středa 21. června 2017

Zapadlí vlastenci: Konva, (Pi)Tomio a Řád sráčů

Nijak nezakrývám, že si už několik let myslím, že je vlastenecké cítění většiny Čechů, proklamované na internetu, z větší části jenom dost průhledná póza. Zatímco se totiž zástupy webových příznivců všemožných rádoby patriotických uskupení počítají na desetitisíce, jakmile se nějaká podobná iniciativa pokusí skutečně účastnit společenského života, její podpora se okamžitě rozplyne.

Měli jsme tu Martina Konvičku, entomologa a amatérského deislamizátora. Psával blog na Idnes, než mu to zatrhli a nebývalo to úplně nezajímavé počteníčko. Kritika náboženství je ve svobodné společnosti dle mého velmi potřebná a docent Konvička se stal svého druhu pionýrem v poukazování na nepěkné stránky učení islámu. Jeho blog se zvlášť během hysterie spojené s počátkem uprchlické krize často objevoval v čele žebříčků čtenosti i oblíbenosti a základna podporovatelů rostla.

Uprchlická invaze.Vskutečnosti fotomontáž. (zdroj)

Čím víc se ale autor střetával se skutečným světem za obrazovkou, tím bylo jasnější, že tudy cesta nevede. Konvičkovi amatérské pokusy o psychoanalýzu freudovského střihu byly ještě spíš úsměvné, jeho „politická“ kariéra doprovázená laciným ochotnickým divadlem byla ale už docela k pláči. Nic nepomohlo, že v mezičase další „vlastenecké“ weby typu IvČRN kázaly své hluboké pravdy ve článcích typu tohoto klenotu, ve kterém autor prosí, aby lidi nekoukali na Pána prstenů a Hru o trůny.

Milý docent nakonec zakotvil v legrační nové partaji 7. republika, jejíž založení oznámil skrze naprosto amatérské, mizerně sestříhané YouTube video. To už byla ale veškerá jeho internetová sláva dávno pryč – kanál, na němž Konvičkův proslov vyšel, má dokonce méně odběratelů než fantasy projekt mé maličkosti a video samo se chlubí ubohými třemi tisíci zhlédnutími. Snad ještě komičtější jsou pak dva Konvičkovi podržtaškové, kterým ujel vlak už asi úplně a zmůžou se jen na opakování klíčových slovních spojení „české tradice“, „baťovský odkaz“ a „komplikování života občanů“. A to jste pořád ještě neviděli tuhle rakovinu…


Z amatérského deislamizátora Konvičky se stal poloprofesionální klaun, který si v ničem nezadá třeba s mocným čarodějem Danielem Landou.

Mezitím se ale vyrojili další chytráci podobného ražení. Stálicí v české politické žumpě je Tomio Okamura, který všude přemýšlí o problémech, co nás trápí v naší milované republice, po večerech si prozpěvuje hymnu, na začátku každého videa všechny způsobně vítá na svém profilu a každou chvíli uvádí jména svých politických oponentů, aby všichni věděli, koho nevolit. Nějak se mu pořád ještě daří serfovat na vlně strachu z uprchlíků, protože jeho fanouškům nejspíš ještě nikdo neřekl, že jich máme doma všehovšudy dvanáct.

Už jenom členové naší vlády přečíslí uprchlíky málem o polovinu. (zdroj)

Tenhle chlapík se i přesto bez problémů umístí na špici průzkumu důvěryhodnosti politiků – hned vedle Babiše, se kterým si klidně může podat ruce. Jako zkušený populista ví, jak zabrnkat na ty správné struny v myslích svých potenciálních voličů, a ještě se na svém webu hájí, že nic takového nedělá. Pomiňme teď, že nerozumí pravopisu ani základním pravidlům formátování textu: v jeho sáhodlouhém výblitku se totiž najdou skutečné perly.

Okamura totiž automaticky reaguje převedením pozornosti na užitečný hromosvod, Bohouše Sobotku. Ví totiž, že socany nikdo (včetně mě) nemá rád a spravedlivé rozhořčení přiměje čtenáře zapomenout na kostlivce, kteří se skrývají ve skříni SPD. Ve zbytku svého traktátu se ohání tím, jak hezky to funguje s přímou demokracií ve Švýcarsku, přičemž zcela ignoruje úplně rozdílnou politickou kulturu – jak by taky ne, když právě ta je jediným důvodem jeho přetrvávajícího úspěchu.

Jo, a taky někdy mele jakési nesmysly o demokratických kořenech komunismu… copak je asi demokratického na třídním boji, pane Pitomio?

