pátek 22. června 2018

Moje problémy s doktorem Jordanem Petersonem


Možná vám to nepřijde pravděpodobné, ale tomuto muži naslouchají miliony (především mladých) lidí. (zdroj)

Je to už několik měsíců, co jsem objevil kanadského psychologa Jordana Petersona. Bylo to v době, kdy se internetem šířil jeho dnes již legendární rozhovor s novinářkou Cathy Newman pro britský Channel 4. Už od první věty mě zaujal až pedantsky přesným vyjadřováním, které obralo ideologicky zabarvené otázky o jejich osten. Západní mediální mainstream je totiž dle mého až příliš vstřícný ke stupidním myšlenkovým směrům typu intersekcionálního feminismu a já proto opravdu rád sleduji, když v něm pro změnu dostane prostor naopak někdo výrazně kritický.


A Peterson si vedl přímo skvěle. Nenechal se vykreslit karikaturou misogynního zpátečníka, obhajoval svobodu slova i přesto, že její využití občas uráží lidi (ó, jaké překvapení!) a vyzdvihl individualismus v protikladu ke stále absurdnějšímu dělení do škatulek podle pohlaví, sexuální orientace nebo barvy kůže (a následnému soutěžení o to, kdo je nejutlačovanější). Zkrátka se opřel do všeho toho postmoderního bordelu, kvůli kterému se už docela stydím nazývat se liberálem.

Pochopitelně jsem tudíž začal pravidelně sledovat další a další videa Jordana Petersona a dokonce jsem si pořídil i jeho novou knihu 12 Rules for Life: An Antidote to Chaos.

Záhy se ale nevyhnutelně prokázalo mé podezření, že nikdo není dokonalý. Dokud doktor Peterson útočil na ideje typu patriarchátu, afirmativních opatření nebo safe spaces, souhlasil jsem až na naprosté výjimky s každým jeho slovem. Jakmile se ale od kritiky společenských poměrů přesunul k filosofičtějším či dokonce náboženským tématům (Peterson se považuje za křesťana), uvědomil jsem si, že s mnoha jeho názory velice ostře nesouhlasím.

Právě třem svým nejzásadnějším problémům s Petersonem chci věnovat zbytek tohoto článku.


1) Pojetí pravdy


Ano, žebříčky bestsellerů opanovala kniha pravidel. (zdroj)

Hlavní výtka směřuje k Petersonovu velmi osobitému pojetí pravdy, od něhož se odvíjí značná část jeho názorů. Pokud totiž o něčem mluví jako o pravdivém, neznamená to nutně shodu mezi poznáním a skutečností podle klasické definice. Peterson totiž definuje pravdu (dle svých slow darwinisticky, i když to nepovažuji za vhodné označení) jako to, co prospívá životu.

Zachází tak daleko, že vlastně považuje za pravdivé to, co je morální a vice versa. Snad ani nemusím zdůrazňovat, jak problematické takové pojetí pravdy je. Velmi souhlasím se Samem Harrisem, který během jednoho ze svých rozhovorů s Petersonem uvedl, že nutně potřebujeme koncept pravdy, který přesahuje naše starosti o to, zda je taková pravda užitečná či v souladu s naším přežitím. V opačném případě bychom totiž museli v podstatě popřít pravdivost všeho, co nám škodí.

Do větší hloubky vysvětlují celou problematiku (v angličtině) dvě připojená videa, která si zároveň všímají, že podobná snaha redefinovat pravdu až podezřele připomíná Petersonovy ideologické oponenty.


2) Apologetika křesťanství


Zároveň se Petersonovi navíc otevírá možnost nazývat pravdivými i myšlenky, které by ve významu shody mezi poznáním a skutečností nikdy pravdivými nenazval. To jde nejvíc poznat pokaždé, když doktor obhajuje náboženství či rozebírá křesťanskou mytologii.

Na začátku jsem napsal, že se Peterson považuje za křesťana. Jenže Peterson je podobný druh křesťana jako u nás v Česku třeba profesor Václav Hořejší. Ten ve skutečnosti nevěří, že by Ježíš neměl biologického otce (i když přesně to hlásá „jeho“ římskokatolická církev) a nevěří ani ve zmrtvýchvstání a odpuštění hříchů považuje za existenciální metaforu.

Peterson je úplně stejný případ. Nosí stejnou nálepku, jako lidé, kteří doslova a do písmene věří v nebe a peklo, poslední soud či trojjedinost Boha, ale nemohl by se od nich víc lišit. Zatímco totiž náboženství považuje za metaforicky pravdivé (či petersonovsky pravdivé, chcete-li), na otázky po skutečné, fyzické existenci Syna Božího už odpovídá velmi vyhýbavě. Když se ho pak list National Post zeptal, zda věří v Boha, reagoval Peterson: „Myslím, že na tohle je správná odpověď ne, ale bojím se, že by mohl existovat.“

A to je pro mě problém hned z několika důvodů. I když mu nechci upíral právo nazývat se jakkoli uzná za vhodné, poskytuje tím podle mě zbytečně morální podporu lidem, se kterými vlastně nemá (a mnohdy ani nechce) mít nic společného. Neváhal bych také tvrdit, že mnohé z nich svým dosti dvouznačným vyjadřováním mystifikuje. Ano, přijde mi to jako intelektuální zbabělost.

No a nakonec je tu jeho polemika s ateistickými mysliteli jako je Sam Harris, ve které vytahuje ty nejotřepanější karty typu tvrzení, že by se bezvěrci měli chovat jako svině a všechny okrádat a vraždit, když nemají žádný absolutní základ pro morálku (z čehož kuriózně vyvozuje, že je většina ateistů jen zakuklenými křesťany).


3) Vyprávění příběhů


Nakonec přichází má možná nejdůležitější námitka, která vychází z knihy Atheist’s Guide to Reality amerického filosofa Alexe Rosenberga. Stejně jako on totiž nevěřím, že lze komplexitu našeho světa a jeho opravdové poznání obsáhnout formou příběhů, velice zjevně na rozdíl od Jordana Petersona. Jeho lekce jsou totiž přímo prošpikované vyprávěním, mýty a literárními i jungiánskými archetypy.

Už sama doktorova fascinace Jungem, Nietzschem, Dostojevským a dalšími stylem k umělecké sféře tíhnoucími mysliteli by měla být varováním. Petersonův pohled na svět je v mnoha ohledech velmi zajímavý, často intuitivním způsobem vysvětluje komplexní problémy a celkově působí dost přesvědčivým dojmem. Problém ale je, že jde stále pouze jen o příběh, který často s realitou nemusí mít vůbec nic společného.

