožroutů a psaní scénářů pro videa takřka výhradně původní tvorbě a zapojím se minimálně do pěti literárních soutěží. Vyzkouším si také sepsání scénáře a nechám si ho zhodnotit někým kompetentním v oboru.

Své další cíle až na pár výjimek tradičně neprozradím. Asi ale nepřekvapí, že se budu snažit mimo jiné dohnat resty z letoška. Zejména upgrade počítače bych ideálně chtěl stihnout v lednu či nejpozději v únoru, protože to konečně vypadá, že k němu nastal ideální čas.

Následují konkrétní případy toho nejlepšího, co se v roce 2018 povedlo nejen mně, ale i ostatním.

Moje sekce:


1) Uwe Boll a jeho bizarní kariéra. Psát tohle byla neskutečná zábava.
2) Opomenutá genialita Světa zítřka. Článek, který mi znovu připomenul, jak skvělé filmy umějí být.
3) Shrnutí příběhu Berena a Lúthien. Myslím, že článek dobře zestručňuje, aniž by originální dílo zrazoval.
4) Co se nevešlo do filmového Pottera. Tady se mi zúročilo přečtení celé série.
5) Snyderova vize DC univerza. Co mohlo být, ale už nikdy nebude.

BONUS) 100 pravidel pro záporáky. Ta jsem totiž jen přeložil, navíc už loni.

Tohle je můj subjektivní výběr a jde to znát. Když si články rozkliknete, rychle zjistíte, že pocházejí jen z posledních několika měsíců. Prošel jsem poctivě celý rok, ale pokud mě trochu znáte, asi víte, že jsem vždy záhy nespokojený se svými staršími texty.


1) Jak budou pokračovat Avengers? Nepřekvapivě hodně přes 100 000 přečtení.
2) Jak jde Marvel po sobě? ¯\_(ツ)_/¯
3) Kdo přežije Avengers: Endgame? ¯\_(ツ)_/¯ ¯\_(ツ)_/¯
4) Kdo je Gellert Grindelwald?  Důkaz, že první Fantastická zvířata zanedbala expozici.

Nebral jsem v úvahu nejúspěšnější novinky, ale pouze plnohodnotné články, ani v opačném případě by ale svět Marvelu neztratil jedinou příčku žebříčku. Děkuji Lukášovi, že mi poslal potřebná data.


1) Tajemství soundtracku Pána prstenů. První letošní video a doteď asi nejlepší na celém kanále.
2) Existují bohové ve světě Vikingů? Konečně jsem rozsekl jednu ze svých nejoblíbenějších seriálových záhad.
3) Dějiny Durinova lidu. Možná nejnáročnější video letoška. Stálo ale za všechny ty desítky hodin.

Protože nemám kdovíjak závratnou produkci, tři místa budou muset stačit.

Sekce zbytku lidstva:


1) Nesnáze introspekce. Čekal jsem skvělou knihu, dostal jsem lepší. Snad někdy najdu čas sepsat nějaký pokus o recenzi.
2) The Name of the Wind. Už podruhé, zato anglicky. Vzácně nevím, zda Rothfussův originál poráží překlad zesnulé Jany Rečkové.
3) The Portable Atheist. Oblíbené texty Christophera Hitchense. Teď už i moje.

Taky se zastavím na třech položkách, i když jsem pochopitelně přečetl více, než tři knihy (třeba kompletního Harryho Pottera, z větší části poprvé, v originále). Nebylo jich ale tolik jako loni a nerad bych doporučoval cokoli, co nepovažuji za naprosto úžasné. Ze stejného důvodu ani nedělím beletrii a fikci. Příští rok hodlám číst víc, takže se zase dočkáte.


Anglicky:

1) Kurzgesagt: Time. Nemohl jsem se rozhodnout, které z letošních videí na kanále mám nejraději, tak jsem sáhl po remasteru.
2) Oppresion Obsession. Jeden z nejlepších výkonů uřvaného falešného novináře.
3) Political Correctness. Debata, ve které zazářil můj oblíbenec Stephen Fry.
4) We Wants It. Andy Serkis jako britská premiérka Theresa May.
5) Why 300 is Secretly Brilliant. Proč je snímek Bitva u Thermopyl geniální. Bez nadsázky.

Čestné zmínky: Mind Field S3, The Floppotron a Bohemian Rhapsody, politický kompas vysvětlený pomocí Rogue One, proč možná nechápete Ricka a Mortyho, RIP Stan Lee, Everything Great About YouTube Rewind 2018. Vybíráno z lajknutých videí na YouTube, takže je to hodně nekompletní seznam. Všechna z videí v Top 5 jsou letošní, ta zmíněná stačilo letos poprvé vidět.