Ochrana českých tradic v praxi: založení Okamurovy japonské restaurace. (web)

Přesto přese všechno není Okamura stále ještě tím největším vlasteneckým cringem. Tento post bezpochyby patří komického spolku Řád národa – Vlastenecká unie, k němuž se aspoň na Facebooku hlásí přes dvě procenta obyvatel naší republiky. Na rozdíl od patlala Konvičky a mediálně pologramotného japonského samuraje alespoň zvládají propagaci. Šíří totiž po síti instantní moudra a využívají podvědomé touhy lidí působit chytře a spravedlivě.

Lezou z nich vágní, naprosto intuitivní a tím pádem i nenapadnutelné životní pravdy a neštítí se ani dobře míněné rady. Když lajknete jejich obrázek hlásající, že bychom se měli naučit druhé povzbuzovat a chválit, hned si připadáte jako lepší lidé. Povinnou součástí vlasteneckého folklóru je ale samozřejmě i mrčení nad konzumní povahou a nedostatkem kázně moderní společnosti.

Ach, ty záludnosti lidského rozmnožování... (zdroj)

Ke slovu se dostávají magické TRADIČNÍ HODNOTY™, jejichž zavedením by se všechno rázem spravilo. Nebe by se modře rozzářilo a vzduchem by létali pegasové prdící duhu, zatímco bychom všichni žili v lásce a svornosti, která stála u křesťanských kořenů naší civilizace. Snad nemusím podotýkat, že měli naši předkové dost dobrých důvodů, aby se s ideovým dědictvím starých dobrých časů rozloučili – jednou z tradičních hodnot byla totiž i představa ženy hospodyňky, která nepotřebuje volební právo.

Tihle tragikomici se samozřejmě hlásí k odkazu různých subjektů z naší minulosti, zejména pak ke spolku Maffie. Když už si totiž ve 21. století říkáte řád, musíte mít holt dlouhou a slavnou historii… no a pokud nemáte, musíte si ji ukrást. Jediné, co mě na tomhle trapném divadélku utěšuje, je existence parodických facebookových skupin typu Řádu slovanských vlastenců národa – Bohemia, popřípadě o něco peprnějšího Řádu sráčů koruny a křeče.

Podobným wannabe rytířským řádem jsou i američtí Knights of Columbus. (zdroj)

Tolik ke stručnému přehledu mých oblíbených magorů posledních několika let. Výčet samozřejmě není kompletní a opomíjí zmínit, že se nemenší exoti najdou i mezi opozicí těchto statečných bojovníků za naši krásnou vlast. Ale hlubší analýza ani není cílem tohoto článku. Komediantstvím českých vlastenců se sice navenek docela bavím, ale vlastně mi hodně leze krkem. Poskytuje totiž munici druhé straně, která pak udržuje širší společnost v mylném přesvědčení, že nám trocha islámu vlastně ani nemůže uškodit.

Ale to už zabíhám k jinému problému, který ve svém rozhovoru pro Avokádo brilantně shrnul Honza Werner a ušetřil mi tak práci.

neděle 11. června 2017

Olomoucká Noc kostelů

Logo akce. (zdroj)

Olomoucké Noci kostelů jsem se s jedinou výjimkou účastnil poslední tři roky, takže jsem samozřejmě nevynechal ani letošní ročník. Tentokrát jsme šli ve čtyřech, vůbec poprvé se k nám přidal i Honza Houserek z blogu Bezvěrec, na který jsem na Anekronu už několikrát odkazoval. Jiný člen naší výpravy se zase přioděl do kompletního larpového kostýmu, takže si dokážete představit, jak zvláštně jsme asi museli působit.

Docela jsme se překonali. Za čtyři a půl hodiny jsme obešli zhruba tři čtvrtiny kostelů, kaplí a dalších křesťanských budov, které se účastnily. Utekl nám nepřekvapivě Svatý Kopeček a samozřejmě i odlehlé Nové Sady a Nová Ulice, vynechali jsme i Hejčín. Zato jsem se třeba úplně poprvé podíval k olomouckým pravoslavným a taky k několika evangelickým komunitám. Vůbec jsem kupříkladu netušil, že ve městě aktivně působí baptisté.

Následuje mírně neuspořádaný soupis dojmů: hlavní kostely Olomouce mám už docela okoukané, takže návštěva katedrály, Panny Marie Sněžné nebo třeba kapucínů na Dolním Náměstí už neměla moc potenciál překvapit. Vždycky se ale rád podívám ke svatému Mořici. Jednak mám slabost pro gotickou architekturu a umění obecně, jednak se uvnitř nacházejí mimořádně velké a hlasité varhany… pro které mám taky slabost.