Nezůstanu zbaběle vágní a nabídnu alespoň jeden konkrétní příklad, který mi poprvé představilo jedno anglické video.


Jordan Peterson v jedné ze svých přednášek tvrdí, že se nacisté během druhé světové války chovali nelogicky. Nákladně totiž vyvražďovali Židy, které mohli místo toho zneužít k práci. Následně tvrdí, že to nacisté dělali proto, že se v nich manifestoval archetyp Kaina, biblické postavy bratrovraha.

Nejenže není pravda, že by nacisté skrze své oběti nepřicházeli k zisku, video velice dobře ukazuje, že holocaust dával děsivý smysl optikou jejich totalitní ideologie. Vládci Třetí říše nebyli jenom psychopati či lidé posedlí zlem a touhou ničit, ale jejich válka byla motivovaná očištěním nadřazené rasy od „hrozby“ světového židovstva.

Peterson pochopitelně není antisemita, jen se mi zdá, že mu možná jeho vlastní myšlenkové podhoubí občas dost zastírá pohled. Kdyby totiž problematiku zkoumal hlouběji, dost možná by musel střílet do vlastních řad. Těžko si například představit, že na nenávisti k Židům v nacistickém Německu nenese žádný podíl myšlenkové dědictví křesťanství, jímž se jako červená nit táhnou tvrdě protižidovské postoje.

Bůh nenávidí židy a o soudném dnu řekne těm, kteří s nimi soucítí: „Odejděte ode Mne, protože jste měli styky s Mými vrahy!“ Utečte tedy z jejich shromáždění, prchněte z jejich domů a mějte jejich synagogu v nenávisti a odporu.
svatý Jan Zlatoústý

Co je horší, mnozí zvláště tradicionalisticky orientovaní křesťané podobné názory chovají i v současnosti. Citát výše jsem převzal z tohoto údajně katolického webu, kde najdete i spoustu dalších, na těch nejútočnějších místech tučně zvýrazněných protižidovských útoků představitelů církve.

To pochopitelně vůbec neznamená, že by byly dnes mezi věřícími lidmi takové názory mainstreamem. Dle mého se tak ale ukazuje nebezpečí spojené s jednostranným, zjednodušujícím výkladem složitých problémů. Bojím se, že se Peterson chce od leckdy ztřeštěné současnosti tak trochu prchnout do idealizované minulosti, která ale nikdy neexistovala a existovat ani nemůže.

To ale samozřejmě nic nemění na názoru, že je jeho kritika stávajících poměrů často velice přesná a myslím, že velmi potřebná.

neděle 20. května 2018

Jak jsem poslouchal Čajkovského v Alpách a co jsem viděl v Le Puy

Od minula jsem našel hezčí vlajku.

Co byste dělali, kdyby v Česku stávkovaly železnice? Co byste dělali, kdyby stávkovaly tři dny v týdnu celý čtvrtrok? Pokud si takovou situaci nedokážete ani představit, do Francie se raději nestěhujte. Protože přesně tak to tam vypadalo v době, kdy jsem tam byl já (a pokud vím, stávka pokračuje ještě doteď). V tomto článku se dozvíte, jak nám to zkomplikovalo život.

To ale předbíhám. Přes sobotu, kdy se s Klárou chystáme vyrazit do Le Puy-en-Velay, zatím ještě většina spojů normálně jezdí. Nasedáme proto v Saint Étienne na vlak a asi hodinu, možná hodinu a půl obdivujeme skalnatá údolí za okny, pokud tedy zrovna neprojíždíme jedním z četných tunelů. V takových případech se automaticky rozsvítí světla. Počítám, jak dlouho trvá, než zase zhasnou a dospívám zhruba k minutě – tedy minutě poté, co vlak opustí tunel.

Cestou se bavíme, ale také vysvobodíme jednu spolucestující, která uvízla za skleněnými dveřmi. Jsou pokažené a z její strany nejdou otevřít. Pokud bychom nebyli na místě, paní by se nejspíš projela o pár stanic dál, než plánovala. Nikdo další totiž v okolí neseděl. Když za použití mírného násilí otevírám dveře, dostane se mi díků ve francouzštině – tedy pravděpodobně, protože nerozumím ani slovo. Klára později zmiňuje, že místní mluví s jiným přízvukem, než třeba lidé ze Saint Étienne, ale to bych v životě nepoznal.

Počasí bylo ve skutečnosti krapet hezčí, než na fotce.

O chvíli později dorážíme do Le Puy. Jméno města mi něco vágně připomíná. Po chvíli si uvědomím, že z nějakého Le Puy pocházel Adhemar de Monteil, biskup a jeden z vůdců první křížové výpravy. Netuším ale, kolik měst s podobným názvem ve Francii existuje, takže považuji tuto variantu za dosti nepravděpodobnou. Záhy se ale ukáže, že jsem tipoval správně.

Nejdřív se ale před námi otevře fascinující panorama. Nad domy a starou románskou katedrálou se tyčí obří socha Panny Marie, které z protější skály na druhém konci města mává svatý Josef. Kdejaký kámen je tu starší, než Velkomoravská říše – do Le Puy prý dvakrát zavítal císař Karel Veliký.

Ze všeho nejdřív míříme do informačního centra, kde si hraji s jednou obrazovkou. Umí sice anglicky, nic moc s její pomocí ale nezjistím kvůli přihlouplému ovládání, kdy musím pomocí směrových šipek přesouvat kurzor myši. Klářin rozhovor se zaměstnanci uvnitř je o poznání úspěšnější.

Vchod do katedrály, obviously.

Navštívíme katedrálu, která je zdobená spíše stroze, bezmála tisícileté stáří z ní ale doslova dýchá. Potom zamíříme k soše Panny Marie, kam se platí několik eur vstupného. Vyšplhat se dá ale nejenom na vrchol kopce, ale až do samotné hlavy světice, která má navíc různě po těle rozeseta nenápadná okénka s dechberoucími výhledy.

Opodál pod Marií pak klečí socha biskupa, pravděpodobně stavitele a všude po okolí jsou rozesety hlavně děl. Zprvu tomu nerozumíme, ale později se dozvíme, že Francouzi sochu odlili z roztavených ruských děl, která získal Napoleon III. během Krymské války.