Česky:

1) Pseudovědci, konspirátoři a hranice kritického myšlení. Přednáška, kterou jsem naneštěstí nestihl naživo.
2) Homeopatie. Brutální takedown jednoho populárního nesmyslu v podání Radka Žemličky.
3) Jak Facebook zničil média. Podnětná přednáška známého novináře Jindřicha Šídla, byť ne se vším zcela souhlasím.
4) Jeseníky. Tam jsem skutečně doma.
5) V lese. Hudbu se slovy nemusím. Pokáč je jedna z těch pověstných potvrzujících výjimek.

Čestné zmínky: Fanoušek překládá dopis Tomia Okamury, série Stream.cz Krvavá léta (pořádně z ní mrazí).


1) Mission Impossible - Fallout: Nejlepší akční scény roku, perfektní kamera, skvělý Henry Cavill, neuvěřitelné kousky Toma Cruise.
2) Ready Player One: Spielberg skvěle kombinuje expozici s dějem, perfektní I-R0K, dialogy, soundtrack Alana Silvestriho.
3) Upgrade: Levnější, ale lepší Venom s dobrým příběhem a kvalitními neznámými herci.
4) Deadpool 2: Bondovský opening, narážka na Umučení Krista a X-Force. Víc ke štěstí nepotřebuji.
5) Aquaman: Ano, v roce, kdy vyšla Infinity War, mám v žebříčku DC film. Tohle je Thor: Ragnarok, jen ve všem lepší.

Snažil jsem se porovnávat jen jablka s jablky, takže jsou zastoupeny vesměs jen akční / fantasy / sci-fi / superhrdinské filmy. Jako vlastenec aspoň zmíním, že se mi líbil Jan Palach a i celovečerní Tonda Blaník za návštěvu kina stál. V době psaní článku jsem ještě neviděl mimořádně pozitivně hodnocené Paralelní světy.

Hudbu pro letošek vynechám. Už tak je tenhle článek monstrózně dlouhý a příště budu muset některé kategorie přehodnotit. Pokud jste ale moji grafomanii snášeli celý rok, snad jste ve zdraví přežili i tentokrát.

sobota 24. listopadu 2018

Hlubší problémy s doktorem Jordanem Petersonem

Doktor Jordan Bernt Peterson. (zdroj)

Je tomu už nějaký ten měsíc, co jsem se na tomto blogu v dosud posledním vydaném článku věnoval osobě doktora Jordana Petersona. Přes nemalé počáteční sympatie jsem docela ostře nesouhlasil s mnoha jeho názory, ale základní tón tehdejšího postu byl přeci jen poměrně pozitivní. Jak ale čas plynul, můj názor se přirozeně vyvíjel. A rozhodně ne směrem, který by byl ke kanadskému klinickému psychologovi příznivější.

V červnu jsem ještě poměrně shovívavě o Petersonově tendenci k využívání mytologie, náboženství a všemožných archetypů při interpretaci… no, skoro čehokoli, psal jako o jednostranném, příliš intuitivním a zkrátka problematickém přístupu. Od té doby jsem byl ale pod tlakem nových zjištění nucen svůj zdráhavý odsudek o poznání zpřísnit. Peterson plácá nesmysly, a to nejenom tehdy, když je to na první pohled zřejmé – jako třeba když považoval propletené hady za vyobrazení DNA.

Udělal jsem totiž tu chybu, že jsem se zběžně podíval i na ty Petersonovy názory, které mě zpočátku příliš nezajímaly. Tedy například na jeho psychologické lekce či interpretaci Bible. Rychle jsem si začal uvědomovat, jak moc jsou v podstatě všechny jeho názory poznamenané jednak křesťanským konzervativismem, jednak Jungem či třeba Dostojevským.

Nemám žádné vzdělání v oboru psychologie, které by stálo za zmínku, ale stejně si troufnu suverénně tvrdit, že je Jungovo dílo vesměs naprostý bullshit. Všechny ty promakané příběhy o archetypech se poslouchají stejně pěkně, jako podobné pohádky stejně slavného Sigmunda Freuda. Když se ale člověk trochu porozhlédne a pokusí se zjistit, jaká je prediktivní síla Jungova učení a zda by šly některá jeho méně banální tvrzení podložit empirickou evidencí, hledá se mu už mnohem hůř.

Musel jsem. (zdroj)

Byl bych se v tom i přesto ještě trochu porýpal, červeným praporkem pro mě ale byl fakt, že se Jung profesně zaobíral mimo jiné i výkladem snů či hledáním meaningful coincidences a zajímal se o celou řadu obskurních a šarlatánských disciplín od vitalismu přes alchymii až po astrologii. A to už mi pořádně smrdí (tedy ne, že bych v tom byl sám).

