pátek 26. května 2017

Kráska a zvíře je fajn, ale stejně mě štve

Tak jsem vůbec poprvé viděl Krásku a zvíře. S původním animákem z nějakého důvodu nemám diváckou zkušenost, takže jsem byl v docela unikátní pozici, protože jsem neměl potřebu a ani možnost obě inkarnace příběhu srovnávat. A protože jsme na blogísku, shrnu svoje dojmy zase v obvyklé nerecenzi.

Hádám, že je tenhle obrázek povinnej, tak si ho odbydem rovnou. (zdroj)

Děj asi ani nemá smysl popisovat. Jeho základní linku zná asi každý a během dvouhodinové stopáže se ve filmu nestane vůbec nic, co byste se značným předstihem už dávno nevětřili. Není to výtka, ale konstatování, protože pohádky ani promyšlený scénář mít nemusejí a když se do nich někdo občas pokusí nacpat nějaký netradiční, cizorodý prvek, dopadne to většinou naprosto příšerně.

Víc záleží třeba na hereckých výkonech. Děsně jsem si užil Iana McKellena v roli oživlých hodin, když řídil obranu sídla Zvířete – tvůrci si z toho mohli udělat ještě větší srandu patřičným zdůrazněním paralel s Gandalfem velícím gondorským jednotkám v Minas Tirith, ale tím by se samozřejmě dostali trochu mimo svůj žánr. Evana McGregora jsem s přízvukem vůbec nepoznal, za což se samozřejmě patřičně stydím.

Podoba tam je, vo tom žádná. (zdroj)

Nejvíc si roli ale zjevně užil Luke Evans, který si po nudném Drákulovi konečně zahrál pořádného záporáka (i když mi trhá srdce, že něco takového musím napsat… ale upíři jsou mrtví mrtvější než obvykle).

Dan Stevens a Emma Watson mi přišli „jenom“ OK. Vývoj charakterů zvládli, i když jim k tomu scénář občas nepopřával dostatek prostoru. Přišlo mi ale, že větší chemii měli mezi sebou dvě ústřední postavy v Popelce a asi i proto bych druhý zmíněný film nakonec preferoval. Highligtem vztahu Krásky a Zvířete je jednoznačně lehce depresivní výlet do Paříže, který naprostou absencí obvyklé lehkovážnosti ze snímku docela trčí (ale v pozitivním smyslu) a kdyby nebyli tvůrci poserové a nehráli na jistotu, mohli se v něm nimrat ještě o pár momentů déle. Dětský divák by to imho přežil víceméně bez úhony.

Haf! (zdroj)

Vlčí smečka jako zdroj napětí je strašné klišé, ale mám dojem, že byla i v předloze, tak do toho nebudu moc rýt.

Písničky mě nevzaly, ale to asi překvapí jen málokoho. Za poslední rok mě nadchl akorát tak soundtrack k Moaně, na kterém na druhou stranu ujíždím už hezkých pár měsíců. Už je to málem na diagnózu: nedávno jsem slyšel zprasenou českou verzi a málem mi rupla cévka. Abych byl k nebohým překladatelům fér, o moc líp to to asi ani nešlo, ale popravdě

Ještěže jsem si tenhle gif kdysi vyrobil.

Co se vizuálů týče, byla Kráska a zvíře samozřejmě pastelově barevná, naneštěstí skoro stejným způsobem jako už zmíněná Popelka. Když se k tomu připočte ještě jistá podobnost kostýmů, trochu zamrzí, že si nový film emancipovaně nevyšplápl vlastní cestičku. Na druhou stranu toho o historických hadrech vím strašně málo a vůbec bych se nedivil, kdyby mě někdo hodně rychle vyvedl z omylu.

Zvíře je trochu divný. Většinu času vypadá docela podařeně, ale ze schodů chodí teda dost divně. Možná je to tím, že má na nohou kopyta a podlehl jsem klasickému filmovému klamu nerealistické reality, možná se to ale zkrátka jenom blbě animuje. Vem to čert, protože si to Zvíře stejnak štráduje po schodišti jenom jednou.