Nic jsem nefotil, obrázek pro neolomoucké čtenáře poskytla tetička Wiki. (zdroj)

Nevzpomínám si, jestli i během minulých ročníků připravili organizátoři cedule s vysvětlivkami a popisy, byly každopádně docela praktické. Na věž jsem tentokrát nešplhal, i když to stojí za to. Ve dveřích jsem totiž potkal spolužáka z Arcibiskupského gymnázia a univerzity, takže jsem obětoval vyhlídku rozhovoru. Mrzí mě ale jen to, že jsme u Mořice začali. Přijde mi, že má lepší atmosféru později večer, když už není tolik světla.

Pokračovali jsme přes Michala, kde jsem si už poněkolikáté prohlédl zvony, modlitební sklep a samozřejmě vysokou kupoli. Nic z toho neomrzí, i když musím varovat všechny, kdo se šplhají do zvonice, že tam bývá vcelku narváno a jediné úzké schodiště musí stačit obousměrnému provozu. Dál jsme šli přes Sarkandera, kde můžete najít poměrně unikátní cedulku Ke skřipci.

Procvičil jsem si tam své rok staré dovednosti čtení latinských zkratek, naneštěstí ale nebyl v okolí nikdo, před kým bych mohl zamachrovat. Vydali jsme se tedy ke katedrále, přičemž jsme prošli to, co bylo po cestě. V modlitebně Církve bratrské zrovna zpíval tamní sbor nějaké náboženské písničky, podle melodie nejspíš přeložené z angličtiny. Klášterní kaple svatého Františka je zase poměrně zajímavě koncipovaná tak, že je oltář uprostřed. Tradiční katolíky by z toho trefil šlak, ale vypadá to docela hezky. Interiér doplňují vitráže s výjevy inspirovanými spisy patrona kaple, jak jsem si přečetl ve vysvětlujícím dokumentu.

He nailed it! (zdroj)

Českobratrská církev evangelická rozdávala letáčky k výročí evropské reformace. Příjemně mě překvapilo, že v něm uvedli, že Luther nejspíš nikdy žádné teze na vrata katedrály ve Wittenbergu nepřibil, ale zaslal je biskupovi. Romantická představa o kladivu, které odklepává poslední hodiny jednotné západní církve, je sice obecně rozšířená, ale stojí spíš na vodě.

U pravoslavných se zase četlo z Bible, a to staroslověnsky. Moc jsem neposlouchal. Ne, že bych měl něco proti církevní zálibě v mrtvých jazycích, kterým nikdo pořádně nerozumí, ale daleko víc mě zaujaly ikony českých svatých. Člověk je totiž nemá zpravidla moc šanci zahlédnout, neboť na našem území mnoho ortodoxních chrámů není a na východě se zase samozřejmě víc ctí tamní světci. Pro mě to byla vůbec první možnost od návštěvy Cyrila a Metoděje v Praze (to je ten kostel, kde zahynuli Heydrichovi atentátníci).

Krásně hrál smyčcový kvartet na balkoně kaple v patře kavárny Õde. V té době už byla tma a rozsvícený Olomouc v pozadí tomu všemu ještě dodával na uměleckém dojmu. Až po návštěvě kostela svaté Kateřiny jsem pak ke svému překvapení zjistil, že je to chrám gotický a ne novogotický, jak napovídá jeho vnitřní výbava. Když se na to divám zpětně, asi mi to mělo dojít, ale pokud jsem to někdy v minulosti věděl, úplně mi to vypadlo z hlavy.

Svoji kapli mají třeba i na olomoucké radnici. (zdroj)

Mrkli jsme se ale třeba i k Jednotě baptistů, kde nám dali občerstvení a kde jsme si krátce promluvili s jednou organizátorkou, která se zajímala o cenu a způsob výroby měkčených larpových zbraní. Potom nás čekala třeba ještě kaple v gymnáziu Německého řádu a úplně nakonec dominikánský kostel Neposkvrněného početí. Řeholníci zrovna latinsky zpívali modlitbu Zdrávas Královno.

Několik doplňujících postřehů: objevil-li se někdy někde nějaký anglický popisek, byl dost často přeložený špatně. Není divu, protože mnohé cedulky zjevně ještě pamatují sametovou revoluci a nejspíš je někdo připlácl na dveře, když se začali přes hranice trousit noví zahraniční turisté. Nejde přitom jen o neobratně zformulované věty, ale třeba i o přebývající slova.