Ujetý mi přišel i Petersonův nápad sestavit webovou stránku, která by s použitím umělé inteligence sestavovala seznam „postmoderních / neomarxistických předmětů“ (do svých výhrad ke zvolenému slovníku už pro stručnost nebudu zabíhat vůbec). Pro pořádek je ale nutno podotknout, že doktor naštěstí nakonec návrh nerealizoval.

No a pak jsou tu totální střelenosti typu tvrzení, že nemůžete přestat kouřit bez mystického zážitku či že by svět bez náboženství, přišel o umění, literaturu, poezii a tak podobně – můj oblíbený biolog Jerry Coyne v Petersonově argumentaci snadno postřehl tautologii a nařkl ho ze sofistiky, dle mého názoru zcela oprávněně. V létě jsem pak na YouTube objevil nahrávku, ve které milovaný šampion svobody slova na adresu známého ateisty Richarda Dawkinse uvedl, že není utlačován, ale možná by měl být. Ufff.

Moje rostoucí deziluze vyvrcholila tento týden ve středu, když jsem si vyslechl přednášku v rámci olomoucké Jednoty filosofické Každému incelovi podle jeho potřeb?, která se také Petersonovi okrajově věnovala. Doktor Ondřej Beran zmínil konkrétně opatření, jímž Peterson navrhuje násilným činům incelů (nedobrovolných celibátníků) zamezit. A držte si klobouky, protože řešením údajně být enforced monogamy, tedy v překladu prosazovaná či dokonce přímo vynucovaná monogamie.

(zdroj)

Peterson později na svém webu své stanovisko vysvětlil v měkčím prvním smyslu slova, totiž že má na mysli společensky podporovanou monogamii a nikoli policejní stát přerozdělující incelům ženy. Nelze si ale nevšimnout, že jde v obou případech v podstatě o výzvu k sociálnímu inženýrství, proti kterému jinak Peterson ostře vystupuje. Článek v New York Times odkazovaný výše dokonce uvádí, že si toho je sám Peterson vědom.

Během přednášky jsem si ale povšiml, že je v Petersonově přístupu k incelům ještě jedna zjevná kontradikce. Považuje je totiž v podstatě za pasivní oběti a tomu odpovídá i navrhované řešení, které chce odstranit tlaky, které na incely působí. Přitom ale Peterson při mnoha jiných příležitostech své posluchače, čtenáře či diváky vyzývá naopak k aktivitě (Fix yourself, Stand up straight with your shoulders back) a mentalitou oběti pohrdá.

Mohl bych pokračovat, ale nebudu. Stále víc totiž nabývám dojmu, že jsem už Petersonovým názorům věnoval mnohem, mnohem víc pozornosti, než si ve skutečnosti zasluhují. A moje dvě předchozí dvě vyjádření k jeho osobě (krom blogu ještě na kanále Maroše Bályho) se nesly v až příliš smířlivém duchu. Sám sobě jsem zase jednou dokázal, že jsem méně imunní vůči tribalismu a když někdo mluví škaredě o politické korektnosti, odpustím mu až příliš mnoho.

Skoro po půl roce už na to ale konečně nemám náladu. Sorry not sorry.

pátek 22. června 2018

Moje problémy s doktorem Jordanem Petersonem

Možná vám to nepřijde pravděpodobné, ale tomuto muži naslouchají miliony (především mladých) lidí. (zdroj)

Je to už několik měsíců, co jsem objevil kanadského psychologa Jordana Petersona. Bylo to v době, kdy se internetem šířil jeho dnes již legendární rozhovor s novinářkou Cathy Newman pro britský Channel 4. Už od první věty mě zaujal až pedantsky přesným vyjadřováním, které obralo ideologicky zabarvené otázky o jejich osten. Západní mediální mainstream je totiž dle mého až příliš vstřícný ke stupidním myšlenkovým směrům typu intersekcionálního feminismu a já proto opravdu rád sleduji, když v něm pro změnu dostane prostor naopak někdo výrazně kritický.


A Peterson si vedl přímo skvěle. Nenechal se vykreslit karikaturou misogynního zpátečníka, obhajoval svobodu slova i přesto, že její využití občas uráží lidi (ó, jaké překvapení!) a vyzdvihl individualismus v protikladu ke stále absurdnějšímu dělení do škatulek podle pohlaví, sexuální orientace nebo barvy kůže (a následnému soutěžení o to, kdo je nejutlačovanější). Zkrátka se opřel do všeho toho postmoderního bordelu, kvůli kterému se už docela stydím nazývat se liberálem.