Vpravo mimo záběr klečí zmíněný biskup.

Když se dostatečně porozhlédneme a užijeme si do sytosti silné poryvy větru, vyrážíme přes celé město k soše svatého Josefa. Cestou nás ale zaujme vysoký kopec, který se nedaleko tyčí – přijde nám, že z jeho vrcholku uvidíme Le Puy jako na dlani. Rozhodujeme se proto, že na něj vystoupáme.

To ale není tak jednoduché. Cestička okolo řeky se rychle mění v západoevropskou obdobu neprostupné džungle, takže se škrábeme do kopce mezi keři a trnitými úponky. Nakonec přemluvím Kláru, abychom si zkrátili cestu přes něčí soukromý pozemek, není to ale k ničemu. Čeká nás další cesta končinami, kam noha Francouze nejspíš nevstoupila už celé roky, než se konečně vydrápeme ke troskám jakéhosi domu.

Josef. Světelné podmínky focení moc nepřály.

Odtamtud už nás nečeká nic horšího, než prudké stoupání. Přes viklající se kameny ho absolvuji v běžeckých botách a bez zdravotního pojištění, což komentuji s přitroublými humory. Nakonec i přesto dorazíme na vrchol fyzicky i psychicky relativně v pořádku a pořídíme pár fotek. Ty, které zhotovím já, připomínají spíše práci opilého impresionisty, ale ten výhled o zvěčnění přímo prosí, takže nedokážu odolat. Utrpení předchozích desítek minut se tedy nakonec vyplácí.

Zpočátku máme obavy, zda se ve zbylém čase stihneme vrátit na nádraží, ale po silnici nám to jde nesrovnatelně rychleji a nakonec nám ještě zbyde asi půlhodina. Chceme ji využít k velmi opožděnému obědu, ale v bezmála dvacetitisícovém městě nedokážeme ani v centru najít jediný otevřený podnik. I ulice jsou téměř vymetené a o jediný rozruch se postará auto, které najede do protisměru a zablokuje cestu svatební koloně.


Výhled. Udělali jsme z nějakého důvodu i selfie, ale takové věci soudný člověk nezveřejňuje.

Nakonec tedy odjíždíme bez jídla, přesto ale spokojení. V Saint Étienne rostoucí hlad vyřešíme návštěvou Auchanu, který máme po cestě. Supermarket probudí moji zvědavost a nakonec si z něho odnáším třeba místní jahodové balení Tic Tacu, které jsem v Česku zatím neviděl. Chvíli přemýšlím i nad krevetami, protože rád zkouším nové věci. Klára je ale jíst nechce, takže se bojím, co bych s velkým balením udělal, kdyby mi nechutnalo.

Večer pak začíná stávka, takže se už v neděli a pondělí už nikam moc nedostaneme. Zas až tolik nám to nevadí, protože nás předchozí dva dny docela unavily a program si najdeme i v Saint Étienne. Zaběhneme si například asi sedmikilometrovou trasu po okolí, ač úplně nechápu, jak ji Klára dokáže sledovat – leckdy totiž vede nečekanými místy.

Navštívíme také ruský obchod, kde neodoláme vynikající zmrzlině a kupujeme také молоко с сахаром, asi nejvýznamnější slovanský civilizační přínos. Když pak ochutnám ruský višňový džus, přestávám věřit zápletce jisté Čechovovy hry. Vykácení višňového sadu mi přijde jako ekonomicky velice neprozíravý krok, když nápoj srovnám s těmi, které se prodávají v Česku.

Těm, kdo neznají azbuku, snad napoví plechovka.

Znovu také míříme do Auchanu, tentokrát hlavně proto, abych tam koupil potraviny na zpáteční cestu a taky něco místního na ochutnání pro rodinu a kamarády. Bonbóny ve tvaru zubních kartáčků nakonec po návratu dovezu k babičce, měkké ovocné kuličky a čokoládové sušenky sníme doma. V Brně si zase na bytě dáme fondue s kousky chleba, přesně jak si to pamatujeme z orgií v komiksech o Asterixovi. Toho mají mimochodem ve Francii i na nanucích.

Ti Švýcaři jsou blázni.

Návštěva supermarketu nám také o místních leccos prozradí. Vůbec poprvé v životě vidím někoho, jak pohmatem kontroluje jakost bagety, než si ji strčí do košíku. Hloupý a značně neekologický mi oproti tomu přijde zvyk balit individuální kusy pečiva v sáčku do dalších plastových obalů. Za zmínku také stojí, že se sice skoro všude dá platit kartou, skoro vždy ji ale musíte zasunout dovnitř a vyťukat PIN. V Česku oblíbené bezkontaktní platby se tu příliš nerozšířily.

Během druhé návštěvy Auchanu také potkáváme Klářina známého z Tibetu, jehož jméno si naneštěstí nejsem schopný zapamatovat, natožpak vyslovit. Mluví ale anglicky, takže se chvíli bavíme. Ukazuje se, že před pár lety zavítal do Le Puy, takže s ním probereme nové zážitky. Ptám se, jak dlouho mu trvalo naučit se francouzsky a on odpovídá, že zhruba dva roky.

Nemůžu se nesmát, protože přesně tak dlouho jsem jazyk studoval já a nepamatuji si z něj téměř nic. Shodujeme se, že každodenní praxe a snaha dorozumět se s okolím hodně pomáhá, stejně ale cítím k jeho výkonu značný respekt. Ze všech jazyků, kterým jsem v životě věnoval aspoň pár hodin, mi francouzština přišla zdaleka nejobtížnější.

Pohled do interiéru sochy. Vím, že jste zvědaví.

Tou dobou si už hledám zpáteční spoj. Chci se vrátit po zemi a cestou navštívit svou druhou sestřenici v Německu, rychle se ale ukazuje, že nemám šanci. Stávka vlaků nahnala Francouze do autobusů a valná většina linek je obsazená do posledního místa. Začínám se bát, že se do Česka ani nedostanu a vymýšlím pološílený plán, který počítá mimo jiné s tím, že se budu skoro celou noc procházet po Ženevě.

Klára mě odrazuje, takže pokušení narůstá. Napůl z legrace navrhnu, že aspoň obejdu tamní jezero, druhý pohled na mapu mi ale připomene, jak moc stihly od střední školy upadnout mé znalosti zeměpisu – zmíněná vodní plocha má na délku něco přes 70 kilometrů. Posléze přijdeme s nudnějším, leč daleko realističtějším plánem.