Chodit po ulici s člověkem vyzbrojeným měkčeným mečem a sekerou, který se halí do dlouhého pláště, může být docela zážitek. Kamarád se dostal hned do několika rodinných fotoalb a postupně byl nazván Legolasem (což ho vcelku pochopitelně naštvalo), osobou cestující k Hoře osudu (což aspoň nechává prostor pro výběr) a dokonce Harrym Potterem (což je kulturní barbarství nejhrubšího zrna – kdo kdy viděl Pottera se sekerou?).

Groot jim vysvětlí, jak to s tou sekerou je. (zdroj)

Dovedu si představit, že celá akce může na průměrného návštěvníka docela dobře zapůsobit i svým, řekněme, propagačním rozměrem. Pravděpodobně se totiž nedočká žádného plamenného kázání nebo všech těch zvláštních povídání o směšně poddimenzovaných dřevěných lodích se zvířaty a proměňování vodstva v lihoviny. Církve se prezentují spíš tak trochu jako cool volnočasová aktivita se špetkou dobročinnosti, hnaná nesobeckými motivy. Nemám důvod pochybovat, že to tak mnozí zúčastnění i skutečně myslí.

Protestanti asi nejvíc akcentují samotné společenství a vlastně v každé jejich modlitebně, kterou jsme navštívili, se konala nějaká kulturně-setkávací akce. Pravoslavní zase možná víc přibližovali své pro českého člověka trochu exotické prostředí. Přiznám se ale, že mám stejně nejblíž ke katolickému pojetí, nejen vzhledem k téměř dvěma dekádám stráveným v církvi. Západní křesťanství u nás holt má nejdelší tradici a zdaleka nejpropracovanější mytologii a člověk i při padesáté návštěvě katedrály vždycky objeví nějaký ten nový ostatek, biskupský erb nebo jinou zajímavou proprietu.

Tak příští rok snad zas, mohli bychom stihnout ještě aspoň i ten Hejčín. A otevřeno měli prý i v Husově sboru, i když asi nedávali razítka. Už dlouho se chci dovnitř mrknout, přinejmenším od doby, co jsem okolo chodil do archivu. Třeba mi to vyjde.

pondělí 29. května 2017

Když český ateista sleduje God's Not Dead

Logo filmu. (zdroj)
Na doporučení jsem se podíval na film God’s Not Dead – dozvěděl jsem se, že mě prý třeba osloví (rozuměj: vyvede z ateistické fáze vzdoru zpět k jediné pravdě Kristově). A protože jsem Sajrajt dokoukal už před nějakým tím pátkem, měl jsem k dispozici i tolik potřebnou masochistickou náladu. Navíc jsem toho názoru, že ani otevřená křesťanská propaganda nemusí být vždycky špatným filmem – některé filmy Alexe Kendricka jsem svého času dokoukal víceméně bez újmy na zdraví. God’s Not Dead je ale přímo děsivě špatný.

Bavil jsem se u něj vlastně jenom jednou. Dva pastoři se snažili nastartovat několik různých aut a nikdy se jim to nepodařilo. Tím se zdrželi ve městě, mohli udělat to, co po nich Pánbůh žádal a následujícího dne se stačilo pomodlit a dříve nepoužitelný vehikl začal opět fungovat. Mám pro naivně podané kouzelnické triky jistou slabost.

(zdroj)

Dějová linie s mladou muslimkou, která poslouchala Bibli jako audioknihu tak dlouho, až se nakonec rozhodla přejít ke konkurenčnímu náboženství, byla oproti tomu strašně líná. Dívčin údajně konzervativní otec své dceři sice přikazoval nosit hadr přes obličej, ale vůbec se nestaral o její odhalená ramena a upnuté rifle. Z takového odívání přitom chytají v jednadvacátém století amok i někteří tradiční katolíci, natožpak uctívači pouštního proroka.

Kdesi v pozadí se pak odehrával ještě příběh reportérky, která zjistila, že má rakovinu, ale ten byl tak bídně zahraný a místy nechtěně vtipný, že se mi do něj ani nechce moc rýt.

Ve zbytku článku se proto budu věnovat nejpodstatnější lince snímku, která zobrazuje konflikt mezi omezeným, verbálně agresivním, zakomplexovaným ateistickým profesorem a uctivým, velkorysým, nadaným novým studentem.