Pochopitelně jsem tudíž začal pravidelně sledovat další a další videa Jordana Petersona a dokonce jsem si pořídil i jeho novou knihu 12 Rules for Life: An Antidote to Chaos.

Záhy se ale nevyhnutelně prokázalo mé podezření, že nikdo není dokonalý. Dokud doktor Peterson útočil na ideje typu patriarchátu, afirmativních opatření nebo safe spaces, souhlasil jsem až na naprosté výjimky s každým jeho slovem. Jakmile se ale od kritiky společenských poměrů přesunul k filosofičtějším či dokonce náboženským tématům (Peterson se považuje za křesťana), uvědomil jsem si, že s mnoha jeho názory velice ostře nesouhlasím.

Právě třem svým nejzásadnějším problémům s Petersonem chci věnovat zbytek tohoto článku.


1) Pojetí pravdy


Ano, žebříčky bestsellerů opanovala kniha pravidel. (zdroj)

Hlavní výtka směřuje k Petersonovu velmi osobitému pojetí pravdy, od něhož se odvíjí značná část jeho názorů. Pokud totiž o něčem mluví jako o pravdivém, neznamená to nutně shodu mezi poznáním a skutečností podle klasické definice. Peterson totiž definuje pravdu (dle svých slow darwinisticky, i když to nepovažuji za vhodné označení) jako to, co prospívá životu.

Zachází tak daleko, že vlastně považuje za pravdivé to, co je morální a vice versa. Snad ani nemusím zdůrazňovat, jak problematické takové pojetí pravdy je. Velmi souhlasím se Samem Harrisem, který během jednoho ze svých rozhovorů s Petersonem uvedl, že nutně potřebujeme koncept pravdy, který přesahuje naše starosti o to, zda je taková pravda užitečná či v souladu s naším přežitím. V opačném případě bychom totiž museli v podstatě popřít pravdivost všeho, co nám škodí.

Do větší hloubky vysvětlují celou problematiku (v angličtině) dvě připojená videa, která si zároveň všímají, že podobná snaha redefinovat pravdu až podezřele připomíná Petersonovy ideologické oponenty.


2) Apologetika křesťanství


Zároveň se Petersonovi navíc otevírá možnost nazývat pravdivými i myšlenky, které by ve významu shody mezi poznáním a skutečností nikdy pravdivými nenazval. To jde nejvíc poznat pokaždé, když doktor obhajuje náboženství či rozebírá křesťanskou mytologii.

Na začátku jsem napsal, že se Peterson považuje za křesťana. Jenže Peterson je podobný druh křesťana jako u nás v Česku třeba profesor Václav Hořejší. Ten ve skutečnosti nevěří, že by Ježíš neměl biologického otce (i když přesně to hlásá „jeho“ římskokatolická církev) a nevěří ani ve zmrtvýchvstání a odpuštění hříchů považuje za existenciální metaforu.

Peterson je úplně stejný případ. Nosí stejnou nálepku, jako lidé, kteří doslova a do písmene věří v nebe a peklo, poslední soud či trojjedinost Boha, ale nemohl by se od nich víc lišit. Zatímco totiž náboženství považuje za metaforicky pravdivé (či petersonovsky pravdivé, chcete-li), na otázky po skutečné, fyzické existenci Syna Božího už odpovídá velmi vyhýbavě. Když se ho pak list National Post zeptal, zda věří v Boha, reagoval Peterson: „Myslím, že na tohle je správná odpověď ne, ale bojím se, že by mohl existovat.“

A to je pro mě problém hned z několika důvodů. I když mu nechci upíral právo nazývat se jakkoli uzná za vhodné, poskytuje tím podle mě zbytečně morální podporu lidem, se kterými vlastně nemá (a mnohdy ani nechce) mít nic společného. Neváhal bych také tvrdit, že mnohé z nich svým dosti dvouznačným vyjadřováním mystifikuje. Ano, přijde mi to jako intelektuální zbabělost.

No a nakonec je tu jeho polemika s ateistickými mysliteli jako je Sam Harris, ve které vytahuje ty nejotřepanější karty typu tvrzení, že by se bezvěrci měli chovat jako svině a všechny okrádat a vraždit, když nemají žádný absolutní základ pro morálku (z čehož kuriózně vyvozuje, že je většina ateistů jen zakuklenými křesťany).