Představte si, že můžete beztrestně dělat tyhle xichty a ještě vám za to zaplatí. Dream job. (zdroj)

Protože jsem už klasický recenzní formát degradoval dostatečně a vlastně mě už nenapadá, na co si ještě ublíženě postěžovat, bude vám muset tenhle nesouvislý výplach mozku asi stačit. Dodám snad jen to, že se mi začíná pořádně zajídat Disneyho styl, protože svoje pohádky začíná točit úplně stejně, jako svoje Marvel komiksy. Hezky podle šablony a jenom občas prohodí nějakou tu kulisu.

A jo, vím, že Moanu taky vyrobil Disney. Animáky se asi przní hůř.

pátek 28. dubna 2017

Jak se vypořádat s omezeným připojením k internetu

Stalo se mi před pár týdny, že jsem potřeboval vyrazit asi na dva dny z domu, a přitom mít kvůli práci k dispozici připojení k internetu. Jedinou možností byl mobil, který ale nedisponoval moderním LTE, takže rychlost přístupu ani zdaleka nepřipomínala tu, na jakou jsou zvyklí běžní uživatelé. Musel jsem tedy přijít s nějakým trochu kreativním řešením.

1) Opera Turbo

Úplně nejdřív jsem si vzpomněl na svůj sekundární prohlížeč, totiž na Operu. Ta nabízí funkci Turbo, která zrychluje načítání webů, protože je do počítače posílá až v podobě přechroustané vlastními servery. Oproti v provizorních podmínkách bezmála nepoužitelnému Firefoxu, kterým se dostávám na internet obvykle, dosáhla Opera daleko lepších výsledků a stránku načetla asi v desíti až patnácti sekundách.

Logo Opery. (zdroj)

2) Vypnuté obrázky

Experimentoval jsem i tak, že jsem zakázal načítání veškerých obrázků. Problém byl v tom, že jsem tak nezřídka přišel i o relevantní obsah článků, protože možnost snadného přepínání on / off nebyla nikde k nalezení. Nakonec jsem si tedy vystačil s komprimovanými obrázky Opery Turbo a nepřišlo mi, že by se tím načítání webů kdovíjak zpomalilo.

3) Mobilní verze webů

Internet jsem si také přepnul do mobilní verze pomocí jednoduchého doplňku User-Agent Switcher. Z mnohaletých zkušeností s používáním čtečky elektronických knih totiž dobře vím, že se třeba zjednodušený vyhledávač Google načítá prakticky okamžitě, podobně jako třeba sociální síť Facebook. Tipl bych, že pravděpodobně proto, aby je mohli snadno použít i uživatelé z rozvojových zemí.

Mobilní verze Facebooku na desktopu v okně.

Ve výsledku tak Google reagoval prakticky okamžitě a Facebook byl náhle dokonce mnohem použitelnější než v klasické desktopové verzi, která uživateli neustále strká do ksichtu inzertní sdělení, hromadu nezajímavých příspěvků či rad k používání služeb a vlastně si už ani nedokážu představit, že bych ji používal bez rozšíření Fluff Buster Purity.

4) Načítání webů v předstihu

Poslední tip se už nevztahuje ani tak k softwarovému řešení, jako k úpravě způsobu práce. Relevantní stránky jsem si zkrátka nechal načítat na pozadí, jako se to svého času dělávalo třeba s YouTube videi. Když totiž musíte deset sekund čekat, než se dostanete ke článku a můžete přitom jen sledovat načítání, docela to frustruje. Pokud si přitom ale čtete web v jiné záložce, může vám to být úplně jedno.

Zjednodušené vyhledávání Google.

Nuže, tolik pro dnešek. Přiznávám se, že tohle není úplně typický anekronský článek, ale třeba někomu v podobné situaci pomůže (já si hledal všechny informace v angličtině). No a mí pravidelnější čtenáři alespoň ví, že jsem ještě nezemřel.

pondělí 17. dubna 2017

Sajrajt: Jak jsem čuměl na upírskou slátaninu

Kdysi jsem se zařekl, že se zaláskovaným upírům za každou cenu vyhnu. Chovám totiž k vražedným nemrtvým všeho druhu silný obdiv a velice nerad bych se o veškerý respekt ke krvesajům nechal připravit nějakou brakovou červenou knihovnou. Jenomže pak se objevil bratr s tím, že ten tvajlajt zas tak strašnej není, ať se na něj mrknu. Mrkl jsem se. Sajrajt sága opravdu není tak příšerná, jak jsem se obával. Je totiž ještě daleko horší.
Úvodní citát pochází z komentářů pod tímhle videem.
Už předem jsem velmi zhruba znal základní dějovou linii všech filmů, zejména díky čtveřici naprosto úžasných Upřímných trailerů (anglicky 1 2 3 4 / česky 1 2 4). Věděl jsem tudíž, že se příběh točí okolo holky, která se zabouchne do vampýra. Pak nějakou dobu váhá mezi ním a vlkodlakem bez trička, až se nakonec rozhodne vdát se za právě za o století starší chodící mrtvolu a zplodí děsivé CGI mimino, načež následuje bitva, která je ve skutečnosti jenom sen magická vize.