Hlavní postavy snímku. (zdroj)

Všechno začíná na první hodině filosofie, kde přišel z mé strany vůbec první z nakonec nesčetné řady facepalmů. Profesůrek napíše na tabuli seznam několika jmen velikánů světového myšlení a řekne, že vzhledem k tomu, že byli všichni ti lidé ateisty, můžeme debatu o (ne)existenci Boha prohlásit za ukončenou.

Autory dementního scénáře ani trochu netrápí, že přiřkli ateismus i lidem, u nichž není tak úplně jistý (např. David Hume), navíc hned ze začátku prezentují divákovi svoji naprosto bizarní fascinaci argumentem autoritou. Z kostela jsou asi zvyklí, že se musí věřit tomu, čemu se musí věřit – ve filosofii je ale důraz kladen na koherentní logiku a utloukání oponentů slavnými jmény jde přímo proti jejímu duchu.

Můj WTF pocit se ještě prohloubil, když zlý ateista profesor Raddison rozdal svým ovečkám studentům prázdné papíry a instruoval je, aby na něj napsali Bůh je mrtev a připojili svůj podpis. Taková scéna už není jen směšná, ale vysloveně trapná – nutit někoho, aby něco takového udělal, je v každé slušné zemi včetně Spojených státu protiústavní a tvůrci si to jednoduše vycucali z prstu.

Je jen jeden bůh a jeho jméno je Smrt. A je jen jedna věc, kterou říkáme Smrti: Dnes ne. (zdroj)

Nebo se vlastně spíš inspirovali ve vlastních, křesťanských univerzitách, které po svých studentech přesně takovouto hanebnost požadují. Svoboda náboženství zjevně podle mnohých lidí neznamená i svobodu od náboženství. Pokud mi nevěříte, mrkněte třeba na stránky křesťanské vysoké školy v Coloradu, kde musíte odkývat mimo jiné bláboly o trojjedinosti Boha, vzkříšení mrtvých a Bibli jako božím slovu.

Ale dost nimrání se v pokrytectví autorů filmu, pro diváka bude jistě zajímavější samotná debata, která se mezi profesorem a jeho studentem záhy rozvine. Nebo ne?

Ne.

Už první věta, kterou mladý Josh Wheaton vypustí z úst, je pěkná volovina. Mluví o vědcích, kteří dvě a půl tisíciletí souhlasili s Aristotelem, že je vesmír statický. Věda tak jak ji známe přitom vznikla až v období osvícenství.

Student následně tvrdí, že Bible měla celou dobu pravdu a předběhla tak chudáky upachtěné vědce o několik koňských déle. Boží slova „Budiž světlo!“ totiž samozřejmě odstartovala Velký třesk a ten, kdo si nedokáže jazyk Písma jednoduše přeložit do moderních pojmů, je ignorant.

Nalevo náš hrdina, napravo kouzelník, co neumí nastartovat auto. (zdroj)

Už jsem na Anekronu kdysi psal, že nevím, jak vznikl vesmír. Popravdě to neví vůbec nikdo a existuje mnohem více možností než jen ta, že se stvořil sám nebo že ho stvořil Bůh, jak se nám film snaží namluvit. Neznalost nás navíc ani v nejmenším neopravňuje strčit do prázdného místa dědečka na obláčku*, který nemá rád předkožky, homosexualitu a čas od času rozpoutává genocidy.
* Poznámka pro všechny Váchy a Halíky: Samozřejmě si nemyslím, že si křesťané představují Boha jako nebeského staříka. Některým stačí samozřejmě ke štěstí jen hlas v jejich hlavě.
Slabina argumentace stvořitelem se navíc ukáže záhy, když se jedna kolegyně Joshe Wheatona slovy britského ateisty Richarda Dawkinse zeptá, kdo tedy stvořil Boha? Protřelý student samozřejmě provede klasický křesťanský úhybný manévr a prohlásí, že křesťané věří v nestvořeného Boha, takže celá otázka postrádá smysl, což je samozřejmě děsně pohodlné… ale taky dost nepřesvědčivé. Podobným způsobem si můžete nadefinovat, co se vám zamane, pokud ale nepředložíte důkazy, nemůžete se divit, když vás nikdo nebude brát vážně.

Joshovu hru se slovíčky navíc dost hatí kreacionisté, kteří berou Bibli doslova a vědí, že se vědeckému poznání ani trochu neblíží – tím hůř podle nich pro vědecké poznání.