3) Vyprávění příběhů


Nakonec přichází má možná nejdůležitější námitka, která vychází z knihy Atheist’s Guide to Reality amerického filosofa Alexe Rosenberga. Stejně jako on totiž nevěřím, že lze komplexitu našeho světa a jeho opravdové poznání obsáhnout formou příběhů, velice zjevně na rozdíl od Jordana Petersona. Jeho lekce jsou totiž přímo prošpikované vyprávěním, mýty a literárními i jungiánskými archetypy.

Už sama doktorova fascinace Jungem, Nietzschem, Dostojevským a dalšími stylem k umělecké sféře tíhnoucími mysliteli by měla být varováním. Petersonův pohled na svět je v mnoha ohledech velmi zajímavý, často intuitivním způsobem vysvětluje komplexní problémy a celkově působí dost přesvědčivým dojmem. Problém ale je, že jde stále pouze jen o příběh, který často s realitou nemusí mít vůbec nic společného.

Nezůstanu zbaběle vágní a nabídnu alespoň jeden konkrétní příklad, který mi poprvé představilo jedno anglické video.


Jordan Peterson v jedné ze svých přednášek tvrdí, že se nacisté během druhé světové války chovali nelogicky. Nákladně totiž vyvražďovali Židy, které mohli místo toho zneužít k práci. Následně tvrdí, že to nacisté dělali proto, že se v nich manifestoval archetyp Kaina, biblické postavy bratrovraha.

Nejenže není pravda, že by nacisté skrze své oběti nepřicházeli k zisku, video velice dobře ukazuje, že holocaust dával děsivý smysl optikou jejich totalitní ideologie. Vládci Třetí říše nebyli jenom psychopati či lidé posedlí zlem a touhou ničit, ale jejich válka byla motivovaná očištěním nadřazené rasy od „hrozby“ světového židovstva.

Peterson pochopitelně není antisemita, jen se mi zdá, že mu možná jeho vlastní myšlenkové podhoubí občas dost zastírá pohled. Kdyby totiž problematiku zkoumal hlouběji, dost možná by musel střílet do vlastních řad. Těžko si například představit, že na nenávisti k Židům v nacistickém Německu nenese žádný podíl myšlenkové dědictví křesťanství, jímž se jako červená nit táhnou tvrdě protižidovské postoje.

Bůh nenávidí židy a o soudném dnu řekne těm, kteří s nimi soucítí: „Odejděte ode Mne, protože jste měli styky s Mými vrahy!“ Utečte tedy z jejich shromáždění, prchněte z jejich domů a mějte jejich synagogu v nenávisti a odporu.
svatý Jan Zlatoústý

Co je horší, mnozí zvláště tradicionalisticky orientovaní křesťané podobné názory chovají i v současnosti. Citát výše jsem převzal z tohoto údajně katolického webu, kde najdete i spoustu dalších, na těch nejútočnějších místech tučně zvýrazněných protižidovských útoků představitelů církve.

To pochopitelně vůbec neznamená, že by byly dnes mezi věřícími lidmi takové názory mainstreamem. Dle mého se tak ale ukazuje nebezpečí spojené s jednostranným, zjednodušujícím výkladem složitých problémů. Bojím se, že se Peterson chce od leckdy ztřeštěné současnosti tak trochu prchnout do idealizované minulosti, která ale nikdy neexistovala a existovat ani nemůže.

To ale samozřejmě nic nemění na názoru, že je jeho kritika stávajících poměrů často velice přesná a myslím, že velmi potřebná.

neděle 20. května 2018

Jak jsem poslouchal Čajkovského v Alpách a co jsem viděl v Le Puy

Od minula jsem našel hezčí vlajku.

Co byste dělali, kdyby v Česku stávkovaly železnice? Co byste dělali, kdyby stávkovaly tři dny v týdnu celý čtvrtrok? Pokud si takovou situaci nedokážete ani představit, do Francie se raději nestěhujte. Protože přesně tak to tam vypadalo v době, kdy jsem tam byl já (a pokud vím, stávka pokračuje ještě doteď). V tomto článku se dozvíte, jak nám to zkomplikovalo život.

To ale předbíhám. Přes sobotu, kdy se s Klárou chystáme vyrazit do Le Puy-en-Velay, zatím ještě většina spojů normálně jezdí. Nasedáme proto v Saint Étienne na vlak a asi hodinu, možná hodinu a půl obdivujeme skalnatá údolí za okny, pokud tedy zrovna neprojíždíme jedním z četných tunelů. V takových případech se automaticky rozsvítí světla. Počítám, jak dlouho trvá, než zase zhasnou a dospívám zhruba k minutě – tedy minutě poté, co vlak opustí tunel.