Přesně tohle jsem si po dokoukání říkal. Česky zde.

Ups, spoiler alert.

Během minulého týdne jsem se postupně na všech pět děsivě nudných snímků postupně podíval. Následují mé stručné dojmy z nich, značně neuspořádané a poměrně dost nerecenzní, což je vlastně dobře. Recenze se totiž píšou na filmy a Sajrajt po většinu času vůbec klasickým filmem není. Sestává se skoro výlučně z připitomělé expozice.

1) Stmívání ★1/5

Začíná se zostra. Úvodní snímek mě překvapil především hodně, hodně slabou hudbou, mizernými vizuálními efekty a takřka úplnou absencí zápletky. Celý je totiž o tom, jak se hlavní hrdinka Bella přestěhuje do příhraničního amerického městečka Vidličky poblíž kanadské hranice u východního pobřeží USA. V tomto zapadákově potkává týpka, který s ní nechce nic mít, a proto je ideálním kandidátem na romantického partnera.

Něco z lidové tvorby.

Bella se nenechává jeho odmítavým chováním odradit a záhy zjišťuje, že je její nabručený spolužák ve skutečnosti století starým upírem. Edward Cullen je ufňukaná krev pijící troska prodchnutá sebelítostí, což Belle z nějakého důvodu přijde strašně sexy. Dívka proto začne s vampýrem chodit a brzy poznává i zbytek jeho rodiny. Cullenovi samozřejmě – až na Edwarda – necucají lidi, ale zvířátka.

Sestřih všech scén série, v nichž na sebe hrdinové jenom tupě civí. Má půl hodiny.

Zbytek filmu se pak vůbec nic neděje až do chvíle, kdy si jdou nemrtví s Bellou zahrát baseball a při hře je vyruší trojice dalších upírů. Jde o nomády, kteří jen procházejí okolo. Když ale jeden z nich zjistí, že je Bella ve skutečnosti člověk, dostane chuť vysosat jí veškerou krev ze žil a nezastaví se před ničím, aby tohoto cíle dosáhl, jak scénář dementně vysvětluje až ve chvíli, kdy už pronásledování hlavní hrdinky probíhá.

Jsem to ale šikula, no ne?

Nakonec ale hodní upíři zlého upíra roztrhají na kusy a spálí, čímž příběh šťastně končí. Zápletka s ohrožením Belly zabírá sotva poslední čtvrthodinku.

Krom téhle neuvěřitelné autorské lenosti film sráží ještě absolutně nevěrohodný vztah obou hlavních postav, který je založený hlavně na tom, že má Edward Cullen jako nesmrtelný upír příliš mnoho volného času. V noci sleduje Bellu, jak spí a stalkuje ji i během dne. Stěžuje si na své superschopnosti a vadí mu, že se třpytí na sluníčku.

2) Nový měsíc ★1,5/5

Hned na začátku dalšího dílu navíc svoji novou holku odkopne. Ještě předtím se ale stihneme dozvědět, že dřív trpěl sebevražednými sklony a nechce Belle vysát duši. Demence je korunována scénou, ve které hodní upíři Cullenovi skoro ztratí sebekontrolu, když se hrdinka řízne do prstu o papír a vyteče jí trocha krve. Přitom se celá rodina běžně stýká s ostatními obyvateli Vidliček a někteří její členové dokonce navštěvují místní školu, kde potkávají každý den své spolužačky, z nichž čas od času tak jaksi… teče krev.

To je mi ale literatůra... (zdroj)

Nechci zabíhat do detailů, ale reálie týkající se vampýrů jsou celkově dost často nekonzistentní s pravidly světa Stmívání, podobně jako v právě popsaném případě.