Ten je zhruba následující: ráno vstaneme po sedmé hodině, krátce předtím, než musí Klára do školy a vydáme se koupit lístek na vlak do Lyonu. Tam se projdu přes město, na autobusovém nádraží nasednu na Flixbus a něco přes 12 hodin pojedu do Mnichova. Tam počkám do půlnoci na spoj do Prahy a odtamtud se už snadno dostanu do Brna, v ideálním případě jen s dvacetiminutovou pauzou.

Francouzský prales, kudy jsme šplhali.

Noc před odjezdem není tak docela ideální, přes papírové stěny totiž slyším člověka, který o patro výš telefonuje. Trvá mu snad tři čtvrtě hodiny, než konečně zavěsí. Ráno pokračuje v podobném duchu, protože lije jako z konve. Jedeme proto na vlakové nádraží tramvajemi – jsem ale rád, že jsme je vyzkoušeli, neboť prý v Saint Étienne tento způsob dopravy nepřetržitě funguje už od roku 1881.

Cesta do Lyonu proběhne bez komplikací. Klára se sice obávala, že ve městě nebudu mít dost času na to, abych se dostal na autobusové nádraží, ale s tím není problém. Den předem jsem se zorientoval na Google mapách a tak si jenom užiji dopolední procházku po nábřeží. Znovu mě láká bazilika a na prchavý okamžik zvažuji, že se tam zaběhnu narychlo podívat. Je mi ale jasné, že v takovém případě vážně riskuji, že svůj autobus nestihnu.

Ranní fotka baziliky stvořená mou impresionistickou Nokií.

Na nádraží mi trvá asi deset minut, než najdu správné nástupiště, i když hlavně proto, že vůbec nespěchám a zajdu si i na záchod. Pak čtu, dokud autobus nevyrazí. Kousek za Lyonem mě čeká poslední stránka Petersona, takže po letech znovu rozečítám Rothfussovu Kroniku královraha, tentokrát poprvé v angličtině. Díky tomu konečně naplno docením krásný překlad nedávno zesnulé české spisovatelky Jany Rečkové, který za originálem v ničem nezaostává (což nepíšu často).

Ze čtení mě trochu ruší rodinka na zadním sedadle, stejně jako fakt, že je autobus nacpaný k prasknutí. Už na první zastávce v Ženevě ale vystupuje mnoho lidí a zbytek cesty přes Švýcarsko už probíhá v poklidnějším duchu. Několikrát si ve čtení udělám dlouhou přestávku, nasadím si sluchátka a za zvuku Čajkovského hudby si užívám pohled na Alpy. Nemám sice k dispozici to nejlepší počasí, ale prstence mlhy okolo horských údolí jsou možná ještě krásnější, než by dokázalo být slunce.

Bern, potom Curych. Hodiny plynou rychleji, než bych považoval za možné. Čas se slévá a po přejezdu rakouských hranic mě překvapí, že už je večer.

Obchod, který Klára prostě musela vyfotit. Nedivím se.

Krátce po setmění nás zastavují policisté a vybírají si pasy a občanky. Trvá jim docela dlouho, než se jimi proberou a do auta si ještě volají dva cestující. Jedním z nich je i rodilý mluvčí angličtiny, který se v uplynulých hodinách bavil s kamarádem asi o dvě řady za mnou. Ten se sice po chvíli vrací, ale jenom nadává. Prosí svého společníka, aby se postaral o jeho věci a policisté si ho odvezou. Během noci pak vyslechnu ještě dva nebo tři telefonáty – respektive jejich méně zajímavou půlku: „Oh, man. I’m so sorry about that. That sucks.“

Mnichovské nádraží je rušné a přelidněné, ale za jednu z posledních euro mincí si tam skočím na záchod. V autobuse se mi tomu naštěstí podařilo vyhnout. Potom se projdu velice poklidným sousedstvím, kde podle všeho žijí samí lepší lidi. Ulice jsou dokonale čisté, zeleň úzkostlivě udržovaná. Dětská hřiště mají předpisové ploty, domy dýchají novotou. Úplně náhodou taky narazím na místní kampus Googlu.

To jen, kdybyste mi nevěřili.

Pak už je čas jet do Česka. Většina autobusu cestu prospí, ale mě usínání v dopravních prostředcích nikdy nešlo a zůstanu celou dobu vzhůru. Nad ránem se probudí můj mobil a začne ukazovat telefonní signál, takže vím, že jsme za hranicemi. Do Prahy přijíždíme se zpožděním.

Spěchám proto, abych si koupil lístek. U okének je ale narváno. Poradím tedy jenom zmatenému turistovi a proběhnu se přes Florenc, protože mi spoj odjíždí asi za dvě minuty. Včas zmerčím bankomat, vyberu hotovost a na poslední chvíli koupím lístek. Moje cesta je u konce.

úterý 8. května 2018

Jak jsem letěl do Francie líp než v business třídě a co jsem viděl v Lyonu

Jaký jiný obrázek byste čekali?

5. květen 2018, ráno. Nahrávám si do mobilu lístek na autobus do Vídně, další jízdenku na cestu na letiště, letenku do Lyonu a konečně poslední doklad, který by mě měl v ideálním případě dostat do města Saint-Ètienne na jihozápadě Francie. O pár minut později všechny dokumenty tisknu v obchodě ve vedlejší ulici a okolo desáté hodiny moje cesta začíná. Když okolo poledne volá děda, zrovna přejíždíme hranici do Rakouska. Kupodivu ještě hovor stihneme – dvě sekundy poté, co položím, mi jméno operátora mizí z displeje.

Vím, že už se mi nikdo nedovolá do doby, než se opět vrátím do České republiky. Nejsem pojištěný na cestu do zahraničí, protože samozřejmě že nejsem. Pokazit se toho může spoustu: nejsem si úplně jistý, jak funguje ve Vídni doprava na letiště a pokud se odlet zpozdí, pravděpodobně mi ve Francii ujede návazný autobus, protože mám na přestup sotva půl hodiny. Pokud někde zabloudím, nemám navigaci a neumím jazyk žádné ze zemí, které navštívím. V takovém případě je mou jedinou nadějí čtečka, která teoreticky může být připojená k wi-fi. Píšu teoreticky, protože tuhle funkci už pár let nepoužívám.