Cestou se bavíme, ale také vysvobodíme jednu spolucestující, která uvízla za skleněnými dveřmi. Jsou pokažené a z její strany nejdou otevřít. Pokud bychom nebyli na místě, paní by se nejspíš projela o pár stanic dál, než plánovala. Nikdo další totiž v okolí neseděl. Když za použití mírného násilí otevírám dveře, dostane se mi díků ve francouzštině – tedy pravděpodobně, protože nerozumím ani slovo. Klára později zmiňuje, že místní mluví s jiným přízvukem, než třeba lidé ze Saint Étienne, ale to bych v životě nepoznal.

Počasí bylo ve skutečnosti krapet hezčí, než na fotce.

O chvíli později dorážíme do Le Puy. Jméno města mi něco vágně připomíná. Po chvíli si uvědomím, že z nějakého Le Puy pocházel Adhemar de Monteil, biskup a jeden z vůdců první křížové výpravy. Netuším ale, kolik měst s podobným názvem ve Francii existuje, takže považuji tuto variantu za dosti nepravděpodobnou. Záhy se ale ukáže, že jsem tipoval správně.

Nejdřív se ale před námi otevře fascinující panorama. Nad domy a starou románskou katedrálou se tyčí obří socha Panny Marie, které z protější skály na druhém konci města mává svatý Josef. Kdejaký kámen je tu starší, než Velkomoravská říše – do Le Puy prý dvakrát zavítal císař Karel Veliký.

Ze všeho nejdřív míříme do informačního centra, kde si hraji s jednou obrazovkou. Umí sice anglicky, nic moc s její pomocí ale nezjistím kvůli přihlouplému ovládání, kdy musím pomocí směrových šipek přesouvat kurzor myši. Klářin rozhovor se zaměstnanci uvnitř je o poznání úspěšnější.

Vchod do katedrály, obviously.

Navštívíme katedrálu, která je zdobená spíše stroze, bezmála tisícileté stáří z ní ale doslova dýchá. Potom zamíříme k soše Panny Marie, kam se platí několik eur vstupného. Vyšplhat se dá ale nejenom na vrchol kopce, ale až do samotné hlavy světice, která má navíc různě po těle rozeseta nenápadná okénka s dechberoucími výhledy.

Opodál pod Marií pak klečí socha biskupa, pravděpodobně stavitele a všude po okolí jsou rozesety hlavně děl. Zprvu tomu nerozumíme, ale později se dozvíme, že Francouzi sochu odlili z roztavených ruských děl, která získal Napoleon III. během Krymské války.

Vpravo mimo záběr klečí zmíněný biskup.

Když se dostatečně porozhlédneme a užijeme si do sytosti silné poryvy větru, vyrážíme přes celé město k soše svatého Josefa. Cestou nás ale zaujme vysoký kopec, který se nedaleko tyčí – přijde nám, že z jeho vrcholku uvidíme Le Puy jako na dlani. Rozhodujeme se proto, že na něj vystoupáme.

To ale není tak jednoduché. Cestička okolo řeky se rychle mění v západoevropskou obdobu neprostupné džungle, takže se škrábeme do kopce mezi keři a trnitými úponky. Nakonec přemluvím Kláru, abychom si zkrátili cestu přes něčí soukromý pozemek, není to ale k ničemu. Čeká nás další cesta končinami, kam noha Francouze nejspíš nevstoupila už celé roky, než se konečně vydrápeme ke troskám jakéhosi domu.

Josef. Světelné podmínky focení moc nepřály.

Odtamtud už nás nečeká nic horšího, než prudké stoupání. Přes viklající se kameny ho absolvuji v běžeckých botách a bez zdravotního pojištění, což komentuji s přitroublými humory. Nakonec i přesto dorazíme na vrchol fyzicky i psychicky relativně v pořádku a pořídíme pár fotek. Ty, které zhotovím já, připomínají spíše práci opilého impresionisty, ale ten výhled o zvěčnění přímo prosí, takže nedokážu odolat. Utrpení předchozích desítek minut se tedy nakonec vyplácí.

Zpočátku máme obavy, zda se ve zbylém čase stihneme vrátit na nádraží, ale po silnici nám to jde nesrovnatelně rychleji a nakonec nám ještě zbyde asi půlhodina. Chceme ji využít k velmi opožděnému obědu, ale v bezmála dvacetitisícovém městě nedokážeme ani v centru najít jediný otevřený podnik. I ulice jsou téměř vymetené a o jediný rozruch se postará auto, které najede do protisměru a zablokuje cestu svatební koloně.


Výhled. Udělali jsme z nějakého důvodu i selfie, ale takové věci soudný člověk nezveřejňuje.