Belle navíc po zběsilém googlení v předchozím díle konečně došlo, že je její druhý nejlepší kamarád Jacob vlkodlak. Protože se na ni Edward vykašlal, začne proto tak trochu chodit právě s Jacobem, ale čas od času se jí v nebezpečných situacích ukáže upírovo zjevení a nesouhlasně na ni civí. Bella proto dělá všechno proto, aby se občas dostala do problémů a mohla se na poloprůhledného expřítele zase podívat.

Ano, je to přesně tak dementní, jak to zní.

Krátce se ukáže i nebezpečná upírka, holka zlého krvesaje z předchozího filmu. Hlavní zápletka ale spočívá v tom, že pitomec Edward rozdrtí po špatné zprávě mobil, místo toho, aby ukončil hovor jako normální člověk a vydá se spáchat sebevraždu (modrá velryba?). Přesto se Nový měsíc sleduje o něco líp než Stmívání, hlavně kvůli povedenější hudbě a směšnému hysterčení Belly, která se v osmnácti cítí stará.

3) Zatmění ★ 2/5

Nejlepší díl série, s docela solidním náskokem. I přesto, že se řeší hlavně milostný trojúhelník holky, upíra a čokla, který nedává nejmenší smysl, protože Bella Jacobovi už na konci minulého dílu řekla, že si vždycky vybere Edwarda. Zatmění má ale ještě druhou linku, ve níž zlá nebezpečná vampýrka, kterou si s trochou štěstí matně pamatujete z předchozích filmů, skládá armádu nově zrozených krvesajů, aby se pomstila.

Výrazové bohatství hlavní hrdinky. (zdroj)

 Její nemrtví jsou údajně silnější než ti klasičtí, ale Cullenovi si je s pomocí vlkodlaků podají levou zadní. Akční scény jsou dost krátké a bez napětí, ale dá se na ně koukat a hudba Howarda Shora se taky dobře poslouchá. Bella si navíc o Jacobovu tvář zraní zápěstí, když mu dává facku, což je asi nejpřekvapivější a nejzábavnější scéna celého filmu. Člověk, který Sajrajt dosleduje až takhle daleko, se ale chytá jakéhokoli stébla naděje.

Tím, které celý snímek nakonec zachraňuje, je neuvěřitelně komická hádka mezi Jacobem a Edwardem o to, kdo je teplejší. Český dvojsmysl tu výjimečně překonává ten originální a poměrně hezky shrnuje celou ságu v několika větách.

Jo, na konci zabijou tu zlou upírku.

4) Rozbřesk – první část ★0,5/5

Abych se ale moc neradoval, první část Rozbřesku je jednoznačně nejhorším filmem celého Sajrajtu, a to s velkým náskokem. Půl hvězdičky si zaslouží jenom za scénu, kdy anorektickou Bellu zevnitř vyžírá její vlastní mimino. Jinak má snímek ten nejdementnější scénář, když začíná třičtvrtěhodinovou ukecanou svatbou, pokračuje líbánkami kdesi u pobřeží Brazílie, během nichž Bella otěhotní, vrátí se zpátky do Vidliček a tam se chystá na porod.

Tolik povyku kvůli tomu, že se Bella nemůže rozhodnout mezi zoofilií a nekrofilií... (zdroj)

Její dřívější kámoši vlkodlaci se bojí mimina, o kterém nic neví a rozhodnou se ho proto zabít, ještě, než přijde na svět. Jo, čtete správně.

Bella při porodu umírá, takže ji Edward zachrání tím, že z ní udělá upírku. Jupí…

5) Rozbřesk – druhá část ★1,5/5

Druhý díl posledního dílu pokračuje ve stejně dementním duchu. Novomanželé dostanou od Cullenových domek ve Vidličkách, kde mají bydlet a hned v další scéně se dozvídáme, že se budou všichni stěhovat. Italská upíří rodina Volturiových pak na základě pouhého podezření vyrazí zabít Bellino mimino, které zatím vyrostlo ve zhruba desetiletou holku. Během několika měsíců. To už bolí fyzicky.

Tohle překlad nepotřebuje. (zdroj)

Navíc se trpce ukazuje, že za příšerný děj nemůže scénář, ale zkrátka mizerně napsaná předloha, která buduje příběh pomocí těch nejjednodušších laciných triků v historii literatury.