KREACIONISMUS: Protože je jednodušší přečíst jednu knihu, než celou hromadu těch složitějších. (zdroj)

Úplně stejnou snahu vecpat Boha do všech možných mezer, které mu chudákovi ještě zbyly (Diův blesk nebo duhu po potopě už božstvům věda naneštěstí sebrala), předvádí student i ve druhé části své obhajoby. Protože ještě přesně nevíme, jak na Zemi vznikl život (máme ale mimochodem několik dost dobrých hypotéz), vymyslíme si, že to udělal neviditelný kouzelník a máme vystaráno! Chudáci vědci v bílých pláštích se roky moří v laboratoři, a přitom je to tak jednoduché. Stačí jen věřit!

Zdaleka nejzajímavější je tak nakonec třetí Joshova přednáška, ve které se chrabrý intelektuální hrdina pokouší vypořádat s problémem zla. Pro filosofické laiky ho shrnu v klasické formulaci, v níž se objevuje u Davida Huma.
Chce Bůh zabránit zlu, ale nedokáže to? Pak není všemocný.
Může mu zabránit, ale nechce? Pak je zlovolný.
Může mu zabránit a chce? Kde se pak bere zlo?
A pokud nemůže a nechce – proč jej vůbec nazývat Bohem?
Josh Wheaton samozřejmě reaguje tím nejprovařenějším způsobem: tvrdí, že je existence (dočasného) zla nutná kvůli lidské svobodné vůli. Podobná odpověď je mezi křesťany asi nejobvyklejší a najít ji můžete různě (nejen) po českém internetu.

Svobodná vůle, to má být co? Zavři zobák, udělej si úkoly a dojez ty nudle! (zdroj)

Snad vás nepřekvapí, že vůbec nefunguje. Vyvolává spoustu dalších otázek – třeba zda Bůh mohl stvořit svět se svobodnou vůlí, ale beze zla, zda nemohl alespoň redukovat zlo na snesitelnější úroveň, když už by nutně muselo být, zda je Nejvyšší podřízen zákonům logiky či nikoli – ani jedna odpověď dle mého není pro klasického věřícího nijak zvlášť uspokojivá.

Americký filosof Daniel Fincke, z jehož obsáhlých poznámek jsem při psaní tohoto článku místy vycházel, ale postřehl ještě další chybu argumentu, která mi popravdě nikdy nepřišla na mysl.

Boha Bible totiž nějaká lidská svobodná vůle vůbec netankuje. V průběhu Starého zákona zatvrzuje srdce každému, kdo se mu znelíbí, aby ho mohl následně efektně zničit. Abychom si ale nemysleli, že se tak choval jenom kdysi, podává nám stejnou zprávu i novozákonní epištola Římanům:
Co tedy řekneme? Je Bůh nespravedlivý? Naprosto ne! Mojžíšovi řekl: ‚Smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji.‘ Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se smilovává. Písmo přece říká faraónovi: ‚Vyzdvihl jsem tě, abych na tobě ukázal svou moc a aby mé jméno bylo rozhlášeno po celé zemi.‘ Smilovává se tedy, nad kým chce, a koho chce, činí zatvrzelým. (Řím 9:14-18)
Čtete tam něco o svobodné vůli? Protože já teda rozhodně ne. A o pár veršů dále:
Jestliže Bůh chtěl ukázat svůj hněv a zjevit svou moc, a proto s velkou shovívavostí snášel ty, kdo propadli jeho hněvu a byli určeni k záhubě (…) (Řím 9:22)
Určeni k záhubě. Hmm. To zní opravdu velice svobodně.

Dal lidstvu knihu morálních poučení. Zahrnul do ní pokyny, jak se chovat ke svým otrokům. (zdroj)

Profesor-ateista navíc přímo ve filmu (kupodivu naprosto správně) poukazuje na další fatální chybu argumentu svobodnou vůlí, totiž že je na světě strašně moc zla, za nímž žádné lidské rozhodnutí nestojí a ani stát nemůže. Zmiňme přírodní katastrofy, epidemie, které zahubily víc lidí, než všechny války dohromady nebo třeba nepřízeň počasí vedoucí k neúrodě a hladomoru.

Ani to ale ještě nestačí – domnívám se totiž, že vysvětlení zla svobodnou vůlí naráží ještě na jednu zásadní potíž, totiž na nutnost dokázat existenci samotné svobodné vůle. Naše vnitřní zdání, že činíme vědomé, neovlivněné volby samozřejmě nemůže stačit. Máme spoustu dobrých důvodů domnívat se, že jsou naše mentální stavy založené na fyzice a chemii mozku a platí pro ně tedy úplně obyčejné zákony akce a reakce.