Nakonec tedy odjíždíme bez jídla, přesto ale spokojení. V Saint Étienne rostoucí hlad vyřešíme návštěvou Auchanu, který máme po cestě. Supermarket probudí moji zvědavost a nakonec si z něho odnáším třeba místní jahodové balení Tic Tacu, které jsem v Česku zatím neviděl. Chvíli přemýšlím i nad krevetami, protože rád zkouším nové věci. Klára je ale jíst nechce, takže se bojím, co bych s velkým balením udělal, kdyby mi nechutnalo.

Večer pak začíná stávka, takže se už v neděli a pondělí už nikam moc nedostaneme. Zas až tolik nám to nevadí, protože nás předchozí dva dny docela unavily a program si najdeme i v Saint Étienne. Zaběhneme si například asi sedmikilometrovou trasu po okolí, ač úplně nechápu, jak ji Klára dokáže sledovat – leckdy totiž vede nečekanými místy.

Navštívíme také ruský obchod, kde neodoláme vynikající zmrzlině a kupujeme také молоко с сахаром, asi nejvýznamnější slovanský civilizační přínos. Když pak ochutnám ruský višňový džus, přestávám věřit zápletce jisté Čechovovy hry. Vykácení višňového sadu mi přijde jako ekonomicky velice neprozíravý krok, když nápoj srovnám s těmi, které se prodávají v Česku.

Těm, kdo neznají azbuku, snad napoví plechovka.

Znovu také míříme do Auchanu, tentokrát hlavně proto, abych tam koupil potraviny na zpáteční cestu a taky něco místního na ochutnání pro rodinu a kamarády. Bonbóny ve tvaru zubních kartáčků nakonec po návratu dovezu k babičce, měkké ovocné kuličky a čokoládové sušenky sníme doma. V Brně si zase na bytě dáme fondue s kousky chleba, přesně jak si to pamatujeme z orgií v komiksech o Asterixovi. Toho mají mimochodem ve Francii i na nanucích.

Ti Švýcaři jsou blázni.

Návštěva supermarketu nám také o místních leccos prozradí. Vůbec poprvé v životě vidím někoho, jak pohmatem kontroluje jakost bagety, než si ji strčí do košíku. Hloupý a značně neekologický mi oproti tomu přijde zvyk balit individuální kusy pečiva v sáčku do dalších plastových obalů. Za zmínku také stojí, že se sice skoro všude dá platit kartou, skoro vždy ji ale musíte zasunout dovnitř a vyťukat PIN. V Česku oblíbené bezkontaktní platby se tu příliš nerozšířily.

Během druhé návštěvy Auchanu také potkáváme Klářina známého z Tibetu, jehož jméno si naneštěstí nejsem schopný zapamatovat, natožpak vyslovit. Mluví ale anglicky, takže se chvíli bavíme. Ukazuje se, že před pár lety zavítal do Le Puy, takže s ním probereme nové zážitky. Ptám se, jak dlouho mu trvalo naučit se francouzsky a on odpovídá, že zhruba dva roky.

Nemůžu se nesmát, protože přesně tak dlouho jsem jazyk studoval já a nepamatuji si z něj téměř nic. Shodujeme se, že každodenní praxe a snaha dorozumět se s okolím hodně pomáhá, stejně ale cítím k jeho výkonu značný respekt. Ze všech jazyků, kterým jsem v životě věnoval aspoň pár hodin, mi francouzština přišla zdaleka nejobtížnější.

Pohled do interiéru sochy. Vím, že jste zvědaví.

Tou dobou si už hledám zpáteční spoj. Chci se vrátit po zemi a cestou navštívit svou druhou sestřenici v Německu, rychle se ale ukazuje, že nemám šanci. Stávka vlaků nahnala Francouze do autobusů a valná většina linek je obsazená do posledního místa. Začínám se bát, že se do Česka ani nedostanu a vymýšlím pološílený plán, který počítá mimo jiné s tím, že se budu skoro celou noc procházet po Ženevě.

Klára mě odrazuje, takže pokušení narůstá. Napůl z legrace navrhnu, že aspoň obejdu tamní jezero, druhý pohled na mapu mi ale připomene, jak moc stihly od střední školy upadnout mé znalosti zeměpisu – zmíněná vodní plocha má na délku něco přes 70 kilometrů. Posléze přijdeme s nudnějším, leč daleko realističtějším plánem.