Možná bude i recenze. (zdroj)

Všechno ale klape. Dorazím až na letiště, kde se dozvídám, že se svým příručním zavazadlem můžu jednoduše projít přes bezpečnostní kontrolou. Záhy sedím před příslušnou branou a zbývá mi ještě několik desítek minut. Otevírám rozečtených 12 Rules for Life kanadského psychologa Jordana Petersona a čas rychle plyne.

V letadle mě čeká příjemné překvapení. Letuška se mě totiž zeptá, zda by mi nevadilo sedět u nouzového východu. Zpočátku se tvářím nejistě, takže to zkouší ještě francouzsky, zajímá mě ale jenom, co všechno to obnáší. Dostávám instruktážní leták a dozvídám se, že pro sebe dostanu celou řadu sedadel – navíc s větším prostorem pro nohy. Za chvíli už se rozvaluji jako v bussines třídě, přestože mám zaplacené jenom normální místo u uličky.

Pokračuji ve čtení. Když ale vzlétáme, dívám se samozřejmě z okna. Nenechám si ujít ani moment, kdy letadlo vystoupá nad mraky, ve střední Evropě je totiž toho času hnusně. V následující hodině a půl ale přeletím z nesmělého jara rovnou skoro do léta a když vystupuji, připadám si v bundě trochu jako mimozemšťan.

Odsud odjížděl autobus. (foto z Wikipedie)

K východu z letiště je ještě skoro půl kilometru, cestu ale zrychluje pojízdný chodník a na stěnách Exupéryho letiště si anglicky přečtu i nějakou tu zajímavost o Lyonu – dozvěděl jsem se třeba, že byl centrem někdejší římské provincie Gallia Lugdunensis. Bez problémů najdu autobusové stanoviště a znovu čekám na autobus.

Cestující se mají podle instrukcí na webu dostavit alespoň čtvrt hodiny před odjezdem, řidič se ale ukáže až čtyři minuty v předstihu. „May I ask what my seat number is?“ ptám se. Řidič se zatváří, jako kdybych mu držel u krku nůž. Zkusím to znovu, jednodušeji: „Where do I sit?“

Pokud se ptáte, co je to za blbou otázku, zjevně jste v životě necestovali Ouibusem. Každý by totiž samozřejmě čekal, že číslo sedadla najde na své jízdence. Francouzský dopravce vám ho ale pošle elektronicky, a to až čtvrt hodiny před odjezdem. Proč to někomu přišlo jako dobrý nápad, mi zatím zůstává milosrdně utajeno.

Zpět k nešťastnému řidiči, jemuž se snažím dopomoci pantomimou (což ukazuje, že být zoufalý). Ukáže se záblesk pochopení a na mysli dokonce vytane i anglické slovíčko: „Ten. Dix.“ Spadnou mi rovnou dva kameny ze srdce, protože moje znalost francouzských čísel je už jen stěží použitelná a v případě vyššího čísla by asi nestačila na všechno to násobení čtyřicítek a podobné lokální chuťovky.

Přibližná poloha Saint-Étienne.

Teprve cestou zjišťuji, co asi nebohého řidiče tolik zmátlo – Francouzům je totiž úplně ukradené, na kterém místě sedí a cestující jednoduše obsadí rovnoměrně plus mínus celý autobus. V Saint-Étienne mě už čeká sestřenice Klára, což je docela výkon, vzhledem k tomu že Ouibus moc nerespektuje jízdní řád ani plánovanou trasu.

Klára mi hned začne vysvětlovat, jak to ve městě chodí. Ukazuje se, že má Saint-Étienne dlouhou hornickou tradici a je také centrem kultury, zejména co se moderního umění týče. Navštěvujeme také několik kostelů, které se mi ve Francii okamžitě zalíbí – jsou více strohé, světlejší a vzdušnější, než všudypřítomné české baroko. Vyzkouším si poznávačku vitráží, z nichž některé dají opravdu zabrat. Chvíli trvá, než poznám dvanáctiletého Ježíše v Chrámě nebo vzkříšení dcery Jairovy.

Pak potkáváme Huberta, což je tak trochu šok. Umí totiž česky a hned se zeptá jak se jmenuji, odkud jsem a taky předvede, jak by si objednal pivo. Záhy se ukazuje, že Klára občas své kamarády nějaké to slovíčko naučí a Hubert zjevně dával větší pozor, než se zdálo. Dělá mi ale trochu problém přepínat mozek mezi češtinou z francouzským přízvukem, angličtinou s francouzským přízvukem a francouzštinou, takže možná vypadám docela zmateně.

Není ještě nijak pozdě, ale cesta mě unavila a Klára se navíc musí ještě odebrat cvičit s violou nebo houslemi, které od sebe mám jako pravý hudební barbar stále problém rozeznat. Proto se do skutečného průzkumu Francie pouštíme až následujícího rána.

Logo univerzity.

Vlastně spíš brzkého odpoledne, ráno totiž Klára ještě krátce zamíří do školy. Vezme mě s sebou do menzy, kde potkáme její spolubydlící a také Brazilce, se kterým probereme zahraniční cesty i důvod, proč se v jeho rodné zemi staví hlavní město uprostřed ničeho. Jídlo samotné chutná skvěle, pro ryby s omáčkami mám navíc docela slabost.

Kdybych napsal, že je Lyon nejkrásnější město, které jsem kdy navštívil, nebyla by to pravda. Pokud jste se tam ale někdy podívali za teplého jarního dne, když zrovna rozkvétají stromy, neodvážili byste se mě nařknout ze lži. V širokých ulicích plných zeleně návštěvníka neutiskují žádné vysoké budovy a na každém kroku naleznete typické místní krámky. Ty jsou tak fotogenické, že to ocením i já. Zmínit musím i krásné nábřeží řek Rhôny a Saôny a hlavně baziliku, která se nad celým městem tyčí – ale k té se ještě později velice podrobně vrátím.

Ze všeho nejdřív totiž s Klárou míříme do místního parku, kříženého s botanickou a zoologickou zahradou. Procházíme skleník plný masožravek, které disponují snad všemi způsoby lovu nebohého hmyzu, jež si mlhavě pamatuji z hodin biologie. Od těch, které chytají svou kořist do láček, přes rostliny s lapacími listy, až po druhy, které nešťastnou mouchu jednoduše přilepí po dosednutí. I přes značné množství těchto přírodních vyvražďovaček hmyzu však ve skleníku objevujeme i nejednu mucholapku, což nás vcelku pobaví.