Víme, že nádory na mozku mohou výrazně ovlivňovat chování nemocných. Známe Phinease Gage, který to kdysi schytal dlouhou železnou tyčí do hlavy, nezemřel, ale jeho osobnost se naprosto změnila. Máme výzkumy Benjamina Libeta, jež přesvědčivě ukazují, že naše vědomá reflexe světa okolo nás je proti reakcím těla značně zpožděná. Víme, že se rozhodujeme ještě dřív, než si svou volbu uvědomíme, jak ukazuje třeba nová série Mind Field amerického popularizátora vědy Michaela Stevense.

Ale dost o svobodné vůli – téma je to neobyčejně rozsáhlé a žádalo by si až příliš mnoho prostoru, kdybychom je chtěli aspoň trochu prozkoumat. Zbožný student se jím beztak příliš dlouho nezabývá a raději tvrdí, že bez Boha není možná absolutní morálka a jeho profesor je tudíž pokrytec, když by klidně obvinil z podvádění někoho, kdo by si přinesl tahák.

Pokud si křesťané z Bible vybírají jenom ty pěkné pasáže, neměli náhodou morálku ještě předtím, než se pustili do čtení? (zdroj)

Snad nemusím znovu opakovat, že milé, společensky zodpovědné chování je evolučně výhodné a nějakého nebeského zákonodárce vůbec nepotřebuje. Morálka také nemusí být vůbec „absolutní“, aby byla objektivní – existuje značné množství morálních systémů, které si bez Boha pohodlně vystačí, a přitom nejsou relativistické. Pokud byste se chtěli dozvědět víc, doporučuji třeba skvělé video z kanálu QualiaSoup.

Já si totiž ještě neodpustím okomentovat závěr celé diskuze, v němž se dozvídáme, že ateistický profesor filosofie ve skutečnosti nenávidí Boha a viní ho za své životní potíže. Josh Wheaton dramaticky ztiší hlas a definitivně vyhraje debatu jednoduchou otázkou: „Jak můžete nenávidět někoho, kdo neexistuje?“

Někteří ateisté žijí šťastné životy, jiní nikoli. Úplně stejně jako věřící lidé. K Bohu samozřejmě nenávist nechovají a na nervy jim leze spíš jeho fanklub, který přežívá jen díky systematické indoktrinaci dětí a vyhrožování peklem všem, kteří by chtěli zdrhnout z otcovské náruče, často prosazuje vyučování kreacionistické pavědy na školách, je posedlý tím, co tropí lidé ve volném čase se svými pohlavními orgány a v různé míře by chtěl omezovat práva žen, homosexuálů nebo lidí, kteří nevěří křesťanskému učení.

Bible má problém s jedním z následujícího: Genocida, znásilnění, humr, otroctví. Uhodnete? (zdroj)

Když nad tím ale tak přemýšlím, dokážu si představit i situaci, ve které lze Boha konzistentně nenávidět a zároveň nevěřit v jeho existenci – to tehdy, když jej považujeme za literární, či chcete-li mytologickou postavu. Sympatie nebo antipatie cítíme k mnoha imaginárním charakterům, tak proč by měl být hlavní hrdina a údajný autor Bible nějakou výjimkou? V tomhle ohledu nemůžu než souhlasit s Dawkinsovou poznámkou z Božího bludu, že je starozákonní Bůh patrně nejprotivnější postavou v celé beletrii.

Ale to už bych zase zabíhal moc daleko. Snímek God’s Not Dead je intelektuálně naprosto mrtvý a argumentačně mimořádně chudý. I z formálního hlediska jde o prachobyčejný paskvil s místy nepřesvědčivými hereckými výkony, slabým scénářem a (až na závěrečný song, který má chytlavou melodii) i nezajímavou hudbou. Pokud ale toužíte po koňské dávce cringe, klidně si poslužte.

Pro lepší zážitek doporučuji kombinovat sledování s recenzí filmu na stránkách kreacionistické party Answers in Genesis, která se s vlastními souvěrci skoro v ničem neshodne kvůli odlišnému výkladu Bible. Pokud naopak toužíte po racionálním, kritickém pohledu, doporučím vám již zmíněný rozbor skutečného ateistického filosofa Daniela Finckeho. Nebo můžete samozřejmě snímek úplně vynechat a ušetřit tak svůj čas i bránici.

God is dead, se s tim smiřte.

pátek 26. května 2017

Kráska a zvíře je fajn, ale stejně mě štve

Tak jsem vůbec poprvé viděl Krásku a zvíře. S původním animákem z nějakého důvodu nemám diváckou zkušenost, takže jsem byl v docela unikátní pozici, protože jsem neměl potřebu a ani možnost obě inkarnace příběhu srovnávat. A protože jsme na blogísku, shrnu svoje dojmy zase v obvyklé nerecenzi.