Ten je zhruba následující: ráno vstaneme po sedmé hodině, krátce předtím, než musí Klára do školy a vydáme se koupit lístek na vlak do Lyonu. Tam se projdu přes město, na autobusovém nádraží nasednu na Flixbus a něco přes 12 hodin pojedu do Mnichova. Tam počkám do půlnoci na spoj do Prahy a odtamtud se už snadno dostanu do Brna, v ideálním případě jen s dvacetiminutovou pauzou.

Francouzský prales, kudy jsme šplhali.

Noc před odjezdem není tak docela ideální, přes papírové stěny totiž slyším člověka, který o patro výš telefonuje. Trvá mu snad tři čtvrtě hodiny, než konečně zavěsí. Ráno pokračuje v podobném duchu, protože lije jako z konve. Jedeme proto na vlakové nádraží tramvajemi – jsem ale rád, že jsme je vyzkoušeli, neboť prý v Saint Étienne tento způsob dopravy nepřetržitě funguje už od roku 1881.

Cesta do Lyonu proběhne bez komplikací. Klára se sice obávala, že ve městě nebudu mít dost času na to, abych se dostal na autobusové nádraží, ale s tím není problém. Den předem jsem se zorientoval na Google mapách a tak si jenom užiji dopolední procházku po nábřeží. Znovu mě láká bazilika a na prchavý okamžik zvažuji, že se tam zaběhnu narychlo podívat. Je mi ale jasné, že v takovém případě vážně riskuji, že svůj autobus nestihnu.

Ranní fotka baziliky stvořená mou impresionistickou Nokií.

Na nádraží mi trvá asi deset minut, než najdu správné nástupiště, i když hlavně proto, že vůbec nespěchám a zajdu si i na záchod. Pak čtu, dokud autobus nevyrazí. Kousek za Lyonem mě čeká poslední stránka Petersona, takže po letech znovu rozečítám Rothfussovu Kroniku královraha, tentokrát poprvé v angličtině. Díky tomu konečně naplno docením krásný překlad nedávno zesnulé české spisovatelky Jany Rečkové, který za originálem v ničem nezaostává (což nepíšu často).

Ze čtení mě trochu ruší rodinka na zadním sedadle, stejně jako fakt, že je autobus nacpaný k prasknutí. Už na první zastávce v Ženevě ale vystupuje mnoho lidí a zbytek cesty přes Švýcarsko už probíhá v poklidnějším duchu. Několikrát si ve čtení udělám dlouhou přestávku, nasadím si sluchátka a za zvuku Čajkovského hudby si užívám pohled na Alpy. Nemám sice k dispozici to nejlepší počasí, ale prstence mlhy okolo horských údolí jsou možná ještě krásnější, než by dokázalo být slunce.

Bern, potom Curych. Hodiny plynou rychleji, než bych považoval za možné. Čas se slévá a po přejezdu rakouských hranic mě překvapí, že už je večer.

Obchod, který Klára prostě musela vyfotit. Nedivím se.

Krátce po setmění nás zastavují policisté a vybírají si pasy a občanky. Trvá jim docela dlouho, než se jimi proberou a do auta si ještě volají dva cestující. Jedním z nich je i rodilý mluvčí angličtiny, který se v uplynulých hodinách bavil s kamarádem asi o dvě řady za mnou. Ten se sice po chvíli vrací, ale jenom nadává. Prosí svého společníka, aby se postaral o jeho věci a policisté si ho odvezou. Během noci pak vyslechnu ještě dva nebo tři telefonáty – respektive jejich méně zajímavou půlku: „Oh, man. I’m so sorry about that. That sucks.“

Mnichovské nádraží je rušné a přelidněné, ale za jednu z posledních euro mincí si tam skočím na záchod. V autobuse se mi tomu naštěstí podařilo vyhnout. Potom se projdu velice poklidným sousedstvím, kde podle všeho žijí samí lepší lidi. Ulice jsou dokonale čisté, zeleň úzkostlivě udržovaná. Dětská hřiště mají předpisové ploty, domy dýchají novotou. Úplně náhodou taky narazím na místní kampus Googlu.

To jen, kdybyste mi nevěřili.

Pak už je čas jet do Česka. Většina autobusu cestu prospí, ale mě usínání v dopravních prostředcích nikdy nešlo a zůstanu celou dobu vzhůru. Nad ránem se probudí můj mobil a začne ukazovat telefonní signál, takže vím, že jsme za hranicemi. Do Prahy přijíždíme se zpožděním.

Spěchám proto, abych si koupil lístek. U okének je ale narváno. Poradím tedy jenom zmatenému turistovi a proběhnu se přes Florenc, protože mi spoj odjíždí asi za dvě minuty. Včas zmerčím bankomat, vyberu hotovost a na poslední chvíli koupím lístek. Moje cesta je u konce.