Masožravky. Klářina fotka, obviously.

Vedle rostlin vidíme i řadu zajímavých zvířat. Třeba dva velmi líné krokodýly, kteří si na sluníčku vyhřívají svoji studenou krev – jeden z nich ale odvětrává otevřenou tlamou. Žirafy vyplazuje dlouhý černý jazyk. Kráva se pyšní takovým rozpětím rohů, že by se na nich dalo věšet prádlo. To všechno si užíváme zadarmo, protože za lyonský park se tradičně neplatí.

Pokračujeme jsme přes řeku a cestou jsme prohlédneme několik zajímavých budov včetně katedrály. Kupujeme také výborné pečivo podobné croissantu a plněné čokoládou. Pak už nás čeká jenom šplhání k bazilice, která Lyonu dominuje z vrcholu kopce.

Zastavujeme se ale ještě v římském divadle, jehož trosky se nacházejí opodál. Francouzští studenti tam zrovna hrají – na témž místě, kde lidé sledovali představení už před dvěma tisíciletími. Je to zvláštní pocit.

Lyonské antické divadlo.

Starověkým obyvatelům Lyonu navíc nestačila jedna scéna a opodál ve druhém století přistavili i druhé divadlo. Okamžitě proto místo překřtím na starověký multiplex, leč Wikipedie mi později prozrazuje, že se zde vzhledem k menšímu počtu sedadel konala spíše hudební představení či veřejná předčítání.

Následně už nás čeká samotná bazilika, která zaujme hned na první pohled. Místní ji prý označují za slona otočeného nohama vzhůru kvůli čtyřem spíše nižším věžičkám v rozích. Architektonicky navíc čerpá z románského a byzantského slohu, takže působí zvenčí poměrně exotickým dojmem. Postavena byla koncem devatenáctého století.

Bazilika Notre-Dame de Fourvière.

Jakmile vstoupíme dovnitř, začíná se mé počáteční zaujetí měnit ve fascinaci. Strávím mnoho dlouhých minut studiem mozaik na zdech, jejichž význam zpočátku nedokážu rozluštit. Po čase si všimnu latinských nápisů, které trochu pomohou a asi po čtvrt hodině konečně pochopím, co se skrze umělecká díla tvůrci snažili sdělit.

Mohl bych o mozaikách psát i velmi obsáhle, pokusím se však o stručnost – na protilehlých zdech baziliky najdete tři a tři výjevy, napravo z francouzské a nalevo z církevní historie. Vždy sdílejí společné motivy a úctu k Panně Marii, které je celá bazilika zasvěcena, zejména pak k Neposkvrněnému početí. Ona souvislost není vždy zcela očividná. Trvalo mi například hodnou chvíli, než jsem pochopil, že na vyobrazeném koncilu v Efesu odmítli představitelé tehdejší církve nestoriánskou herezi, podle níž Ježíš nebyl opravdovým Bohem, nýbrž jen jakousi lidskou schránkou, což pochopitelně podkopává i roli jeho matky.

Efezský koncil, mozaika uvnitř baziliky. (zdroj)

Ale to už zabíhám dost do detailu – mozaiky se víceméně snaží sdělit, že skutečná francouzská identita je katolická, jde vlastně o nábožensko-politickou propagandu. Nepřekvapilo mě proto, když jsem později zjistil, že Lyon podporoval krále během Francouzské revoluce.

Nerad bych ale vzbudil dojem, že v bazilice stojí za zhlédnutí jen její zdi. Unikátní je totiž třeba i proto, že obsahuje vlastně dva chrámy pod sebou: větší a zdobnější horní a prostší, temnější spodní. Ve spodní mimochodem nacházíme velký obraz věnovaný svatému Jakubovi, neboť je bazilika jednou ze zastávek na poutnické cestě do Santiaga de Compostela. Jakub ve svém typickém oděvu vypadá trochu jako pirát s mušlí na hlavě.

Kapitán Jack Sparrow, když dovolíte. (zdroj)

Když se konečně dostatečně pokocháme, míříme zpět do centra a stavujeme se v lehce předraženém obchodě. Kupuji si několik francouzských potravin, na které jsem zvědavý, třeba jogurty mě ale trochu zklamou. Nechutnají vysloveně špatně, ale mají dost tekutou konzistenci a z nějakého důvodu se prodávají po šesti s různými příchutěmi. Naopak třeba místní sušenky si nemůžu vynachválit.

Takhle ve Francii dělá železniční rozhlas. Also, můj nový SMS tón.

Pak už je čas vrátit se vlakem zpět do Saint-Étienne, kde ještě potkáváme dvojici Klářiných známých. Prohodíme pár základních zdvořilostí anglicky a když se rozejdeme, zeptá se mě Klára, jakou bych jim tipoval národnost. Španělku tipnu špatně přes celé Středozemní moře, protože neznámý přízvuk považuji za turecký, uhodnu ale, že druhá dívka pochází z ostrovů – konkrétně prý z Irska. Tím už ale pro onen den má francouzská dobrodružství končí.

středa 27. prosince 2017

Můj rok 2017: Filmový web, 5 000 odběratelů i operace očí

Pomalu končí rok, kdy jsem přestal studovat, stál jsem u zrodu webu Filmožrouti.cz, přestěhoval jsem se do Brna, nechal jsem si přidat druhé jméno a úspěšně jsem absolvoval operaci očí. Když to napíšete takhle všechno za sebe, zní to docela jako úspěch. Můžu vám ale upřímně přiznat, že mi v praxi spousta zmíněných životních voleb připadala přinejmenším v nějakém období úplně mimo.
 
Tak je to zase dvanáct měsíců.

Letos jsem se naučil především to, že chci-li něco získat, musím si stanovovat konkrétní a pokud možno až nerealisticky optimistické cíle. Zároveň ale taky to, že odškrtávání splněných cílů v diáři není až tak úplně život v pravém smyslu toho slova. V sociální interakci se svým okolím jsem se pranic nezlepšil, jak jste pravděpodobně uhodli už z toho, že vůbec používám slovní spojení sociální interakce.

Ale čert to vem – loni jsem si aspoň pořídil mobil a letos jsem už dokonce stihl i upgradovat (byť jen díky vánočnímu dárku). Namísto staromódní tlačítkové Nokie mám teď zbrusu novou… tlačítkovou Nokii 3310. A jsem z ní naprosto na větvi, neboť v mých očích suverénně překonává libovolný dotykový smartphone, na který mi kdy padl zrak.