Hádám, že je tenhle obrázek povinnej, tak si ho odbydem rovnou. (zdroj)

Děj asi ani nemá smysl popisovat. Jeho základní linku zná asi každý a během dvouhodinové stopáže se ve filmu nestane vůbec nic, co byste se značným předstihem už dávno nevětřili. Není to výtka, ale konstatování, protože pohádky ani promyšlený scénář mít nemusejí a když se do nich někdo občas pokusí nacpat nějaký netradiční, cizorodý prvek, dopadne to většinou naprosto příšerně.

Víc záleží třeba na hereckých výkonech. Děsně jsem si užil Iana McKellena v roli oživlých hodin, když řídil obranu sídla Zvířete – tvůrci si z toho mohli udělat ještě větší srandu patřičným zdůrazněním paralel s Gandalfem velícím gondorským jednotkám v Minas Tirith, ale tím by se samozřejmě dostali trochu mimo svůj žánr. Evana McGregora jsem s přízvukem vůbec nepoznal, za což se samozřejmě patřičně stydím.

Podoba tam je, vo tom žádná. (zdroj)

Nejvíc si roli ale zjevně užil Luke Evans, který si po nudném Drákulovi konečně zahrál pořádného záporáka (i když mi trhá srdce, že něco takového musím napsat… ale upíři jsou mrtví mrtvější než obvykle).

Dan Stevens a Emma Watson mi přišli „jenom“ OK. Vývoj charakterů zvládli, i když jim k tomu scénář občas nepopřával dostatek prostoru. Přišlo mi ale, že větší chemii měli mezi sebou dvě ústřední postavy v Popelce a asi i proto bych druhý zmíněný film nakonec preferoval. Highligtem vztahu Krásky a Zvířete je jednoznačně lehce depresivní výlet do Paříže, který naprostou absencí obvyklé lehkovážnosti ze snímku docela trčí (ale v pozitivním smyslu) a kdyby nebyli tvůrci poserové a nehráli na jistotu, mohli se v něm nimrat ještě o pár momentů déle. Dětský divák by to imho přežil víceméně bez úhony.

Haf! (zdroj)

Vlčí smečka jako zdroj napětí je strašné klišé, ale mám dojem, že byla i v předloze, tak do toho nebudu moc rýt.

Písničky mě nevzaly, ale to asi překvapí jen málokoho. Za poslední rok mě nadchl akorát tak soundtrack k Moaně, na kterém na druhou stranu ujíždím už hezkých pár měsíců. Už je to málem na diagnózu: nedávno jsem slyšel zprasenou českou verzi a málem mi rupla cévka. Abych byl k nebohým překladatelům fér, o moc líp to to asi ani nešlo, ale popravdě

Ještěže jsem si tenhle gif kdysi vyrobil.

Co se vizuálů týče, byla Kráska a zvíře samozřejmě pastelově barevná, naneštěstí skoro stejným způsobem jako už zmíněná Popelka. Když se k tomu připočte ještě jistá podobnost kostýmů, trochu zamrzí, že si nový film emancipovaně nevyšplápl vlastní cestičku. Na druhou stranu toho o historických hadrech vím strašně málo a vůbec bych se nedivil, kdyby mě někdo hodně rychle vyvedl z omylu.

Zvíře je trochu divný. Většinu času vypadá docela podařeně, ale ze schodů chodí teda dost divně. Možná je to tím, že má na nohou kopyta a podlehl jsem klasickému filmovému klamu nerealistické reality, možná se to ale zkrátka jenom blbě animuje. Vem to čert, protože si to Zvíře stejnak štráduje po schodišti jenom jednou.

Představte si, že můžete beztrestně dělat tyhle xichty a ještě vám za to zaplatí. Dream job. (zdroj)

Protože jsem už klasický recenzní formát degradoval dostatečně a vlastně mě už nenapadá, na co si ještě ublíženě postěžovat, bude vám muset tenhle nesouvislý výplach mozku asi stačit. Dodám snad jen to, že se mi začíná pořádně zajídat Disneyho styl, protože svoje pohádky začíná točit úplně stejně, jako svoje Marvel komiksy. Hezky podle šablony a jenom občas prohodí nějakou tu kulisu.

A jo, vím, že Moanu taky vyrobil Disney. Animáky se asi przní hůř.