Jeden z nich, deus ex machina, Rozbřesk používá v závěru, kdy se Volturi z nijakého důvodu rozhodnou zamordovat mimino (které se mimochodem jmenuje Renesmee, WTF) a situaci zachrání z lesa se vynořivší polonahý indián, který předtím neměl v ději nejmenší roli. Bojovat se zlými upíry nakonec není třeba, protože jim stačí skrze vizi budoucnosti ukázat, že by dostali na prdel.

Alternativní konce jsou občas zkrátka lepší. (zdroj)

Debilní Sajrajt tak vrcholí snad vůbec nejdebilnějším momentem, kdy jeho finální, nejnapínavější akt vůbec nic neznamená. Pro jistotu jsem kontroloval, jak se s ním vypořádala předloha, která je dokonce ještě trapnější. Z odpadní jímky, kam film (a koneckonců i celá série) právoplatně patří, nakonec druhý Rozbřesk zachraňuje jen zakousnutí horské kočky a trhání hlav v závěru.

I když bych daleko raději viděl, jak urvou makovici Edwardovi s Bellou.

Nebo mě, když na to přijde.

Byl by to milosrdnější osud než se na Sajrajt muset dívat podruhé.

úterý 4. dubna 2017

Jedna veselá úvaha o silničním provozu

Někteří z vás možná vědí, že jsem kdysi dělal (a nedodělal) autoškolu. Zbraní hromadného ničení jsem se tehdy nestal proto, že jsem nezvládl závěrečné jízdy, zatímco test jsem měl na nějakých 98 %, ještě mi někde v šupleti leží prošlý certifikát. Na zkoušky jsem se přitom učil jen asi zhruba dvě hodiny večer před dnem D. O to víc mě překvapilo, že s nimi měli někteří mí známí docela velké problémy.

Přitom šlo o lidi, kteří rozhodně nejsou hloupí. Mohl bych u nich samozřejmě předpokládat nedostatečnou přípravu, ale mých sto dvacet minut taky nepůsobí kdovíjak reprezentativně. Nehledě na to, že se během tak krátké doby nedá naučit několik stovek otázek zpaměti – nebo přinejmenším já to nedokážu. Jak tedy vysvětlit, že jsem tehdy uspěl bez nejmenších potíží, zatímco jiným přidělaly testy vrásky na čele?

Myslím, že stávající podoba zkoušení zkrátka nahrává určitému typu lidí. Totiž těm, kteří jako já věnují velké množství svého času čtení a psaní. Domnívám se, že mnoho žáků autoškoly uspěje nikoli díky dostatečným znalostem pravidel silničního provozu, ale zkrátka proto, že pochopili slohová specifika právních norem.

Rada č. 1: Delší odpověd bývá často správná. Právní normy nepoužívají vágní slova typu zpravidla.

Rada č. 2: V testech odpovídáte jako ideální řidič a ne jako vaše skutečné já.
Rada č. 3: Otázka ze zdravovědy je v testu jen jedna, za jediný bod a občas bývá pitomá jako tahle.
Rada č. 4: Podle zákona silnice neexistují, to diskvalifikuje třetí otázku. A ta první je podezřele málo specifická.

Nevím, kdo vytváří odpovědi k testovým otázkám, ale právník to rozhodně nebude. A pokud ano, nejspíš si příliš váží své práce a nikdy by nebyl ochoten napsat mizerný zákon. Zatímco se totiž správné odpovědi prozrazovaly pedantskou formulací a výraznou délkou, ty ostatní k testovanému promlouvaly, jak jim zobák narost.

Možná si říkáte, že celý problém moc dramatizuji, ale jak už jste koneckonců mohli ze screenshotů výše poznat, zkusil jsem si po bezmála třech letech, kdy jsem příslušné zákony koutkem oka nezahlédl, udělat cvičně testy. A hádejte, jak jsem dopadl.


A myslíte, že mi to fakt trvalo těch 20 minut a všechno jsem si mezitím googlil? Tak hádejte znova.


Skoro dvanáct a půl minuty jsem psal první odstavce tohoto článku, zatímco mi v prohlížeči test běžel na pozadí.

Zkuste na to nemyslet, až se budete zítra při cestě do zaměstnání nebo školy účastnit silničního provozu. Teda pardon, provozu na pozemních komunikacích.