No nevypadá skvěle? (zdroj)

Vydrží asi tak půl milénia na baterky, umí přehrávat hudbu a prý dokonce i video, má zanedbatelnou hmotnost a kompaktní rozměry, díky nimž jej můžete bez potíží ovládat jednou rukou. Data posílá přes Bluetooth, což ušetří spoustu času stráveného rozplétáním kabelů a dokonce disponuje internetovým prohlížečem pro případ nouze. A foťákem, i když vhodným maximálně pro zachycení zajímavého inzerátu či vtipné malůvky na zdi.

Pointa je v tom, že tohle všechno je tak zhruba maximum, co od telefonu očekávám. Fakt nepotřebuji přístroj, který mi bude suplovat notebook nebo stolní počítač, protože v tom stejně nestojí za nic – kvituji také, že mě mobil každých pět minut neinformuje o tom, kdo si zase na Facebook vyfotil svou přesnídávku a obejdu se i bez GPS navigace, kterou si snad někteří pomalu zapínají i ráno na cestu do obchodu pro rohlík.

Úvodní hlubokomyslné pindy a následné okénko do světa prehistorických metod komunikace máme za sebou, podobně jako minulý rok – nastal tedy čas vyhodnotit úspěšnost letošních plánů.

Stejně jako loni se mi nepovedlo všechno, co jsem chtěl stihnout, ale tentokrát jsem s výsledkem přeci jen spokojenější. Prioritní projekty fungují a to je hlavní. Letošek byl dost možná nejnáročnějším rokem mého dosavadního života, ve výsledku však stál za všechnu tu námahu. To jsem loni s čistým svědomím prohlásit nemohl.
 

A tyhle věci se podařily ostatním – ne tedy nutně letos, ale já jsem se k nim letos dostal:


1) The Blood Mirror (Lightbringer #4). Brent Weeks vládne. A naservíroval nejedno šokující odhalení.
2) Shattered Sea Trilogy. Joe Abercrombie a young adult? Zatraceně to funguje!
3) The Core (The Demon Cycle #5). Peter V. Brett uzavřel čtivou a hezky špinavou démonskou sérii.
4) Red Country. Standalone kniha Joa Abercrombieho ze světa First Law.
5) The Heroes. Už třetí příčka pro Abercrombieho, ale co mám jako dělat?
6) Noční labuť. Prvotina mé šéfredaktorky Zuzany Hartmanové a jediná česká kniha v žebříčku.
7) Oneiros. Můj oblíbený německý spisovatel Markus Heitz a první překladovka v seznamu.
8) The Tournament at Gorlan (RA: The Early Years #1). Až překvapivě milý návrat do dětství s Johnem Flanaganem.
9) Sharp Ends. A potřetí Abercrombie, tentokrát s povídkovou sbírkou.
10) Nové Pompeje. Daniel Godfrey se sice snažil, ale dopadlo mu to těžce průměrně.

Letos není žebříček ani zdaleka tak reprezentativní jako loni, těch dvanáct uvedených knih totiž představuje valnou většinu fantasy literatury, co jsem stihl přečíst. Přinejmenším úvodní trojice ale fakt stojí za všechnu vaši pozornost.


1) Logan. Už v březnu jsem si opatrně připouštěl, že asi nic lepšího neuvidím. A neviděl jsem.
2) Rick and Morty. Díky Radimovi nově asi můj nejoblíbenější seriál všech dob.
3) Blade Runner 2049. Takhle se dělá pokračování po letech, piště si poznámky.
4) Kingsman: Zlatý kruh. Dvojka byla slabší, ale zase měla nejlepší letošní filmový moment.
5) Dunkerk. Audiovizuálně překrásné, Tom Hardy umí skvěle hrát očima.
6) Válka o planetu opic. Asi nejslabší z trilogie, ale Serkis si to pořád dává.
7) Barry Seal: Nebeský gauner. Cruise si u mě zachránil jméno po zpackané Mumii.
8) The Shannara Chronicles. Druhá sezóna, druhý nejlepší seriál letoška. Běž se vycpat, Hro o trůny.
9) Star Wars: Poslední z Jediů. Předaleká galaxie se po Abramsově vpádu trošku vzpamatovala.
10) Lucifer. Stejně břitké dialogy jako loni, postavy pořád zajímavé, jen nic moc nadto.

U filmů a seriálů jsem udělal výjimku a vybíral jsem jenom z letošních novinek: jinak by totiž první příčky opanovaly filmy jako Láska nebeská, Vykoupení z věznice Shawshank nebo první Vetřelec. Ano, plnil jsem kvůli Filmožroutům díry ve svém vzdělání. Za zmínku stojí nepřítomnost marvelovek. Nejlepší mi letos přišel nový Spider-Man, ale ten by skončil až 11. nebo 12.


1) Audiomachine: Bang and Burn. Potřebujete trochu nakopnout? Poslužte si.
2) The Elder Scrolls Online: A Land of War and Poetry. TESO nesnáším, ale tuhle hudbu miluju.
3) Max Richter & Taevus: Haunted Ocean Extended Mix. Prodloužená verze soundtracku z Valčíku s Bašírem.
4) Marvin Kopp: Prophet. Z Enderalu. Tahle hudba mi hrála k nejlepšímu videohernímu zážitku letoška.
5) Epikus: Armageddon's Advent. Původně z roku 2016, ale mám dojem, že jsem ji objevil až letos.
6) Love Actually: PM's Love Theme. Tak se téhle mé nové komediální závislosti stejně nezbavíte.
7) Game of Thrones: Truth. Skladatel Ramin Djawadi se opět předvedl. Nejlepší seriálový soundtrack letoška.
8) L'Orchestra Cinématique: Carol of the Bells. Pro epické předělávky vánočních koled mám velkou slabost.
9) Rogue One: Your Father Would Be Proud. Jak mívám rád hudbu Johna Williamse, posledních pár let Michael Giacchino vede.
10) World of Warcraft: Battle for Azeroth. Ano, mám na mysli tu trailerovou hudbu, kterou nikde nedokážu najít izolovanou.

Jak jistě víte, poslouchám skoro výhradně jen hudbu beze zpěvu. Neřadím taky autory klasické hudby, protože by pak nejspíš nezbylo místo pro nikoho jiného a výběr není tak docela reprezentativní, poněvadž nemám dokonalý přehled v tom, co všechno jsem v uplynulém roce poslouchal.


1) The Atheist's Guide to Reality. Alex Rosenberg stvořil něco, co mě budí ze snů ještě skoro rok po dočtení.
2) Letter to a Christian Nation. Skvěle vyargumentováno, citlivě a přitom nekompromisně napsáno. Thumbs up pro Sama Harrise.
3) How to Win Friends and Influence People. Protože Dale Carnegie nás měl už před osmdesáti lety prokouknuté.
4) Faith Versus Fact. Pokud neznáte Jerryho Coyna, měli byste to napravit. Bude se o něm mluvit.
5)  The Magic of Reality. Sdílím Dawkinsovu tendenci žasnout nad naším vesmírem, takže jsem útlou knížku doslova zhltnul.
6) Mortality. Christopher Hitchens píše o tom, jak umírá na rakovinu. A zachovává si břitké pero i smysl pro humor.
7) The End of Faith. Z větší části brilantní, Harrisově fascinaci spiritualitou ale popravdě příliš nerozumím.

Zůstanu na sedmi. Přečetl jsem toho sice víc, ale ne o tolik, abych mohl s klidným srdcem přidat další tři podobně silné knihy. Všech sedm ale aspoň stojí za (v některých případech několikanásobné) přečtení. To se přinejmenším o posledních dvou titulech z fantasy seznamu tak úplně napsat nedá.

Napřesrok bych rád přidal ještě kategorii YouTube video, protože třeba Mind Field Michaela Stevense si zmínku fakt zasluhuje. Stejně jako tohle.

úterý 19. prosince 2017

Poslední z Jediů vraždí nostalgii. A dobře se na to kouká

Článek byl původně vydán 19. 12. 2017 na dnes již zrušeném webzinu dagon.cz.

Poslední z Jediů Riana Johnsona je v podstatě pravým opakem předloňské sedmé epizody. A je to tak dobře. Slavná filmová série Star Wars už opravdu potřebovala nějaký mohutný impuls, který by ji postrčil nějakým dosud neprozkoumaným směrem. Letos ho dostala – tedy možná, protože si budeme muset ještě dva roky počkat, co s příběhem provede staronový režisér J. J. Abrams.

Ten totiž na jednu stranu v předloňské sedmičce docela slušně představil nové postavy, na stranu druhou se ale jeho příběh utápěl v referencích a mohutně čerpal ze starší originální trilogie. Zase jednou jsme viděli zničení vesmírné superzbraně, která se od Hvězdy smrti lišila spíš jen kosmeticky a povědomý byl i příběh osiřelé Rey, v níž se znenadání počaly probouzet netušené schopnosti.

Novinka ale dává od první minuty najevo, že tentokrát se podle zaběhnutých pravidel fakt hrát nebude. Po euforii z vítězství nad zlovolným Prvním řádem totiž přichází studená sprcha, když generál Hux zastihne flotilu Odboje uprostřed evakuace a přežití celé povstalecké organizace se ocitne na ostří nože. Našim hrdinům hrozí, že prohrají válku ještě předtím, než pořádně začala.

Domhnall Gleeson jako podlézavý generál Hux. (zdroj)

Někteří snad ještě spoléhají na to, že se z exilu vrátí legendární Luke Skywalker a stane se majákem naděje pro utlačované obyvatele galaxie. Marná sláva – mistr Jedi se zpátky do středu dění opravdu vracet nechce a proti dotírající Rey nasadí těžkokaliberní suchý humor, který je po dětinském třeštění některých starších epizod pro diváka příjemnou změnou.

Lukův představitel Mark Hamill vůbec předvádí po většinu času podobný herecký koncert, který Síla se probouzí dopřála Harrisonu Fordovi. Vedle něj ale jistě stojí za zmínku i výkon Adama Drivera v čím dál zajímavější roli Kylo Rena. Ten si pro sebe krade každou scénu, ve které se objeví, a podává jednoznačně nejlepší výkon z celé mladé generace herců.

Za zmínku stojí ještě solidní Snoke Andyho Serkise a poslední rozloučení Carrie Fisher s postavou Leii. Své momenty mají i Poe Dameron Oscara Isaaca nebo viceadmirálka Laury Dern, obě postavy by však potřebovaly trochu víc prostoru.

Ten mohly dostat třeba na úkor dějové linky Finna a jeho nové spojenkyně Rose, která jinak perfektně odměřené tempo vyprávění prokládá únavnými sociálními komentáři a dosti generickou digitální akcí. Vůbec by jí neuškodilo zásadní prostříhání, popřípadě úplné nahrazení nějakým zajímavějším příběhovým obloukem.

Jinak se ale během dvouapůlhodinové jízdy předalekou galaxií asi ani nestihnete nudit. Zvlášť v závěru, kdy Rian Johnson s ďábelským smíchem převrací všechna vaše očekávání a dočkáte se naprosto zásadních příběhových zvratů. Osmá epizoda se vůbec nebojí velkoleposti a trhá na cáry stereotypy, které si obvykle spojujeme s prostředími díly trilogií, za což jí patří velký dík.

Ještě hlasitější poděkování si však zaslouží pečlivá odměřenost, s jakou režisér a scénárista v jedné osobě svůj příběh servíruje. Vizuální stránka je perfektní – nebojí se praktických efektů, aniž by si z nich však dělala modlu jako Abramsova sedmička. Humoru je přesně tolik, aby odlehčil ta nejtemnější místa filmu. Nikdy se ale nestane otravným, dokonce ani když se týká odporně roztomilých ptakokřeččích porgů.

Luke zažil s novým řádem Jedi značnou deziluzi. (zdroj)

Na první poslech více zaujal i soundtrack Johna Williamse, oproti prequelové i originální trilogii se však stále drží až moc v pozadí. Nic, co by se podobalo imperiálnímu pochodu či hudbě doprovázející souboj Qui-Gona a Obi-Wana s Darthem Maulem opravdu radši nečekejte.

Vzato kol a kolem, Poslední z Jediů je zatraceně solidním příspěvkem do populární série. Příběh by však chtěl přeci jen trochu učesat, schopnosti poskytované hrdinům Sílou zase občas smrdí tisíciletým trikem deus ex machina a závěr snímku roztažený přes dobré tři čtvrtě hodiny některé diváky zaručeně unaví.

Pokud ale tohle všechno představuje nutnou daň za novou krev, kterou osmá epizoda vlévá do již poněkud zkornatělých žil letité vesmírné série, budiž.